V sobotu 18. března 1961 poprvé vzlétl prototyp sovětského dvoumotorového proudového stíhacího letounu Tupolev Tu-128, který zůstal dodnes nejtěžším stíhacím letounem na světě.
Tupolev Tu-128 (kódové označení NATO: "Fiddler") byl sovětský dálkový těžký záchytný stíhací letoun, vyvinutý pro ochranu rozsáhlého sovětského vzdušného prostoru proti strategickým bombardérům NATO. Letoun vstoupil do služby v roce 1964 a sloužil až do konce 80. let 20. století.
Na počátku 50. let se sovětské velení začalo obávat strategických bombardérů Spojených států, jako byly Boeing B-47 Stratojet a později B-52 Stratofortress, které mohly v případě války pronikat hluboko na sovětské území. V reakci na tuto hrozbu byl vypsán požadavek na těžký dálkový záchytný letoun schopný operovat ve velkých výškách a likvidovat strategické bombardéry dříve, než dosáhnou svých cílů.
Vývoj letounu probíhal v konstrukční kanceláři Tupolev a vycházel z bombardéru Tupolev Tu-98. Prototyp, označený jako Tu-28, vzlétl poprvé 18. března 1961. Letoun měl mohutnou konstrukci a byl největším stíhacím letounem své doby – délka trupu dosahovala 30,06 metru a rozpětí křídel činilo 17,53 metru. Kvůli své velikosti a primární roli v obraně vzdušného prostoru nebyl Tu-128 schopen vést klasické vzdušné souboje a spoléhal na palubní radar a řízené střely dlouhého doletu.
Tu-128 byl poháněn dvěma proudovými motory Ljulka AL-7F-2, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 1 660 km/h. Dolet letounu přesahoval 2 500 km, což umožňovalo efektivní pokrytí rozlehlých oblastí Sovětského svazu. Hlavní senzor letounu tvořil výkonný radar RP-S "Smerš", který umožňoval vyhledávání cílů na vzdálenost až 50 km.
Výzbroj letounu sestávala ze čtyř řízených střel typu R-4 (AA-5 "Ash"), které byly optimalizovány pro ničení velkých bombardérů. Dvě varianty střel R-4 měly infračervené a poloaktivní radarové navádění, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu cíle.
Letoun Tu-128 byl zařazen do služby v roce 1964 a byl přidělen jednotkám protivzdušné obrany Sovětského svazu (PVO). Sloužil především v severních a východních oblastech země, kde měl chránit klíčové strategické cíle před možným útokem amerických bombardérů. Kvůli své specializované roli byl nasazen pouze v omezeném počtu – vyrobeno bylo přibližně 198 kusů.
Hlavní výhodou Tu-128 byla jeho schopnost pokrýt velké vzdálenosti a operovat v extrémních klimatických podmínkách. Nicméně měl i několik nevýhod, především omezenou obratnost a absenci jakéhokoliv palubního kanónu pro blízký boj. Tento handicap vedl k vývoji modernizované verze Tu-128M, která dostala vylepšený radar a modernizované řízené střely.S postupným nasazováním modernějších letounů, jako byl MiG-31, začal Tu-128 zastarávat. Jeho primární role v protivzdušné obraně byla na konci 80. let postupně nahrazována modernějšími typy letounů s lepší manévrovatelností a pokročilými zbraňovými systémy. Poslední Tu-128 byly vyřazeny z provozu na počátku 90. let.
Přestože nebyl nikdy nasazen v bojových operacích, Tupolev Tu-128 sehrál klíčovou roli v sovětské strategii protivzdušné obrany během studené války. Jeho koncepce ukázala, že i velké a těžké záchytné stíhací letouny mohou hrát důležitou úlohu v obraně vzdušného prostoru proti strategickým bombardérům.
Pluky v SSSR, ve výzbroji kterých byly Tu-128:
● 356. letecký pluk PVO (protivzdušné obrany), vojenská jednotka č. 54835, město Semipalatinsk, letiště Žana-Semej. Provozoval Tu-128 od roku 1968 do roku 1986, přeškolen na MiG-31
● 350. letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 65319, letiště Bělá, letiště Bratsk
● 64. letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 01297, letiště Omsk-Severní
● 72. gardový letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 42135, letiště Amderma
● 518. Berlínský letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 42192, Archangelsk, letiště Talagi
● 445. stíhací letecký pluk „Leninského Komsomolu“, vojenská jednotka č. 06984, letiště Savvatija (město Kotlas)
Žádné komentáře:
Okomentovat