V noci z 12. na 13. června 1944 se nad Británií objevil nový protivník. V 4:08 ráno zahlédli dva pozorovatelé Royal Observer Corps na stanovišti Mike 2 pevnosti Martello v Dymchurchu v jihovýchodní Anglii letící objekt, připomínající „hořící stíhačku“ doprovázenou podivným nezvyklým zvukem. Zanedlouho se operačním sálem Královského pozorovacího sboru poprvé rozeznělo „Diver! Diver! Diver!“. Flakregiment Nr. 155(W) Obersta Maxe Wachtela začal oné noci ze základen v Pas-de-Calais v severní Francii s odpalováním letounových střel V-1.
Goebbelsovskou propagandou halasně vytrubovaný útok „tajnými zbraněmi“ byl zahájen. Ve srovnání s původními plány, které počítaly s úvodním drtivým útokem několika stovek V-1, vyzněla premiéra poměrně rozpačitě. Ale již 15. června udeřili Němci znovu a to podstatně drtivěji.
Ihned po napadení se rozeběhla energická protiopatření spojená s intenzívním bombardováním odpalovacích základen V-1 na pobřeží Francie a Belgie – tzv. cíle Noball. Flakregiment Nr 155(W), spadající pod 65. armádní sbor pro zvláštní účely generalleutnanta Ericha Heinemanna, používal pro odpalování letounových střel celkem 55 katapultů umístěných v šesti bunkrech v Siracourtu, Lottinghemu, Martinvastu, Sottevastu, Tamerville a Brecourtu.
Již odpoledne 13. června 1944 pronesl britský ministr pro vnitřní bezpečnost Herbert Morrison rozhlasovou řeč: „Dnes ráno zahájili Němci dlouho očekávanou ofenzívu proti Anglii. K útokům používají létající pumy. Protipatření jsou v chodu. Zachovejte klid.“
Další nemilé překvapení pro spojence přišlo mezi 18. a 21. červencem, kdy zcela nečekaně přiletělo padesát střel V-1 z nezvyklého východu. Zpočátku se Britové domnívali, že Divery startují z Belgie nebo pobřežních oblastí Baltského moře. Až později se ukázalo, že střely startují ze speciálně upravených bombardovacích letounů Heinkel He 111 od Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" a Kampfgeschwader 3 "Blitz". Proto bylo nutné zesílit leteckou hlídku nad mořem a také pruh protiletadlového dělostřelectva se podstatně protáhl.
Na jih Anglie byly soustředěny početné jednotky protiletadlového dělostřelectva, světlometů a balónů. Mezi St. Margarets May a Cukmere Haven se nacházelo pásmo protiletadlového dělostřelectva, které mělo v srpnu 1944 celkem 800 těžkých, 1800 lehkých protiletadlových kanónů a 700 raketometů. Velmi významná role při ničení Diverů připadla stíhačům, zejména perutím situovaným na základnách No. 11 Group Air Defence of Great Britain. Velitel ADGB Air Marshall Sir Roderick M. Hill KCB, MC, AFC do boje nasadil především nejrychlejší stíhačky, které měl k dispozici a které svými parametry umožňovaly účinný boj proti V-1. Z toho důvodu byl od No. 85 (Base) Group 2nd TAF k ADGB přesunut No. 150 Wing vyzbrojený letouny Hawker Tempest Mk.V. Stejný přesun postihl další jednotky této skupiny taktického letectva, 91. (Nigeria) a 322. nizozemskou stíhací squadronu, vyzbrojené výbornými Spitfiry Mk.XIV. Od No. 84 (Composite) Group 2nd TAF byl stažen No. 133 (Polish) Wing vyzbrojený Mustangy. Další vysokovýkonné stíhačky poskytla sousední No.10 Group ADGB, od které byly přesunuty Spitfiry Mk.XII 41. squadrony a Spitfiry Mk.XIV 610. (Conty of Chester) squadrony. No. 12 Group ADGB předala Mustangy Mk.III vyzbrojenou 316. polskou stíhací squadronu. Do boje se také zapojila 616. squadrona, první jednotka vyzbrojená proudovými letouny Gloster Meteor Mk.I. V noci se pak v honbě za Divery angažovaly převážně noční stíhací squadrony vyzbrojené Mosquity a letka Tempestů od Fighter Interception Unit.
Nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti V-1 se stal britský pilot Tempestů S/Ldr Joseph Berry DFC & Two Bars, příslušník FIU a 501. (County of Gloucester) stíhací squadrony, jež získal 62 [61+1] potvrzených sestřelů. Velice dobře si vedla i 616. squadrona, vyzbrojená proudovými letouny Meteor Mk.I, jejíž piloti sestřelili celkem 16 střel V-1. Prvním proudovým pilotem, který dosáhl vzdušného vítězství byl F/O P. J. Dean. V pátek 4. srpna 1944 zaútočil odpoledne ve svém stroji EE216 na jednu V-1, ale jeho kanóny selhaly a tak svého protivníka zneškodnil podebráním křídlem. Vychýlená V-1 explodovala na zemi v prostoru Headcorn v hrabství Kent.
Velení RAF rozhodlo směrnicí z 5. července 1944, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche bude počítána jako sestřel jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zasažená až nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepřátelského letounu. Touto direktivou mělo dojít k větší motivaci pilotů sestřelovat letounové střely ještě nad mořem, kde jejich dopad nikoho neohrožoval. Divery zasažené „nad otevřenou krajinou“, ještě před Londýnem, sice neohrozily hlavní město, ale i přesto často zabíjely. Velmi těžké období zažívalo především Kentské hrabství, jež získalo příhodnou přezdívku „Bomb Alley“. Zvažovaný systém započítávání letounových střel coby sestřelených letounů do celkového skóre stíhačů RAF se však nikdy neujal a výsledky jsou uváděny vždy odděleně. S/Ldr Joseph Berry, který by se tímto systémem stal nejúspěšnějším stíhačem západních spojenců, není do vyvolené skupiny stíhacích es vůbec zahrnován.
V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů. Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.
Letounová střela V-1.
Letounová střela V-1 zachycená v letu těsně před tím, než dopadla a explodovala v Londýně.
Snímek zachycuje střelu V-1, které se podařilo dostat přes Britskou protivzdušnou obranu a padá na Londýn, 15. června 1944.
Letounová střela V-1.
Letounová střela V-1.
Squadron Leader Joseph Berry DFC & Two Bars.
Oberst Max Wachtel, velitel Flak-Regimentu 155 (W), což byl v podstatě jen krycí název pro první jednotku pro obsluhu střel s plochou dráhou letu na světě. M. Wachtel stál v jejím čele od jejího zformování 15. srpna 1943 do 5. března 1945, kdy předal velení Maj Heinrichu Steinhoffovi.
Letounová střela V-1 (Fieseler Fi 103).
Supermarine Spitfire F.Mk.XIV, NH718, 3W○G, Flg Off R. F. Burgwal, 322. nizozemská stíhací squadrona, West Malling, 8. červenec 1944. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších Spitfirů F.Mk.XIV během Anti-Diver operací, jehož piloti sestřelili celkem 8,5 V-1. První sestřel na tomto letounu zaznamenal jihoafrický velitel 322. nizozemské squadrony Maj Keith Kuhlmann 23. června 1944. V červenci stejný pilot přidal další sestřel. Poté na tomto letounu získal další dva sestřely Flg Off Jan Jongbloed. Ovšem nejúspěšnejším pilotem NH718 se stal Flg Off Rudi Burgwal, který na tomto letounu 8. července 1944 zaznamenal celkem 4,5 sestřelu, přičemž polovičního vítězství nad V-1 dosáhl ve spoluúčasti s Tadeuszem Karnkowským.
[1] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno.
