Pohodové vánoce

Máme hezké české zvyky,
nechceme ty z Ameriky.
Žádný krocan, byť jen půl,
kapr patří na náš stůl.
Krásné dárky, plná bříška,
máme přeci od ježíška.
Proto můžem kopnout směle
Santu Clause do prdele.

Pohodové vánoce a vše nej do roku 2010 přejí Šafaříkovi

Pour Felicites 2010

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi

Veselé vánoce přeje Ford Focus

I když jsme si letos s Evkou plánovali, že si uděláme skromnější vánoce, přesto nádherné, tak s tou skromností nám udělal čáru přes rozpočet náš milý Ford Focus. Před týdnem jsme s Evkou a Klárkou vyrazili za dědou a babičkou do Hořic. Jeli jsme už ve čtvrtek, a tak jsme si na pátek naplánovali, že se pojedeme podívat do Hradce do nějakého obchodního centra. Venku bylo totiž pěkně hnusně, mrholilo a nedalo se pořádně nikam jít. Také jsme si říkali, že Klárku vezmeme do obřího akvária v Hradci, ale jak jsme se dozvěděli, tak úplně tak obří není, má jen asi dva metry a to je všechno. Nakonec tedy zvítězil výlet do velkého obchodního centra v Pardubicích. Naše cesta však skončila na největší křižovatce České republiky, kousek od Opatovic. Přesně na křižovatce se nám zase rozsvítilo "žhavení" a motor utichl. Venku byla pěkná kosa, a tak jsme dlouho neváhali, Evka vyndala s peněženky seznam servisů Fordu a zavolali jsme si do hradeckého. Ten nám poměrně rychle zajistil odtah do nějakých 15 minut. Už bylo na čase, protože Klárce se to stání vůbec, ale vůbec nelíbilo. Chvilku jsem se ji snažil rozveselit a přivést na jiné myšlenky, ale to moc nepomáhalo. Ještě horší bylo, když si pro nás přijela odtahovací vůz a ten začal zvedat naše auto i s maminkou za volantem nahoru na plošinu, to se Klárka rozbrečela naplno. Podruhé se hrozně rozplakala, když jsme nasedli do náklaďáku, vůbec se jí tam nechtělo. Ale když jsme se rozjeli do Hradce, tak se uklidnila a koukala kolem sebe. Poprvé se vezla náklaďákem, měla velký rozhled ... bylo to pro ni něco úplně nového a zajímavého.
Zaplatili jsme skoro dva tisíce za odtah a čekali na další ortel. Utěšovali jsme se, že to snad nebude nic hrozného a doufali, že se snad s autem dostaneme večer domů, i když strach, že to může být něco horšího tam byl, tak jsme si ho zatím nepřipouštěli. Protože jsme museli čekat, než na naše auto dojde řada, tak jsem si šli nejdřív sednout. Klárka tam byla spokojená, měli tam dětský koutek s dřevěným autem, a tak tam pořád pobíhala kolem a ukazovala nám jak perfektně umí řídit. Čas od času se šla podívat přes prosklennou stěnu do dílny na naše nemocné auto. Protože už byl ale čas oběda, tak jsme vyrazili na oběd. Zapluli jsme do nevalné restaurace, ale jídlo se dalo jíst, navíc hned vedle stolu bylo akvárium, a tak jsme se Klárce postarali o zábavu během oběda. Cestou zpět jsme se stavili u bráchy, který pracuje asi 150 m od servisu Fordu. Provedl nás provozem, kde se ladí a balí piána a kontrolorka Ula zahrála Klárce jednu písničku. Klárka sama si pak mohla také zahrát na piáno před jeho cestou do Francie :-) A moc se jí to líbilo.
Po návratu nás čekala studená sprcha. Na Fordu kompletně odešlo čerpadlo. V souvislosti s tím bylo nutné vyměnit rozvody, takže se celková oprava vyšplhala na předběžných 45000. Jak jsme se dozvěděli, tak prý zrovna u ročníku 2000, což je náš Focus, je to poměrně častá závada. Předpokládaný čas opravy byl do úterka. Tak jsem se domluvili s bráchou, ten nás vyzvedl, dali jsme mu do auta všechny věci, a nechali se dovézt na nádraží, protože on už měl domluveno, že vezme domů kolegy, co bere z práce pravidelně. My jsme vyrazili s Klárkou vlakem, což jí nevadilo, protože ho má moc ráda a ráda jím cestuje. Zbytek víkendu jsme strávili bez auta a plánováním, jak se dostaneme domů. Nakonec jsme se rozhodli nechat část věcí u babičky a dědy a jet vlakem jen s tím nejnutnějším. Brácha nás hodil v neděli do Hradce a z Pardubic jsme jeli ECčkem. Trošku jsme se báli, co na tu dlouhou cestu Klárka, ale byla úplně v pohodě, ve vlaku se jí moc líbilo a navíc to byla poměrně rychlá jízda, rychlejší než autem. Klárka si prohlížela Mateřídoušku a Báječnou školku, časopisy, které jsme jí na cestu koupili.
Ještě, že jsme nakonec jeli domů a nečekali v Hořicích. Od úterka jsme do Hradce pravidelně volali, ale auto nebylo pořád opravené, nedařilo se sehnat nové upevňovací šrouby, protože ty staré už byly totálně na odpis. Nakonec jela Evka pro auto až v pátek odpoledne. Zaplatili jsme celkem 47000 a mohli si auto odvézt domů. Takže takového Ježíška jsme si fakt neplánovali. Ale bez auta se už teď fakt s malým dítětem snad nedá rozumně žít. Tak jsme rádi, že Focus zase stojí před barákem a doufáme, že už nás něčím podobným nepřekvapí.

Nedlužím nic!

Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí médií, která mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu.
Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím.
Nikdo, ani stát, není oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. De facto by se jednalo o trestný čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat co chce, respektive, zadlužit mne. Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená, že mám být zrušen i já.
Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny.
Z každých 100 % Kč, které vydělám, si tento stát vezme 55 – 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění. Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atakdále.
Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit.
Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné.
Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo.

Vážený a milý státe.
Milá Česká republiko…

Pěkně mě sereš