Kalendárium, 14. duben 1994

Přátelská palba, v angličtině Friendly Fire, je výraz pro vojenský útok, který je veden na spřátelené jednotky, původně zamýšlený jako útok na nepřítele. Nejčastěji k němu dochází kvůli mylné identifikaci cíle jako nepřátelského, nebo kvůli poruše či nepřesnosti zbraní. Některé prameny uvádějí, že například během války ve Vietnamu v důsledku přátelské palby zemřelo dokonce 18 % z celkového počtu 58 220 mrtvých vojáků Armády Spojených států. Tyto incidenty se nevyhnuly ani pilotům stíhacích letounů v mnoha poválečných konfliktech.

Černý jestřáb sestřelen

Ve čtvrtek 14. dubna 1994 dvě americké stíhačky F-15C sestřelily nad severním Irákem omylem dva vlastní bojové vrtulníky Black Hawk z 6. praporu 159. leteckého pluku. Všech šestadvacet lidí na palubách přišlo o život.

Dva bojové vrtulníky Black Hawk vlétly ten den krátce před půl devátou ráno z tureckého města Diyarbakır a zamířily do města Zakhó v severním Iráku. Oba vrtulníky informovaly řídící středisko E-3 AWACS, pod velením majora Lawrence Tracyho, že odstartovaly a odkud kam letí. V 9.21 oznámily svůj vstup do bezletové zóny a o šest minut později přistály v Zakhó u vojenského koordinačního centra. Důstojníci AWACSu označili oba vrtulníky jako „přátelské“, ale zapomněli jejich posádky upozornit, že používají v bezletové zóně špatný vysílací kód a že mají přejít na jinou frekvenci. To tyla první chyba, která poději vedla ke katastrofě. Na základně Zakhó oba Black Hawky naložily šestnáct členů mezinárodního týmu OSN pracujícího pro spojeneckou koalici, včetně čtyř kurdských civilistů, jednoho člena chaldejské katolické církve, dvou britských a jednoho francouzského vojenského důstojníka a pěti amerických civilních i vojenských úředníků. Tím se s posádkou vrtulníků počet osob na onou palubách rozrostl na šestadvacet. V 9.54 se oba Black Hawky vznesly opět do vzduchu a zamířili do 190 kilometrů vzdáleného iráckého města Erbíl. Letový dispečer AWACSu poručík Joseph Halcli je opět otagoval na obrazovce radaru jako „přátelské“. V 10.12 vlétly oba vrtulníky do hornatého terénu a jejich identifikační odpovídače sekundárního radaru zmizely z dosahu AWACSu. Důstojník leteckého dozoru AWACSu kapitán Diedre Bell si toho všiml a upozornil svého nadřízeného Jima Wanga, ten na tuto informaci ale nijak nereagoval.

Přibližně ve stejné době mířily stejné do oblasti také dvě americké stíhačky F-15C, pilotované kapitánem Erikem Wicksonem a podplukovníkem Randy W. Mayem. Oba piloti odstartovaly v 9.35 z letecké základny Incirlik v Turecku. Jejich úkolem bylo dohlížet na bezletovou zónu. Oba piloti absolvovali před startem seznámení s plánovanými přelety koaličních letadel a zaznamenali v něm i let obou Black Hawků. Zde došlo zřejmě k další chybě, neboť u letu vrtulníků nebyl uveden ani čas startu, ani doba jeho trvání, ani plánovaná trasa. V 10:20 vstoupily obě stíhačky do severního Iráku. Hlášení o tom přijal v letounu E-3 další z leteckých dispečerů, nadporučík Ricky Wilson, který věděl, že Black Hawky se pohybují v téže oblasti jako F-15, nicméně Wicksonovi o tom bohužel nic neřekl, protože si myslel, že obě helikoptéry mezitím opět přistály. Misto toho požádal Wanga, jestli může vypnout označování helikoptér symboly „přítel“, a Wang mu to schválil. To byla další z kupících se chyb. 

V 10:22 ohlásil Erik Wickson, letící ve výšce 8230 metrů, že na radaru zachytil pomalu se pohybující letoun vzdálený 64 kilometrů od jeho pozice. Posádka AWACSu se v rozporu se standardními postupy nepokusila neznámý letoun ohlášený stíhačkou identifikovat. Oba piloti F-15 se následně pokusili prozkoumat neznámý cíl elektronicky za pomoci svého palubního systému IFF (identifikace přítel - nepřítel). V jednom režimu systém IFF odpověděl negativně, v druhém dal na chvíli kladnou odezvu, pak ale reagoval opět záporně. V stejný okamžik helikoptéry vylétly na chvíli z radarového stínu a na obrazovkách AWACSu se na chvíli opět rozsvítil symbol „přátelských“ helikoptér. Nikdo z posádky AWACSu však neinformoval Wicksona ani Maye, že tím tajemným a pomalu letícím objektem mohou být dva americké vrtulníky plné vlastních lidí. Oba stíhači se rozhodli identifikovat neznámý objekt vizuálně. První nad nim prolétl Wickson, letící rychlostí 830 km/hod. ve výšce 300 metrů. Pozoroval, že vrtulník má vnější podvěsy, ale kromě toho neviděl žádné označení na jinak tmavě zeleně kamuflovaném vrtulníku. Po rádiu ohlásil: „TIGER 01 vizuálně identifikuji ‘Hind‘ (Mi-24) … ne ‘Hip’ (Mi-8)“. Následně provedl porovnání toho, co viděl, s příručkou siluet letadel pozorovaných za letu, aby si potvrdil svoje pozorování a hlásil: „TIGER 01 není to ‘Hip’, vizuálně identifikuji ‘Hind’.“ Poté provedl odval a zamířil na severozápad, aby se přemístil za cíl a přitom zpozoroval vpravo pod sebou druhý vrtulník, který letěl přibližně dvě míle za prvním, „TIGER 01 vizuálně pozoruji ‘Hind’, vidím druhého, v trailu za vedoucím“.  Jelikož byl Wickson ale stále na pochybách a chtěl potvrdit své pozorování od wingmana, což byl velitel letky, daleko zkušenější pilot Eaglu, který sestřelil vrtulník při operaci Pouštní Bouře. 

Vedoucí formace Eaglů se po rádiu dotázal: „TIGER 02, potvrďte ‘Hindy’“ a uslyšel strohou odpověď: „čekej“. Randy May poté provedl svůj vlastní průlet pro identifikaci cíle na výšce 500 metrů vpravo od druhého vrtulníku a ohlásil po rádiu: „TIGER 02, tally dva“. Toto byl zřejmě nejtragičtější případ špatně pochopené komunikace po rádiu, kdy May chtěl pouze oznámit, že vidí oba vrtulníky. Jelikož to byla jeho přímá odpověď na požadavek, aby provedl vizuální identifikaci, bylo to pochopeno od Wicksona tak, že jeho velitel letky potvrdil, že cíle byly ‘Hindy’. Použití kódového slova „tally“, což značí „vizuální kontakt s neřítelem“, místo slova „Visual“, které znamená „vidím vlastní nebo neznámé letadlo“, přesvědčilo Wicksona, že jeho wingman potvrdil, že jde o nepřátelské vrtulníky.

S těmito vědomostmi přešel vedoucí formace F-15C do nadrilovaného postupu pro útok na cíl. Wickson ohlásil po rádiu zprávu pro AWACS: „COUGAR, TIGER 02 potvrdil visuální kontakt s dvěma Hindy, útočíme“, zatímco si to namířil 10 mil severozápadně, směrem od vrtulníků v rámci předem naplánovaného manévru, aby se dostal do perfektní pozice pro tvrdý útok. Když se otáčel směrem k vrtulníkům, ohlásil po rádiu: „TIGER zbraně odjištěny, TIGER 01 útočí“. Poté ohlásil na druhém rádiu: „Půjdeme na ně zezadu shora, letí dva za sebou. TIGER 01 jde první. Já sestřelím dvojku a potom ty sestřelíš vedoucího.“ V půl jedenácté vypálil Erik Wickson jako první raketu AIM-120 Amraam, která o sedm vteřin později zasáhla a zničila zadní z obou vrtulníků. V tom okamžiku se vedoucí helikoptéra, kterou pilotoval Patrick McKenna, okamžitě otočila doleva a začala klesat, aby se vyhnula dalšímu útoku. O dvacet vteřin později však ze vzdálenosti 2,8 kilometru vystřelil i Randy W. May raketu AIM-9 Sidewinder. Obě helikoptéry se zřítily v plamenech rozbité na kusy. Všech 26 lidí na palubách bylo na místě mrtvých. "Hotovo, je po nich," ohlásil Wickson po přeletu nad troskami. 

Rozsah tragédie vyšel najevo ještě týž den po poledni, když na místo katastrofy dorazili místní Kurdové a ohlásili, že viděli sestřelit dva Black Hawky 40 kilometrů severně od Erbílu a že nikdo nepřežil.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan: Friendly Fire, V zaměřovači vlastní letoun, in Centurion, Sběratelská edice, č. IV, 2019. 

[2] Davies, Steve - Dildy, Doug: F-15 Eagle Engaged, The World's Most Successful Jet Fighter, Osprey Publishing, 2007.

Iron Maiden 1980

Přesně před 40 lety vydali Iron Maiden své první studiové LP

Houston, We Have A Problem

Houston, We Have A Problem

V sobotu 11. dubna 1970 odstartovala v 19:13 UT z kosmodromu na Mysu Canaveral posádka Apolla 13 ve složení Jim Lovell – velitel, John Swigert – pilot velitelského modulu a Fred Haise – pilot lunárního modulu. Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem programu Apollo. Jeho cílem bylo uskutečnit třetí přistání lidské posádky na povrchu Měsíce, tentokrát v oblasti Fra Mauro. V průběhu letu však došlo k výbuchu jedné z kyslíkových nádrží, který vážně poškodil servisní modul. Následky výbuchu nejen zabránily posádce splnit úkol letu, ale ohrozily životy jejích členů. Řídicí středisko v Houstonu (tehdy s názvem „Manned Spacecraft Center“, dnes „Lyndon B. Johnson Center“) muselo v průběhu následujících čtyř dnů s vynaložením nesmírného úsilí vyvinout nouzové scénáře, díky nimž se podařilo posádku dopravit živou zpět na Zemi. Přestože Apollo 13 nesplnilo zadaný úkol, stal se jeho let legendou. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Apollo_13

Kalendárium, 8. duben 1911

V sobotu 8. dubna 1911 se v Mokrůvkách,nedaleko Klobouk u Brna, narodil František Peřina, československý vojenský pilot, generálporučík, letecké eso druhé světové války s 12 [3-9] jistými, 2 pravděpodobnými sestřely a 1 letoun poškodil.

   Když se před 105 lety, 8. dubna 1911, narodil v jihomoravských Morkůvkách malorolníkům Josefu a Kateřině Peřinovým malý František, nikdo této šťastné události, tedy až na rodiče, nepřikládal větší význam. Dětství prožil chlapec podobně jako většina jeho generačních souputníků časově situovaných svým příchodem na svět krátce před Velkou válku. Otcové byli vesměs odvedeni na frontu bojovat za císaře pána a jeho rodinu, zatímco starost o vlastní rodiny zůstala na matkách a starších dětech. František měl to štěstí, že se otec z války vrátil, navíc zdráv.

   Po obecné a měšťanské škole se vyučil v Brně soustružníkem a jako strojař v Brně i krátce pracoval. Vše ale změnila návštěva leteckého dne v červnu 1929. Akrobatické vystoupení vojenské stíhačky ho uchvátilo natolik, že se rozhodl přihlásit k výcviku v leteckém učilišti v Prostějově.

   Po absolvování učiliště zahájil kariéru vojenského pilota dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Aero A.11 u 5. pozorovací letky Leteckého pluku 2. Decentní pilotáž, jaká byla nutná u pozorovacích strojů, aby si pozorovatel nepozvracel mapu, však Františka Peřinu příliš neuspokojovala. A tak na vlastní žádost prošel v roce 1932 stíhacím výcvikem v Pilotní škole stíhací v Chebu.

   Jako stíhač sloužil od roku 1932 do roku 1939 ve stíhacích letkách (34., 36. a 52.), stále u Leteckého pluku 2. Stihl si ještě zalétat na v té době již notně zastaralém Letovu Š.20, chvíli létal na mezi piloty oblíbené Avii Ba.33, než konečně přišly k jeho jednotce relativně moderní Avie B.534.

   Mistrovského umu stíhače Peřiny si všimli i nadřízení, a tak byl vybrán spolu se S. Englerem, J. Hlaďem a J. Šnoblem (všichni tři z Leteckého pluku 4) k účasti na IV. mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu v roce 1937. Na soutěži létali na upravených Aviích B.534 čtvrté a zároveň nejlepší verze, kterým byly pro snížení hmotnosti například demontovány zbraně a odstraněny hasící přístroje.

   Smůla postihla Englera, který během okružního alpského letu ztratil orientaci a při nouzovém přistání svou avii poškodil. Zbývající tři piloti pětistovek, jak byly Avie B.534 našimi letci přezdívány, však dosáhli vynikajících výsledků ve všech třech disciplínách, jichž se zúčastnili, tj. v okružním alpském letu, v okružním alpském letu družstev a ve stoupání do výšky 3000 metrů následovaném střemhlavým letem. Umístili se vždy za německými reprezentanty, tedy favority soutěže, a zástupce ostatních zemí včetně tradičních leteckých velmocí, jako byla Francie či Itálie, nechali s přehledem za sebou. S ještě lepšími výsledky se mohla pochlubit výprava našich akrobatů soutěžících v sedmičlenné formaci na akrobatických speciálech Avia Ba.122. Ti dali při soutěži v letecké akrobacii na frak všem.

   Umístění našich stíhaček na mítinku v Curychu bylo pěkné a posílilo morálku obyvatel. Velení armády si však bylo vědomo, že na scénu vstupují rychlé jednoplošníky a náš letecký vývoj se dostává do skluzu. Přesto na podzim 1938 naši letci zamaskovali odhodlaně své stroje na polních letištích a čekali na rozkaz ke vzletu proti nepříteli. Marně. Přišel Mnichov.

   Vrátili se na své domovské základny s vědomím, že případná obrana vzniklého rezidua je zcela nemožná. Nakonec zde stejně vznikly plány na rozprodání části výzbroje, tedy části té zastaralé výzbroje (Aero Ab.101, Aero MB.200, Avia B.534), do zahraničí. S realizací těchto plánů se však už vinou rychlého sledu událostí, kdy 15. března 1939 obsadily německé jednotky okleštěnou část země České a Moravské, ani nezapočalo.

   František Peřina odešel 25. června ilegálně do Polska, podobně jako to udělala v prvních měsících okupace řada našich letců. Den předtím se ještě stihl plánovaně, ale narychlo oženit s Annou Klimešovou. Anna před uzavřením manželství samozřejmě věděla o chystaném odchodu Františka do odboje, sama se doma později zapojila do ilegálního převádění Židů na Slovensko, byla zatčena gestapem a jen zázrakem přežila útrapy koncentráku.

   Již po měsíci se František Peřina se skupinou dalších Čechoslováků přemístil na palubě polského osobního luxusního parníku Chrobry do Francie (jednalo se o první plavbu této nové lodě). Bylo to v době, kdy polská strana ještě nejevila o naše letce zájem. Ti, co odcházeli do Francie, však museli podepsat závazek vstoupit do cizinecké legie, byť s dodatkem, že v případě vypuknutí války budou převeleni k leteckým jednotkám bojujícím proti Němcům.

   František Peřina měl relativně štěstí, už v prosinci 1939 nastoupil ke slavné Groupe de Chasse (stíhací skupině) I/5 "Les Cigognes“ (Čápi). Zde létal na amerických Curtissech Hawk 75A jako číslo velitele 1. letky Jeana Accarta.

   Accart našeho Peřinu dobře znal už z leteckého mítinku v Curychu 1937 a jeho nástupem k jednotce byl vyloženě nadšen. Když se 10. června 1940 jako mávnutím zlého kouzelného proutku změnila podivná válka ne zcela normální, začal ten pravý cirkus.

   Hned prvního dne sestřelil Peřina ve spolupráci s Accartem čtyři létající tužky Dornier Do 17. Následujícího dne, 11. června, přidal Heinkela He 111, opět se o něj podělil s Accartem. Sám pak 12. června poslal k zemi čtyři střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87, z toho dva mu byly uznány jako jisté a dva jako pravděpodobné. Za celou bitvu o Francii má pak připsáno 11 sestřelů jistých (z toho 2 samostatné a 9 ve spolupráci) a dva sestřely pravděpodobné.

   Zde musíme zmínit rozdíl v tehdejším započítávání sestřelů pilotům u l’Armée de l’air a u Royal Air Force. Francouzi připisovali celý sestřel každému na něm se podílejícímu stíhači, takže se jim tam ty sestřely hromadily jako Cimrmanovi horníci bez toho, aniž by Němcům adekvátně ubývala letadla. Na druhou stranu Britové vždy každému stíhači na jeho konto připsali výsledný podíl na sestřelu, takže v případě 2 spolupracujících vítězů si mohl každý připsat 0,5 sestřelu, v případě tří měl každý 0,33 sestřelu, atd.

   Vidíme tedy, že britský způsob byl spravedlivější. Ale buď jak buď, František Peřina se stal historicky prvním československým stíhacím esem, tedy stíhačem, který dosáhl pěti sestřelů nepřátelských letadel.

   K francouzské anabázi můžeme také zmínit, že František Peřina zde vystupoval pod „bojovým pseudonymem“ François Rinope. Tuto elegantní přesmyčku zvolil, aby chránil své příbuzné v protektorátu před perzekucí ze strany Němců.

   S pádem Francie následovala dobrodružná cesta do Velké Británie. Předtím, 3. června, byl totiž během masivního náletu Luftwaffe na Paříž vážně zraněn, když se svým curtissem sám zaútočil na formaci šedesáti těžkých doprovodných Messerschmittů Bf 110. Nedoléčen uprchl po čtyřech dnech z nemocnice, protože do oblasti postupovaly jednotky wehrmachtu.

   Vydal se na jih hledat svoji jednotku Čápů. S kamarády se setkal těsně před francouzskou kapitulací, chystali se na přelet do severní Afriky. Naštěstí vzápětí našel na jednom letišti opuštěného curtisse, a tak mohl v ústupu následovat své spolubojovníky.

   Z Afriky se lodí Royal Scotsman dostal do Gibraltaru a na palubě lodi David Livingstone pokračoval do Velké Británie. Zde byl zařazen do 312. československé stíhací perutě RAF. Ta se bitvy o Británii účastnila pouze okrajově, mnohem větší vytížení čekalo příslušníky perutě později při výpadech nad okupovanou Francii.

   3. černa 1942 vybojoval svá poslední vítězství, když na Spitfiru Mk.Vb sestřelil obávaného Focke-Wulfa Fw 190A a další stroj stejného typu mu byl připsán jako pravděpodobný sestřel. Po odlétání předepsaného turnusu u 312. perutě se stal střeleckým instruktorem a zajišťoval střelecký výcvik stíhačů na jednotlivých letištích přiděleného sektoru. V tomto oboru to dotáhl v RAF až na velitele střeleckého výcviku sektoru. Válku skončil ve funkci styčného důstojníka na Inspektorátu československého letectva.

   Po válce se vrátil do vlasti dopravní dakotou 16. července 1945. Zanedlouho se zapojil do obnovy československého letectva, učil nové adepty v olomoucké pilotní škole spadající pod Letecké učiliště Prostějov. Ale již v té době i na vlastní kůži pocítil nový trend, kdy někteří ortodoxní členové KSČ hlásali příchod zcela nových pořádků a další ho už připravovali. Kdy největší zásluhy na vítězství si přisvojovali ti, o kterých nikdo do té doby ani neslyšel, a pokud ano, tak spíše ve smyslu negativním. A v neposlední řadě, kdy se příslušníkům západního odboje házely klacky pod nohy, což se v jeho případě projevilo například při přidělování služebního bytu. A to zbývaly do Února 48 ještě více než dva roky.

   Mnoha novým funkcionářům začínal být trnem v oku. K tomu přispívala i jeho akrobatická vystoupení na cvičném dvouplošníku C-4 (Bücker Bü 131D Jungmann) při poválečných leteckých dnech, protože se stával miláčkem publika. Od dubna 1947 působil na Slovensku jako velitel letecké střelnice Malacky. Díky velitelské funkci, podpořené velkou přirozenou autoritou, dokázal vzdorovat nastupujícímu režimu. A pak přišel únor 1948 následovaný čistkami v armádě. Počátkem roku 1949 se stal obětí jedné takové čistky i František Peřina, armáda se s ním bez vlídného slova rozloučila.

   Rodná půda pod nohama „zápaďáků“ začala být příliš horká. Jediné možné řešení byla emigrace. Spolu se svou manželkou Annou a přítelem Karlem Radou, také pilotem, uletěli na sportovním letadle M-1 Sokol do americké okupační zóny v Německu.

   Rada byl v té době civilní aeroklubový pilot s tak trochu hereckými sklony. Hrál nejen v ochotnickém souboru, ale i na leteckých dnech. Tam hrával k pobavení návštěvníků jednoduššího venkovana, potácel se kolem letadel, pak se do nějakého vyškrábal, předvedl neumělý start a ve vzduchu dělal se strojem různé skopičiny, aby to vypadalo, že si stroj „vypůjčil“ skutečně nějaký divák.

   Teď to však bylo více než vážné. Využil příležitosti, že měl mezi dvěma letišti přelétnout jednoho Sokola, navrhl tedy Peřinovi úlet a šlo to ráz na ráz.

   Ještě v Německu František Peřina podepsal nový závazek na pětiletou službu v RAF. Létat na nastupujících proudových stíhačkách však už pro svůj věk nesměl, a tak zastával štábní funkce.

   V roce 1959 se Peřinovi přestěhovali do USA, tam František až do odchodu do penze pracoval na vedoucí pozici ve firmě vyrábějící komponenty pro velká dopravní letadla.

   V březnu 1993 se vrátili manželé Peřinovi natrvalo do České republiky. Rehabilitovaný hrdina byl opět činný v oblasti letectví, stál například u založení Historické letky republiky Československé a ve školách vyprávěl dětem o našem zahraničním odboji během druhé světové války.

   Jedna škola v pražských Řepích, kam chodil nejčastěji, nese od roku 2002 čestný název Základní škola genpor. Františka Peřiny. Anna Peřinová zemřela 16. dubna 2006 a František Peřina 6. května stejného roku.

Autor: Radek Folprecht

https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/frantisek-perina.A160407_092327_vojenstvi_erp

Zdroje a doporučená literatura:

František Fajtl: Generál nebe. Naše vojsko, Praha, 1992

Jiří Rajlich: Na nebi sladké Francie, 1. část. Ares, Praha, 1998

Jiří Rajlich: Na nebi sladké Francie, 2. část. Ares, Praha, 1998

časopis Letectví + kosmonautika, č. 18, 19 / 1987

historicflight.cz

aces.safarikovi.org

morkuvky.cz

valka.cz

Tabulka sestřelů:

Datum	Soupeř	Výsledek	Místo sestřelu
10.05.1940	Do-17Z (U5+KP)	jistě ve spol.	Minaucourt	1)
10.05.1940	Do-17Z	jistě ve spol.	S od Suippes	1)
10.05.1940	Do-17Z	jistě ve spol.	Villers a Dun-sur-Meuse	1)
10.05.1940	Do-17Z	jistě ve spol.	Dun-sur-Meuse	1)
11.05.1940	He-111H	jistě ve spol.	Souilly	2)
12.05.1940	Ju-87B	jistě	Bourru St. Rémy
12.05.1940	Ju-87B	jistě	V od Bouillonu
12.05.1940	Ju-87B	pravděpodobně	Sedan-Bouillon
12.05.1940	Ju-87B	pravděpodobně	Sedan-Bouillon
18.05.1940	He-111P	jistě ve spol.	V od Soissonsu	3)
19.05.1940	He-111	jistě ve spol.	Hesse	4)
26.05.1940	He-111P	jistě ve spol.	Tannay	5)
01.06.1940	He-111H	jistě ve spol.	Vesoul	6)
03.06.1942	Fw-190A	jistě	Kanál La Manche u Cherbourgu	7)
03.06.1942	Fw-190A	poškozen	Kanál La Manche u Cherbourgu	7)

1) Ve spoluúčasti: J. Accart od GC I./5.
2) Ve spoluúčasti: J. Accart, F. Morel, oba GC I./5.
3) Ve spoluúčasti: F. Peřina, J. Accart, J. Rey, všichni GC I./5.
4) Ve spoluúčasti: Marin la Meslée od GC I./5.
5) Ve spoluúčasti: A. Vrána, J. Accart, Y. le Calvez, G. Muselli, Marin la Meslée, D. Penzini, M. Rouguette, L. Vuilleman, všichni GC i./5.
6) Ve spoluúčasti: J. Accart, Y. le Calvez, oba GC I./5.
7) V obou případech nepřátelská jednotka ve skutečnosti nenahlásila žádnou ztrátu. 

Seznam vyznamenání:

čs:

4x Čs. válečný kříž 1939,

3x Čs. medaile Za chrabrost,

Čs. medaile Za zásluhy 1.st.,

Pamětní medaile čs. zahraniční armády se štítkem F a VB,

Řád Bíleho lva (1997)

fr:

Croix de Guerre se čtyřmi palmami, dvěma zlatými a dvěma stříbrnými hvězdami,

Řád Legion d'Honneur (ve stupni Chevalier a Officier),

br:

The 1939-1945 Star (with Battle of Britain Claps),

Air Crew Europe Star,

War Medal

Kalendárium, 8. duben 1983

V pátek 8. dubna 1983 byl definitivně ukončen provoz legendárního stíhacího letounu Mikojan-Gurjevič MiG-15 v Československém vojenském letectvu.

Provoz MiGů 15 byl ukončen v Hradci Králové u 30. sbolp k 31. 12. 1982. Poslední kusy pak ale ještě sloužily u 4. letky 1.slp v Českých Budějovicích a do ostré hotovosti tam byly nasazovány až do 30. 3. 1983. Poté byly zbylé kusy přelétávány ke zrušení do Hradce Králové. Poslední dvojice odlétla právě 8. dubna 1983. Piloti byli mjr. Milan Kadlec a mjr. Josef Falta.

Za dlouhou dobu svého působení měly MiGy-15 na svém kontě i nemálo ostrých zásahů proti narušiteli:

datum	příjmení	jednotka	číslo	výsledek	protivník
jaro 1952	Soryč,Z.	PVSL	½	přinucen přistát	Li-2
jaro 1952	Chmelíček	PVSL	½	přinucen přistát	Li-2
10.03.1953	Šrámek,J.	5.slp (a)	1	zničen	F-84E-5-RE
12.03.1954	Voleman,Z.	5.slp (d)	1	poškozen	AD-4 Skyraider
12.03.1954	Voleman,Z.	5.slp (d)	1	zasažen	AD-4N Skyraider
16.08.1954	Hlavica,M.	8.slp (e)	1	zničen	L-4 Piper (K-68)
29.08.1955	Mazálek, J.	15.slp	1	zničen	balón
1956	neznámý	2.slp	¼	přinucen přistát	DC-6
1956	neznámý	2.slp	¼	přinucen přistát	DC-6
1956	neznámý	2.slp	¼	přinucen přistát	DC-6
1956	neznámý	2.slp	¼	přinucen přistát	DC-6
21.09.1956	Novák,J.	11.slp	1	zničen	výzvědný balón
26.10.1959	neznámý	17.slp	1	zničen	výzvědný balón
26.10.1959	neznámý	5.slp	1	zničen	výzvědný balón
1959	neznámý	2.slp	½	přinucen přistát	Piper
1959	neznámý	2.slp	½	přinucen přistát	Piper
07.09.1963	neznámý	1.slp	1	přinucen přistát	DC-6
10.04.1976	Havner, V.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Cessna 172
10.04.1976	Tomeš, J.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Cessna 172
09.05.1976	Voráč, J.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Cessna 172
09.05.1976	Tomeš, J.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Cessna 172
31.05.1976	Kolář, L.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Jodel 400/160
31.05.1976	Paleček, V.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Jodel 400/160
24.05.1977	Paleček, V.	1.slp (b)		přinucen přistát	sportovní letoun
30.10.1977	Ivan, F.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Robin DR-253 Régent
30.10.1977	Němec, J.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Robin DR-253 Régent
30.10.1977	Jůdl, P.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Robin DR-253 Régent
23.05.1978	Ivan, F.	1.slp (b)	1	přinucen přistát	Augusta-Bell AB 204B
15.08.1978	Němec, J.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Cessna F172E Skyhawk
15.08.1978	Ureš, M.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Cessna F172E Skyhawk
15.08.1978	Biskup, J.	1.slp (b)	⅓	přinucen přistát	Cessna F172E Skyhawk
09.07.1982	Havner, V.	1.slp (b)	1	přinucen přistát	větroň
22.08.1982	Havner, V.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Piper Saratoga
22.08.1982	Bombera, Z.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Piper Saratoga
05.09.1982	Havner, V.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	AVO-68-S Samburo
05.09.1982	Falta, J.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	AVO-68-S Samburo
05.09.1982	Havner, V.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Scheibe SF-25B
05.09.1982	Falta, J.	1.slp (b)	½	přinucen přistát	Scheibe SF-25B

Kalendárium, 3. duben 1965

Phạm Ngọc Lan a Phan Văn Tục.

   V sobotu 3. dubna 1965 bylo dosaženo prvního severovietnamského sestřelu Vietnamské války a jednalo se i o první sestřel této války.  

   V 9.40 dopoledne vzlétla z letecké základy Nội Bài (asi 5 km severozápadně od Hanoje) čtyřčlenná skupina pilotů 921. stíhacího pluku (Trung đoàn Không quân Tiêm kích 921 Đoàn Sao Đỏ) ve složení Phạm Ngọc Lan (MiG-17 2310), Phan Văn Tục (MiG-17 2118), Hồ Văn Quý (MiG-17 2312)a Trần Minh Phương (MiG-17 2318), následovaná ještě další dvojicí Trần Hanh (MiG-17 2316) a Phạm Giấy (MiG-17 2416). Směřovali k Thanh Hóa asi 160 km jižně od Hanoje. Od pozemních návodčích dostávali průběžně instrukce. MiGy letěly těsně při zemi. V oblasti Hàm Rồng se utkali se skupinou F-8 Crusader od VF-211 z letadlové lodi USS Hancock (CVA-19). Phạm Ngọc Lan a Phan Văn Tục si nastalém souboji připsali po jednom sestřelu. Při analýze záběrů z fotokulometů byly podle vietnamských zdrojů hořící letouny F-8 zcela zřetelné a proto si oba piloti připsali svoje první potvrzené sestřely. Na počest tohoto souboje byl 3. duben vyhlášen „Dnem Vietnamských lidových leteckých sil“. 

   Americké zdroje však uvádí, že MiGy v tomto souboji poškodily pouze jeden F-8E náležející VF-211. Další letouny A-4C a F-100 byly ten den ztraceny v důsledku pozemní protiletecké obrany. Tyto oficiální americké zdroje trvají na tom, že všechny F-8 Crusader z letadlové lodi USS Hancock se „zotavili“ ze střetu, a pouze letoun Lt Cdr Spence Thomase byl tak silně poškozen, že byl nucen přistát na letecké základně v Da Nangu, v jižním Vietnamu.

   K prvnímu sestřelu severovietnamského letectva v historii však došlo již o rok dříve, když se 16. února 1964 dvojici Nguyễn Văn Ba – Lễ Tiên Phước v kabině cvičného letounu North American T-28 Trojan podařilo sestřelit jihovietnamský Fairchild C-123 Provider, který se zřítil nedaleko hranice mezi Severním Vietnamem a Laosem.

Schéma souboje z 3. dubna 1965.

Mikojan-Gurjevič MiG-17, červená 2310, který pilotoval Phạm Ngọc Lan během souboje 3. dubna 1965.

Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Nguyễn Văn Bảy - stíhací eso Vietnamské války, in REVI Publications, No. 117, říjen 2019. 

[2] Boniface, Roger: MiGs Over North Vietnam: The Vietnamese People's Air Force in Combat 1965-1975, Hikoki Publications, July 15, 2008.

[3] Boniface, Roger: MiGy nad Severním Vietnamem, Vietnamské lidové letectvo v boji, 1965-1975, Naše vojsko, Praha 2010. 

[4] Toperczer, István: MiG-17 and MiG-19 Units of the Vietnam War, Osprey Combat Aircraft 25, Osprey Publishing 2001. 

[5] Toperczer, István: MiG-17/19 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 130, Osprey Publishing, 20 Oct 2016. 

[6] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015. 

Kalendárium, 31. březen 1596

   Ve středu 31. března 1596 se v La Haye, dnes Descartes, poblíž Tours se narodil René Descartes, francouzský filozof, matematik, fyzik a fyziolog, jeden ze zakladatelů novověké filozofie a vědy.

   Descartes je patrně právě tím filosofem, který se nejvíc přičinil o vydělení vědy z celku filosofie. Uvažuje o vědecké metodě (v díle "Rozprava o metodě") a zastřešení dílčích věd pomocí filosofie (v díle "Úvahy o první filosofii", které je pokračováním "Rozpravy o metodě"). Ve svém díle vlastně jako vůbec první tematizuje samotný proces myšlení.

   V matematice Descartes spolu s Fermatem platí za zakladatele analytické geometrie, tj. aplikace algebraických metod v geometrii, číselného zkoumání geometrických objektů; s tím souvisí i zavedení „kartézského“ systému souřadnic. Využíval metody souřadnic, směry os však nevolil kolmé. Zakreslil jen jednu z os a od jejich bodů vynášel na přímky druhého směru úsečky požadované velikosti. Jeho soustava souřadnic tedy nebyla v dnešním smyslu „kartézská“. Na rozdíl od starší spíše názorné geometrie, která pracuje s obrazy bodů, přímek, trojúhelníků a podobně, analytická geometrie řeší úlohy početně: například úlohu najít průsečík dvou přímek se neřeší graficky, nýbrž početně jako společné řešení dvou lineárních rovnic. Tak lze zkoumat i složitější křivky, řešení jsou libovolně přesná a lze je hledat i v prostorech o více dimenzích. Zvolil symboly a, b, c, ... pro označování koeficientů, x, y, z, ... pro označení neznámých. Pro označování mocnin se až do té doby užívalo různých zkratek slov „čtverec“, „krychle“, apod. Descartes zavedl dnešní značení x², x³ atd. Dospěl k pojmu rovnice křivky, popsal nové druhy křivek, například tzv. Descartův list. Znovu zformuloval základní větu algebry. Aby mohla platit, uznával nejen záporné, ale dokonce i „imaginární“ kořeny rovnic. Vyslovil známe pravidlo  o určení počtu kladných kořenů polynomů pomocí počtu znaménkových změn v posloupnosti koeficientů.

   Ve své Geometrii předvádí také obecné řešení tzv. Pappovy úlohy, kterou starověký matematik dokázal vyřešit jen pro dvě přímky. Obecné řešení úlohy platilo za významný signál, že novověká věda už předčila řeckou.

[1] Fuchs, Eduard: Teorie množin pro učitele, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1999. 

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/René_Descartes

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/René_Descartes

Happy B-Day Angus!

Kalendárium, 30. březen 1920

   V úterý 30. března 1920 v 18:45 byla ústavou schválena nová státní vlajka Československé republiky, kterou tvořil, stejně jako u předchozí vlajky, list o poměru 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy (bílým a červeným). V žerďové části byl přidán modrý klín sahající do poloviny délky vlajky. Tato vlajka byla oficiálním státním symbolem v letech 1920–1939 a 1945–1992. Po rozdělení Československa přijala vlajku shodného vzhledu Česká republika. V době svého vzniku byla jednou z prvních oficiálních vlajek používajících klín na světě. 

   

   Po vyhlášení nezávislé a unitární Československé republiky roku 1918 vyvstal problém mít jako nezávislý stát vlajku, která by mohla stát reprezentovat ve světě. Zpočátku se používala dvojbarevná bíločervená vlajka.

   Speciálně určená komise dostala na popud univerzitního profesora G. Friedricha roku 1919 úkol vytvořit návrh vlajky. Bylo vytvořeno několik návrhů, ze kterých nejvíce kladných ohlasů sklidil návrh na horizontální bikolóru, která byla doplněna modrým klínem, který sahal do 1/3 vlajky. Autorem tohoto návrhu byl státní úředník Jaroslav Kursa. Po úpravách byl klín prodloužen a sahá do 1/2 vlajky.

Československa vlajka (1918–1920)

Československá vlajka (1920–1939 a 1945–1992)

Česká vlajka (1993–)

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_vlajka
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Československá_vlajka

Kalendárium, 29. březen 1945

   Ve čtvrtek 30. března 1945, kolem 9. hodiny dopoledne dopadla a explodovala na poli u vesnice Datchworth severně od Londýna německá letounová střela V-1 (Fieseler Fi 103). Při dopadu nebyl naštěstí nikdo zabit ani zraněn. Podle některých zdrojů se mělo jednat o poslední zjištěnou letounovou střelu V-1, která dopadla na Anglii. Podle jiných zdrojů zcela poslední V-1 zničená nad Anglií explodovala ve 12 hodin 43 minut téhož dne u Oxfordu. Zcela po právu ji vyřadilo protiletadlové dělostřelectvo, které v té době svou činností již naprosto zastiňovalo stíhací letectvo.

   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno. 

[2] Cull, Brian - Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 

[3] Cull, Brian: V-1 útočí, Plejáda, Praha 2011. 

[4] Šnajdr, Miroslav: Stíhači kontra V1, Souboj s tajnou Hitlerovou zbraní, Votobia 2001.