Supermarine Spitfire Mk.IX bok po boku s letounem L-159 ALCA

Naprosto úžasnej „cvak“ ― Supermarine Spitfire Mk.IX bok po boku s letounem L-159 ALCA, který byl nabarven ve stejném duchu na počest gen. Františka Peřiny.

Dny NATO v Ostravě.

Kalendárium, 20. září 1913

V sobotu 20. září 1913 se v Hořicích v Podkrkonoší, v Hálkově ulici (dříve Horynovy domy), v rodině státního geometra narodil Vlastimil Veselý. Absolvoval reálné gymnázium v Náchodě a Novém Bydžově, kde také maturoval. V roce 1932 nastoupil vojenskou službu. Poté absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a Prostějově. Po ukončení studia v roce 1935 sloužil nejdříve u leteckého pluku č. 2 „Dr. Edvarda Beneše" v Olomouci. Této jednotce velel kpt. letectva Vladislav Květoň. Z Olomouce se Vlastimil Veselý v roce 1938 přestěhoval ke stíhacímu leteckému pluku č. 4 do Prahy. Pluk v té době spadal pod Velitelství letecké brigády s velením brigádního generála Karla Procházky. V době mobilizace, v září 1938, došlo k reorganizaci armády a letecký pluk č. 4 byl dán do podřízenosti Velitelství letectva 1. polní armády (Havlíček 10) pod velením brigádního generála Karla Janouška. V té době byl pluk vyzbrojen letouny Avia B-534, které tvořily hlavní část našeho stíhacího letectva.

Těsně před vypuknutím války se rozhodl odejít do emigrace. Dne 18.5.1939 přešel hranice do Polska a hlásil se na českém konzulátě v Krakově. Pět dní nato od- plul z polského přístavu Gdyně na palubě lodi „Bátory" do francouzského přístavu Cherbourg, kam dorazil 26.5.1939. Vyčkal na letišti Le Bourget na vyřízení žádosti na vstup do cizinecké legie. Po přijetí do cizinecké legie (7. srpna 1939) nastoupil v hodnosti Sergent do výcvikového střediska Sidi-bel-Abbes.

Po napadení Polska, přesně v den, kdy Velká Británie spolu s Francií vyhlásily Německu válku, se přemístil do Meknésu k 62. bombardovací eskadrile. Tato jednotka v té době používala velmi zastaralé letouny LeO.106. Poté následoval výcvik v Blídě a stíhací výcvik v Oranu. Od 1. března 1940 byl zařazen jako operační pilot u jednotky Groupe de Chasse I/9 (GC I/9), která v té době používala letouny Morane Saulnier M.S.406C.1. Spolu s ním zde působili další čtyři českoslovenští příslušníci: Lt. Emil Foit, Cpl. Oldřich Fiala, Lt. Viktor Kašlík a Cpl.Chef Jaroslav Novák.

Létal na frontě v Lybii a Tunisku, kde 17. června 1940 při hlídkovém letu napadl nad severoafrickým pobřežím osamělý stroj Savoia-Marchetti S.M.79 od 36. Storno. Pronásledoval jej a vypálil po něm několik dávek severovýchodně od mysu Cap Bon, jižně od Tunisu. Veselému byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený a jednalo se o jediné vzdušné vítězství dosažené československým stíhačem sloužícím v řadách Francouzského armádního letectva (l’Armée de l’Air) v bojích proti italskému Královskému letectvu (Regina Aeronautica). Na další sestřel italského letounu si Čechoslováci museli počkat necelých pět měsíců, kdy 11. listopadu 1940, v období slavné Bitvy o Británii, sestřelil P/O Karel Mrázek, pilot 46. britské stíhací perutě, dva italské letouny Fiat CR.42, náležející 18.Gruppo Italského leteckého sboru (Corpo Aereo Italiano, CAI) . Vítězství dosažené Vlastimilem Veselým bylo zároveň poslední dosažené československým pilotem v řadách francouzské l’Armée de l’Air.

 Lt. Vlastimil Veselý u zádě svého osobního letounu Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, bílá "24"), na němž dosáhl svého prvního a zároveň posledního vítězství ve francouzském letectvu, Oudna, Tunis – Afrika, červen 1940.

Celkový pohled na Morane Saulnier M.S.406C.1 (No.708, bílá "24").

Po porážce Francie spolu s dalšími Čechy odjel do marocké Casablanky. Tam se nalodil 9. července 1940 na palubu lodi „Royal Scotsman", která ho dopravila do Gibraltaru. Odtud pak pokračoval 21. července lodí „David Livingstone" do britského přístavu Cardiff, kde zakotvil 5. srpna 1940. Odtud se přemístil do tábora Insworth Lane. Následovala prezentace v čs. depotu v Cosfordu. 17. srpna byl přijat do Royal Air Force Volunteer Reserve (RAF VR) jako P/O – por. letec- tva s ev. číslem 83 234.

Přesně měsíc po příjezdu do Anglie se přemístil z Cosfordu do Duxfordu s dalšími 13 piloty, kteří se stali základním kádrem nově formované 312. čs. stíhací perutě (312 th Czechoslovak Fighter Squadron). Tato peruť vznikla rozkazem Air Ministry ze dne 29. srpna 1940. Jednalo se již o třetí československou jednotku vzniklou ve Velké Británii. Jako první byla založena 310. stíhací peruť (10. července 1940) a o devatenáct dní později následovala 311. bombardovací peruť.

„Třistadvanáctka" i s Vlastimilem Veselým se ihned po sformování zapojila do již probíhající bitvy o Británii. Dne 7. října 1940 spolu s S/Ldr J. Ambrušem, P/O A. Vránou a Sgt J. Keprtem provedl první noční let československých pilotů ve Velké Británii. Všichni však patřili mezi zkušené letce, kteří prošli nočním výcvikem ještě v československém letectvu. Tyto lety jako by předznamenaly jeho další zařazení u britských nočních stíhacích perutí. O svých prvních nočních letech sám říká:

„Když skončila letecká bitva o Anglii, začaly denní boje pomalu ustávat. Němci poznali, že Brity neporazí letecky ve dne a přešli na noční bombardování. Angličané však okamžitě věnovali největší péči nočním stíhačům. Byl jsem tehdá u naší tři sta dvanácté perutě. Startovali jsme na první noční operaci sedmého října devatenáct set čtyřicet z letiště Cranage – major Ambruš, poručík Kepert, poručík Vrána a já. Liverpool prožíval v té době velmi těžké noční nálety stejně jako Londýn a jiná města. Ztráty na životech a materiálu byly nesmírné... Samozřejmě, že noční stíhači nebyli tenkrát na výši. Poznalo se brzy, že naše jednomotorové stíhačky Hurricane nebo Spitfire nestačí. Začalo se rychle s hledáním vhodnějšího letounu. V té době jsme někteří z nás podali žádost o přeložení k speciální noční peruti."

Začátkem února 1941 přichází společně s F/O Josefem Kloboučníkem do Cranage k britské 96. noční stíhací peruti v hodnosti F/O – npor. letectva. Peruti v té době velel bývalý velitel slavné 303. polské stíhací perutě, eso bitvy o Británii, S/Ldr Ronald G. Kellet, DSO, DFC, a velký přítel československých letců.

Hawker Hurricane Mk.I, 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.

Ze začátku létal na letounu Hawker Hurricane Mk.I, ve kterém 23. února havaroval při přistání na letišti. Toho dne vzlétl ve 22:10 na noční hlídkový let. Během vyhledávání nepřátelských letounů proletěl se svým letounem několikrát sněhovými mraky. To způsobilo, že když při návratu začal sestupovat do teplejších vrstev atmosféry, začala se mu na kabině tvořit velmi silná námraza. Ta způsobila, že nebylo vidět ven. Veselý se marně pokoušel otevřít kabinu, aby led mohl vysublimovat. Obsluha letiště v Cranage nezareagovala na jeho žádost o rozsvícení přistávacích světel, a tak byl donucen přistávat poslepu. Ve 23:10 h přistál se svým letounem Hurricane na plochu letiště. Při dosednutí však vrazil do země, přitom se jeho letounu urazil podvozek, poškodilo křídlo a zničila vrtule. Po třicetimetrovém klouzání po břiše se jeho letoun zastavil. Pilot naštěstí vyvázl bez zranění.

V témže měsíci se peruť začala přezbrojovat na letouny Boulton-Paul Defiant Mk.I. Letouny Hurricane Mk.I nebyly vhodné pro noční stíhání. Jedinou doplňkovou výstrojí byly protioslňovací plošky nad výfuky a černý nátěr na všech plochách. Stroje tohoto typu dosáhly u perutě pouze jediného vítězství. Letouny Defiant byly vybaveny otočnou věží Boulton-Paul typ Mk.IID se čtveřicí kulometů ráže 7,7 mm. Osádku tvořili pilot a palubní střelec. V noci z 12. na 13. března odstartoval Vlastimil Veselý se svým anglickým střelcem na Defiantu Mk.I N1803 (ZJ-Z) k noční patrole. Při návratu z hlídky narazili na He-111 a postupně se přiblížili až na pouhých 15 m od něj. Rozrušený a šokovaný střelec však na Veselého výzvu nezahájil na Heinkela palbu. Naopak německý střelec po spatření protivníka nezaváhal a těžce Defiant zasáhl. Přes svá zranění se však Veselému podařilo prostřílený Defiant vybrat z vývrtky a kulkami prošpikovaný letoun dovedl k nouzovému přistání na letišti Cranage. Odtud byl odvezen do nemocnice ve Wilmslow, kde se podrobil operaci . Na jeho letounu bylo napočítáno okolo sto padesáti kulometných zásahů, z toho třicet jich bylo v pilotní kabině a sedadle.

F/O Vlastimil Veselý před letounem Boulton-Paul Defiant Mk.I, 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.

F/O Vlastimil Veselý za kniplem Boulton-Paul Defiant Mk.I (T3954, ZJ-K), 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941.

Smíšená česko-kanadská osádka 96. noční stíhací perutě, pilot F/O Veselý a střelec Sgt Heycock. V noci z 12. na 13. března 1941 se jim setkání s Heinkelem He 111 nad Liverpoolem málem stalo osudným.

V srpnu 1941 přešel k Inspektorátu čs. letectva v Londýně. V polovině roku 1941 se na letišti High Ercall v hrabství Shropshire začala tvořit československá letka 68. noční stíhací perutě RAF. Peruti v té době velel W/Cdr John William Maxwell Aitken, DFC, syn lorda Beaverbrooka a letecké eso s 14,2 sestřely. Před příchodem k 68. peruti se aktivně účastnil bitev o Francii a Británii. Od července 1941 do konce války se u perutě vystřídalo celkem 39 československých letců (23 pilotů a 16 radarových operátorů). Na přelomu let 1942 a 1943 se zde nacházela nejpočetnější skupina dvanácti pilotů a devíti operátorů. Za dobu války Čechoslováci dosáhli celkem 21 jistých a 3 pravděpodobných sestřelů, poškodili dalších 7 letounů a zničili též 3 bezpilotní střely V-1. Vlastimil Veselý přichází k osmašedesáté peruti 1. prosince a od 20. ledna 1942 se stává velitelem B Flightu. Na letounu Bristol Beaufighter tu zaznamenal několik úspěšných nočních soubojů s letouny Luftwaffe.

V noci z 28. na 29. dubna 1942 vzlétlo několik osádek 68. perutě, aby přehradily cestu Luftwaffe, která té noci bombardovala Norwick. Byla mezi nimi i osádka Vlastimila Veselého s radarovým operátorem, Britem, F/O J.F. Montgomeriem. Vzlétli v 02:09 h na letounu Beaufighter Mk.IF V8252 (WM-U), vybaveném radarem AI MK.VII. Byli navedeni na Ju-88A-1, patřící IV./KG30. Nepřítel letěl ve výšce 2200 metrů asi 24 km východně od Cromeru. Veselý spatřil protivníka ještě dřív, než ho stačil upozornit jeho operátor. Když se dostal na vzdálenost 200 metrů, zahájil na něho palbu a nepřátelský letoun poškodil. Ten pak nouzově přistál v Gilze-Rijenu s 25% poškozením. Veselý dosedl na vlastní letiště v 04:22 hodin. O dva dny později nastala „velká noc" pro československé piloty. V noci na 1. května sestřelili v nočních soubojích celkem pět nepřátelských letounů a jeden poškodili. F/Lt K. Kuttelwascher, pilot 1. noční stíhací perutě, sestřelil dva letouny. O zbytek se podělili letci osmašedesáté perutě. P/O M. Mansfeld spolu s radarovým operátorem (RO) Sgt S. Janáčkem sestřelili dva letouny sami a o třetí se podělili se S/Ldr Vlastimilem Veselým s jeho RO F/O J.F. Montgomeriem. Poslední úspěch zaznamenali P/O J. Vopálecký s RO Sgt R. Husárem, když se jim podařilo poškodit jeden Do-217. První osádky 68. perutě vzlétly již ve 20:50 hodin, ale byly odvolány z důvodu špatného počasí. Zanedlouho se však vyčasilo a tak byla peruť opět uvedena do hotovosti, neboť se očekávaly další nepřátelské útoky. Jako první odstartovala čtvrt hodiny po půlnoci osádka S/Ldr V. Veselý – F/O J.F. Montgomerie. Avšak prasklé olejové potrubí na jejich Beaufighteru je donutilo k návratu na letiště, kam dosedli v 01:30 h. Podruhé odstartoval Vlastimil Veselý (Cantab30){1} z letiště Coltishall v 02:45 hodin. Jeho letoun Beaufighter Mk.IF V8253 (WM-W) byl vybaven radarem AI Mk.VII. Nepřátelský Dornier Do-217 byl jeho pátým kontaktem, přiblížil se k němu zezadu na vzdálenost 200 metrů a zahájil palbu ze všech kulometů, neboť kanón mu nešel odjistit. Na letounu se objevilo množství zásahů včetně ostrého bílého záblesku na levém křídle. Souboj však neprobíhal zcela hladce, neboť i Veselého letoun byl lehce poškozen odvetnou palbou nepřátelského letounu, který pak zmizel Veselému z očí. Ten dostal rozkaz k návratu na základnu, na kterou dosedl v 05:26 hodin.

S/Ldr Vlastimil Veselý se svým radarovým operátorem F/Sgt Zbyškem Nečasem u noční stí-hačky Bristol Beaufighter Mk.IF (V8254, WM○V). Na tomto stroji osádka dosáhla posledních dvou úspěchů v roce 1942.

Na letoun Do-217 byl mezitím naveden P/O M. Mansfeld se svým Beaufighterem Mk.IF V8246 (WM-H). Stejně jako Veselý se k němu přiblížil zezadu na vzdálenost 200 metrů a vypálil dlouhou dávku až do vzdálenosti necelých 20 metrů. Jeho střely zasáhly nepřítele mezi trupem a levým motorem, odkud vy- šlehly rudé plameny. Dornier poté zmizel z obrazovek pozemních radarových stanic GCI a CHL. Celý souboj se odehrál 35 km severovýchodně od Happinsburghu. Po přistání se obě vítězné osádky přemístily ke zpra- vodajskému důstojníkovi. V zápisech se lze dočíst:

„Z výšky 7000 stop jsem šel dolů na 4000 v určeném kursu 120◦. Spatřil jsem Do 217 vizuálně na 400 yardů. Otevřel jsem palbu na pět sekund, a to jen z kulometů (kanóny nešly pro porouchanou spoušť) z 200 yardů. Vyšlehly z něho plameny, ale uhasly. Dornier opakoval palbu a klesal..." uvedl kapitán Veselý.

„Base mne navedla na kurs 090◦, potom na 110◦. Kontakt jsme získali na 1,5 míle. Dornier byl ve 4000 stopách výšky. Udělal jsem nálet z 200 až na 120 yardů s palbou na čtyři sekundy. Vyšlehly rudé, intenzivní plameny..." zapsal zpravodajský důstojník při výslechu poručíka Mansfelda.

Tuto noc připadly na konto 68. perutě celkem 4 zničené a jeden poškozený letoun nepřítele. Britský tisk nešetřil chválou a nezapomněl při tom vyzdvihnout významný podíl československých pilotů. Peruti blahopřál i sám ministerský předseda sir Winston Churchill.

„Gratuluji ke krásnému výkonu vaší squadrony i vás samotného v minulé noci!" napsal W. Churchill v blahopřejném telegramu veliteli perutě Aitkenovi.

Další velmi úspěšná noc pro 68. peruť nastala z 23. na 24. července 1942. Jednotka tehdy sestřelila pět letounů, z toho dva československé osádky. Jednou z nich byla osádka V. Veselého (Cantab27), jehož radarovým operátorem byl tentokrát Sgt Zbyšek Nečas. Jejich letoun Beaufighter Mk.IF V8254 (WM-V) s radiolokátorem AI Mk.VII vzlétl z Coltishallu v 23:20 h. Kontrolor F/Lt Everett z GCI Happinsbutgh navedl osádku na stále stoupajícího nepřítele. Veselý spatřil na vzdálenost asi 300 metrů siluetu letounu, který neustále kličkoval zleva doprava a nahoru a dolů. Letoun byl nakonec identifikován jako do té doby málo známý He-177 Greif. Původně se Veselý domníval, že se snad jedná o nějaký velký létajicí člun nebo bombardér Wellington, na který však byl příliš velký. Beaufighter se přiblížil na vzdálenost necelých 100 metrů od nepřítele a zahájil palbu. Poté, co byl zcela oslněn zásahy na nepřátelském letounu, uhnul Veselý doprava a soupeř zmizel pod ním. Letoun byl uznán jako jistě sestřelený, neboť ještě 150 metrů nad hladinou padal kolmo dolů. Celé drama se odehrálo v 00:35 h nad Severním mořem ve vzdálenosti 160 km jihovýchodně od Coltishallu. Dva dny po této události přišlo potvrzení o sestřelu i od britských válečných lodí, které operovaly poblíž holandského pobřeží a našly trosky He-177. Českoslovenští letci byli první, jimž se podařilo sestřelit tento nový německý letoun. Za tento čin převzal S/Ldr Vlastimil Veselý 11. srpna 1942 britský – D.F.C.

O tři měsice později, 19. října, dosahuje svého posledního úspěchu, když pravděpodobně sestřeluje německý letoun Do-217E od jednotky III./KG2. Jeho letoun Beaufighter Mk.IF (AI Mk.VII) V8254 (WM-V)odstartoval v 09:44 h a byl naveden P/O Haigenem z CHL v Happinsburghu proti nepřátelskému letounu, který se opozdil z náletu na Norwich. Nepřítel byl spatřen v 10:46 hodin ve vzdálenosti 500 metrů. Veselý provedl zatáčku směrem do slunce, aby mohl napadnout německý letoun. Jeho palba zasáhla Dornier, který začal prudce manévrovat a snažil se ukrýt v mracích. Vlastimil Veselý se snažil zasažený letoun, z jehož pravého motoru se valil černý dým, dále pronásledovat, ale poté, co mu definitivně zmizel, obrátil letoun na vlastní základnu, kde v pořádku přistál v 11:09 h. Souboj se odehrál nad Severním mořem, jižně od Cromeru.

Během služby u ECFS v roce 1944 se S/Ldr Vlastimil Veselý mimo jiné seznámil i s letounem Douglas DB-7A/Havoc Mk.II NF v provedení „Turbinlite“, který byl pro noční stíhání vybaven radarem a světlometem v přídi. Většina operačně nasazených strojů nosila noční celočernou kamufláž, narozdíl od stroje na fotografiích.

V lednu 1943 nastoupil jako styčný důstojník ve štábu 11. skupiny Velitelství stíhacího letectva (No 11 th Group, Fighter Command) v Uxbridge. V říjnu téhož roku se opět vrací k operačnímu létání u 68. noční perutě v hodnosti S/Ldr – majora letectva, kde setrval do 12. ledna 1944. Poté začal studovat na Empire Central Flying School. Po jejím úspěšném absolvovaní nastoupil do výcvikového oddělení Inspektorátu čs. letectva. K 3. březnu 1945 byl propuštěn z RAF, české sekce.

Po návratu do vlasti byl v září 1945 ustanoven čs. leteckým atašé v Paříži a následně velitelem 24. bombardovacího pluku v Plzni, který byl vyzbrojen rychlými stíhacími bombardovacími letouny De Havilland Mosquito FB Mk.VI. Po únoru 1948 byl bez udání důvodu z letectva propuštěn. Jeho starý přítel ze školy, člen Komunistické strany, mu v jednom rozhovoru řekl:

„Vlastíku, máš dva týdny na to, abys odešel, nebo budeš oběšen.". Po tomto varování opustil spolu se svojí ženou Martou 8. listopadu 1948, stejně jako řada jiných letců, území ČSR a odešel podruhé do exilu. Byl opět přijat do RAF, kde vykonával různé velitelské funkce. Nejdříve sloužil jako velitel (SATCO) Air Trafic Centres v Prestonu a Prestwicku, následně pak ve funkci Flight Commander u Central Flying School v Little Risingtonu. Po odchodu do penze v roce 1968 se odstěhoval do Austrálie, kde žil v Brunswick Heads ve státě New South Wales. Zemřel v úterý 11. prosince 2001.

Vlastimil Veselý se svou ženou Martou, rozenou Toulovou na svatebním snímku z 1. června 1946.

V rámci rehabilitace a jako uznání jeho zásluh v boji proti nepříteli byl rozkazem ministra obrany ČSFR dne 7. března 1992 jmenován do hodnosti „generálmajora letectva ve výslužbě". Jeho úspěšná válečná činnost byla po zásluze oceněna celou řadou vyznamenání. Dvakrát Čs. válečným křížem 1939, pětkrát Čs. medailí Za chrabrost, dále byl vyznamenán Čs. medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), francouzským Croix de Guerre, britskými Distinguished Flying Cross (11.8.1942), Air Force Cross, The 1939-1945 Star with Battle of Britain Claps, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.

[1] Šafařík, Jan Josef: Generálu Vlastimilu Veselému bylo uděleno čestné občanství našeho města, in Hořické občasné noviny, No.8, 2000.

[2] Šafařík, Jan: One of "The Few", 1. část, in REVI Publications, No. 52, 2004.

[3] Šafařík, Jan: One of "The Few", 2. část, in REVI Publications, No. 53, 2004. 

[4] Šafařík, Jan: Letíme do Afriky a zpět, in REVI Publications, No. 53, 2006. 

[5] Veselý, Jaroslav: Ke hvězdám a do mraků, Z válečných deníků čs. stíhače Vlastimila Veselého, Garamon, Hradec Králové 2006.

[6] http://horice.safarikovi.org/

{1} Každá osádka používala při radiofonním styku volací znak a vlastní dvoumístné číslo. V době služby letounů Bristol Beaufighter u 68. noční perutě se postupně používaly volací znaky – Cantab, Fanco, Grampus a Ferro.

Morane-Saulnier M.S.406 C.1 „bílá 24“ od 2. escadrille GC I/9 byl osobním strojem V. Veselého v Tunisku. Morane výrobního čísla 706 (L-735) byl vyroben 17. října 1939 a 30. března 1940 byl předán právě 2. esc. GC I/9 ve Francouzské severní Africe. Znakem escadrille byl trojúhelník s hlavou fenka. Po skončení bojů proti jednotkám Osy byl stroj č. 706 uskladněn v Sidi Ahmed. V říjnu 1941 jej převzala Escadrille de Chasse 565 letectva Vichy na Madagaskaru, která se střetávala s britskými leteckými útvary. 6. května 1942 byl poškozen při přistání a zcela zničen byl v říjnu téhož roku. Emblém na trupu pod kabinou představuje pravděpodobně zvon a možná souvisí s celou GC I/9.

Boulton-Paul Deviant Mk.I (ZJ○K, T3954), 96. noční stíhací peruť, Cranage, jaro 1941. Krásnou letovou fotografii tohoto stroje s Vlastimilem Veselým za kniplem naleznete na straně 14. Stroj nese 

na všech plochách nátěr černou barvou.

Avro Anson Mk.I sériového čísla DJ104 byl jedním ze 700 strojů vyrobených v rámci kontraktu č. B137211/40 uzavřeného dne 17. 8. 1941. RAF jej převzala mezi lednem a červencem 1942 a následně zařadila k řadové službě i 15. Operational Training Unit (OTU). Postupem času se v jeho palubním deníku objevily další jednotky: 20. OTU, 19. OTU (zde nosil identifikační kódy XF○K a XF○W), Empire Central Flying School, 8. (Observers) Advanced Flying School, 7. (Pilot) Advanced Flying Unit a svou kariéru zakončil u 7. Service Flying Training School. 15. ledna 1945 pak opustil řady RAF. Jedna z dochovaných zajímavostí je jeho přistání na hřbetě letounu Whitley Mk.V (UO○U, N1369) 19. 10. 1943 – v době služby u 19. OTU jako FX○K.

Školní výsadkový kluzák General Aircraft Hotspur Mk.II byl jedním z typů, s nimiž se V. Veselý setkal v Empire Central Flying School v Hullavingtonu. Hotspury Mk.II s dvojím řízením byly určeny pro výcvik pilotů výsadkových kluzáků. Nosily typickou cvičnou antikamufláž RAF,  horní plochy kryjí nepravidelné pole barev Dark Earth a Dark Green, spodní Training Yellow s černými pásy 3 stopy širokými.

Bristol Beaufighter Mk.VIF V8254 V-WM se kterým létal u 68 perutě S/Ldr Vlastimil Veselý a dne 24. 7. 1942 sestřelil He 177 a 19. 10. 1942 Do 217E.

Edit: Fri 20 Sep 2019 08:08:44 PM CEST
Edit: Tue 24 Sep 2019 10:13:38 AM CEST

Kalendárium, 20. září 1939

První vzdušné vítězství RAF ve válce

Ve středu 20. září 1939 vzlétla trojice bombardérů Fairey Battle 88. sqn k hlídce nad Cáchami. Tam byla napadena rovněž trojicí německých stíhaček Messerschmitt Bf 109, které dva Battly sestřelily. Střelec zbývajícího bombardéru, Sgt F. Letchford, ale jednu stíhačku svou palbou zasáhl a nárokoval si ji jako zničenou, což mu bylo uznáno až později na základě francouzských svědectví. Proto se často jako první uznané britské vítězství udává úspěch Blackburnů Skua nad Dornierem Do 18 — je ale také třeba dodat, že nárok Sgt Letchforda poválečné průzkumy v německých archivech nepotvrdily. 

[1] https://www.fronta.cz/kalendar/prvni-vzdusne-vitezstvi-raf-ve-valce

Kalendárium, 18. září 1944

Nálet 1. slp na letiště Piešťany

Českoslovenští piloti, kteří teprve předchozího dne přibyli na povstalecké území, provedli v pondělí 18. září 1944 překvapivý nálet na německé letiště v Piešťanech. 

Prvořadým úkolem pluku bylo ovládnout vzdušný prostor a znemožnit útoky Luftwaffe na povstalecké správní centrum v Banské Bystrici, leteckou základnu Tri Duby a na vlastní vojska na frontě. Proto okamžitě po příletu velitel škpt. Fajtl připravil plán na bleskový přepad Piešťan, jednoho ze dvou klíčových letišť, odkud operovala Luftwaffe proti jednotkám 1. československé armády na Slovensku.

Útok provedl osmičlenný roj ve složení npor. Stehlík, rtm. Dobrovodský, ppor. Šrom, ppor. Hlučka, ppor. Vendl, ppor. Skopal (všichni z 1. perutě) a z 2. perutě dvojice ppor. Valoušek a ppor. Mráz. Piloti na letounech nemohli mít zavěšeny bomby, které se stále nacházely na letišti Tri Duby, odkud byly přepravovány na Zolnou. Z toho důvodu měli útočit jen palubními kanóny a podle síly nepřátelské obrany útoky opakovat a zničit co nejvíce letadel.

Útok byl proveden s neobyčejným úspěchem. Po návratu bylo z dvaadvaceti letounů (Bf 109, Fw 189, Ju 87, Fw 190 a Ju 88) přistižených na ploše pilotům přiznáno deset jako zničených a deset jako zničených pravděpodobně nebo jako poškozených. Večerní hlášení Německého generála na Slovensku však hovoří o tom, že bylo zničeno pouze šest strojů. Nicméně i německé záznamy se liší. Německý okupační velitel na Slovensku v poválečné výpovědi uváděl osm až devět zničených. Poválečná zpráva z místa útoku hovořila o šestnácti až sedmnácti zničených či poškozených strojích. Četnická stanice v Piešťanech ztráty blíže specifikuje na čtyři letouny zničené, dva těžce a jeden lehce poškozený. I přes různá čísla šlo o největší úspěch čs. stíhačů při útocích na nepřátelská letiště za celou válku. 

Prameny:

[1] Vodičková, Kristýna: Životní osudy Stanislava Hlučky (stíhacího pilota na západní a východní frontě 2. světové války), Diplomová práce, Katedra historie, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2015.

[2] Vodičková, Kristýna: Stanislav Hlučka, Stíhací pilot z Blažovic, vydala Obec Blažovice, 2016. 

---

[3] Rajlich, Jiří: Nálet na Piešťany 18. září 1944, in Hobby historie, No. 27, červenec - srpen 2014. 

[4] Rajlich, Jiří - Režná, Jitka: Generál Fajtl, slovem historika, rodiny a objektivem fotografů, Svět křídel, Cheb 2012.

 

 

Edit: Wed 18 Sep 2019 09:33:35 PM CEST

Kalendárium, 2. září 1942

Ve středu 2. září 1942 poprvé vzlétl britský stíhací letoun Hawker Tempest.

Stíhací letoun Tempest vznikl radikální modernizací typu Hawker Typhoon, kdy po prvních letových testech prototypů bylo jasné, že konstruktéři zvolili profil s příliš velkou relativní tloušťkou, takže křídlo mělo větší odpor než se očekávalo. Výsledkem byla konstrukce stroje, který firma zprvu označovala jako Typhoon Mk.II. Roku 1940 bylo navrženo zcela nové křídlo poloeliptického půdorysu, s nižším, zcela novým profilem. Byla objednána stavba pěti prototypů s různými motory, z nichž nejprve se do vzduchu dostal Tempest V s motorem Sabre II (tedy stejný motor, který poháněl už starší Typhoon). První sériový Tempest Mk.V. byl zalétán v létě 1943, na jaře 1944 se Tempesty dostaly do výzbroje operačních perutí. Letoun byl vyzbrojen čtyřmi 20mm kanóny, měl možnost nést pumy, přídavné nádrže či reaktivní střely. Mohl dosáhnout rychlosti 700 km/h, a tak byl nasazován proti letounovým střelám V-1 (Fi-103). Hawker Tempest Mk.V patřil mezi nejvýkonnější stíhačky druhé světové války. I když se dostal do výzbroje pouhých sedmi perutí a bojově létal jen rok, nesmazatelně se zapsal do historie leteckých střetnutí nad Evropou. Firma Hawker vyprodukovala 805 strojů Tempest V a po válce i 142 letounů verze Mk.VI s výkonnější verzí motoru Sabre, určené pro provoz v tropech, s větším chladičem kapaliny a oleje (ty byly přemístěny do náběžné hrany křídla). Výroba Tempestů trvala až do roku 1946, celkem bylo vyrobeno přes 1 500 kusů všech verzí (tj. Mk.V, Mk.II a Mk.VI).

„Byl to fantastický bojový stroj. Vše na něm bylo konstruováno s láskou – nýtování, hlazení ploch i jejich spoje. Ničím se nešetřilo, aby byl schopen maximálního výkonu v malých a středních výškách. Přes veliký chladič, který mu dodával pyšné a bojové vzezření, byl tempest na pohled elegantní a neobyčejně ušlechtilý. Jeho pilotáž byla na ostří nože, ale výkon letounu ospravedlňoval jakékoli úsilí.“ Tak vzpomínal na stíhačku Hawker Tempest Mk.V jeden z nejslavnějších letců – Pierre Clostermann.

ROZPĚTÍ: 12,50 m

DÉLKA: 10,26 m

PRÁZDNÁ HMOTNOST: 4 195 kg

MOTOR: Napier Sabre IIB s výkonem 2 180 k

MAX. RYCHLOST: 685 km/h

DOLET: 1 190 km

DOSTUP: 11 150 m

VÝZBROJ: 4× 20mm kanon Hispano

[1] Thomas, Chris: Typhoon and Tempest Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 27, Osprey Publishing, September 15 1999.

[2] Thomas, Chris: Typhoon Wings of 2nd TAF 1943–45, Combat Aircraft 86, Osprey Publishing, September 2010.

[3] Thomas, Chris: Tempest Squadrons of the RAF, Osprey Combat Aircraft 117, Osprey Publishing, 17 Nov 2016.

[4] Thomas, Chris - Shores, Christopher: The Typhoon & Tempest Story, Arms and Armour Press, 1988. 

[5] http://www.hawkertempest.se/

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Hawker_Tempest

 

Edit: Mon 02 Sep 2019 11:11:11 PM CEST

Kalendárium, 2. září 1945

V neděli 2 září 1945 během ceremoniálu konaného v Tokijském zálivu na palubě americké bitevní lodi USS Missouri podepsali zástupci Japonska protokol, jímž formálně přistoupili na bezpodmínečnou kapitulaci japonských ozbrojených sil a akceptovali spojenecké podmínky vyjádřené v Postupimské deklaraci. 

Bitevní loď USS Missouri vplulo do Tokijského zálivu ráno 29. srpna k přípravě na podepsání kapitulace Japonska. Vysoce postavení spojenečtí představitelé se nalodili 2. září, zahrnující čínského generála Hsu Yung-Ch'ang, britského admirála Sira Bruce Frasera, sovětského generálporučíka Kuzmu Nikolajeviče Derevjanka, australského generála Sira Thomase Blameyho, kanadského plukovníka Lawrence Moore Cosgrave, francouzského generála armády Philippe Leclerc de Hauteclocque, holandského viceadmirála Conrad Emil Lambert Helfrich a novozélandského maršála letectva Leonard M. Isitt.

Admirál loďstva Chester Nimitz se nalodil krátce po 8. hodině a generál armády vrchní spojenecký velitel Douglas MacArthur v 8:43. Japonští zástupci, vedení ministrem zahraničí Mamoru Shigemitsu připluli v 8:56. V 9:02 hodin započal generál MacArthur 23. minutový kapitulační ceremoniál před řadou mikrofonů. 

Ceremoniálu přihlíželi také dva významní spojenečtí velitelé, které Japonci zajali v prvních měsících války: britský generál Percival, který kapituloval s vojsky v Japonci obleženém Singapuru, a americký generál Wainwrigth, který se vzdal se zbytky americko-filipínských vojsk po obraně Bataanu a Corregidoru.

[1] https://www.fronta.cz/kalendar/kapitulace-japonska

[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Surrender_of_Japan

Edit: Mon 02 Sep 2019 11:57:33 PM CEST