V úterý 17. dubna 1945 dosáhl Ivan Nikitovič Kožedub svá poslední dvě vzdušná vítězství. Jednalo se o jeho 63. a 64. úředně potvrzené vítězství. Oba byly zaznamenány v prostoru severovýchodně od Berlína, konkrétně v oblastech Wriezen (Врицен) a Kienitz (Кинитц) nedaleko Küstrinu (nymí Kostrzyn nad Odrą,). V oficiálním soupisu vítězství jsou oba cíle vedeny jako stíhací letouny Focke-Wulf Fw 190.
Tyto sestřely proběhly během závěrečné fáze bojů na Seelowské výšiny, kdy sovětské letectvo poskytovalo přímou podporu pozemním jednotkám 1. běloruského frontu při průlomu k Berlínu. Kožedub tehdy sloužil jako zástupce velitele 176. gardového stíhacího leteckého pluku (176. GIAP), vybaveného letouny Lavočkin La-7.
Během 2. světové války celkem vykonal 330 bojových letů a na své konto si v průběhu 120 soubojů, za necelé dva roky svého frontového nasazení, připsal 64 potrzených samostatných sestřelů.Tím se Ivan Nikitovič Kožedub stal nejúspěšnějším sovětským a spojeneckým stíhacím esem 2. světové války.
Ve své autobiografická knize „Sloužím vlasti“ celou událost popsal následujícím způsobem:
17. dubna, po náročném letovém dni, jsem seděl na velitelském stanovišti a stěžoval si Čupikovovi:
— Kolik jsem toho dnes nalétal, a stejně to bylo k ničemu. Neměl bych využít toho, že fašisté k večeru zesilují činnost letectva? Dovolíte mi ještě jeden let, soudruhu veliteli? S Titorenkem, dovolíte?
— Už toho máte dost, poletíte zítra, — řekl velitel rozhodně. — Na dnešek to úplně stačí.
Ale neuklidnil jsem se a, jak se u nás říkalo, „vyprosil“ jsem si let.
Fašisté se snažili využít zapadajícího slunce a podnikali nálety k večeru. Právě na to jsem spoléhal.
S veškerou přísností varuji Titorenka:
— Dimo, hlavně se neunáhli! Pozorně sleduj všechny moje kroky. Let bude složitý, zvlášť když jsme oba unavení. Ani na vteřinu nepolevuj v pozornosti.
— Rozkaz! — odpověděl mi „stařík“.
Vzletěli jsme. Linii fronty jsme přeťali ve výšce tři a půl tisíce metrů. Předávám Titorenkovi rádiem: „Měj oči na stopkách!“
Dole probíhaly boje.
Upřeně se dívám do dálky, na západ. Opar z požárů, prozářený paprsky zapadajícího slunce, ztěžoval viditelnost. Objevily se mraky. Směřujeme k severozápadnímu okraji Berlína. Možná se s nepřítelem setkáme nad městem?
Přilétáme k severní části města. Zpozoruji body. Přibližují se k nám. Uplyne několik vteřin. Všechno je jasné — letí velká skupina „Focke-Wulfů 190“ s bombami.
Křičím na Titorenka:
— Nahoru!
Děláme „výstup“. Nabíráme velkou výšku — asi o tisíc metrů nad nepřátelská letadla, kryjeme se potrhanou oblačností.
Rádiem hlásím na velitelské stanoviště:
— V prostoru Berlína jsem narazil asi na čtyřicet „Focke-Wulfů“ s bombami. Kurz na východ. Výška tři tisíce pět set metrů.
Zkoumám bojovou sestavu nepřítele, zvažuji situaci.
Rozhoduji se zaútočit.
Odlétám od nepřítele daleko na západ, kontroluji vzdušný prostor. Nevím, jestli si nás fašisté všimli, nebo ne. V každém případě to nedávají najevo.
Prožívám zvláštní pocit, dobře známý každému pilotovi před rozhodujícím, nebezpečným bojem. Nepatrná chyba, špatný odhad — a všechno se zhroutí, skončí. A my musíme za každou cenu zabránit fašistům bombardovat naše vojska!
— Tak co, udeříme, Dimo? — ptám se Titorenka.
— Zkusíme to! — odpovídá.
Nevím, co v tu chvíli cítil, ale jeho hlas byl klidný a jistý.
A naše dvojice se pouští do souboje s dvaceti nepřátelskými dvojicemi.
Útočíme na horní skupinu „focke-wulfů“. Nepřítel útok nečekal. Vybral jsem si jeden letoun, zaměřil ho do zaměřovače a téměř z bezprostřední blízkosti zahájil palbu. „Focke-Wulf“ vzplál ve vzduchu a zřítil se na okraj Berlína.
„Ocas“ nepřátelské skupiny se rozpadl, bojová sestava se rozrušila. Fašisté zpanikařili a začali odhazovat bomby na vlastním území.
Prudce stoupám vzhůru. Můj wingman nezaostává. Křičím na něj:
— Drž se, staříku!
Vidím, že ve spodních skupinách nepřátelských letadel se bojová sestava stále drží. Naším úkolem je ji narušit.
Titorenko spolehlivě kryje zadní polosféru mého letounu. Někteří nepřátelští piloti se však vzpamatovali — zřejmě si všimli, že jsme jen dva. Jeden z „focke-wulfů“ se pokouší zahájit palbu na můj letoun, ale Titorenko ho přesnou dávkou sestřelí.
Rychle útočíme na nepřátelská letadla střídavě zprava i zleva. Titorenko drží krok. Bojová sestava fašistů je definitivně rozbita; navíc máme výškovou převahu.
Myslím jen na to, že musíme zmařit nepřátelský nálet na sovětská vojska. Takové vzepětí sil jsem ještě nikdy nezažil. Už samotná myšlenka, že pod křídly mého letounu je Berlín, že nedaleko od něj bojují sovětská vojska, že musíme zabránit nenáviděným „focke-wulfům“ proniknout k frontové linii, mi dodává sílu.
Nepřátelské skupiny řídnou. Fašisté začali ustupovat na západ a přitom se složitě přeskupovali. Jeden z nich se však ukázal jako „průbojný“. Vidím, jak se nenápadně odděluje od ostatních a míří k frontové linii, zřejmě s úmyslem přece jen shodit bomby na naše vojska. Dostihnu ho shora. Přechází do střemhlavého letu a shazuje bomby na své vlastní území. Při vyrovnání ze střemhlavého letu jsem ho „prošil“ dlouhou dávkou. Nepřátelský letoun explodoval.
Uvolnil jsem svaly a pocítil nervový třes, který po namáhavém boji projede celým tělem. Jako vždy mi vyschlo v ústech — bylo nesnesitelné horko.
První myšlenka patřila Titorenkovi. Ohlédl jsem se — byl tam. Druhá patřila letounu: podíval jsem se na křídla — žádné průstřely nebyly vidět. Podíval jsem se na hodinky: boj trval dvacet pět minut. Zapnul jsem palivoměr — palivo docházelo.
— Tak jak, Dimo? — zeptal jsem se Titorenka.
— Všechno v pořádku, — odpověděl ochraptělým hlasem.
— Výborně, staříku!
Zamířili jsme domů. V tomto boji jsem sestřelil svůj šedesátý první a šedesátý druhý nepřátelský letoun. Kamarádi, kteří věděli o našem střetnutí se čtyřiceti „focke-wulfy“, na nás čekali s velkým napětím. Jako první k nám přišel velitel pluku. Podal jsem mu hlášení o výsledcích boje. Obklopili nás piloti a zasypali otázkami.
— To byl ale boj! — říká Titorenko a třese mi rukou.
Bylo vidět, že ho ten let vyčerpal, ale oči mu radostně zářily.
Ano, byl to opravdu skvělý boj. Unášel nás nezadržitelný útočný zápal, který v těch dnech zachvátil Sovětskou armádu.
Do tohoto boje jsem vložil všechno své umění, všechny znalosti i zkušenosti. Naše dvojice bojovala naprosto sehraně, byli jsme jako jeden člověk.
Prameny:
[1] Кожедуб Иван Никитович: Служу Родине, Рассказы летчика, Государственное Издательство Детской Литературы, Министерства Просвещения РСФСР, Москва 1950.
Žádné komentáře:
Okomentovat