Kalendárium, 18. březen 1886

Ve čtvrtek 18. března 1886 se na železniční stanici Chlumec-Pilař nedaleko Třeboně v rodině přednosty stanice narodil Otto Jindra,  jeden z nejúspěšnějších stíhacích leteckých es rakousko-uherského letectva během první světové války.

   V době jeho narození bylo letectví v úplných počátcích, avšak Jindra již od mládí projevoval technické nadání. Po absolvování gymnázia se rozhodl pro vojenskou dráhu a nastoupil na kadetní školu pro dělostřelectvo ve Vídni, kterou úspěšně dokončil v roce 1905 v hodnosti poručíka. Následně byl zařazen k dělostřeleckému pluku, kde se projevily jeho schopnosti jak v oblasti vojenské techniky, tak i v jazykových znalostech.

   Po vypuknutí první světové války byl přidělen k 14. horskému dělostřeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na východní frontě, včetně bitvy o Lvov. Za své zásluhy získal bronzovou Vojenskou záslužnou medaili Signum Laudis. Jeho zájem o techniku ho však přivedl k žádosti o převelení k letectvu, které bylo v té době teprve v počátcích svého vývoje. Díky vysoké poptávce po nových letcích byl již 10. září 1914 přijat k 1. letecké rotě (Flik 1), kde sloužil pod velením Josefa Smetany, dalšího českého důstojníka.

   Jindra zpočátku působil jako letecký pozorovatel a rychle se vypracoval na jednoho z průkopníků průzkumné fotografie v rakousko-uherském letectvu. První významná událost v jeho letecké kariéře nastala 14. listopadu 1914, kdy byl během průzkumného letu se svým pilotem Maxem Hessem jejich letoun těžce poškozen palbou ze země a museli nouzově přistát. Přestože jejich letoun měl 180 průstřelů, podařilo se jim dostat zpět k vlastním liniím.

   V lednu 1915 se Jindra stal velitelem Flik 1, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé, protože obvykle tuto funkci zastávali piloti. Zasloužil se o významné inovace v oblasti dělostřeleckého navádění, kdy využíval radiostanice k přesnému směrování palby. Pod jeho velením byla jednotka jednou z prvních, které tento systém efektivně využívaly.

   Jeho první vzdušné vítězství přišlo 13. června 1915, kdy společně s pilotem Maxem Libanem sestřelili dva ruské letouny Morane-Saulnier Parasol. Přestože jejich letoun byl vyzbrojen pouze ručními zbraněmi, podařilo se jim donutit oba protivníky k nouzovému přistání. Za tento úspěch obdržel Jindra své první vysoké vojenské vyznamenání.

   Další vítězství následovalo 27. srpna 1915, kdy společně s pilotem Johannem Mattlem sestřelili ruský letoun nad Czortkówem. Jindra byl za své úspěchy povýšen na kapitána a obdržel Vojenský záslužný kříž 3. třídy s meči a válečnou dekorací.

   V roce 1916 se Jindra rozhodl podstoupit pilotní výcvik, který absolvoval přímo u jednotky. Již 11. prosince 1915 se stal oficiálním pilotem a o dva týdny později získal pilotní odznak. Ve funkci velitele Flik 1 vedl nejen průzkumné, ale i stíhací operace a bombardovací mise. Dne 5. ledna 1916 se zapletl do vzdušného souboje, který však pro něj nebyl úspěšný a jeho letoun utrpěl těžké poškození. Přesto se mu podařilo nouzově přistát za vlastními liniemi.

   Nejvýznamnější úspěch zaznamenal 12. dubna 1916, kdy během přehlídky ruského cara Mikuláše II. v Chotinu podnikl nálet na shromážděné jednotky. Spolu s pozorovatelem Godwinem Brumowskim shodil několik bomb, čímž způsobil značný zmatek. Tento odvážný čin byl dokonce oceněn ruským generálem Alexejem Brusilovem jako mimořádně smělý.

   Další úspěšné sestřely si Jindra připsal 26. září 1916, kdy sestřelil ruský letoun Nieuport, a 18. prosince 1916, kdy zničil nepřátelský pozorovací balón. Tím se stal nejúspěšnějším rakousko-uherským stíhačem na východní frontě. Za své úspěchy obdržel Řád Železné koruny 3. třídy s válečnou dekorací a meči, Karlův vojenský kříž a Kříž Mariánů.

   V roce 1917 byl přeložen na italskou frontu, kde převzal velení nad Bombardovací skupinou G v Avianu. Tato jednotka zahrnovala pět bombardovacích letek a operovala s těžkými bombardéry Gotha G.IV. Dne 4. května 1918 však byl při bojovém letu těžce zraněn, což ukončilo jeho aktivní leteckou službu. Po dlouhé rekonvalescenci v sanatoriu v Praze byl až do konce války mimo bojové nasazení.

   Celkem si Otto Jindra připsal devět potvrzených sestřelů a řadu dalších bojových úspěchů. Byl jedním z průkopníků letecké taktiky a průzkumu a významně přispěl k rozvoji rakousko-uherského letectva během první světové války.

	Datum / Čas	Jednotka	Letoun	Nepřítel	Místo
1.	13. 06. 1915 / 06:10	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
2.	13. 06. 1915 / 06:20	Flik 1	Albatros B.I 22.29	Morane-Saulnier Parasol	Dubowice
3.	27. 08. 1915	Flik 1	Albatros B.I 22.06	Morane-Saulnier Parasol	Tluste
4.	29. 03. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Sokal, V od Chotina
5.	09. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	?	JV od Kamieniec
6.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, SV od Chotina
7.	12. 04. 1916	Flik 1	Albatros B.I 22.23	Morane-Saulnier Parasol	Iszkowsky, nedaleko Chotina
8.	26. 09. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 64.23	francouszký Nieuport	Solka
9.	18. 12. 1916	Flik 1	Hansa-Brandenburg C.I 63.06	pozorovací balón	Mesticanestie, nebo Pozoritta

Kalendárium, 18. březen 1965

První výstup člověka do volného kosmického prostoru uskutečnil sovětský kosmonaut Alexej Archipovič Leonov dne 18. března 1965 v rámci mise Voschod 2. Tento historický okamžik znamenal zásadní krok v dobývání vesmíru a ukázal, že lidé jsou schopni pracovat mimo svou kosmickou loď, což se stalo klíčovým prvkem pro budoucí vesmírné mise.

Kosmická loď Voschod 2 byla dvoumístná varianta předchozího modelu Voschod 1 a byla speciálně upravena pro umožnění výstupu do kosmického prostoru. Na její palubě se nacházeli dva kosmonauti: velitel Pavel Ivanovič Běljajev a palubní inženýr Alexej Leonov. Start mise proběhl 18. března 1965 v 07:00 UTC z kosmodromu Bajkonur.

Hlavním cílem mise bylo otestovat nový systém výstupu do volného kosmu, což zahrnovalo nafukovací přechodovou komoru, která byla připevněna k boku kabiny. Po dosažení oběžné dráhy byla komora naplněna vzduchem a její vnější poklop byl otevřen. Ve 08:34 UTC Alexej Leonov vystoupil do kosmického prostoru, přičemž byl jištěn pětimetrovým lanem připojeným k lodi. Celý výstup trval 12 minut a 9 sekund, přičemž Leonov strávil mimo loď přibližně 10 minut. Během této doby prováděl testy pohybu ve stavu beztíže a pořizoval filmové a fotografické záznamy.

Během návratu zpět do kabiny nastaly nečekané komplikace. Leonovův skafandr se kvůli rozdílu tlaku uvnitř a vně značně nafoukl, což mu znemožnilo vejít zpět do přechodové komory. Aby se do ní dostal, musel ručně snížit tlak ve skafandru, což bylo riskantní, ale nakonec úspěšné řešení. Po návratu do kabiny byla přechodová komora odhozena a loď se připravovala na přistání.

Přestože plánovaný let měl trvat 24 hodin, objevily se další technické problémy, které misi zkomplikovaly. Automatický orientační systém selhal, což znamenalo, že přistání muselo být provedeno manuálně. Kvůli tomu se loď odchýlila od plánovaného přistávacího bodu a přistála v hustě zalesněné oblasti Permské oblasti, přibližně 386 km od města Perm. Po přistání byli oba kosmonauti nuceni přečkat noc v mrazivých podmínkách, než je záchranný tým lokalizoval a dopravil do bezpečí.

Mise Voschod 2 představovala významný milník v historii kosmonautiky. Výstup Alexeje Leonova prokázal, že práce ve volném kosmu je možná, a připravil půdu pro budoucí výstupy, které se staly běžnou součástí oprav a údržby kosmických lodí i výstavby orbitálních stanic. Tento úspěch rovněž urychlil vývoj amerického programu Gemini, který měl podobné cíle. Leonovův odvážný výstup se tak stal klíčovým momentem v kosmických závodech mezi USA a SSSR.

Kalendárium, 12. březen 1913

Ve středu 12. března 1913 se narodil  Stojan Ilijeva Stojanov – nejúspěšnějšší bulharské stíhací letecké eso, který získal celkem čtyři jisté sestřely, tři samostatně a jeden ve spoluúčasti a dalších pět letounů poškodil. Za to podle bulharských pravidel pro uznávání sestřelů získal celkem 15 bodů, čímž se stal nejúspěšnějším bulharským stíhašem v 2. světové válce.

   Stojan Sojanov se narodil se 12. března 1913 ve vesnici Galata v oblasti Varna. Jeho otec Ilija Stojanov byl praporečníkem 8. přímořského pěšího varenského pluku a padl v první balkánské válce 16. října 1912 při útoku na Lüleburgaz. Stojanov absolvoval školu pro sirotky ve Varně a v roce 1934 Duchovní seminář. Následně studoval v 57. ročníku Vojenské akademie a v roce 1937 mu byla udělena hodnost podporučíka se specializací letec-pilot. V roce 1938 byl zařazen do skupiny, která prošla výcvikem na Vyšší stíhací škole „Werneuchen“ v Německu. Do Bulharska se vrátil v červenci 1939 a byl přidělen do služby ve Vyšší stíhací škole v Karlovu. O rok později byly do bulharského letectva zařazeny německé stíhací letouny Messerschmitt 109E. Stojan Stojanov se stal zkušebním pilotem nově příchozích letounů a instruktorem ve škole pro výcvik bulharských pilotů. Od roku 1942 byl velitelem 682. letky na letišti Balčik. Aktivně se účastnil druhé světové války v rámci stíhací perutě 3/6, spadající pod 6. stíhací pluk.

   V období od srpna 1943 do září 1944 uskutečnil na letounu Messerschmitt 109 celkem 35 bojových letů, zúčastnil se 15 vzdušných bojů, sestřelil tři bombardéry: dva B-24 „Liberator“, jeden B-17 „Flying Fortress“ a jednu stíhačku P-38 „Lightning“, dále poškodil a vyřadil z provozu 5 nepřátelských letadel.

Tabulka sestřelů:

Datum	Krátký popis	Hodnocení vítězství	Body
1943
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ z bombardovací formace, zřítil se u vesnice Kokartzi poblíž Tranu.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
01. 08.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“, začal silně kouřit a opustil bombardovací formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
24. 11.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci, začal silně kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
10. 12.	Jeden nepřátelský P-38 „Lightning“ ve formaci, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti stíhacímu letounu	0
20. 12.	Jeden čtyřmotorový bombardér v čele formace, začal kouřit a opustil formaci.	Zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	2
1944
10. 01.	Jeden „Lightning“, ze vzdálenosti 100–150 m, 2 útoky – začal kouřit a padal k zemi.	Zásah proti stíhacímu letounu	1
23. 06.	Jeden čtyřmotorový „Liberator“ v bombardovací formaci – napaden zezadu zleva. Explodoval a spadl.	Zničující zásah proti čtyřmotorovému bombardéru v bombardovací formaci	3
24. 06.	Sestřelili jeden čtyřmotorový „Fortress“ v bombardovací formaci, nalezen u Samokova.	Sestřelení čtyřmotorového bombardéru	1 1 1 [*]
[*] Zúčastnění piloti: Poručík Stoyan Stoyanov, Podporučík Mihail Uzunov, Poddůstojník Kiril Stoyanov
26. 08.	Sestřelil jeden dvoumotorový stíhací letoun – spadl jihovýchodně od vesnice Nefela (u Vracy).	Sestřelení	1

Kalendárium, 12. březen 1944

V neděli 12. března 1944 byla výnosem GKO č.№5378сс přijata do výzbroje Dělnické a rolnické Rudé armády (RKKA) sovětská těžká samohybná dělostřelecká jednotka (SAU) ISU-122 (Objekt 242).

Historie tohoto samohybného děla spadá do roku 1943, kdy na podvozku nového tanku IS vzniklo vozidlo přímé podpory ISU-152. Jeho výroba byla zahájena na podzim 1943, ale hned na počátku se objevily problémy. Válečný průmysl nebyl schopen zajistit odpovídající počty kanónové houfnice ML-20 ráže 152 mm. Protože v té době existovalo dostatečné množství 122 mm kanonů vz. 1931/37 A-19, padlo rozhodnutí využít je k výrobě další varianty ISU-122. Tato varianta byla s ISU-152 totožná, jediným rozdílem byla ráže použitého kanonu, který neměl úsťovou brzdu a byl vybaven manuálním šroubovým uzávěrem.

Na přelomu roku 1943-1944 vyvinuli konstruktéři v továrně č. ve Sverdlovsku další variantu kanonu ráže 122 mm. Původně byl určen pro tank IS-2 a nesl oficiální označení 122 mm kanon vz. 1943 D-25T. Na základě konstrukčních změn byl vybaven úsťovou brzdou a poloautomatickým klínovým uzávěrem, který značně usnadnil obsluhu a zvýšil rychlost střelby.

Jeho verze byla upravena pro použití v samohybných dělech ISU-122 modernizované verze ISU-122S a byla nyní označena kanon 122 mm vz 1944 D-25S. Další změnou, nyní již ve vzhledu vozu, byla instalace pancéřové masky kanonu - půlkulatý pancéřový štít se podstatně lišil od původní podoby ISU-152. Výroba "samohybek" probíhala převážně v čeljabinském Kirovském závodě č. 100. Celkem bylo během války vyrobeno 4075 kusů obou typů samohybných děl ISU, z toho jen malá část v původním Kirově závodě v Leningradu.

Od začátku byly ISU-122 i 152 určeny k výzbroji samostatných pluků těžkého samohybného dělostřelectva. Základním úkolem obou typů byla přímá podpora tanků IS, ničení těžkých německých tanků a samohybných děl, stanovišť dělostřelectva atd. Při útoku většinou postupovala děla ISU ve druhém sledu, ve vzdálenosti 300 až 500 m za tanky. Každý vůz vezl přidělenou pěchotu, která chránila dělo před útokem tankoborníků. Při obraně byla děla ve druhé linii, kde byla rozmístěna na předpokládaných směrech útoku, pečlivě zamaskována.

Prameny:

[1] https://www.vojsko.net/pozemni-technika/46-stihace-tanku-utocna-dela/409-isu-122

Kalendárium. 13. únor 1945

V úterý 13. února 1945 v dobyté Budapešti kapitulovaly zbytky německých a maďarských vojsk. Odhaduje se, že zahynulo 15 500 maďarských a 25 700 německých vojáků a do zajetí padlo 38 500 Maďarů a 11 500 Němců, podle sovětských údajů se v zajetí ocitlo 138 000 nepřátelských vojáků. Podle oficiálních ruských údajů, zveřejněných roku 1993 ve statistické studii Bez razítka Přísně tajné, činily ztráty sovětských vojsk v budapešťské operaci 320 082 vojáků (80 026 trvalé, tj. mrtví, nezvěstní a zajatí, a 240 056 zdravotnické, tedy ranění, nemocní, postižení kontuzí, popálení a omrzlí), dále pak 135 100 pěchotních zbraní, 4127 děl a minometů, 1766 tanků a samohybných děl a 293 bojové letouny. Rumunský VII. sbor ztratil z 36 348 mužů 11 000.

Tříměsíční těžké boje 2. a 3. ukrajinského frontu Rudé armády maršálů Rodiona Malinovského a Fjodora Tolbuchina přinesly likvidaci znašného množství německých a maďarských vojáků. Němci ztratili všechny nebo většinu 13. tankové divize, 60. divize Panzergrenadier Feldherrnhalle, 8. jízdní divize SS Floriana Geyera a 22. dobrovolnické jízdní divize SS Marie Terezie. Maďarský I. sbor byl prakticky zničen, stejně jako 10. a 12. pěší divize a 1. obrněná divize. Dobytí Budapešti umožnilo sovětský postup na Vídeň (3. ukrajinský front Fjodora Tolbuchin) a Brno (2. ukrajinský front Rodiona Malinovského).

Kalendárium, 10. únor 1945

V sobotu 10. února 1945 začala tzv. Východopomořanská strategická ofenzivní operace / Восточно-Померанская стратегическая наступательная операция. Jednalo se o strategickou operaci druhé světové války ve Východním Pomořansku, která trvala od 10. února do 4. dubna 1945.

Operace se zúčastnila vojska 1. a 2. běloruského frontu a 1. armády Polské armády. Proti nim stála německá skupina armád Visla. Během 102 dnů operace bylo osvobozeno 54 měst a stovky dalších sídel. Nepřítel utrpěl obrovské škody: bylo poraženo 21 německých divizí a osm brigád, z toho šest divizí a tři brigády byly zcela zničeny. V důsledku porážky východopomořanského uskupení nepřítele byla eliminována hrozba protiútoku do týlu 1. běloruského frontu, což vytvořilo příznivé podmínky pro přípravu další ofenzívy na berlínském směru. Za odvahu a hrdinství byla řada útvarů a jednotek vyznamenána řády a byly jim také uděleny čestné tituly Gdaňský, Kohlberský, Pomořanský a další.

Při viselsko-oderské operaci postoupila vojska 1. běloruského frontu až k Odře. Jeho pravé křídlo ale bylo ohrožováno silami německé skupiny armád Visla ve Východním Pomořansku. Žukov nejprve přeskupil své jednotky, aby zmenšil riziko náhlého německého vpádu do svého boku. Nicméně to bylo jen nejnutnější opatření. Vzhledem k německých přípravám na útok bylo jasné, že před výpadem na Berlín bude nutné tuto hrozbu eliminovat.

Sovětský útok začal 10. února, ale dosáhl jen omezených úspěchů. Navíc Němci podnikli připravovaný útok do boku 1. běloruského frontu. Operace Slunovrat začala 15. února, kdy do útoku ve směru na Arnswalde (Choszczno) vyrazila 11. dobrovolnická divize tankových granátníků SS Nordland, k níž se následujícího dne připojil zbytek útočných sil. Němci již ale narazili na přeskupené sovětské jednotky, které s jejich úderem v zásadě počítaly. Sice se jim na několika místech podařilo dosáhnout úspěchu, ale útok byl již 18. února zastaven. 19. února se pokusil o úder pro změnu Žukov, ale útok jeho vojsk uvázl při snaze o znovudobytí Arnswalde. Němci nicméně i tak začali stahovat své jednotky, takže ztráta Východního Pomořanska již byla jen otázkou času.

24. února obnovil útočnou činnost směrem do Pomořanska 2. běloruský front, jehož vojska dosáhla širokého průlomu u města Graudenz (Grudziądz) a vyrazil vpřed v obecném směru na Köslin (Koszalin). Vojska 1. běloruského frontu mezitím přenesla těžiště svého útoku ze směru na Štětín na směr na Kolobřeh. K němu dorazila 4. března a následujícího dne dosáhla břehu Baltského moře, čímž přerušila pozemní spojení s německými silami více na východ. 10. března již vojska 1. běloruského frontu měla pod kontrolou úsek pobřeží mezi Kolobřehem a ústím Odry. 18. března padl do polských rukou samotný Kolobřeh. 28. března padla Gdyně a od dva dni později Gdaňsk. Zbytky německé 2. armády byly rozdrceny 4. dubna poblíž města. Vojska 1. běloruského frontu mezitím na západě obsadila břeh Odry v oblasti Štětína a na počátku dubna zde byla získána i předmostí, která pak bylo možno využít při bitvě o Berlín.

Prameny:

[1] https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Восточно-Померанская_операция