Kalendárium, 15. srpen 1945

Poslední britské letecké vítězství druhé světové války: Triumf a tragédie nad Japonskem

Ve středu 15 srpna 1945 v ranních hodinách, jen několik hodin před tím, než vstoupilo v platnost příměří, k němuž se Japonsko zavázalo po projevu císaře Hirohita, došlo k poslednímu leteckému boji britských ozbrojených sil druhé světové války. Tímto datem se uzavřela bojová kariéra letounů typu Supermarine Seafire, námořní verze slavného Spitfiru, které operovaly z britské letadlové lodě HMS Indefatigable jako součást svazu TG.38.5.

Ráno 15. srpna byly zahájeny poslední ofenzivní akce proti cílům v Tokijském zálivu. V misi zaměřené na letiště Kisarazu a náhradní cíl – chemickou továrnu v zátoce Odaki – se zúčastnily stíhačky Firefly 1772. squadrony a Avengery 820. squadrony doprovázené Seafiry 887. a 894. squadrony. Vzdušný boj vypukl poté, co bylo zpozorováno celkem 14 japonských stíhaček Mitsubishi A6M5 „Zero“, z nichž většina zaútočila z výškové převahy. Japonské stíhačky patřily pravděpodobně 302. a 252. Kokutai.

Kvůli pravděpodobnému výpadku rádia se první obětí souboje stal brit Sub. Lt. Freddie Hockley z 894. squadrony, který nereagoval včas a byl zasažen hned při první salvě. Přesto se mu podařilo vyskočit padákem a přistát na poloostrově Čiba, kde byl následně zajat.

Zbytek Seafirů se okamžitě pustil do boje. Nejtěžší střet se odehrál mezi výškovým krytím 887. squadrony, vedeným Sub. Lt. Vic S. Lowdenem v kabině Seafiru F.Mk.III LR866 „121-S“, a skupinou japonských stíhaček. Lowden sestřelil dvě Zera a podílel se na třetím sestřelu společně s kolegou Sub. Lt. W. J. „Taffy“ Williamsem. Po analýze filmu z jeho palubní kamery bylo zjištěno, že Vic Lowden zasáhl celkem pět letadel Zero a byly mu připsány dvě sestřelená letadla a třetí společně s Williamsem. Další dvě byla označena jako poškozená. Williams navíc přidal další samostatný sestřel. Třetí člen výškového doprovodu, Sub. Lt. Gerry J. „Spud“ Murphy, který letěl ve stroji Seafire F.Mk.III NN212 „112-S“, zaznamenal v zuřivém manévrovém souboji dva sestřely letounů A6M5.

Piloti 894. squadrony, kteří poskytovali přímý a střední doprovod Avengerům se v souboji vedlo poněkud hůře. Kromě ztráty Hockleyho došlo k poškození Seafiru F.Mk.III PR263 jeho čísla Sub. Lt. Teda Garvina, jehož stroj byl znevýhodněn poruchou kanónu a nemožností odhodit přídavnou nádrž. Přesto se mu podařilo jeden nepřátelský letoun poškodit. Sub. Lt. Don N. Duncan v kabině Seafiru F.Mk.III PR206 čelil třem Zerům, dva z nich pravděpodobně sestřelil, než se jeho kanon zasekl. Jeho velitel roje, Sub. Lt. R. C. Kay v kabině Seafiru F.Mk.III NN584, se utkal s několika japonskými stíhači, přičemž jednoho sestřelil jistě, druhého zničil pravděpodobně a třetí mu byl uznán jako poškozený.

Letecký souboj byl spíše masakrem, i když asi 14 letadel Zero mělo téměř dvojnásobnou početní převahu nad letadly Seafire a mělo prvek překvapení, piloti Seafire si připsali sedm jistých sestřeků, tři pravděpodobné sestřely a čtyři poškozená letadla – jen málo nepřátelských letadel, pokud vůbec nějaké, uniklo bez poškození. Po přistání se piloti

Seafire dozvěděli, že veškeré operace byly zrušeny a krátce nato vstoupilo v platnost příměří.

Avenger Mk.II JZ482 byl vážně poškozen při zásahu čtyřmi letouny A6M5, nicméně jeho osádka (pilot Lt. Baldwin, pozorovatel Sub. Lt. J. A. Bonasse a střelec Pty. Off. Airmen A. A. Simpson) dokázala letoun udržet ve vzduchu. Střelec Simpson zasáhl jednoho z útočníků , který mu byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený.

Bohužel, ačkoliv letecké vítězství bylo jednoznačné, bylo následně zastíněno tragédií. Freddie Hockley, který přežil sestřelení a přistál živý, padl do zajetí 426. pěšího pluku. Přestože se Japonci již oficiálně vzdali a ve 12:00 téhož dne císař Hirohito oznámil konec války, Hockley byl z rozkazu štábního důstojníka 147. divize, majora Hirana, popraven. Kapitán Fujino Masazó spolu s poddůstojníky připravil hrob, Hockley byl svázán, oslepen a následně dvakrát střelen, probodnut bajonetem a zahrabán. Jeho tělo bylo později vykopáno a zpopelněno, aby se zamaskovala vražda. O devět hodin přežil samotnou válku – a přesto se stal jejím posledním padlým příslušníkem Královského námořnictva.

Sestřely dosažené britskými letci:

887. Naval Air Squadron

Sub. Lt. Vic S. Lowdenem, Seafire F.Mk.III LR866 „121-S“

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

½ Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ poškozen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ poškozen

Sub. Lt. W. J. „Taffy“ Williams, Seafire F.Mk.III

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

½ Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

Sub. Lt. Gerry J. „Spud“ Murphy, Seafire F.Mk.III NN212 „112-S“

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

894. Naval Air Squadron

Sub. Lt. Teda Garvin, Seafire F.Mk.III PR263

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ poškozen

Sub. Lt. Don N. Duncan, Seafire F.Mk.III PR206

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ pravděpodobně zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ pravděpodobně zničen

Sub. Lt. R. C. Kay, Seafire F.Mk.III NN584

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ pravděpodobně zničen

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ poškozen

894. Naval Air Squadron

Pty. Off. Airmen A. A. Simpson, Avenger Mk.II JZ482

1 Mitsubishi A6M5 „Zero“ pravděpodobně zničen

Úspěšní piloti letounů Seafire F.Mk.III z letadlove lodi HMS Indefatigable z leteckého souboje 15. srpna 1945. Zleva doprava: Sub. Lt. Don Duncan (894. peruť – dva pravděpodobné sestřely), Sub. Lt. Randy Kay (894 – jeden zničený, jeden pravděpodobný, jeden poškozený), Sub. Lt. „Spud“ Murphy (887 – dva zničené), Sub. Lt. Vic Lowden (887 – dva zničené, jeden společně zničený, dva poškozené), Sub. Lt. Ted Garvin (894 – jeden poškozený) a Sub. Lt. „Taffy“ Williams (887 – jeden zničený, jeden společně zničený).

Prameny:

[1] Thomas, Andrew: Triumph anf Tragedy, Seafires over Japan, in Britain at War, Issue 219, 2025.

[2] Šnajdr, Miroslav: Palubní stíhači Jeho Veličenstva /4, FAA 1944-1945, Jota Military, Brno 2004.

Kalendárium, 3. srpen 1914

V pondělí 3. srpna 1914 ve městě Kolpino v Leningradské oblasti (Rusko) v rodině inženýra-chemika narodila Valerija Dmitrijevna Chomjaková, sovětská letkyně, účastnice Velké vlastenecké války, zástupkyně velitele letky 586. ženského stíhacího leteckého pluku protivzdušné obrany. První žena na světě, která jako pilotka nočního stíhacího letounu sestřelila nepřátelský bombardér.

   V roce 1922 se s rodinou přestěhovala do Moskvy. Absolvovala Moskevskou střední školu č. 32. Od roku 1932 do roku 1937 studovala na Moskevském chemicko-technologickém institutu D. I. Mendělejeva. Pracovala jako inženýrka-chemická specialistka v Děrogomilovském chemickém závodě M. V. Frunzeho až do 14. října 1939. V letech 1936–1937 absolvovala plachtařskou a leteckou školu a také Centrální letecký klub V. P. Čkalova, kde od 15. října 1939 pracovala jako pilotka-instruktorka. Účastnila se leteckých přehlídek, 18. srpna 1940 nad letištěm Tušino spolu se čtyřmi svými kolegyněmi předvedla skupinovou vyšší akrobacii na letounech UT-4.

   Do Rudé armády vstoupila 11. října (nebo prosince) 1941. Absolvovala Kurzy zdokonalování pilotních dovedností v Engelsu. Od jara 1942 sloužila jako pilotka 586. stíhacího leteckého pluku. Účastnice Velké vlastenecké války od února 1942. V dubnu 1942 se stala zástupkyní velitele 2. eskadry. Od 25. dubna chránila důležité vojenské objekty v Saratově před nálety německého letectva.

   V noci z 24. na 25. září 1942 ve 22:10 jako první žena-pilotka sestřelila v nočním vzdušném boji nad Saratovem nepřátelský letoun Junkers Ju 88. 

   V archivních dokumentech 586. IAP je zapsáno: „Při nočním bombardovacím náletu na Saratov dne 24. září 1942 zahájila zástupkyně velitele eskadry, poručík Valerija Dmitrijevna Chomjakovová, bojovou bilanci pluku: byl sestřelen první nepřátelský letoun – bombardér Ju 88.“ 

   O svém nočním boji Valerija Chomjaková později vyprávěla válečnému zpravodaji: „Vzletěla jsem na bojový poplach ve 21 hodin 40 minut. Velmi jsem se bála, že Němec uteče… Samozřejmě jsem byla nervózní. Až ve chvíli, kdy jsem uviděla, jak naše reflektory třemi paprsky osvětlují nepřátelský letoun, jsem se náhle zcela uklidnila a soustředila. Teď už jsem ze svého „Jaku“ vymačkala plnou rychlost…

   Přiblížila jsem se shora zezadu a vypálila dávku z kanónu a kulometu. Cítila jsem, že po mně střílí i nepřátelský střelec. Instinktivně jsem se odklonila do strany a znovu udeřila. Bombardér pravou zatáčkou přešel do střemhlavého letu a narazil do země.

   Jdu na přistání a mám takovou hrdost, že mě to úplně naplňuje: vždyť jsem ho sestřelila já, toho ničemu. Ať nepřátelé vědí, co dokážou naše děvčata!..“

   Další vzpomínka je od  Jevgenije Poluninové, která byla za války leteckým mechanikem letounu Valerije Chomjakovové: „Nad Volhou šlehaly plameny: nepřátelské letouny zbombardovaly loď s ropou. Naše protiletadlová děla nepřetržitě pálila. Ve dne přišel rozkaz: jakmile bude vzdušný cíl zachycen reflektory, protiletadlovci přestanou střílet a do akce vstoupí stíhači.

   A v noci na 25. září vzlétl po poplachu do vzduchu letoun Lery Chomjakovové. Ze země jsme s napětím sledovali, co se děje. Viděli jsme, jak reflektoristé sevřeli nepřátelský bombardér do kříže světelných paprsků a jak naše pilotka zahájila palbu. Německý střelec opětoval oheň. Chomjakovová, bez ohledu na spršky olověných střel, znovu zaútočila. A pak jsme spatřili, jak „Junkers“ padá jako kámen dolů. Krátce nato se stíhač přistál zpět na letišti. Valerija stručně a věcně hlásila: „Nepřátelský letoun byl sestřelen!“

   Podle německých údajů byl sestřelen bombardér Junkers Ju 88 A-4, trupový kód F1+HR, výrobní číslo 4010 z jednotky III./KG 76. Posádka: pilot a velitel eskadry nadporučík Gerhard Maak, navigátor desátník Heinrich Winnen, palubní radista feldwebel Wilhelm Heckel, palubní mechanik svobodník Friedrich Brenger. Letadlo bylo sestřeleno ve výšce 7 000 metrů a zřítilo se na břehu Volhy u vesnice Kvasnikovka, 10 km jihovýchodně od Saratova. Celá posádka zahynula.

   V září 1942 jí byla udělena hodnost nadporučík a převzala velení 3. eskadry. V noci z 5. na 6. října 1942 zahynula při nočním bojovém letu na letounu Jak-1. Unavená pilotka během čekání na další vzlet usnula a nezaslechla poplach. Mechanici sami spustili motor. Když zaslechla jeho zvuk, probudila se, naskočila do letadla a okamžitě začala vzlétat, aniž by se v noci dostatečně rozhlédla. Kvůli absenci viditelných orientačních bodů začala stoupat s pravým náklonem a zatáčkou, což nakonec vedlo ke srážce se zemí.

   Celkem nalétala 1 200 hodin na různých typech letadel. Byla vyznamenána Řádem rudého praporu (14. 2. 1943, evidenční číslo 488317).

Seznam známých vzdušných vítězství V. D. Chomjakovové:

24. 09. 1942 — 1x Ju 88 — Saratov