Kalendárium, 2. září 1973

Vrak stroje SF-25B.

   V neděli 2. září 1973 se nad Československem udál další z leteckých incidentů, tentokrát však s tragickým koncem. Ten den narušil náš vzdušný prostor rakouský sportovní stroj Scheibe SF-25B Falke, imatrikulace OE-9056, v jehož kabině seděla dvojčlenná posádka Friedrich Hammer a Ludwig Illeschko. Sportovní letoun byl poprvé zachycen radiolokačními stanicemi u Dobersbergu v 15.35 a v 16.01 překročil v prostoru Nové Bystřice rakousko-československou hranici a směřoval do našeho vnitrozemí. Nejdříve startoval v 15.41 major Jiří Neliba, jenž měl vystřídat hlídku majora Jana Oberfalzera, kterému docházely pohonné hmoty. V okamžiku, kdy byl cíl pouhé tři kilometry jižně od státní hranice, dostává Neliba povel k letu směrem na Novou Bystřici. V 16.05 pak startuje druhý Delfín, pilotovaný nadporučíkem Václavem Preslem a nakonec v 16.06 Vysílá pozemní velení do vzduchu třetí stroj, tentokrát nadzvukový MiG-21, v jehož kokpitu seděl major Zika. Ten měl za úkol přehradit cestu mezi Slavonicemi a Novou Bystřicí, přičemž oba L-29 měly létat ve vlnovkách napravo a nalevo od předpokládané trasy narušitele. V 16.09 přichází zpráva Pohraniční stráže, že vidová hláska i hlídka v hraničním pásmu spatřily nevelké motorové letadlo, pohybující se v malé výšce. V 16.09 se oba Delfíny přiblížily ke sportovnímu letounu nedaleko Kunžaku, když přelétal nad rybníkem Komorník. Sportovní letoun nereagoval na výzvy našich hotovostních letounů a snažil se o únik. Major Neliba se přiblížil vpravo od SF-25B a kýváním křídly mu dával znamení, že jej má následovat. Poté na něj i vypálil z kulometů, šlo však jen o výstražnou palbu mimo cíl. Friedrich Hammer provedl otáčku jeho směrem a Neliba musel rychle stoupat, v obavě ze srážky. Podle pozemních pozorovatelů sportovní stroj otočil a mířil zpět nad Komorník a k jihu k rakouské hranici. Neliba jako vedoucí dvojice dal nadporučíku Preslovi pokyn k přiblížení, ten začal v 16.16 provádět zatáčku, když v tom došlo ke srážce. Rakouský letoun při neřízeném pádu dopadl do vedení vysokého napětí a vzplanul. Oba Rakušané neměli šanci přežít. Stroj se rozbil o zem nedaleko obce Budkov. Lehce poškozený letoun nadporučíka Presla doletěl na domovskou základnu v Českých Budějovicích.

   Tajný rozkaz velitele pluku č. 032 z 2. října 1973 k události uvádí: „Dne 2. 9. 1973 v 16.01 hod. došlo k narušení čs. vzdušného prostoru motorovým letounem z RSR v prostoru Nový Vojířov do hloubky 15 km nad naše státní území. Cíl-narušitel byl zjištěn pozorovacími stanovišti a radiolokátory. Na narušitele byli navedeni stíhači z letiště České Budějovice. Narušitel byl mezinárodně platnými signály vyzván k následování. Této výzvy neuposlechl a při prudkém manévru proti doprovázejícím stíhačům došlo z Jeho viny ve výšce 100 m v prostoru 8 km východně od Jindřichova Hradce ke srážce se stíhačem, které nebylo možno zabránit. Letoun narušitel se zřítil v prostoru obce Stříškovice a při pádu se vzňal. Letoun npor. Presla byl při srážce poškozen a pilot s ním nouzově přistál na letišti České Budějovice. Hotovostní systém úkol splnil. Na splnění úkolu hotovostními prostředky se podílela hotovostní směna VS, směna ostré hotovosti a zabezpečující prostředky letového provozu. Piloty mjr. NELIBU Jiřího a npor. PRESLA Václava za výtečné splnění úkolu při zásahu proti narušiteli navrhl velitel 3. dPVOS k odměně nadřízeným velitelem.“

Václav Presl

Pěkný letový záběr L-29 č. 1417 od 1. slp.

 L-29 Delfín nadporučíka Václava Presla.

Poškození na Delfínu, pilotovaném Václavem Preslem.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[2] Fojtík, Jakub: Delfin Aero L-29, Magnet Press Slovakia, Bratislava 2018. ISBN: 978-80-89169-58-0

[3] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014.

[4] Irra, Miroslav: Aero L-29 „Delfín“ v československém a českém vojenském letectvu, 1. díl, Aero No. 15, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2015. 

[5] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.

[6] Soušek, Tomáš - Šihla, Jiří: MiG - náš osud, AVIS, Praha 1999.

Kalendárium, 19. srpen 1981

Ve středu 19. srpna 1981 došlo v zálivu Velká Syrta, v blízkosti teritoriálních vod Libye, k „Incidentu v zálivu Syrta“. Během hlídkového letu u pobřeží Libye, zachytily americké F-14 na svých radarech blížící se dvojici Su-22, která se pokusila sestřelit dvojici letounů F-14A z perutě VF-41 „Black Aces“. Jedno z libyjských letadel vystřelilo na Tomcaty raketu, ta však minula cíl. Piloti F-14 ve složení Cdr. Henry „Hank“ Kleeman a Lt. Dave Venlet, a Lt. Larry Muczynski a Lt. Jim Anderson opětovali střelbu a připsali si zničení obou letounů řízenými střelami AIM-9L. Celý vzdušný souboj trval jen 45 sekund.

F-14 Tomcat versus Su-22 - Dogfight nad zálivem Velká Syrta

Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE

Během Studené války se ve vzduchu mnohokrát setkali piloti plně vyzbrojených letounů obou hlavních velmocí, jejich spojenců nebo satelitů. Většina setkání se obešla bez konfliktů, i když zúčastnění většinou provozovali to, čemu se říká „dráždění chřestýše bosou nohou“. Když nic jiného, aspoň se snažili zaujmout výhodnější pozici vůči protivníkovi. Ovšem občas to dopadlo jinak.

Lodě americké 6. floty měly provést 18. a 19. srpna 1981 plánované rutinní cvičení ve Středozemním moři, spojené s ostrými střelbami na cvičné cíle. Taková akce je jednou z mála příležitostí, kdy piloti mohou odpálit skutečné rakety, cítit jejich účinek na chování letounu a vidět exploze hlavic na cvičném cíli na vlastní oči. Totéž platí pro obsluhy protiletadlových systémů umístěných na lodích.

Tomcat AJ 102 během souboje kniploval CDR Henry „Hank“ Kleeman, backseatera mu dělal Lt. David Venlet

Scéna

Pro střelby byla vybrána relativně málo využívaná oblast Středozemního moře, kterou nevedly žádné civilní linky a nebyla využívaná pro rybolov. Problém byl v tom, že cvičná oblast zasahovala do oblasti zálivu Velká Syrta, který Libye prohlásila za své výsostné vody. Přestože podle mezinárodního práva sahají výsostné vody každé země do vzdálenosti 3 námořních mil od pobřeží, libyjský vůdce plukovník Muammar Kaddáfí rozšířil pásmo na 12 námořních mil a celý záliv Velká Syrta.

Jenže ve Spojených státech byl prezidentem Ronald Reagan a ten veřejně deklaroval, že se nenechá žádnými teroristy vydírat a ani s nimi nebude vyjednávat. US Navy proto dostala pokyn postupovat v souladu s mezinárodním právem.

Cvičení se účastnily lodě bojové skupiny letadlových lodí (CVBG¹) USS² Nimitz (CVN-68³) a USS Forrestal (CV-59).

Libyjci to samozřejmě považovali za narušení svých výsostných vod a vzdušného prostoru. Jenže takové námořní uskupení nemohli hladinovými plavidly nijak ohrozit, takže svoje akce omezili na provokativní lety MiGů-23MS, MiGů-25PD, Mirage F.1, Su-20M a Su-22M2/3. V souladu s pravidly cvičení tak museli Američané jen během prvního dne 35krát přerušit střelby. Hlídkující palubní stíhači potom eskortovali narušitele mimo prostor, kde probíhalo cvičení. Reakce libyjských pilotů byly různé, někteří poslechli výzvy okamžitě a po „zamávání“⁴ následovali zasahující letoun ven z prostoru, jiní pokračovali tvrdošíjně dál. Podle hlášení amerických pilotů se hlavně osádky letounů Mirage chovaly agresivně a snažily se zaujmou pozici vhodnou pro útok, případně se snažily vymanévrovat těžší Tomcaty s využitím manévrů s velkým přetížením na vertikále. Piloti MiGů-25 se zase pokoušeli o průnik s využitím převahy vyšší maximální rychlosti.

Naproti tomu piloti ostatních letadel příliš nevzdorovali a umožňovali stíhačům US Navy držet s nimi formaci a někteří se dokonce nechávali fotografovat. Žádná strana nevystřelila a zúčastnění se spokojili s tím, že se snažili udělat na protivníka dojem nějakým číslem z vyšší pilotáže.

Aktéři

Ve středu 19. srpna za úsvitu vzlétla dvojice Tomcatů na obvyklou CAP₅ . Letouny poskytla stíhací peruť VF-41⁶ „Black Aces“ z USS Nimitz (CVN-68). Letoun s volacím znakem „Fast Eagle 102“ (palubní číslo 102) pilotoval CDR₇ Henry „Hank“ Kleeman s RIO₈ Lt. Dave Venletem, „Fast Eagle 107“ pilotoval Lt. Larry „Music“ Muczynski a RIO Lt. Jimem Andersonem na zadním sedadle.

Katapulty Nimitzu „vyplivly“ Tomcaty do vzduchu v 0600⁹ a dvojice směřovala na své stanoviště, kde si měla odbýt svůj dnešní CAP. Podle hlášení z minulého dne patřil jejich sektor k těm „nejméně navštěvovaným“, takže se v duchu připravovali na další nudné hlídkování nad pustou hladinou moře a záviděli kolegům na rušnějších stanovištích. Trochu vzrušení přineslo hlášení E-2C od VAW-124¹⁰, který zachytil dvojici „bogies“¹¹ těsně po vzletu z libyjské základny.

Krátce po 0700 ukázaly palivoměry Tomcatů „bingo fuel“¹² a bylo na čase poohlédnout se po tankeru. Piloti se dohodli, že udělají ještě jeden okruh a půjdou trochu odlehčit tankovacím KA-6 Intruder.

Když točili poslední „kolečko“ zaregistroval RIO Lt. David Venlet na obrazovce svého AN/AWG-9 dva cíle vzápětí identifikované jako „bandits“¹³. Tankování muselo počkat. Letouny byly asi 35 mil daleko, blížily se čelně a stoupaly.

Tomcaty zaujaly volnou sestavu, stupňovitě vpravo, označovanou „Combat spread“. „Fast Eagle 102“ letěl na pozici „eyeball“¹⁴ asi dvě míle před „Fast Eaglem 107“, který mu kryl záda s převýšením zhruba 7 000 stop. Tato volná sestava má výhodu v tom, že vzadu letící „shooter“¹⁵ má dostatek prostoru a času reagovat na nečekané manévry protivníka.

Tomcaty se snažily dostat „banditům“ na šest hodin, ale libyjský GCI¹⁶ odvedl dobrou práci a Su-22 dokázaly každý manévr odvrátit. Američtí piloti se smířili s tím, že úvod partie bude rychlý průlet letounů na vstřícných kurzech.

Ve vzdálenosti 8 mil hlásil „Hank“ Kleeman vizuální kontakt. Byl ve výšce 20 000 stop a Libyjci byli o něco málo níž. Ve vzdálenosti 4 mil se „chytil“ i „Music“ Muczynski a cíle byly vizuálně identifikovány jako Su-22 Fitter, vyzbrojené AA-2 Atoll.¹⁷ Udržovaly sevřenou formaci, ve které se číslo (wingman) drželo ve stejné výšce, necelých 200 m vpravo od vedoucího. Sbližovací rychlost na vstřícném kurzu byla přes 1 000 uzlů (1 850 km/h) Letouny se míjely vlevo.

Zápletka

Druhým aktérem potyčky za US Navy byl tento Tomcat AJ 107 pilotovaný Lt. Larry „Music“ Muczynskim a RIO Lt. Jimem Andersonem

„Hank“ Kleeman začal naklánět Tomcata vlevo, aby neztratil při míjení Su-22 z dohledu, když Libyjec odpálil AA-2. Těžko říct jestli šlo o úmysl, protože vzájemná pozice letounů nebyla pro střelbu vůbec ideální. Pravděpodobnost zásahu raketou Atoll na vstřícném kurzu a ještě na tak malou vzdálenost (méně než 1 000 m) byla minimální, protože ta měla pouze charakteristiku „tail aspekt“¹⁸. Navíc F-14 měly na své straně převahu ve výzbroji i celkových výkonech letounu. Je dost dobře možné, že pilotovi Su-22 jen ujely nervy.

„Hank“ Kleeman reflexivně srovnal Tomcata, raketa udělala oblouk, prolétla pod letounem a zmizela v dálce. Manévr byl vcelku zbytečný, protože hlavice se pravděpodobně ani nestihla odjistit. Ale kdo by se vydržel jen tak se dívat na raketu letící přímo proti vám?

Reakce Tomcatů byla rychlá a přesná. Piloti Navy znali své řemeslo dokonale. “Music“ Muczynsky točil ostře vlevo, aby se dostal za vedoucího libyjské dvojice. „Hank“ Kleeman se snažil dostihnout jeho číslo, také levou zatáčkou.

Libyjci udělali stejný manévr, který praktikovali málo vycvičení piloti ve Vietnamu. Rozdělili sestavu a vůbec se nesnažili jeden druhého podporovat. Každý „na své triko“. Zřejmě měli, jako piloti stíhacích bombardérů, jen minimální výcvik ve vzdušném boji a neměli přesnou představu o tom, co se děje.

Pilot Su-22 na pozici čísla, místo aby se snažil maximálně utáhnout levou zatáčku, kterou by po něm Tomcat, vzhledem k vzájemné pozici, asi nedokázal zopakovat, začal točit vpravo. Tento nešťastný manévr ho naservíroval „Hankovi“ Kleemanovi přímo pod nos. Ten svůj F-14 snadno dostal do ideální střelecké pozice. Měl Su-22 zhruba na 1 hodině přibližně ľ míle(1 400 m) před sebou. Libyjec se snažil uniknout do slunce, ale „Hank“ mu nedal šanci. AIM-9L¹⁹ odpálený z takové pozice zasáhl Su-22 naprosto spolehlivě ještě v jeho pravé zatáčce. Lybijský pilot vypustil brzdící padák, aby snížil rychlost, odhodil překryt kabiny a katapultoval se. Krátce na to se mu otevřel padák, na kterém dopadl do vod zálivu.

Muczynski se levou zatáčkou dostal za vedoucího libyjské dvojice. Přibližně v době, kdy Kleeman hlásil rádiem úspěšný sestřel, vystřelil i on Sidewinder, který zasáhl Suchoje přímo do výtokové trysky. Muczynski měl co dělat, aby se vyhnul explodujícím troskám zádi Su-22, prudce přitáhl a užil si pěkných 6G. Vzápětí otočil letoun půlvýkrutem²⁰ na záda a sledoval pád své oběti. Exploze roztrhla Su-22 na dvě části těsně za křídly. Přední polovina spadla do vývrtky²¹. Po dvou otáčkách se pilot katapultoval. Padák nebylo vidět, ale je možné, že pilot ho otevřel až v menší výšce.

Finále

Libyjci zahájili podle amerického hodnocení velmi dobře zorganizovanou SAR²² akci, při které využívali jako velitelský letoun C-130 Hercules, který létal u pobřeží. Nakonec byl jeden pilot vytažen na palubu rychlého člunu.

F-14 se vrátily na Nimitz a flota dokončila cvičení přesně podle plánu.

Celý incident měl samozřejmě politickou dohru. Představitelé Libye okamžitě protestovali na půdě OSN a obviňovali Američany ze všeho možného. Odpověď byla poměrně strohá. Cvičení bylo v mezinárodních vodách a bylo včas oznámeno v námořních a leteckých věstnících, přesně v souladu s mezinárodními úmluvami. Libyjský útok byl naprosto nevyprovokovaný. Pokud to bude nutné, použijeme proti podobnému útoku na americké jednotky operující v mezinárodních vodách nebo vzdušném prostoru přiměřenou sílu.

Vyšlo v časopise ATM 2004/03

Vysvětlivky:

1 - CVBG Carrier Battle Group: bojová skupina letadlové lodi. Skupina plavidel tvořená letadlovou lodí, doprovodnými křižníky, torpédoborci, fregatami, výsadkovými a ponorkami

2 - USS United States Ship: loď Spojených států

3 - CV(N) Carrier (Nuclear): letadlová loď (s jaderným pohonem)

4 - Mezinárodní signál následuj mne: zasahující letoun prolétne před narušitelem, kýváním letounu z křídla na křídlo a zatáčkou do požadovaného směru vyvede letoun z ohroženého prostoru.

5 - CAP Combat Air Patrol: letecká hlídka z letadlové lodi. Působí v roli předsunutého prostředku protiletadlové obrany zhruba ve vzdálenosti 200 mil od CVBG

6 - VF-41 Carrier Fighter Squadron: palubní stíhací peruť

7 - CDR Commander: Fregatní kapitán

8 - RIO Radar Intercept Officer: operátor radarového systému AN/AWG-9. Muž na zadním sedadle F-14

9 - ZULU čas: světový čas, nebo také Greenwichský čas, udává se ve formátu HHMM bez oddělovače

10 - WAW Carrier Early Warning Squadron: palubní peruť letounů včasné výstrahy

11 - bogie: neidentifikovaný vzdušný cíl

12 - bingo fuel: signál, že zbytek paliva, kromě nedotknutelného zbytku, stačí právě k návratu na základnu

13 - bandit: vzdušný cíl identifikovaný jako nepřítel

14 - shooter: pilot(i) který je odpovědný za likvidaci cíle a krytí pilota(ů) na pozici „eyeball“

15 - eyeball: pilot(i) odpovědný za vyhledání a identifikaci cíle

16 - GCI Ground Control Intercept: pozemní návodčí, který poskytuje pilotům údaje o poloze protivníka a navadí je do nevhodnější pozice pro útok, takže mohou ponechat svoje radiolokátory vypnuté a tak se vyhnout předčasnému odhalení

17 - AA-2: letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu s IR samonaváděcí hlavicí. Ruské označení bylo R-3. Jednalo se o kopii prvních verzí AIM-9 Sidewinder. Později byla střela modernizovaná a označená R-13.

18 - tail aspekt: řízená střela schopná použitelná pouze ze zadní polosféru, není schopná se navést na čelně letící cíl

19 - AIM-9L Sidewinder: : letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu s IR samonaváděcí hlavicí zavedená do výzbroje v roce 1976

20 - půlvýkrut: obrat letounu kolem podélné osy o 180°, takže se dostane do polohy na zádech

21 - vývrtka:quasiustálený letový režim do kterého se letoun dostane při nesymetrickém odtržení proudnic na jedné polovině křídla

22 - SAR Search and Rescue: záchranná akce, úkolem je vyzvednout sestřeleného pilota. Pokud se předpokládá činnost nad územím protivníka jedná se o CSAR Combat SAR

Porovnání technických údajů F-14A a Su-22M2

	F-14A Tomcat	Su-22M2
Maximální rychlost (v čisté konfiguraci)	2480 km/h	1350 km/h
Počet a typ motorů	2* TF30-P-412A/414A	1* R-29B-300
Tah motoru	56 kN/ 94 kN	78 kN/ 112 kN
Hmotnost prázdného letounu	18 190 kg	10 450 kg
Max. vzletová hmotnost	33 700 kg	18 860 kg
Plocha křídel	52,5 m2	38,5 m2
Radiolokátor	AN/AWG-9	-
Hlavňová výzbroj	1* 20mm M-61A1	2* 30mm NR-30
Kadence	4 000 nebo 6 000 výstřelů/min	900 výstřelů/min
Palebný průměr	675 ks	2* 80ks
PLŘS středního dosahu	4* AIM-7F	-
PLŘS krátkého dosahu	4* AIM-9L	2* R-3S nebo R-13

Prameny:
Foto: archiv, US Navy
Obrázek: Ing. Kamil Večeřa
Adcock Al: F-14 Tomcat In Action ISBN 0-89747-247-0
Drendel Lou: …and Kill MiGs ISBN 0-89747-056-7
Drendel Lou: F-14 Tomcat ISBN 0-89747-254-3
Jenkins Dennis R.: Grumman F-14 Tomcat ISBN 1-85780-063-X
Peacock Lindsay: F-14 Tomcat ISBN 0-85045-720-3
Stapfer Hans-Heiri: Sukhoi Fitters In action ISBN 0-89747-214-4
Periodika: Aviacia i vremja, Mir aviacii, Air international, Air enthusiast
Web: www.acig.org

Kalendárium, 19. srpen 1944

V sobotu 19. srpna 1944 byla Alexandru Ivanoviči Pokryškinovi dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR udělena poprvé v historii země třetí medaile Zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu (№ 1). 

Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56 samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3 letouny poškodil ve spoluúčasti. 

Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun  doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.

Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1. Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání. 

K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v 54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.  

K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v 117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1. ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.   

V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.

Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce 1972. Zemřel 13. listopadu 1985.

10 nejúspěšnějších sovětských stíhačů podle celkového počtu sestřelů
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24] 
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)

 
Vyznamenání:
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362) 
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945) 
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání

Prameny:

[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.

[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X

[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9

[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9 

[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.

[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.

[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4

[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4 

[9] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0

Kalendárium, 2. srpen 1966

V úterý 2. února 1966 poprvé vzlétl proudový stíhací bombardér s měnitelnou geometrií křídel Suchoj Su-17. Jednalo se o modifikovaný Su-7BM (Fitter A), který vešel ve známost jako S-22I (Fitter B) a stal se historicky vůbec prvním zalétaným letounem s měnitelnou geometrií křídla sovětské konstrukce.

Určení letounů Su-17 bylo ničení pozemních cílů v hloubce území protivníka v rámci průnikových operací, ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení hladinových cílů a taktický vzdušný průzkum. Jednalo se o lehký taktický stíhací-bombardovací letoun, vývojový derivát letounu typu Su-7BKL (Fitter A) vycházející z experimentálního letounu typu S-22I (Fitter B).

Protože nadzvukové stíhací-bombardéry typu Su-7B/BM/BKL (Fitter A) vykazovaly velmi špatnými vzletovými a přistávacími charakteristikami, jejich činnost se neobešla bez leteckých základen s poměrně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací dráhou (VPD). Jelikož za vyhovující nebylo možné považovat ani letové charakteristiky při nízkých rychlostech, stejně jako dolet a nosnost tohoto stroje, v roce 1963, tedy krátce poté, co byl zařazen do výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru, se Suchoj z vlastní iniciativy pustil do prací jeho na hluboké modernizaci. Ta byla přitom založena na záměně původního tenkého šípového křídla s úhlem šípu náběžné hrany 62° tehdejší novinkou aerodynamického výzkumu v podobě křídla s měnitelnou geometrií. První sériové S-22I, pro které bylo vyhrazeno služební označení Su-17, měly přitom dle zmíněného výnosu brány tohoto podniku opustit již v roce 1969. Mezitím se ale Suchoj rozhodl do konstrukce sériového Su-17 (Fitter C) zavést celou řadu změn. Ty byly přitom natolik rozsáhlé, že tento model nakonec vešel ve známost pod novým továrním typovým označením S-32

Letoun Suchoj Su-17 se v sovětském a později ruském letectvu se dočkal dlouhé služby a pod označením Su-20 a Su-22 byl ve velkém vyvážen do zemí východního bloku, na blízký východ, dále do zemí jako Angola a Peru.

SSSR ve skoro až v panické obavě o vyzrazení vojenského tajemství potenciálnímu nepříteli v podobě západních států zpravidla nebyl ochoten svým spojencům poskytovat nejnovější produkty svého zbrojního průmyslu. To mimo jiné platilo i pro leteckou techniku. Pro zahraniční zákazníky, zejména pak pro zákazníky ze zemí třetího světa, byly zde proto vyvíjeny a vyráběny speciálně pro tyto účely vyhrazené modifikace bojových letounů se zjednodušeným palubním vybavením a více či méně degradovanou bojovou efektivitou. Na základě této filozofie vznikl i taktický stíhací-bombardér typu Su-20 (Fitter C), který byl znám též pod továrním označením S-32MK. Ten přitom nebyl ničím jiným než modifikací letounu Su-17M (Fitter C) s mírně pozměněným avionickým vybavením a škálou podvěsné výzbroje. Exportní modifikace letounu Su-17M2 vešla ve známost pod továrním označením S-32M2K a služebním označením Su-22 (Fitter F) a součástí výrobního programu závodu č.126 z Komsomolska na Amuru se stala v roce 1975. Od svého protějšku pro VVS v podobě modelu Su-17M2D se přitom exportní Su-22 (Fitter F) opět odlišoval pouze drobnými změnami v avionickém vybavení.

Do Československa se první Su-22M-4 a Su-22UM-3 dostaly v březnu 1984. Stroje obdržel 47. průzkumný letecký pluk, tehdy se sídlem v Pardubicích. Letadla zformovala jednu letku, výzbroj dalších dvou tvořila letadla MiG-21R, L-29R a roj Il-14. V dalších letech přicházely postupně objednané stroje pro stíhací bombardovací pluky. Všechny Su-22 přišly v rozebraném stavu, montovaly se na letišti v Hradci Králové a Náměšti nad Oslavou a zalétavala je skupina sovětských pilotů, která také školila prvních čs. instruktory. V letech 1987 až 1989 se na tato letadla kompletně přezbrojil 20. stíhací bombardovací letecký pluk v Náměšti nad Oslavou, známý pod názvem Biskajský. Přibližně v téže době se dostalo několik strojů i k 6. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku v Přerově.

Jednomístné Su-22 byly dodány ve dvou provedeních. První série ještě nebyly vybaveny TV navazující soustavou (na přístrojové desce chyběla obrazovka systému) pozdější série již TV naváděcí systém obsahovaly. V čs. letectvu působilo celkem 57 letadel Su-22 včetně dvoumístných verzí.[

Prameny:

[1] https://ruslet.webnode.cz/

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/??-17

[3] https://cs.wikipedia.org/wiki/Suchoj_Su-17

Kalnedárium 19. červenec 1895

   V pátek 19. července roku 1895 prý Georg Cantor poprvé užil Alef nulu () v dopise Felixi Kleinovi. Alef nula označuje nejmenší nekonečné ordinální i kardinální číslo, respektive je mohutností množiny přirozených, racionálních i algebraických čísel.

https://en.wikipedia.org/wiki/Aleph_number#Aleph-naught

Kalendárium, 16. červenec 1975

Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se po únorových událostech roku 1948 dostala do náručí „Velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona a Československo se tak nacházelo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Naše letectvo a útvary protivzdušné obrany se ocitly přímo na linii dotyku obou bloků a do nevyhlášené války se několikrát poměrně krvavě zapojily. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši stíhači připsali na konto několik sestřelů jak vojenských, tak civilních strojů.

   Ve středu 16. července 1975 se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský civilní pilot Dionizy Bielańsky s dvouplošníkem Antonov An-2, imatrikulace SP-WKW. Jednalo se o práškovací letoun, se kterým normálně ošetřoval pole u Niepołomice poblíž Krakova. Namísto toho však tentokrát polský pilot zamířil na jihozápad. Trasa Bielańskiho letu po vstupu nad naše území není zcela přesně zmapována, jeho přítomnost byla zjištěna až v 15.00 nad Žilinou a potvrzena hlášením z Aeroklubu. Po ověření, že letoun nemá povolení pro vstup do vzdušného prostoru ČSSR, byl vydán zákaz leteckého provozu nad Slovenskem a následně vydán rozkaz ke startu pohotovostního stíhače. Ze základny Mošnov proti narušiteli v 15.20 odstartoval letoun Aero L-29 Delfín, v jehož kabině seděl kapitán Vlastimil Navrátil od 8. slp. Návodčím byl navigován po trase severně od Břeclavi, dále směrem na Malacky a Piešťany. Jako posila z Mošnova vzlétl další Delfín, pilotovaný majorem Andělínem Cebulou, který se odlepil od vzletové dráhy v 15.25. Nakonec odstartoval ještě letoun MiG-21 majora Šimona, jehož úkolem bylo odříznout cestu na jih. Cíl pomáhal najít i vrtulník Mi-4, vyslaný z Trenčína. Poté co unikající Antonov lokalizoval Vlastimil Navrátil, snažil se jej přimět k přistání na letišti v Piešťanech. Dvouplošník nereagoval na signály k následování a pohyboval se jen 10–30 metrů nad zemí. V 15.48 dostal československý pilot z pozemního řídícího stanoviště Sokolnice rozkaz k výstražné palbě, přičemž měl střílet stále ještě mimo dvouplošník. Snažil se jej vymanévrovat, ale bezúspěšně. Když oznámil na základnu, že mu zbývá 450 litrů paliva, dostal povel k návratu na letiště, který byl záhy změněný na příkaz držet se nadále u cíle. Po konzultacích s polskou stranou vydalo velitelské stanoviště v 15.54 rozkaz k sestřelením unikajícího letounu.

   Vlastimil Navrátil věděl, že podle platných nařízení nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států, proto se několikrát dotázal, zda rozuměl správně. Rozkaz mu proto museli zopakovat. Zasažený letoun provedl ještě prudkou zatáčku doprava, během níž v 16.02 narazil do země mezi Trstínem a Jablonicí, dvanáct kilometrů od státní hranice a začal hořet. Pilot sestřeleného letounu zahynul. 

   Podle některých zdrojů o sestřelení letadla osobně požádal tehdejší polský ministr národní obrany, generály Wojciech Jaruzelski.

Piloti 8. slp kpt. Vlastimil Navrátil s por. Petr Okáč před letounem L-29 (protože je na přídi vidět původní znak 3. velitelské letky, lze identifikovat tr. č. 3244). Letoun je již po montáži podkřídlových kontejnerů s kulomety vz. 17N na hotovostním stanovišti.

S nestandardními žlutými doplňky působil do roku 1978 z letiště Kuchhyňa L-29 v. č. 993244 patřící 8. leteckému pluku PVOS. Na tomto letounu sestřelil 16. července 1975 V. Navrátil polský letoun An-2, který se snažil uletět do Rakouska.

Ve středu 16. července 1975 se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský civilní pilot Dionizy Bielańsky s dvouplošníkem Antonov An-2, imatrikulace SP-WKW. Byl zachycen českoslovesnkým hotovostním stíhačem a sestřelen na rozkaz polského ministra národní obrany generála Wojciecha Jaruzelského.

Prameny:

[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.

[2] Fojtík, Jakub: Delfin Aero L-29, Magnet Press Slovakia, Bratislava 2018. ISBN: 978-80-89169-58-0

[3] Irra, Miroslav: Aero L-29 „Delfín“ v československém a českém vojenském letectvu, 1. díl, Aero No. 15, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2015. 

[4] Máče, Jan: Proudový Delfín, Československé letectvo po roce 1945, část 56, in ATM, No. 9, 2010. 

[5] Pejčoch, Ivo: oprava a doplnění k článku Sestřely civilních letounů nad územím Československé socialistické republiky, in Historie a plastikové modelářství, No. 03, 2009. 

[6] Vystavěl, Stanislav: Od 313. (čs.) perutě až k 4. stíhací letce, Historie organizační a personální výstavby následníků 313. (čs.) perutě – 3. letecké divize, jejich leteckých pluků a samostatných stíhacích letek v rokumentech a fotografiích v období od 28. 10. 1945 do 31. 12. 1994, Svět Křídel, Cheb 2015.

Kalendárium, 15. červen 1945

V pátek 15. června 1945 poprvé vzlétl letoun North American P-82/F-82 Twin Mustang. Jednalo se o americký eskortní a noční stíhací letoun. Byl to poslední pístový stíhací letoun, jehož výrobu americké letectvo objednalo. Konstrukce vycházela z osvědčeného typu North American P-51 Mustang. P-82 byl původně vyvíjen jako dálkový stíhací letoun, ale později vznikla také jeho noční stíhací verze. Radiolokátorem vybavené F-82F/G ve službě nahradily druhoválečné těžké noční stíhací letouny Northrop P-61 Black Widow. Během korejské války byly z Japonska startující F-82 mezi prvními letouny USAF, které zasáhly do bojů. První tři spojenecké sestřely v korejské válce byly dosaženy právě letouny F-82 Twin Mustang.

Na počátku korejské války v červnu 1950 americké síly evakuovaly americké civilisty, včetně žen a dětí, z Jižní Koreje. Celkem 682 lidí bylo odvezeno 26. června na palubě norské lodi Reinholte, která je převezla z Inčchonu do japonského přístavu Sasebo. Ostatní měly odvézt dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster. Protože se americké velení obávalo, že by se dopravní letouny pokusilo sestřelit Severokorejské letectvo, požádalo o jeho stíhací doprovod.

Proudové letouny Lockheed F-80 Shooting Star byly k dispozici, ale měly příliš malý dolet na to, aby mohly letoun chránit celou dobu a pístové F-51 Mustang nebyly k dispozici. Na základnách v Japonsku a na Okinawě ale byly k dispozici tři squadrony pro operace za každého počasí (F(AW)S) se stroji F-82G. Byly to 4th F(AW)S, 339th F(AW)S a 68th F(AW)S na letištích Mizawa, Jokota a Itazuke. Pro ochranu evakuace vzlétlo 27 F-82G.

Když zrána tři letky F-82G dorazily na letiště Kimpo, spatřily přibližující se skupinu pěti severokorejských stíhacích letounů typů Jak-9, Jak-11 a La-7 mířících k letišti. Jeden z Jaků-9 zasáhl ocasní plochy F-82G, 46-357, Lt. Charlese B. Morana (RO: Fred S. Larkins). Naopak Lt. William G. "Skeeter" Hudson (RO: Carl S. Fraser ) v letounu F-82G, 46-357, zasáhl jeden Jak-11 (ve skutečnosti Jak-9P), který začal hořet a jeho pilot z něj vyskočil. Přistál na letištní ploše, kde se jej pokusili zajmout jihokorejští vojáci, ale byl zabit v přestřelce. O chvíli později Lt. Moran přímo nad letištěm sestřelil jednu La-7 (ve skutečnosti Jak-9P), zatímco Maj. James W. Little (RO: ...) v letounu F-82G, 46-401, sestřelil další La-7 (ve skutečnosti Jak-9P) o několik mil dále. Další dva F-82G (Walter C. Hayhurst / Clifford I. Mills a David H. Trexler / Victor Helfenbein) si pak připsaly po jednom pravděpodobném sestřelu letounu Jak-9P. Dopravní letoun letiště opustil bez poškození a F-82G z 68. a 339. F(AW)S sestřelily tři z pěti útočníků. Pilot Lt. William G. "Skeeter" Hudson a jeho radarový operátor Lt. Carl Fraiser tak dosáhli pravděpodobně prvního amerického vzdušného vítězství korejské války.

Twin Mustangy v Koreji bojově operovaly celý rok 1951 a během dalšího roku je v jejich úkolech vystřídaly nové proudové letouny Lockheed F-94 Starfire.

Prameny:

[1] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999

[2] Olynyk, Frank J.: United States Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat Post World War Two, Victory List No.10, self published, Aurora, Ohio, January 1999.

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/North_American_P-82_Twin_Mustang

[4] https://en.wikipedia.org/wiki/North_American_F-82_Twin_Mustang