Bitva u Slivice
Ve dnech 11. a 12. května 1945 proběhlo na území tehdejšího Československa poslední ozbrojené střetnutí druhé světové války a zároveň jedna z jejích posledních větších vojenských operací na evropském kontinentu – bitva u Slivice na Příbramsku. Tato bitva se odehrála tři dny po oficiální bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa a její význam spočívá nejen ve svém načasování, ale i v rozsahu sil, které se jí zúčastnily. Proti zbytkům nacistických jednotek bojovali dobrovolníci domácího odboje, sovětští partyzáni a rovněž jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády, operující v součinnosti s americkou 3. armádou. Do bojů předtím zasáhli i příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova.
Německé jednotky, v čele s fanatickým generálem Carlem von Pückler-Burghausem, ustoupily z Prahy 9. května 1945 a pokusily se proniknout do amerického zajetí. Tento plán však selhal, neboť vrchní velitel spojeneckých sil na západní frontě, generál Dwight D. Eisenhower, vydal rozkaz, že po půlnoci 8. května nebudou další německé jednotky do amerického zajetí přijímány. Německé síly tak uvízly poblíž demarkační linie v oblasti Slivice, kde odmítaly složit zbraně před sovětskými jednotkami a svou frustraci si vybíjely na civilním obyvatelstvu.
V prostoru mezi Bukem, Slivicemi, milínským nádražím a Kozím vrchem vybudovali Němci obranné postavení, tvořené třemi liniemi těžké bojové techniky, včetně tanků a minometů. Soustředilo se zde přes 6 000 příslušníků jednotek SS. Hlavní silou v této oblasti byla Kampfgruppe Wallenstein, složená z různorodých útvarů, mimo jiné ze zbytků 2. tankové divize SS „Das Reich“ a dalších formací. Jejím velitelem byl SS-Gruppenführer Carl Friedrich von Pückler-Burghaus, obávaný svou neústupností a známý pod přezdívkou „Krvavý hrabě“. Jeho jednotky, čítající přibližně 7 000 vojáků, byly dobře vybaveny tanky, samohybnými děly, protitankovými zbraněmi i těžkými kulomety.
Dne 11. května 1945 se proti nacistickému seskupení vydalo několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu pod velením kapitána Jevgenije Antonoviče Olesinského, společně s členy revoluční gardy. Útok probíhal ve třech směrech – od Brodu, Jerusalema a Hájů. Jakmile se partyzáni dostali do dostřelu německých zbraní, stali se snadným cílem pro dobře vyzbrojeného nepřítele. Z hlediska vojenské taktiky šlo o zoufalý podnik bez naděje na úspěch. Navíc němečtí vojáci často využívali různých lstí a léček, při kterých bez milosti likvidovali své protivníky.
Průběh střetu zásadně změnil až zásah Rudé armády, která se do bojů zapojila téhož dne v odpoledních a večerních hodinách. Klíčovou roli zde sehrála 104. gardová střelecká divize pod velením generálmajora Ivana Fedotoviče Serjogina. Její jednotky zaujaly palebné pozice mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Zahájily mohutnou ofenzivu za použití dělostřelectva a raketometů kaťuša, jejíž drtivý účinek přivedl německý odpor ke kolapsu. Přibližně ve tři hodiny ráno 12. května střelba ustala a zbytky německých sil bezpodmínečně kapitulovaly. Kapitulaci podepsal generál von Pückler-Burghaus v rakovickém mlýně u Čimelic, načež spáchal sebevraždu.
Na vítězné straně kapitulaci stvrdili sovětský generálmajor Ivan Fedotovič Serjogin a americký plukovník Allison, náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru. Výsledkem bitvy bylo zajetí přibližně 6 000 německých vojáků a ukořistění značného množství vojenské techniky. Po ukončení bojů následovaly ještě několik dní trvající bezpečnostní operace v okolních lesích, kde se skrývali zbylí příslušníci nacistických jednotek, především ze složek Waffen-SS.
Žádné komentáře:
Okomentovat