Kalendárium, 26. / 27. březen 1943

Za druhé světové války došlo v obci Lipniky, ležící severovýchodně od města Rovno (dnes ukrajinské Rivne) ve východní Volyni, v noci z pátku na sobotu 26.–27. března 1943 k masakru, při němž sotňa nacionalistů z tzv. Ukrajinské povstalecké armády (UPA) pod velením Ivana Lytvynčuka (26), přezdívaného Dubovyj, zavraždila 4 Židy, 1 Rusku a 182 Poláků. Obec byla obklíčena a následně napadena. Při útoku byly budovy zapalovány a obyvatelé byli zabíjeni brutálními způsoby (střelbou, sekerami, vidlemi). Cílem bylo úplné vyhlazení polské přítomnosti v oblasti. Z obětí se později podařilo identifikovat 121 osob. Tragédii mimo jiné zázrakem přežil tehdy jedenapůlletý Mirosław Hermaszewski (1941–2022), pozdější první polský kosmonaut, který byl při útoku zblízka postřelen do hlavy.

Tato krvavá událost patří k počátkům genocidního období tzv. Volyňských masakrů z let 1943–1944. Hlavní pachatel, major UPA Lytvynčuk (35), zahynul roku 1952, když se poblíž volyňského Horochova (dnes ukrajinský Horochiv), obklíčen jednotkami sovětské NKVD, odpálil granátem.

Mirosław Hermaszewski

*15. 9. 1941 Lipniky, +12. 12. 2022 Varšava

27. 6. – 5. 7. 1978 první polský kosmonaut, Sojuz 30

Kalendárium, 18. březen 1961

V sobotu 18. března 1961 poprvé vzlétl prototyp sovětského dvoumotorového proudového stíhacího letounu Tupolev Tu-128, který zůstal dodnes nejtěžším stíhacím letounem na světě.

   Tupolev Tu-128 (kódové označení NATO: "Fiddler") byl sovětský dálkový těžký záchytný stíhací letoun, vyvinutý pro ochranu rozsáhlého sovětského vzdušného prostoru proti strategickým bombardérům NATO. Letoun vstoupil do služby v roce 1964 a sloužil až do konce 80. let 20. století.

   Na počátku 50. let se sovětské velení začalo obávat strategických bombardérů Spojených států, jako byly Boeing B-47 Stratojet a později B-52 Stratofortress, které mohly v případě války pronikat hluboko na sovětské území. V reakci na tuto hrozbu byl vypsán požadavek na těžký dálkový záchytný letoun schopný operovat ve velkých výškách a likvidovat strategické bombardéry dříve, než dosáhnou svých cílů.

   Vývoj letounu probíhal v konstrukční kanceláři Tupolev a vycházel z bombardéru Tupolev Tu-98. Prototyp, označený jako Tu-28, vzlétl poprvé 18. března 1961. Letoun měl mohutnou konstrukci a byl největším stíhacím letounem své doby – délka trupu dosahovala 30,06 metru a rozpětí křídel činilo 17,53 metru. Kvůli své velikosti a primární roli v obraně vzdušného prostoru nebyl Tu-128 schopen vést klasické vzdušné souboje a spoléhal na palubní radar a řízené střely dlouhého doletu.

   Tu-128 byl poháněn dvěma proudovými motory Ljulka AL-7F-2, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 1 660 km/h. Dolet letounu přesahoval 2 500 km, což umožňovalo efektivní pokrytí rozlehlých oblastí Sovětského svazu. Hlavní senzor letounu tvořil výkonný radar RP-S "Smerš", který umožňoval vyhledávání cílů na vzdálenost až 50 km.

   Výzbroj letounu sestávala ze čtyř řízených střel typu R-4 (AA-5 "Ash"), které byly optimalizovány pro ničení velkých bombardérů. Dvě varianty střel R-4 měly infračervené a poloaktivní radarové navádění, což zvyšovalo pravděpodobnost zásahu cíle.

   Letoun Tu-128 byl zařazen do služby v roce 1964 a byl přidělen jednotkám protivzdušné obrany Sovětského svazu (PVO). Sloužil především v severních a východních oblastech země, kde měl chránit klíčové strategické cíle před možným útokem amerických bombardérů. Kvůli své specializované roli byl nasazen pouze v omezeném počtu – vyrobeno bylo přibližně 198 kusů.

   Hlavní výhodou Tu-128 byla jeho schopnost pokrýt velké vzdálenosti a operovat v extrémních klimatických podmínkách. Nicméně měl i několik nevýhod, především omezenou obratnost a absenci jakéhokoliv palubního kanónu pro blízký boj. Tento handicap vedl k vývoji modernizované verze Tu-128M, která dostala vylepšený radar a modernizované řízené střely.S postupným nasazováním modernějších letounů, jako byl MiG-31, začal Tu-128 zastarávat. Jeho primární role v protivzdušné obraně byla na konci 80. let postupně nahrazována modernějšími typy letounů s lepší manévrovatelností a pokročilými zbraňovými systémy. Poslední Tu-128 byly vyřazeny z provozu na počátku 90. let.

   Přestože nebyl nikdy nasazen v bojových operacích, Tupolev Tu-128 sehrál klíčovou roli v sovětské strategii protivzdušné obrany během studené války. Jeho koncepce ukázala, že i velké a těžké záchytné stíhací letouny mohou hrát důležitou úlohu v obraně vzdušného prostoru proti strategickým bombardérům.

Pluky v SSSR, ve výzbroji kterých byly Tu-128:

● 356. letecký pluk PVO (protivzdušné obrany), vojenská jednotka č. 54835, město Semipalatinsk, letiště Žana-Semej. Provozoval Tu-128 od roku 1968 do roku 1986, přeškolen na MiG-31

● 350. letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 65319, letiště Bělá, letiště Bratsk

● 64. letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 01297, letiště Omsk-Severní

● 72. gardový letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 42135, letiště Amderma

● 518. Berlínský letecký pluk PVO, vojenská jednotka č. 42192, Archangelsk, letiště Talagi

● 445. stíhací letecký pluk „Leninského Komsomolu“, vojenská jednotka č. 06984, letiště Savvatija (město Kotlas)

Kalendárium, 15. březen 1941

V sobotu 15. března 1941 bylo podepsáno usnesení Rady lidových komisařů SSSR a Ústředního výboru VKS(b) č. 548-232 ss. Podle tohoto usnesení měly být do 1. května 1941 vyrobeny po dvou zkušebních vzorcích pancéřovaných těžkých tanků KV-1 a KV-2. 

Práce na tomto projektu byly zahájeny v reakci na informace o nových těžkých tancích německé armády. Díky přidání pancéřových plátů na boční části trupu a věže tanku pomocí šroubů se tloušťka pancíře zvýšila na 90 mm. U tanku KV-1 činila celková hmotnost přidaného pancéřování 2940 kg, zatímco u KV-2 měly pancéřové pláty hmotnost téměř 4 tuny. Plánovalo se, že výroba pancéřování začne již v květnu 1941, avšak Ižorský závod byl přetížen zakázkami a nebyl schopen pancéřové pláty v krátkém čase vyrobit. Navíc od pancéřování KV-2 bylo upuštěno, protože koncem června 1941 byla výroba tohoto tanku ukončena. První pancéřované tanky KV-1 byly připraveny k 20. červnu 1941 a během června a července téhož roku bylo pancéřováno celkem 100 tanků. Kromě věže byly pancéřové pláty instalovány na čelo a boky trupu. Krátce poté však přišel rozkaz, podle něhož se od 1. července 1941 přestaly boky trupu pancéřovat, což bylo způsobeno přetížením podvozku tanku. Tank KV-1 již sám o sobě měl bojovou hmotnost 46 tun a přibližně 3 tuny dodatečné zátěže značně ovlivnily spolehlivost stroje, přičemž převodovka často selhávala kvůli nadměrné hmotnosti tanku. Díky vývoji tanků KV se Sovětský svaz stal jedinou zemí, která v roce 1941 disponovala velkým počtem těžkých tanků s pancířem odolným proti střelám. Němci nazývali KV „monstrem“. V červnu 1941 mohl být KV považován za jeden z nejsilnějších těžkých tanků na světě. Na začátku června 1941 měly jednotky Rudé armády celkem 412 tanků KV-1. Známý je případ z června 1941 v oblasti Rassenjaja, kdy jeden KV-1 na téměř dva dny zastavil postup německé divize. Tento tank byl součástí 2. tankové divize, která německým jednotkám v prvních dnech války způsobila značné potíže. V roce 1942 byla zahájena výroba modernizované verze KV-1S (rychlostní), která byla přijata do výzbroje 20. srpna 1942. Hmotnost tanku byla snížena z 47 na 42,5 tuny zmenšením tloušťky pancéřových plátů trupu a velikosti věže. V tankových bitvách přinejmenším do poloviny roku 1942 nemohly německé jednotky proti KV-1 mnoho postavit. Od poloviny roku 1943 se KV-1 na frontách Velké vlastenecké války objevoval stále řidčeji, především v oblasti Leningradu. Přesto posloužil KV-1 jako základ pro vývoj řady sovětských tanků a samohybných děl. Na jeho bázi byla vytvořena SU-152, vyzbrojená 152mm houfnicí-dělem.

Kalendárium, 15. březen 1909

V pondělí 15. března 1909 se v Plané u Mariánských Lázní narodil Erazim Veselý, palubní navigátor 311. československé bombardovací perutě.

   Erazim Veselý se narodil jako syn státního geometra Ing. Erazima Veselého a jeho manželky Žofie. Rodina později bydlela v Hořicích, kde navštěvoval základní školu, následně se přestěhovala do Jičína a nakonec do Náchoda. V létech 1921 až 1929 absolvoval Jiráskovo reálné gymnázium v Náchodě, kde maturoval 18. června 1929. Následně na Vysokém učení technickém v Praze vystudoval stavební inženýrství. Výborně hrál šachy a rád hrál na housle. V roce 1938 absolvoval Záložní školu důstojnickou při Vojenské akademii v Hranicích na Moravě a získal vojenskou hodnost podporučík letecké služby zbrojní v záloze.

   Dne 1. srpna 1939 překročil hranice do Polska, kde byl v Krakově prezentován u Československé vojenské skupiny. Protože dne 28. srpna nestihl poslední 6. lodní transport do Francie, vyčkával na další rozhodnutí v táboře vojenské skupiny v Malých Bronowicích u Krakova, kde byl příslušníkem jednotky příslušníků letectva a dalších odborných specialistů v počtu 114 osob působící pod velením štábního kapitána četnictva Františka Divokého.

   Při rychlém německém postupu na východ Polska provedla skupina dne 11. září likvidaci tábora a následující den se potom společně přemístila po železnici přes Rovno do Delatyna odkud pokračovala pěšky předhůřím Karpat k rumunským hranicím, které dosáhla 19. září 1939 u města Vinjiţa.

   Po krátké internaci v Pitesti odplul Erazim Veselý spolu s dalšími čs. vojáky dne 26. října 1939 z přístavu Constanca na lodi Romania přes Pireus a Alexandrii do Bejrútu. Odtud odplul 6. listopadu lodí Marechall Joffrey do Marseille, odkud 15. listopadu 1939 dorazil vlakem do Agde, kde byl prezentován u Československého zahraničního vojska ve Francii.

   Po porážce Francie odplul dne 24. června z přístavu Port Vendres přes Gibraltar do Liverpoolu ve Velké Británii, kde byl dne 2. srpna 1940 prezentován v Československém leteckém výcvikovém středisku (Czechoslovak depot RAF) v Cosfordu. Následně absolvoval výcvik u No. 11 Operational Training Unit v Bassingborne a po jeho ukončení nastoupil k 311. československé bombardovací peruti jako navigátor v hodnosti F/O (poručík). Od února 1941 se účastnil nočních náletů nad okupovanou Evropou, přičemž absolvoval celkem 4 bojové operační lety.

   V pondělí 20. října 1941 v 18:55 odstartoval s posádkou bombardovacího letounu Wellington Mk. IC, trupové označení KX○E R1046 pod velením F/Sgt (rotný) Václava Procházky z letiště East Wretham k náletu na německý přístav Brémy. Z důvodu technických problémů s motory byl, krátce po startu, jako náhradní cíl určen jiný německý přístav Emden. Po provedeném náhradním bombardování došlo k požáru a následnému vysazení obou motorů a letoun kolem 22:30 hod. nouzově přistál na mořskou hladinu v mělkých pobřežních vodách nedaleko německého městečka Wadenzee ležícího asi 7 km od holandského ostrova Schiermonninkoog, který tvoří součást Fríského souostroví. Celá posádka byla dne 21. října kolem 11:30 hod. zajata německým hlídkovým člunem.

   Erazim Veselý prošel celkem 6 německými trestnými tábory pro zajaté letce. Na jaře 1944 se podílel na přípravě později neúspěšného hromadného útěku (tzv. Velký útěk v noci z 24. na 25. březen) 200 letců RAF z internačního tábora Stalag Luft III, který se nacházel poblíž města Sagan (dnes Žagań v Polském Slezsku). Po následném rozsáhlém vyšetřování byl dne 14. srpna zatčen kriminální policií. Jako protektorátní občan byl odvezen na úřadovnu pražského Gestapa v Petschkově paláci a v té době byl říšskými bezpečnostními úřady obviněn z vlastizrady. Následně byl přemístěn do internačního tábora Stalag Luft 1 - Barth-Stralsund a poté do tábora Oflag IVC v Colditzu. Dne 16. dubna 1945 byl zde osvobozen americkou armádou.

   V sobotu 21. dubna se opět stal navigátorem u Československé 311. bombardovací perutě, ve které potom sloužil až do 13. srpna 1945, kdy se se svojí jednotkou vrátil do osvobozeného Československa. Nejprve byl přidělen k Letecké dopravní skupině dislokované na letišti v Praze - Ruzyni a od 1. dubna 1946 krátce působil jako učitel navigace v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové.

   Dne 1. ledna 1947 se Erazim Veselý v hodnosti major letectva stal Zástupcem velitele Školy povětrnostní služby (VÚ 4613) působící na letišti v Praze - Kbelích, když u této nejvyšší jednotky vojenské povětrnostní služby odpovídal za organizaci vojenské služby a výcvik personálu.

   Z armády byl Erazim Veselý jako politicky nespolehlivý propuštěn 28. února 1949. Hlavní důvod však představoval především fakt, že dne 15. září 1948 emigroval zpět do Velké Británie, společně se svoji manželkou, jeho mladší bratr, bývalý stíhací pilot a velitel Československé letky B u 68. Noční stíhací perutě RAF, S/Ldr Vlastimil Veselý DFC, AFC, který po skončení války v hodnosti podplukovník velel od 15. května 1946 bombardovacímu leteckému pluku 24 (Biskajskému) dislokovanému na letišti v Plzni na Borech.

   Po propuštění z armády potom Erazim Veselý pracoval nejprve jako dělník a později jako vedoucí výroby u stavebních podniků Lana a následně Prefa v Grygově a Olomouci. V roce 1968 byl, jako jeden z mála bývalých příslušníků RAF, částečně rehabilitován. V roce 1969 odešel do starobního důchodu. Zemřel dne 8. září 1979 v Olomouci.

   V rámci rehabilitace vojáků západního odboje za 2. světové války byl rozkazem ministra obrany ČSFR č. 0104 dne 29. května 1991 jmenován do hodnosti podplukovník in memoriam.

   Za svoji vojenskou protifašistickou odbojovou činnost byl vyznamenán několika Československými (3x Čs. válečný kříž 1939, 2x Medaile Za chrabrost, Medaile Za zásluhy 1. stupně, Pamětní medaile Čs. zahraniční armády se štítkem F a VB) a Britskými (The 1939 -1945 Star, Air Crew Europe Star a War Medal) státními a vojenskými vyznamenáními.

Skupina důstojníků (P/O) navigátorů. Zleva shora E. Veselý, L. Svátek, A. Gabriel, J. Podstránecký, L. Říha a J. Foretík. 

Wellington Mk.IC R1046 KX∘E začal v řadách 311. československé bombardovací perutě operovat v březnu 1941 a sloužil v ní až do noci z 20. na 21. říjen 1941, kdy se nevrátil ze své 26. operace.

Hlášení velitele perutě o ztrátě osádky Sgt. V. Procházky.