„Hřbitov MiGů“

Malá vzpomínka na víkendové toulání po Maďarsku. 

„Hřbitov MiGů“ na vojenském letišti Pápa. Odhadem něco přes třicet letounů, v naprosté většině se jedná o letouny Mikojan-Gurjevič MiG-21bis, dva letouny Mikojan-Gurjevič MiG-21UM a tři letouny Suchoj Su-22M3.

Jinak malé okénko do historie. Letiště Pápa patřilo k největším leteckým základnám Maďarského letectva během druhé světové války a sídlilo zde několik německých a maďarských jednotek. Po válce zde byly dislokované sovětské letecké jednotky a to až do roku 1961. Kdy byla základna předána Maďarskému letectvu. V roce 2009 se letiště v Pápa stalo rezervní bází NATO. 

S letištěm Pápa je spojena i jedna „česká stopa“. Na základně byly dislokované dva sovětské pluky 195. gardové stíhací letecké divize, konkrétně 5. gardový stíhací letecký pluk a 14. gardový stíhací letecký pluk. V roce 1956 poté, co došlo v Maďarsku k lidovému povstání proti komunistické moci a sovětské okupaci, přijala čs. strana opatření s cílem izolovat dění v Maďarsku a zabránit nežádoucím ohlasům v Československu. To se krom stíhacích útvarů týkalo i pluků bitevního letectva. V neděli 4. listopadu 1956 vzlétl v 9.05 československý letoun Iljušin Il-10 náležející 1. letce 30. bitevního pluku k hlídkovému letu v prostoru československo-maďarských státních hranic nedaleko Komárna. Jeho pilot, nadporučík Václav Samöel znenadání spatřil projektily ráže 23 a 37 mm, prolétající kolem jeho letounu. Zadní střelec vzápětí hlásil dvojici útočících MiGů-15. Pilot začal okamžitě klesat do přízemní výšky, kde mohl využít lepší ovladatelnost svého letounu proti rychlým proudovým stíhačkám. Sovětští útočníci ovšem pokračovali v pronásledování a dál po něm pálili. Střelec našeho bitevníku opětoval palbu svým 20 mm pohyblivým kanónem, ale po několika výstřelech se mu zbraň zasekla. Poté již jen hlásil nálety sovětů pilotovi, aby mohl lépe provádět úhybné manévry. Ten také ohlásit napadení na velitelství do Bratislavy, kde byly okamžitě podniknuty kroky na pomoc našemu letounu. Poručík Samöel nakonec dokázal uniknout a nouzově přistát na piešťanském letišti. Jeho Il-10 však měl několik průstřelů od granátů ráže 23 mm. Navíc v pumových závěsnících pod křídly byly objeveny zbytky listí a větví, které náš bitevník očesal z korun stromů během úniků těsně nad zemí. Druhý den po incidentu došla nesmělá omluvná nóta od sovětských vojsk v Maďarsku. Útočícími letouny byla s největší pravděpodobností dvojice MiGů-17 od 5. GIAP z letecké základny Pápa.

Rytíři nebes, 68. noční stíhací peruť RAF

Právě mi na stole přistála nová kniha, krásně voní novotou ;-) Jsem moc rád, že jsem mohl alespoň z části participovat na jejím vzniku.

Kratochvíl, Jan - Kratochvílová, Sabina: Rytíři nebes, 68. noční stíhací peruť RAF, Muzeum českého a slovenského exilu 20. století, Brno 2019. ISBN: 978-80-270-5907-2

Jedná se o knihu vydanou jako „doprovodný katalog k výstavě Rytíři nebes - 68. noční stíhací peruť RAF“, která by měla proběhnout během podzimu tohoto roku v Brně a jejímž organizátorem je Muzeum českého, slovenského a rusínského exilu 20. století. Předpokládám, že právě tam bude k dostání. Kniha je vydána na kvalitním křídovém papíře. V první části najdete podrobné biografie všech československých příslušníku 68. noční stíhací squadrony s velikým množstvím dobových fotografií a dokumentů. Následuje fotografická kapitola věnovaná výcviku a další se věnuje letounům používaným 68. squadronou. Kapitola o Československé letce „B“ obsahuje přehledy základen, velitelský sbor, používané letouny a přehled příslušníků letky. Následuje kapitola věnovaná sestřelům jednotlivých československých příslušníků squadrony. Další kapitola je věnována britským vyznamenáním udílených našim letcům. V závěru knihy se nachází anglický překlad. 

Pevně věřím, že se připravovaná výstava podaří, bude se líbit a kniha si najde cestu ke všem zájemcům o leteckou historii.  

Kalendárium, 6. srpen 1945

   V pondělí 6. srpna 1945, ráno v 08:16 místního času, explodovala nad japonským přístavním městem Hirošima první bojově použitá atomová puma, která byla nazvána LITTLE BOY. Nad cíl ji z letiště North Field na ostrově Tinian donesl americký bombardér Boeing B-29-45-MO Superfortress sériového čísla 44-86292 pojmenovaný ENOLA GAY, označený číslem 82 na přídi. Patřil do stavu 393rd Bombardment Squadron. (Součást 509th Composite Group, ovšem kvůli utajení na kýlovce v té době nesl falešné označení jiné jednotky, 6th Bombardment Group, rovněž spadající pod 313th Bombardment Wing. Šlo o na řadě snímků zachycené písmeno R v kruhu; kruh byl společným znakem rozlišovacích symbolů jednotek spadajících pod 313th Bombardment Wing.) Pilotem byl COL. Paul W. Tibbets, velitel 509th Composite Group. Náletu samotného se zúčastnily celkem tři letouny, vedle prvního uvedeného ještě stroj číslo 91 (B-29-45-MO s/n 44-86291, pilot G. Marquardt; běžně sice bývá v literatuře označován jménem Necessary Evil, ovšem toto jméno dostal až později), který nesl filmové kamery, a B-29-40-MO (s/n 44-27353, No. 89, THE GREAT ARTISTE), pilotovaný MAJ. Charlesem W. Sweeneym. (Ten byl vybaven radiovou a nahrávací aparaturou, která zaznamenávala data o účincích exploze zachycovaná přístroji v kontejnerech, které byly v bezprostřední blízkosti cíle postupně svrženy na padáčcích.)

   Vedle nich se operace zúčastnily další čtyři bombardéry ze sestavy 393rd Bombardment Squadron. Tři zajišťovaly meteorologický průzkum nad vybranými cíli (Kokura — B-29-35-MO s/n 44-27303, No. 71, JABBIT III, pilot J. Wilson; Nagasaki — B-29-35-MO s/n 44-27298, No. 83, FULL HOUSE, R. Taylor; a Hirošima — B-29-35-MO s/n 44-27301, No. 85, STRAIGHT FLUSH, C. Eartherly). Poslední (B-29-40-MO s/n 44-27354, No. 90, pilot C. McKnight)* přelétl předem na Iwo Jimu, kde byl připraven jako záložní stroj, pro případ, že by se na letounu No. 82 během letu objevila závažná technická závada.

   Hirošimu Američané vybrali jako cíl, protože byla sídlem velitelství japonské 2. skupiny armád a velitelství několika dalších vojenských uskupení. Ve městě také byl vojensky významný průmysl. Přitom byla předchozími nálety prakticky nedotčena (tj. do chvíle, než se dostala na seznam cílů vytipovaných k atomovému úderu — od té doby byla tato města vyškrtnuta ze seznamu cílů pro klasické nálety s použitím konvenčních trhavých a zápalných pum). Navíc pro vyhodnocení účinku pumy byl výhodný plochý terén a značná rozloha zastavěné oblasti, umožňující jednoznačně určit rozsah škod v různých vzdálenostech od epicentra výbuchu. LITTLE BOY byl bezkontaktním zapalovačem iniciován ve výšce necelých 600 metrů nad terénem (mechanismus, jehož součástí byl i radarový výškoměr, byl nastaven na výšku 1850 ft, tedy asi 564 metrů). Zaměřovací bod, most Aioi, přitom puma minula o necelých 250 metrů (byl vybrán vzhledem k tomu, že při pohledu ze vzduchu byl zcela jednoznačně identifikovatelný). Při samotném výbuchu a bezprostředně poté zahynulo na osmdesát až devadesát tisíc lidí, včetně přibližně 20 000 vojáků (asi polovina místní vojenské posádky, včetně mnoha velitelů a členů štábů dislokovaných jednotek), ostatní byli civilisté — obyvatelé města a také několik tisíc totálně nasazených Korejců. Další tisíce lidí umíraly na následky zranění či ozáření — v druhém případě i mnoho let od náletu.

   V krátké době po výbuchu (kolem dvaceti minut) ve městě vypukla ohnivá bouře. S výjimkou několika málo moderních budov z železobetonu byla většina obytných domů lehké konstrukce, postavená v Japonsku rozšířeným způsobem ze dřeva a papíru. Velký okruh okolo epicentra výbuchu tak byl totálně zničen, vše bylo doslova srovnáno se zemí (vedle několika mostů je nejbližší stavbou, která nebyla zcela zničena, dnešní tzv. „atomový dóm“). Prakticky zcela zničen rovněž byl od epicentra nepříliš vzdálený hirošimský hrad (který měl pouze kamennou podezdívku), kde se nacházelo značné množství vojenského personálu. Podle amerického poválečného vyhodnocení byla tlakovou vlnou a následnými požáry zničena plocha asi 12,17 km², tedy přes 68 % městské zástavby.

---

 * Ohledně identity stroje, který McKnight přelétl na Iwo Jimu, panuje určitá nejistota — často se také uvádí, že mělo jít o Superfortress pojmenovaný TOP SECRET, což by měl být jemu přidělený B-29-35-MO s/n 44-27302, No. 72. Nicméně operační rozkaz jednotky je jednoznačný, letěl s B-29-40-MO (s/n 44-27354, No. 90). Tento letoun dne 1. července 1946 svrhl během operace CROSSROADS (poválečné atomové testy, během nichž byly provedeny dva atomové výbuchy, vzdušný označený kódem ABLE a podhladinový BAKER) atomovou pumu na atol Bikini. Test ABLE byl vůbec prvním poválečným atomovým výbuchem. Byla použita puma stejného typu (Mk.3A, Model 1561), jaká byla svržena i na japonské město Nagasaki.

Převzato z: https://www.fronta.cz/kalendar/na-hirosimu-svrzena-atomova-puma

Kalendárium, 1. srpen 1943

V neděli 1. srpna 1943 se nevrátila z bojového letu Lidia Vladimirovna Litvjaková „Bílá růže ze Stalingradu“ (Литвяк Лидия Владимировна), jediná letkyně - letecké eso historie.

Ten den vzlétla gardová straší lejtěnantka L. V. Litvjaková v sestavě devíti letounů Jak-1 z 73. gardového stíhacího leteckého pluku již ke čtvrtému letu, tentokrát na přikrytí vlastních pozemních vojsk v oblasti Marinovka - Stěpanovka v Šachtěrském rajónu Doněcké oblasti. Devítka sovětských pilotů se zde utkala v těžkém souboji nejdříve se skupinou čtyř Messerschmittů Me 109 a následně další šesticí Me 109 a třiceti bombardovacími letouny Junkers Ju 88. V tomto souboji nárokovali sovětští stíhači sestřel jednoho Me 109 a jednoho Ju 88. Lidia Litvjaková se však ze souboje nevrátila. Její vedoucí staršij seržant A. S. Jevdokimov, který se vrátil na letiště, potvrdil, že její letoun byl zasažen a klesal v dané oblasti. Proto bylo místo jejího dopadu neznámé. 

Jejím přemožitelem se údajně stalo německé stíhací eso Leutnant Hans Schleef z 7./JG 3. Existuje však řada rozporů. Předně svůj sestřel číslo 93 nárokoval už v 5.25 ráno, zatímco Lidija Litvjak se podle sovětských zdrojů nevrátila ze čtvrtého letu toho dne. Schleef také soupeře identifikoval jako LaGG-3, záměna za velmi podobný Jak-1 už ale není tak nepravděpodobná. Co přesně se nad samotou Koževňa onoho 1. srpna 1943 stalo, se už asi nikdy úplně objasnit nepodaří.

Lidija Litviaková byla prohlášena za nezvěstnou. Velení divize připravilo návrh na udělení titulu Hrdina Sovětského svazu, avšak nejen z důvodu podezření, že padla do zajetí, bylo udělení vyznamenání odloženo.

Po skončení války ji její spolubojovníci dále hledali. Až v roce 1979 její ostatky náhodně identifikovali u vesnice Dmitrijevka jižně od města Krasnyj Luč v okrese Šachťarsk. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes známy.

5. května 1990 jí prezident SSSR Michail Gorbačov posmrtně udělil titul Hrdina Sovětského svazu.

Výňatek z bojového hlášení velitelství 6. gardové stíhací letecké divize:

   Během dne hlídkoval pluk ve vzduchu, přižemž chránil naše vojska a vylétal na doprovod Il-2 z 1. gardové Stalingradské bitevní letecké divie.

   Z letiště sovchozu jménem Kalinina vyletělo 18 letounů Jak-1. Byly provedeny tři vzdušné soboje, ve kterých se účastnilo 18 Ju-88, 40 Me-109, 3 Ju-87, 4 FW-190, celkem 65 letounů protivníka proti našim 30 Jak-1.

    Sestřeleny 3 Me-109 (Gorchirev, Samochvalov, Jevdokimov, Ugarov)

    1 Ju-88 (Borisenko)

    1 Ju-87

    10.40 - 11.50 9 Jak-1 vedených gardovým starším lejtěnantem Domninem ... ve výšce 4500 metrů narazili na 30 Ju-88 a 18 Me-109. S „messery“ zahájili souboj. Gardový starší seržant Jevdokimov sestřelil jeden Me-109. Gardový starší seržant Melnickij pozoroval pád jednoho Jak-1  asi 4-5 km východně od Marinovki.

    Gardový mladší lejtěnant Litvjak, gardový mladší lejtěnant Borisenko a gardový seržant Tabunov vedli boj s 12 Ju-88. Borisenko zapálil jeden Ju-88 a později nouzově přistál v Darjevke. Litvjak i Tabunova ztratil v okamžiku útoku na německý bombardér. Ve vzdálenosti 1 km severo-východně od Marinovky pozoroval pád jednoho Jaku-1, který po dopadu na zem explodoval.

    Gardový seržant Tabunov ve dvojici s gardovým mladším lejtěnantem Litvjak byli napadeni 4 Me-109 ze strany slunce. První útok se podařilo Tabunovi odrazit, druhý útok se mu už nepodařilo odrazit a viděl jak „messery“ sestřelily Litvjak, která dopadla v oblasti 2 km severo-východně od Marinovki. Poté Tabunov pokračoval v boji společně s Borisenkem, ale z důvodu nedostatku paliva se od něj odpoutal a provedl nouzové přistání na letišti barilokrepinskaja. Po natankování se vrátil ke své jednotce. Gardový starší seržant Jevdokimov se z letu nevrátil. Jevdokimov se vrátil 2. srpna, poté co musel nouzově přistát na letišti  Novošachtinsk.

    Vlastní ztráty: dva Jak-1: gardový mladší lejtěnant Litvjaková a gordový seržant Ugarov byli sestřeleni v leteckém souboji, letci zřejmě zemřeli. Jeden Jak-1 gardového staršího seržanta Fomičeva byl zasažen ve vzdušném souboji. Byl donucen k nouzovému přistání na poli, letoun potřebuje opravit, pilot modřiny na pravé ruce a pravé noze.  

Krom její smrti je další neznámou přesný počet sestřelů, kterých dosáhla. Dlouhá léta různé prameny uváděly, že její počet sestřelů byl minimálně 12. Na základě podrobného studia archivních materiálů se podařilo doložit celkem 8 [5+3] sestřelů + 1 balón.

datum # ИАП typ S. No. kód číslo výsledek protivník
13. 9. 1942 [1] 437 Jak-1 bílá 02 ¼ zničen ve spol. Ju 88
13. 9. 1942 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Bf.109G-2
14. 9. 1942 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Bf 109
27. 9. 1942 [2] 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Ju 88
27. 9. 1942 [3] 437 Jak-1 bílá 02 ½ zničen ve spol. Bf.109G-2
11. 2. 1943 [4] 296 Jak-1 červená 32 1 zničen Bf 109
11. 2. 1943 296 Jak-1 červená 32 1 zničen Ju.87D-3
1. 3. 1943 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Fw 190
22. 3. 1943 [5] 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Ju 88
22. 3. 1943 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf.109G-2
5. 5. 1943 [6] 73 G Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf 109
7. 5. 1943 73 G Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf 109
31. 5. 1943 [7] 73 G Jak-1 1 zničen balón
16. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Ju 88
16. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 g zničen ve spol. Bf.109G-6
19. 7. 1943 [8] 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf.109G-6
21. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf 109
31. 7. 1943 [9] 73 G Jak-1b bílá 23 ⅓ zničen ve spol. Bf 109
1. 8. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 g zničen ve spol. Bf.109G-6
1. 8. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf.109G-6

Tabulka uvádí všechny sestřely přisuzované L. V. Litvjakové podle různých zdrojů. Číslované jsou sestřely úředně doložené podle Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4 

Prameny:

[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Bílá růže ze Stalingradu, Lidia V. Litvjak, in Centurion, Sběratelská edice, č. II, 2019.

---

[2] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.

[3] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.

[4] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4

[5] Симонов, Андрей Анатольевич - Чудинова, Светлана Владимировна: Женщины – герои Советского Союза и России, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909607-0-1 

[6] Yenne, Bill: The White Rose of Stalingrad: The Real Life Adventure of Lidiya Vladimirovna Litvyak, the Highest Scoring Female Air Ace of All Time, Osprey Publishing, London. 2013. ISBN 978-1-84908-810-7

[7] Yenne, Bill: Bílá růže ze Stalingradu, Doba a skutečný životní příběh Lidije Vladimirovny Litvjakové, největšího ženského leteckého esa všech dob, Mladá fronta, Praha. 2015. ISBN 978-80-204-3309-1      

[8] Gorbač, Vitalij - Chazanov, Dmitrij - Poluninová, Jekatěrina: Ženy v kabinách stíhaček, in Historie a plastikové modelářství, No. 06, 2001.

[9] Gorbač, Vitalij - Chazanov, Dmitrij - Poluninová, Jekatěrina: Ženy v kabinách stíhaček, in Historie a plastikové modelářství, No. 07, 2001.

[10] Горбач В., Полунина Е., Хазанов Д.: Женские лица воздушной войны, АвиаМастер, № 3, 2000.

[11] Лохматов, Максим: Советская лётчица-ас, Героическая женщина Лидия Литвяк, in Война и отечество, № 8 (14), 2017.  

Mikojan-Gurjevič MiG-23MF „Čert“, v. č. 0390213646, t. č. 3646.

Mikojan-Gurjevič MiG-23MF „Čert“, v. č. 0390213646, t. č. 3646. 

Letoun byl zalétán 29. - 30. července 1978 a následující den uvolněn pro Export. V Československé republice přistál 24. srpna téhož roku na letišti v Bechyni. Při přeletu do ČSSR měl letoun v palubním deníku zaznamenán nálet 2,5 h a 10 přistání. Letoun byl na našem území zalétán u 1. stíhacího leteckého pluku dne 16. listopadu 1978) a zálet provedl sovětský pilot Lobinov. Po zalétnutí a převzetí letounu 1. stíhacím leteckým plukem byl přidělen pilotu npor. Václavu Weinpoldovi a techniku por. Jaroslavu Habadovi. Následně se 13. května 1983 letoun stěhoval k 11. stíhacímu leteckému pluku v Žatci. V období od 12. června 1987 do 25. března 1988 proběhla generální oprava v Drážďanech. Od 23. března 1989 se letoun opět stěhuje k 1. stíhacímu leteckému pluku v Českých Budějovicích.

Mezi 3. až 5. červnem 1994 došlo k aplikaci speciálního nátěru u příležitosti 50 let založení 1. stíhacího leteckého pluku. Přední část trupu až po náběžnou hranu centroplánu byla natřena černě se světle šedým tygrováním a šedo-červenými nozdrami, očima a žraločí tlamou. Pod kabinou bylo na levou stranu umístěno červené číslo 50, na pravou červený nápis HELL FIGHTER. Střední část trupu včetně centroplánu byla natřena červeně, křídla černě. Ocasní část včetně celé svislé ocasní plochy byla natřena světle šedě a na svislou ocasní plochu byl z obou stran symetricky namalován okřídlený čert s vidlemi. Letoun byl následně přidělen pilotu pplk. Drahoslavu Mládkovi a techniku por. Ivanu Škrhovi. První veřejné předvedení výroční kamufláže proběhlo 18. června 1994. Dne 5. října 1994 byl letoun předán do sbírek vojenského leteckého muzea Praha-Kbely.

Prameny:

Rogl, Stanislav: Třiadvacítky, stíhací MiGy v našem letectvu. Svět křídel, Cheb 2016. ISBN 978-80-7573-004-6

Якубович, Николай: Боевые самолеты Микояна: Есть только МИГ..., Яуза, Москва 2009. ISBN 978-5-699-34100-9.

Gordon, Yefim - Dexter, Keith - Kommisarov, Dmitriy: MiG-23/27 Flogger: Soviet Swing-Wing Fighter/Strike Aircraft, Midland Publishing, Hinckley 2005. ISBN 1-85780-211-X.

https://www.valka.cz/

Kresba: 

http://www.rezava-vrtule.cz/

Kalendárium, 31. červenec 1919

Ve čtvrtek 31. července 1919 se narodil Michael L. Arooth, nejúspěšnější americký střelec bombardéru s 17 potvrzenými sestřely (Některé prameny uvádějí dokonce 19 sestřelů). K letectvu nastoupil v roce 1942. Sloužil u 527th Bombardment Squadron, Heavy / 379th Bombardment Group, Heavy / 8th Air Division / United States Army Air Forces (USAAF). Arooth létal v posádce B-17G, #42-29896, "Tondelayo":

Fawkes Bohn E. Jr, 2nd Lt, P

Mauldin, Charles A, 2nd Lt, CP

Bendiner, Elmer S, 2nd Lt, N

Hejny, Robert L, 2nd Lt, B

Reinhard, Frederick J, T/SGT, RO

Reedman, Lawrence H, T/SGT, TT

Gray, Walter J, T/SGT, BT

Edwards, Harry L, S/SGT, RW

Leary, John A, S/SGT, LW

Arooth, Michael (NMI), T/SGT, TG

Další složení posádky se někdy uvádí:

Carl W. Brink, Jr.,  2 Lt, P

Bohn E. Fawkes, Jr., 2 Lt, CP

Elmer S. Bendiner, 2 Lt, N

Robert L. Hejuy, 2 Lt, B

Lawrence H. Redmann, TSgt, E/, TT

Herbert J., Sgt, ??

Frederic W., Sgt, ??

John A. Leary, Sgt 

Elvin E. Doll, SSgt 

Michael L. Arooth, SSgt, TG 

Během bojové mise 30. července 1943 proti nepřátelským pozemním cílům v Německu se Sgt Aroothovi podarilo sestřelit čtyři nepřátelské letouny během jediné mise za což byl vyznamenán řádem Distinguished Service Cross.

Během 2. světové války měli střelci bombardovacích letounů přiznáno celkem 6259 zničených nepřátelských letadel, dalších 1836 pravděpodobně zničených a nejméně 3210 nepřátelských letounů poškodili.

Nejúspěšnější američtí střelci bombardovacích letounů během 2. světové války:

Arooth, Michael L. 'Mike'     17

Crossley, Donald              12

Benko, Arthur P. 'Art'         9

Warmer, Benjamin               9

Dye, Tom                       8

Quinlan, John P.               8

Foley, John 'Johnny Zero'      7

Brunner, Robert M.             6

Guerard, Jack D.               6

Murphy, John                   6

Agnew, John W.                 5

Bowen, Wilbur L.               5

Bowker, Fred E.                5

Cielinski, Joseph J.           5

Ganshirt, Paul A.              5

Gouldthrite, George W.         5

Held, Charles F., Jr.          5

Lee, Harold K.                 5

Loegering, Wes                 5

Myshall, Joseph R.             5

O'Brien, Frank                 5

Pierce, Harold                 5

Remmell                        5

Stefanski, Edward J.           5

Sutherland, John               5

Thomas, Richard H.             5 

Prameny:

[1] 379th Bombardment Group (H) Anthology, November 1942-July 1945: A Textual, Statistical, and Photographic History of the 379 Bombardment Group, Turner Publishing Company, 2000.

[2] http://forum.12oclockhigh.net/showthread.php?t=50189

[3] https://lflank.wordpress.com/2015/03/05/master-sgt-michael-arooth-the-forgotten-ace/

[4] https://airforce.togetherweserved.com/usaf/servlet/tws.webapp.WebApp?cmd=ShadowBoxProfile&type=Person&ID=140452

[5] https://valor.militarytimes.com/hero/22831

[6] http://www.warbirdinformationexchange.org/phpBB3/viewtopic.php?t=9038

Kalendárium, 29. červenec 1940

Na stanici Cosford u Wolverhamptonu byla v pondělí 29. července 1940 zformována jediná československá bombardovací peruť ve Velké Británii - 311. československá bombardovací peruť RAF / № 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron.

Poněkud ve stínu stíhacích letců se v polovině července začala v karanténním táboře Innsworth Lane u Gloucesteru formovat i československá bombardovací peruť. Ve dnech 14. až 16. července 1940 se vybraný personál, ještě pod neoficiálním názvem „Bombardovací skupina“, přesunul do Cosfordu u Wolverhamptonu, kde se formovala výcviková a náhradní jednotka československého letectva (Czechoslovak Depot). Zde byla tohoto dne rozkazem Air Ministry oficiálně zformována 311. československá bombardovací peruť RAF (№ 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron). O čtyři dny později se přesunula na svou první válečnou základnu, letiště v Honingtonu. Prvním velitelem „Třistajedenáctky“ byl již 27. července jmenován W/Cdr John F. Griffiths, DFC, československým velitelem perutě se pak 29. července stal W/Crd Karel Mareš (Toman). Zpočátku peruť patřila k bombardovacímu velitelství (Bomber Command), později byla převedena k pobřežnímu velitelství (Coastal Command). Prvních šest posádek dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940.

Kalendárium, 29. červenec 1951

V neděli 29. července 1951 získal svůj páty sestřel a dosáhl tak statusu esa sovětský stíhač Nikolaj Vasiljevič Sutjagin (Николай Васильевич Сутягин), který se později s 22 jistými sestřely stal nejúspěšnějším leteckým esem proudové éry.

Zatímco během dopoledního souboje Sutjagin ještě neskóroval, odpolední souboj pro něj už dopadl lépe. V 15:14 vzlétla velká skupina 24 sovětských pilotů vedených velitelem 17. IAP proti bitevním letounům protivníka. V oblasti Dzjunsen (Sunčchon / Sunchon) objevili skupinu 20 letounů F-80 a F-84 kryté čtveřicí letounů F-86. Poté, co se několik šestičlenných skupin letounů F-80 objevilo pod sovětskými piloty, ti na ně postupně zaútočili. Jednu šestici napadl i Nikolaj Sutjagin se svým číslem. Jakmile Američané objevili útočící MiGy, rozhodli se Shooting Stary vytvořit obranný kruh, aby nepustili útočící letouny za svůj ocas, nicméně jim to moc nepomohlo. Sutjaginovi se vertikálním manévrem podařilo dostat k jednomu F-80 a vypálil na něj dvě dávky. Viděl, jak střely zasáhly nepřátelský letoun. Ostatní bitevníky byly také napadeny piloty pluku. Poté, co piloti F-80 a F-84 zjistili, že nad cíl se jim nepodaří dostat, odhodili svůj náklad a dali se na ústup. Po boji se letci 17. IAP vrátili na svou základnu bez jediné ztráty. Na základě hlášení pilotů a snímků z fotokulometů bylo pilotům Artemčenkovi, Sutjaginu, Ponomarjovu a Fokinu přiznáno po jednom sestřelu. 

Američané v tomto souboji přiznávají ztrátu pouze jediného letounu F-84E, S.No. 49-2339, ze sestavy 154. FBS / 136. FBW, pilotovaný Cpt. Jamesem R. Overtonem, který však podle tvrzení Američanů byl zničen od výbuchu vlastních bomb.

Sestava 17. IAP pořízená v září 1950 na letišti Zaimka. Uprostřed první řady sedí Nikolaj V. Sutjagin.

MiG-15bis, № 121032, kapitán Vikolaj Vasiljevič Sutjagin, 17. IAP, letiště Mjaogou, prosinec 1951. Sutjagin získal ma tomto letounu všech svých 22 jistých sestřelů. Letoun byl postaven v Závodu č. 1 v červnu 1950. Dne 28. ledna 1952 byl předán 190. IAD a zapsán do inventáře 821. IAP. V sobotu 9. srpna 1952 byl № 121032 předán 878. IAP, 216. IAD a přidelen st. lt. Petru N. Opryškovi, který na něm získal další tři jisté sestřely. S celkovým počtem 25 jistých sestřelů se bezesporu jedná o nejúspěšnější proudovou stíhačku historie.

Sestřely Nikolaje Sutjagina:

1 19.06.1951 1 F-86A

2 22.06.1951 1 F-86A

3 22.06.1951 1 F-86

4 26.06.1951 1 F-86

5 29.07.1951 1 F-84E

6 09.08.1951 1 F-80C

7 25.08.1951 1 Meteor F.8

8 26.09.1951 1 Meteor F.8

9 26.09.1951 1 F-86A

- 26.09.1951 1 F-84

10 03.11.1951 1 F-86

11 04.11.1951 1 F-86

12 26.11.1951 1 F-86

13 29.11.1951 1 F-84E

14 03.12.1951 1 F-86A

15 03.12.1951 1 F-84E

16 15.12.1951 1 F-86E

17 18.12.1951 1 F-86E

18 23.12.1951 1 F-84E

19 06.01.1952 1 F-84E 

20 06.01.1952 1 F-86E

21 11.01.1952 1 F-86E

22 21.01.1952 1 F-86

Prameny:

[1] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999, ISBN-10: 5-7221-0253-9, ISBN-13: 978-5722102539.

[2] Сейдов, И.: Красные дьяволы в небе Кореи. Советская авиация в войне 1950-1953 гг. Хроника воздушных сражений, Яуза - Эксмо 2007, ISBN: 978-5-699-19160-4.

[3] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2010.

[4] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.

[5] Сейдов,  Игорь – Сутягин, Юрий: Гроза "Сейбров", Лучший ас Корейской войны, Яуза, Эксмо, 2006, ISBN   5-699-16166-Х.   

[6] http://forums.airforce.ru/

[7] http://forums.airbase.ru/