Kalendárium, 15. duben 1952

V úterý 15. dubna 1952 provedl testovací pilot Alvin M. „Tex“ Johnston společně s kopilotem Guyem M. Townsendem první let prototypu YB-52 z letiště Boeing Field v Seattlu na leteckou základnu Larson AFB ve státě Washington.

   Letoun Boeing B-52 Stratofortress, ikonický strategický bombardér amerického letectva, představuje jeden z nejpozoruhodnějších symbolů letecké moci studené války a zůstává v aktivní službě i po více než sedmi desetiletích od svého vzniku. Jeho vývoj započal v roce 1946, kdy americké letectvo (tehdy ještě US Army Air Forces) vyhlásilo požadavek na nový strategický bombardér schopný nést jaderné zbraně na dlouhé vzdálenosti. Společnost Boeing uspěla s návrhem modelu 464-49, který se později vyvinul do podoby B-52. Letoun vzbudil pozornost svou robustní konstrukcí, osmimotorovým pohonem (motory Pratt & Whitney J57) a schopností nést až 31 500 kg pum na vzdálenost přes 14 000 km bez doplňování paliva. Po úspěšném testovacím programu vstoupil B-52 do služby v roce 1955 u Strategického leteckého velitelství (SAC) a rychle se stal páteří amerických jaderných odstrašovacích sil.

   B-52 se však nejvíce proslavil svým bojovým nasazením, zejména během války ve Vietnamu, kde sehrál klíčovou roli v operacích proti severovietnamským a Vietkongským silám. První bojové nasazení B-52 přišlo v červnu 1965 během operace Arc Light, kdy letouny z 2. bombardovacího křídla startovaly z letecké základny Andersen na Guamu a útočily na cíle v Jižním Vietnamu. Tyto mise spočívaly v masivních kobercových bombardováních, při nichž B-52 shazovaly desítky tun konvenčních pum na podezřelé pozice nepřítele, často v džunglích nebo horských oblastech, kde se ukrývaly jednotky Vietkongu. Letouny operovaly ve vysokých výškách, obvykle kolem 15 000 metrů, což je činilo nedostupnými pro většinu tehdejších protiletadlových zbraní. Taktika Arc Light byla zaměřena na ničení nepřátelské infrastruktury, narušení zásobovacích linií a psychický dopad na nepřátelské jednotky, které často popisovaly kobercové nálety jako „apokalyptické“.

   Nejvýznamnější a zároveň nejkontroverznější kapitolou bojového nasazení B-52 byla operace Linebacker II, známá také jako „Vánoční bombardování“, která probíhala od 18. do 29. prosince 1972. Tato kampaň byla reakcí na zastavení mírových jednání v Paříži a měla za cíl donutit Severní Vietnam k návratu k jednacímu stolu. Letouny B-52, operující převážně z Andersenovy základny na Guamu a U-Tapao v Thajsku, provedly 729 bojových letů a shodily přes 15 000 tun pum na cíle v Hanoji, Haiphongu a dalších severovietnamských městech. Poprvé byly B-52 nasazeny proti dobře chráněným cílům v hustě bráněném vzdušném prostoru Severního Vietnamu, kde čelily intenzivní protiletadlové obraně a stíhačkám MiG-21. Severovietnamská obrana využívala sovětské rakety země-vzduch SA-2 Guideline, které představovaly vážnou hrozbu pro pomalé a velké bombardéry. Navzdory vysokým výškám letu a elektronickým protiopatřením byly B-52 zranitelné, protože jejich letové trasy a taktiky byly předvídatelné – letouny často přilétaly ve vlnách po třech a letěly stejnými koridory, což obráncům usnadňovalo zaměření.

   Během operace Linebacker II utrpěly B-52 značné ztráty, včetně sestřelů severovietnamskými piloty. Severovietnamské letectvo (VPAF) nasadilo své stíhačky MiG-21, které byly rychlé, obratné a vybaveny raketami vzduch-vzduch typu R-3S (sovětská kopie americké AIM-9 Sidewinder). První potvrzený sestřel B-52 severovietnamským pilotem se odehrál 18. prosince 1972, v první den operace Linebacker II. Pilot Vu Xuan Thang z 921. stíhacího pluku VPAF sestřelil B-52D (sériové číslo 56-0674) nad Hanojí. Thang použil dvě rakety R-3S, přičemž druhá zasáhla ocas letounu, což vedlo k jeho ztrátě kontroly a pádu. Posádka letounu, který patřil k 307. strategickému křídlu, se zachránila katapultáží, ale někteří členové byli zajati. Druhý sestřel MiG-21 přišel 27. prosince 1972, kdy pilot Pham Tuan, rovněž z 921. pluku, sestřelil B-52G (sériové číslo 58-0198) nad Hanojí. Pham Tuan, který později v roce 1980 absolvoval kosmický let v rámci programu Interkosmos, zaútočil v noci a použil rakety R-3S. Letoun byl zasažen v oblasti křídla, což způsobilo požár a pád. Z posádky přežili čtyři členové, zatímco dva zahynuli.

   Celkově bylo během operace Linebacker II sestřeleno 15 B-52, z toho pouze dva přímo stíhačkami MiG-21, zatímco většinu ztrát způsobily rakety SA-2. Severovietnamští piloti však slavili své úspěchy jako významné vítězství, protože sestřelení B-52 – symbolu americké letecké převahy – mělo obrovský propagandistický význam. Po Linebacker II se taktiky B-52 změnily; letouny začaly létat v nižších formacích, s větší variací tras a intenzivnějším využitím elektronických protiopatření, aby minimalizovaly riziko sestřelení. Po skončení války ve Vietnamu pokračovaly B-52 v bojových operacích, například během války v Zálivu v roce 1991, kde shazovaly přes 40 % všech pum, nebo v Afghánistánu a Iráku v 21. století, kde byly modernizovány pro přesné útoky pomocí naváděných zbraní, jako jsou bomby JDAM.

   B-52 Stratofortress zůstává jedinečným letounem, jehož dlouhověkost nemá v historii letectví obdoby. I přes pokročilý věk jsou tyto bombardéry stále modernizovány – například novými motory Rolls-Royce F130, které mají prodloužit jejich službu až do roku 2050. Jejich nasazení ve Vietnamu ukázalo jak jejich obrovský potenciál v masivních bombardovacích kampaních, tak zranitelnost vůči moderní protivzdušné obraně a stíhačkám, což vedlo k vývoji nových taktik a technologií. Sestřely severovietnamskými piloty zůstávají klíčovou kapitolou v historii B-52, která zdůrazňuje odvahu a schopnosti obou stran konfliktu.

Kalendárium, 15. duben 1921

Kdysi jsem v jednom diskuzním vlákně nakousl téma kosmonauta, který krom zdolání vesmíru zdolal i nějaký nepřátelský letoun ve válce. Nedalo mi to a zapátral jsem trošku víc a nakonec objevil další budoucí kosmonauty, kteří si během válečných konfliktů připsali nějaký ten sestřel.

Dnešní sen slaví narozeniny jeden z nich - Georgij Timofejevič Beregovoj

   Georgij Timofejevič Beregovoj se narodil 15. dubna 1921 ve Fjodorovce v Poltavské oblasti Ukrajinské SSR v rodině úředníka. V roce 1938 absolvoval Jenakijevský aeroklub a byl odveden do Rudé armády. V roce 1941 absolvoval Vorošilovogradskou školu vojenských pilotů pojmenovanou po proletariátu Donbasu. Na frontách 2. světové války byl od srpna 1942. Nejdříve létal jako velitel zvěna 451. bitevního leteckého pluku. Od listopadu téhož roku byl převelen k 235. bitevnímu leteckému pluku. V prosinci byl odvelen k 5. samostatnému výcvikovému leteckému pluku Kalininského frontu. V březnu 1943 se přesunul k 671. bitevnímu leteckému pluku, který byl v květnu téhož roku přejmenován na 90. gardový bitevní letecký pluk. S touto jednotkou se účastnil i Bratislavsko-brněnské operace a Pražské operace. Během 2. světové války provedl gardový kapitán Georgij T. Beregovoj celkem 185 bojových letů a sám byl třikrát sestřelen. Eskadrile pod jeho velením je přisuzováno zničení několika desítek tanků a ve vzdušných soubojích i několika nepřátelských letounů. Během války obdržel Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu (№ 2271, 26. 10. 1944), Řád Lenina (26. 10. 1944), 2x Řád rudého praporu (26. 8. 1942, 28. 9. 1943), Řád Bohdana Chmelnického III. stupně (16. 4. 1944), Řád Alexandra Něvského (20. 10. 1943), Řád vlastenecké války 1. stupně (14. 1. 1945), medaili „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce v letech 1941–1945“ (1945), medaili „Za dobytí Budapešti“ (1945) a medaili „Za dobytí Vídně“ (1945).

   V sobotu 26. října 1968 odstartoval Georgij Timofejevič Beregovoj v kosmické lodi Sojuz 3 k 10. sovětskému a 25. celkovému pilotovanému letu kosmické lodi z naší planety. Sojuz 3 byla první pilotovaná loď Sojuz po nehodě Sojuzu 1, při které zahynul kosmonaut Vladimir Komarov. Cílem 95hodinové mise bylo zkoušet automatické a ruční spojení dvou lodí typu Sojuz, kdy druhá, bezpilotní loď Sojuz 2 byla vypuštěna o den dříve. Beregovoj byl schopný se přiblížit jen na jeden metr a všechny tři pokusy o spojení i v dalších dnech selhaly. Při pokusech loď spotřebovala skoro všechno palivo a cíl mise byl zrušen. Mimo tuto operaci se kosmonaut věnoval fotografování planety a pozorování okolí lodě. Kabina s kosmonautem přistála na padáku na území Kazašské SSR poblíž města Karagangy 30. října v 7.25. V kosmu strávil celkem tři dny 22 hodin a 50 minut.

Piloti / kosmonauté, kteří během své kariéry krom vesmíru zdolali i nepřátelský letoun:

Ve Druhé světové válce / Velké vlastenecké válce to byl:

Georgij Timofejevič Beregovoj / Георгий Тимофеевич Береговой - 1+ sestřel ve spoluúčasti

25. 01. 1944 Fw 190 ve spoluúčasti

Informace o sestřelech jsou ale neúplné. Grigorij Beregovoj létal jako pilot bitevníku Il-2. Jako veliteli eskadrily 90. GŠAP je eskadrile pod jeho velením přisuzováno zničení několika desítek tanků a ve vzdušných soubojích i několik nepřátelských letounů.

V Korejské válce to byli:

Edwin Eugene Aldrin Jr. - 2 sestřely

14. 05. 1953 MiG-15 224. IAP Kolesnikov L. P.

07. 06. 1953 MiG-15 535. IAP Dorochov Stěpan A.

John Herschel Glenn Jr. - 3 sestřely

12. 07. 1953 MiG-15 781. IAPTOF Bělov Viktor

19. 07. 1953 MiG-15

22. 07. 1953 MiG-15 45. R / 15. IAD Fuan Yuxiang

Walter Marty Schirra, Jr. - 1 jistý sestřel, 1. pravděpodobný sestřel, 1 letoun poškodil

01.10.1951 MiG-15 pravděpodobně zničený

23.10.1951 MiG-15 Smorčkov Aleksandr Pavlovič

27.10.1951 MiG-15bis poškozený 523. IAP Mitrofanov

Ve Vietnamské válce to byl:

Phạm Tuan - 1 sestřel

27. 12. 1972 B-52D 7. BW Pilot/Commander:Capt John Mize, Nav:Lt William Robinson, Co-pilot:Capt Terrence Gruters, EWO:Capt Dennis Anderson, Rad/Nav:Capt William North, AG:T/Sgt Peter E Whalen

Kalendárium, 11. / 12. duben 1945

„Furmani“ nad Tišnovskem – letecká podpora odbojových skupin

V noci z 11. na 12. dubna 1945 se na severo-západním okraji bývalého politického okresu Tišnov u obce Chlébské udála další letecká operace sovětského dálkového letectva. Podle předem stanoveného plánu byly u Horního Čepí zapáleny signální ohně. V období od 23.50 do 00.10 hod. jeden letoun Lisunov Li-2 z 4. gardového bombardovacího leteckého sboru 18. letecké armády shodil 1 500 kg nákladu ve prospěch československých partyzánů.

   Letadlo však přelétlo ve velké výšce a na vyznačenou paseku nedopadl jediný vak. Partyzáni proto předpokládali, že shoz nebyl proveden. Až s ranním rozbřeskem zjistili, že padáky s nákladem se většinou zachytily v korunách stromů. Ihned se pustili do sběru vysazeného materiálu. Nákladní pytle obsahovaly vše nezbytné – především výbušniny, munici, granáty, zbraně a baterie k radiostanicím.

   V ruských archivech se mi v deníku bojové činnosti 4. GBAK podařilo najít následující záznam: „Sbor v noci na 12.4.45 provedl úkoly s letadly Li-2 53. a 54. BAD a jedním Si-47 54. BAD. Byly to speciální úkoly k shození agentů a nákladu ve prospěch RU GŠKA a NKGB Ukrajiny a štábu partyzánského hnutí při Vojenském sovětě 4. ukrajinského frontu.

   Celkem bylo provedeno 10 letů, z toho: 6 letů Li-2 53. BAD, 3 lety Li-2 a 1 let Si-47 54. BAD.

   Úkol splnily celkem tři letadla. Nesplnilo úkol 7 letadel, z nichž: jedno pro poruchu letounu, dvě pro nedostatek signálů v prostoru cílů, čtyři z důvodu neobjevení cílů v důsledku husté mlhy a špatné viditelnosti.

   Celkem bylo shozeno 8 agentů a 2470 kg nákladu.

   Ve prospěch RU GŠKA jeden Si-47 provedl úkol. Ve 23.04 z výšky H-400 m shodil tři agenty a 1300 kg nákladu do prostoru 20 km jihovýchodně od Chemnitz.

   Ve prospěch NKGB Ukrajiny letělo 6 Li-2 54. BAD. Úkol splnilo jedno letadlo, 5 letadel úkol nesplnilo, z nichž: jedno pro poruchu letounu, čtyři pro špatnou viditelnost v důsledku husté mlhy a neobjevení cíle.

   Ve 23.35 z výšky H-400 m jedno letadlo Li-2 shodilo 5 agentů a 840 kg nákladu na bod 3 km západně od Dobříše, což je 40 km jihozápadně od Prahy.

   Ve prospěch štábu partyzánského hnutí při Vojenském sovětě 4. ukrajinského frontu letěla 3 letadla. Úkol splnil jeden letoun, dva letouny úkol nesplnily kvůli nedostatku signálů v prostoru cílů.

   Jeden Li-2 v období 23.50–00:10 z výšky H-400 m shodil 1500 kg nákladu do prostoru vesnice Chlébské, což je 34 km severozápadně od Brna.“

Kalendárium, 12. duben 1944

Ve středu 12. dubna 1944 nad pralesy Nové Guineje, v těžkých tropických podmínkách pacifického bojiště, dosáhl kapitán Richard Ira Bong, pilot 5. letecké armády USA, historického milníku. Za kniplem své stíhačky Lockheed P-38 Lightning, pojmenované „Marge“ podle své snoubenky (jejíž portrét zdobil příď letounu), sestřelil během jediného dne tři japonské stíhačky. Tím překonal dosavadní americký rekord 26 sestřelů, který držel Eddie Rickenbacker z první světové války.

Dne 12. dubna je Bong vyslán na inspekci k 80. Fighter Squadron. Během inspekce přijal nabídku k účasti na operaci a společně s dalšími piloty 80. FS vzlétl k náletu na přístav Hollandia. Při této akci se mu podařilo získat hattrick sestřelením stíhaček Ki-43 Oscar. Tímto hattrickem (sestřely č. 26 až 28) Richard Ira Bong překonal dosavadní skóre nejúspěšnějšího amerického pilota Eddie Rickenbackera, který za I. světové války získal 26 sestřelů. V bojích nad Pacifikem nakonec dosáhl celkem 40 potvrzených sestřelů.

Kalendárium, 12. duben 1944

V noci z 11. na 12. dubna 1944 sovětský civilní a vojenský pilot Alexandr Petrovič Mamkin v letadle P-5 odvezl 12 syrotků, jejich vychovatelku a dva raněné z partyzánského oddílu z území kontrolovaném partyzány v týlu nepřítele.

   Na začátku dubna 1944 dokončovalo německé velení soustředění svých sil k provedení rozsáhlé trestné operace „Jarní svátek“ (německy Frühlingsfest) proti oddílům Polocko-Lepeľského partyzánského svazu, která začala ráno 11. dubna. Bylo nutné urychlit evakuaci dětí, která probíhala v rámci druhé etapy operace „Hvězdička“.

   K 10. dubnu se na území kontrolovaném partyzány v týlu nepřítele, konkrétně v Polocko-Lepeľské partyzánské zóně, nacházelo ještě 26 dětí z polockého sirotčince. Alexander Mamkin mezitím během druhé etapy operace „Hvězdička“, která začala koncem března, provedl osm úspěšných nočních letů do partyzánské zóny – pokaždé odvážel letadlo maximálně naložené dětmi a zraněnými partyzány.

   Během dalšího letu v noci z 11. na 12. dubna 1944 měl Mamkin evakuovat do sovětského týlu celkem 13 osob: sedm dětí v kabině střelce, tři další děti a vychovatelku ve speciálním nákladním kontejneru pod trupem letadla a dva těžce zraněné partyzány v aerodynamických kontejnerech zavěšených pod křídly. Po startu z partyzánského letiště na zamrzlém jezeře Večeľje (Ušačský rajón, Vitebská oblast), nedaleko frontové linie, bylo letadlo za svítání ostřelováno nepřátelským protiletadlovým dělostřelectvem a nad samotnou frontou napadeno německým nočním stíhačem. Tentokrát zasáhly střepiny motor, který vzplanul, a pilot utrpěl zranění hlavy.

   Těžce raněný pilot překonal frontovou linii, přičemž stále ovládal hořící letadlo. Podle instrukcí měl nabrat výšku a opustit stroj pomocí padáku, ale protože měl na palubě pasažéry, neudělal to. Oheň se rozšířil až do pilotní kabiny – hořelo oblečení, tavily se sluchátka i letecké brýle. Přesto Mamkin udržel obtížně ovladatelné letadlo až do nalezení vhodného místa k přistání na severovýchodě Polockého rajónu (Vitebská oblast), nedaleko vesnice Trudy u břehu zamrzlého jezera Bolnyrja – místo již bylo za frontovou linií v zóně Rudé armády. Zde letadlo nouzově přistálo a dojelo po ledu jezera.

   V té době již prohořela i přepážka oddělující pilotní kabinu od prostoru pro cestující a některým dětem začalo hořet oblečení. Při nouzovém přistání byl pilot vymrštěn z kabiny do sněhu a ztratil vědomí.

   Na místo dorazili vojáci Rudé armády, kteří Mamkina odvezli do nemocnice, ale popáleniny a zranění byla příliš vážná. O šest dní později, 17. dubna 1944, Alexander Mamkin v nemocnici zemřel. Všech 13 pasažérů tohoto jeho posledního letu přežilo. Celkem během druhé etapy operace „Hvězdička“ evakuoval Alexander Mamkin více než 90 lidí – dětí, vychovatelů a zraněných partyzánů.

V dokumentu Zpráva o bojové činnosti 105. pluku letectva letecké divize GVF se uvádí: 

„V noci z 11. na 12. dubna byl letoun R-5, pilotovaný gardovým poručíkem Mamkinem, při návratu z týlu nepřítele s 13 pasažéry na palubě (včetně 10 dětí) náhle napaden a zapálen stíhačem nepřítele ve vzduchu. Pilot, navzdory plamenům, přeletěl frontovou linii a úspěšně přistál s hořícím letounem na území pod sovětskou kontrolou. Všechny děti a partyzáni zůstali nezraněni. Pilot však utrpěl těžké popáleniny a bez nabytí vědomí zemřel hrdinskou smrtí. Letoun shořel.“

   Alexander Petrovič Mamkin, gardový poručík, se narodil v roce 1916 ve vesnici Kresťanskoje ve Voroněžské oblasti. Od roku 1931 pracoval v kolchoze, v roce 1934 nastoupil na orlovský finančně-ekonomický institut. Roku 1936 byl přijat do 9. ročníku Balašovské školy civilního letectva. V roce 1938 se stal kandidátem členství ve VKS(b). Po škole pracoval v Tádžikské správě civilního letectva. Od roku 1942 jako člen 105. gardového OAP GVF vykonal nejméně 70 nočních letů do německého týlu k partyzánům na letounu R-5. Byl vyznamenán Řádem rudého praporu (21. 4. 1944), Řádem vlastenecké války I. stupně (31. 8. 1943) a medailí „Partyzánovi vlastenecké války“ I. stupně. Pohřben ve městě Veliž ve Smolenské oblasti.

Kalendárium, 10. duben 1945

V úterý 10. dubna 1945 začala tzv. Ostravsko-opavská operace (Моравско-Остравская наступательная операция), jejímž cílem byl útok Rudé armády a jednotek 1. čs. armádního sboru směrem na československé Slezsko a severní Moravu a průnik na území Československa.

Jedním z důležitých aspektů plánování Ostravská operace, bylo poutat vojenské a materiální síly armádní skupiny Mitte a umožnit rychlý postup 1. ukrajinského a 1. a 2. běloruského frontu směrem k Berlínu.

Náročný průlom důmyslným obranným systémem byl svěřen 4. ukrajinskému frontu armádního generála Ivana Jefimoviče Petrova. Plán Ostravské operace byl schválen již 17. února a jeho součástí byl také postup vojsk 18. armády Gastiloviče a čs. armádního sboru z Liptovského Mikuláše – Ružomberka – Žiliny na Kroměříž. Hlavním úkolem 18. armády bylo rovněž poutat a ničit síly německých vojsk. Široce rozložená operace měla být koordinována s činností levého křídla 1.ukrajinského frontu na území Polska a postupem 2.ukrajinského frontu přes Maďarsko – Bratislavu – Vídeň – Brno. Celá Ostravská operace měla podle původního plánu dosáhnout linie Šternberka – Olomouce – Tovačova během osmi dnů.

Petrov měl k útoku na Ostravu k dispozici 38., 1. gardovou, 8. leteckou armádu a část 18. armády. Zpočátku měly celkem 2 571 děl (1 275 děl, 1 296 minometů) 4 337 kulometů a 184 tanků a samohybných děl, 410 letadel a měla u Ostravy, Opavy a Těšína okolo 130–150 000 mužů.

38. armáda – generálplukovník Kirill Moskalenko – pravé křídlo – Ostravsko, poté Opavsko

1. gardová armáda – generálplukovník Andrej Grečko – střed – Ostravsko a Hlučínsko

8. letecká armáda – generálporučík letectva Vasilij Nikolajevič Ždanov

18. armáda – generálporučík Anton Gastilovič – levé křídlo – Těšínsko, Karvinsko

V sestavě německého Wehrmachtu a Waffen-SS dominovala 1. tanková armáda generálplukovníka Gottharda Heinriciho. Zpočátku ji doplnilo osm pěších divizí, dvě bojové skupiny, tři samostatné pluky a šestnáct samostatných praporů, které disponovaly 1500 děly a minomety, 100 tanky a samohybnými děly a 120 letouny. Celkem měla Heinriciho armáda na Ostravsko-opavském a Těšínském směru okolo 90–110 000 mužů, ale tento počet se průběžně měnil později po jejím doplnění.

Do bojů se významněji zapojili také Čechoslováci, bojující v 1. československém armádním sboru, který zde operoval v rámci 4. ukrajinského frontu Rudé armády. Tvořili jej příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády a 1. československé smíšení letecké divize.

Prameny:
[1] https://ru.wikipedia.org/wiki/Моравско-Остравская_наступательная_операция
[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostravská_operace
[3] https://www.druhasvetova.com/?p=bitvy/Ostravsko-opavska-operace

Kalendárium, 5. duben 1945

Ve čtvrtek 5. dubna 1945 byla zahájena „Brněnská část“ tzv. Bratislavsko-Brněnské ofenzivní operace (Братиславско-Брновская наступательная операция).

Dne 5. dubna vydává velitelství 2. ukrajinského frontu rozkaz č. 00170, který přikazoval 40. armádě ke konci dne 8. dubna násilně překonat řeku Váh a dosáhnout okrajů obcí Půchov a Nemcová s tím, že hlavní úder měla vést armáda svým levým křídlem ve všeobecném směru Trenčín, Uherský Brod. Rozhraní zleva - Nové Město nad Váhom, Uherský Ostroh, Vyškov. 53. armádě přikazoval dále postupovat rozhodně vpřed s hlavním směrem postupu na obce Senica, Hodonín a Brno s tím, že ke konci dne 8. dubna mají jednotky postoupit na okraje obcí Nová Lhota, Louka, Ratíškovice, Mutěnice a Podivín. Nadále pak mít na paměti ovládnutí města Brna. Rozhraní•zleva - Břeclav, Pohořelice. 7. gardové armádě ukládal rozhodně pokračovat vpřed s hlavními směry na Zistersdorf a Mikulov a na sklonku dne 8. dubna dosáhnout obcí Lednice, Mikulov, Staatz, Asparn. Rozhraní zleva - ústí řek Moravy a Dunaje, dále Volkersdorf. Plijevova skupina obdržela zadání pokračovat v rozhodném postupu na Kobylí, Brno a na sklonku dne 9. dubna ovládnout prostory Židlochovic a Slavkova!

V sobotu 7. dubna se jednotkám Rudé armády podařilo obsadit most přes řeku Moravu v slovenské obci Brodské, jihovýchodně od Lanžhota. Skupina rozvědčíků, pod velením gvardii rjadovoj V. V. Endovického (1926/1944) od 8. gardové jezdecké divize, se vypravila na průzkum k železničnímu mostu SZ od obce. Během nočního přesunu byla část mostu stržena výbuchem. Po mostovce se Endovický dostal až na poškozený úsek a na jeho troskách prověřil zabezpečení mostu na severním břehu. Zjistil, že u strážního domku se nachází tříčlenná hlídka v okopu s kulometem a strážním psem. Bodákem zneškodnil psa a skupina pak rychle umlčela i hlídku. Jejich úspěch rozvinula dále skupinagvardii lejtěnanta S. I. Karabanova (1923/1943), která se zachytila na severním břehu řeky a brzy ji mohl následovat celý 33. gardový pluk divize, kterému velel gvardii major M. V. Repin (1905/1941). Ještě během boje zahájil prohlídku poškozeného mostu gvardii seržant P. M. Mandarchanov (1920/1944) a sňal z jeho konstrukce rozmístěné trhaviny. Němci záhy na most zahájili palbu, přesto se poměrně, brzy přes jeho provizorně opravenou mostovku, přesunula na druhý břeh plukovní baterie děl ráže 76,2mm, baterie 45mm PT kanónů a divizní dělostřelectvo. Kolem 19.00 hod. po těžkých bojích ovládly jednotky 13. gardové jezdecké a 243. střelecké divize Brodské.

Prameny:

[1] Ludvík, Miloš – Vítek, Vítězslav: Tanky na Dyji 1945, 1.díl, Od Hronu k Moravě, Score, Němčice 2020. ISBN: 978-80-270-8210-0

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Братиславско-Брновская_наступательная_операция

Kalendárium, 4. duben 1945

Ve středu 4. dubna 1945 byla v rámci Bratislavsko-brněnské ofenzivní operace sovětsklými vojsky 2. ukrajinského frontu s podporou 5. letecké armády osvobozena Bratislava.

   V dubnu 1945 se Bratislava stala dějištěm jedné z klíčových bitev v rámci Bratislavsko-brněnské operace, jejímž cílem bylo osvobození západního Slovenska a jižní Moravy. Sovětská vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského spolu s rumunskými jednotkami překročila řeku Hron a postupovala směrem k hlavnímu městu Slovenska.

   Hlavní útočnou silou na Bratislavu byly jednotky 7. gardové armády generála Šumilova a 53. armády generála Managarova. V boji se vyznamenala zejména 25. gardová střelecká divize a 4. gardová výsadková divize. Sovětské jednotky podporovala 1. rumunská armáda. Proti nim stála německá 357. pěší divize, složená částečně z jednotek Volkssturmu a místních oddílů, a části 8. tankové divize Wehrmachtu.

   Boj o město začal v noci z 3. na 4. dubna 1945, kdy sovětské jednotky překročily Malý Dunaj v oblasti Prievozu. 252. střelecká divize zahájila útok na východní okraj města, zatímco 19. střelecká divize postupovala k jihovýchodním předměstím. Přechod přes řeku byl komplikován silnou palbou nepřítele, ale do rána se podařilo dostat na druhý břeh. Němci se pokusili o protiútoky za podpory dělostřelectva a tanků, ale neměli dostatek sil k zastavení postupu Rudé armády.

   Večer 4. dubna vnikly sovětské jednotky do centra Bratislavy a krátce po půlnoci dobyly klíčové body města, včetně hradu a hlavního náměstí. Německé jednotky se snažily ustoupit směrem na Malacky, ale mnoho z nich bylo obklíčeno a zajato. Osvobození města bylo oficiálně dokončeno ráno 5. dubna 1945.

Přehled nasazených sil

Sovětské a rumunské jednotky:

• 7. gardová armáda

• 53. armáda

• 25. gardová střelecká divize

• 4. gardová výsadková divize

• 252. střelecká divize

• 19. střelecká divize

• 1. rumunská armáda

Německé jednotky:

• 357. pěší divize

• 8. tanková divize

• Jednotky Volkssturmu a místní oddíly

   Sovětská armáda nasadila lehké a střední tanky T-34/85, samohybná děla SU-76 a SU-100 a dělostřelectvo ráže 122 mm a 152 mm. Německé jednotky měly k dispozici tanky Panther, stíhače tanků Jagdpanzer IV a dělostřelecké baterie.

   Celkové ztráty na obou stranách se odhadují na několik tisíc mrtvých a zraněných. Sověti a Rumuni ztratili při bojích o město kolem 1000 vojáků, zatímco německé ztráty byly vyšší, včetně několika tisíc zajatců.

   Osvobození Bratislavy bylo významným strategickým úspěchem a umožnilo Sovětům pokračovat v postupu na Moravu a do Rakouska, kde se blížila závěrečná fáze války v Evropě.

Prameny:

[1] Ludvík, Miloš – Vítek, Vítězslav: Tanky na Dyji 1945, 1.díl, Od Hronu k Moravě, Score, Němčice 2020. ISBN: 978-80-270-8210-0

[2] Bratislavsko-brněnská operace, WikipediE, Otevřená encyklopedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Bratislavsko-brněnská_operace.

[3] Братиславско-Брновская наступательная операция, Википедия — свободная энциклопедия, https://ru.wikipedia.org/wiki/Братиславско-Брновская_наступательная_операция.

Kalendárium, 31. březen / 1. duben 1945

„Furmani“ nad Tišnovskem – letecká podpora odbojových skupin

V noci z 31. března na 1. dubna 1945 se na severo-západním okraji bývalého politického okresu Tišnov u obce Chlébské udála letecká operace sovětského dálkového letectva. V období od 21.57 do 22.02 hod. dva letouny North American B-25 Mitchell od 14. gardové bombardovací letecké divize, spadající pod 4. gardový bombardovací letecký sbor 18. letecké armády z výšky 800 m shodily 14 PDM o celkové hmotnosti 1 750 kg nákladu ve prospěch československých partyzánů.

Část nákladu se bohužel dostala do rukou četníků, jak uvádí fonogram četnické stanice Lomnice u Tišnova z 2. dubna 1945: „… Dne 31. 3. 1945 mezi 20. a 23. hodinou shodil ruský letoun ve vzdálenosti asi 300 metrů od obce Osiky, 8 km severně Lomnice padáky se třemi zásobníky zbraní. Večer 31. 3. 1945 ve 23 hod. dva padáky a dva zásobníky byly nalezeny starostou Františkem Kinterem z Osik čp. 49 a odvezeny hasičským vozidlem na četnickou stanici v Lomnici. Druhého dne, 1. 4. 1945 v 7.30 hod., při prohlídce terénu Jagdkommandem z Tišnova a dvěma německými a dvěma českými četníky byl nalezen ještě jeden zásobník. 2. 4. 1945 ve 12.00 hod. starosta František Halouska z Brumova hlásil na téže četnické stanici že na svém poli nalezl ještě jeden zásobník s municí. Tento zásobník byl zajištěn četnickou stanicí v Tišnově ... “

V ruských archivech se mi v deníku bojové činnosti 4. GBAK podařilo najít následující záznam: „Na splnění speciálního úkolu ve prospěch československých partyzánů vzlétlo 14 letounů B-25.

   Úkol splnilo 6 letadel: 2 na cíl č. 3 u vesnice Chlebske, která se nachází 2 km severovýchodně od Nedvědice – souřadnice: 16°21'30''; 49°28'30'' – v čase 21:57–22:02 z výšky 800 m bylo shozeno 14 kontejnerů o celkové hmotnosti 1750 kg.

   4 letadla na cíl č. 4 u vesnice Věstínek, což je 2 km jihozápadně od Rovečné, souřadnice 16°20’30‘‘; 49°34‘00‘‘ - v 21:51-22:02 z výšky 700 metrů bylo shozeno 28 PDM, o celkové hmotnosti 3500 kg.“

Kalendárium, 18. březen 1886

Ve čtvrtek 18. března 1886 se na železniční stanici Chlumec-Pilař nedaleko Třeboně v rodině přednosty stanice narodil Otto Jindra,  jeden z nejúspěšnějších stíhacích leteckých es rakousko-uherského letectva během první světové války.

   V době jeho narození bylo letectví v úplných počátcích, avšak Jindra již od mládí projevoval technické nadání. Po absolvování gymnázia se rozhodl pro vojenskou dráhu a nastoupil na kadetní školu pro dělostřelectvo ve Vídni, kterou úspěšně dokončil v roce 1905 v hodnosti poručíka. Následně byl zařazen k dělostřeleckému pluku, kde se projevily jeho schopnosti jak v oblasti vojenské techniky, tak i v jazykových znalostech.

   Po vypuknutí první světové války byl přidělen k 14. horskému dělostřeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na východní frontě, včetně bitvy o Lvov. Za své zásluhy získal bronzovou Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis. Jeho zájem o techniku ho však přivedl k žádosti o převelení k letectvu, které bylo v té době teprve v počátcích svého vývoje. Díky vysoké poptávce po nových letcích byl již 10. září 1914 přijat k 1. letecké rotě (Flik 1), kde sloužil pod velením Josefa Smetany, dalšího českého důstojníka.

   Jindra zpočátku působil jako letecký pozorovatel a rychle se vypracoval na jednoho z průkopníků průzkumné fotografie v rakousko-uherském letectvu. První významná událost v jeho letecké kariéře nastala 14. listopadu 1914, kdy byl během průzkumného letu se svým pilotem Maxem Hessem jejich letoun těžce poškozen palbou ze země a museli nouzově přistát. Přestože jejich letoun měl 180 průstřelů, podařilo se jim dostat zpět k vlastním liniím.

   V lednu 1915 se Jindra stal velitelem Flik 1, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé, protože obvykle tuto funkci zastávali piloti. Zasloužil se o významné inovace v oblasti dělostřeleckého navádění, kdy využíval radiostanice k přesnému směrování palby. Pod jeho velením byla jednotka jednou z prvních, které tento systém efektivně využívaly.

   Jeho první vzdušné vítězství přišlo 13. června 1915, kdy společně s pilotem Maxem Libanem sestřelili dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Přestože jejich letoun byl vyzbrojen pouze ručními zbraněmi, podařilo se jim donutit oba protivníky k nouzovému přistání. Za tento úspěch obdržel Jindra své první vysoké vojenské vyznamenání.

   Další vítězství následovalo 27. srpna 1915, kdy společně s pilotem Johannem Mattlem sestřelili ruský letoun nad Czortkówem. Jindra byl za své úspěchy povýšen na kapitána a obdržel Vojenský záslužný kříž 3. třídy s meči a válečnou dekorací.

   V roce 1916 se Jindra rozhodl podstoupit pilotní výcvik, který absolvoval přímo u jednotky. Již 11. prosince 1915 se stal oficiálním pilotem a o dva týdny později získal pilotní odznak. Ve funkci velitele Flik 1 vedl nejen průzkumné, ale i stíhací operace a bombardovací mise. Dne 5. ledna 1916 se zapletl do vzdušného souboje, který však pro něj nebyl úspěšný a jeho letoun utrpěl těžké poškození. Přesto se mu podařilo nouzově přistát za vlastními liniemi.

   Nejvýznamnější úspěch zaznamenal 12. dubna 1916, kdy během přehlídky ruského cara Mikuláše II. v Chotinu podnikl nálet na shromážděné jednotky. Spolu s pozorovatelem Godwinem Brumowskim shodil několik bomb, čímž způsobil značný zmatek. Tento odvážný čin byl dokonce oceněn ruským generálem Alexejem Brusilovem jako mimořádně smělý.

   Další úspěšné sestřely si Jindra připsal 26. září 1916, kdy sestřelil ruský letoun Nieuport, a 18. prosince 1916, kdy zničil nepřátelský pozorovací balón. Tím se stal nejúspěšnějším rakousko-uherským stíhačem na východní frontě. Za své úspěchy obdržel Řád Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, Karlův vojenský kříž a Kříž Mariánů.

   V roce 1917 byl přeložen na italskou frontu, kde převzal velení nad Bombardovací skupinou G v Avianu. Tato jednotka zahrnovala pět bombardovacích letek a operovala s těžkými bombardéry Gotha G.IV. Dne 4. května 1918 však byl při bojovém letu těžce zraněn, což ukončilo jeho aktivní leteckou službu. Po dlouhé rekonvalescenci v sanatoriu v Praze byl až do konce války mimo bojové nasazení.

   Celkem si Otto Jindra připsal devět potvrzených sestřelů a řadu dalších bojových úspěchů. Byl jedním z průkopníků letecké taktiky a průzkumu a významně přispěl k rozvoji rakousko-uherského letectva během první světové války.

	Datum / Čas	Jednotka	Letoun	Nepřítel	Místo
1.	13. 06. 1915 / 06:10	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
2.	13. 06. 1915 / 06:20	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
3.	27. 08. 1915	Flik 1	Albatros B.I 22.06	Morane-Saulnier Parasol	Tluste
4.	29. 03. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Sokal, V od Chotina
5.	09. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	?	JV od Kamieniec
6.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, SV od Chotina
7.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, nedaleko Chotina
8.	26. 09. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 64.23	francouszký Nieuport	Solka
9.	18. 12. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 63.06	pozorovací balón	Mesticanestie, nebo Pozoritta

Kalendárium, 18. březen 1965

První výstup člověka do volného kosmického prostoru uskutečnil sovětský kosmonaut Alexej Archipovič Leonov dne 18. března 1965 v rámci mise Voschod 2. Tento historický okamžik znamenal zásadní krok v dobývání vesmíru a ukázal, že lidé jsou schopni pracovat mimo svou kosmickou loď, což se stalo klíčovým prvkem pro budoucí vesmírné mise.

Kosmická loď Voschod 2 byla dvoumístná varianta předchozího modelu Voschod 1 a byla speciálně upravena pro umožnění výstupu do kosmického prostoru. Na její palubě se nacházeli dva kosmonauti: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a palubní inženýr Alexej Leonov. Start mise proběhl 18. března 1965 v 07:00 UTC z kosmodromu Bajkonur.

Hlavním cílem mise bylo otestovat nový systém výstupu do volného kosmu, což zahrnovalo nafukovací přechodovou komoru, která byla připevněna k boku kabiny. Po dosažení oběžné dráhy byla komora naplněna vzduchem a její vnější poklop byl otevřen. Ve 08:34 UTC Alexej Leonov vystoupil do kosmického prostoru, přičemž byl jištěn pětimetrovým lanem připojeným k lodi. Celý výstup trval 12 minut a 9 sekund, přičemž Leonov strávil mimo loď přibližně 10 minut. Během této doby prováděl testy pohybu ve stavu beztíže a pořizoval filmové a fotografické záznamy.

Během návratu zpět do kabiny nastaly nečekané komplikace. Leonovův skafandr se kvůli rozdílu tlaku uvnitř a vně značně nafoukl, což mu znemožnilo vejít zpět do přechodové komory. Aby se do ní dostal, musel ručně snížit tlak ve skafandru, což bylo riskantní, ale nakonec úspěšné řešení. Po návratu do kabiny byla přechodová komora odhozena a loď se připravovala na přistání.

Přestože plánovaný let měl trvat 24 hodin, objevily se další technické problémy, které misi zkomplikovaly. Automatický orientační systém selhal, což znamenalo, že přistání muselo být provedeno manuálně. Kvůli tomu se loď odchýlila od plánovaného přistávacího bodu a přistála v hustě zalesněné oblasti Permské oblasti, přibližně 386 km od města Perm. Po přistání byli oba kosmonauti nuceni přečkat noc v mrazivých podmínkách, než je záchranný tým lokalizoval a dopravil do bezpečí.

Mise Voschod 2 představovala významný milník v historii kosmonautiky. Výstup Alexeje Leonova prokázal, že práce ve volném kosmu je možná, a připravil půdu pro budoucí výstupy, které se staly běžnou součástí oprav a údržby kosmických lodí i výstavby orbitálních stanic. Tento úspěch rovněž urychlil vývoj amerického programu Gemini, který měl podobné cíle. Leonovův odvážný výstup se tak stal klíčovým momentem v kosmických závodech mezi USA a SSSR.