Kalendárium, 8. leden 1944

V sobotu 8. ledna 1944 uskutečnil zkušební pilot Milo Murcham první let letounu Lockheed XP-80 na základně Muroc (Edwards) AAF v Kalifornii. Letoun Lockheed P-80 Shooting Star, navržený a vyvinutý za méně než 143 dní týmem vedeným legendárním Kellym Johnsonem, se stal prvním proudovým stíhacím letounem, který vstoupil do služby v USAF. Dva předprodukční modely se v Itálii těsně před koncem druhé světové války dočkaly velmi omezené služby.

Vývoj proudových letadel v USA začal již počátkem druhé světové války, přičemž Spojené státy úzce spolupracovaly s Velkou Británií. První stíhačku P-80A obdrželo americké válečné letectvo v únoru 1945. S koncem války byl kontrakt seškrtán na 917 strojů (nakonec bylo postaveno 677 strojů P-80A a fotoprůzkumných FP-80A). Výroba se znovu plně rozeběhla až za Korejské války a v dobách studené války, přičemž stroj byl postupně modernizován. Celkem bylo vyrobeno 6447 kusů, z toho v USA 5691, v Japonsku 210 a v Kanadě 656 kusů.

Shooting Star byl bojově nasazen v korejské válce, kde se jí zúčastnily verze F-80C a průzkumná RF-80. Americké letectvo uvedlo jako první vzdušný souboj v historii mezi proudovými letadly souboj, který se odehrál 8. listopadu 1950 a ve kterém poručík Russel. J. Brown, letící na F-80, sestřelil MiG-15. Po konci studené války je obvykle uváděn jako první sestřel proudového letadla proudovým letadlem dřívější sestřel F-80C (který pilotoval Frank Van Sickle) Migem-15 (pilotovaným Semjonem Fjodorovičem Chominychem / Семён Фёдорoвич Хоминых). Tehdy byl tento sovětský sestřel USAF připsán severokorejské protiletadlové obraně. Nikdo nic nenamítal, protože Sověti vytrvale odmítali přiznat zapojení svých pilotů do této války a pilot F-80C tento sestřel nepřežil. [blíže viz Kalendárium, 1. listopad 1950] F-80 se svým rovným křídlem zaostával svými výkony za MiGem-15 a v roli stíhačky k vybojování vzdušné převahy byl zanedlouho nahrazen výkonnějším letadlem se šípovitým křídlem – F-86 Sabre. Když byl nasazen dostatečný počet letadel F-86, Shooting Star byl přeřazen do role bojového letadla útočícího na pozemní cíle, letadla určeného k pokročilému výcviku a protivzdušné obraně v Japonsku. Na konci války v Koreji byla jedinou stále operující verzí F-80 průzkumná verze RF-80.

Prameny:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-80_Shooting_Star

Kalendárium, 7. leden 1942

V úterý 7. ledna 1942 byla zakončena tzv. Moskevská útočná operace (Московская наступательная операция), která byla zahájena 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím Kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko) a společne zahájily Klinsko-solněčnogorskou útočnou operaci. Sedmý leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu.

Sovětský protiútok

4. prosince 1941 tedy zastavila německá vojska útok, a jako již několikrát, podcenilo německé velení možnosti sovětské armády, když předpokládalo, že Rudá armáda se obranou Moskvy naprosto vyčerpala a nelze tedy v blízké době očekávat nějaké protiakce z její strany.

Tvrdé vystřízlivění přinesl již 5. prosinec, kdy Kalininský front I.S. Koněva přešel do protiútoku a zahájil tím kalininskou útočnou operaci (5.12. 1941-7.1. 1942). O den později následovala Koněva vojska Západního frontu (Žukov) a v prostoru Jelce vojska pravého křídla Jihozápadního frontu (Timošenko).

Sovětský protiútok tedy zahájil 5. prosince Koněvův Kalininský front, tvořený 22. armádou (V.I. Vostruchov), 29. armádou (I.I. Maslennikov) a 31. armádou (V.A. Juškevič). Na první pohled je zřejmé, že Koněvova vojska nepůsobila zrovna nejsilnějším dojmem. Ke dni útoku měl Kalininský front k dispozici okolo 200 000 vojáků, asi 1000 děl a jen 67 tanků a 83 letadel! Do moskevské oblasti sice proudily posily z Dálného východu, vycvičené divize na plných stavech, ale většinu z nich získal Západní front.

Naštěstí pro Koněva však jeho soupeř, německá 9. armáda, na tom byl ještě hůře, a tak měla nakonec

jeho vojska nad nepřítelem velmi mírnou převahu. Po zahájení útoku postup Koněvových vojsk poněkud vázl a nedařilo se zuřivě bojující německé jednotky zahnat na ústup. Až 9. prosince se pomocí na jedno místo soustředěné dělostřelecké palby podařilo frontu prolomit. O týden později, 16. prosince obsadila sovětská vojska Kalinin. V téže době přešla pod velení Kalininského frontu 30. armáda (D.D. Leljušenko) a brzy poté i 39. armáda ze zálohy Hlavního stanu. Posílený front následně začátkem ledna pronikl až na čáru Ržev-Zubcovo-Lotošino, kde zaujal pozice pro zahájení poslední fáze sovětského protiútoku.

Žukovův Západní front útočil sice o den později, zato však měl nést hlavní tíhu bojů a začátkem prosince byl proto ještě posílen o 1. údernou, 10. a 20. armádu, které obdržely tyto úkoly:

• 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) zaútočí z prostoru Dmitrov-Jachroma a spolu s 30. a 20. armádou postoupí ke Klinu a ve směru na Těrjajevu Slobodu
• 20. armáda (L.M. Sandalov) zaútočí z prostoru Krasnaja Poljana-Bělyj Rast spolu s 1. údernou a 16. armádou z jihu na Solněčnogorsk a dále na Volokolamsk a Krjukovo
• 10. armáda (F.I. Golikov) spolu s vojsky 50. armády zaútočí na Stalinogorsk a Bogorodick a dále směrem na jih od řeky Upy
• zbývající svazky Západního frontu, 5., 33. a 49. armáda, stojící ve středu frontu mají za úkol poutat vojska stojící před nimi a připravit se na přechod do protiútoku.

V prvních dnech útoku nenabyl sovětský postup žádných velkých rozměrů, když se projevoval nedostatek tanků a sníh značně ztěžoval pohyb vojsk. Ale přesto již 9. prosince přeťala 30. armáda železniční trať Moskva-Kalinin. O čtyři dny později postoupila 1. úderná armáda spolu s 30. armádou ke Klinu a obklíčily ho a 15. prosince byl Klin vyčištěn od nepřítele. Dobře si vedla i 16. a 20. armáda Západního frontu.

9. prosince se 20. armáda přiblížila k Solněčnogorsku a 11. prosince jej obsadila. Rokossovského 16. armáda svedla tuhý boj s německou armádou u Krujkova a poté, co zde dosáhla vítězství, postupovala dále směrem k Isterské vodní nádrži. Armády pravého křídla Západního frontu pronásledovaly ustupující německé vojáky až k linii řek Lama a Ruga, kde Němci kladli tvrdý organizovaný odpor a nedovolili Rudé armádě dále postoupit. Zároveň vojska levého křídla Žukovova frontu zaútočila ve směru na Tulu proti Guderianově 2. tankové armádě.

10. armáda získala zpět nočními údery Michajlov a Serebrjanyje Prudy a pronásledovala ustupující německé vojsko. Pozadu nezůstal ani 1. gardový jezdecký sbor generála Bělova, když dobyl 9. prosince Veňov a o dva dny na to Stalinogorsk.

Zároveň začalo hrozit 2. tankové armádě obklíčení, protože 50. armáda V.I. Boldina prolomila německou obranu jižně od Tuly. Podobně se dařilo i jednotkám 49. armády, která zvítězila v bojích u Aleksina. Situace se pro ustupující německou armádu stala kritickou.

16. prosince vydal Adolf Hitler svým vojskům rozkaz, který zakazoval jakýkoliv ústup a vyžadoval maximální odpor při bránění pozic a boj do posledního muže. Je vysoce pravděpodobné, že tento příkaz zachránil wehrmacht od mnohem hrozivější porážky, než k jaké nakonec došlo. V praxi však mnoho německých velitelů, mezi nimi i Guderian a Hoepner, povolovalo svým jednotkám omezený ústup, kdykoliv to situace pod tlakem okolností vyžadovala. Neúspěchy v bojích před Moskvou si následně začaly vybírat svou daň i v personálním obsazení německého velení.

18. prosince 1941 byl z funkce velitele OKH odvolán Walter von Brauchitsch a Hitler se stává vrchním velitelem armády. Ani nyní však nepovoluje wehrmachtu žádný ústup. Následně odchází z pozice velitele skupiny armád Mitte polní maršál von Bock a je nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Odvolání neuniká na vánoce 1941 ani legendární Heinz Guderian, ani generál Hoepner a mnoho dalších německých velitelů.

Porážkou Guderianovy 2. tankové armády bylo s konečnou platností zažehnáno nebezpečí hrozící Tule a vojska Západního frontu postoupila při svém protiútoku až o 130 km. 18. prosince přešla do útoku také středová sestava frontu, kterou tvořila 5. (Govorov), 33. (Jefremov) a 43. (Golubev) armáda. Od začátku sice narážela na houževnatý odpor bránících se Němců, ale nakonec se jim podařilo získat pod kontrolu Naro-Fominsk, Borovsk a Malojaroslavec.

Úspěchů při své ofenzívě dosáhla i vojska Timošenkova Jihozápadního frontu. 3. armáda (J.G. Krejzer), 13. armáda (A.M. Grodaňsky) a operační skupina generála F.J. Kostěnka útočily v prosinci proti silám 2. tankové armády a dokázaly postoupit o 80-100 km a osvobodit Jelec, Jefremov a další rozsáhlá území. Později tyto armády přešly pod velení Brjanského frontu a do začátku ledna útočily na orelském směru. Tady je zastihl konec první fáze sovětské protiofenzívy, která se zastavila na čáře Oreški - Starica - řeky Lama a Ruza - Malojaroslavec - Tichonova Pustyň - Kaluga - Mosalsk - Suchiniči - Beljev - Mcensk - Novosil.

Všeobecný protiútok

7. leden roku 1942 bývá označován za konec útočné fáze boje o Moskvu a sovětský protiútok se mění na generální ofenzívu. Vzhledem k úspěchu prosincových akcí Rudé armády bylo totiž rozhodnuto, pokračovat v útoku všemi silami, a to na celé frontě. Útok se nakonec za účasti celkem 10 frontů rozvinul od Ladožského jezera až k Černému moři a boje probíhaly od ledna až do dubna 1942.

Hlavní a nejtěžší boje opět proběhly na západním směru, kde měla vojska Západního, Brjanského, Kalininského a Severozápadního frontu stvrdit porážku německé skupiny armád Mitte pod velením polního maršála von Klugeho.

7. ledna dostala sovětská vojska směrnici o útoku, která obsahovala tyto úkoly :

• Západní front (Žukov) útočí ve směru na Syčovku (1. úderná, 20. a 16. armáda) a v součinnosti s Kalininským frontem zničí německá vojska u Rževa a Syčova. 5. a 33. armáda útočí ve směru na Možajsk a Gžatsk, 43., 49. a 50. armáda udeří na Juchnov a Vjazmu. 10. armáda zaútočí na Kirov a chrání levé křídlo frontu,
• Kalininský front (Koněv) útočí ve směru na Syčovku a Vjazmu a částí svých sil obejde Ržev. 22. armáda pak zaútočí na Bělyj
• Severozápadní front (Kuročkin) povede útok ve dvou směrech, kdy 3. úderná armáda zaútočí na Velikije Luki a 4. úderná armáda povede úder ve směru Toropec-Veliž
• Brjanský a Jihozápadní front budou poutat před nimi stojící německá vojska a nedovolí přemístění jejich sil na střední směr a Donbas.

Rozsáhlý a ambiciózní plán sovětského velení však často nebyl zajištěn dostatečnými silami a ze strany Sovětů došlo i k podcenění wehrmachtu a přecenění sil vlastních. Nejúspěšněji se začal rozvíjet útok Severozápadního frontu, který postupoval proti slabé německé obraně. Úderné armády Kuročkinova frontu dokázaly počátkem února postoupit až o 250 km a začaly ohrožovat Velikije Luky, Děmidov a Veliž.

Značně posílený Kalininský front překročil zamrzlou řeku Volhu a vytvořil tím v obranné linii německé 9. armády průlom, do kterého pronikly všechny Koněvovy jezdecké divize a velký počet střeleckých divizí. Po týdnu bojů pak vojska Kalininského frontu obešla Ržev a ocitla se hluboko v týlu německé armády. V představách sovětského velení se měl nyní Koněvův front setkat se Západním frontem v prostoru Vjazmy, čím by se značná část skupiny armád Mitte ocitla v obklíčení. Počátkem února sice vojska obou frontů navázala kontakt, ovšem vytrvalý a tvrdý odpor německých vojsk dobytí samotného města zabránil.

Navíc 26. ledna předal Severozápadní front Koněvovi své úderné armády a operační území Kalininského frontu se tak rozšířilo na celou linii Veliž-Smolensk-Vjazma-Ržev. Zde se Koněv pokoušel vytvořit jak vnější frontovou linii, tak vnitřní, se snahou likvidovat německá uskupení bránící se v jeho týlu, zejména ve Rževu a Syčovce. Ovšem zuřivý odpor německých vojáků druhý záměr zcela zmařil, navíc v okolí Rževa a Olenina se wehrmachtu podařilo prolomit sovětskou frontu. Chaotická situace se nakonec stabilizovala až počátkem dubna vytvořením dosti dlouhé fronty a přechodem Sovětů do obrany. Za svůj postup zaplatil Kalininský front celkem 350 000 padlými a raněnými.

Vojska Západního frontu se pokusila německou obranu prolomit 10. ledna v prostoru Volokolamska půldruhé hodiny trvající dělostřeleckou palbou. Po dva následující dny sváděly části 1. úderné, 20. armáda, 22. tanková brigáda a další Žukovovy svazky nelítostné boje. Nakonec se podařilo vytvořit v německé obraně průlom, do kterého vnikla 22. tanková brigáda a 2. jezdecký sbor spolu s 5 lyžařskými prapory.

O týden později, mezi 16. a 17. lednem 1942 dobyla vojska Západního frontu zpět Lotošino a Šachovskou a podařilo se jim přetnout železnici mezi Moskvou a Rževem. 19. ledna přišla ale nečekaná zpráva o přeřazení 1. úderné armády do zálohy Hlavního stanu, což způsobilo značné oslabení útočících vojsk. Protože Stalin zamítl Žukovovu žádost o ponechání 1. úderné v sestavě frontu, musela se na poměrně široké frontě roztáhnout 20. armáda. Pravé křídlo frontu poté postoupilo ještě ke Gžatsku, ale dále již němečtí vojáci Sověty nepustili. Ve středu frontu útočila 5. a 33. armáda, které obsadily k 20. lednu Ruzu, Dorochovo, Možajsk a Vereju. V prostoru Domanova zahájily boj se skupinou německých vojsk u Juchnova 43. a 49. armáda.

Mezi 18. a 22. lednem došlo v prostoru Vjazmy k několika vzdušným výsadkům, které měly připravit pozici pro styk Kalininského a Západního frontu a následné dobytí Vjazmy. 33. armáda spolu s 1. jezdeckým sborem a 11. jezdeckým sborem Kalininského frontu dostala rozkaz Vjazmu dobýt. 1. února pronikly střelecké divize 33. armády jižně od Vjazmy a zahájily boj na přístupech k městu. Následoval další podpůrný vzdušný výsadek a útok Jefremovovy 33. armády od Naro-Fominska na Vjazmu.

3. až 4. února zaútočili Němci do křídel útočí skupiny a 33. armáda, 1. jezdecký sbor i výsadkáři se ocitli v německém obklíčení. Němcům se díky tomuto úspěchu a posilám opět podařilo stabilizovat frontu a sovětským svazkům se i přes organizovaní všemožné pomoci nedařilo z obklíčení proniknout.

Města jako Děmjansk, Brjansk, Vjazma a Kursk tedy zůstala v německých rukou a wehrmacht v tomto prostoru dokázal zformovat pevnou obranu na linii téměř 350 km dlouhé. V té době již byla útočící Rudá armáda značně unavena a opotřebována bezvýslednými útoky na opevněné Němce, navíc začalo váznout zásobování a potřeby vojsk nebyly uspokojovány ani zdaleka tak, jak by si situace žádala. Na přelomu března a dubna podnikla Rudá armáda podle směrnice vrchního velitele (Stalina) poslední pokus o proražení rževsko-vjazemské obranné čáry, ale bezvýsledně. Hlavní stan tedy schválil přechod Rudé armády do obrany na linii Velikije Luky - Veliž - Děmidov - Bělyj - Duchovščina - Dněpr - Nělidovo - Ržev - Pogoreloje - Gžatsk - Ugra - Spas - Děmensk - Kirov - Ljudinovo - Cholmišči - Oka. Tím byl sovětský útok definitivně zastaven.

Celkové výsledky bojů o Moskvu však mohly sovětskou armádu výrazně uspokojit. Německé ozbrojené síly byly před hlavním městem zastaveny a v následné protiofenzívě zatlačeny 150-300 km daleko od Moskvy. Navíc nebýt Hitlerových rozkazů zakazujících ústup, mohlo vítězství zřejmě nabýt mnohem větších rozměrů.

Tvrdý odpor německých vojáků spolu s nedostatečným vybavením sovětské armády, zejména v druhé fázi protiútoku, zabránil úplnému zhroucení wehrmachtu na východní frontě. Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Přesto, že již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení ještě mnohá vítězství. Ztratila však svou pověst neporazitelné armády a mnoho německých velitelů připustilo obrovské podcenění možností Sovětského svazu.

Moskva 1941

Autor: Josef Jaroš

https://www.fronta.cz/moskva-1941

Kalendárium, 7. leden 1983

V pátek 7. ledna 1983 vstoupil oficiálně do služby americký víceúčelový stíhací dvoumotorový letoun McDonnell Douglas (dnes Boeing) F/A-18 Hornet. První sériové stroje se začaly k námořnictvu dostávat v květnu 1980. První jednotkou, která dosáhla operační způsobilosti právě 7. 1. 1983 byla jednotka námořní pěchoty VMFA-314.

Kalendárium, 5. leden 1954

Dnes slaví své druhé narozeniny sovětský dvoumotorový, jednomístný proudový stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-19. Mikojan dostal za úkol, vyvinout na bázi MiG-17 dálkový doprovodný stíhací letoun, poháněný dvěma motory, schopný dosahovat nadzvukové rychlosti v přímém letu s plnou výstrojí a výzbrojí. Experimentální letoun I-360/SM-2 poprvé vzlétl v sobotu 24.května 1952. Měsíc po prvním letu dosáhl SM-2 ve vodorovném letu nadzvukové rychlosti (1 192 km/hod; M 1,04). Původně navržené ocasní plochy ve tvaru T se ukázaly nevýhodné, protože VOP se dostávala do úplavu za křídlem a ztrácela na účinnosti. Proto byla VOP přesunuta na horní stranu boků zádě trupu. Byl dále vylepšen a v úterý 5.ledna 1954 vzlétl nový prototyp nazývaný SM-9 (СМ-9). Již 19.března vyrovnal sovětský rychlostní rekord 1 452 km/hod (1,33 M). Ještě před ukončením zkoušek byl SM-9 pod označením MiG-19 zařazen do sériové výroby a od roku 1954 do služby.

Jednalo se o první sériový nadzvukový proudový stíhací letoun, kterým byla vyzbrojena od roku 1958 i Československá lidová armáda. K stíhacím plukům se tak dostaly první Migy-19 verzí S a P a naši stíhači měli poprvé možnost překročit ve vodorovném letu bájnou bariéru rychlosti zvuku.  v pátek  30. srpna 1957 překročil mjr. Július Zvara jako první čs. pilot rychlost zvuku na letounu MiG-19P, když na výšce 10 000 m dosáhl rychlosti 1,4 M. „Devatenáctka“ disponovala díky dvojici motorů dostatečným přebytkem výkonu v porovnání k své váze, což z ní činilo výbornou stíhačku pro manévrový vzdušný boj. Na druhou stranu se letoun vyznačoval značnou technickou složitostí, z které pramenily časté závady. Tento fakt způsobil, že v polovině 60. let byl Mig-19 postupně ze služby v čs. letectvu „vytlačen“ mladšími Migy-21.

Během své služby v protivzdušné obraně Sovětského svazu a v NDR se MiG-19 podílel na několika záchytných letech západních průzkumných letadel.

K prvnímu střetu s narušitelem došlo v „Berlínském koridoru“ 2. dubna 1960, kdy dvojice sovětských MiGů-19 donutila k přistání Cessnu 310.

Během sestřelení Francise Gary Powerse 1. května 1960, byl salvou raket S-75 Dvina (SA-2 Guideline) sestřelen i jeden stíhací MiG-19SV, přičemž zahynul pilot Sergej Safronov.

30. května 1960 byl dvojicí MiGů-19S od 773. IAP prinucen k přistání na louce nedaleko vesnice Kluetz 15 mil od hranice NDR letoun C-47 od 17. AF USAF.

1. cervence 1960 byl V. A. Poljakovem od 174. IAP sestřelen nad mysem Svjatoj Nos v Bárentsově moři průzkumný ERB-47H od 38th SRS / 55th SRW.

2. dubna 1963 dvojice pilotů 24. VA v kabinách MiGů-19 nad Německem přinutila přistát narušitele Cessna 310.

20. listopadu 1963 sestřelil V. P. Pavlovskij, pilot 17. IAP, v oblasti Artyku iránský L-26B.

24. ledna 1964 v 15:14 sestřelil A. Kropotov v kabině MiGu-19S nad Thuringiou v NDR americký letoun T-39A-1-NO náležející 7101st ABW, USAF.

10. března 1964 v 15:01 vzletla dvojice pilotů 33. IAP F. M. Zinovjev a V. G. Ivannikov v kabinách MiGů-19S proti narušiteli RB-66C-DT od 19th TRS / 10th TRW a nedaleko Gardelegenu v NDR ho sestřelila.

Letoun byl ůspěšně nasazen i proti vysokoletícím špionážním balónům:

3. 4. 1966 sestřelil V. J. Lupič od 146. GIAPu jeden balón.

1971-1975 sestřelil V. A. Gulej od 152. IAP celkem dva balóny.

1972 sestřelil A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.

1973 sestřelil opět A. K. Bělov od 152. IAP jened balón.

19. 8. 1975 sestřelil A. I. Sninšikov od 562. IAP jeden balón.

9. 1975 sestřelil N. M. Michejev od 152. IAP jeden balón

Letoun MiG-19 byl úspěšně zařazen i do protivzdušné obrany Československa a účastnil se několika zásahů proti narušiteli.

Zřejmě nejznámější incident se udál 12. října 1959. Toho dne odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio (u nás často uváděn jako de Mayo) k přeletu z italské základny Ghedi do západního Německa. Pilotoval přitom F-84F. Během letu ztratil orientaci a přelétl nad naše území. Protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti. Na stíhání narušitele se nakonec podílelo celkem deset letounů ze základen Žatec, Líně, České Budějovice, Pardubice, Brno a Bratislava. Npor. Josef Falta z 1. slp. v kabině svého MiGu-17PF po 55 minut trvajícím letu přistál, aniž by narušitele střetl. Během letu však potkal dalšího z pronásledovatelů kapitána Ladislava Šejnohu z 4. slp. v kabině MiGu-19P. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů 11. slp. – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. Po krátké honičce bez použití zbraní jek oba piloti donutili k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli v 12.35. Dušan Schneider, který byl očitým svědkem celé události na to ve své knize Vzlet povoluji vzpomínal: „Přijeli jsme k pojížděcí dráze a tam stálo letadlo nezvyklých tvarů, před nim i za ním naše hotovostní stihačky. Ital stál, ale nijak se nechystal vypnout motor. Viděl neznámé uniformy, neznámá letadla a zřejmě tušil, že je zle. Mávali jsme na něho, naznačovali zastavení motoru zkříženýma rukama (mezinárodní signál) – a teprve po chvíli rezignovaně poslechl. Nějakou dobu ještě seděl v zavřené kabině, pak ji otevřel a po delším váhání vystoupil. Stál naproti naší skupince, pozoroval nás, my nic neříkali a on také ne. Pak někdo prohodil anglicky „Czechoslovakia“. V tom okamžiku se pilot chytil za hlavu, opřel se o křídlo a my slyšeli, jak polohlasně opakuje: „Madonna mia, madonna mia! “ Jeho první prosba byla, aby mohl poslat telegram matce, že je v pořádku, živý a zdravý. Mně osobně bylo italského pilota velmi líto; dokázal jsem si podle vlastních zkušeností až moc dobře představit, jak mu asi ve vzduchu bylo a je nyní na zemi uprostřed „nepřátel“. Pochopitelně neměl nic, do čeho by se převlékl, byl celý zpocený, tak jsem mu dal svou leteckou kombinézu. Pokud vím na letišti se k němu všichni chovali velice hezky a s pochopením pro trapnou situaci, do které se dostal.“

Ve čtvrtek 3. října 1963 vzlétl z letiště aeroklubu Bruck sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19. Zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území. Proti němu vzlétly celkem tři hotovostní stroje. Ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedá třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem přehradit severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k letounu narušitele dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. Jelikož německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, náš stíhač zaútočil. Vypálil kanonovou dávku přímo do trupu neozbrojené Cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů a dopadla nedaleko Boru u Tachova. Pilot bohužel nepřežil.

Letoun se účastnil i Války ve Vietnamu (zde však hlavní tíhu bojů nesly letouny MiG-17 a MiG-21), bojů na Středním východě, incidentů mezi ČLR a Tchaj-wanem, Indo-Pakistánské války a v neposlední řadě se účastnil i válek v Africe.

Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.

[4] Irra, Miroslav: Mikojan-Gurjevič MiG-19 v československém vojenském letectvu, Jakab, 2014.

[5] Якубович, Николай Васильевич: Истребитель МиГ-19, Авиаколлеция, № 1, 2003.

[6] Якубович, Николай Васильевич: Первые сверхзвуковые истребители МиГ-17 и МиГ-19, Война и мы. Авиаколлекция, Издательства: Яуза, Эксмо, 2014 г.

[7] Кондратьев, Вячеслав: Истребитель МиГ-19: Боевое применение, in Крылья Родины, № 2, 1996.

[8] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, rozšířené vydání, Svět křídel, Cheb 2017.

...

2024

2024

=

2³ + 3³ + 4³ + 5³ + 6³ + 7³ + 8³ + 9³

Kalendárium, 2. leden 1492

V pondělí, 2. ledna 1492, vstoupili Isabela – královna Kastilská – a její manžel Ferdinand II., vládce Aragonie, do jihošpanělské Granady. Toho lednového dne se zásadním způsobem změnily evropské dějiny. Skončila totiž téměř osm století dlouhá arabská nadvláda nad částí Pyrenejského poloostrova.

Maurové, tedy Arabové ze Severní Afriky, překročili Gibraltarskou úžinu oddělující dnešní území Španělska od Maroka v roce 711. Civilizačně i vojensky byli tehdy na úplně jiné úrovni než víceméně barbarská Evropa a během pár let ovládli téměř celý Pyrenejský poloostrov. Přinesli do Evropy svou vzdělanost, architekturu a také ... své náboženství – islám.

Začala celá staletí bojů, při nichž křesťané z místních království (zejména Galicie, Leónu, Kastilie, Aragonie a Katalánie) získávali kousek po kousku ztracené území zpět. Říkali tomu „reconquista“, což v překladu znamená „znovudobytí“.

V roce 1482 zbýval Maorům jen úzký pruh země při pobřeží Středozemního moře, kde se nacházel Granadský emirát, jemuž vládl emír Abú Addalláh Muhammad XII. zvaný Boabdil, dvacátý druhý a zároveň poslední vladař Granadského emirátu. A právě tehdy zahájili Isabela a Ferdinand poslední velké tažení reconquisty. Na podzim roku 1491 se jim konečně po devítiměsíčním obléhání vzdává i hlavní město, Granada. Podmínky kapitulace se nakonec dohodly 22. listopadu. Muhammad XII. jim výměnou za velkorysé podmínky pro svůj lid slíbí, že po Novém roce jim vydá město do rukou. Muslimové mohli praktikovat islám a emír dostal kontrolu nad bezvýznamnou oblastí Alpujarras.

A tak jim 2. ledna 1492 symbolicky předá klíče od města a Isabela s Ferdinandem vjíždějí do bran jeho skvostného paláce Alhambra, který je dodnes úchvatnou ukázkou maurské architektury i vyspělosti jejich civilizace a jednou z nejnavštěvovanějších památek Španělska. Pyrenejský poloostrov je přesně po 775 letech čistě křesťanský, reconquista slavnostně končí a Isabela s Ferdinandem, jejichž sňatek fakticky propojil dvě bezkonkurenčně největší království na území dnešního Španělska – Kastilii a Aragonii tak stojí u zrodu jednotného Španělska.

Místem, kde se Muhammed XII., řečený Boabdila naposledy zastavil a rozhlédnul zpět na palác Alhambru a okolí je kamenitý výběžek pojmenovaný jako Puerto del Suspiro del Moro, tedy Maurův pohled. Do exilu odcházel s matkou v doprovodu 1 130 dvořanů a služebnictva. Usadil se ve Fezu v Maroku, kde dožil ve svém paláci. Zemřel v roce 1533 a byl pohřben za branami města nedaleko Musaly. Jeho vnukové a pravnukové žili ve městě jako chudáci udržovaní při životě zakátem, almužnami z povinných dávek odváděných muslimy.

PF 20..

Malej pokus pro ty důvtipnější ;-)

Pour féliciter 2024

... Abych nezapomněl i na mé „postižené“ kamarády ;)

... For my „handicapped“ friends ;)

Pour féliciter 2024

... Abych nezapomněl na mé okřídlené kamarády ;)

... For my winged friends ;)

Pour féliciter 2024

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Emma, Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi

Merry Christmas and a Happy New Year from Emma, Klárka, Eva and Jan Šafařík