Kalendárium, 26. září 1882

V úterý 26. září 1882 se v Hořicích podkrkonoší narodil Václav Leopold Woseček, pozdější první velitel Rakousko-Uherského námořního letectva (Kommandant des k.u.k. Seeflugwesen), kterému velel od 4. září 1914 do 28. května 1915, kdy s hydroavionem L.40 padl do zajetí, z něhož na jaře 1917 uprchl.

Linienschiffsleutnant Václav (Wenzel) Leopold Woseček

Autor Jiří Mašek

* 26. 09. 1882 Hořice, Čechy, Rakousko – Uhersko

+ 05. 12. 1969 Štětí, Čechy, Československo

Námořní důstojník a pilot Seeflugwesen K. u K. Kriegsmarine

Námořní kapitán Československého obchodního loďstva

   Narodil se 26. září 1882 v Hořicích. K Rakousko – Uherskému námořnictvu (Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine) nastoupil 29. června 1902 v námořní akademii v Rijeka (dnes Fiume) (k.u.k. Marine-Akademie Rijeka). K 1. červenci 1902 je mu udělena hodnost Seekadett II. klasse. O dva roky později byl povýšen na Seekadett I. klasse. Po slavnostním vyřazení v roce 1906 byl povýšen na Seeaspirant a 1. května 1907 se Woseček konečně dočkal svého prvního důstojnického patentu, byl povýšen na Linienschiffsfähnrich (námořní praporčík – poručík pěchoty). Poté sloužil na více jak desítce lodí k. u k. Kriegsmarine. Například na bitevní lodi S.M.S. Tegetthoff a křižníku S.M.S. Zenta. Do hodnosti Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi – kapitán pěchoty) byl povýšen 1. listopadu 1911.

   Letecký výcvik absolvoval ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) v roce 1911 (možná jaro 1912). V prosinci 1912 odjel s pozdějším Linienschiffsleutnant Gottfried von Banfield a Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič do Francie, kde testovali hydroaviony pařížské firmy Donnet-Leveque. Dne 19. srpna 1914 získal diplom námořního pilota FAI č.1 (Rakousko – Uherský námořní letecký diplom č. 1).

   Od roku 1913 sloužil na základně námořního letectva Santa Catarina v Pule (Seeflugstation Pola-Santa Catarina). Po vypuknutí války se stává dnem 4. září 1914 velitelem Rakousko – Uherského námořního letectva a zároveň je i velitel základny námořního letectva v Pule (Kommandant des k.u.k. Seeflugwesen und Kommandant des Seeflugstation Pola).

   Po vypovězení války Itálie Rakousku – Uhersku 23. května 1915, provedl Linienschiffsleutnant Václav Woseček v noci z 23. na 24. května 1915 první nálet proti Itálii. A to útokem tří hydroavionů na Italskou Anconu. V noci z 27. května na 28. května 1915 při náletu na Benátky byl nucen pro poruchu motoru stroje L. 40, nouzově přistát v benátské laguně Comaccio. Spolu sním upadl do zajetí i pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino, jenž byl účastníkem náletu na Anconu.

   V květnu 1917 se Wosečkovi podařilo utéct z Italského zajetí přes Švýcarsko. Po nezbytné dovolené opětovně nastoupil jako velitel námořní základny letectva Santa Catarina v Pule. A byl jmenován zástupcem velitele námořního leteckého sboru (Kommando des k.u.k. Seefliegerkorps). Velitelem námořního leteckého sboru byl od 18. dubna 1917, kdy vzniklo samostatné velitelství námořního letectva (Kommando des Seefliegerkorps) pozdější Kontreadmiral Bořivoj Radoň.

   Po vzniku samostatného Československa se přihlašuje do služeb československého námořnictva na Labi a Dunaji.

   Ale je záhy dnem 1. března 1919 přeložen do výslužby. V roce 1919 nebo 1920 je přijat do služeb Československého obchodního loďstva. A je jmenován prvním důstojníkem na prvním zaoceánském plavidle Československé republiky, námořním parníku Legie. V roce 1921 se stává kapitánem Legie. V té době bydlí v Terstu. Je mu vyměřena vojenská penze i s přídavky na 2341 Kč ročně (1919).

   Po válce bydlí v Praze na Žižkově. Ve třicátých letech se stěhuje na Moravu. Poté do Štětí na Labi.

   Dne 2. listopadu 1923 se žení s Valentinou Petrovnou Gurjevovou. Bohužel ale dnem 9. června 1932 je manželství soudním rozhodnutím rozvedeno. V roce 1935 si příjmení Woseček mění na Voseček.

Vyznamenání:

Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací

Poznámky:

Prvního leteckého útoku proti Itálii na město Ancona v noci z 23. na 24. května 1915, se účastnili hydroaviony:

L. 40, pilot Linienschiffsleutnant Václav Woseček, pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino.

L. 46, pilot Linienschiffsleutnant Gustav Klasing, pozorovatel Fahnrich Johann R. F. von Cronenwald

L. 47, pilot Fregattenleutnant Gottfried von Banfield, pozorovatel Seakadett Heribert S. E. von Ravelsburg

Zdroje:

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Pod Rakouskou vlajkou, Jindřich Marek, 2003 Svět Křídel, ISBN-80-86808-03-3

http://www.namorniplavba.cz/cnp/351.html

http://horice.safarikovi.org/wosecek.html

www.valka.cz

Kalendárium, 21. září 1956

   V pátek 21. září 1956 dosáhl Jaroslav Novák, pilot 11. stíhacího leteckého pluku, v kabině letounu Mikojan-Gurjevič MiG-15bis ve výšce 14 200 metrů nedaleko Dobříše svůj poslední - šestý - sestřel špionážního balonu. Na svůj poslední úspěch ještě po letech vzpomínal: „Jednou se k nám dostal balon, na který MiG-17 několikrát nalétával a pálil ze všech zbraní. Cíl ale dál plul po obloze. Jak se později ukázalo, tento balon byl rozdělen na mnoho samostatných komor. Přečkal už honičku nad NDR a neporušený se dostal k nám. Od země to vypadalo tak, že má asi 30 km výšky. Bylo to brzy ráno. Balón unášel vítr a byl podle hlášení někde v okolí Teplic. Sestřelit jej měl další pilot, Josef Faix, ale nepovedlo se mu to, tak jsem šel nahoru já. Startoval jsem na MiGu-15. Výškoměr ukazoval téměř 14 km a cíl byl stále nade mnou. Provedl jsem velký oblouk a zahájil útok. Jak daleko mám zahájit palbu? Neměl jsem záchytný bod, podle něhož bych určil rozměr balonu a opravu pro střelbu. Zahájil jsem palbu z několika kilometrů dvojicí kanonů 23 mm, které používaly samodestrukční střelivo. Svítící střely bylo vidět po celé dráze a to mi umožnilo korigovat palbu. Balon však dál plul po obloze a nabýval hrozivých rozměrů. Tehdy jsem dostal z velitelství rozkaz srazit ho taranem. MiG se řítil vstříc obrovské bílé kouli, v níž si již prostřílel cestu. V poslední chvíli jsem si instinktivně zakryl obličej rukou. Proletěl jsem! Když bylo po všem, přistál jsem, aniž bych si nějak uvědomoval nebezpečí, kterému jsem byl právě v okamžiku střetu s balónem vystaven. Po přistání jsem to od techniků hrozně schytal, že takhle zašpiněný letoun ještě nikdy nepřebírali. Nicméně dali vše do pořádku. Mě to stálo dvě lahve gruziňáku.“ 

   Jaroslav Novák se narodil v Praze 20. listopadu 1931. Dne 3. ledna 1950 zahájil pilotní výcvik a po jeho ukončení nastoupil k 3. lsp v Brně, kde létal na Aviích S-199. Od dubna roku 1952 zahájil přeškolování na MiGu-15 a pak létal u nově založeného 9. lsp. Na podzim 1953 byl převelen k elitnímu 1. lsp. V letech 1955–56 se mu podařilo sestřelit celkem šest špionážních balonů. Krátce poté se stal příslušníkem 11. pluku. K jedné z nejdramatičtějších událostí v jeho leteckém životě došlo 25. listopadu 1968, kdy mu za letu selhal motoru u jeho MiGu-21. Ten začal prudce ztrácet rychlost i výšku a Novák se ho přesto do posledního okamžiku snažil zachránit. Pak ho nasměroval do neobydlené oblasti a katapultoval se. Utrpěl však při tom lehké zranění. Do civilu odešel v hodnosti podplukovník až koncem roku 1988. Absolvoval celkem 3 000 letů a 1 950 hodin. Jeho dlouhá životní pouť se zakončila 11. listopadu 2018.

Tabulka sestřelů Jaroslava Nováka

Datum Nepřítel Výška Místo

25. 1. 1956 balon 13 000 m Trnava

31. 1. 1956 balon 14 200 m JZ od Zvolenu

1. 2. 1956 balon 13 200 m J od Zvolenu

5. 2. 1956 balon 15 500 m Piešťany

5. 2. 1956 balon 15 500 m Tatry

21. 9. 1956 balon 14 200 m Dobříš

Prameny:

[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, No. V, 2018. ISSN: 2570-7477

[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Lovec balonů, Npor. Jaroslav Novák, Válka revue, č. 12, 2017. ISSN: 1804-0772

Kalendárium, 8. září 1917

V sobotu 8. září 1917 se Chrlicích u Brna narodil Leopold Šrom, stíhací pilot a letecké eso, který se stal nejúspěšnějším československým leteckým esem na východní frontě s 5 [4+1] jistými sestřely, 1 pravděpodobným sestřelem a další tři letouny zničil na zemi. 

ŠROM Leopold

Pilot Officer, poručík letectva (plukovník in memoriam),

letec – stíhací pilot,

příslušník 245. a 310. peruti, velitel letky u 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR

* 8. 9. 1917 Chrlice, okr. Brno

† 11. 10. 1968 Kladno

   Syn rolníka Antonína (1882) a Antonie, roz. Jochmanové (1882–1922). Měl sestry Marii (1907–), Alžbětu (1908–), Blaženu (1912–) a Anežku (1920–) a bratra Antonína (1919–). Po vyučení elektro-radiomechanikem na tříleté odborné elektrotechnické škole ve Vyškově (výuční list 1. 8. 1935) nastoupil praxi u téže firmy Radion Vyškov. Jeho zájem o letectví jej dovedl k létání v brněnském aeroklubu, kde v rámci branné akce 1000 nových pilotů dne 1. 10. 1936 složil pilotní zkoušku. Následně se dobrovolně přihlásil k letectvu a voj. prez. službu prodělával od 1. 10. 1937 u technické letky let. pl. 5 v Brně. Po následném absolvování poddůstojnické školy v Brně (24. 5.) a stíhacího výcviku u let. pl. 4 v Praze (22. 9.) a Prostějově (30. 11. 1938) byl v hodnosti svob. (1. 5. 1938) přemístěn 31. 12. 1938 jako stíhací pilot k let. pl. 3 Generála – letce M. R. Štefánika ve Spišské Nové Vsi, kde byl 31. 1. 1939 vtělen ke 45. stíhací letce. Po rozbití státu byl 21. 3. 1939 repatriován do protektorátu, ale již 15. 6. 1939 uprchl do Polska.

   V Krakově se přihlásil na čs. konzulátu do čs. zahraničního odboje a následně odplul lodí do Francie, kde nejprve vstoupil do Cizinecké legie v nejnižší hodnosti Soldat. Byl odeslán k 1. pluku do Sidi-bel-Abbès v Alžíru, a po vypuknutí války byl převeden k fr. koloniálnímu letectvu v Alžíru a 2. 10. 1939 povýšen na desátníka. Výcvik prodělával od 15. 11. v Blidě a od 26. 11. 1939 v metropolitní Francii – nejprve v Chartres, od 11. 4. 1940 v Bourges a nakonec od 10. 6. v La Rochelle. Do bojů již nestačil zasáhnout a po fr. zhroucení odplul 19. 6. 1940 z přístavu Bayonne do Plymouthu (21. 6. 1940).

   Do řad RAF VR vstoupil 5. 8. 1940 v nejnižší hodnosti AC2. Po povýšení do hodnosti Sergeant (18. 9.) byl odeslán k bojovému výcviku – od 5. 9. u 12. OTU (letiště Benson) a následně od 1. 10. u 56. OTU (Sutton Bridge). V jeho průběhu byl povýšen na četaře (28. 10. 1940) a 26. 11. 1940 byl odeslán k britské 245. stíhací peruti v severním Irsku, kde na stíhacích Hurricanech dosáhl své první bojové úspěchy. Poté od 4. 7. 1941 do 1. 8. 1942 bojoval s 310. čs. stíhací perutí, u níž dále zvýšil své skóre na 3 sestřely jisté, 1 pravděpodobný a 1 poškozený nepř. letoun. Mezitím byl povýšen na Flight Sergeanta (1. 9. 1941) a na rtm.let. v zál. (7. 3. 1942). Krátce před dokončením turnusu, 23. 7. 1942, se zúčastnil úspěšného hloubkového útoku na letiště Lannion, ale jeho Spitfire byl nepř. protiletadlovým dělostřelectvem natolik silně poškozen, že jej jen s vypětím veškerých sil dotáhl do mateřského Exeteru. Po absolvování prvního operačního turnusu se stal instruktorem u 57. OTU a od 15. 1. 1943 opět bojově létal na Spitfirech s 310. perutí, u níž byl povýšen do nejnižší brit. důstojnické hodnosti Pilot Officer (24. 7. 1943). Na základě dobrovolné přihlášky byl vybrán do skupiny stíhačů, která byla 31. 1. 1944 uvolněna z RAF, aby odjela na východní frontu. V rámci toho byl 1. 2. 1944 povýšen na ppor.let. v zál. a společně s 20 dobrovolníky vyplul 21. 2. 1944 z Liverpoolu na lodi Reina del Pacifico přes Gibraltar do Egypta, odkud pak pokračovali přes Palestinu, Sýrii, Irák a Irán do SSSR.

   Po příchodu na letiště Ivanovo, kde bylo zahájeno přeškolení na sov. stíhací letouny La–5FN, se 3. 5. 1944 stal příslušníkem právě zřízené 128. československé samostatné stíhací letecké peruti, která byla k 1. 6. 1944 na letišti Kubinka reorganizována na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk. V jeho řadách přistál 17. 9. 1944 na povstaleckém Slovensku. V následujících týdnech se jako odvážný, bojovný a důsledný pilot všestranně vyznamenal a ve vzdušných bojích s protivníkem se stal vůbec nejúspěšnějším stíhačem povstaleckého letectva. Kromě toho podnikl četné a úspěšné útoky na pozemní cíle, přičemž zničil či poškodil 3 letouny na zemi, 21 nákladních, 2 osobní auta po jedné minometné a dělostřelecké baterii. Po potlačení SNP odletěl 25. 10. 1944 zpátky do sov. týlu, kde byl nejprve 28. 10. 1944 určen velitelem jeho nově organizované 3. letky, ale již 1. 11. 1940 byl jmenován velitelem 2. letky a současně mu byla propůjčena hodnost por.let. v zál. (definitivně k 7. 3. 1945). V čele své letky se v dubnu a květnu 1945 zúčastnil závěrečných bojů na Ostravsku, Opavsku a Těšínsku. Tím uzavřel svou válečnou bilanci, která obnášela celkem 435 nalétaných operačních hodin (z toho 380 v Británii, 37.30 za povstání na Slovensku a 17.30 v Ostravské operaci). Sestřelil celkem 8 nepřátelských letounů jistě (z toho 2 ve spolupráci), další 2 pravděpodobně a 1 poškodil.

   Vzhledem k tomu, že pluk (stejně jako nadřízená 1. čs. smíšená letecká divize v SSSR) měl převahu personálu slov. národnosti, byl odeslán do mírové posádky na Slovensko. V rámci toho por. Šrom setrval v Praze-Kbelích, kde formálně dnem 1. 8. 1945 nastoupil službu u své bývalé 310. peruti, která se v tomtéž měsíci vrátila z Británie. Mezitím byl povýšen na npor.let. v zál. (1. 7. 1945) a následně na kpt.let. v zál. (1. 1. 1946). Již 30. 11. 1945 byl jako výtečný pilot přemístěn k VLÚ v Praze-Letňanech a určen do komise pro přejímání nových a opravených letounů (u Ústředního leteckého skladu). V tomto zařazení mu jeho zkušenýma rukama prošlo prakticky vše, co v tehdejším čs. letectvu létalo – od letounů sovětské, britské, americké i německé provenience včetně proudových Me 262 (S-92). Mezitím byl dnem 1. 1. 1947 přeložen do skupiny důstojníků letectva z povolání, 1. 3. 1947 povýšen na škpt.let. a 9. 10. 1948 se oženil s učitelkou národní školy Dagmar Novotnou, roz. Julinkovou. Protože v té době již perzekuce bývalých západních letců byla v plném proudu, dostal od několika svých někdejších spolubojovníků nabídku, aby opětovně odešel do zahraničí. Ačkoli odmítl, byl již 20. 11. 1948 zatčen orgány voj. obranného zpravodajství, ale po sedmitýdenní vazbě byl propuštěn. Svou službu pak konal jen krátce, do 1. 3. 1949, kdy byl z preventivních důvodů odeslán na dovolenou s čekaným a následně 1. 8. přeložen do výslužby bez nároků na odpočivné platy. Mezitím již 1. 4. 1949 nastoupil jako radiomechanik do n. p. Tesla Žižkov, kde pracoval až do roku 1966. Mezitím byl rehabilitován a povýšen nejprve na mjr.let. v zál. (20. 11. 1963) a pak na pplk. v zál. (1. 5. 1965). V červnu 1966 odešel pracovat ke Státní letecké inspekci, ale chtěl opět aktivně létat, takže po složení náročných zkoušek se stal druhým pilotem u ČSA na dopravních strojích Iljušin Il-14. Zahynul 11. 10. 1968 při letu do Bratislavy. Krátce po startu z Ruzyně vysadil letounu Il-14 jeden z motorů a letoun se zřítil nedaleko od Kladna. Celá osádka i cestující přitom přišli o životy. V rámci polistopadových rehabilitací byl 1. 6. 1991 in memoriam povýšen na plukovníka v.v.

Vyznamenání:

4 × Československý válečný kříž (5. 5. 1943, 2 × 13. 4. 1946),

3 × Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (1. 7. 1941, 5. 5. 1943),

Československá medaile Za zásluhy I. st. (26. 9. 1946),

Československá vojenská pamětní medaile se štítky F–VB (7. 3. 1944) a SSSR,

Řád Slovenského národníhopovstábí I. tř. (29. 8. 1946),

Řád Rudé hvězdy (26. 4. 1965),

The 1939–1945 Star (1945),

Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp,

medal Za pobědu nad Germanijej aj.

Prameny:

VÚA–VHA, sb. KL;

VHA, Trnava, KML;

VÚA–VHA, ČSL-VB, Válečný deník 311. peruti;

TNA–PRO, Kew, AIR 27, No 245 a 310 Squadron Operations Record Book.

Literatura:

RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941). Cheb 2000;

RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942). Cheb 2001;

RAJLICH, J.: Esa na obloze. Praha 1995;

SEHNAL, J. – RAJLICH, J.: Stíhací pilot. Praha 1991. J.R.

autorský kolektiv Vojenského historického ústavu Praha a Vojenského historického ústavu v Bratislavě: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2005. ISBN: 80-7278-233-9

Kalendárium, 5. září 1982

   V neděli 5. září se Václavu Havnerovi společně s Josefem Faltou podařilo přinutit k přistání dva narušitele. Ve 12.14 hod. přeletěly hranici dva motorizované větroně (AVO-68-S Samburo, Scheibe SS-25B) z Rakouska v prostoru Dačic. Dvojice hotovostních pilotů 4. letky 1. stíhacího leteckého pluku z Českých Budějovic dovedla zbloudilé větroně na plochu letiště v Jindřichově Hradci. Václav Havner vzpomínal po letech takto: „5. 9. 1982 hotovost na Mig-15bis spolu s mjr. Faltou. Počasí bylo dobré, letiště v Rakousku měly provoz, letiště Dobersberg bylo blízko hranic, takže od rána pohotovosti a starty. Dva hlídkové lety z hotovosti ten den jsem už měl za sebou. Bylo odpoledne, J. Falta byl ve vzduchu. Najednou narušitel a vzlet pro mne. Kolega byl už ve vzduchu asi hodinu, tak jsem věděl, že paliva asi moc nemá. Po radiu jsem slyšel, jak ho navádějí a že hlásí, že vidí dva motorové větroně v prostoru Dačice. Dal jim signál, že jsou narušitelé, ale motali se a rozhodovali se jak z toho. To už jsem byl poblíž, letěl jsem rychlostí 900 km/hod. Potvrdilo se, že když na narušitele dělají manévr dva stíhači, tak změní názor a začnou poslouchat. Nasměrovali jsme je na Jindřichův Hradec a J. Falta musel opustit formaci a jít domů na přistání, měl málo paliva. Dovedl jsem dvojici k letišti J. Hradec, vysunul podvozek a naznačil, aby přistáli. Poslechli a když už seděli, udělal jsem nad nimi průlet s dvojitým victory roolem (dvojitý výkrut, dvojité vítězství). Pro mne to byl v tom roce třetí úspěšný zásah, taky poslední, MiGy-15bis šly za půl roku do šrotu.“

   Větroně pilotovali otec a syn Alois a Mario Burgerové, kteří zabloudili při přeletu z Vídně do Dobersbergu. Pro Havnera šlo již o jeho čtvrtý a pátý letoun narušitele, který donutil přistát. Vítězný výkrut, který provedl nad přistávací dráhou po tomto úspěchu svědčí o tom, že se mentalita stíhacích pilotů od časů Rudého barona příliš nezměnila. 

   Už od dob 1. světové války bylo „přinucení přistát - forced to land“ započítáváno jako letecké vítězství i proto lze Václava Havnera pro pět vítězství na jeho účtu považovat za poslední československé stíhací eso.

   Na přelomu 70. a 80. let minulého století lze pozorovat postupný obrat v přístupu k narušitelům našeho vzdušného prostoru. Cizí letouny už nejsou předem považovány za nepřátelské špiony s těmi nejhoršími úmysly, které je nutno tvrdě trestat, ale je k nim  přistupováno především s cílem poskytnout pomoc v nouzi. Jsou vyprovázeny zpět k hranicím nebo při ztrátě orientace navedeny a donuceny k přistání na nejbližší letiště v Čechách.

Tabulka úspěchů Václava Havnera

Datum Nepřítel Místo

10. 4. 1976 ½ Cessna 172 mezi Velešínem a Kaplicí, přinucen přistát na letišti České Budějovice

9. 7. 1982 větroň nedaleko Slavonic

22. 8. 1982 ½ Piper Saratoga Vyšší Brod, přinucen přistát na letišti České Budějovice

5. 9. 1982 ½ motorový větroň jižně od Dačic, přinuceny přistát v Jindřichově Hradci

5. 9. 1982 ½ motorový větroň jižně od Dačic, přinuceny přistát v Jindřichově Hradci

Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.

[3] Václav Havner, osobní korespondence.
[4] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Poslední československé stíhací eso, in Centurion, No. 1, 2018.
[5] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017.

[6] Horský, Jiří - Csermelyi, Jiří: O hranici vysoko na nebi a hluboko v lidském srdci, in Obrana lidu.
[7] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014. ISBN: 978-80-87311-44-8
[8] Irra, Miroslav: Letiště na jihu, Letiště České Budějovice-Planá 1937-2017, Jakab Publishing s.r.o., Nevojice 2017.

Rakouský letoun Piper Saratoga, D-ENRG, stojící na ploše vojenského letiště v Českých Budějovicích. Letoun byl donucen k přistání 22.. srpna 1982 dvojicí pilotů 4. letky 1. slp mjr. Havnerem a mjr. Bomberou.

Záznam v zápisníku letů Václava Havnera o indidentu z 5. září 1982.

Na některých letounech 4. letky 1. slp převzatých od 30. sbolp přetrval jeho znak i v době služny v Plané.

MiG-15bis.

Edit: Thu 05 Sep 2019 02:47:35 PM CEST

Edit: Mon 05 Sep 2022 09:07:56 AM CEST

Kalendárium, 2. září 1973

Vrak stroje SF-25B.

   V neděli 2. září 1973 se nad Československem udál další z leteckých incidentů, tentokrát však s tragickým koncem. Ten den narušil náš vzdušný prostor rakouský sportovní stroj Scheibe SF-25B Falke, imatrikulace OE-9056, v jehož kabině seděla dvojčlenná posádka Friedrich Hammer a Ludwig Illeschko. Sportovní letoun byl poprvé zachycen radiolokačními stanicemi u Dobersbergu v 15.35 a v 16.01 překročil v prostoru Nové Bystřice rakousko-československou hranici a směřoval do našeho vnitrozemí. Nejdříve startoval v 15.41 major Jiří Neliba, jenž měl vystřídat hlídku majora Jana Oberfalzera, kterému docházely pohonné hmoty. V okamžiku, kdy byl cíl pouhé tři kilometry jižně od státní hranice, dostává Neliba povel k letu směrem na Novou Bystřici. V 16.05 pak startuje druhý Delfín, pilotovaný nadporučíkem Václavem Preslem a nakonec v 16.06 Vysílá pozemní velení do vzduchu třetí stroj, tentokrát nadzvukový MiG-21, v jehož kokpitu seděl major Zika. Ten měl za úkol přehradit cestu mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí, přičemž oba L-29 měly létat ve vlnovkách napravo a nalevo od předpokládané trasy narušitele. V 16.09 přichází zpráva Pohraniční stráže, že vidová hláska i hlídka v hraničním pásmu spatřily nevelké motorové letadlo, pohybující se v malé výšce. V 16.09 se oba Delfíny přiblížily ke sportovnímu letounu nedaleko Kunžaku, když přelétal nad rybníkem Komorník. Sportovní letoun nereagoval na výzvy našich hotovostních letounů a snažil se o únik. Major Neliba se přiblížil vpravo od SF-25B a kýváním křídly mu dával znamení, že jej má následovat. Poté na něj i vypálil z kulometů, šlo však jen o výstražnou palbu mimo cíl. Friedrich Hammer provedl otáčku jeho směrem a Neliba musel rychle stoupat, v obavě ze srážky. Podle pozemních pozorovatelů sportovní stroj otočil a mířil zpět nad Komorník a k jihu k rakouské hranici. Neliba jako vedoucí dvojice dal nadporučíku Preslovi pokyn k přiblížení, ten začal v 16.16 provádět zatáčku, když v tom došlo ke srážce. Rakouský letoun při neřízeném pádu dopadl do vedení vysokého napětí a vzplanul. Oba Rakušané neměli šanci přežít. Stroj se rozbil o zem nedaleko obce Budkov. Lehce poškozený letoun nadporučíka Presla doletěl na domovskou základnu v Českých Budějovicích.

   Tajný rozkaz velitele pluku č. 032 z 2. října 1973 k události uvádí: „Dne 2. 9. 1973 v 16.01 hod. došlo k narušení čs. vzdušného prostoru motorovým letounem z RSR v prostoru Nový Vojířov do hloubky 15 km nad naše státní území. Cíl-narušitel byl zjištěn pozorovacími stanovišti a radiolokátory. Na narušitele byli navedeni stíhači z letiště České Budějovice. Narušitel byl mezinárodně platnými signály vyzván k následování. Této výzvy neuposlechl a při prudkém manévru proti doprovázejícím stíhačům došlo z Jeho viny ve výšce 100 m v prostoru 8 km východně od Jindřichova Hradce ke srážce se stíhačem, které nebylo možno zabránit. Letoun narušitel se zřítil v prostoru obce Stříškovice a při pádu se vzňal. Letoun npor. Presla byl při srážce poškozen a pilot s ním nouzově přistál na letišti České Budějovice. Hotovostní systém úkol splnil. Na splnění úkolu hotovostními prostředky se podílela hotovostní směna VS, směna ostré hotovosti a zabezpečující prostředky letového provozu. Piloty mjr. NELIBU Jiřího a npor. PRESLA Václava za výtečné splnění úkolu při zásahu proti narušiteli navrhl velitel 3. dPVOS k odměně nadřízeným velitelem.“

Václav Presl

Pěkný letový záběr L-29 č. 1417 od 1. slp.

 L-29 Delfín nadporučíka Václava Presla.

Poškození na Delfínu, pilotovaném Václavem Preslem.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[2] Fojtík, Jakub: Delfin Aero L-29, Magnet Press Slovakia, Bratislava 2018. ISBN: 978-80-89169-58-0

[3] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014.

[4] Irra, Miroslav: Aero L-29 „Delfín“ v československém a českém vojenském letectvu, 1. díl, Aero No. 15, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2015. 

[5] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.

[6] Soušek, Tomáš - Šihla, Jiří: MiG - náš osud, AVIS, Praha 1999.