Ve čtvrtek 6. listopadu 1913 se narodil jeden z letců Hořicka v zahraničním odboji, letecké eso Svatopluk Janouch.
Svatopluk Janouch se narodil 6. listopadu 1913 v Holíně u Jičína. Pocházel ze zemědělské rodiny. Již na počátku 20. let hospodařili jeho rodiče v Sobčicích, kde se věnovali zahradnictví. Jeho dva strýcové, František a Jindřich, bojovali v první světové válce jako legionáři v ruských legiích, respektive v „Rotě Nazdar“ ve Francii. Po absolvování jičínského státního reálného gymnázia nastoupil v roce 1933 vojenskou prezenční službu ve škole pro důstojníky letectva v záloze na VLU v Prostějově. Poté, co získal kvalifikaci leteckého pozorovatele, odešel do Piešťan k 64. zvědné a později 9. pozorovací letce leteckého pluku č.3 „Generála-letce M.R. Štefánika“, kde ho čekala letecká praxe.
Po ukončení prezenční služby neodešel do zálohy, ale rozhodl se pro studium na Vojenské akademii v Hranicích a v Prostějově. V roce 1936 byl vyřazen jako poručík letectva a 1. srpna nastoupil k leteckému pluku č.1 „T.G. Masaryka“ v Praze-Kbelích. Zde ve funkci pozorovatele létal u 1. pozorovací letky. Následoval však stíhací výcvik v Prostějově, a tak mohl k 31. květnu 1937 nastoupit k 43. stíhací letce jako stíhač. Létal zde na dvouplošnících Avia B-534, které v té době tvořily páteř našeho stíhacího letectva. V roce 1938 byla letka přečíslována na 31. letku a přemístěna z Kbel do Hradce Králové. I nadále zůstala součástí leteckého pluku č.1, který spadal pod Velitelství zemského letectva Čechy, v jehož čele stál brigádní generál Karel Janoušek. Na podzim roku 1938, v době mobilizace, působila 31. letka nejdříve v rámci Velitelství letectva 4. polní armády (Neruda10) na Jižní Moravě a později v sestavě 3. polní armády (Štefánik10) na Slovensku.
Po rozpuštění armády v roce 1939 se rozhodl 24. května utéct do zahraničí. Přes Ostravu uprchl do sousedního Polska, dále následovala cesta lodí do Velké Británie a odtud se dostal do Francie. Zde byl stejně jako většina českých letců v emigraci nucen nastoupit do francouzské Cizinecké legie. V hodnosti Sergeanta sloužil u 1. pluku v severoafrickém Sidi-bel-Abbes.
Po vypuknutí války opustil řady legie a byl přijat do Francouzského armádního letectva (l’Armée de l’Air). Na francouzskou leteckou techniku se přeškoloval u stíhací letky ERC 572 (Escadrille Regionalle de Chasse) v Oran-la-Senii. Následoval výcvik v Blidě odkud se vrátil zpět do Oran-la-Senie, kde ve zdejším Výcvikovém středisku stíhačů č.1 (Centre d’Instruction de Chasse No 1, CIC No 1) začal získávat první zkušenosti se stíhacím letounem Morane Saulnier M.S.406C.1. Též zde působil u stíhací letky GC II/9 (Groupe de Chasse II/9). Po přeškolení byl spolu s dalšími piloty (Lt. S.Fejfar, Lt. F.Bieberle, Cpl.Chef V.Jícha, Cpl.Chef J. Kučera a Cpl.Chef S.Popelka) přidělen ke skupině GC I/6 a 15. prosince 1939 odplul z Oranu v Severní Africe na palubě lodi „Sidi Brahim“ do Marseille, kde po dvoudenní plavbě přistál.
Skupina letců se poté přemístila na nedaleké letiště Marseille-Marignane, kde obdrželi bojové letouny M.S.406C.1 a k 15. lednu 1940 byla jednotka prohlášena za bojeschopnou. Groupe de Chasse I/6 se mohla pochlubit nejvyšším počtem československých pilotů. V období od 13. prosince 1939 do 20. června 1940 se u ní vystřídalo celkem 19 Čechoslováků. U její 1. escadrille sloužilo 13 čs. stíhačů a u 2. escadrille šest, mezi nimi i Lt. Svatopluk Janouch. Jednotce velel Cdt. Georges Tricaud, který během bitvy o Francii získal celkem tři jistá a jedno pravděpodobné vítězství. Z Čechoslovaků zde sloužila taková stíhací esa, jako byl Stanislav Fejfar, letecké eso s celkem sedmi jistými sestřely, Václav Jícha, taktéž se sedmi jistými sestřely, nebo Jiří Kučera, který do konce války získal 5 jistých vítězství. Během bitvy o Francii získali českoslovenští letci u této jednotky celkem 14 jistých a 2 pravděpodobné sestřely.
Jelikož se letiště Marignane nacházelo hluboko v zázemí, prováděly se zde pouze cvičné lety. Teprve 8. března 1940 se celá letka přemístila na sever na letiště Chissey u Dijonu, kde jí byl svěřen úkol chránit dijonskou průmyslovou pánev. Tato oblast se stala cílem častých „návštěv“ průzkumných letounů Dornier Do 17, přelétávajících ve výškách okolo 8000 metrů. Proti jedné takové skupině Dornierů vzlétla 11. března 1940 ve 12:30 šestičlenná skupina GC I/6, v níž se nacházeli i dva Češi – Lt. Svatopluk Janouch a Lt. František Bieberle. Janouch vzlétl na svém letounu M.S.406C.1 (No 860), avšak při pronásledování vyšlehly z jeho Mo- ranu plameny, a tak se rozhodl pro okamžitý návrat na základnu v Chissey. Dá se říct, že letoun se mu podařilo nad letištěm opustit v poslední chvíli, jen pouhých 120 metrů nad zemí. Padák se naštěstí stihl otevřít, a tak ve 14:05 dopadl na zem a jakoby zázrakem vyvázl bez nějakých vážnějších zranění. Jednalo se o první seskok československého pilota sloužícího ve Francouzském armádním letectvu.
O měsíc později, 10. dubna, se jednotka přesunula o dalších 540 km směrem k průlivu La Manche na letiště Berck-sur-Mer. Zde však pobyli jen krátce, neboť již 2. května se přemístili opět na letiště Marignane. Časté stěhování jen potvrdilo chaos, který ve francouzském velení zavládl po nacistickém útoku do západní Evropy. Groupe de Chasse I/6 se nakonec 17. května přesunula na letiště Lognes- Emmerainville nedaleko Paříže, odkud zasáhla do samotné bitvy o Francii. Od poloviny května se do vzdušných bojů zapojili i českoslovenští letci u GC I/6 a začali získávat svá první vítězství. Současně však nastal dramatický nárůst vlastních ztrát, především mezi francouzskými piloty. Tato jednotka utrpěla nejvyšší počet ztrát ze všech francouzských jednotek.
Rozkazem inspektora stíhacího letectva generála d’Harcourta byla dne 18. května 1940 stíhací skupina GC I/6 reorganizována. Vzhedem k vysokému počtu československých pilotů u této jednotky bylo rozhodnuto, že u 1. escadrilly budou samí francouzští stíhači a v 2. escadrille se soustředili všichni Čechoslováci pod velením Cne. Jaroslava Kulhánka. Vznikla tak 1. československá stíhací letka, která v té době měla 10 pilotů.
Svého prvního úspěchu dosáhl Lt. Svatopluk Janouch 25. května 1940, když v 18:20 spolu s Lt. S. Fejfarem zaútočili na trojici nepřátelských letounů Heinkel He 111 v prostoru Arleux-Denain. Přesnou dávkou se mu podařilo zapálit oba motory jednoho bombardéru. Fejfarovi se podařilo druhý letoun pravděpodobně sestřelit. Oba pak byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110. S poškozenými letouny se jim však podařilo přistát na vlastním letišti.
Krátce po poledni 3. června 1940 zahájila německá Luftwaffe operaci „Paula“ – mohutný nálet asi pěti set letounů. Více než 300 bombardérů Do 17, He 111 a Ju 88 od bombardovacích eskader KG 1 Hindenburg, KG 2 Holzhammer, KG 3 Blitz, KG 4 General Wever, KG 30 Adler, KG 54 Totenkopf a LG 1 doprovázených stíhacím doprovodem letounů Messerschmitt Bf 109 a Bf 110 od stíhacích eskader JG 2 Richthofen, JG 26 Schlageter, JG 27, JG 53 Pik As, JG 54 Grünherz, JG 77 Herz As, ZG 2, ZG 26 Horst Wessel, ZG 76 a LG 2 podniklo masový nálet proti letištím l’Armée de l’Air v okolí Paříže. Proti těmto mohutným svazům zasáhlo také veliké množství československých pilotů. Krom letců z GC I/6 zasáhli do bojů též Čechoslováci létající u jiných jednotek. Na letounech Curtis Hawk H-75C.1 se do boje zapojili naši letci od GC I/5, další piloti, sloužící u GC I/3, létali na letounech Dewoitine D.520C.1, u GC I/8 používali Marcel Bloch M.B.152C.1. Do bojů zasáhli též naši letci sloužící u místních lehkých stíhacích letek ELD Chartres (tzv. Escadrille Légere de Défence) a ELD I/55 na letounech Morane Saulnier M.S.406C.1.
Kolem 13:00 byl na základně Logness-Emmeroinville vyhlášen poplach. Svatopluk Janouch tehdy držel hotovost spolu se Sgt. Josefem Hraničkou. Proti nepřátelským bombardérům postupně vzlétly všechny bojeschopné stíhačky GC I/6. Avšak ještě než stihly Morany napadnout bombardéry, zasáhly do boje doprovodné stíhačky Messerschmitt Bf 110 od jednotky 1./ZG 1. V nastalém boji poblíž Le Bourget sestřelil Janouch jeden Bf 110, jeho M.S.406 však také inkasoval dvě rány 20 mm kanónem. Nezbylo mu nic jiného, než nouzově přistát u vesničky Villepinte, ležící asi 20 km severovýchodně od Paříže.
O svém druhém vítězství Svatopluk Janouch píše: „Když jsem dosáhl výšky asi tři tisíce metrů a dřív než jsem se přiblížil k některé ze skupiny ode mne stále ještě vzdálených přes tisíc metrů, objevil se přede mnou o něco níže jeden Bf 110; odpoutal se z boje a sklouzl pravděpodobně dolů. Bez velké námahy jsem se dostal za něho, zaútočil jsem s překvapením a nasypal na něho dlouhou dávku. Jeho levý motor se zastavil, vyvalil se z něho hustý černý kouř. Pomalu se letoun zvrátil doleva a klouzal k zemi ve velké spirále. To vše se seběhlo neobvykle rychle, neměl jsem ani kdy si uvědomit, že jsem se dostal při sledování nepřátelského letounu přímo do nejprudšího boje. Po pravé straně bojovalo proti úžasné přesile několik Dewoitin a Blochů. S úmyslem přidat se k nim, otočil jsem se a připravoval jsem se na nový útok, když v motoru mého letounu dvakrát temně zadunělo, kabina se naplnila kouřem a do obličeje mi chlístl žhavý olej. Motor se po několika otáčkách zastavil.“
O dva dny později, 5. června 1940, došlo k souboji dvanácti letounů Morane od GC I/6 s asi třiceti dvoumotorovými bitevními letouny Henschel Hs 123 od bitevní skupiny II.(Sch.)/LG 2. V 10:00 vzlétly letouny M.S.406 z letiště Lognes-Emmerainville a vydaly se do prostoru mezi Chaulnes a Roye na volný lov. Zde narazily ja již zmíněnou skupinu letounů Hs 123. Piloti Henschelů, pro něž bylo jedinou záchranou slétnout až k zemi a nechat své malé pumy vybuchovat před pronásledujícími stíhači, utrpěli těžké ztráty. Oficiálně získala stíhací skupina GC I/6 celkem tři sestřely, ale podle jiných zpráv dokonce 5 nebo 7. Jedním z úspěšných stíhačů byl i Lt. Svatopluk Janouch, jehož oběť se zřítila u Forêt de St. Gobain.
Tentýž den se podařilo Wehrmachtu prorazit francouzské linie a mohutné pancéřové kolony se začaly valit do vnitrozemí. Jelikož francouzské bombardéry nebyly samy schopny zastavit postupující tanky, rozhodlo francouzské velení o nasazení stíhačů. V následujících dnech čekala S. Janoucha, spolu s dalšími československými piloty, řada náletů na německé kolony. Jeden z nich, který se stal 7. června skončila tragicky. Okolo 17:40 vzlétla tříčlenná skupina ve složení Lt. S. Janouch, Sous. Lt. J. Paturle a Cpl. V. Bendl s úkolem napadnout německé tanky v prostoru mezi Formerie a Forges-les-Eaux. Silná protiletadlová obrana zasáhla Bendlův stroj, který ještě ve vzduchu explodoval a pilot zahynul. Stejně dopadl i Paturle. Jediný, kdo se vrátil, byl S. Janouch. V několika útocích se mu podařilo zapálit celkem osm vozů a mnoho dalších poškodit. Avšak i jeho letoun narazil na silnou protivzdušnou obranu a byl doslova prošpikován kulometnými střelami a pěti ranami z kanónu. Sám Janouch byl zasažen střepinou protiletadlového granátu do levé nohy. Přesto se mu podařilo rozstřílený letoun dovléci až na vlastní letiště, kde přistál v 18:55. Byl ihned odvezen do nemocnice Chateau de Vincennes, kde se podrobil operaci nohy.
Když se přiblížila fronta, evakuoval se z Paříže do Tours a pak se pomocí nejrůznějších prostředků dostal až do přístavu Bordeaux. Zde nastoupil 19. června 1940 na loď „Karanan“, která ho dovezla do britského přístavu Falmouth, kam dorazil 21. června.
V době bitvy o Francii dosáhl Lt. Svatopluk Janouch pozoruhodných výsledků. Celkem nalétal 55 operačních hodin. Podle oficiálního seznamu pilotů francouzského letectva, který je uložen v archivu Musée de l’Air et de l’Espace v Le Bourget je však S. Janouchovi přiznán pouze jeden jistý sestřel a dva pravděpodobné. Na základě novějších studií a dalších archivních materiálů lze Janouchovi ve francouzské kampani připsat tři jisté sestřely.
Ve Velké Británii patřil mezi základní kádr nově budované 310. československé stíhací perutě. Jako většina pilotů se nejdříve podrobil zpravodajskému výslechu, lékařským prohlídkám a poté svým podpisem stvrdil svůj vstup do řad britského Královského letectva (Royal Air Force, RAF) v hodnosti Pilot Officer (P/O) – poručík letectva. Dne 12. července 1940 odjel spolu s dalšími 25 piloty do Duxfordu, kde se začala formovat československá peruť. Do 17. srpna se zde sešlo celkem 59 pilotů, z nichž 62% mělo zkušenosti z bitvy o Francii. Přebytek pilotů byl tak veliký, že bylo rozhodnuto 20 z nich poslat k No 6 OTU v Sutton Bridge. Naprostá většina z nich pak byla přidělena k britským perutím (č. 1, 43, 79, 111, 145, 238 a 601). Tentýž den byla 310. československá peruť velitelem 12. skupiny Fighter Command AVM Trafford Leigh-Mallorym, KCB, CB, DSO, prohlášena za bojeschopnou.
Již ve 14:40 startovalo šest Hurricanů na první operační let. Svatopluk Janouch se spolu s dalšími piloty zapojil do již vrcholící bitvy o Británii. V následujících dnech a měsících se účastnil mnoha významných akcí na odražení německé Luftwaffe, která prováděla každodenní nálety s cílem srazit britskou RAF na kolena.
Německá Luftwaffe se domnívala, že stíhací letectvo RAF je již zcela vyčerpáno, a tak se 7. září 1940 rozhodla pro první masový nálet na Londýn. Mohutný německý svaz tvořilo celkem 340 bombardovacích letadel He 111, Do 17, Ju 88 od KG 1, 2, 3, 26 a 76, doprovod jim dělalo 617 stíhacích Bf 109 a Bf 110 od JG 2, 3, 51, 52, 54, 77, ZG 2 a LG 2. Velitelé 11. a 12. skupiny Velitelství stíhacího letectva vyslali do vzduchu veškerá letadla, která měli k dispozici. Rozpoutala se mohutná letecká bitva, do které se zapojila i 310. československá peruť, která odstartovala v 17 hodin z letiště Duxford. Celkem odstartovalo 12 Hurricanu, rozdělených do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch letěl v tzv. Yellow Section spolu s Sgt. Rudolfem Zimou a Sgt. Miroslavem Jiroudkem. Za cenu jednoho zničeného a jednoho poškozeného vlastního letounu získali piloti 310. perutě celkem šest jistých (4x Bf 110, Bf 109, He 111) a tří pravděpodobné (3x Bf 110) sestřely a k tomu se jim podařilo další čtyři Bf 110 poškodit. Sám Svatopluk Janouch k tomu přispěl jedním jistým sestřelem Bf 110.
Spolu se zbývajícími dvěma piloty své sekce zaútočil na bombardovací Do 17. Okamžitě však byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110D-0 náležející eskadře ZG 2. Nad Grays Thurrockem se rozpoutal boj. Janouch se svým letounem Hawker Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se pustil za jedním unikajícím Messerschmittem. Ze vzdálenosti 400 metrů začal střílet, vypálil celkem pětkrát. Oba motory Bf 110 dostaly zásah, vyvalil se z nich černý kouř a letoun začal pozvolna klesat. Nepřátelský letoun Bf 110 (W.Nr.3334, A2+NH) náležející do Stab II./ZG 2 dopadl do zahrádky jednoho domku na Park Corner Farm v Hactonlane u Hornchurche. Oba členové osádky, pilot Kurt Schünemann a střelec Hans Mescheder vyskočili, ale z důvodu nízké výšky se jim nestihl otevřít padák, a tak se zabili.
Svého druhého vítězství v době bitvy o Británii a současně posledního v době druhé světové války dosáhl o jedenáct dní později, 18. září. První dvě akce, ke kterým naši letci vzlétli v 9:25 a 12:30 vyšly naprázdno. Při jejich třetím startu v 16:15 vzlétlo celkem 12 letců perutě, rozdělených opět do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch tentokrát vzlétl jako velitel červené sekce (Red Section) a čísla mu dělali P/O Stanislav Fejfar, pozdější letecké eso s celkem 6 jistými sestřely, a Sgt Miroslav Jiroudek. Ve vzduchu se peruť přidala k 19., 242., a 302. polské peruti, s nimiž měla za úkol hlídkovat v prostoru Hornchurch severně od Londýna. Zde piloti narazili na dvě patnáctičlenné formace bombardérů, které chybně identifikovali jako Dorniery Do 17 či Do 217. Ve skutečnosti se jednalo o Junkersy Ju 88 náležející útvaru III./KG 77. Tuto jednotku čekal v nastávajících bojích doslova masakr. Velitel Gruppe Major Max Klehs ztratil celkem 9 Junkersů, z nichž šest bylo přiznáno pilotům „třistadesítky“.
Na svém letounu Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se S. Janouch spolu s P/O Fejfarem a ještě jedním pilotem rozhodl zaútočit na skupinu nepřátel. V důsledku jejich střelby se jeden stroj odpojil od formace, čímž zpečetil svůj osud. Po několika náletech opustila osádka palubu a neřízený letoun zmizel v mracích. Letoun byl uznán jako sestřelený ve spoluúčasti s P/O Fejfarem a identifikován jako Do 215. Podrobné analýzy po válce však ukázaly, že na tentýž letoun útočili krom Janoucha a Fejfara také Sgt Rajmund Půda, Sgt Miroslav Jiroudek, Sgt Eduard Prchal a P/O Václav Bergman. Analýzy též ukázaly, že se nejednalo o Do 215, ale nepřátelským letounem byl Junkers Ju 88A-1 (W.Nr.3168, 3Z+FT) náležející 9./KG 77, který se po jejich útocích zřítil v plamenech u Vange Creeku v Pitsea Marsches poblíž Basildonu. Tři členové osádky zahynuli (O.Wahl, H.Buschbeck a P.Lesker) a čtvrtý (O.Graf ) se zachránil na padáku a byl zajat.
Svatopluk Janouch se poté dál účastnil bojů proti německé Luftwaffe. Dne 28. února 1941 se ujímá v hodnosti F/Lt – kapitána letectva velení nad B letkou 310. perutě. Ze zdravotních důvodů však byl donucen 29. května opustit operační létání a až do konce války sloužil v různých velitelských funkcích. Nejdříve se 17. října ujal funkce leteckého kontrolora v sektoru Debden, poté začal od 15. května 1942 působit jako styčný důstojník u Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). Následovala stejná funkce, ale u 10. skupiny Fighter Command. K prvnímu prosinci 1942 nastoupil do funkce náčelníka osvětové služby Inspektorátu československého letectva v Londýně. Od 15. srpna 1944 nastoupil v rámci našeho MNO do funkce Československého vojenského a leteckého atašé na čs. vyslanectví v Paříži. Z řad britského letectva RAF vystoupil 3. října 1944. Ve své nové funkci se zaměřil především na shromažďování Čechů a Slováků pro naši armádu ve Velké Británii. Jednalo se především o příslušníky pracovní organizace TODT a zběhy z tzv. vládního vojska nasazeného v rámci německého Wehrmachtu. Do své vlasti se vrátil 23. srpna na palubě Liberatoru v hodnosti S/Ldr – majora letectva.
Matka S. Janoucha a bratr Bohumil byli v době represálií proti českým občanům, kteří měli své příbuzné v zahraničních armádách, v letech 1942 až 1945, internováni v koncentračním táboře ve Svatobořicích u Hodonína. Jeho otec, udolán pronásledováním, zemřel.
Svatopluk Janouch po válce dál sloužil v československém letectvu. K 1. září 1945 se stal profesorem na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. československá strana lidová pozvala škpt. St. Janoucha do Hořic, kde se 20. ledna 1946 v hotelu Saal konala jeho přednáška. Z dobového tisku se lze dočíst, že přednáška byla strhující a místnost zcela přeplněná. Když se v „pětačtyřicátém“ roce vrátil do vlasti, jistě netušil, že o tři roky později bude donucen opustit ji podruhé. Již 29. února 1948 byl přeložen z akademie ke štábu 2. leteckého sboru v Českých Budějovicích. Poté následovaly rozsáhlé čistky mezi piloty západního odboje. K 1. květnu byl Svatopluk Janouch odeslán na dovolenou. Předvídajíc další politický vývoj, rozhodl se předejít případnému zatčení ilegálním odchodem do exilu přes Šumavu.
Zpočátku pracoval několik let u společnosti Air France, než se v roce 1952 stal zástupcem ředitele pobočky letecké společnosti Swissair v New Yorku. V této metropoli žil až do své smrti 12. dubna 1966. Na jeho přání byly jeho pozůstatky převezeny do Československa a jsou uloženy v rodinné hrobce na hřbitově v Sobčicích.
Ve své vlasti byl rozkazem ministra obrany ČSFR č.0103 ze dne 29. května 1991 povýšen do hodnosti
”plukovníka in memoriam”.
V průběhu své uspěšné činnosti v rámci l’Armée de l’Air a Royal Air Force získal celkem 5 vítězství, přičemž byl sám několikrát sestřelen a zraněn. Postupně byl dvakrát vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, jednou Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády se štítky F a VB, Francouzi mu udělili Croix de Guerre se dvěma palmami a stříbrnou hvězdou, francouzkou medaili za zranění – Insigne des blessés militaires a Řád Legion d’Honneur ve stupni Chevalier, britové jej ocenili The 1939-1945 Star with Battle of Britain Claps, Air Crew Europe Star a Defence Medal.
[1] Šafařík, Jan: Letci Hořicka v zahraničním odboji 1939–1945, připravovaná kniha.
Žádné komentáře:
Okomentovat