pátek 12. března 2021

Klendárium, 12. březen 1923


Kdysi jsem v jednom diskuzním vlákně nakousl téma kosmonauta, který krom zdolání vesmíru zdolal i nějaký nepřátelský letoun ve válce. Nedalo mi to a zapátral jsem trošku víc a nakonec objevil další budoucí kosmonauty, kteří si během válečných konfliktů připsali nějaký ten sestřel. 
Dnešní sen slaví narozeniny jeden z nich - Walter Marty Schirra, Jr.

Narodil se v pondělí 12. března 1923 ve městě Hackensack ve státě New Jersey, USA. Po absolvování základní a střední školy začal studovat strojní fakultu na New Jersey Institute of Technology v Newarku a v roce 1941 námořní akademii United States Naval Academy v Annapolisu, kterou ukončil v roce 1945. Jako aktivní pilot narukoval 6. června téhož roku k 7.americké námořní flotile v Tichomoří. Konec války ho zastihl na křižníku USS Alaska.
   Následně zahájil námořní pilotní výcvik v Naval Air Station Pensacola na Floridě. PO absolvování výcviku v roce 1948 nastoupil k Fighter Squadron 71 (VF-71), sídlící na základně Quonset Point na Rhode Islandu. Zde létal na letounech F8F Bearcat,a le brzy začal přeškolení na stíhací stroje F-80 Shooting Star, které měli sloužit jako mezistupeň na osvojení strojů F9F Panther. Následně se Schirra přemístil do Středomoří na palubě USS Midway. Následně byl zařazen do výměnného programu s U.S. Air Force, přeškolen na stroje F-84 Thunderjet a následně se s 154th Fighter-Bomber Squadron přemístil na leteckou základnu Itazuke Air Force Base v Japonsku, odkud podnikal mise nad Korejský poloostrov. Celkem absolvoval 90 bojových misí a ve vzdušných soubojích získal 1 jistý sestřel, 1. pravděpodobný sestřel, 1 letoun poškodil.
   Prvního úspěchu dosáhl v pondělí 1. října 1951, když se mu v kabině svého stroje F-84E S.No. 50-1170 podařilo pravděpodobně sestřelit MiG-15. Dalšího úspěchu dosáhl v úterý 23. října téhož roku, když se mu podařilo sestřelit MiG-15. Jeho protivníkem byl s největší pravděpodobností sovětské letecké eso Aleksandr Pavlovič Smorčkov, který za svou kariéru získal celkem 15 sestřelů (2+0 během Velké vlastenecké války, 12+1 během Korejské války). V tomto souboji však Smorčkovův stroj utržil pouze dva průstřely. Posledního úspěchu v Koreji získal Walter Schirra o čtyři dny později, když v sobotu 27. října poškodil další MiG-15. Jeho protivníkem byl pravděpodobně sovětský pilot Mitrofanov z 523. IAP, který v tomto souboji utržil celkem 10 průstřelů.
   Po svém návratu z Koreji se stal zkušebním pilotem a následně astronautem, když se stal jedním z původní sedmičky astronautů vybraných v rámci prvního amerického pilotovaného kosmického programu Mercury. Byl jediným Američanem, který absolvoval lety v kosmických lodích programů Mercury, Gemini a Apollo. Během tří letů strávil celkem 295 hodin a 15 minut na oběžné dráze Země.
S kosmickou lodí Sigma 7 odstartoval ve středu 3. října 1962 s kosmodromu na mysu Canaveral k devítihodinovému letu. Jednalo se o sedmý let člověka do vesmíru v rámci programu Mercury s nosnou raketou Atlas. Přistál na hladině Tichého oceánu. O tři roky později, ve středu 15. prosince 1965, letěl ze stejného kosmodromu v kosmické lodi Gemini 6A. Kolegou mu byl Thomas Stafford. Jednalo se o skupinový let, protože společně s nimi byla na orbitě loď Gemini 7. Po jednom dni a 16 obletech Země přistáli v Tichém oceánu. O další tři roky, v pátek 11. října 1968, vzlétl potřetí a naposled do kosmu. V rámci programu Apollo řídil loď Apollo 7 na oběžné dráze Země. Spolu s ním letěli Donn Eisele a Walter Cunningham. Během letu vykonali celou řadu zkoušek jako nutnou podmínku pokračování programu lety k Měsíci. Po 11 letových dnech přistáli v Atlantském oceánu.


Piloti / kosmonauté, kteří během své kariéry krom vesmíru zdolali i nepřátelský letoun:

Ve Druhé světové válce / Velké vlastenecké válce to byl:

Georgij Timofejevič Beregovoj / Георгий Тимофеевич Береговой - 1+ sestřel ve spoluúčasti

25. 01. 1944 Fw 190 ve spoluúčasti

Informace o sestřelech jsou ale neúplné. Grigorij Beregovoj létal jako pilot bitevníku Il-2. Jako veliteli eskadrily 90. GŠAP je eskadrile pod jeho velením přisuzováno zničení několika desítek tanků a ve vzdušných soubojích i několik nepřátelských letounů.

V Korejské válce to byli:

Edwin Eugene Aldrin Jr. - 2 sestřely

14. 05. 1953 MiG-15 224. IAP Kolesnikov L. P.
07. 06. 1953 MiG-15 535. IAP Dorochov Stěpan A.

John Herschel Glenn Jr. - 3 sestřely

12. 07. 1953 MiG-15 781. IAPTOF Bělov Viktor
19. 07. 1953 MiG-15
22. 07. 1953 MiG-15 45. R / 15. IAD Fuan Yuxiang

Walter Marty Schirra, Jr. - 1 jistý sestřel, 1. pravděpodobný sestřel, 1 letoun poškodil

01.10.1951 MiG-15 pravděpodobně zničený
23.10.1951 MiG-15 Smorčkov Aleksandr Pavlovič
27.10.1951 MiG-15bis poškozený 523. IAP Mitrofanov

Ve Vietnamské válce to byl:

Phạm Tuan - 1 sestřel

27. 12. 1972 B-52D 7. BW Pilot/Commander:Capt John Mize, Nav:Lt William Robinson, Co-pilot:Capt Terrence Gruters, EWO:Capt Dennis Anderson, Rad/Nav:Capt William North, AG:T/Sgt Peter E Whalen

Čtyři roky války

Co s člověkem udělají pouhé čtyři roky na frontách druhé světové války.



První fotografie ukazuje výtvarníka Jevgenije Stěpanoviče Kobyteva v den, kdy odešel v roce 1941 na frontu. Na druhé fotografii je Jevgenij po návratu z vojny. Díváte se na člověk, který přežil čtyři roky těžké války. Zatímco z první fotografie se na vás dívá... z druhé fotografie hledí skrz vás.

Kalendárium, 12. březen 1954

Boj s námořními Skyraidery

   Předevčírem jsem tu vzpomněl výročí „letecké bitvy“ nad Merklínem a v podstatě první a poslední sestřel československého letectva během tzv. „studené války“. Dnes tu máme další podobné výročí. Skoro přesně po roce po „Merklínském incidentu“ se málem podařilo našemu letectvu sestřelit hned dva americké letouny.
   Jednalo se asi o nejkontroverznější „sestřel“ československého letectva. V pátek 12. března 1954 vzlétl por. Zdeněk Voleman od 1. letky, 5. stíhacího leteckého pluku, 3. stíhací letecké divize , 15. stíhacího leteckého sboru, proti dvojici amerických letounů. Konkrétně šlo o bitevní AD-4 Skyraider od squadrony VA-145 a AD-4N od squadrony VC-35 z letadlové lodi USS Randolph (CVA-15). Oba letouny měly provést simulovaný cvičný útok na letiště v Západním Německu. Oba se však dostaly až nad Československo, kde je zastihl MiG-15 poručíka Volemana. Ten zahájil na letouny palbu a AD-4, náležející VA-145, svou palbou zasáhl do ocasních ploch a poškodil. Zasažený letoun poté bezpečně přistál na německé straně. Celý incident se udál ve výšce 4200 m při rychlosti 400-500 km/h v prostoru Tachov, tedy mezi Planou a Bělou nad Radbůzou. Sám Voleman nejdřív identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, později ale názor změnil. 
   Na svůj souboj později vzpomínal: „Ještě nebyl výcvik v plné šíři a už jsme ostré hotovosti drželi, a to za podmínek, které snad ani nejdou popsat. Hotovost se držela pouze při provozuschopné dráze. Nic víc. Bydlelo se v ubikacích bez oken, základní služba a technici ve stanech. Další etapou velkého zatížení byl noční výcvik.
   Byl jsem u hotovosti. Bylo velmi špatné počasí. Od nástupu byla vyhlášena hotovost č. 2, byly přeháňky, dohlednost kolem 500 m, výška oblačnosti 70 m, v provozu jen dálný přívod, bližná byla mimo provoz. Totéž bylo po celé republice. V tom přišel rozkaz ze sálu: „Do jedničky a start!“ Tenkrát jsme nepřemýšleli, do čeho startujeme. Byl dán rozkaz, tak se šlo. Už v letounu jsem se dozvěděl, že jde o narušení státních hranic. Dostal jsem první pokyny. Po vystoupání nad oblaka zatáčku doprava, stoupat na výšku 6 000 m, nasadit kurs směrem k Chebu a zvýšit rychlost. Zvyšování rychlosti se opakovalo asi po dobu tří minut, takže jsem nakonec nevěděl, co už mám zvýšit.
   Tam zřejmě došlo k záměně cíle. Dost dlouho trvalo, než jsem se k narušiteli přiblížil. Byly to vrtulové letouny ověšené raketami. Dodnes nevím přesný typ. Domnívám se, že šlo o námořní letouny. Na zádi bylo stanoviště střelce a na trupu nahoře bylo stanoviště střelce. Dobře jsem si je prohlédl. Dostal jsem se k nim s velkým převýšením rychlosti 1 000 km na 400 km. Provedl jsem proto ostrou zatáčku se stažením plynu. Ihned jsem zaútočil. Dostal jsem totiž pokyn, že se blížím k hranicím a proto nebyl čas dlouho váhat.
   Začal jsem střílet ze vzdálenosti 500 m do 100 m. Už jsem se obával, že se srazím. Překvapila mne jedna věc. Viděl jsem jasně, jak trup doslova náboje polyká. Ovšem letoun v letu neustále pokračoval. Nic se nedělo, až najednou jsem uviděl, jak se ze zádi trupu vyvalil plamen, a něco odpadlo. Přelétl jsem nad nimi ve výšce 10 m. Viděl jsem na střelce, jak na mne míří zbraněmi. Jestli stříleli nevím. Prudkou zatáčkou jsem volil nové východiště ke zteči. Odhodil jsem přídavné nádrže a opakoval zteč. Viděl jsem, jak zasažený letoun po pravém křídle rychlým skluzem mizí v oblacích, a druhý jak točí ostrou zatáčku proti mně doleva. Z velké dálky 1 500 m jsem po něm vystřelil jednu dávku, když mi došlo střelivo. V zatáčce také klesal a zmizel v oblacích. Dostal jsem pokyn k návratu a čekal, kde budu přistávat, vzhledem ke složitým povětrnostním podmínkám, jaké na letišti byly.
   Nakonec jsem dostal pokyn, abych se pokusil přistát doma na letišti Líně. Zde musím poděkovat sálu, že prakticky mne dovedl na bezpečné přistáni. Čekal jsem, co bude. V hotovosti už byl sběh poloviny útvaru, další pilot, který čekal v letounu, mi říkal: „… Já to všechno poslouchal a tak bych ti rád pomohl. …“ Na všech byla vidět radost ze splněného úkolu, radost, jakoby tam všichni byli nahoře se mnou. Při kontrole letounu bylo nutno vyměnit hlavně kanonu, první velkou dávkou byly do fialova vyhřáté. A osud sestřeleného letadla? Pro mne vlastně skončil, když zmizel v oblacích. Rozvinula se široká pátrací akce v předpokládaném prostoru, našel se plech z letounu, mé odhozené nádrže, ale nevědělo se, jestli spadl nebo ne. Nezbylo tedy nic jiného, než po návratu domů v kolektivu kamarádů sednout k rozhlasu, naladit Hlas Svobodné Evropy a vyčkávat. Hned v úvodu se ozvalo, že zase nad územím Bavorska byl napaden americký letoun, že zvlášť komunisty vycvičený vrah tento letoun sestřelil. Z toho jsem zjistil, že jsme práci udělali dobře, k úplné spokojenosti našich zákazníků“.
   Skutečný průběh incidentu bylo možné sestavit až na základě dlouhodobé práce předního českého historika na danou problematiku - Miroslava Irry (Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, part one, in Letectví + kosmonautika, č. 7-8, 2006; Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006).
   Tento „sestřel“ byl dlouhou dobu vydáván jako sestřel námořního letounu Lockheed P2V-5 Neptune a zasažení druhého. Tuto informaci pak přebíraly i ostatní zahraniční zdroje. Převážná většina těchto českých i zahraničních zdrojů navíc uvádí chybné datum 10. března 1954. Poškození námořního Skyraideru AD-4 pak uvádějí odděleně, mnohdy opět s chybným datem 21. ledna 1954, přičemž oba incidenty je na základě nových poznatků nutné považovat za shodné.
   Sám por. Voleman prvotně identifikoval oba letouny jako americké stíhačky F-51 Mustang, poté jako dvoumotorové letouny, mající pod křídly rakety a vyzbrojené střeleckou vězí. I když popis letounů, který poručík Voleman uvedl, Skyraidery příliš nepřipomíná, je třeba připomenout, že to pro pilota byl jeho první boj a proto velmi stresující zážitek. Z války jsou známy záměny ještě mnohem odlišnějších letounů. V květnu 1955 pak ministr obrany ČSR zakázal použití ostré střelby na narušitele a přikázal povinnost vyzvat ho k přistání dle postupů obvyklých při narušení vzdušného prostoru.

Zdeněk Voleman coby pilot 9. turnusu Leteckého učiliště v létech 1949 až 1951.

Zdeněk Voleman v dobách služby u 2. lšp Čáslav v létech 1956-57.

Přibližný zákres průběhu incidentu z 12. března 1954 podle hlášení Velitelství letectva pro ministerstvo národní obrany z téhož dne.

Příslušník 5. leteckého stíhacího pluku poručík Zdeněk Voleman ve svém letounu MiG-15bis.

Poručík Zdeněk Voleman v hotovosti číslo 1 v kabině stíhacího MiGu-15bis označení NO-32.

Nádherný žánrový snímek „patnáctky“ na pojezdové ploše v podvečer letního dne.

Námořní palubní Douglas AD-1Q Skyraider náležející jednotce VC-35, konec padesátých let. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Skupina letounů Douglas AD-4NL Skyraider náležející jednotce VC-35, 1951. S letounem tohoto typu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

USS Randolph (CVA-15), 6. námořní flotila, středozemní moře. Z paluby této letadlové lodě vzlétla dvojice letounů Skyraider (AD-4 od letky VA-145 a AD-4N od letky VC-35) k simulovanému cvičnému útoku na letiště v SRN. Zřejmě navigační chybou  se dostaly hluboko do československého vzdušného prostoru, kde se střetly s hotovostním MiGem-15 por. Zdeňka Volemana.

MiG-15bis, 5. stíhací letecký pluku, na tomto letounu létal poručík Zdeněk Voleman.

Douglas AD-4N náležející jednotce VMC-1. Zřejmě s tímto typem letounu se 12. března 1954 utkal por. Zdeněk Voleman v oblasti Tachova.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, in Historia Bellica, No. 3, 2018.


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 



[3] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 5, Československé letectvo po roce 1945, část 45, in ATM, No. 10, 2009.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 7, 2006.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 8, 2006.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Loukota, Luděk: 5. stíhací letecký pluk (Vzpomínka k 55. výročí vzniku), AVIS, Praha 2000.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[10] Schneider, Dušan: Osudy letců 1, Nakladatelství Doplněk, Brno 1997.

středa 10. března 2021

Kalendárium, 10. březen 1919

 


V pondělí 10. března 1919 se ve městě Hartley v Jižní Rhodesii narodil jako řecký občan Ioannis Agorastos "John" Plagis, nejúspěšnější letecké eso řecké národnosti ve 2. světové válce. Celkově se mu podařilo sestřelit 15 letounů samostatně a dvě ve spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil dva letouny samostatně a dva ve spoluúčasti a poškodil celkem 7 letounů (6 samostatně a jeden ve spoluúčasti).

 

Po vypuknutí války se pokusil vstoupit do Rhodesian Air Force, ale byl odmítnut, protože jeho rodiče byli Řekové a on sám měl oficiálně řecké občanství. RAF v té době zoufale potřebovala piloty a proto se v roce 1940 dobrovolně přihlásil do britského Královského letectva. Nejdříve ukončil v červnu 1941 výcvik u No. 58 O.T.U., následně byl  převelen k 65. stíhací peruti a o necelý měsíc později k 266. stíhací peruti. V lednu 1942 ukončil stíhací výcvik a byl odeslán na těžce zkoušenou Maltu ve Středozemním moři. V rámci 249. stíhací perutě během dvou měsíců dosáhl devíti vzdušných vítězství. Po vyznamenání DFC byl v červnu 1942 přeložen k 185. stíhací peruti. Zde si připsal další tři vzdušná vítězství, než byl pro fyzické a psychické zhroucení odeslán na odpočinek do Velké Británie.

Během odpočinku sloužil u No. 53 O.T.U. jako velitel letky. V dubnu 1943 nastoupil nejdříve k 64. stíhací peruti jako velitel letky a v červenci následujícího roku převzal velení 126. stíhací perutě. V září téhož roku byl sestřelen nad Arnhemem, ale podařilo se mu zachránit bez vážných zranění. Od října 1944 do konce války sloužil ve finkci Wing Leadera (Bentwaters Wing).







Seznam vyznamenání:
Distinguished Flying Cross & Bar
Distinguished Service Order
 
Seznam sestřelů:
- Me 109F pravděpodobně
- Me 109F poškozen
- Ju 88 poškozen (1/2)
1 Ju 87 zničen
- Ju 87 poškozen
- Ju 88 pravděpodobně (1/4)
2 Me 109F zničen
3 Ju 88 zničen
- Ju 88 pravděpodobně (1/2)
4 Me 109F zničen
5 Ju 87 zničen
6 Ju 88 zničen (1/2)
- Me 109F poškozen
- Me 109F pravděpodobně
- Me 109F poškozen
7 Ju 87 zničen
8 Mc 202 zničen
9 Me 109F zničen (1/2)
- Mc 202 poškozen
10 Re 2001 zničen
11 Re 2001 zničen
12 Me 109F zničen
13 Me 109G zničen
14 Fw 190 zničen
15 Me 109F/G zničen
16 Fw 190 zničen
17 Me 109 zničen
- Me 109 poškozen
 





Prameny:
[1] Shores, Ch. - Williams, C.: Aces High (A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII), Grub Street, London 1994. 
[2] https://www.greeks-in-foreign-cockpits.com/
[3] http://www.cieldegloire.com/

edit: Thu Mar 10 02:40:00 PM CET 2022
edit: Sun Mar 10 08:28:39 PM CET 2024

Kalendárium, 10. březen 1953


První poválečný sestřel

   Na úspěšný zásah proti nepříteli velení naší protivzdušné obrany čekalo do 10. března 1953. Nedaleko Domažlic se ten den účastnili cvičného letu poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst od 5. lsp. Pilotovali MiGy-15bis. Ve vzdálenosti přibližně 35 kilometrů od státní hranice narazili na dvě americké stíhačky F-84 Thunderjet od 36. stíhacího-bombardovacího křídla. Tomu v té době velelo známé eso druhé světové války „létající tygr“ plukovník Robert Scott. Oba Američané letěli v nižší výšce. Poručík Šrámek podal hlášení a okamžitě dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, která měla přimět Američany přistát na československém letišti. Rozpoutal se však opravdový stíhací souboj. Por. Šrámek celou událost ve vzpomínkách popsal následovně: „Po odstartování v 10,45 hod a zaujetí stanoveného prostoru, por. Forst zahájil cvičné útoky na můj letoun. Stanovenou trať jsme proletěli dvakrát. Při třetím letu, v čase 10,59 hodin, vidím dvojici letounu v prostoru Merklín. Naše tratě se křižovaly. Po přiblížení na vzdálenost pod jeden kilometr, s přenížením 300 m, jsem rozpoznal dva letouny F-84 s americkými výsostnými znaky. Letouny byly nabarveny hnědými a stříbrnými pruhy, přídavné nádrže na konci křídel byly červené. Točím doprava za narušiteli. Hlásím řídícímu létání, že v prostoru je narušitel, dva letouny F-84. Současně volám své číslo do skupiny. V této chvíli se letouny rozdělily. Vedoucí dvojice točil doleva, vedený doprava. S využitím, lepších letových vlastností svého letounu, jsem zaujal pozici pro útok na vedoucího. Řídící létání dává rozkaz k útoku. Napínám zbraně. V ostré zatáčce zahajujeme vzdušný souboj. Podařilo se mi přiblížit na vzdálenost střelby a po zamíření tisknu spouštěcí tlačítko kanonů NS-23. Dávka však nevyšla. Důvodem byl fakt, že zbraně letounů, době letového dne, bylo nutno napínat dvojím stisknutím příslušného tlačítka. To z bezpečnostních důvodů. Chybu odstraňuji, znovu zaujímám vhodnou vzdálenost pro střelbu. Dávám první krátkou dávku z kanonů NS-23, ve které zasahuji pravou přídavnou nádrž, ze které začal vystupovat bílý dým. To bylo v čase 11.02 hod a nad Merklínským rybníkem.
   Po tomto zásahu letoun F-84 náklonem větším než 90° dotáčí zatáčku, srovnává letoun, a v mírném klesání nabírá rychlost k odletu. Ve chvíli přechodu narušitele na záda, převádím letoun do stoupání a sleduji jeho další činnost. Pod letícím narušitelem vidím merklínský rybník. Vzápětí převádím svůj letoun do klesání, zvyšuji rychlost a pronásleduji prchajícího narušitele. Pohledem na kompas zjišťuji pohyby ručičky kurzu kolem 180°.
   Během krátké doby, asi v čase 11.03 pálím druhou a poslední dávku, po které se z pravé strany letounu F-84, přibližně v místě kde je umístěna kabina, vyvalil černý dým a vzápětí oheň. Asi v čase 11,04 hodin, hlásím provedení „krest" (smluvený znak pro zásah narušitele) a vybírám letoun bojovou zatáčkou doleva ze zteče. Před dokončením této zatáčky proletěl nad poručíkem Forstem druhý letoun F-84 s převýšením asi 100 m. Por. Forst otočil svůj letoun k jeho pronásledování. Ten se však skryl v mracích a por. Forst se od svého vedoucího odpoutal. Dávám mu pokyn k točení doleva a nasazení kurz sever. Sám po otočení o 180° pokračuji v zatáčce zpět do původního směru a vyhledávám své číslo. Asi v čase 11.06 jej vidím, předlétávám jej a společně dokončujeme zatáčku do kurzu sever. Asi v čase 11.07 poprvé sesouhlasuji kompas letounu. Na dotaz řídícího létání zda znám svoji polohu, vzhledem k souvislé oblačnosti, odpovídám, že nikoli. To bylo v čase 11.09. Podle jeho příkazu volám zaměřovače o zaměření své polohy. Dotočením doprava nasazuji určený kurz letu. Nad letištěm se nacházíme v 11.15 hod.“
    Americký pilot, 1/Lt. Warren Brown, se musel z letounu katapultoval a vyvázl bez zranění. Jeho Thunderjet dopadl asi 36 km od státní hranice u městečka Falkenstein a je tedy velmi pravděpodobné, že poručík Šrámek svou druhou dávku již vystřelil nad německým územím. Souboj vyvolal horečnou aktivitu na obou stranách. Američané totiž tvrdili, že jsme jejich letoun sestřelili nad Německem, což naše strana vehementně popírala.





MiG-15bis od 2. letky 5. leteckého pluku, na němž 10. března 1953 zaznamenal por. Jaroslav Šrámek sestřel narušitele. Hvězdička pod kabinou byla zřejmě namalována pouze křídou nebo pastelkou. Kresba: Jan Máče

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, in Historia Bellica, No. 3, 2018.


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 



[3] Forst, Milan: Být pánem hvězd a srdcí král, Jednadvacet let u letectva, Svět křídel, Cheb 2014.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel Thunderjetu, úspěch, nebo průšvih?, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 23, 1999.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel Thunderjetu, úspěch, nebo průšvih?, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 24, 1999.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 4, Československé letectvo po roce 1945, část 44, in ATM, No. 9, 2009.
[9] Režňák, Libor: Horké výstřely studené války, Letectvo ČSLA versus USAF 1.0!, in Info Eduard, Volume 12, Issue 10, October 2012.
[10] Režňák, Libor: Horké výstřely studené války, Letectvo ČSLA versus USAF 1.0!, in Info Eduard, Volume 13, Issue 40, October 2013. 
[11] Soušek, Tomáš: Osudný let Thunderjetu, in Historie a plastikové modelářství, č. 12, 1998.
[12] Soušek, Tomáš: Souboj nad "Železnou oponou", in Historie a vojenství, No. 3-4, 2003.
[13] Šrámek, Jaroslav: Vzpomínky pilota, účastníka incidentu československých a amerických bojových letounů, při kterém sestřelil veterána korejské války, Svět křídel, Cheb 2010.

úterý 9. března 2021

Kalendárium, 9. březen 1915

 


V úterý 9. března 1915 se v Barrow-upon-Soar nedaleko Loughborough v hrabství Leicestershire narodil v rodině policejního inspektora James Edgar „Johnnie“ Johnson, nejúspěšnější britské stíhací letecké eso 2. světové války, který si na své konto připsal celkem 34 samostatných sestřelů, 7 sestřelů ve spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil 3 letouny samostatně a 2 ve spoluúčasti, dalších 13 letounů poškodil (10 samostatně, 3 ve spoluúčasti) a jeden letoun ve spoluúčasti zničil na zemi.


V roce 1937 úspěšně ukončil studium na univerzitě v Nottinghamu. Po promoci se neúspěšně pokusil o přijetí do Dobrovolnické zálohy RAF (RAF Voltuneer Reserve) a proto se rozhodl pro službu u jezdectva. Těsně před vypuknutím války byl však v roce 1939 přijat do RAF Voltuneer Reserve a začal svůj výcvik na letounech De Havilland D.H.82 Tiger Moth a Miles M.9 Master. Výcvik ukončil v srpnu 1940 u 7. operačně výcvikové jednotky (No. 7 O.T.U.) v Hawardenu, kde se přeškoloval na letoun Supermarine Spitfire. Svou operační službu začal v hodnosti Pilot Officer (P/O) u 19. stíhací perutě, která tou dobou sídlila v Duxfordu. Tato jednotka ale byla v době vrcholící Bitvy o Británii plně vytížena boji proti německé Luftwaffe a nemohla se věnovat doplňujícímu výcviku nových a nezkušených pilotů a proto byl P/O J. E. Johnson už 5. září 1940 přeložen k 616. stíhací peruti „South Yorkshire“, která byla tou dobou na odpočinku v Coltishallu. Zde se mu ale obnovilo jeho staré zranění klíční kosti a tak se odebral na 4 měsíce na léčení a do Bitvy o Británii už nezasáhl.

K 616. stíhací peruti, která už tou dobou byla opět operační, se vrátil v prosinci 1940. Svůj první úspěch J. E. Johnson zaznamenal už 15. ledna 1941, když se podílel na poškození Dornieru Do 17. V březnu byla peruť zařazena do elitního Tangmerského wingu, kterému velel legendární  stíhací pilot W/Cdr Douglas Bader. Ten si brzo všimnul Johnsonova nadání a často si ho bral jako své číslo. Svůj první samostatný sestřel získal J. E. Johnson 26. června 1941, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Následovalo povýšení do hodnosti Flying Officer (F/O). Během léta 1941 získal celkem šest samostatných sestřelů Bf 109, za co mu byl koncem září udělen Distinguished Flying Cross a byl povýšen do hodnosti Flying Lieutenant (F/Lt).

Prvního úspěchu v roce 1942 dosáhl 15. dubna, když se mu podařilo poškodit Focke-Wulf Fw 190. V červnu 1942 obdržel F/Lt. J. E. Johnson stužku k DFC. O měsíc později byl povýšen do hodnosti Squadron Leader (S/Ldr) a převzal velení 610. stíhací perutě „County of Chester“. Během neúspěšného vylodění spojeneckých vojsk u Dieppe (Operace Jubilee) se mu podařilo samostatně sestřelit jeden Focke-Wulf Fw 190 a další poškodit, dále ve polupráci sestřelil Messerschmitt Bf 109. V březnu následujícího roku už v hodnosti Wing Commander (W/Cdr) převzal velení 127. kanadského stíhacího wingu v Kenley. Toto letecké křídlo se skládalo z 401. a 421. kanadských stíhacích perutí a bylo vyzbrojeno stíhacími letouny Supermarine Spitfire F. Mk. IXB. Ani zde W/Cdr J. E. Johnson nelenil a během března až září dosáhl svých největších úspěchů, když se mu podařilo sestřelit celkem 19 nepřátelských letounů (14 samostatně a 5 ve spoluúčasti). Jeho vynikající služba byla v červnu 1943 oceněna udělením Distinguished Service Order, ke kterému si v září téhož roku připíchl i stužku.

Po ukončení operačního turnusu byl odeslán na zaslouženou dovolenou a poté se přemístil k administrativní práci na velitelství No. 11 Fihgter Group. V lednu 1944 obdržel americký Distinguished Flying Cross. Od března 1944 začal opět velet Kanaďanům, tentokrát 144. kanadskému stíhacímu wingu v Digby. Křídlo náleželo do sestavy No. 83 Group 2nd Tactical Air Force a skládalo se z 441., 442. a 443. kanadských stíhacích perutí. Jejich úkolem byla letecká podpora připravovaného vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Dne 7. července 1944 si připnul na uniformu druhou stužku ke svému DSO. Po rozpuštění 144. kanadského stíhacího wingu převzal opět velení nad 127. kanadským stíhacím wingem, který se v té době skládal z 403., 416., 421. a 443. kanadských stíhacích perutí. Od dubna 1944 sestřelil celkem 13 letounů (8 Fw 190 a 5 Bf 109) a jeden Focke-Wulf Fw 190 poškodil. Poslední 34. sestřel získal 27. září 1944, když během operace Market-Garden sestřelil nepřátelský Messerschmitt Bf 109. V dubnu 1945 převzal velení nad 125. stíhacím wingem, který byl vyzbrojený stíhacími letouny Supermarine Spitfire F.Mk.XIV.

Po skončení války pokračoval ve službě v RAF a do výslužby odešel 1966.              




Seznam vyznamenání:
30.09.1941 Distinguished Flying Cross
26.06.1942 Distinguished Flying Cross
04.06.1943 Distinguished Service Order
24.09.1943 Distinguished Service Order
18.01.1944 Distinguished Flying Cross (US)
1944 Distinguished Service Order
27.06.1947 Ordre de Leopold Officier 4th Class (Bel)
27.06.1947 Croix de Guerre 1940 (Bel)
01.01.1960 Order of British Empire 3rd Class [CBE]
11.09.1989 Ordre de la Légion d'Honneur Commandeur 3rd Class (Fr)
1939–45 Star
War Medal 1939-1945
Air Crew Europe Star
 
Seznam sestřelů:
 Datum Typ Výsledek Místo
- 15.01.1941 Do 17 poškozen (1/2) North Coates
1. 26.06.1941 Me 109E zničen Gravelines
- 04.07.1941 Me 109E poškozen 5 m Gravelines
2. 06.07.1941 Me 109E zničen Sud Dunkerque
3. 14.07.1941 Me 109F zničen Fauquembergues
- 21.07.1941 Me 109 pravděpodobně (1/2) Merville
- 23.07.1941 Me 109 poškozen 10 m Boulogne
4. 09.08.1941 Me 109F zničen Bethune
5. 09.08.1941 Me 109F zničen (1/2) Bethune
- 21.08.1941 Me 109E pravděpodobně Est Le Touquet
- 04.09.1941 Me 109E pravděpodobně (1/2) 5 m Le Touquet
6. 21.09.1941 Me 109F zničen Le Touquet
7. 21.09.1941 Me 109F zničen Le Touquet
- 15.08.1942 Fw 190 poškozen 10 m Le Touquet
8. 19.08.1942 Fw 190 zničen Dieppe
9. 19.08.1942 Me 109F zničen (1/3) Dieppe
- 19.08.1942 Fw 190 poškozen (1/2) Dieppe
- 20.08.1942 Fw 190 pravděpodobně Côtes FRançaises
- 13.02.1943 Fw 190 pravděpodobně SO Boulogne
10. 03.04.1943 Fw 190 zničen Est Montreuil
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
11. 11.05.1943 Fw 190 zničen Gravelines
12. 13.05.1943 Fw 190 zničen Berck - Le Touquet
13. 13.05.1943 Fw 190 zničen (1/3) Manche
14. 14.05.1943 Fw 190 zničen Nieuport
15. 01.06.1943 Me 109 zničen (1/2) Estuaire de la Somme
16. 15.06.1943 Fw 190 zničen Yvetot
17. 15.06.1943 Fw 190 zničen Yvetot
18. 17.06.1943 Fw 190 zničen Ypres St Omer
- 24.06.1943 Fw 190 poškozen St Omer
19. 24.06.1943 Fw 190 zničen Sud Fécamp
20. 27.06.1943 Fw 190 zničen Ouest St Omer
21. 15.07.1943 Me 109 zničen Blangy-Senarpont
22. 25.07.1943 Me 109G zničen Est Schipol
- 29.07.1943 Me 109 poškozen SO Amsterdam
23. 30.07.1943 Me 109 zničen (1/2) Ouest Schipol
24. 12.08.1943 Me 109 zničen (1/2) Axel
- 12.08.1943 Me 109 poškozen Axel
25. 17.08.1943 Me 110 zničen (1/4) Nord Ghent
26. 23.08.1943 Fw 190 zničen  Gosnay
27. 26.08.1943 Fw 190 zničen  SO Rouen
28. 04.09.1943 Fw 190 zničen  NO Roubaix
- 05.09.1943 Me 109 poškozen Daynze
- 28.03.1944 Ju 88 zničen sol (1/2) Aérodrome Dreux
29. 25.04.1944 Fw 190 zničen  Laon
30. 25.04.1944 Fw 190 zničen  Laon
31. 05.05.1944 Fw 190 zničen  Douai
32. 16.06.1944 Fw 190 zničen  NE Villers-Nocage
33. 22.06.1944 Me 109 zničen  Ouest Aregntan
34. 28.06.1944 Me 109 zničen  Sud Caen
35. 28.06.1944 Me 109 zničen  Sud Caen
36. 30.06.1944 Me 109 zničen  Est Gace
37. 05.07.1944 Fw 190 zničen  Alencon
38. 05.07.1944 Fw 190 zničen  Alencon
- 20.07.1944 Fw 190 poškozen Sud Argentan
39. 23.08.1944 Fw 190 zničen  Senlis
40. 23.08.1944 Fw 190 zničen  Senlis
41. 27.09.1944 Me 109 zničen  Rees on Rhine



Prameny:
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999.
[3] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003.
[4] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Two January 1941 - June 1943, Red Kite, 2005.
[5] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Three 1st July 1944 – 8th May 1945, Red Kite, 2012.
[6] https://en.wikipedia.org/wiki/Johnnie_Johnson_(RAF_officer)
[7] https://www.valka.cz/10922-James-Edgar-Johnnie-Johnson

neděle 7. března 2021

Kalendárium, 7. březen 1945


   Ve středu 7. března 1945 se 9. obrněná divize americké 1. armády generála Courtneyho Hodgese zmocnila jediného nepoškozeného Ludendorffova železničního mostu přes Rýn u Remagenu, což umožnilo přesunout na východní břeh celkem pět divizí. Tento most tak přispěl k rychlému přesunu amerických tankových svazů na východní břeh a tím ke zkrácení války o několik týdnů, i když se po 10 dnech zřítil. V té době již ale bylo předmostí zajištěno a přes tok Rýna bylo postaveno několik pontonových mostů. 

   Dne 7. března 1945 v 1:00 ráno obdržel velitel LXVII. Armeekorps (General der Infanterie Otto-Maximilian Hitzfeldt) ze štábu 15. Armee rozkaz převzít odpovědnost za obranu Remagenu. Vzhledem k tomu, že jednotky jeho sboru byly na zmateném ústupu, jmenoval velitelem Remagenu svého adjutanta (Major Hans Scheller). Ten se v doprovodu osmi mužů vydal na cestu do Remagenu, kam dorazil kolem 11:00 sám – zbytek jeho mužů včetně radiostanice padl do rukou postupujících Američanů. Zde zastihl Hauptmana Bratgeho, jak se na severní straně mostu snaží organizovat dopravu ustupujících německých jednotek, které se ze všech stran hrnuly k mostu s cílem dostat se za Rýn. Na poslední chvíli také dorazily trhaviny potřebné k umístění záložní nálože – místo požadovaných 600 kg vojenské trhaviny však dorazilo pouze 300 kg slabší průmyslové trhaviny. Tento nedostatek měl mít fatální následky. 

   Přibližně v té době se v okolí Remagenu objevily první jednotky amerického Combat Command B (Brigadier General William Hoge) / 9th Armored Division. Američané byli překvapeni, že železniční most stále stojí, nepochybovali však, že jakmile se k němu přiblíží, bude vyhozen do povětří. Kolem 13:00 dorazil na místo generál Hoge a nařídil svým jednotkám obsadit město. Po zahájení bojů o město přesunul Major Scheller velitelské stanoviště z Remagenu do železničního tunelu na východní straně Rýna. Američtí vojáci pomalu vytlačovali nepočetné německé obránce z města, kteří kolem 14:00 vyhodili do vzduchu příjezdovou cestu vedoucí k jižní části mostu. Kolem 15:00 dorazily 4 americké tanky Pershing 1st Platoon / Company A / 14th Armored Battalion (1st Lieutenant John Grimball) a pěchota k ústí mostu, který k jejich údivu stále stál.

   Přibližně v 15:15 vyjely americké tanky na západní břeh Rýna a začaly ostřelovat německé pozice na východním břehu, aby umožnily útok pěchoty. V 15:20 vydal Major Scheller rozkaz k odstřelu mostu. Hauptmann Friesenhahn otočil iniciačním klíčem roznětnice – k výbuchu však k ohromení všech nedošlo. Jedna ze střel z amerického tanku totiž náhodně zasáhla pomocné potrubí, kterým vedly dráty k hlavním náložím, a poškodila je. Mezitím se do bezprostřední blízkosti mostu přesunula Company A / 27th Armored Infantry Battalion (2nd Lieutenant Timmermann) spolu se 2nd Platoon / Company B / 9th Armored Engineer Battalion (Lieutnant Mott) a v 15:35 vyrazily do útoku. Ve stejném okamžiku se však ozvala detonace a most zahalil dým. Unteroffizier Faust, příslušník 12. Kompanie / Landespionier Regiment 12, dokázal přeběhnout přes ostřelovaný most k záložní náloži, umístěné nad severním pilířem, pomocí osvětlovací pistole iniciovat zápalnici a vrátit se zpět. Záložní nálož se však ukázala jako slabá – poté, co se rozptýlil dým z výbuchu, Američané i Němci mohli pozorovat, že most je sice poškozen, ale stále stojí.

   Americká pěchota a ženisté vyrazili na druhou stranu mostu, který nyní postřelovaly kulomety německých obránců, umístěných ve věžích na konci mostu a v železničním tunelu. Později se také přidala 2cm děla protiletadlového oddílu Luftwaffe. Major Scheller se mezitím snažil rádiem spojit s některým vyšším velitelstvím. Když neuspěl, nařídil Hauptmannovi Bratgemu provést protiútok, sám nasedl na kolo a odjel. Postupně Američané umlčeli odpor v obou věžích na koci mostu a kolem 16:00 obsadili perimetr kolem severního konce mostu. Následně americké jednotky obsadily vrchol Erpeley Ley a němečtí obránci se v tunelu (kde byly mimo jiné také civilisté) ocitli v pasti – oba konce tunelu byly nyní pod palbou. V 17:30 se Hauptmann Bratge spolu se zbytkem svých mužů vzdal.

Glynwed
https://www.fronta.cz/dotaz/most-u-remagenu





sobota 6. března 2021

Kalendárium, 6. březen 1913


Ve čtvrtek 6. března 1913 se ve městě Novonikolajevsk (nyní Novosibirsk) narodil Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56 samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3 letouny poškodil ve spoluúčasti. 

Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun  doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.

Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1. Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání. 

K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v 54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v 117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1. ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.   

V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.

Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce 1972. Zemřel 13. listopadu 1985.






10 nejúspěšnějších sovětských stíhačů podle celkového počtu sestřelů
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24] 
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)
 
Vyznamenání:
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362) 
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945) 
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání



Prameny:
[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9 
[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4 
[9] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Válka v oblacích /Něbo vojny/, Naše vojsko 1977.
[10] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Křídla v boji /Poznať sebja v boju/, Naše vojsko 1990.
[11] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 
[12] Seidl, Hans D.: Stalin's Eagles, An illustrated Study of the Soviet Aces of World War II and Korea, Atglen, PA, Schiffer Military History, 1998. ISBN 0-7643-0476-3.
[13] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0
[14] Brzkovský, Marek: Airacobry nad Černým mořem, Sovětská esa Alexandr Pokryškin a Grigorij Rečkalov, in Centurion, No. 2, 2019.
[15] Brzkovský, Marek: Rudý taktik, Alexandr Ivanovič Pokryškin (1913-1985), in Extra Válka Vojska, No. 47, 2020. 
[16] Repka, Ondrej: Stíhačky Aleksandra Pokryškina, in Revi Publications, No. 95, březen 2014. 
[17] Repka, Ondrej: Zápisky poľovníka Aleksandra Ivanoviča Pokryškina, in Revi Publications, No. 114, duben 2019. 
[18] Repka, Ondrej - Bursa, Stano: O Pokryškinovi nie podľa jeho memoárov, in Revi Publications, No. 95, březen 2014.
[19] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/
[20] Абрамов, Александр: Советские асы 1936 - 1953, http://soviet-aces-1936-53.ru/
[21]  Герои страны, http://www.warheroes.ru/
 
edit: Sat 17 Apr 2021 06:56:31 PM CEST