1. září

Je 1. září a naše Klárka nastoupila do školky. Těšila se už dlouho na nové kamarády, paní učitelku a hračky. Ráno sice prohlásila, že nikam nepůjde, ale to jen z trucu, protože si nechtěla oblíct ponožky. Ve školce ale hned po převlečení vlítla do třídy a začala si hrát. Myslím, že nebude mít problém s tím, že tam zůstává bez nás, vždycky byla v tomhle směru dost samostatná. Po ujištění, že bude hodná, jsme si všichni dali pusu na rozloučenou a my s Emmčou jsme mohli jít. Ráno byl ve školce ještě dost shon, ale až všichni rodiče odejdou bude to jiné a paní učitelka se bude věnovat jen dětem. Teď hlavně, aby se tam Klárce líbilo, aby pěkně jedla, poslouchala a nezlobila. Jen tady doma je teď jakýsi hrobový ticho, když jsem tady sama s Emminkou.

Malinové pivo od Richarda

Mám tu dobrou zprávu pro všechny milovníky speciálních piv. Pivovarská restaurace U Richarda začala právě vyrábět nové speciální malinové pivo. A vzhledem k tomu, že jedna má hodně hodná kolegyně z práce bydlí kousek od minipivovaru, dovezla mně včera na ochutnání jeden litr tohoto skvělého moku, na kterým jsme si večer s Evkou móóóc pochutnali. Kdo má rád různorodost českého piva, různé speciály a ne to europivo, kterým se nás snaží krmit velké pivovary, tak všem vám ho můžu jen doporučit.
A kdeže se ten skvělý mok dá sehnat? Hledejte na těchto souřadnicích :-) N 49°12'26.668", E 16°29'2.149".

GeoRazítko a Personal Visit-Card

Pokud už nemáte při geocachingu takový krasopis jako za mlada, přičemž já ho postrádal i za mlada, tak je nejvyšší čas pořídit si GeoRazítko. My jsme se nakonec rozhodli využít služeb tytyty.cz geocaching shopu. Nabídka je poměrně veliká a ceny příjemné. Co mnohé asi potěší je, že můžete poslat buď už vypracovaný vlastní grafický návrh nebo jen popsat, co byste na razítku chtěli a oni vám to sami navrhnou a to vše zdarma.

No já ale neodolal a sedl k Inkscape a udělal nejaké návrhy, které jsem poté poslal Evce na připomínkování. Nakonec jsme dospěli k pátému návrhu, který se stal definitivní podobou, viz náhled. Kdyby měl někdo zájem, přikládám i výsledný zdrojový soubor *.svg. [šablona]. Je pravda, ze náš avatar jsem vložil jako obrázek a možná ho mohl také zvektorizovat, ale postupoval jsem metodou nejmenšího doporu.

Rozhodli jsme se pro razítko Colop Pocket Stamp R25. Tytyty.cz nás mile překvapili svou rychlostí. V neděli v deset, když už definitivně obě naše holčiny spinkaly, jsme sedli k notebooku a poslali objednávku, a obratem jsme dostali bankovni kontakty pro zaplacení. Vzhledem k tomu, že užívají služeb mBank, stejně jako my, tak stačilo několik kliknutí a měli peníze ihned na účtě. V pondělí ráno mi došlo nejdřív potvrzení o zaplacení a v deset hodin jsem už dostal mailem k odsouhlasení definitivní náhled podoby razítka. Já řekl ano a razítko se mohlo nechat udělat a poslat. Takže dneska ráno nám pošťačka předala naše GeoRazítko. Takhle nějak si představuju, že by služby měly fungovat.
Také jsme přemýšleli, jaké stopy po sobě zanechávat v keškách. Vkládat tam všemožný Kinder sajrajt se nám moc nechce. Asi nejlepsí řešení a nejhezčí jsou CWGčka (Czech Wood Geocoin). Ale to je docela drahá záležitost, což se nám moc nechtělo investovat a do některých kešek jsou i moc objemné. Proto jsem trošku zagooglil a narazil na tzv. PVCčka (Personal Visit-Card) respektive VCGčka (Visiting Geocache-Card) a to se nám docela zalíbilo. Na stránkách Geocaching Personal Visit-Card, http://pvc.pudr.net/hlavni-stranka/, jsem objevil i návod, jak si takové karty udělat a mohl si stáhnout šablonu ve formátu *.cdr, což ale nepovažuji za rozumný formát. Kdo z vás chce ivestovat 1600,- za CorelDRAW, abyste si mohli udělat vlastní kartičky? A tak jsem využil licence na CorelDRAW v práci a uložil šablonu do *.svg a pak už si začal hrát s Inkscape a výsledkem byly opět po několika kolech připomínkování ze strany Evky dva návrhy kartiček, viz náhledy. A opět nemám žádný problém se s váma podělit, takže pokud máte někdo zájem si také udělat vlastní kartičky, můžete klidně použít obě moje šablony. [šablona 1] [šablona 2]. Kdo chce, může si kartičky vytisknout na obyčejný papír a pak je zalaminovat. My se rozhodli použit tuhý navštívenkový papír.

Lovecký den

Na včerejšek nám sice rosnička předpovídala špatné počasí a místy na jižní Moravě i bouřky, ale naštěstí se zase jako obvykle sekla, takže bylo poměrně slunečné počasí. Proto jsem se odpoledne rozhodl vzít zase Klárku na kolo, že uděláme nějaký okruh a odlovímě nějaké poklady. Kdyby všechno proběhlo hladce, tak bychom jich po cestě mohli zvládnout pět... Ale samozřejmě, že vše hladce nešlo.
Předně bylo strašný vedro a k tomu strašný protivítr, takže i z kopečka jsem musel šlapat, abychom se hnuli. První poklad jsem naplánoval na Zlobici. Tak jsme se vydali přes Drásov do Malhostovic. Z Malhostovic vede ke Zlobici nádherná asfaltová cyklostezka, v sedle se ale změnila na pevnou šotolinu. Horší ale bylo, že na Zlobici je i farka, která je obehnaná plotem, takže jsme museli kolo přenášet, naštěstí je tam udělaný přechod přes plot. Kešku jsme našli poměrně rychle a bez problémů, navíc jsme se tam setkali s dalšími kačery, kteří se rozhodli pro stejnou věc, ve stejný čas na stejném místě.
Ze Zlobice jsme měli v plánu odlovit dvě kešky na Cimperku u Kuřimi, ale jednu kešku jsem si správně neuložil a druhá byla naprosto nesjízdná, tak jsem se rozhodl, že je pokoříme někdy pěšky i s Emmou a Evou. Proto jsme se vydali k dal3ímu pokladu. K tomu jsem si už ráno vygoogloval souřadnice, takže jsme startovním místem jen projeli a pokračovali ke kešce. Ta však nebyla uzpůsobena pro odlov v krátkém cyklodresu. Sice jsem kešku nakonec našel, ale byl jsem dorvanej jak samice :-) Třímetrové kopřivy a keře ostružiní jsou spíš pro odlov v plné zimní a ne dresu. V kešce jsme nechali magnetku a Klárka si vzala korálkový náramek.
Poslední keška nás pak čekala na místě, kde se křížila stará kaolínka s Hitlerovou dálnicí. Odlov byl v podstatě bezproblémový, a tak jsme se zalogovali, nechali tam magnetku a Klárka si vzala fosforovýho ducha. Jelikož se keška nachází kousek od Knínic, tak jsme se stavili u strejdy s tetou, kteří si však užívají dovolenou v Rakousku, tak jsme se aspoň pozdravili kluky, kteří hlídají teplo rodinného krbu.
Odtud jsme už zamířili zpět k Malhostovicím a do Tišnova. Na mostě přes koleje byla velká kaluž a já do ní málem i s Klárkou zahučel, ale naštěstí jsem to na poslední chvíli ukočíroval. Když jsem Klárce oznámil, že už jedeme domů, tak se mi dostalo odpovědi: "Já nechci domů, já chci k Palcovi". No co jsem měl tedy dělat, obětoval jsem se a jel s ní do hospody, dal si jedny Dalešice, Klárka si dala Cappy a spokojeně si hrála na hřišti. Pak jsme si ještě dali poslední výšlap k domovu a geovýlet ukončili.

S kočárkem údolím Loučky

Náš denní program je po většinu dní velmi podobný. Chodíme na procházky s kočárkem, do města, hrát si na písek, kde peče slunko celý den, nebo jedeme někam nakoupit. Občas si to "zpestříme" návštěvou doktora nebo výletem na kole (to je ale zatím jen případ Klárky a taťky).

Tento čtvrtek jsem ale vzala Klárku a Emminku v kočárku na menší výlet, aby byla trošku změna a abych trošku Klárku túrou unavila. Sbalily jsme něco k snědku a něco na dooblečení, kdyby se ochladilo, a vyrazily jsme. Počasí bylo tak akorát, sluníčko pod mrakem a okolo 24 stupňů. Klárka si s sebou samozřejmě musela vzít Elišku (panenku) a kočárek, i když bylo jasný, že obojí skončí dole v Emmině kočárku a povezu to já. Šly jsme na autobus do Dolních Louček. Autobus vybrala Klárka, asi proto, že vlakem jezdí častěji. V Loučkách jsme vystoupily u školy a šly k Loučce, okolo které jsme pak šly dál. Už v Mezihoří u těch domečků přestalo Klárku bavit vozit kočárek, takže skončil u mě. Klárka vyfasovala k obědu rohlík, který za chůze snědla. Někde za mostem jsme potkaly koníka, co vezl kočár a jezdil tam a zpátky. Do rybníčku Brčálníku u kamenolomu jsme házely kamínky a zlobily tak Rákosníčka. Emmička pořád pěkně spinkala a probudila se až u ohrady s koníkama. Zrovna tam se začala Klárka dost loudat a i když jsem ji pobízela a lákala na zmrzlinu v Předklášteří, tak moc nezrychlila. Na zmrzlinu se ostatně pořád ptala už od zastávky autobusu. "Kdy už bude ta zmrzlinka?" Maminko, kdy bude ta zmrzlinka?" Nakonec jsme tam došly, Klárka si vybrala citronovou a Emma dostala svůj obídek v podobě mlíčka. Chvilku jsme tam poseděly a vydaly jsme se domů. Na cestu jsme si ještě s Klárkou daly další zmrzku. Klárka se dost loudala, tak jsem na ni musela použít taktiku ruka-písnička, kdy ji chytnu za ruku a zpívám do kroku. Ona si vymýšlí písničky, já zpívám a jde se rychle.
V Tišnově jsme se potkali s taťkou, doma se Klárka moc neohřála a hned vyrazila s Honzou na výlet na kole.

Musím ji pochválit, protože bez asi 200 metrů, kdy jela na stupátku kočárku a malého kousku, kdy ji nesl v náruči Honza, ušla celou 8,5 km dlouhou trasu sama.

Všude dobře, U Palce nejlíp

Všude dobře, ale za teplých letních dnů a podvečerů je nejlíp na zahrádce U Palce. Krom toho, že se tam čepují Dalešice, podle mého skromného názoru bezesporu nejlepší čepované pivo v celém Tišnově, tak je tam pěkný dětský koutek s prolejzačkou se skluzavkou a houpačkou, pěkně oddělený ohrádkou, aby to tam psíci nepodělali malým dětem. Dalším velkým plusem je velké prostranství, kde se děti kdyžtak mohou vyběhat. Já zase oceňuji badmintonové hřiště, kde jsem si už několikrát stihl zahrát. A člověk ani nemusí nosit vlastní raketu, neboť vám ji v hospodě velmi rádi půjčí.

Docela jsem se bál, že stejně jako loni s koncem prázdnin skončí provoz letní zahrádky a hospoda (oficiální název je Café U Palce) se přesune zase do budovy, kde se s dětma pobývat nedá, neboť je to "opiové doupě", ale zase i ta hospoda má své jisté „kouzlo“. Každopádně jsme byli novým majitelem ujištěni, že provoz letní zahrádky bude pokračovat i v září, dokud to bude dovolovat dobré počasí.

Jinak U Palce to nežije jen Dalešickým pivem a dobrým grilovaným jídlem, konají se tu i různé koncerty. Zrovna dneska večer, pokud nám počasí nepřekazí plány, bychom se chtěli jít podívat na hudební koncert Jazz - Soul Funky - Latino od 19 hodin za skutečně symbolickou cenu 30,- Kč. Na co se ale opravdu těším, tak to je na příští pátek naplánovaný koncert skupiny Distant Bells - Pink Floyd revival.
Těší mě i to, jak se tam Klárce líbí, krásně si hraje na hřišti, když hrajeme badminton, tak nám zase ochotně dělá sběrače košíčků. Také mají uprostřed mohutný ořech, na kterém mají takové dvě látkové houpací sedačky, v kterých se Klárka spokojeně houpe. A že se jí tam opravdu líbí mě přesvědčila tento víkend, kdy jsme se šli ještě s Emmičkou dopoledne projít po městě a když jsme procházeli kolem železniční stanice, tak Klárka sama zavětřila blízkost zahrádky U Palce, podívala se na mě svým kouzelným pohledem a řekla: „Taťko pojďme na pivo k Palcovi“ :-) No řekněte, kdy se vám stane, aby vás vlastní dítě tahalo na pivo do hospody. Ale Klárce se tam líbí a pěkně se tam vyběhá a vyblbne. A co bych pro spokojenost své dcery neudělal, nezbývá mi než obětovat svou postavu, ledviny a játra :-)

novinky.safarikovi.org :-)

Tak jsem se koukal, že poslední dny, respektive měsíce jsme náš web zanedbávali. Ale ten důvod k zanedbávání je tak moc krásný. Přesto jsem se na prosbu rodiny i přátel rozhodl udělat update našich stánek. Předně jsem po delší době přidal nějaké nové fotky do fotogalerie. Takže pokud chcete, tak se můžete podívat na fotky malé Emmičky, dále jsme udělali výběr Klárčiných fotek za poslední půlrok. Také jsem na stránky dal fotky z dětského dne na Klucanině a z našeho výletu na Prígl. V Cestovatelském deníku zatím žádné změny nejsou, ale slibuju, že z naší dovolené v Jizerkách vám podáme kompletní info, jak jste na to už zvyklí :-) Zatím jsem aspoň opravil několik překlepů v deníku z Bedřichova. Také jsem updateoval info v rodokmenu naší rodiny a doplnil tam nějaké nové portréty.

Jinak jsem teď měl asi 14 dní dovolené, a tak jsem se snažil mamce ulehčit a bral si holky ven na procházky a odpoledne jsem vyrážel, pokud to počasí dovolovalo, s Klárkou na kole po okolí.
Včera jsme navíc se sousedama vyrazili do Modrých hor na Velkopavlovicku na jednu multikešku a musím říct, že to byl naprosto úžasný výlet, sice nám zpočátku nepřálo počasí, byla docela zima a půl dne to vypadalo, že snad i začne pršet, ale nakonec se počasí umoudřilo a výlet jsme dokončili za sluníčka. Fotky jsou k nahlédnutí zde.Všechny nápovědy se nám podařilo odlovit bez větších problémů. Cesta to byla moc krásná, ale náročná. Obzvlášť když jsme vyrazili s jedním děckem v sedačce, druhým na tyči a mimčem v dětském vozíku, v tu chvíli se z toho stala hodně obtížná trasa. Jeden úsek jsme nakonec museli kvůli bouřkám v předešlých dnech absolvovat po vlastní ose, protože cesta nebyla pro vozík sjízdná. Výšlap na rozhlednu Kraví Hora byl opravdový oříšek a já jsem strašně moc rád, že jsem nakonec zvládl všechno vyšlápnout i s Klárkou za zády :-) Keška byla také úžasná, odlov byl naprosto bezproblémový a pro děti bylo obzvlášť roztomilé, když na ně z úkrytu pro kešku vyskákalo asi pět žabek.
Přes týden jsme také vytáhli sousedku Jitku s malou Kačenkou a pokořili jednu multikešku v Tišnově. Byla to taková pěkná městská keška. Z původně naplánovaného jeden a půl hodinového výletu jsme plynule přešli na asi pětihodinovu velice příjemnou procházku po Tišnově, zakončenou úspěšným odlovem kešky.
Sousedům se geocaching docela líbí, takže předpokládám, že by se počet GPS přistrojů v našem vchodě měl v brzké době rozšířit :-)
Po neděli zase budu v práci, ale doufám, že počasí bude přát aspoň podvečerním výletům na kole s Klárkou, které se jí moc líbí. Jen budeme muset asi zintenzivnit její výcvik jízdy na kole, aby začala také jezdit sama.

Odpoledních „dvacet“

 

Tříděný odpad

Třídit by se určitě mělo. Jen by mě zajímalo, jak je to tady s tou recyklací :-)

Pes equinovarus

Jednou z obvyklých procedur, prováděných už v porodnici, je vyšetření kyčlí miminka. Při něm doktor Emmince zjistil vrozenou vadu zvanou Pes equinovarus na pravé nožce. Naštěstí jen lehčí formu, řekl. Měli jsme se s Emmou po propuštění z porodnice stavit za ním v dětské nemocnici, chtěl jí to dát do sádry. Poslední den pobytu v porodnici přišla rehabilitační sestra a ukázala mi cvik, který jsem měla s Emminou nožkou cvičit.

Doma jsme trochu cvičily a já jsem mezitím jsem na netu zjišťovala, o jakou vadu vlastně jde, jaká je úspěšnost léčby a jak dlouho vůbec trvá. Z různých informací vyplývá v podstatě toto:

Jednou z nejznámějších a současně nejčastějších afekcí postihujících dětskou nožku je noha koňská neboli pes equinovarus congenitus. Příznačné je, že se pod stejným obrazem i diagnózou může skrývat jak polohová deformita s dobrou prognózou, tak i rigidní vada, která následně úporně vzdoruje léčbě. Zejména z těchto důvodů nelze budoucí vývoj v léčbě nožky jednoznačně předpovědět. Přítomnost charakteristické deformity by současně měla iniciovat vyšetření vedoucí k vyloučení jiných, zejména neurologických, onemocnění.Pes equinovarus congenitus (dále jen PEC), neboli vrozená koňská noha vtočená, je charakterizována flexí v horním hlezenním kloubu a flexí, varositou, addukcí a vnitřní rotací v dolním hlezenném kloubu, které jsou následovány stočením přední části nohy ve stejném směru. Jedná se tedy o komplexní deformitu nohy, jejíž součástí jsou ekvinózní, varózní, addukční a „cavus“ poruchy v postavení nožky. Deformitu dále dělíme na typ polohový - pasivně korigovatelný, typ rigidní - pravý a rezistentní rigidní typ sdružený s dalšími vrozenými vadami nebo artrogrypózou. Ne vždy je možné určit typ vady již bezprostředně po porodu. O jaký typ se jedná, lze později specifikovat dle odpovědi nožek na samotnou manipulaci a sádrování. K upřesnění pak slouží nativní RTG vyšetření, které je však možné provést až ve chvíli, kdy jsou kosti nohy dostatečně osifikovány.

14.6. jsme tedy jeli do dětské nemocnice za MUDr. Crhou. Obávala jsem se nejhoršího, když jsem viděla, jak tatínek vynáší ven dalšího novorozence s oběma nohama v sádře. Když Emmu doktor prohlídl, řekl, že je to po tom cvičení lepší. MUDr. Crha navrhl, že dají Emmě jenom dlažku, kterou bych jí přikládala po tom cvičení a že máme potom zajít na rehabilitaci, kde by nám ukázali, jak s tím cvičit. Šli jsme na sádrovnu, kde měli podle Emminy nožičky odlít tu dlahu, ale když pak doktor přišel, tak řekl, že má pro nás ještě jeden návrh, a sice, že by dal Emmě nohu na týden do sádry, pak to sundal a teprve potom odlil dlahu, která by pak na noze líp seděla. Emma řvala jako tur, když jí doktor držel nožičku a sádrařka dělala sádru. Dál už si potom nestěžovala, ani doma. Jen mně to ztěžovalo koupání a přebalování. Se sádrou až téměř po zadeček jsem Emmu koupala v umyvadle s nohou zagumičkovanou v pytlíku, aby se to nenamočilo.

Za týden jsme šli na sundání sádry. Sádrařka Emmu při sundávání po obou stranách nožičky řízla, naštěstí šlo jen o povrchové zranění. Ze zadní strany sádry nám zůstalo takové korýtko, které musíme na noc přikládat na nohu a upevňovat obinadlem. S Emmou jsem pak byla ještě na rehabilitaci, aby mi tam ukázali, co cvičit. Paní mi ukázala 4 cviky a já doufám, že je provádím správně. Na kontrolu jdeme za 6 týdnů, tedy 2.8. Chtěla bych věřit, že nožička už bude jen lepší a lepší, ale tato vada má tendenci se vracet, takže by bylo zbytečné jásat příliš brzy. Určitě nás bude čekat ještě spousta kontrol na ortopedii.