Kalendárium, 29. listopad 1995

Ve středu 29. listopadu 1995 provedl testovací pilot Fred Madenwald první let letounu McDonnell Douglas F/A-18E/F Super Hornet nad továrním letištěm v St. Louis ve státě Missouri.

Kalendárium, 27. listopad 1915

V sobotu 27. listopadu 1915 se v Kodymě (nyní Oděská oblast, Ukrajina) narodil Stanisław Skalski. Nejúspěšnější polské letecké eso. Během druhé světové války dosáhl celkem 18 11/12 - 2 - 4 1/3 sestřelů, podle britského systému. Podle francouzského / sovětského systému pak získal 21 [18+3] - 2 - 5 [4+1] sestřelů.

Bojově létal u:

142 Eskadra Myśliwska, 

501. Squadrona RAF, 

306 Dywizjon Myśliwski „Toruński” (306. Squadrona RAF), 

316 Dywizjon Myśliwski „Warszawski” (316. Squadrona RAF), 

317 Dywizjon Myśliwski  „Wileński” (317. Squadrona RAF), 

Polski Zespół Myśliwski (Polish Fighting Team, PFT, někdy též nazývaný „Cyrk Skalskiego”), 

601 Squadrona RAF.

Seznam dosažených sestřelů:

Datum	Letoun	Jednotka	Zničil	Pravd. sestřelil	Poškodil
02.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra	Do 17
02.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra	Do 17
03.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra	1/4 x Hs 126
03.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra	Hs 126
04.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra			1/3 x Do 17
04.09.1939	P.11c, nr "64"	142 Eskadra	Ju 87
30.08.1940	Hurricane I, SD-B (P2760)	501 Dywizjon RAF	He 111
30.08.1940	Hurricane I, SD-B (P2760)	501 Dywizjon RAF			He 111
31.08.1940	Hurricane I, SD-J (P5194)	501 Dywizjon RAF	Bf 109
01.09.1940	Hurricane I, SD-K (N2329)	501 Dywizjon RAF			Bf 110
02.09.1940	Hurricane I, SD-F ? SD-H (V7230)	501 Dywizjon RAF	Bf 109
02.09.1940	Hurricane I, SD-F ? SD-H (V7230)	501 Dywizjon RAF	Bf 109
08.11.1940	Hurricane I, SD-[?] (V5759)	501 Dywizjon RAF	2/3 x Bf 109
24.07.1941	Spitfire IIB, UZ-K (P8549)	306 Dywizjon	Bf 109
19.08.1941	Spitfire IIB, UZ-Y (P8531)	306 Dywizjon	Bf 109
21.08.1941	Spitfire IIB, UZ-Y (P8531)	306 Dywizjon		Bf 109
17.09.1941	Spitfire VB, UZ-N (AD311)	306 Dywizjon	Bf 109
17.09.1941	Spitfire VB, UZ-N (AD311)	306 Dywizjon	Bf 109
10.04.1942	Spitfire VB, SZ-R (BL646)	316 Dywizjon	Fw 190
25.04.1942	Spitfire VB, SZ-S (W3718)	316 Dywizjon			Bf 109
03.05.1942	Spitfire VB, SZ-R (BL646)	316 Dywizjon		Fw 190
28.03.1943	Spitfire F.IX, ZX-1 (EN459)	Polish Fighting Team	Ju 88
02.04.1943	Spitfire F.IX, ZX-1 (EN459)	Polish Fighting Team	Bf 109
04.04.1943	Spitfire F.IX, ZX-6 (EN315)	Polish Fighting Team	Bf 109
06.05.1943	Spitfire F.IX, ZX-5 (EN267)	Polish Fighting Team			Bf 109
24.06.1944	Mustang III, SS (FZ152)	133 Skrzydło Myśliwskie	Bf 109
24.06.1944	Mustang III, SS (FZ152)	133 Skrzydło Myśliwskie	Bf 109
	Celkem		18 11/12	2	4 1/3

 

edit: Wed 27 Nov 2019 05:00:03 PM CET

Kalendárium, 27. listopad 1941

Ve čtvrtek 27. listopadu 1941 poprvé vzlétl letoun Supermarine Spitfire s motorem Griffon. Jednalo se o letoun Mark IV, DP845, s křídlem Type C, s malou ocasní plochou a zatahovacím zadním kolem. Letoun byl záhy přeznačen na Mk. XX, aby nedošlo k záměně s přejmenovaným typem PR a následně se z něho stal typ Mk. XII. Letoun jako první zalétal hlavní zkušební pilot firmy Supermarine Jeffrey Quill.

edit: Wed 27 Nov 2019 05:00:03 PM CET

Letecké karty čs. příslušníků RAF

Tak tomu říkám dobrá zpráva, pro všechny badatele, zabývající československými letci v Royal Air Force. Vojenský ústřední archiv zpřístupnil Letecké karty čs. příslušníků RAF.

http://www.vuapraha.cz/node/170

Kalendárium, 20. listopad 1940

V noci z 19. na 20. listopad 1940 bylo dosaženo prvního sestřelu na letounu Bristol Beaufighter.

První „zářez“ si připsala osádka F/Lt. John Cunningham a Sgt. John R. Phillipson od 604. stíhací squadrony na letounu R2098 s imatrikulací NG○H. Během letu si pilot všiml koncentrace paprsků protiletadlových světlometů a správně vytušil, že tam bude nepřítel.

Operátor ohlásil kontakt ve vzdálenosti asi 5000 m a začal pilota navádět. Když byli na minimálním dosahu, začal pilot hledat cíl vizuálně. Nebylo to nic jednoduchého. Několikrát se mu zdálo, že světlo hvězd zakryl stín nepřátelského bombardéru, ale vždy to byl jen optický klam.

Až asi při desátém pokusu o přiblížení odhalil siluetu skutečného protivníka. Zkrátil vzdálenost na asi 180 m a stiskl spoušť. Dávka z palubních zbraní začala rvát bombardér na kusy. Zasažený letoun narazil do země. Obětí jejich přesné střelby byl s největší pravděpodobností Junkers Ju 88A-5, W.Nr. 2189, s imatrikulací B3+VL od 3./KG 54 Totenkopf. Posádku tvořili Uffz. K. Sondermeier (POW), Gefr. G. Seuss (POW), Uffz. H. Liebermann (KIA) a Flieger P. May (KIA). 

Prameny:

[1] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003. 

[2] Ramsey, Winston G.: The Blitz Then and Now, volume 2: September 7, 1940 - May 1941, After The Battle Publication, London 1988. 

[3] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.

[4] Thomas, Andrew: Beaufighter Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 65, Osprey Publishing, March 20 2005.  

[5] https://www.valka.cz/14224-Beaufighter-01-uspesna-nouzovka

Wing Commander John Cunningham, D.S.O. and two bars, D.F.C. and Bar

Bristol Beaufighter Mk.IF, R2101, NG○R, Flt Lt John Cunningham na tomto letounu dosáhl deseti ze svých sestřelů.

Bristol Beaufighter Mk.IF, R2101, NG○R

edit: Wed 20 Nov 2019 04:21:47 PM CET

Kalendárium, 19. listopad 1942

Ve čtvrtek 19. listopadu 1942 zahájil pod kódovým označením operace Uran Jihozápadní a Donský front sovětské armády protiofensivu severně od Stalingradu. 

Operace Uran byla vojenská operace Rudé armády za druhé světové války, která proběhla na východní frontě v oblasti Stalingradu. Operace byla naplánována v září 1942 Georgijem Konstantinovičem Žukovem, Alexandrem Vasilevským a Stalinem.

Šlo o závěrečnou fázi bitvy u Stalingradu. Zahájena byla dne 19. listopadu 1942 útoky Jihozápadního a Donského frontu severně od Stalingradu na slabé postavení 3. rumunské armády. Hlavním účelem operace bylo osvobodit město a obklíčit silné německé vojenské uskupení ve Stalingradu. Maximální součinnost všech tři frontů (Jihozápadního, Stalingradského a Donského) během této mohutné vojenské operace zajišťovali z titulu své funkce zástupci Hlavního stanu vrchního velení Georgij Konstantinovič Žukov a Alexandr Vasilevskij. O den později se k útoku připojily i jednotky Stalingradského frontu jižně od města, které zaútočily na další rumunský úsek fronty (4. rumunský armádní sbor).

23. listopadu se jednotky postupující oběma směry setkaly u města Kalač na Donu, následkem čehož německá 6. armáda zůstala obklíčena ve Stalingradu, což vedlo k její pozdější likvidaci a posléze i k její kapitulaci.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Operace_Uran

edit: Sat Nov 20 02:55:50 PM CET 2021

Kalendárium, 19. listopad 1939

V neděli 19. listopadu 1939 provedl svůj první let německý letoun Heinkel He 177 Greif. Jednalo se o německý těžký bombardér, největší, jaký byl v Německu během druhé světové války vyráběn. Sériová produkce byla zahájena v roce 1940. Celková produkce čítala 1094 kusů (Některé prameny uvádí 30 prototypů a asi 1 160 sériových He 177 všech verzí). Bojově byly letouny nasazeny jak na východě, tak na západě.  
Co se samotného prvního letu týká, tak s letounem vzlétl Ing. Franke, vedoucí leteckého výzkumného centra v Rechlinu, přičemž celý let trval jen dvanáct minut. Důvodem byly motory, které se nesmírně přehřívaly. Pilot si také stěžoval na slabou stabilitu letadla a tendenci k flutteru (třepotání) křidélek.

Jednotky Luftwaffe vyzbrojené letouny Heinkel He 177 Greif:

• Fernkampfgeschwader 50
• Kampfgeschwader 1
• Kampfgeschwader 4
• Kampfgeschwader 10
• Kampfgeschwader 40
• Kampfgeschwader 100
• Kampfgeschwader 200
• Flugzeugführerschule (B) 15
• Flugzeugführerschule (B) 16
• Flugzeugführerschule (B) 31
• Wekusta/OBdL

edit: Sat Nov 20 02:55:50 PM CET 2021

Natalija Fjodorovna Meklin / Наталья Фёдоровна Меклин

Natalija Fjodorovna Meklin / Наталья Фёдоровна Меклин 

Za Velké vlastenecké války létala v od roku 1942 v řadách ženského 588. nočního lehkého bombarodvacího leteckého pluku. Bojovala na Jižním, Severokavkazském, 4. ukrajinském a 2. běloruském frontě. Za celou válku vykonala celkem 980 bojových letů, během kterých na nepřítele shodila celkem 147 tun bomb. Příkazem z 23. února 1945 byl gardovému poručíku Natálii Fjodorovně Meklin udělen titul Hrdiny Sovětského svazu (Zlatá medaile č. 4855).     

Zdroj fotografie: https://klimbim2014.wordpress.com/

Kalendárium, 11. listopad 1905

V sobotu 11. listopadu 1905 se ve městě Fălticeni v Rumunsku narodil Constantin Cantacuzino zvaný Bazu, příslušník královské rodiny a nejúspěšnější rumunský stíhací pilot Druhé světové války s 43 potvrzenými sestřely [42 samostatných a 1 ve spoluúčasti], dalších 11 sestřelů měl nepotvrzených. Rumunské letectvo mělo zavedený bodový systém, podle kterého měl 69 vítězství / sestřelů. 

Cantacuzino pocházel z aristokratické rodiny, jejíž rodokmen sahal až kamsi do časů Byzantské říše. Na stroji Bü 133 Jungmeister vyhrál několik akrobatických závodů a stal se profesionálním pilotem letecké přepravní společnosti LARES (Liniile Aeriene Române Exploatate de Stat). Po vstupu Rumunska do války v roce 1941 se stal pilotem Escadrila 53 Vânătoare vyzbrojené letounu Hawker Hurricane Mk.I. Během nasazení na frontě se mu podařilo dosáhnout 4 sestřelů (3 DB-3, 1 I-16). Po pádu Oděssy rumunské letectvo stáhlo část svých frontových jednotek. Cantacuzino se opět vrátil k LARESu, ale dělal všechno proto, aby mohl zpět na frontu. To se mu splnilo až 26. dubna 1943, kdy byl převelen k Grupul 7 Vânătoare vyzbrojené Messerschmitty Bf 109G. Dne 5. května se vrací na frontu jako velitel Escadrila 58 Vânătoare. V úterý 29. června 1943 se svým wingmanem napadl skupinu 4 Jaků, dvou La-5 a čtyř Spitfirů (mylně identifikovaných jako Jak), které se chystaly zaútočit na rumunské Junkersy Ju 88A-4 a dva Spitfiry sestřelil. V úterý 27. července se mu podařilo sestřelit sovětské stíhací letecké eso Nikolaje Fedoroviče Chimušina (Николай Фёдорович Химушин) s 12 [10+2] sestřely na svém kontě. Mezi 2. až 5. srpnem sestřelil 9 nepřátelských letounů (4 Jaky a 5 Il-2), čímž zvýšil své skóre na 27 sestřelů. Pondělí 16. srpna se stal významným dnem pro piloty Grupul 7 Vânătoare, když se jim podařilo získat 22 jistých a 5 pravděpodobných sestřelů, Cantacuzino si připsal 3 sestřely (2 La-5 a 1 Il-2). Na podzim roku 1943 je ze zravotních důvodů poslán na léčení do nemocnice. Dne 10. února 1944 nastoupil opět k Grupul 7 Vânătoare a byl odeslán na sovětskou frontu do Moldávie. Constantin Cantacuzino jako první rumunský pilot sestřelil 6. června americkou stíhačku P-51 Mustang. V srpnu 1944 se po smrti cpt. av. Alexandru Serbanesca ujímá velení Grupul 9 Vânătoare. Ve dnech 20. a 21. srpna 1944 dosáhl posledních tří sestřelů sovětských letounů. Po 23. srpnu 1944, kdy Rumunsko opustilo Osu a přidalo se na stranu Spojenců, začala německá Luftwaffe bombardovat Bukurešť z letišť poblíž města, která ještě byla v rukou němců. Grupul 7 Vânătoare a Grupul 9 Vânătoare byly urychleně převeleny k ochraně hlavního města a Cantacuzino si rychle připisuje další tři sestřelené letouny He-111H. Po válce byl Constantin Cantacuzino demobilizován a vrátil se k letecké společnosti LARES.    

Vyznamenání:

Ordinul Mihai Viteazul Clasa III

Ordinul Mihai Viteazul Clasa III with swords

Ordinul Virtutea Aeronautica clasele Comandor

Eiserne Kreuz I. Klasse

[1] Bérnad, Dénes: Rumanian Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 54, Osprey Publishing, June 20 2003. 

[2] Polák, Tomáš: Transilvánští orli, in Plastic Kits Revue, No.8, 1992. 

[3] Tudor, Vasile: Cantacuzino, in Air Magazine, No.9, 2002.

[4] Tudor, Vasile: Cantacuzino, Retour au front, in Air Magazine, No.10, 2002. 

[5] http://www.worldwar2.ro/arr/  

Kalendárium, 7. listopad 1944

V leteckých soubojích, kterých se zúčastnilo velké množství letounů různých typů a od různých jednotek, často docházelo k jevu v angličtině označovanému jako friendly fire – přátelská palba. Stíhač v zápalu boje zaměnil vlastní letoun za nepřátelský a zahájil na něj palbu. Často s tragickými následky. Ke značnému počtu takových incidentů došlo v závěru druhé světové války, kdy se do kontaktu začaly dostávat letouny sovětského a amerického letectva.

K jednomu z nejtragičtějších střetnutí došlo v úterý 7. listopadu 1944 nedaleko srbského Niše. Toho dne dopoledne vzlétlo k útoku na pozemní cíle 60 strojů Lockheed P-38 Lightning od 82. stíhací skupiny pod vedením plukovníka Clarence T. Edwinsona. Šlo o letouny dvoutrupé koncepce s velmi dlouhým doletem. Ty byly sice na dvoumotorový stroj relativně obratné, přesto kvůli svým rozměrům a hmotnosti často na jednomotorové stíhačky nestačily. Jejich hlavním úkolem byla ochrana čtyřmotorových bombardérů 15. letecké armády při náletech na jižní Evropu. Tentokrát měly útočit na pozemní cíle, omylem však začaly ostřelovat kolonu postupujících rudoarmějců. Při tom zahynulo mnoho vojáků a důstojníků včetně generála Grigorije Kotova, velitele 6. gardového střeleckého sboru. Na pomoc ostřelované pěchotě vystartovaly lehké a obratné Jak-9 z 866. stíhacího pluku. Došlo k „bratrovražednému“ boji. Nejdřív odstartovala hotovostní dvojice ve složení poručík Krivonogič a podporučík Šipulja. Podařilo se jim jeden P-38 Lightning sestřelit, pak ale podlehli přesile a oba zahynuli.

Z letiště Niš začalo startovat dalších šest sovětských jaků, Američané na ně ale útočili už během vzletu. Podporučík Serdjuk se po nabrání rychlosti dostal za lightning, jehož řízení pravděpodobně svíral podporučík Eldon Coulson. Ten schytal smrtelnou dávku a zřítil se nedaleko letiště. Do vzduchu se dostal i zkušený sovětský kapitán Alexander Koldunov, který měl na konci války 46 sestřelů. Podle jeho výpovědi se dokázal přiblížit až k vedoucímu letounu americké formace a divokou gestikulací upoutat pozornost jeho pilota. Američan prý pochopil a přerušil boj. Na zemi ale stejně skončily dva lightningy a tři jaky. Incident měl i diplomatickou dohru. Velvyslanec USA v Moskvě Averell Harriman se dne 14. listopadu oficiálně omluvil a uvedl, že šlo o navigační chybu. Stalin omluvu přijal a obě strany incident až do 90. let 20. století utajily.

Nároky pilotů 96th FS / 82nd FG
7. 11. 1944 Katschke 1 Jak-9M 2715396 Šipulja, Viktor Vasiljevič 866. IAP, 288. IAD, 17. VA
7. 11. 1944 Blumer 1 Jak-9T 1215370 Žestovskij 866. IAP, 288. IAD, 17. VA
7. 11. 1944 Blumer 1 Jak-9T pravděp. 866. IAP, 288. IAD, 17. VA
7. 11. 1944 Blurock 1 Jak-9 poškozen Pociba 866. IAP, 288. IAD, 17. VA

Nároky pilotů 866. IAP / 288. IAD
7. 11. 1944 Krivonogich, D. P. 1 P-38 Armstrong, Keith 95th FS, 82th FG, 15th AF
7. 11. 1944 Serdjuk, M. L. 1 P-38J-15-LO 43-28662 Coulston, Eldon. I. 95th FS, 82th FG, 15th AF
7. 11. 1944 Serdjuk, M. L. 1 P-38 poškozen 82th FG, 15th AF
7. 11. 1944 Šipulja, V. V. 1 P-38L-1-LO 44-24035 Brewer, Philip 95th FS, 82th FG, 15th AF
7. 11. 1944 Žestovskij,  A. F. 1 P-38 poškozen Arton 95th FS, 82th FG, 15th AF


Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Spojenec nebo protivník, Souboje sovětských a amerických stíhačů 1944–1945, in Válka revue, No. 5, 2018. 

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: První sestřely příští války, in Hobby Historie, No. 31, červenec – září 2015. 

[3] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: Tragická chyba, nebo provokace?, in Military revue, No. 1-2, 2016.

[4] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: Tragická chyba, nebo provokace?, 2. část, in Military revue, No. 3, 2016.

[5] Olynyk, Frank J.: USAAF (Mediterranean Theater of Operations) Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 6, Published by the Author, Aurora, June 1987.

[6] Сейдoв, Игорь: Прелюдии холодной войны,  Год 1944-й, Арсенал-Коллекция, № 4, 2012.

[7] Tetera, Szymon: Fatałna pomyłka, Amerykańsko - radzieckie starcie powietrzne w rejonie Niszu, 7 listopada 1944 r., in Lotnictwo, Numer Specjalny 17 (185), 2016.

edit: Thu 07 Nov 2019 08:47:22 AM CET

Kalendárium, 7. listopad 1917

Ve středu 7. listopadu 1917 začala Říjnová revoluce, známá též jako bolševická revoluce nebo (podle samotných komunistů) Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR či Velký říjen. Byla to druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři („eseři“) a sociální demokraté („menševici“), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s V. I. Leninem. Bolševici, v té době oficiálně nazývaní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), byli přímými předchůdci pozdější Komunistické strany Sovětského svazu. Brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, první stabilní komunistický režim světa, který se později stal supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Октябрьская_революция

Kalendárium, 6. listopad 1913

Ve čtvrtek 6. listopadu 1913 se narodil jeden z letců Hořicka v zahraničním odboji, letecké eso Svatopluk Janouch.

Svatopluk Janouch se narodil 6. listopadu 1913 v Holíně u Jičína. Pocházel ze zemědělské rodiny. Již na počátku 20. let hospodařili jeho rodiče v Sobčicích, kde se věnovali zahradnictví. Jeho dva strýcové, František a Jindřich, bojovali v první světové válce jako legionáři v ruských legiích, respektive v „Rotě Nazdar“ ve Francii. Po absolvování jičínského státního reálného gymnázia nastoupil v roce 1933 vojenskou prezenční službu ve škole pro důstojníky letectva v záloze na VLU v Prostějově. Poté, co získal kvalifikaci leteckého pozorovatele, odešel do Piešťan k 64. zvědné a později 9. pozorovací letce leteckého pluku č.3 „Generála-letce M.R. Štefánika“, kde ho čekala letecká praxe.

Po ukončení prezenční služby neodešel do zálohy, ale rozhodl se pro studium na Vojenské akademii v Hranicích a v Prostějově. V roce 1936 byl vyřazen jako poručík letectva a 1. srpna nastoupil k leteckému pluku č.1 „T.G. Masaryka“ v Praze-Kbelích. Zde ve funkci pozorovatele létal u 1. pozorovací letky. Následoval však stíhací výcvik v Prostějově, a tak mohl k 31. květnu 1937 nastoupit k 43. stíhací letce jako stíhač. Létal zde na dvouplošnících Avia B-534, které v té době tvořily páteř našeho stíhacího letectva. V roce 1938 byla letka přečíslována na 31. letku a přemístěna z Kbel do Hradce Králové. I nadále zůstala součástí leteckého pluku č.1, který spadal pod Velitelství zemského letectva Čechy, v jehož čele stál brigádní generál Karel Janoušek. Na podzim roku 1938, v době mobilizace, působila 31. letka nejdříve v rámci Velitelství letectva 4. polní armády (Neruda10) na Jižní Moravě a později v sestavě 3. polní armády (Štefánik10)  na Slovensku.

Po rozpuštění armády v roce 1939 se rozhodl 24. května utéct do zahraničí. Přes Ostravu uprchl do sousedního Polska, dále následovala cesta lodí do Velké Británie a odtud se dostal do Francie. Zde byl stejně jako většina českých letců v emigraci nucen nastoupit do francouzské Cizinecké legie. V hodnosti Sergeanta sloužil u 1. pluku v severoafrickém Sidi-bel-Abbes.

Po vypuknutí války opustil řady legie a byl přijat do Francouzského armádního letectva (l’Armée de l’Air). Na francouzskou leteckou techniku se přeškoloval u stíhací letky ERC 572 (Escadrille Regionalle de Chasse)  v Oran-la-Senii. Následoval výcvik v Blidě odkud se vrátil zpět do Oran-la-Senie, kde ve zdejším Výcvikovém středisku stíhačů č.1 (Centre d’Instruction de Chasse No 1, CIC No 1) začal získávat první zkušenosti se stíhacím letounem Morane Saulnier M.S.406C.1. Též zde působil u stíhací letky GC II/9 (Groupe de Chasse II/9). Po přeškolení byl spolu s dalšími piloty (Lt. S.Fejfar, Lt. F.Bieberle, Cpl.Chef V.Jícha, Cpl.Chef J. Kučera a Cpl.Chef S.Popelka) přidělen ke skupině GC I/6 a 15. prosince 1939 odplul z Oranu v Severní Africe na palubě lodi „Sidi Brahim“ do Marseille, kde po dvoudenní plavbě přistál.

Skupina letců se poté přemístila na nedaleké letiště Marseille-Marignane, kde obdrželi bojové letouny M.S.406C.1 a k 15. lednu 1940 byla jednotka prohlášena za bojeschopnou. Groupe de Chasse I/6 se mohla pochlubit nejvyšším počtem československých pilotů. V období od 13. prosince 1939 do 20. června 1940 se u ní vystřídalo celkem 19 Čechoslováků. U její 1. escadrille sloužilo 13 čs. stíhačů a u 2. escadrille šest, mezi nimi i Lt. Svatopluk Janouch. Jednotce velel Cdt. Georges Tricaud, který během bitvy o Francii získal celkem tři jistá a jedno pravděpodobné vítězství. Z Čechoslovaků zde sloužila taková stíhací esa, jako byl Stanislav Fejfar, letecké eso s celkem sedmi jistými sestřely, Václav Jícha, taktéž se sedmi jistými sestřely, nebo Jiří Kučera, který do konce války získal 5 jistých vítězství. Během bitvy o Francii získali českoslovenští letci u této jednotky celkem 14 jistých a 2 pravděpodobné sestřely.

Jelikož se letiště Marignane nacházelo hluboko v zázemí, prováděly se zde pouze cvičné lety. Teprve 8. března 1940 se celá letka přemístila na sever na letiště Chissey u Dijonu, kde jí byl svěřen úkol chránit dijonskou průmyslovou pánev. Tato oblast se stala cílem častých „návštěv“ průzkumných letounů Dornier Do 17, přelétávajících ve výškách okolo 8000 metrů. Proti jedné takové skupině Dornierů vzlétla 11. března 1940 ve 12:30 šestičlenná skupina GC I/6, v níž se nacházeli i dva Češi – Lt. Svatopluk Janouch a Lt. František Bieberle. Janouch vzlétl na svém letounu M.S.406C.1 (No 860), avšak při pronásledování vyšlehly z jeho Mo- ranu plameny, a tak se rozhodl pro okamžitý návrat na základnu v Chissey. Dá se říct, že letoun se mu podařilo nad letištěm opustit v poslední chvíli, jen pouhých 120 metrů nad zemí. Padák se naštěstí stihl otevřít, a tak ve 14:05 dopadl na zem a jakoby zázrakem vyvázl bez nějakých vážnějších zranění. Jednalo se o první seskok československého pilota sloužícího ve Francouzském armádním letectvu.

O měsíc později, 10. dubna, se jednotka přesunula o dalších 540 km směrem k průlivu La Manche na letiště Berck-sur-Mer. Zde však pobyli jen krátce, neboť již 2. května se přemístili opět na letiště Marignane. Časté stěhování jen potvrdilo chaos, který ve francouzském velení zavládl po nacistickém útoku do západní Evropy. Groupe de Chasse I/6 se nakonec 17. května přesunula na letiště Lognes- Emmerainville nedaleko Paříže, odkud zasáhla do samotné bitvy o Francii. Od poloviny května se do vzdušných bojů zapojili i českoslovenští letci u GC I/6 a začali získávat svá první vítězství. Současně však nastal dramatický nárůst vlastních ztrát, především mezi francouzskými piloty. Tato jednotka utrpěla nejvyšší počet ztrát ze všech francouzských jednotek. 

Rozkazem inspektora stíhacího letectva generála d’Harcourta byla dne 18. května 1940 stíhací skupina GC I/6 reorganizována. Vzhedem k vysokému počtu československých pilotů u této jednotky bylo rozhodnuto, že u 1. escadrilly budou samí francouzští stíhači a v 2. escadrille se soustředili všichni Čechoslováci pod velením Cne. Jaroslava Kulhánka. Vznikla tak 1. československá stíhací letka, která v té době měla 10 pilotů.

Svého prvního úspěchu dosáhl Lt. Svatopluk Janouch 25. května 1940, když v 18:20 spolu s Lt. S. Fejfarem zaútočili na trojici nepřátelských letounů Heinkel He 111 v prostoru Arleux-Denain. Přesnou dávkou se mu podařilo zapálit oba motory jednoho bombardéru. Fejfarovi se podařilo druhý letoun pravděpodobně sestřelit. Oba pak byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110. S poškozenými letouny se jim však podařilo přistát na vlastním letišti.

Krátce po poledni 3. června 1940 zahájila německá Luftwaffe operaci „Paula“ – mohutný nálet asi pěti set letounů. Více než 300 bombardérů Do 17, He 111 a Ju 88 od bombardovacích eskader KG 1 Hindenburg, KG 2 Holzhammer, KG 3 Blitz, KG 4 General Wever, KG 30 Adler, KG 54 Totenkopf a LG 1 doprovázených stíhacím doprovodem letounů Messerschmitt Bf 109 a Bf 110 od stíhacích eskader JG 2 Richthofen, JG 26 Schlageter, JG 27, JG 53 Pik As, JG 54 Grünherz, JG 77 Herz As, ZG 2, ZG 26 Horst Wessel, ZG 76 a LG 2 podniklo masový nálet proti letištím l’Armée de l’Air v okolí Paříže. Proti těmto mohutným svazům zasáhlo také veliké množství československých pilotů. Krom letců z GC I/6 zasáhli do bojů též Čechoslováci létající u jiných jednotek. Na letounech Curtis Hawk H-75C.1 se do boje zapojili naši letci od GC I/5, další piloti, sloužící u GC I/3, létali na letounech Dewoitine D.520C.1, u GC I/8 používali Marcel Bloch M.B.152C.1. Do bojů zasáhli též naši letci sloužící u místních lehkých stíhacích letek ELD Chartres (tzv. Escadrille Légere de Défence) a ELD I/55 na letounech Morane Saulnier M.S.406C.1.

Kolem 13:00 byl na základně Logness-Emmeroinville vyhlášen poplach. Svatopluk Janouch tehdy držel hotovost spolu se Sgt. Josefem Hraničkou. Proti nepřátelským bombardérům postupně vzlétly všechny bojeschopné stíhačky GC I/6. Avšak ještě než stihly Morany napadnout bombardéry, zasáhly do boje doprovodné stíhačky Messerschmitt Bf 110 od jednotky 1./ZG 1. V nastalém boji poblíž Le Bourget sestřelil Janouch jeden Bf 110, jeho M.S.406 však také inkasoval dvě rány 20 mm kanónem. Nezbylo mu nic jiného, než nouzově přistát u vesničky Villepinte, ležící asi 20 km severovýchodně od Paříže.

O svém druhém vítězství Svatopluk Janouch píše: „Když jsem dosáhl výšky asi tři tisíce metrů a dřív než jsem se přiblížil k některé ze skupiny ode mne stále ještě vzdálených přes tisíc metrů, objevil se přede mnou o něco níže jeden Bf 110; odpoutal se z boje a sklouzl pravděpodobně dolů. Bez velké námahy jsem se dostal za něho, zaútočil jsem s překvapením a nasypal na něho dlouhou dávku. Jeho levý motor se zastavil, vyvalil se z něho hustý černý kouř. Pomalu se letoun zvrátil doleva a klouzal k zemi ve velké spirále. To vše se seběhlo neobvykle rychle, neměl jsem ani kdy si uvědomit, že jsem se dostal při sledování nepřátelského letounu přímo do nejprudšího boje. Po pravé straně bojovalo proti úžasné přesile několik Dewoitin a Blochů. S úmyslem přidat se k nim, otočil jsem se a připravoval jsem se na nový útok, když v motoru mého letounu dvakrát temně zadunělo, kabina se naplnila kouřem a do obličeje mi chlístl žhavý olej. Motor se po několika otáčkách zastavil.“  

O dva dny později, 5. června 1940, došlo k souboji dvanácti letounů Morane od GC I/6 s asi třiceti dvoumotorovými bitevními letouny Henschel Hs 123 od bitevní skupiny II.(Sch.)/LG 2. V 10:00 vzlétly letouny M.S.406 z letiště Lognes-Emmerainville a vydaly se do prostoru mezi Chaulnes a Roye na volný lov. Zde narazily ja již zmíněnou skupinu letounů Hs 123. Piloti Henschelů, pro něž bylo jedinou záchranou slétnout až k zemi a nechat své malé pumy vybuchovat před pronásledujícími stíhači, utrpěli těžké ztráty. Oficiálně získala stíhací skupina GC I/6 celkem tři sestřely, ale podle jiných zpráv dokonce 5 nebo 7. Jedním z úspěšných stíhačů byl i Lt. Svatopluk Janouch, jehož oběť se zřítila u Forêt de St. Gobain.

Tentýž den se podařilo Wehrmachtu prorazit francouzské linie a mohutné pancéřové kolony se začaly valit do vnitrozemí. Jelikož francouzské bombardéry nebyly samy schopny zastavit postupující tanky, rozhodlo francouzské velení o nasazení stíhačů. V následujících dnech čekala S. Janoucha, spolu s dalšími československými piloty, řada náletů na německé kolony. Jeden z nich, který se stal 7. června skončila tragicky. Okolo 17:40 vzlétla tříčlenná skupina ve složení Lt. S. Janouch, Sous. Lt. J. Paturle a Cpl. V. Bendl s úkolem napadnout německé tanky v prostoru mezi Formerie a Forges-les-Eaux. Silná protiletadlová obrana zasáhla Bendlův stroj, který ještě ve vzduchu explodoval a pilot zahynul. Stejně dopadl i Paturle. Jediný, kdo se vrátil, byl S. Janouch. V několika útocích se mu podařilo zapálit celkem osm vozů a mnoho dalších poškodit. Avšak i jeho letoun narazil na silnou protivzdušnou obranu a byl doslova prošpikován kulometnými střelami a pěti ranami z kanónu. Sám Janouch byl zasažen střepinou protiletadlového granátu do levé nohy. Přesto se mu podařilo rozstřílený letoun dovléci až na vlastní letiště, kde přistál v 18:55. Byl ihned odvezen do nemocnice Chateau de Vincennes, kde se podrobil operaci nohy.

Když se přiblížila fronta, evakuoval se z Paříže do Tours a pak se pomocí nejrůznějších prostředků dostal až do přístavu Bordeaux. Zde nastoupil 19. června 1940 na loď „Karanan“, která ho dovezla do britského přístavu Falmouth, kam dorazil 21. června.

V době bitvy o Francii dosáhl Lt. Svatopluk Janouch pozoruhodných výsledků. Celkem nalétal 55 operačních hodin. Podle oficiálního seznamu pilotů francouzského letectva, který je uložen v archivu Musée de l’Air et de l’Espace v Le Bourget je však S. Janouchovi přiznán pouze jeden jistý sestřel a dva pravděpodobné. Na základě novějších studií a dalších archivních materiálů lze Janouchovi ve francouzské kampani připsat tři jisté sestřely.

Ve Velké Británii patřil mezi základní kádr nově budované 310. československé stíhací perutě. Jako většina pilotů se nejdříve podrobil zpravodajskému výslechu, lékařským prohlídkám a poté svým podpisem stvrdil svůj vstup do řad britského Královského letectva (Royal Air Force, RAF) v hodnosti Pilot Officer (P/O) – poručík letectva. Dne 12. července 1940 odjel spolu s dalšími 25 piloty do Duxfordu, kde se začala formovat československá peruť. Do 17. srpna se zde sešlo celkem 59 pilotů, z nichž 62% mělo zkušenosti z bitvy o Francii. Přebytek pilotů byl tak veliký, že bylo rozhodnuto 20 z nich poslat k No 6 OTU v Sutton Bridge. Naprostá většina z nich pak byla přidělena k britským perutím (č. 1, 43, 79, 111, 145, 238 a 601). Tentýž den byla 310. československá peruť velitelem 12. skupiny Fighter Command AVM Trafford Leigh-Mallorym, KCB, CB, DSO, prohlášena za bojeschopnou.

Již ve 14:40 startovalo šest Hurricanů na první operační let. Svatopluk Janouch se spolu s dalšími piloty zapojil do již vrcholící bitvy o Británii. V následujících dnech a měsících se účastnil mnoha významných akcí na odražení německé Luftwaffe, která prováděla každodenní nálety s cílem srazit britskou RAF na kolena.

Německá Luftwaffe se domnívala, že stíhací letectvo RAF je již zcela vyčerpáno, a tak se 7. září 1940 rozhodla pro první masový nálet na Londýn. Mohutný německý svaz tvořilo celkem 340 bombardovacích letadel He 111, Do 17, Ju 88 od KG 1, 2, 3, 26 a 76, doprovod jim dělalo 617 stíhacích Bf 109 a Bf 110 od JG 2, 3, 51, 52, 54, 77, ZG 2 a LG 2. Velitelé 11. a 12. skupiny Velitelství stíhacího letectva vyslali do vzduchu veškerá letadla, která měli k dispozici. Rozpoutala se mohutná letecká bitva, do které se zapojila i 310. československá peruť, která odstartovala v 17 hodin z letiště Duxford. Celkem odstartovalo 12 Hurricanu, rozdělených do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch letěl v tzv. Yellow Section spolu s Sgt. Rudolfem Zimou a Sgt. Miroslavem Jiroudkem. Za cenu jednoho zničeného a jednoho poškozeného vlastního letounu získali piloti 310. perutě celkem šest jistých (4x Bf 110, Bf 109, He 111) a tří pravděpodobné (3x Bf 110) sestřely a k tomu se jim podařilo další čtyři Bf 110 poškodit. Sám Svatopluk Janouch k tomu přispěl jedním jistým sestřelem Bf 110.

Spolu se zbývajícími dvěma piloty své sekce zaútočil na bombardovací Do 17. Okamžitě však byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110D-0 náležející eskadře ZG 2. Nad Grays Thurrockem se rozpoutal boj. Janouch se svým letounem Hawker Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se pustil za jedním unikajícím Messerschmittem. Ze vzdálenosti 400 metrů začal střílet, vypálil celkem pětkrát. Oba motory Bf 110 dostaly zásah, vyvalil se z nich černý kouř a letoun začal pozvolna klesat. Nepřátelský letoun Bf 110 (W.Nr.3334, A2+NH) náležející do Stab II./ZG 2 dopadl do zahrádky jednoho domku na Park Corner Farm v Hactonlane u Hornchurche. Oba členové osádky, pilot Kurt Schünemann a střelec Hans Mescheder vyskočili, ale z důvodu nízké výšky se jim nestihl otevřít padák, a tak se zabili.

Svého druhého vítězství v době bitvy o Británii a současně posledního v době druhé světové války dosáhl o jedenáct dní později, 18. září. První dvě akce, ke kterým naši letci vzlétli v 9:25 a 12:30 vyšly naprázdno. Při jejich třetím startu v 16:15 vzlétlo celkem 12 letců perutě, rozdělených opět do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch tentokrát vzlétl jako velitel červené sekce (Red Section) a čísla mu dělali P/O Stanislav Fejfar, pozdější letecké eso s celkem 6 jistými sestřely, a Sgt Miroslav Jiroudek. Ve vzduchu se peruť přidala k 19., 242., a 302. polské peruti, s nimiž měla za úkol hlídkovat v prostoru Hornchurch severně od Londýna. Zde piloti narazili na dvě patnáctičlenné formace bombardérů, které chybně identifikovali jako Dorniery Do 17 či Do 217. Ve skutečnosti se jednalo o Junkersy Ju 88 náležející útvaru III./KG 77. Tuto jednotku čekal v nastávajících bojích doslova masakr. Velitel Gruppe Major Max Klehs ztratil celkem 9 Junkersů, z nichž šest bylo přiznáno pilotům „třistadesítky“.

Na svém letounu Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se S. Janouch spolu s P/O Fejfarem a ještě jedním pilotem rozhodl zaútočit na skupinu nepřátel. V důsledku jejich střelby se jeden stroj odpojil od formace, čímž zpečetil svůj osud. Po několika náletech opustila osádka palubu a neřízený letoun zmizel v mracích. Letoun byl uznán jako sestřelený ve spoluúčasti s P/O Fejfarem a identifikován jako Do 215. Podrobné analýzy po válce však ukázaly, že na tentýž letoun útočili krom Janoucha a Fejfara také Sgt Rajmund Půda, Sgt Miroslav Jiroudek, Sgt Eduard Prchal a P/O Václav Bergman. Analýzy též ukázaly, že se nejednalo o Do 215, ale nepřátelským letounem byl Junkers Ju 88A-1 (W.Nr.3168, 3Z+FT) náležející 9./KG 77, který se po jejich útocích zřítil v plamenech u Vange Creeku v Pitsea Marsches poblíž Basildonu. Tři členové osádky zahynuli (O.Wahl, H.Buschbeck a P.Lesker) a čtvrtý (O.Graf ) se zachránil na padáku a byl zajat.

Svatopluk Janouch se poté dál účastnil bojů proti německé Luftwaffe. Dne 28. února 1941 se ujímá v hodnosti F/Lt – kapitána letectva velení nad B letkou 310. perutě. Ze zdravotních důvodů však byl donucen 29. května opustit operační létání a až do konce války sloužil v různých velitelských funkcích. Nejdříve se 17. října ujal funkce leteckého kontrolora v sektoru Debden, poté začal od 15. května 1942 působit jako styčný důstojník u Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). Následovala stejná funkce, ale u 10. skupiny Fighter Command. K prvnímu prosinci 1942 nastoupil do funkce náčelníka osvětové služby Inspektorátu československého letectva v Londýně. Od 15. srpna 1944 nastoupil v rámci našeho MNO do funkce Československého vojenského a leteckého atašé na čs. vyslanectví v Paříži. Z řad britského letectva RAF vystoupil 3. října 1944. Ve své nové funkci se zaměřil především na shromažďování Čechů a Slováků pro naši armádu ve Velké Británii. Jednalo se především o příslušníky pracovní organizace TODT a zběhy z tzv. vládního vojska nasazeného v rámci německého Wehrmachtu. Do své vlasti se vrátil 23. srpna na palubě Liberatoru v hodnosti S/Ldr – majora letectva.

Matka S. Janoucha a bratr Bohumil byli v době represálií proti českým občanům, kteří měli své příbuzné v zahraničních armádách, v letech 1942 až 1945, internováni v koncentračním táboře ve Svatobořicích u Hodonína. Jeho otec, udolán pronásledováním, zemřel.

Svatopluk Janouch po válce dál sloužil v československém letectvu. K 1. září 1945 se stal profesorem na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. československá strana lidová pozvala škpt. St. Janoucha do Hořic, kde se 20. ledna 1946 v hotelu Saal konala jeho přednáška. Z dobového tisku se lze dočíst, že přednáška byla strhující a místnost zcela přeplněná. Když se v „pětačtyřicátém“ roce vrátil do vlasti, jistě netušil, že o tři roky později bude donucen opustit ji podruhé. Již 29. února 1948 byl přeložen z akademie ke štábu 2. leteckého sboru v Českých Budějovicích. Poté následovaly rozsáhlé čistky mezi piloty západního odboje. K 1. květnu byl Svatopluk Janouch odeslán na dovolenou. Předvídajíc další politický vývoj, rozhodl se předejít případnému zatčení ilegálním odchodem do exilu přes Šumavu.

Zpočátku pracoval několik let u společnosti Air France, než se v roce 1952 stal zástupcem ředitele pobočky letecké společnosti Swissair v New Yorku. V této metropoli žil až do své smrti 12. dubna 1966. Na jeho přání byly jeho pozůstatky převezeny do Československa a jsou uloženy v rodinné hrobce na hřbitově v Sobčicích.

Ve své vlasti byl rozkazem ministra obrany ČSFR č.0103 ze dne 29. května 1991 povýšen do hodnosti

”plukovníka in memoriam”.

V průběhu své uspěšné činnosti v rámci l’Armée de l’Air a Royal Air Force získal celkem 5 vítězství, přičemž byl sám několikrát sestřelen a zraněn. Postupně byl dvakrát vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, jednou Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády se štítky F a VB, Francouzi mu udělili Croix de Guerre se dvěma palmami a stříbrnou hvězdou, francouzkou medaili za zranění – Insigne des blessés militaires a Řád Legion d’Honneur ve stupni Chevalier, britové jej ocenili The 1939-1945 Star with Battle of Britain Claps, Air Crew Europe Star a Defence Medal.

[1] Šafařík, Jan: Letci Hořicka v zahraničním odboji 1939–1945, připravovaná kniha.