pátek 12. března 2021
Klendárium, 12. březen 1923
Kalendárium, 12. březen 1954
[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 7, 2006.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel poněkud záhadný, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 8, 2006.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Loukota, Luděk: 5. stíhací letecký pluk (Vzpomínka k 55. výročí vzniku), AVIS, Praha 2000.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
středa 10. března 2021
Kalendárium, 10. březen 1919
V pondělí 10. března 1919 se ve městě Hartley v Jižní Rhodesii narodil
jako řecký občan Ioannis Agorastos "John" Plagis, nejúspěšnější
letecké eso řecké národnosti ve 2. světové válce. Celkově se mu podařilo
sestřelit 15 letounů samostatně a dvě ve spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil
dva letouny samostatně a dva ve spoluúčasti a poškodil celkem 7 letounů (6
samostatně a jeden ve spoluúčasti).
Po vypuknutí války se pokusil vstoupit do Rhodesian Air Force, ale byl
odmítnut, protože jeho rodiče byli Řekové a on sám měl oficiálně řecké
občanství. RAF v té době zoufale potřebovala piloty a proto se v roce 1940
dobrovolně přihlásil do britského Královského letectva. Nejdříve ukončil v
červnu 1941 výcvik u No. 58 O.T.U., následně byl převelen k 65. stíhací peruti a o necelý
měsíc později k 266. stíhací peruti. V lednu 1942 ukončil stíhací výcvik a byl
odeslán na těžce zkoušenou Maltu ve Středozemním moři. V rámci 249. stíhací
perutě během dvou měsíců dosáhl devíti vzdušných vítězství. Po vyznamenání DFC
byl v červnu 1942 přeložen k 185. stíhací peruti. Zde si připsal další tři
vzdušná vítězství, než byl pro fyzické a psychické zhroucení odeslán na
odpočinek do Velké Británie.
Během odpočinku sloužil u No. 53 O.T.U. jako velitel letky. V dubnu
1943 nastoupil nejdříve k 64. stíhací peruti jako velitel letky a v červenci
následujícího roku převzal velení 126. stíhací perutě. V září téhož roku byl
sestřelen nad Arnhemem, ale podařilo se mu zachránit bez vážných zranění. Od
října 1944 do konce války sloužil ve finkci Wing Leadera (Bentwaters Wing).
Distinguished Flying Cross & Bar
Distinguished Service Order
- Me 109F pravděpodobně
- Me 109F poškozen
- Ju 88 poškozen (1/2)
1 Ju 87 zničen
- Ju 87 poškozen
- Ju 88 pravděpodobně (1/4)
2 Me 109F zničen
3 Ju 88 zničen
- Ju 88 pravděpodobně (1/2)
4 Me 109F zničen
5 Ju 87 zničen
6 Ju 88 zničen (1/2)
- Me 109F poškozen
- Me 109F pravděpodobně
- Me 109F poškozen
7 Ju 87 zničen
8 Mc 202 zničen
9 Me 109F zničen (1/2)
- Mc 202 poškozen
10 Re 2001 zničen
11 Re 2001 zničen
12 Me 109F zničen
13 Me 109G zničen
14 Fw 190 zničen
15 Me 109F/G zničen
16 Fw 190 zničen
17 Me 109 zničen
- Me 109 poškozen
[1] Shores, Ch. - Williams, C.: Aces High (A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII), Grub Street, London 1994.
[2] https://www.greeks-in-foreign-cockpits.com/
edit: Thu Mar 10 02:40:00 PM CET 2022
Kalendárium, 10. březen 1953
úterý 9. března 2021
Kalendárium, 9. březen 1915
V úterý 9.
března 1915 se v Barrow-upon-Soar nedaleko Loughborough v hrabství
Leicestershire narodil v rodině policejního inspektora James Edgar „Johnnie“
Johnson, nejúspěšnější britské stíhací letecké eso 2. světové války, který si
na své konto připsal celkem 34 samostatných sestřelů, 7 sestřelů ve
spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil 3 letouny samostatně a 2 ve spoluúčasti,
dalších 13 letounů poškodil (10 samostatně, 3 ve spoluúčasti) a jeden letoun ve
spoluúčasti zničil na zemi.
V roce 1937
úspěšně ukončil studium na univerzitě v Nottinghamu. Po promoci se neúspěšně
pokusil o přijetí do Dobrovolnické zálohy RAF (RAF Voltuneer Reserve) a proto
se rozhodl pro službu u jezdectva. Těsně před vypuknutím války byl však v roce
1939 přijat do RAF Voltuneer Reserve a začal svůj výcvik na letounech De
Havilland D.H.82 Tiger Moth a Miles M.9 Master. Výcvik ukončil v srpnu 1940 u
7. operačně výcvikové jednotky (No. 7 O.T.U.) v Hawardenu, kde se přeškoloval
na letoun Supermarine Spitfire. Svou operační službu začal v hodnosti Pilot
Officer (P/O) u 19. stíhací perutě, která tou dobou sídlila v Duxfordu. Tato
jednotka ale byla v době vrcholící Bitvy o Británii plně vytížena boji proti
německé Luftwaffe a nemohla se věnovat doplňujícímu výcviku nových a
nezkušených pilotů a proto byl P/O J. E. Johnson už 5. září 1940 přeložen k
616. stíhací peruti „South Yorkshire“, která byla tou dobou na odpočinku v
Coltishallu. Zde se mu ale obnovilo jeho staré zranění klíční kosti a tak se
odebral na 4 měsíce na léčení a do Bitvy o Británii už nezasáhl.
K 616.
stíhací peruti, která už tou dobou byla opět operační, se vrátil v prosinci
1940. Svůj první úspěch J. E. Johnson zaznamenal už 15. ledna 1941, když se
podílel na poškození Dornieru Do 17. V březnu byla peruť zařazena do elitního
Tangmerského wingu, kterému velel legendární
stíhací pilot W/Cdr Douglas Bader. Ten si brzo všimnul Johnsonova nadání
a často si ho bral jako své číslo. Svůj první samostatný sestřel získal J. E.
Johnson 26. června 1941, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Následovalo
povýšení do hodnosti Flying Officer (F/O). Během léta 1941 získal celkem šest
samostatných sestřelů Bf 109, za co mu byl koncem září udělen Distinguished
Flying Cross a byl povýšen do hodnosti Flying Lieutenant (F/Lt).
Prvního
úspěchu v roce 1942 dosáhl 15. dubna, když se mu podařilo poškodit Focke-Wulf
Fw 190. V červnu 1942 obdržel F/Lt. J. E. Johnson stužku k DFC. O měsíc později
byl povýšen do hodnosti Squadron Leader (S/Ldr) a převzal velení 610. stíhací
perutě „County of Chester“. Během neúspěšného vylodění spojeneckých vojsk u
Dieppe (Operace Jubilee) se mu podařilo samostatně sestřelit jeden Focke-Wulf
Fw 190 a další poškodit, dále ve polupráci sestřelil Messerschmitt Bf 109. V
březnu následujícího roku už v hodnosti Wing Commander (W/Cdr) převzal velení
127. kanadského stíhacího wingu v Kenley. Toto letecké křídlo se skládalo z
401. a 421. kanadských stíhacích perutí a bylo vyzbrojeno stíhacími letouny
Supermarine Spitfire F. Mk. IXB. Ani zde W/Cdr J. E. Johnson nelenil a během
března až září dosáhl svých největších úspěchů, když se mu podařilo sestřelit
celkem 19 nepřátelských letounů (14 samostatně a 5 ve spoluúčasti). Jeho
vynikající služba byla v červnu 1943 oceněna udělením Distinguished Service
Order, ke kterému si v září téhož roku připíchl i stužku.
Po ukončení
operačního turnusu byl odeslán na zaslouženou dovolenou a poté se přemístil k
administrativní práci na velitelství No. 11 Fihgter Group. V lednu 1944 obdržel
americký Distinguished Flying Cross. Od března 1944 začal opět velet Kanaďanům,
tentokrát 144. kanadskému stíhacímu wingu v Digby. Křídlo náleželo do sestavy
No. 83 Group 2nd Tactical Air Force a skládalo se z 441., 442. a 443.
kanadských stíhacích perutí. Jejich úkolem byla letecká podpora připravovaného
vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Dne 7. července 1944 si připnul na
uniformu druhou stužku ke svému DSO. Po rozpuštění 144. kanadského stíhacího
wingu převzal opět velení nad 127. kanadským stíhacím wingem, který se v té
době skládal z 403., 416., 421. a 443. kanadských stíhacích perutí. Od dubna
1944 sestřelil celkem 13 letounů (8 Fw 190 a 5 Bf 109) a jeden Focke-Wulf Fw
190 poškodil. Poslední 34. sestřel získal 27. září 1944, když během operace
Market-Garden sestřelil nepřátelský Messerschmitt Bf 109. V dubnu 1945 převzal
velení nad 125. stíhacím wingem, který byl vyzbrojený stíhacími letouny
Supermarine Spitfire F.Mk.XIV.
Po skončení
války pokračoval ve službě v RAF a do výslužby odešel 1966.
30.09.1941 Distinguished Flying Cross
26.06.1942 Distinguished Flying Cross
04.06.1943 Distinguished Service Order
24.09.1943 Distinguished Service Order
18.01.1944 Distinguished Flying Cross (US)
1944 Distinguished Service Order
27.06.1947 Ordre de Leopold Officier 4th Class (Bel)
27.06.1947 Croix de Guerre 1940 (Bel)
01.01.1960 Order of British Empire 3rd Class [CBE]
11.09.1989 Ordre de la Légion d'Honneur Commandeur 3rd Class (Fr)
1939–45 Star
War Medal 1939-1945
Air Crew Europe Star
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999.
[3] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003.
[4] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Two January 1941 - June 1943, Red Kite, 2005.
[5] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Three 1st July 1944 – 8th May 1945, Red Kite, 2012.
[6] https://en.wikipedia.org/wiki/Johnnie_Johnson_(RAF_officer)
[7] https://www.valka.cz/10922-James-Edgar-Johnnie-Johnson
neděle 7. března 2021
Kalendárium, 7. březen 1945
sobota 6. března 2021
Kalendárium, 6. březen 1913
Ve čtvrtek 6. března 1913 se ve městě Novonikolajevsk (nyní Novosibirsk)
narodil Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších
sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56
samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3
letouny poškodil ve spoluúčasti.
Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.
Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1.
Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala
jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání.
K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA,
Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v
54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny
protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№
993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.
K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA,
Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v
117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny
protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského
svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve
spoluúčasti.
K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1.
ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137
vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny
protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského
svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.
V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které
velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných
soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.
Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce
velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce
1972. Zemřel 13. listopadu 1985.
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24]
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362)
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945)
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání
[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9
[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4
[9] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Válka v oblacích /Něbo vojny/, Naše vojsko 1977.
[10] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Křídla v boji /Poznať sebja v boju/, Naše vojsko 1990.
[11] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999.
[12] Seidl, Hans D.: Stalin's Eagles, An illustrated Study of the Soviet Aces of World War II and Korea, Atglen, PA, Schiffer Military History, 1998. ISBN 0-7643-0476-3.
[13] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0
[14] Brzkovský, Marek: Airacobry nad Černým mořem, Sovětská esa Alexandr Pokryškin a Grigorij Rečkalov, in Centurion, No. 2, 2019.
[15] Brzkovský, Marek: Rudý taktik, Alexandr Ivanovič Pokryškin (1913-1985), in Extra Válka Vojska, No. 47, 2020.
[16] Repka, Ondrej: Stíhačky Aleksandra Pokryškina, in Revi Publications, No. 95, březen 2014.
[17] Repka, Ondrej: Zápisky poľovníka Aleksandra Ivanoviča Pokryškina, in Revi Publications, No. 114, duben 2019.
[18] Repka, Ondrej - Bursa, Stano: O Pokryškinovi nie podľa jeho memoárov, in Revi Publications, No. 95, březen 2014.















































