Pohodové vánoce

Máme hezké české zvyky,
nechceme ty z Ameriky.
Žádný krocan, byť jen půl,
kapr patří na náš stůl.
Krásné dárky, plná bříška,
máme přeci od ježíška.
Proto můžem kopnout směle
Santu Clause do prdele.

Pohodové vánoce a vše nej do roku 2010 přejí Šafaříkovi

Pour Felicites 2010

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi

Veselé vánoce přeje Ford Focus

I když jsme si letos s Evkou plánovali, že si uděláme skromnější vánoce, přesto nádherné, tak s tou skromností nám udělal čáru přes rozpočet náš milý Ford Focus. Před týdnem jsme s Evkou a Klárkou vyrazili za dědou a babičkou do Hořic. Jeli jsme už ve čtvrtek, a tak jsme si na pátek naplánovali, že se pojedeme podívat do Hradce do nějakého obchodního centra. Venku bylo totiž pěkně hnusně, mrholilo a nedalo se pořádně nikam jít. Také jsme si říkali, že Klárku vezmeme do obřího akvária v Hradci, ale jak jsme se dozvěděli, tak úplně tak obří není, má jen asi dva metry a to je všechno. Nakonec tedy zvítězil výlet do velkého obchodního centra v Pardubicích. Naše cesta však skončila na největší křižovatce České republiky, kousek od Opatovic. Přesně na křižovatce se nám zase rozsvítilo "žhavení" a motor utichl. Venku byla pěkná kosa, a tak jsme dlouho neváhali, Evka vyndala s peněženky seznam servisů Fordu a zavolali jsme si do hradeckého. Ten nám poměrně rychle zajistil odtah do nějakých 15 minut. Už bylo na čase, protože Klárce se to stání vůbec, ale vůbec nelíbilo. Chvilku jsem se ji snažil rozveselit a přivést na jiné myšlenky, ale to moc nepomáhalo. Ještě horší bylo, když si pro nás přijela odtahovací vůz a ten začal zvedat naše auto i s maminkou za volantem nahoru na plošinu, to se Klárka rozbrečela naplno. Podruhé se hrozně rozplakala, když jsme nasedli do náklaďáku, vůbec se jí tam nechtělo. Ale když jsme se rozjeli do Hradce, tak se uklidnila a koukala kolem sebe. Poprvé se vezla náklaďákem, měla velký rozhled ... bylo to pro ni něco úplně nového a zajímavého.
Zaplatili jsme skoro dva tisíce za odtah a čekali na další ortel. Utěšovali jsme se, že to snad nebude nic hrozného a doufali, že se snad s autem dostaneme večer domů, i když strach, že to může být něco horšího tam byl, tak jsme si ho zatím nepřipouštěli. Protože jsme museli čekat, než na naše auto dojde řada, tak jsem si šli nejdřív sednout. Klárka tam byla spokojená, měli tam dětský koutek s dřevěným autem, a tak tam pořád pobíhala kolem a ukazovala nám jak perfektně umí řídit. Čas od času se šla podívat přes prosklennou stěnu do dílny na naše nemocné auto. Protože už byl ale čas oběda, tak jsme vyrazili na oběd. Zapluli jsme do nevalné restaurace, ale jídlo se dalo jíst, navíc hned vedle stolu bylo akvárium, a tak jsme se Klárce postarali o zábavu během oběda. Cestou zpět jsme se stavili u bráchy, který pracuje asi 150 m od servisu Fordu. Provedl nás provozem, kde se ladí a balí piána a kontrolorka Ula zahrála Klárce jednu písničku. Klárka sama si pak mohla také zahrát na piáno před jeho cestou do Francie :-) A moc se jí to líbilo.
Po návratu nás čekala studená sprcha. Na Fordu kompletně odešlo čerpadlo. V souvislosti s tím bylo nutné vyměnit rozvody, takže se celková oprava vyšplhala na předběžných 45000. Jak jsme se dozvěděli, tak prý zrovna u ročníku 2000, což je náš Focus, je to poměrně častá závada. Předpokládaný čas opravy byl do úterka. Tak jsem se domluvili s bráchou, ten nás vyzvedl, dali jsme mu do auta všechny věci, a nechali se dovézt na nádraží, protože on už měl domluveno, že vezme domů kolegy, co bere z práce pravidelně. My jsme vyrazili s Klárkou vlakem, což jí nevadilo, protože ho má moc ráda a ráda jím cestuje. Zbytek víkendu jsme strávili bez auta a plánováním, jak se dostaneme domů. Nakonec jsme se rozhodli nechat část věcí u babičky a dědy a jet vlakem jen s tím nejnutnějším. Brácha nás hodil v neděli do Hradce a z Pardubic jsme jeli ECčkem. Trošku jsme se báli, co na tu dlouhou cestu Klárka, ale byla úplně v pohodě, ve vlaku se jí moc líbilo a navíc to byla poměrně rychlá jízda, rychlejší než autem. Klárka si prohlížela Mateřídoušku a Báječnou školku, časopisy, které jsme jí na cestu koupili.
Ještě, že jsme nakonec jeli domů a nečekali v Hořicích. Od úterka jsme do Hradce pravidelně volali, ale auto nebylo pořád opravené, nedařilo se sehnat nové upevňovací šrouby, protože ty staré už byly totálně na odpis. Nakonec jela Evka pro auto až v pátek odpoledne. Zaplatili jsme celkem 47000 a mohli si auto odvézt domů. Takže takového Ježíška jsme si fakt neplánovali. Ale bez auta se už teď fakt s malým dítětem snad nedá rozumně žít. Tak jsme rádi, že Focus zase stojí před barákem a doufáme, že už nás něčím podobným nepřekvapí.

Nedlužím nic!

Znovu, již po několikáté, jsem se rozčílil nad neomalenou drzostí médií, která mi, jakožto občanovi, periodicky vnucují myšlenku, že mám jakýsi podíl na státním dluhu a vypočítávají mi výši mého údajného podílu.
Znovu důrazně opakuji, že jsem si od nikoho nic nepůjčil a nikomu nic nedlužím.
Nikdo, ani stát, není oprávněn půjčovat si mým jménem a zadlužovat mne. De facto by se jednalo o trestný čin. Nic také nikomu nebudu splácet. Mou osobu si tento stát přivlastnil, aniž by se mne na cokoliv ptal, v okamžiku mého narození, ale to neznamená, že si se mnou může dělat co chce, respektive, zadlužit mne. Pokud je stát podnikatelskou jednotkou a nedokáže splácet své dluhy, pak zřejmě musí vyhlásit bankrot a musí být zrušen. To ale neznamená, že mám být zrušen i já.
Dluh by měl být naúčtován podílově všem, kteří tomuto státu vládli v době od vzniku dluhu. Já jsem tyto osoby nikdy nevolil a jsem, co se týče jejich jednání (proti němuž jsem často protestoval), zcela bez viny.
Z každých 100 % Kč, které vydělám, si tento stát vezme 55 – 64 % Kč formou různých typů zdanění. Další peníze si ode mne stát bere formou daní z nemovitosti a jiných forem zdanění. Když si za zlomek skutečné hodnoty mé práce, kterou mi stát milostivě ponechá, cokoliv koupím, je toto cokoliv také již mnohokrát zdaněno cestou od těžby suroviny k finálnímu výrobku a jeho prodeji. I zde platím v ceně výrobku státu odvody. Stát mi účtuje nejrůznější poplatky. Platím téměř nejdražší elektřinu v Evropě a jsem občanem energetické velmoci. Hospodář stát platí za kilometr silnice třikrát tolik, co kdekoliv jinde, atakdále.
Stát mne připraví zhruba o tři čtvrtiny hodnoty všeho, co vytvořím a vydělám a tyto prostředky prošustruje, nebo přerozdělí neznámo kam. Ani to mu však nestačí, ještě se mne a mé potomky pokouší zadlužit.
Kdosi neznámý si na tento stát nabírá nehorázné půjčky, jako by byl stát jen nějakým bílým koněm zločinecké organizace. Stát, nebo kdosi, kdo se za jeho nálepku schovává, si ode mne bere několikrát větší berni, než si panstvo kdy dovolilo vzít od poddaného. Udržuje mne v chudobě, abych si nevyskakoval, aby mi snad ani nenapadlo z přebytků založit firmu, začít podnikat a zaměstnávat jiné.
Sám stát však pracovní místa nezajistí a těm, kdo nemají práci pak bezostyšně přerozděluje to, co sebral mně, aniž by se mnou cokoliv konzultoval. A teď mi ještě oznamuje jak mne zadlužil, za což pochopitelně nikdo nenese odpovědnost, to udělala nějaká anonymní nezodpovědná krize. Zítra na mne pošle exekutora, aby mi sebral i to poslední, co mi ještě zbylo.

Vážený a milý státe.
Milá Česká republiko…

Pěkně mě sereš

Rodokmen v novém

Už je to téměř tři čtvrtě roku, co jsem se naposledy věnoval rodokmenu, a tak jsem si zase na něj uloupl chvíli času. Stáhl jsem si aktuální verzi genealogického programu Ancestry, který už konečné po mnoha letech vyšel v nové verzi, aktuálně ve verzi 1.0.21.51. Program začal používat nový formát a doznal určitých vylepšení, já jsem však zrovna před pár dny objevil docela nepříjemnou chybu se zalamováním řádků při vkládání doplňujících textů. V programu je integrovaný i program Ancestry2html Martina Širokého, i když já tento program dál používám odděleně. Proto jsem si z Martinových stránek stáhl atuální verzi programu (1.4.2.5) a tu jsem si zase upravil k obrazu svému. Změnil jsem fonty, vzhled a hlavně přidal některá zobrazení. Samotná data v rodokmenu jsem však doplnil jen okrajově, opravil jsem nějaké neúplné informace a doplnil nové fotky portrétů. Aktuální verzi našeho rodokmenu naleznete na "známé adrese" http://rodokmen.safarikovi.org. Nejvetší změny jsou ale patrné ve full verzi pro rodinné příslušníky, která však není samozřejmě volně přístupná.

Výšlap na Klucaninu

I když jsme se s Evkou těšili na ty překrásné podzimní dny, kdy nás ovívá jemně štiplavý podzimní větřík, sluníčko svítí a listí se všude zbarvuje do zlatova a my můžeme s Klárkou vyrážet na pěkné procházky, realita je bohužel trošku jiná. O víkendech nás zatím obšťastňuje ošklivé počasí, převážně déšť nebo hustá mlha, která si s tou pověstnou Londýnskou moc nezadá. Hezké podzimní dny by se daly spočítat na prstech jedné ruky. A zrovna jeden takový šťastný den vyšel i na poslední víkend, a tak jsem s Klárkou nezaváhal a vyrazil s ní na malou procházku na rozhlednu na Klucaninu. Evka bohužel musela odpočívat doma. Tak jsme jí aspoň nafotili nějaké fotky, aby věděla, jak se nám výlet vydařil.

Sice jsme s Klárkou vyráželi ještě za mlhy, ale bylo jasné, že tam někde nahoře je nádherné slunečné počasí. Vyrazili jsme pěšky a bez krosničky. Dole u nové zástavby ale bylo pěkné bláto a já tam zapadl po kotníky. Klárku jsem měl naštěstí na ramenech a nechal jsem si ji tam v podstatě i cestou podél hřbitova nahoru na rozcestí, kde začíná naučná stezka. Cesta tam nebyla nic moc a chtěl jsem trošku zrychlit cestu. Od naučné stezky už šla Klárka pěkně po svých a dost mě překvapila, protože došla až na rozhlednu úplně sama. Sice to na mě několikrát zkoušela, abych ji vzal na ramena, ale já to šikovně zamluvil a nějak ji motivoval, aby šla dál. Na rohledně dokonce zcela sama vyšlapala všechny schody a zatímco jsem se snažil udělat nějaké fotky, tak vytrvale běhala po ochozu :-) Pak jsme se ještě znova pokochali tišnovským okolím, které je opravdu kouzelné a vyrazili pomalu po schodech dolů. Trošku jsem doufal, že bysme mohli stihnout pěkné inverzní počasí, že by Tišnov byl v mlze a koukaliÿ jen okolní kopce, ale bohužel inverze už utekla směrem k Drásovu.
I dolů z rozhledny Klárka šlapala sama. Pod rozhlednou si ještě pohrála v takovém "bludišti" a vydali jsme se po stejné cestě dolů domů. Cestou nahoru jsme skoro nikoho nepotkali a na rozhledně jsme byli samotní, až při odchodu jsme potkali jeden pár a cestou dolů už začaly přibývat rodiny s dětmi. Znova jsme se zastavili u všech zastávek naučné stezky a Klárka je znova všechny důkladně prozkoumávala. Říkal jsem si, jak dlouho asi odolají nájezdům vandalů, ale zatím jsou všechny cedule v pořádku a pevně doufám, že i nadále zůstanou.

Klárka šlapala po svých i celou cestu dolů, což mě strašně mile překvapilo. Předvedla opravdu pořádný výkon. Já jsem ji pak vzal na ramena zase až od rozcestí a nesl ji po stezce kolem nemocnice až k naší nové zástavbě. Tam jsem ji zase dal na zem a ona doťapala až domů. Naivně jsem si říkal, že ji to snad trošku unaví a doma bude klidnější. Ale mýliti se je lidské. Samozřejmě, že doma se Klárka jen "oklepala" a začala znova řádit, jako by žádný výšlap na rozhlednu neabsolvovala :-)

ZOO Brno

Včerejší den se počasí opravdu vydařilo, a tak jsme toho využili a vyrazili jsme s Klárkou do ZOO v Brně. Klárce jsme to už slíbili minulý týden a je dobře, že jsme to odložili na tento. Od rána bylo krásné sluníčko, ale docela zima. Tohle počasí se sluníčkem a teplotou kolem nuly mám moc rád.
Docela mě překvapilo, že parkoviště před branou bylo poloprázdné. I vevnitř jsme moc lidí nepotkávali, to mě fakt překvapilo, v tom nádherném počasí jsem čekal větší návštěvnost. Ale ta se pak během dne zlepšila, když jsme odpoledne odjížděli, tak už tam bylo lidí docela hodně.
Tentokráte jsme se rozhodli si ZOO projít pořádně a podívat se všude. Klárka si to opravdu užívala, i když ze začátku to tak nevypadalo. Postupně se ale rozpovídala a pokřikovala na zvířátka. Ze všeho nejvíc se jí asi líbilo v pavilonu obojživelníků, plazů a ryb. Tam jsme ji nechali pobíhat, ona se tam proháněla, klepala na sklo, povídala si s rybičkama a želvičkama.
Já jsem v podstatě nikdy celou ZOO v Brně neprošel, i když jsem tam už byl několikrát. Docela mě překvapilo, jak velká ZOO to je. Hlavně je to ale fyzicky náročné ZOO, neboť se nachází na kopci a je pravda, že když si Klárka sedla do kočárku, tak si člověk do kopce mákl.
Klárka si také užívala v dětském koutku. Měli tam zase strašně moc prolízaček, různé sítě, lana a Klárka to zase skoro všechno prolezla. Jen chodit po síti se jí nechtělo, ale šel jsem tam s ní a pak už se nebála. Součástí koutku je i výběh pro kozičky, za kterými je možné jít. Je daleko hezčí než v Liberci. Klárka tam zase plácala kozy po zadku a tahala je za ocas.
Snad jediným zklamáním pro mě zase byly gastronomické služby. Vím, že ceny tam jsou přemrštěné, ale obyčejný smažák s hranolkama za 95 Kč se mi zdá opravdu hodně, kdyby k tomu aspoň byla nějaká ozdoba, ale prd, ... lahvová jedenáctka Starobrno za 29 Kč a obyčejný čaj za stejné peníze mi opravdu připadá hrozné. Ale prostředí stálo za to. Restaurace U Tygra je totiž dělaná tak, že restauraci od výběhu tygra dělí jen tlusté sklo. Takže bylo pěkné pojídat, když se vedle procházel tygřík. Hlavně Klárka tohle prostředí ocenila.
Celkově se včerejší výlet opravdu vydařil. Vždy je pro nás tou největší odměnou Klárčin spokojený výraz a tím nás včera Klárka v ZOO nasycovala pořádně.

Asterix slaví padesáté narozeniny

Včera tomu bylo přesne na den 50 let, kdy se v časopise Pilote poprvé objevil příběh o Asterixovi. Od té doby se z kreslené postavy stal fenomén. Na celém světě se prodalo 325 milionů knih s příběhy galského bojovníka proti římskému impériu a před týdnem vydal Albert Uderzo už čtyřiatřicáté pokračování jeho příhod.

Narozeniny Asterixe a Obelixe - Zlatá kniha (34.)

EGMONT

Nakladatelství:
Rok vydání:	200910
Rozměr:	287x218x7 mm
Jazyk:	česky
Vazba:	Brožovaná bez přebalu lesklá
V nabídce od:	2009-10-22
ISBN:	978-80-252-1330-8
EAN:	9788025213308

Asterix - malý válečník bystrého rozumu, všemi mastmi mazaný. Bez váhání mu může být svěřeno jakékoli nebezpečné poslání. Asterix čerpá svoji nadlidskou sílu z kouzelného nápoje druida Panoramixe.
Obelix - nerozlučný Asterixův přítel, je povoláním dodavatel menhirů a miluje divočáky. Je kdykoli připraven všeho nechat a následovat Asterixe do nových dobrodružství, hlavně když v nich budou divočáci a pořádné rvačky.
Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany... Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná nepoddajnými Galy, ještě stále odolává nájezdníkům. Posádky římských legionářů v opevněných táborech Grogarum, Akvarium, Laudanum a Malobonum nemají snadný život...

Asterix a jeho věrný přítel Obelix slaví letos na podzim 50. narozeniny. A právě u příležitosti jejich kulatin vychází 22. října po celém světě nové album, v kterém najdete jako obvykle plno kresleného i psaného humoru.

Doufejme, že nás vydavatelství Egmont v brzké době potěší zatím posledním nevydaným dílem této série a tím by v českém jazyce vyšla kompletní série. Jedná se o díl 32 - Asterix et la rentrée gauloise (2003). Příčemž stejně jako u Zlaté knihy nejde o klasické album s uceleným příběhem.

Vyčerpávajícím způsobem se o fenoménu Asterix dozvíte na stránkách http://asterix.comics.cz/.

Letec po hvězdách

Rád bych všechny zájemce o leteckou historii upozornil na novou knížku "z klávesnice" mého dobrého přítele Pavla Vančaty, která by určitě neměla chybět v žádné dobré knihovně :-)

Letec po hvězdách
Válečný deník Jana Gellnera, legendy RAF a RCAF
Pavel Vančata

• Nakladatel: Ostrov
• ISBN: 978-80-86289-64-9
• Formát: 320 stran, 25x18cm, česky, vázaná vazba
• Rok vydání: 2009 (1. vydání)

Jedním z československých letců v RAF, kteří si vedli podrobný deník byl i navigátor 311. československé bombardovací perutě, příslušník kanadského královského letectva - Royal Canadian Air Force (RCAF), Jan Gellner.
Před 2. světovou válkou brněnský právník a ve volném čase horolezec, za války nejprve navigátor vycvičený v prvním kurzu leteckých pozorovatelů v rámci British Commonwealth Air Training Plan a držitel britského vyznamenání Distinguished Flying Cross (DFC) později přecvičený na pilota, v poválečných letech administrativní důstojník RCAF až do roku 1958 a nakonec v kanadský novinář, redaktor a uznávaný vojenský komentátor.
O tom, že život Jana Gellnera byl opravdu pestrý a zajímavý, se může čtenář sám přesvědčit nyní, kdy dostává do ruky vůbec poprvé jeho unikátní osobní válečný deník zachycující období let 1940-1941, kdy u 311. perutě nejprve působil jako instruktor astronavigace a později rovněž začal operačně létat. Během operačního turnusu vykonal 37 náletů nad okupovanou Evropou i samotným Německem. Mezi jeho největší válečné úspěchy patří útok na německý křižník Prinz Eugen v červenci 1941. Kromě jeho operační činnosti deník zachycuje mimo jiné také jeho setkání s britskou královnou, pozadí Inspektorátu čs. letectva v Londýně či jeho názory na československé exilové čelní představitele.
Deník je doplněn Gellnerovým podrobným životopisem zpracovaným na základě dobových dokumentů z českých, britských a kanadských archivů a vzpomínek pamětníků. Publikace obsahuje více než 170 dobových fotografií a autentických dokumentů, které ilustrují nejen jednotlivé etapy Gellnerova života, ale přibližují i události a osoby vystupující v jeho deníku. Většina z nich je publikována vůbec poprvé.

Klárka má dva roky

V neděli ve 14:15 to byly právě dva roky, co je tu Klárka s náma.

Všechno nejlepší, Klárko!

Moravské Vindousy

Jeskyně Balcarka

Tak se se čtrnáctidenním zpožděním vracím k dalšímu výletu po jeskyních. Už to pomalu vypadalo, že poslední výlet nestihneme o prázdninách, ale nakonec se zadařilo. V pátek 21. srpna 2009 jsem si vzal dovolenou, že budeme balit na dovolenou, ale vše jsme zvládli o den dřív, proto jsme ještě den před odjezem do Jizerských hor vyrazili na malý výlet do další z jeskyní Moravského krasu. Klárce se v nich strašně moc líbí, tak jsme byli zvědaví, co řekne na Balcarku :-)

Protože jsme ale vyrazili až k polednímu, rozhodli jsme se nejdřív zajet někam na oběd. A kam jinam by člověk měl v krasu jet na jídlo, než do Jedovnic do restaurace Olšovec, která proslula "kapitalistickýma porcema za socialistické peníze". Kapitalistické porce zůstaly, ale cena se už také zkapitalizovala :-) Pamatuji si ještě doby, kdy tam fungoval minipivovar, ale ta doba je už dávno pryč. Jak jsme se dozvědeli, tak hospoda změnila majitele. Bohužel zmizela i minivarna, která po přerušení vaření piva fungovala aspoň jako dekorace. Také se změnil kuchař a nabídka. Evka ocenila rozšířenou nabídku pizzy a já s hořkostí na srdci oplakal, že už nenabízejí vynikající smažené olomoucké tvarůžky s opečenýma paprikovýma bramborama.
Evka neodolala pizze a já si dal kančí guláš. Klárka ukusovala nám oběma :-) Pro malé děti tam měli i krabici hraček, tužek na malovaní apod., což jsme ocenili. Také výzdoba se změnila. Jak jsem psal, tak varna zmizela, ale místo toho se tam objevily vitrínky s legendárními "angličáky". Mnohé ze starých kousků si můžete i zakoupit. Docela jsme koukali na ty nablýskaný autíčka, obzvlášť série autíček, jako třeba hasičských vozů, stály opravdu za to.
Po jídle jsme se vydali směrem na Ostrov u Macochy do jeskyně Balcarka. Trošku jsme se oblíkli, Klárce dali premiérově úplně novou sportovní bundu a vyrazili na prohlídku.
Musíme říct, že Balcarka byla opravdu nádherná. Co se týká cesty, tak se šlo dosti úzkejma cestičkama dolů, pak zase nahoru, bylo to dost náročné. Co se týká krápníkové výzdoby, tak Balcarka patří asi mezi nejbohatěji vyzdobené jeskyně Moravského krasu. Zatímco v předešlých jeskyních se jednalo spíš o velké dómy, kde byla výzdoba, tak v Balcarce na vás vykukovaly krápníky z kdejakého zákoutí, které byly i pěkně nasvíceny, takže to vypadalo všechno moc pěkně. Tentokráte jsem měl z práce půjčenou zrcadlovku, takže zase byly pěkné fotky. Klárce se tam také moc líbilo, i když tentokrát jsme ji nechali celou prohlídku v krosničce.
Z Balcarky jsme vyrazili domů, ale vzali jsme to "zkratkou" přes Rudice, řekli jsme si, že se s Klárkou stavíme podívat na Rudické propadání. Nejdřív jsme se ale přímo v Rudicích stavili ve větrném mlýnu. Nakonec jsme šli i dovnitř. Součástí byla i výstava o speleologickém výzkumu Rudického propadání i s fotkama a plánkem propadání. Vůbec jsem netušil o jak velký a členitý komplex se jedná.
S Klárkou jsme pak sešli k propadání, ale docela nám to trvalo, protože Klárka musela po cestě všechno pořádně prozkoumat. Také jsme narazili na několik horolezců, a tak se klárka koukala jak lezou po skále. Přímo k propadání Klárka sešla úplně sama, jen jsem ji jistil za ruku, protože to bylo přeci jen strmé klesání. U samotného propadání byl docela velký opar. Klárka po kládě přešla s Evkou na druhou stranu a zdolaly jeden z místních velkých kamenů, ze kterého mi pak zamávaly.

Když jsme si všechno pěkně prohlídli, tak jsme se vydali po stejné trase zpět. V Rudicích se nám Klárka hned rozeběhla k dětskému hřišti, ale nakonec jsme ji ukecali, že se tam zastavovat nebudeme. Hřiště bylo v dost dezolátním stavu a ty houpačky jsme s ní nechtěli riskovat.

I když jsme původně plánovali jen využít všech tří slev a stavit se ve Sloupsko-šošůvské jeskyni, Kateřinské jeskyni a jeskyni Balcarka, tak po tom, jak se ty výlety Klárce strašně moc líbily, tak koketujeme s tím, že ještě v září bysme při hezkém počasí vyrazili i do Punkevních jeskyní, včetně projížďky na lodičkách. To by se jí podle nás mohlo opravdu moc líbit. Tak uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne.

Kateřinská jeskyně

Včera bylo nádherné počasí, a tak jsme se s Klárkou a Evkou rozhodli realizovat druhou ze tří plánovaných návštěv v Moravském krasu. Za svůj cíl jsme si zvolili tentokráte Kateřinskou jeskyni. Plán byl jednoduchý, vyrazíme dopoledne, stavíme se v jeskyni, pak se naobědváme a odpoledne vyrazíme na projížďku po okolí.

Po ránu jsme se tedy pořádně posilnili, sbalili si všechny věci, složili vozík do auta, kola přimontovali na střechu a vyrazili přes Lipůvku a Blansko k hotelu Skalní mlýn. Spodní parkoviště bylo již plné, a tak jsme parkovali na horním, které bylo hned v sousedství našeho cíle - Kateřinské jeskyně. Já jsem skočil zjistit, kdy je nejbližší prohlídka a protože byla zhruba za dvacet minut, tak jsem rovnou koupil lístky, ulovil další razítka do našeho sešitku a šel se oblíct k autu za Klárkou a Evkou. Přeci jen průměrná teplota v jeskyních je celoročně kolem sedmi osmi stupňů. Prohlídka trvá zhruba 40 minut, a tak jsme nechtěli nic nechat náhodě. Když jsme před vstupem viděli některé odvážlivce jen v tričku, šortkách a sandálech, trochu mně jich až bylo líto.

Přivítala nás půvabná mladá průvodkyně a hnusný starý průvodce, který nám kontroloval lístky. Byl příjemný jak "vosina v prdeli", a tak jsem si říkali, že se máme na co těšit. Naštěstí se ale "uklidil" úplně na konec našeho procesí a celou dobu se nám věnovala mladá průvodkyně.
Kateřinská jeskyně je co do délky trasy ze všech zpřístupněných jeskyní nejkratší, zato se tam nachází největší podzemní dóm ve střední Evropě. Také výzdoba tu není tak velká, jako třeba ve Sloupsko-šošůvských jeskyních, které jsme navštívili posledně, některé stropy se propadly, a tak o svou výzdobu přišly a teď se tam teprve tvoří nové. Nejzajímavější částí, co se výzdoby týká, je asi Bambusový lesík tvořený vzácnými, několik metrů vysokými hůlkovými stalagmity a také barevně nasvícený útvar Čarodějnice, který se dostal do znaku jeskyně.
Vynikající akustika dómu je příležitostně využívána pro pěvecké a hudební koncerty. I nám průvodkyně poskytla příležitost seznámit se s touto akustikou a pustila nám kus z Verdiho opery Nabuco. Bohužel Klárka měla včera nějakou upovídanou náladu, takže všem návštěvníkům zpestřovala silný hudební zážitek svými komentáři a těmi nás obšťastňovala v podstatě celou prohlídku. Párkrát na nás nalétl nějaký netopýr, neboť tato jeskyně jim slouží jako zimoviště a mnozí tam zůstávají po celý rok.
Snad jediným záporem byl počet návštěvníků, na to jak často tam byly prohlídky, že jsme se tam navzájem míjeli, tak mohli ten počet nějakým způsobem omezit. A ještě jedna věc, foťák. Našeho milovaného Nikona jsme poslali tento týden na opravu, když nám ho Klárka na Šumavě tak pěkně poházela po zemi a místo něj jsme oprášili náš malý kompakt Nikon. Ten má však dost slabý blesk, takše fotky jsou docela nic moc. Možná jsme si spíš měli vzít starého Pentaxe a fotit na klasický kinofilm.
Když jsme vylezli z jeskyně, uvítalo nás docela velké teplo a dusno. U auta jsme se převlíkli do cyklo, zapřáhli vozík a vyrazili ke Skalnímu mlýnu na oběd. Rozhodli jsme se poobědvat v Udírně pod kaštanem a to byla veliká, veliká chyba. Za prvé nevím proč udírna, neboť tam neměli vůbec nic uzeného, jen opékaný párek, párek v rohlíku a nějaké smaženiny. Evka se rozhodla pro smažák a já se blbec přidal.... Hranolky byly mírně připálené, sýr mírně nedodělaný a aby porce asi vypadala velká, tvořilo čtvrtinu talíře nakládané zelí. Škoda, že jsem si blbec nedal toho buřta. K pití jsme si dali nějakou černou brču podivné chuti. Takže nejlíp na tom nakonec byla Klárka, které jsme cestou koupili bio Boloňské špagety a nechali je Klárce ohřát. Také se to tam kolem nás hemžilo vosama, které se hodlaly na našem hnusném obědě přiživit. Takže jsme ten oběd zkrátili na nutné minimum a raději vyrazili na kola.
Naplánovali jsme okruh po čtyřech z pěti jeskyní, které jsou v Moravském krasu pro lidi zpřístupněny. Nejdříve jsme vyrazili k Punkevní jeskyni, od ní jsme pokračovali dál po červené do Sloupu. Cesta tam byla docela příjemná, jelo se hlubokým údolím. Cesta však místy byla v dost špatném stavu, bylo vidět, že nedávné přívalové deště řádily i tam. Klárka nám naštěstí brzo usnula, a tak jsme nasadili naše výletnické tempo a pokračovali v cestě. Původně jsme plánovali, že ještě před Sloupem zahneme doprava směrem na Ostrov u Macochy, ale nakonec jsme se vydali do Sloupu k jeskyni a odtud pokračovali do Šošůvky.
To jsme ale ještě nevěděli co nás čeká. Ještě ve Sloupu se začala cesta "zvedat k nebesům". Sloup plynule přešel v Šošůvku, ale kopec nekončil a nekončil. Zatímco Klárka spokojeně spinkala, tak já jsem potil krev, ale nakonec jsme to všichni zvládli a vyjeli až na kopec. Ze Šošůvky jsme pak pokračovali po "červené" polňačce do Holštějnu, ale na hrad jsme nejeli, pokračovali jsme dál po silnici do Ostrova u Macochy. Tam jsme se zajeli podívat k jeskyni Balcarka, která je poslední v našem seznamu návštěv. Do jeskyně se ale vydáme někdy koncem prázdnin. Ještě to chce k prohlídce naplánovat zase nějakou okružní trasu na kolo nebo pěšky. Dole pod jeskyní jsme se posilnili všichni tři broskví a vyrazili na Macochu. To jsme se ale museli vrátit zpět do Ostrova, vyšlápnout si další "infarktový kopec" ke kostelu a po zelené pokračovat na Macochu. Na konci Ostrova jsme se ještě krátce zastavili u větrného mlýna. Na Macoše jsme si dali větší pauzu. Já se posilnil pivem, Evka pitem a Klárka zase kolem nás skotačila, pořád utíkala k vyhlídce do Macochy nebo k dřevěným zajícům u chaty.
Z Macochy už nás čekalo jen několik kilometrů cesty pořád z kopce. Na tento závěrečný sjezd jsme si přepřáhli vozík a Evka dovezla Klárku až k autu. Tam jsme naložili vozík a kola a vyrazili domů. Jestli je na těchto výletech něco opravdu otravné, tak snad pouze to nakládání a vykládání kol.

Výlet se myslím moc vydařil a těšíme se na poslední z naplánovaných prázdninových výletů po jeskyních.
Dneska bylo počasí také pěkné, tak jsme si dali další takřka třicetikilometrový okruh kolem Tišnova, tentokrát se sedačkou. Ale o tom třeba někdy přístě :-)

Evian Roller Babies

Sloupsko-šošůvské jeskyně

Minulý víkend jsme si naplánovali, že vyrazíme s Klárkou do Moravského krasu do jeskyní. Chtěli jsme vyzkoušet, jak se jí bude v úzkých uličkách a ve tmě líbit :-) Počasí nám ale naše plány pořád oddalovalo. Přeci jen v době přívalových dešťů není zrovna nejšťastnější plánovat si výlet do přírody. No a ve dnech tropických veder jsme dali přednost bazénu. Nakonec jsme vyrazili až v neděli.

A výlet se opravdu vydařil. Vybírali jsme si ze tří možností - Sloupsko-šošůvské jeskyně, jeskyně Balcarka a Kateřinská jeskyně. Letos nám totiž končí platnost slevové knížky z Cestovní knihy, a tak jsme chtěli využít volných vstupenek. Nakonec vyhrála prvně jmenované jeskyně.
Vyrazili jsme přes Lipůvku, Černou Horu, Rájec Jestřebí do Sloupu. Bohužel to tam byla samá objížďka, proto jsme se zpátky rozhodli jet přes Blansko.
Sloupsko-šošůvské jeskyně mají nejdelší prohlídkovou trasu v České republice, ale my se rozhodli využít slevu pro kratší okruh. I ten je dlouhý takřka kilometr a trvá celou hodinu.
Klárka nás ale strašně mile překvapila. Moc se jí v jeskyni líbilo. Pořád se mi vykláněla přes rameno z krosničky. Koukala všude kolem a spokojeně pokřikovala. Bylo to samé "to to jéé, to to jéé" :-) Také jsme ji na rovných úsecích vyndali z krosničky a ona si spokojeně ťapkala sama. Když jsme prošli celou první část a měli se oddělit od té skupiny, která měla zaplacenou celou trasu, rozhodli jsme se ukecat průvodce, jestli bysme mohli jít s nima, když se to Klárce tak strašně moc líbí a vůbec se netváří být unavená. Vzhledem k tomu, že díky slevovým kupónům jsme měli vstupenky úplně zadarmo, tak jsme si říkali, že by to mělo být jedno... a také bylo. Průvodce nás vzal s sebou, takže Klárinka si během svého prvního výletu do jeskyně užila rovnou nejdelší okruh v České republice. Šošůvská část jeskyní není tak mohutná jako Sloupská, zato je mnohem víc "zdobená" krápníky. Celý výlet stál opravdu za to, a proto se už těšíme, až s Klárkou vyrazíme i do zbývajících dvou jeskyní, kam máme slevové lístky. Proč toho nevyužít.
Po prohlídce jsme ještě chvilku zůstali před vstupem do jeskyně a tam se občerstvili. Klárka tam spokojeně pobíhala a skamarádila se tam s jednou malou holčičkou, kterou pořád "zvala", ať si k ní přisedne :-)
Pokud se chystáte do krasu, tak si určitě nenechte Sloupsko-šošůvské jeskyně ujít, opravdu stojí za to. Také pro nás bylo docela velkým překvapením, když jsme se dozvěděli, že do Punkevních jeskyní nemáte v sezóně bez předchozího zamluvení v podstatě šanci se dostat. Prý se objednává tak 14 dní dopředu. Že je v Punkevkách narváno jsem věděl, ale že je to tak hodně, to ne. Je pravda, že poslední mé tři návštěvy v této jeskyni byly vždy někdy v květnu před sezónou, takže jsme se tam dostali bez problémů. Prý tam ale mají na každý den zhruba 100 lístků, které prodávají vždy od rána od osmi, další už jsou jen pro předem nahlášené návštěvníky.

Vodo, vodo, studená jsi

Minulý týden lze nejlépe popsat slovy klasika: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným". Tropická vedra se střídala s přívalovými dešti. Nicméně těch teplých dnů jsme se rozhodli využít ke koupání, ať si Klárka pěkně užije vodu. V úterý jsme se rozhodli vyrazit na koupaliště do Brna. Rozhodovali jsme se mezi Riviérou na břehu řeky Svratky a Dobrákem "v centru" Brna. Nakonec vyhrál Dobrák, snad i proto, že se tam nedávno otevřelo úplně nové hřistě pro děti.

I když se mi to ze začátku moc nezamlouvalo, tak vstupné nakonec vyřešili docela rozumným způsobem. Samotný vstup do areálu stojí 50,- korun. V areálu je malý kruhový bazén s dětským hradem uprostřed. Pokud chcete do dětského hřiště, musíte si připlatit tuším 80,- Kč a pokud chcete do velkého bazénu tak 50,- Kč, pokud chcete jít jak na hřiště tak do bazénu, tak si lze koupit kombinovanou vstupenku za 100,-. Ano není to nejmíň, ale 150,- za celý den je v podstatě normální cena.
Zklamáním pro mě byla teplota vody. A protože já mám na teplotu vody velké nároky, tak nakonec do velkého bazénu šla jen Evka a vzala tam i Klárku. Ale voda tam byla opravdu hodně studená, takže Klárce se tam také moc nelíbilo. Asi je, co se týká vody, po mně :-)
Samotné koupaliště je děleno na tři bazény. První je v podstatě dětské brouzdaliště s obrovským nafukovacím hradem uprostřed. Druhý bazén je rozdělen na hřiště pro vodní míčové sporty a poslední největší bazén je klasický plavecký. Škoda jen, že byl demontován tobogán, který tam kdysi býval.
Rozložili jsme se pod jeden velký strom, ať je Klárka chráněna od přímého slunce. Až na malý pokus Evky vzít Klárku do většího bazénu, si Klárka hrála v malém kruhovém brouzdališti. Potkali jsme tam i naši cvičitelku z dětského plavání z Filie.
Také jsme si šli s Klárkou zahrát na to nové dětské hřiště. Je tam několik nafukovacích atrakcí, pět trampolín, a napříč velký lanový prolízací hrad. Také si tam člověk může zaskákat na závěsných lanech.
Příjemné i bylo, že nejmenší děti mají vstup zdarma a rodiče jako doprovod nic neplatí.
Ve středu a v pátek jsme se pak rozhodli vyrazit na koupaliště doma v Tišnově. Zde jsem věděl, že je tam hodně studená voda, tak jsem měl obavy co na to Klárka. Z hygienických důvodů se dětské brouzdaliště každý den napouští znova, a tak je tam také voda docela studená a Klárce se to moc nelíbilo. Pokaždé, když jsme ji namočili, tak se začala sápat ven z bazénku. Ve velkém bazénu se jí také vůbec nelíbilo. Zato já jsem překonal sám sebe a dokonce dvakrát jsem okusil ledovou vodu velkého bazénu.
V pátek jsme pak zvolili jinou taktiku, ráno jsme zašli do hraček, že Klárce koupíme dětský plovací kruh, co má v sobě takovou tu sedačku, aby dítě nepropadlo. Při té příležitosti jsme jí ale nakonec koupili i mlýnek a lehátko s Krtečkem.
V pátek to už ale bylo jiné. Sice se Klárce ze začátku moc nechtělo do vody a kdyz už tam byla, tak se často celá třásla. Ale jakmile si začala hrát, tak na studenou vodu najednou nějak zapomněla. Obzvláště se jí líbilo, když jsem ji vozil na lehátku s Krtečkem. Navíc se tam objevila další dvě stejná lehátka a Klárka tak získala dvě nové kamarádky - Terezku a Denisku. Obě holčičky byly starší, a tak se o Klárku i pěkně staraly. Jeden chlapeček jí také půjčil nafukovací žirafu, či co to vlastně bylo za zvíře, a Klárce se to moc líbilo. Krom toho tam měla i sestřenku Beátku, se kterou si také hrála.
Voda ve velkém bazénu byla sice pořád studená, ale přeci jen o něco teplejší než ve středu, a tak jsem se dokonce čtyřikrát přemohl do vody vlézt :-) Což považuju za obzvlášť dobrý výkon, vzhledem k tomu, jak bytostně nesnáším studenou vodu. Nakonec ale musím konstatovat, že voda v tišnovském bazénu byla o něco teplejší než na Dobráku.
Doufejme že nám letošní léto připraví ještě několik teplých dní a budeme moci s Klárkou zase vyrazit za vodou. Uvidíme, jak to bude s koupáním v Jižních Čechách, kam tento víkend vyrážíme na dovolenou.

Odpolední pohoda

Gymnastka Klárka

Když jsme viděli, jak se Klárka vždycky vydovádí na hřišti na skluzavce, řekli jsme si, že bychom jí mohli menší provedení pořídít i domů, když už se blížil den dětí. Tak jsme vyhledali skluzavku, která se nám líbila nejvíc, samozřejmě jsme ji ukázali i Klárce, aby si ji odsouhlasila a po internetu ji objednali. Bohužel se nějak protáhlo datum dodání, takže místo ke dni dětí je dostala až se čtrnáctidenním zpožděním.
Říkali jsme si, jak dlouho jí to vydrží, ale skluzavka je pro ni zatím oblíbenou "hračkou". Navíc hned na začátku zjistila, že se dá skluzavka používat nejen ke klouzání, ale její madla ve výšce jednoho metru se i výborně hodí na gymnastické cviky. Tak na nich začala Klárka s oblibou předcvičovat, jak ukazuje přiložená fotka. Zez ačátku jsme si říkali, jestli to pro ni není moc nebezpečné, ale ona si na těch držadlech počíná tak zkušeně, že už se bát vůbec nemusíme.

Stránky Air Aces dosáhly další mety

V chaosu posledních dní jsem si nějak nevšiml, že mé stránky Air Aces slavily malé kulatiny. V sobotu 6. června 2009 v 19:20:43 navštívil tyto stránky dvoustý tisící návštěvník od ledna 2000, kdy jsem spustil counter. S několika měsíční prolukou, kdy counter díky mé chybě v kódu nefungoval korektně. Jubilejní návštěvník přišel z IP adresy 93.103.57.32.
Když to člověk zprůměruje na měsíce, tak to číslo nijak oslnivé není, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že jsou to stránky pro docela malou skupinu "bláznů", jako jsem já, tak to považuji za úspěch.
Podle měsíčních přehledů IP na stránku přistupují uživatelé zhruba ze 60 až 70 států světa :-) A i podle e-mailů, které mi chodí, lze usuzovat, že se stránky opravdu líbí a díky nim se mi podařilo navázat kontakty s předními historiky světa na danou problematiku.

Američtí hloubkoví stíhači nad Brnem

Název: Američtí hloubkoví stíhači nad Brnem (Nález trosek P-51B Mustang u Brna-Slatiny)
Sestavil: Ivo Koukola
Vydavatel: Brko, 1. rozšířené vydání, 2008
Počet stran: 199
ISBN: 978-80-254-2846-7
Cena: 280 Kč (http://obchod.boudamuseum.com/)

Skoro na minutu přesně po 64 letech, které uplynuly od smrti 2/Lt Williama L. Kigginse, bylo v sobotu 11. října 2008 v Brně-Slatině bývalým příslušníkem 310. perutě RAF Emilem Bočkem pokřtěno rozšířené vydání knihy Američtí hloubkoví stíhači nad Brnem.
Kniha se zabývá především okolnostmi smrti jediného příslušníka USAAF, 2/Lt Williama L. Kigginse, pilota 308. FS, 31. FG, 15. USAAF, jenž padl nad územím Brna. Po úvodních kapitolách o hloubkových náletech nad Moravou, vzpomínkách pamětníků, se podrobně seznámíte s historií unikátního nálezu trosek letounu P-51B Mustang, s/n 43-24854 „Miss Betty“, na poli nedaleko nového terminálu letiště Brno-Tuřany. Publikace se však věnuje i dalším událostem letecké války nad oblastí Brna a potažmo Jižní Moravou v letech 1944–1945. Můžete se dočíst podrobnosti o sestřelení Mustangu P-51B u Boskoštejna, P-51C u Blučiny, či ztrátě bombardéru B-24 Liberator u Tišnova.
Editorem sborníku je Ivo Koukola a dále do něj přispěli renomovaní autoři, jako např. Jan Mahr, Vlastimil Schildberger st., Jan Břečka a Vlastimil Schildberger ml. Oproti původnímu vydání je doplněn např. o kapitolu o spojeneckých náletech na Brno a obětech hloubkařů na železnici, předání kosterních pozůstatků pilota americkým úřadům v lednu 2008 a především o velké množství snímků, včetně desítek dosud nikdy nepublikovaných dobových fotografií.
Celá publikace je navíc vytištěna na velmi kvalitním tuhém křídovém papíru, takže působí velice příjemně. Pokud se zajímáte nejen o historii leteckých soubojů, ale především o leteckou archeologii, nezbývá mi, než tuto publikaci vřele doporučit.

Jan Šafařík
publikováno v Revi č. 75, květen 2009

Ochranný štít a sluneční clona pro vozík Croozer

Konečne se asi po roce dostávám k tomu, abych zde napsal o dvou "vychytávkách" pro vozík Croozer. O vozíku jsme už na našem blogu psali vícekrát. Ve své kategorii podle mě patří mezi špičku a poměr "cena/výkon" nám připadal být nejlepší.
Při používání jsme ale narazili na dva docela nepříjemné nedostatky - ochranný štít proti kamínkům a prachu odlétajícím od zadního kola a clonu proti slunci.
Jelikož naše výlety neplánujeme jen po asfaltových cyklostezkách, ale rádi sjedeme i na nějakou tu polňačku nebo lesní cestu, brzo jsme zjistili, že je naše Klárka nějaká černá od prachu a drobných nečistot. Vozík je totiž zepředu chráněn pouze tropikem, skrz které však drobné kousky kamínků nebo hlíny propadnou. Vozík má sice i fóliovou "pláštěnku", ale ta se na léto moc nehodí, protože vozík pak moc nevětrá a Klárka je pak jako ve skleníku. Řešením je právě ochranný štít za zadní kolo jezdce.
Co se týká ochranného štítu, tak ten dodává tuším pouze Benecykl ke svému vozíku Kozlík. V podstatě stačí jakákoliv plexisklová deska, trošku tvarovaná a problém je vyřešen. Já jsem na to šel nakonec cestou "nejmenšího odporu" a domluvil jsem se s výrobcem Kozlíku a zakoupil si od něj samostatnou plexisklovou desku, již tvarovanou. Úchyt od Kozlíku nelze použít. Úchyt na vozík jsem nakonec vyřešil tak, že jsem použil hlavici pro brzdu k in-line kolečku. Když nepoužíváme in-line kolečko, tak brzdu oddělám a na hlavici našroubuji ochranný štít, přesně tak, jak ukazují přiložené fotografie. K sestrojení držáku na štít pak stačí metr, kus tvdrší plechové desky, pilka na železo, trocha barvy a důvtipu :-)

Další vychytávkou je pak sluneční clona. Obzvlášť v létě jsme zjistili, že často Klárce svítí do očí sluníčko, což pochopitelně nesla dost nelibě. Croozer sice nabízí svoji vlastní clonu, ale ta je krátká a do očí stejně svítí. K vyřešení tohoto problému jsem zašel do galanterie, koupil černé plátno na deštníky a pruh suchého zipu. Evka pak naměřila rozměry pro plátno, našila po každé straně po třech očkách suchého zipu a přidělala ho na rám vozíku. Podle potřeby lze s clonou pohybovat nahoru a dolu a Klárka si může užívat jízdy bez toho, aniž by jí svítilo sluníčko přímo do očí.

Více fotografií naleznete zde.

Výlet na Prígl

Po skoro třech týdnech se nám počasí konečně umoudřilo do té míry, že jsme včera vyrazili s Klárkou na kolech na výlet. Poprvé jsme ji vzali do její nové sedačky na kolo. Evka si ji před nedávnem půjčila od ségry na vyzkoušení, Klárce se v ní líbilo, a tak jsme se rozhodli si ji také pořídit. Teď můžeme střídat vozík se sedačkou.
Výlet jsme naplánovali po našem "odzkoušeném" okruhu podél Brněnské přehrady. Jako startovní a cílový bod jsme zvolili parkoviště pod hradem Veveří. Odtud jsme se vydali po modré turistické trase na Ríšovu studánku v Přírodním parku Podkomorské lesy. Cesta byla docela příjemná. Vedla více méně lesem, a tak jsme byli uchráněni přímému sluníčku, na druhou stranu však vál ještě docela silný a studený vítr. Bouřky posledních dní pak měly za následek, že v lese bylo ještě docela vlhko a dost bláta a kaluží. Evka si v jeden okamžik zanesla kola a brzdy nánosy bláta tak, že jsme museli provést očistu :-)
Jízda se sedačkou byla pro mě něco nového. Klárka sedí mnohem výš, takže má větší rozhled. Já pak nejsem tak široký jako s vozíkem, takže se vejdu i tam, kde jsme minule měli problém projet. Na druhou stranu je se sedačkou o hodně horší stabilita. To člověk pozná především při prudkém stoupání, kde jede pomalu. Při pomalé jízdě je mnohem horší udržet stabilitu a člověk má obavy, aby se nevyvalil. S vozíkem je mnohem lepší stabilita. Také je lepší nejezdit s nohama v klipsnách, aby byl člověk schopnej ihned reagovat, kdyby měl tendenci se vyklopit. Přeci jen s vozíkem je to lepší, že když se vyklopím, tak díky kloubu se válím jen já a vozík pevně stojí na dvou. U sedačky tohle bohužel neplatí.
Než jsme dorazili na Ríšovu studánku, tak nám Klárka úspěšně usnula v sedačce. Proto jsme se u studánky zastavili a začali řešit, co s Klárčinou padající hlavou. Nakonec Evka přišla na super řešení. Přetáhla Klárce přes helmičku moiru s dlouhým rukávem, ty provlíkla skrz sedačku a vzadu zavázala. Tím ji hlavička přestala padat a Klárka mohla spokojeně spinkat. Do příštího výletu se musíme ještě pokusit nějak tuto metodu vylepšit.
Cestou nahoru jsme se docela zadýchali, a tak jsme se moc těšili na odměnu, která nás teď čekala v podobě asi tříkilometrového sjezdu až k břehům Príglu. U rybářské bašty jsme se zastavili, že se pokocháme pohledem na polovypuštěnou přehradu. Já jsem však ještě nevěděl, že je lepší mít nohy venku z klipsen a bohužel jsem už ve stoje pozdě zareagoval a kolo se mi i s Klárkou převážilo. Naštěstí se jí nic nestalo, krom menšího šoku, který měla z tak prudkého probuzení. Navíc bylo štěstí, že měla hlavu přivázanou tou moirou, jinak by s ní klepla o zem. Docela dlouho plakala a do sedačky se jí moc nechtělo, když se pak Honza rozjel, už to bylo lepší, jen na více exponovaných místech potom říkala "bojim".
Poté jsme se vydali podél přehrady, přes Sokolák zase směrem k hradu Veveří. Cestou jsme se už nikde nezastavovali, krom občasných zastávek s cílem pokochat se zajímavými pohledy na vypuštěnou přehradu. Obzvlášť v zadní části přehrady už byla pouze řeka Svratka ve svém původním řečišti. Po přehradě skoro žádné památky, protože původní dno za těch pár měsíců docela úspěšně zarostlo "bujnou vegetací" :-) Nánosy z úrodných půd asi udělaly své. Když jsme se dostali k zatáčce před mostem u Veveří, tak jsme z kola raději sesedli a přes kameny a skály raději Klárku "přetlačili". Zatímco při posledním výletě jsme z mostu sledovali projíždějící lodě, nyní jsme se opět kochali zeleným dnem Brněnské přehrady.
U hradu jsme uložili kola na střechu auta a vydali se do konečného cíle našeho výletu - oběd ve Veverské Bítýšce v hospodě U Kocourků. Posledně se nám tam docela líbilo a na rozdíl od hospody na náměstí tam nebylo tak narváno. Včera nás ale čekalo docela zklamání, alespoň co se rychlosti obsluhy týkalo. Obsluhu tvořily zřejmě matka s dcerou, jejichž zadky jasně říkaly, že jsou stejného genetického základu. Dcera však měla kalhoty nasazeny tak, že polovina toho zadku se na nás "usmívala", což bylo opravdu až nechutné :-) No, nakonec jsme se dočkali, a tak jsme se všichni tři pořádně najedli. S Evkou jsme si dali zase mexické fazole a Klárce jsme objednali hovězí polívku, která jí obzvlášť chutnala. V mezičase jsme se chodili dívat k Bílému potoku, kde se Klárka cachtala i v botičkách a pořád házela do potoka kameny, což se jí nesmírně líbilo.
Na dnešek jsme naplánovali další výlet, tentokrát kolem Tišnova. Jen ještě nevíme kam...