Kalendárium, 29. květen 1940

Ve středu 29. května 1940 se nad plážemi u Dunkerku odehrál jeden z nejpozoruhodnějších leteckých výkonů britského Královského letectva (RAF) během druhé světové války. Posádka stíhacího letounu Boulton Paul Defiant, tvořená pilotem Nicholasem Greshamem Cookem a střelcem Albertem Lippettem ze 264. perutě RAF, během jediného dne sestřelila devět nepřátelských letounů, čímž se oba stali prvními britskými letci, kteří dosáhli statusu „es jediného dne“.

První bojová mise tohoto dne začala kolem 15:15 hodin, kdy Cooke a Lippett během hlídkování nad Dunkerkem sestřelili v 15.30 dva stíhací letouny Messerschmitt Bf 109, následně dvoumotorový stíhač Messerschmitt Bf 110 a k večeru se jim během dalšího operačního letu v 19. 30 podařilo sestřelit nad Dunkerkem pět střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka.

O čtvrt hodiny později se také podíleli na zničení jednoho bombardéru Junkers Ju 88 (Společně s S/L P. A. Hunterem, P/O D. S. Kayem, P/O A. J. Lauderem a P/O M. H. Youngem).

Tento mimořádný výkon byl dosažen v době, kdy byl letoun Defiant často zaměňován německými piloty za podobně vypadající Hawker Hurricane. Němečtí piloti útočili z pozic, které byly pro Hurricane slepým úhlem, avšak přímo v palebném poli zadní střelecké věže Defiantu, což posádce poskytovalo taktickou výhodu.

Za své výjimečné úspěchy byli Cooke a Lippett oceněni – Cooke obdržel Distinguished Flying Cross a Lippett Distinguished Flying Medal.

Bohužel, jejich společná služba skončila tragicky o dva dny později, 31. května 1940, kdy byl jejich letoun Defiant L6975 sestřelen během bojové mise nad Dunkerkem.

Prameny:

[1] Foreman, John: The Fighter Command War Diaries, Part 1 - September 1939 to September 1940, The operational history of Fighter Command, Second Tactical Air Force, 100 Group and Air Defence of Great Britain 1939-45, Air Research Publications, 1997. ISBN 1-871187-34-6.

[2] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003. ISBN 0-9538061-8-9.

[3] Listemann, Phil H.: The Boulton Paul Defiant, Day And Night Fighter, Squadrons! No. 19, Philedition, 2017. ISBN: 979-10-96490-07-3

[4] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994. ISBN 1-898697-00-0.

[5] Thomas, Andrew: Defiant, Blenheim and Havoc Aces, Aircraft of the Aces 105, Osprey Publishing, June 2012. ISBN 978-1849086660.

Piloti a střelci letounů Defiant po svém nejúspěšnějším dni nad Dunkerquem. Přední řada: Sergeant E.R. Thorn, Pilot Officer D.H.S. Kay, Sergeant A.J. Lauder a Pilot Officer R.W. Stokes. Zadní řada: Pilot Officer G.L. Hickman, Flight Lieutenant N.G. Cooke, Squadron Leader P.A. Hunter, Pilot Officer M.H. Young, Pilot Officer G.H. Hackwood, E.G. Barwell, S.R. Thomas a D. Whitley.

Střelci ze 264. perutě, kteří létali během historického nasazení letounu Defiant dne 29. května 1940, pózují pro památku. Mezi nejúspěšnější patří: v zadní řadě Cpl A. Lippet (první zleva), LAC Barker (třetí zleva), LAC S. B. Johnson (čtvrtý zleva). V přední řadě sedí Pilot Officer C. E. Williams (čtvrtý zleva). Jediným pilotem na této fotografii je Sergeant R. A. Thorn (první zleva).

Kalendárium, 29. květen 1945

Zapomenutý bombardér

V úterý 29. května 1945 došlo k prvnímu bojového nasazení amerického těžkého bombardéru Consolidated B-32 Dominator. Tento den se tři letouny B-32, náležející 386th Bombardment Squadron (Very Heavy) / 312th Bombardment Group / 5th Air Force, připravovaly k náletu na japonské pozice u města Antalet na ostrově Luzon. Nakonec vzlétly pouze dva – třetí musel zůstat kvůli technické závadě na zemi. Oba stroje však bez odporu přesně shodily svůj pumový náklad a bezpečně se vrátily na základnu.

B-32 byl produktem firmy Consolidated a vznikal jako záložní projekt paralelně s mnohem známějším Boeingem B-29 Superfortress. V některých parametrech jej dokonce převyšoval – při plném nákladu 9 000 kg pum byl například o 100 km/h rychlejší, měl delší dolet a větší stabilitu ve vzduchu. Jeho vývoj však komplikovaly přetrvávající problémy s automatickými střeleckými věžemi a zejména s přetlakovým trupem, nutným pro lety ve vysokých výškách. Právě kvůli těmto nedostatkům nakonec americké velení dalo přednost B-29.

Ačkoliv bylo vyrobeno jen přibližně sto kusů B-32, do historie se zapsaly nejen několika nálety v závěru války na Filipínách a Formose, ale především incidentem z 18. srpna 1945, tedy již po oficiálním japonském příměří.

Téhož dne ráno v 6:55 odstartoval z letiště Yontan na Okinawě bombardér B-32 s trupovým číslem 42-108578 pod velením kapitána Jamese F. Kleina. Doprovázen dalším průzkumným strojem typu F7B Liberator z 20th Combat Mapping Squadron, zamířil nad Tokio, aby pořídil letecké snímky dokládající japonské dodržování podmínek kapitulace. Během přeletu nad oblastí Chiba–Kido–Higurashi–Iwabe však byla americká formace ostřelována protiletadlovou palbou z letiště Miyakawa a následně napadena čtrnácti japonskými stíhačkami (kombinace A6M Zero a N1K-J Shiden). Ačkoliv Japonci provedli celkem deset průletů, většinou se vyhýbali přímému boji a nepůsobili větší škody. Jednalo se o poslední vzdušný boj 2. světové války.

Tragédií se však stala situace u letounu Hobo Queen II, který během útoku utrpěl škody. Jeden motor vyřazen, směrovka poškozena, trup prošpikovaný zásahy. Střelec Jimmy Smart byl zraněn střepinami po zásahu věže, Joseph Lacharaito přišel o nohy. Nejhůře však dopadl 19letý seržant Anthony Marchione, který utrpěl smrtelné zranění při snaze poskytnout první pomoc. Zemřel vykrvácením ještě před návratem na základnu – stal se tak posledním padlým americkým letcem druhé světové války.

Bombardéry B-32 byly ze služby vyřazeny již o tři týdny později. Poslední kus byl sešrotován v roce 1949, čímž se uzavřela krátká, ale pozoruhodná kapitola v dějinách amerického letectva.

Kalendárium, 14. květen 1955

V sobotu 14. května 1955 byla ve Varšavě podepsána Varšavská smlouva, oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která představovala vojenský pakt mezi Sovětským svazem a jeho satelitními státy ve východní a střední Evropě. Její vznik byl přímou odpovědí na vstup Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance (NATO) dne 9. května 1955, čímž se Západní Německo začlenilo do západního obranného systému a bylo mu umožněno opětovné vyzbrojování.

   Příprava paktu započala již v roce 1954, kdy se východní blok začal obávat obnovení vojenské síly Německa a jeho možného zapojení do potenciálního konfliktu mezi Západem a Východem. Sovětský svaz tak inicioval vytvoření obranné aliance, která by formálně sjednotila ozbrojené síly socialistických států a zároveň upevnila jeho kontrolu nad satelity v Evropě.

   Smlouva byla uzavřena mezi Sovětským svazem, Polskem, Československem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Albánií a Německou demokratickou republikou (NDR). Každý členský stát se zavázal ke vzájemné pomoci v případě ozbrojeného útoku na některého z nich, čímž byla vytvořena kolektivní obranná struktura podobná té, kterou představovalo NATO. Albánie se postupně přestala na činnosti paktu aktivně podílet po roce 1961 a de facto z něj vystoupila v roce 1968.

   Organizačně Varšavská smlouva zahrnovala Sjednocené velení ozbrojených sil, v jehož čele vždy stál sovětský maršál. Za dobu existence Varšavské smlouvy se jich vystřídalo pět. Prvním byl v letech 1955 až 1960 v poslední době tolik propíraný Ivan Stěpanovič Koněv. Následovali další účastníci Velké vlastenecké války: Andrej Antonovič Grečko (1960–1967), Ivan Ignaťjevič Jakubovskij (1967–1976), Viktor Georgijevič Kulikov (1977–1986) a Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (1986–1991). Politický poradní výbor měl koordinovat politické a vojenské kroky členských zemí. V praxi však šlo o nástroj hegemonie Moskvy nad ostatními členy. Jedním z klíčových projevů této dominance byla vojenská intervence v Československu v srpnu 1968, kterou provedly armády pěti členských států paktu s cílem potlačit reformní hnutí Pražského jara. Varšavská smlouva sehrála významnou roli během studené války, kdy představovala vojenské protiváhy NATO ve sféře bipolárního rozdělení světa.

   V roce 1991 byla smlouva nejprve vojensky deaktivována (v březnu) a následně formálně rozpuštěna 1. července 1991 v Praze.

   Vznik Varšavské smlouvy tak představuje jedno z nejvýznamnějších geopolitických uskupení druhé poloviny 20. století a je klíčovým dokladem o vojenské a ideologické bipolaritě světa během studené války.

Kalendárium, 12. duben 1945

Bitva u Slivice

Ve dnech 11. a 12. května 1945 proběhlo na území tehdejšího Československa poslední ozbrojené střetnutí druhé světové války a zároveň jedna z jejích posledních větších vojenských operací na evropském kontinentu – bitva u Slivice na Příbramsku. Tato bitva se odehrála tři dny po oficiální bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa a její význam spočívá nejen ve svém načasování, ale i v rozsahu sil, které se jí zúčastnily. Proti zbytkům nacistických jednotek bojovali dobrovolníci domácího odboje, sovětští partyzáni a rovněž jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády, operující v součinnosti s americkou 3. armádou. Do bojů předtím zasáhli i příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova.

   Německé jednotky, v čele s fanatickým generálem Carlem von Pückler-Burghausem, ustoupily z Prahy 9. května 1945 a pokusily se proniknout do amerického zajetí. Tento plán však selhal, neboť vrchní velitel spojeneckých sil na západní frontě, generál Dwight D. Eisenhower, vydal rozkaz, že po půlnoci 8. května nebudou další německé jednotky do amerického zajetí přijímány. Německé síly tak uvízly poblíž demarkační linie v oblasti Slivice, kde odmítaly složit zbraně před sovětskými jednotkami a svou frustraci si vybíjely na civilním obyvatelstvu.

   V prostoru mezi Bukem, Slivicemi, milínským nádražím a Kozím vrchem vybudovali Němci obranné postavení, tvořené třemi liniemi těžké bojové techniky, včetně tanků a minometů. Soustředilo se zde přes 6 000 příslušníků jednotek SS. Hlavní silou v této oblasti byla Kampfgruppe Wallenstein, složená z různorodých útvarů, mimo jiné ze zbytků 2. tankové divize SS „Das Reich“ a dalších formací. Jejím velitelem byl SS-Gruppenführer Carl Friedrich von Pückler-Burghaus, obávaný svou neústupností a známý pod přezdívkou „Krvavý hrabě“. Jeho jednotky, čítající přibližně 7 000 vojáků, byly dobře vybaveny tanky, samohybnými děly, protitankovými zbraněmi i těžkými kulomety.

   Dne 11. května 1945 se proti nacistickému seskupení vydalo několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu pod velením kapitána Jevgenije Antonoviče Olesinského, společně s členy revoluční gardy. Útok probíhal ve třech směrech – od Brodu, Jerusalema a Hájů. Jakmile se partyzáni dostali do dostřelu německých zbraní, stali se snadným cílem pro dobře vyzbrojeného nepřítele. Z hlediska vojenské taktiky šlo o zoufalý podnik bez naděje na úspěch. Navíc němečtí vojáci často využívali různých lstí a léček, při kterých bez milosti likvidovali své protivníky.

   Průběh střetu zásadně změnil až zásah Rudé armády, která se do bojů zapojila téhož dne v odpoledních a večerních hodinách. Klíčovou roli zde sehrála 104. gardová střelecká divize pod velením generálmajora Ivana Fedotoviče Serjogina. Její jednotky zaujaly palebné pozice mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Zahájily mohutnou ofenzivu za použití dělostřelectva a raketometů kaťuša, jejíž drtivý účinek přivedl německý odpor ke kolapsu. Přibližně ve tři hodiny ráno 12. května střelba ustala a zbytky německých sil bezpodmínečně kapitulovaly. Kapitulaci podepsal generál von Pückler-Burghaus v rakovickém mlýně u Čimelic, načež spáchal sebevraždu.

  Na vítězné straně kapitulaci stvrdili sovětský generálmajor Ivan Fedotovič Serjogin a americký plukovník Allison, náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru. Výsledkem bitvy bylo zajetí přibližně 6 000 německých vojáků a ukořistění značného množství vojenské techniky. Po ukončení bojů následovaly ještě několik dní trvající bezpečnostní operace v okolních lesích, kde se skrývali zbylí příslušníci nacistických jednotek, především ze složek Waffen-SS.

Kalendárium, 5. květen 1945

Rudé hvězdy nad Tišnovskem

Z návrhů na udělení vyznamenání Řádu rudé hvězdy pilotu Vladislavu Vasiljeviči Kozlovovi a Řádu rudého praporu letci–pozorovateli Vasiliji Jefimoviči Dadonovovi, kteří oba sloužili u 511. samostatného průzkumného leteckého pluku, se dozvídáme, že dne 5. května společně podnikli průzkumný let v letounu Petljakov Pe-2 nad silničním tahem z Kuřimi směrem ke Svitavám, kde zaznamenali přítomnost až 45 automobilů. V textu návrhů je shodně uvedeno: „Dne 5. 5. 1945 bylo průzkumným letem zjištěno: Na silnici Kuřim – Svitavy až 45 automobilů, Svitavy – Hradec Králové 30 automobilů, Hradec Králové – Prostějov až 30 automobilů, na železniční stanici Letovice – 2 vlakové soupravy, na železniční stanici Choceň – 3 vlakové soupravy s až 140 vagóny, na železniční stanici Týniště – 2 vlakové soupravy, na železniční stanici Hradec Králové – 8 vlakových souprav s až 260 vagóny, na letišti Hradec Králové – 7 letadel.“

Prameny:

Приказ подразделения №: 133/н от: 16.06.1945, Издан: ВС 5 ВА, ЦАМО, Фонд: 33, Опись: 690306, Дело: 3170.