středa 10. března 2021

Kalendárium, 10. březen 1953


První poválečný sestřel

   Na úspěšný zásah proti nepříteli velení naší protivzdušné obrany čekalo do 10. března 1953. Nedaleko Domažlic se ten den účastnili cvičného letu poručíci Jaroslav Šrámek a Milan Forst od 5. lsp. Pilotovali MiGy-15bis. Ve vzdálenosti přibližně 35 kilometrů od státní hranice narazili na dvě americké stíhačky F-84 Thunderjet od 36. stíhacího-bombardovacího křídla. Tomu v té době velelo známé eso druhé světové války „létající tygr“ plukovník Robert Scott. Oba Američané letěli v nižší výšce. Poručík Šrámek podal hlášení a okamžitě dostal rozkaz vypálit výstražnou dávku, která měla přimět Američany přistát na československém letišti. Rozpoutal se však opravdový stíhací souboj. Por. Šrámek celou událost ve vzpomínkách popsal následovně: „Po odstartování v 10,45 hod a zaujetí stanoveného prostoru, por. Forst zahájil cvičné útoky na můj letoun. Stanovenou trať jsme proletěli dvakrát. Při třetím letu, v čase 10,59 hodin, vidím dvojici letounu v prostoru Merklín. Naše tratě se křižovaly. Po přiblížení na vzdálenost pod jeden kilometr, s přenížením 300 m, jsem rozpoznal dva letouny F-84 s americkými výsostnými znaky. Letouny byly nabarveny hnědými a stříbrnými pruhy, přídavné nádrže na konci křídel byly červené. Točím doprava za narušiteli. Hlásím řídícímu létání, že v prostoru je narušitel, dva letouny F-84. Současně volám své číslo do skupiny. V této chvíli se letouny rozdělily. Vedoucí dvojice točil doleva, vedený doprava. S využitím, lepších letových vlastností svého letounu, jsem zaujal pozici pro útok na vedoucího. Řídící létání dává rozkaz k útoku. Napínám zbraně. V ostré zatáčce zahajujeme vzdušný souboj. Podařilo se mi přiblížit na vzdálenost střelby a po zamíření tisknu spouštěcí tlačítko kanonů NS-23. Dávka však nevyšla. Důvodem byl fakt, že zbraně letounů, době letového dne, bylo nutno napínat dvojím stisknutím příslušného tlačítka. To z bezpečnostních důvodů. Chybu odstraňuji, znovu zaujímám vhodnou vzdálenost pro střelbu. Dávám první krátkou dávku z kanonů NS-23, ve které zasahuji pravou přídavnou nádrž, ze které začal vystupovat bílý dým. To bylo v čase 11.02 hod a nad Merklínským rybníkem.
   Po tomto zásahu letoun F-84 náklonem větším než 90° dotáčí zatáčku, srovnává letoun, a v mírném klesání nabírá rychlost k odletu. Ve chvíli přechodu narušitele na záda, převádím letoun do stoupání a sleduji jeho další činnost. Pod letícím narušitelem vidím merklínský rybník. Vzápětí převádím svůj letoun do klesání, zvyšuji rychlost a pronásleduji prchajícího narušitele. Pohledem na kompas zjišťuji pohyby ručičky kurzu kolem 180°.
   Během krátké doby, asi v čase 11.03 pálím druhou a poslední dávku, po které se z pravé strany letounu F-84, přibližně v místě kde je umístěna kabina, vyvalil černý dým a vzápětí oheň. Asi v čase 11,04 hodin, hlásím provedení „krest" (smluvený znak pro zásah narušitele) a vybírám letoun bojovou zatáčkou doleva ze zteče. Před dokončením této zatáčky proletěl nad poručíkem Forstem druhý letoun F-84 s převýšením asi 100 m. Por. Forst otočil svůj letoun k jeho pronásledování. Ten se však skryl v mracích a por. Forst se od svého vedoucího odpoutal. Dávám mu pokyn k točení doleva a nasazení kurz sever. Sám po otočení o 180° pokračuji v zatáčce zpět do původního směru a vyhledávám své číslo. Asi v čase 11.06 jej vidím, předlétávám jej a společně dokončujeme zatáčku do kurzu sever. Asi v čase 11.07 poprvé sesouhlasuji kompas letounu. Na dotaz řídícího létání zda znám svoji polohu, vzhledem k souvislé oblačnosti, odpovídám, že nikoli. To bylo v čase 11.09. Podle jeho příkazu volám zaměřovače o zaměření své polohy. Dotočením doprava nasazuji určený kurz letu. Nad letištěm se nacházíme v 11.15 hod.“
    Americký pilot, 1/Lt. Warren Brown, se musel z letounu katapultoval a vyvázl bez zranění. Jeho Thunderjet dopadl asi 36 km od státní hranice u městečka Falkenstein a je tedy velmi pravděpodobné, že poručík Šrámek svou druhou dávku již vystřelil nad německým územím. Souboj vyvolal horečnou aktivitu na obou stranách. Američané totiž tvrdili, že jsme jejich letoun sestřelili nad Německem, což naše strana vehementně popírala.





MiG-15bis od 2. letky 5. leteckého pluku, na němž 10. března 1953 zaznamenal por. Jaroslav Šrámek sestřel narušitele. Hvězdička pod kabinou byla zřejmě namalována pouze křídou nebo pastelkou. Kresba: Jan Máče

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, in Historia Bellica, No. 3, 2018.


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 



[3] Forst, Milan: Být pánem hvězd a srdcí král, Jednadvacet let u letectva, Svět křídel, Cheb 2014.
[4] Irra, Miroslav: Sestřel Thunderjetu, úspěch, nebo průšvih?, 1. část, in Letectví + kosmonautika, č. 23, 1999.
[5] Irra, Miroslav: Sestřel Thunderjetu, úspěch, nebo průšvih?, 2. část, in Letectví + kosmonautika, č. 24, 1999.
[6] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.
[7] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[8] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 4, Československé letectvo po roce 1945, část 44, in ATM, No. 9, 2009.
[9] Režňák, Libor: Horké výstřely studené války, Letectvo ČSLA versus USAF 1.0!, in Info Eduard, Volume 12, Issue 10, October 2012.
[10] Režňák, Libor: Horké výstřely studené války, Letectvo ČSLA versus USAF 1.0!, in Info Eduard, Volume 13, Issue 40, October 2013. 
[11] Soušek, Tomáš: Osudný let Thunderjetu, in Historie a plastikové modelářství, č. 12, 1998.
[12] Soušek, Tomáš: Souboj nad "Železnou oponou", in Historie a vojenství, No. 3-4, 2003.
[13] Šrámek, Jaroslav: Vzpomínky pilota, účastníka incidentu československých a amerických bojových letounů, při kterém sestřelil veterána korejské války, Svět křídel, Cheb 2010.

úterý 9. března 2021

Kalendárium, 9. březen 1915

 


V úterý 9. března 1915 se v Barrow-upon-Soar nedaleko Loughborough v hrabství Leicestershire narodil v rodině policejního inspektora James Edgar „Johnnie“ Johnson, nejúspěšnější britské stíhací letecké eso 2. světové války, který si na své konto připsal celkem 34 samostatných sestřelů, 7 sestřelů ve spoluúčasti, pravděpodobně sestřelil 3 letouny samostatně a 2 ve spoluúčasti, dalších 13 letounů poškodil (10 samostatně, 3 ve spoluúčasti) a jeden letoun ve spoluúčasti zničil na zemi.


V roce 1937 úspěšně ukončil studium na univerzitě v Nottinghamu. Po promoci se neúspěšně pokusil o přijetí do Dobrovolnické zálohy RAF (RAF Voltuneer Reserve) a proto se rozhodl pro službu u jezdectva. Těsně před vypuknutím války byl však v roce 1939 přijat do RAF Voltuneer Reserve a začal svůj výcvik na letounech De Havilland D.H.82 Tiger Moth a Miles M.9 Master. Výcvik ukončil v srpnu 1940 u 7. operačně výcvikové jednotky (No. 7 O.T.U.) v Hawardenu, kde se přeškoloval na letoun Supermarine Spitfire. Svou operační službu začal v hodnosti Pilot Officer (P/O) u 19. stíhací perutě, která tou dobou sídlila v Duxfordu. Tato jednotka ale byla v době vrcholící Bitvy o Británii plně vytížena boji proti německé Luftwaffe a nemohla se věnovat doplňujícímu výcviku nových a nezkušených pilotů a proto byl P/O J. E. Johnson už 5. září 1940 přeložen k 616. stíhací peruti „South Yorkshire“, která byla tou dobou na odpočinku v Coltishallu. Zde se mu ale obnovilo jeho staré zranění klíční kosti a tak se odebral na 4 měsíce na léčení a do Bitvy o Británii už nezasáhl.

K 616. stíhací peruti, která už tou dobou byla opět operační, se vrátil v prosinci 1940. Svůj první úspěch J. E. Johnson zaznamenal už 15. ledna 1941, když se podílel na poškození Dornieru Do 17. V březnu byla peruť zařazena do elitního Tangmerského wingu, kterému velel legendární  stíhací pilot W/Cdr Douglas Bader. Ten si brzo všimnul Johnsonova nadání a často si ho bral jako své číslo. Svůj první samostatný sestřel získal J. E. Johnson 26. června 1941, když sestřelil Messerschmitt Bf 109. Následovalo povýšení do hodnosti Flying Officer (F/O). Během léta 1941 získal celkem šest samostatných sestřelů Bf 109, za co mu byl koncem září udělen Distinguished Flying Cross a byl povýšen do hodnosti Flying Lieutenant (F/Lt).

Prvního úspěchu v roce 1942 dosáhl 15. dubna, když se mu podařilo poškodit Focke-Wulf Fw 190. V červnu 1942 obdržel F/Lt. J. E. Johnson stužku k DFC. O měsíc později byl povýšen do hodnosti Squadron Leader (S/Ldr) a převzal velení 610. stíhací perutě „County of Chester“. Během neúspěšného vylodění spojeneckých vojsk u Dieppe (Operace Jubilee) se mu podařilo samostatně sestřelit jeden Focke-Wulf Fw 190 a další poškodit, dále ve polupráci sestřelil Messerschmitt Bf 109. V březnu následujícího roku už v hodnosti Wing Commander (W/Cdr) převzal velení 127. kanadského stíhacího wingu v Kenley. Toto letecké křídlo se skládalo z 401. a 421. kanadských stíhacích perutí a bylo vyzbrojeno stíhacími letouny Supermarine Spitfire F. Mk. IXB. Ani zde W/Cdr J. E. Johnson nelenil a během března až září dosáhl svých největších úspěchů, když se mu podařilo sestřelit celkem 19 nepřátelských letounů (14 samostatně a 5 ve spoluúčasti). Jeho vynikající služba byla v červnu 1943 oceněna udělením Distinguished Service Order, ke kterému si v září téhož roku připíchl i stužku.

Po ukončení operačního turnusu byl odeslán na zaslouženou dovolenou a poté se přemístil k administrativní práci na velitelství No. 11 Fihgter Group. V lednu 1944 obdržel americký Distinguished Flying Cross. Od března 1944 začal opět velet Kanaďanům, tentokrát 144. kanadskému stíhacímu wingu v Digby. Křídlo náleželo do sestavy No. 83 Group 2nd Tactical Air Force a skládalo se z 441., 442. a 443. kanadských stíhacích perutí. Jejich úkolem byla letecká podpora připravovaného vylodění spojeneckých vojsk v Normandii. Dne 7. července 1944 si připnul na uniformu druhou stužku ke svému DSO. Po rozpuštění 144. kanadského stíhacího wingu převzal opět velení nad 127. kanadským stíhacím wingem, který se v té době skládal z 403., 416., 421. a 443. kanadských stíhacích perutí. Od dubna 1944 sestřelil celkem 13 letounů (8 Fw 190 a 5 Bf 109) a jeden Focke-Wulf Fw 190 poškodil. Poslední 34. sestřel získal 27. září 1944, když během operace Market-Garden sestřelil nepřátelský Messerschmitt Bf 109. V dubnu 1945 převzal velení nad 125. stíhacím wingem, který byl vyzbrojený stíhacími letouny Supermarine Spitfire F.Mk.XIV.

Po skončení války pokračoval ve službě v RAF a do výslužby odešel 1966.              




Seznam vyznamenání:
30.09.1941 Distinguished Flying Cross
26.06.1942 Distinguished Flying Cross
04.06.1943 Distinguished Service Order
24.09.1943 Distinguished Service Order
18.01.1944 Distinguished Flying Cross (US)
1944 Distinguished Service Order
27.06.1947 Ordre de Leopold Officier 4th Class (Bel)
27.06.1947 Croix de Guerre 1940 (Bel)
01.01.1960 Order of British Empire 3rd Class [CBE]
11.09.1989 Ordre de la Légion d'Honneur Commandeur 3rd Class (Fr)
1939–45 Star
War Medal 1939-1945
Air Crew Europe Star
 
Seznam sestřelů:
 Datum Typ Výsledek Místo
- 15.01.1941 Do 17 poškozen (1/2) North Coates
1. 26.06.1941 Me 109E zničen Gravelines
- 04.07.1941 Me 109E poškozen 5 m Gravelines
2. 06.07.1941 Me 109E zničen Sud Dunkerque
3. 14.07.1941 Me 109F zničen Fauquembergues
- 21.07.1941 Me 109 pravděpodobně (1/2) Merville
- 23.07.1941 Me 109 poškozen 10 m Boulogne
4. 09.08.1941 Me 109F zničen Bethune
5. 09.08.1941 Me 109F zničen (1/2) Bethune
- 21.08.1941 Me 109E pravděpodobně Est Le Touquet
- 04.09.1941 Me 109E pravděpodobně (1/2) 5 m Le Touquet
6. 21.09.1941 Me 109F zničen Le Touquet
7. 21.09.1941 Me 109F zničen Le Touquet
- 15.08.1942 Fw 190 poškozen 10 m Le Touquet
8. 19.08.1942 Fw 190 zničen Dieppe
9. 19.08.1942 Me 109F zničen (1/3) Dieppe
- 19.08.1942 Fw 190 poškozen (1/2) Dieppe
- 20.08.1942 Fw 190 pravděpodobně Côtes FRançaises
- 13.02.1943 Fw 190 pravděpodobně SO Boulogne
10. 03.04.1943 Fw 190 zničen Est Montreuil
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
- 05.04.1943 Fw 190 poškozen Ostende
11. 11.05.1943 Fw 190 zničen Gravelines
12. 13.05.1943 Fw 190 zničen Berck - Le Touquet
13. 13.05.1943 Fw 190 zničen (1/3) Manche
14. 14.05.1943 Fw 190 zničen Nieuport
15. 01.06.1943 Me 109 zničen (1/2) Estuaire de la Somme
16. 15.06.1943 Fw 190 zničen Yvetot
17. 15.06.1943 Fw 190 zničen Yvetot
18. 17.06.1943 Fw 190 zničen Ypres St Omer
- 24.06.1943 Fw 190 poškozen St Omer
19. 24.06.1943 Fw 190 zničen Sud Fécamp
20. 27.06.1943 Fw 190 zničen Ouest St Omer
21. 15.07.1943 Me 109 zničen Blangy-Senarpont
22. 25.07.1943 Me 109G zničen Est Schipol
- 29.07.1943 Me 109 poškozen SO Amsterdam
23. 30.07.1943 Me 109 zničen (1/2) Ouest Schipol
24. 12.08.1943 Me 109 zničen (1/2) Axel
- 12.08.1943 Me 109 poškozen Axel
25. 17.08.1943 Me 110 zničen (1/4) Nord Ghent
26. 23.08.1943 Fw 190 zničen  Gosnay
27. 26.08.1943 Fw 190 zničen  SO Rouen
28. 04.09.1943 Fw 190 zničen  NO Roubaix
- 05.09.1943 Me 109 poškozen Daynze
- 28.03.1944 Ju 88 zničen sol (1/2) Aérodrome Dreux
29. 25.04.1944 Fw 190 zničen  Laon
30. 25.04.1944 Fw 190 zničen  Laon
31. 05.05.1944 Fw 190 zničen  Douai
32. 16.06.1944 Fw 190 zničen  NE Villers-Nocage
33. 22.06.1944 Me 109 zničen  Ouest Aregntan
34. 28.06.1944 Me 109 zničen  Sud Caen
35. 28.06.1944 Me 109 zničen  Sud Caen
36. 30.06.1944 Me 109 zničen  Est Gace
37. 05.07.1944 Fw 190 zničen  Alencon
38. 05.07.1944 Fw 190 zničen  Alencon
- 20.07.1944 Fw 190 poškozen Sud Argentan
39. 23.08.1944 Fw 190 zničen  Senlis
40. 23.08.1944 Fw 190 zničen  Senlis
41. 27.09.1944 Me 109 zničen  Rees on Rhine



Prameny:
[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999.
[3] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003.
[4] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Two January 1941 - June 1943, Red Kite, 2005.
[5] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part Three 1st July 1944 – 8th May 1945, Red Kite, 2012.
[6] https://en.wikipedia.org/wiki/Johnnie_Johnson_(RAF_officer)
[7] https://www.valka.cz/10922-James-Edgar-Johnnie-Johnson

neděle 7. března 2021

Kalendárium, 7. březen 1945


   Ve středu 7. března 1945 se 9. obrněná divize americké 1. armády generála Courtneyho Hodgese zmocnila jediného nepoškozeného Ludendorffova železničního mostu přes Rýn u Remagenu, což umožnilo přesunout na východní břeh celkem pět divizí. Tento most tak přispěl k rychlému přesunu amerických tankových svazů na východní břeh a tím ke zkrácení války o několik týdnů, i když se po 10 dnech zřítil. V té době již ale bylo předmostí zajištěno a přes tok Rýna bylo postaveno několik pontonových mostů. 

   Dne 7. března 1945 v 1:00 ráno obdržel velitel LXVII. Armeekorps (General der Infanterie Otto-Maximilian Hitzfeldt) ze štábu 15. Armee rozkaz převzít odpovědnost za obranu Remagenu. Vzhledem k tomu, že jednotky jeho sboru byly na zmateném ústupu, jmenoval velitelem Remagenu svého adjutanta (Major Hans Scheller). Ten se v doprovodu osmi mužů vydal na cestu do Remagenu, kam dorazil kolem 11:00 sám – zbytek jeho mužů včetně radiostanice padl do rukou postupujících Američanů. Zde zastihl Hauptmana Bratgeho, jak se na severní straně mostu snaží organizovat dopravu ustupujících německých jednotek, které se ze všech stran hrnuly k mostu s cílem dostat se za Rýn. Na poslední chvíli také dorazily trhaviny potřebné k umístění záložní nálože – místo požadovaných 600 kg vojenské trhaviny však dorazilo pouze 300 kg slabší průmyslové trhaviny. Tento nedostatek měl mít fatální následky. 

   Přibližně v té době se v okolí Remagenu objevily první jednotky amerického Combat Command B (Brigadier General William Hoge) / 9th Armored Division. Američané byli překvapeni, že železniční most stále stojí, nepochybovali však, že jakmile se k němu přiblíží, bude vyhozen do povětří. Kolem 13:00 dorazil na místo generál Hoge a nařídil svým jednotkám obsadit město. Po zahájení bojů o město přesunul Major Scheller velitelské stanoviště z Remagenu do železničního tunelu na východní straně Rýna. Američtí vojáci pomalu vytlačovali nepočetné německé obránce z města, kteří kolem 14:00 vyhodili do vzduchu příjezdovou cestu vedoucí k jižní části mostu. Kolem 15:00 dorazily 4 americké tanky Pershing 1st Platoon / Company A / 14th Armored Battalion (1st Lieutenant John Grimball) a pěchota k ústí mostu, který k jejich údivu stále stál.

   Přibližně v 15:15 vyjely americké tanky na západní břeh Rýna a začaly ostřelovat německé pozice na východním břehu, aby umožnily útok pěchoty. V 15:20 vydal Major Scheller rozkaz k odstřelu mostu. Hauptmann Friesenhahn otočil iniciačním klíčem roznětnice – k výbuchu však k ohromení všech nedošlo. Jedna ze střel z amerického tanku totiž náhodně zasáhla pomocné potrubí, kterým vedly dráty k hlavním náložím, a poškodila je. Mezitím se do bezprostřední blízkosti mostu přesunula Company A / 27th Armored Infantry Battalion (2nd Lieutenant Timmermann) spolu se 2nd Platoon / Company B / 9th Armored Engineer Battalion (Lieutnant Mott) a v 15:35 vyrazily do útoku. Ve stejném okamžiku se však ozvala detonace a most zahalil dým. Unteroffizier Faust, příslušník 12. Kompanie / Landespionier Regiment 12, dokázal přeběhnout přes ostřelovaný most k záložní náloži, umístěné nad severním pilířem, pomocí osvětlovací pistole iniciovat zápalnici a vrátit se zpět. Záložní nálož se však ukázala jako slabá – poté, co se rozptýlil dým z výbuchu, Američané i Němci mohli pozorovat, že most je sice poškozen, ale stále stojí.

   Americká pěchota a ženisté vyrazili na druhou stranu mostu, který nyní postřelovaly kulomety německých obránců, umístěných ve věžích na konci mostu a v železničním tunelu. Později se také přidala 2cm děla protiletadlového oddílu Luftwaffe. Major Scheller se mezitím snažil rádiem spojit s některým vyšším velitelstvím. Když neuspěl, nařídil Hauptmannovi Bratgemu provést protiútok, sám nasedl na kolo a odjel. Postupně Američané umlčeli odpor v obou věžích na koci mostu a kolem 16:00 obsadili perimetr kolem severního konce mostu. Následně americké jednotky obsadily vrchol Erpeley Ley a němečtí obránci se v tunelu (kde byly mimo jiné také civilisté) ocitli v pasti – oba konce tunelu byly nyní pod palbou. V 17:30 se Hauptmann Bratge spolu se zbytkem svých mužů vzdal.

Glynwed
https://www.fronta.cz/dotaz/most-u-remagenu





sobota 6. března 2021

Kalendárium, 6. březen 1913


Ve čtvrtek 6. března 1913 se ve městě Novonikolajevsk (nyní Novosibirsk) narodil Alexandr Ivanovič Pokryškin, letecké eso a jeden z nejúspěšnějších sovětských / spojeneckých stíhačů ve 2. světové válce s 59 jistými sestřely (56 samostatných a 6 ve spoluúčasti). Další dva letouny mu nebyly započítané a 3 letouny poškodil ve spoluúčasti. 

Do rudé armády vstoupil v roce 1932. O rok později ukončil 3. Permskou vojenskou školu leteckých mechaniků a zpočátku sloužil jako mechanik. V listopadu 1938 byl poslán do Kačinské vojenské letecké školy pilotů, kterou ukončil v říjnu následujícího roku. Sloužil u 55. IAP Kyjevského vojenského okruhu a od roku 1940 spadající pod Oděský vojenský okruh. V roce 1941 byl st.-lt. Pokryškin povýšen do funkce zástupce velitele eskadrily a jako jeden z prvních u pluku si osvojil stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-1. Na frontách Velké vlastenecké války bojoval od prvního dne, ale válka pro něj nezačala nejšťastněji. Dne 23. června Pokryškin odstartoval na poplach a hned nad letištěm našel svůj cíl: „I když svítí slunce přímo do očí, zjišťuji, že letadla jsou pro mne neznámá, dokonce zvláštní, jednomotorová, kabiny pilota a letovoda-střelce jsou spojeny. Rychle se blížím ke krajnímu bombardéru a střílím krátkou dávku. Cítím, že jsem jej zasáhl. Aby ne! Přiblížil jsem se k němu natolik, že proud vzduchu táhnoucí se za ním mne div převrátil. Obracím letoun  doprava, nahoru a ocitl jsem se nad bombardéry. Hledím na ně z výšky a to překvapení, vidím na jejich křídlech rudé hvězdy. Naši! Střílel jsem na našince.“ Obětí jeho přesné střelby se stal jeden z nových sovětských bombardérů Suchoj Su-2. S nejvetší pravděpodobností se jednalo o letoun z 211. bombardovacího pluku operujícího ze sousedního letiště v Grigoriopoli. Pilot přežil, navigátor Semjonov již tolik štěstí neměl.

Do podzimu 1942 létal na letounech MiG-3, Polikarpov I-16 a Jakovlev Jak-1. Na jaře 1943, po přezbrojení na americké stroje Bell P-39 „Airacobra“ začala jeho hvězda strmě stoupat během letecké bitvy nad Kubání. 

K 22. dubnu 1943 velitel eskadrily 16. GIAP (216. SAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.kap. A. I. Pokryškin vykonal 354 bojových letů, v 54 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 11 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 993, 24. 5. 1943) se uvádí 13 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 15. červenci 1943 zástupce velitele 16. GIAP (9. GIAD, 4. VA, Severokavkazského frontu) g.maj. A. I. Pokryškin vykonal 455 bojových letů, v 117 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 25 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení druhé Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 10, 24. 8. 1943) se uvádí 30 samostatných sestřelů a 6 ve spoluúčasti.   

K 21. prosince 1943 velitel 16. GIAP (9. GIAD, 7. IAK, 8. VA, 1. ukrajinského frontu) g.pplk. A. I. Pokryškin vykonal 550 bojových letů, v 137 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 41 a ve spoluúčasti 3 letouny protivníka. V nagradnom listě k udělení třetí Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu (№ 1, 19. 8. 1944) se uvádí 50 samostatných sestřelů.   

V dubnu 1944 byl jmenován velitelem 9. gardové stíhací letecké divize, které velel do konce války. Celkově vykonal okolo 600 bojových letů, v 145 vzdušných soubojích samostatně sestřelil 56 a ve spoluúčasti 6 letounů protivníka.

Po válce zůstal u letectva a v letech 1968–1971 sloužil jako zástupce velitele sovetské protivzdušné obrany. Do maršálské hodnosti byl povýšen v roce 1972. Zemřel 13. listopadu 1985.






10 nejúspěšnějších sovětských stíhačů podle celkového počtu sestřelů
1. Rečkalov Grigorij Andrejevič 66 [59+7] +1 nezapočítaný, +4+5 poškodil
2. Kožedub Ivan Nikitovič 64 [64+0]
3. Gulajev Nikolaj Dmitrijevič 60 [55+5] (1 taranem)
4. Vorožejkin Arsenij Vasiljevič 60 [47+13]
5. Pokryškin Alexandr Ivanovič 59 [53+6] +2 nezapočítané, +0+3 poškodil
6. Jevstignějev Kurill Aleksejevič 55 [52+3]
7. Bobrov Vladimir Ivanovič 51 [27+24] 
8. Glinka Dmitrij Borisovič 50 [49+1] +1 nezapočítaný, +1 počkodil
9. Amet-Chan Sultan 49 [30+19] (1 taranem)
10. Didenko Gavriil Vlasovič 48 [16+32] (2+1 ZV, 14+31 VVV)
 
Vyznamenání:
3x Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (24. 04. 1943 — № 993; 24. 08. 1943 — № 10; 19. 08. 1944 — № 1)
6x Řád Lenina (22. 12. 1941 — № 7086; 24. 05. 1943 — № 9600; 06. 03. 1963 — № 124904; 21. 10. 1967 — № 344099; 21. 02. 1978 — № 429973; 05. 03. 1983 — № 400362) 
4x Řád rudého praporu (22. 04. 1943 — № 66983; 18. 07. 1943 — № 8305/2; 24. 12. 1943 — № 448/3; 20. 04. 1953 — № 1392/4)
Řád říjnové revoluce (05. 03. 1973 — № 1793)
2x Řád Suvorova 2. stupně (06. 04. 1945 — № 1484; 29. 05. 1945 — № 1662)
Řád Vlastenecké války 1. stupně (11. 03. 1985 — № 537850)
2x Řád rudé hvězdy (6. 11. 1947 — № 2762070; 04. 06. 1955 — № 3341640)
Řád „Za službu Vlasti v ozbrojených silách SSSR“ 3. stupně (30.04.1975 — № 0039)
Distinguished Service Medal - U.S. Army (1943)
Medaile „Za bojové zásluhy“ (3. 11. 1944)
Medaile „Za obranu Kavkazu“ (01. 05. 1944)
Medaile „Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941-1945gg.“ (09. 05. 1945)
Medaile Za statečnou práci ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“ (06. 06. 1945) 
Medaile „Za osvobození Prahy“ (09. 06. 1945)
Medaile „Za dobytí Berlína“ (09. 06. 1945)
+ další medaile a zahraniční vyznamenání



Prameny:
[1] Бодрихин, Николай Георгиевич: Советские асы. Очерки о советских летчиках, ЗАО КФК "ТАМП", 1998.
[2] Бодрихин, Николай Георгиевич: Сто сталинских соколов. В боях за Родину, Серия: Сталинские соколы, Издательство: Яуза, Эксмо, 2006. ISBN 5-699-14045-X
[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Величайшие воздушные асы XX века, Серия: Война и мы, Издательство: Эксмо, Яуза, 2011. ISBN 978-5-699-50391-9
[4] Бодрихин, Николай Георгиевич: Великие советские асы, 100 историй о героических боевых летчиках, Издательство: Центрполиграф, 2011. ISBN: 978-5-227-02656-9 
[5] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[6] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[7] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[8] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4 
[9] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Válka v oblacích /Něbo vojny/, Naše vojsko 1977.
[10] Pokryškin, Alexandr Ivanovič: Křídla v boji /Poznať sebja v boju/, Naše vojsko 1990.
[11] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 
[12] Seidl, Hans D.: Stalin's Eagles, An illustrated Study of the Soviet Aces of World War II and Korea, Atglen, PA, Schiffer Military History, 1998. ISBN 0-7643-0476-3.
[13] Симонов, Андрей Анатольевич - Бодрихин, Николай Георгиевич: Боевые летчики – дважды и трижды Герои Советского Союза, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909605-1-0
[14] Brzkovský, Marek: Airacobry nad Černým mořem, Sovětská esa Alexandr Pokryškin a Grigorij Rečkalov, in Centurion, No. 2, 2019.
[15] Brzkovský, Marek: Rudý taktik, Alexandr Ivanovič Pokryškin (1913-1985), in Extra Válka Vojska, No. 47, 2020. 
[16] Repka, Ondrej: Stíhačky Aleksandra Pokryškina, in Revi Publications, No. 95, březen 2014. 
[17] Repka, Ondrej: Zápisky poľovníka Aleksandra Ivanoviča Pokryškina, in Revi Publications, No. 114, duben 2019. 
[18] Repka, Ondrej - Bursa, Stano: O Pokryškinovi nie podľa jeho memoárov, in Revi Publications, No. 95, březen 2014.
[19] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/
[20] Абрамов, Александр: Советские асы 1936 - 1953, http://soviet-aces-1936-53.ru/
[21]  Герои страны, http://www.warheroes.ru/
 
edit: Sat 17 Apr 2021 06:56:31 PM CEST

středa 17. února 2021

Kalendárium, 17. únor 1945

Velení německé Luftwaffe nasazovalo své moderní proudové Messerschmitty Me 262 prakticky pouze na západní frontě. Teprve na samém konci války se s nimi začali střetávat i sovětští letci. V sobotu 17. února 1945 měl jeden proudový letoun sestřelit i slavný major Ivan Nikitovič Kožedub.

Gardový major Ivan Nikitovič Kožedub.
 
K jednomu z prvních soubojů s ,,Me 109 s reaktivním motorem“ došlo již v prosinci 1944, kdy se s ním střetla dvojice pilotů 176. GIAP Pavel F. Čupikov a Aleksandr S. Kumaničkin. Stejný typ letounu nahlásilo po svém boji 16. ledna 1945 další eso 176. GIAP Aleksandr F. Vasko. 
     V sobotu 17. února se do boje s proudovým strojem dostal i major Kožedub. Nad událostí však však visí řada otazníků. On sám ve svých pamětech, sepsaných pár let po válce, boj popsal poměrně detailně, i když se zmýlil v dataci: „24. února jsem vyletěl s Titorenkem na volný lov. Pozorně pátrám po obloze. Najednou se z kouřma ve výšce tří tisíc pěti set metrů vynořuje letadlo. Aniž nás pozoruje, letí podél Odry největší rychlostí, které může dosáhnout náš Lavočkin. Upřeně se dívám - je to bezpochyby reaktivní letadlo. Rychle měním směr, dávám plný plyn a pouštím se za ním. Fašistický letec zřejmě spoléhá na rychlost svého letounu a nedívá se dozadu. Mám strach, aby mě nezpozoroval a neupláchl nám jako obvykle. Vymačkávám ze stroje největší možnou rychlost, snažím se zkrátit vzdálenost a dostat se pod nepřátelské letadlo. Můj kamarád nezůstává pozadu. Znám jeho horkokrevnost a upozorňuji ho, aby neztrácel rozvahu a nezasahoval do boje na vlastní vrub. Chtěl jsem si prohlédnout zblízka reaktivní letoun, a až se mi to podaří, zahájit po něm palbu. Mířím dolů a dostávám se zezadu na vzdálenost dvou set metru. Zdařilý obrat, přesnost pohybů a rychlost to všechno mi umožnilo přiblížit se k reaktivnímu letadlu. Ale vtom se kolem něho mihly řady svítících střel. Titorenko to nevydržel. Byl jsem přesvědčen, že staroušek mi zkazil celý můj plán, a v duchu jsem mu hrozně spílal. Avšak ukázalo se, že jeho palba nečekaně zlepšila moje postavení. Nepřátelské letadlo se začalo otáčet směrem ke mně a na vteřinu mi odhalilo své zranitelné místo. V tom okamžiku jsem vyvinul největší rychlost, jakou jsem mohl dostat ze svého letounu, a přiblížil jsem se k nepříteli. Byla mezi námi už velmi nepatrná vzdálenost. Zahájil jsem vzrušeně palbu. Reaktivní letoun se rozpadl na kusy a zřítil se na nepřátelské území.“

Schéma boje dvojice Kožedub – Titorenko z 17. února 1945, zakreslená přímo Dmitijem Titorenkem.


     Později byl tento sestřel „letounu s reaktivním motorem“ v sovětské i zahraniční literatuře zaměněn za sestřel Me 262. Nicméně v dobových dokumentech ani Kožedubových pamětech se nikdy o Me 262 nehovořilo. Je možné, že označení Me 262 v únoru 1945 ještě neznal, nepoužil ho však ani ve svých pamětech napsaných několik let po válce. Snímky z fotokulometu se nedochovaly, existuje ale schéma boje zakreslené jeho číslem, Dmitrijem Titorenkem. Na obrázku je jednomotorový stíhací letoun s pod trupovou instalací. Dochovala se rovněž bojová zpráva 176. GIAP, vztahující se k tomuto boji, kde se uvádí: „11.20-12.10 dvojice gardového majora Kožeduba vzlétla na volný lov v oblasti přechodu Odry a u Zellinu se setkala ve výšce 2 700 metrů s Me-109, pravděpodobně s proudovým motorem. Major Titorenko zaútočil zezadu zespoda pod úhlem 1/4 ze vzdálenosti 150-80 metrů. Nepřítel, který se chtěl dostat z útoku vedeného půl-výkrutem, se vystavil vedoucímu, čehož využil major Kožedub a zaútočil z vrchu pod úhlem 1/4 ze vzdálenosti 100-60 m. Po útoku Kožeduba se nepřátelský letoun rozpadl ve vzduchu a dopadl 2 km od Alt-Friedlandu. Spotřeba střeliva - 180 ks.“ 
     Německé útvary vyzbrojené Me 262 ten den skutečně utrpěly poměrně bolestivé ztráty. Z letiště Brandenburg totiž vzlétlo několik Me 262 od eskadry JG 7 a pokusilo se napadnout svaz amerických bombardérů. Dva letouny byly zničeny a jeden těžce poškozen. Další čtyři Me 262 byly zničeny či utržily těžké poškození z nebojových příčin. Vše se ale odehrálo v okolí Brandenburgu, skoro 200 km od Odry a tedy i daleko od místa Kožedubova sestřelu. Ještě dál došlo ke ztrátě bombardovacího Me 262 od 1./KG(J) 54. I ten k zemi poslal pilot americké stíhačky P-47. Poslední, ten den ztracený Me 262, patřil noční stíhací 10./NJG 10. Důvod zřícení není zcela jasný, patrně k němu ale došlo v noci a dopadl asi pět kilometrů od Burgu, rovněž daleko od Odry. Na letišti Brandenburg-Briest tou dobou vznikala i slavná JV 44, známější spíš jako Gallandův cirkus. Ještě sice nebyla bojeschopná, Obstl. Steinhoff ale ve svých pamětech popisuje, jak své piloty v rámci přeškolení na Me 262 brával k Odře. Zde několikrát došlo ke kontaktu se sovětskými letouny a Steinhoff dokonce tvrdí, že zde dosáhl tří sestřelů. Záznamy ztrát, tou dobou ještě vlastně neexistující JV 44, se však nedochovaly. 
     Je tedy otázkou, zda Kožedub skutečně útočil na Me 262, nebo na nějaký jiný typ. Už od podzimu 1943 německá Luftwaffe proti mohutným spojeneckým bombardovacím svazům nasazovala letouny Bf 109 a Fw 190 vyzbrojené raketami W.Gr. 21. Jednalo se o dvě poměrně rozměrné trubice zavěšené pod křídly a v každé z nich se nacházela jedna střela. Předpokládalo se, že jejich výbuch dokáže rozvrátit sevřenou sestavu nepřátelských bombardérů. Po invazi v Normandii je doložené užití těchto zbraní i proti pozemním cílům a je pravděpodobné, že si je některé jednotky vzali sebou i po přeložení ze západu na východní frontu. Jednou z takto vyzbrojených jednotek byla i Jagdgruppe 10, která se v lednu 1945 přesunula na letiště Schönfeld pro boj s Rudou armádou. Sovětští stíhači se tehdy s touto zbraní setkali poprvé a nedá se vyloučit, že mohli rozměrné raketnice pod křídly považovat za reaktivní motor, který dosud neznali. V případě Kožeduba ale proti této verzi hovoří to, že boji s proudovým letounem ve svých pamětech věnoval hodně stran. Několikrát zmiňoval jeho vysokou velkou rychlost, snahu si jej prohlédnout zblízka a to, že jim proudové stroje dosud vždy hladce unikaly. To vše ,,obyčejnému“ Bf 109 s raketami příliš neodpovídá. 
     Doložených střetů Sovětů s Me 262 nebylo mnoho. Prvním potvrzeným sestřelem tohoto letounu je vítězství Lva I. Sivka z 812. IAP, který svou „vlaštovku“ sestřelil 22. března 1945. V pátek 27. dubna sestřelil Aleksandr P. Dolgunov z 255. IAP další nedaleko Doberschützu. Dvojice pilotů z 107. GIAP Ivan A. Kuzněcov a P. Trofimov se podělili o jeden Me 262 dne 30. dubna 1945 jižně od Forstu.


Ivan Kožedub před svým letounem Lavočkin La-5F, bílá „14“ ze sestavy 240. IAP.


Stíhací Lavočkin La-7.

Proudový Messerschmitt Me 262 představoval stro zcela nové generace než La-7.


Messerschmitt Bf 109 vyzbrojený raketami Werfergranaten W.Gr. 21.


Me 262 z Kommanda Nowotny na letišti Hesepe koncem roku 1944.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem, in Centurion, No. 1, 2018.
[2] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262, extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020.



[3] Бодрихин, Николай Георгиевич: Кожедуб, Серия: Жизнь замечательных людей, Издательство: Молодая гвардия, 2010.
[4] Kožedub, I. N.: Sloužím vlasti, Praha 1952.
[5] Серов, Геннадий: Реактивная победа Кожедуба, in Авиация и Космонавтика, №2, 2019.
[4] Серов, Геннадий - Фирсов, Андрей - Бакурский, Виктор: Реактивная победа Кожедуба, in Авиация и Космонавтика, №2, 2018.

edit: Wed 17 Feb 2021 11:26:01 AM CET

úterý 16. února 2021

Kalendárium, 16. únor 1964


   V neděli 16. února 1964 došlo k prvnímu sestřelu severovietnamského letectva v historii. Ten den se dvojici letců Nguyễn Văn Ba – Lễ Tiên Phước v kabině cvičného letounu North American T-28 Trojan, No. 963 podařilo sestřelit jihovietnamský Fairchild C-123 Provider, který se zřítil nedaleko hranice mezi Severním Vietnamem a Laosem.

   V sobotu 15. února v 23.30 zachytila radarová jednotka nepřátelský letoun, blížící se k Con Cuong v provincii Nghe An, který dál pokračoval nad Truong Son a Hoi Xuan. V 1.07 ráno dostala posádka T-28, No. 963, ve složení Nguyễn Văn Ba a Lễ Tiên Phước rozkaz ke vzletu. Když se letoun dostal do vzdálenosti 3 km od nepřátelského letounu, objevil Lễ Tiên Phước na pravo od jejich letounu vetřelce v podobě C-123. Nguyễn Văn Ba se přiblížil na vzdálenost 500 m od C-123 a vystřelil dvě dávky, které zasáhly nepřítele do pravého motory a kabiny. Zmrzačený Provider se zřítil nedaleko hranice mezi Severním Vietnamem a Laosem. Jelikož T-28 Trojan nebyl vybavený fotokulometem, neměla posádka žádný záznam o jejich případném úspěchy. Až po třech měsících se podařilo severovietnamským zpravodajcům získat podrobné informace o celé posádce i všech parašutistech, kteří nalezli smrt v troskách sestřeleného Provideru.



Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Nguyễn Văn Bảy - stíhací eso Vietnamské války, in REVI Publications, No. 117, říjen 2019.
[2] Boniface, Roger: MiGs Over North Vietnam: The Vietnamese People's Air Force in Combat 1965-1975, Hikoki Publications, July 15, 2008.
[3] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015. 

pátek 5. února 2021

Kalendárium, 5. únor 1956


V neděli 5. února 1956 se podařilo npor. Jaroslavu Novákovi sestřelit dva vysokoletící špionážní balóny. Byl to jeho čtvrtý a pátý sestřel a stal se tak prvním poválečným československým leteckým esem.
Při prvním startu ten den mu jeden unikl, ale vynahradil si to krátce před polednem. Za balonem musel dostoupat až do obrovské výšky 15 500 m, nicméně poblíž Piešťan ho dostihl a poslal k zemi. Po přistání mechanici rychle doplnili munici a palivo a Novák za krátko opět seděl připraven ke startu v ostré hotovosti. Povel k němu přišel v 14.50. Po bleskovém startu začal na plný výkon motoru stoupat směrem nad Tatry. Cíl letěl opět ve výšce přes 15 kilometrů a Novák na něj vypálil dvě dávky. Těsně před jeho strojem aerostat konečně vybuchl a cáry z něho jen těsně minuly křídlo MiGu. Po přistání mu pak mechanici na levou přídavnou nádrž namalovali čtvrtou a pátou světle modrou hvězdičku na znamení vzdušného vítězství.
Tento den patřil mezi vůbec nejrušnější během celé kampaně Iváňského detachmentu. Jeden sestřel si totiž připsal i nadporučík Josef Janovský.

Více indormací se lze dočíst v aktuálním vydání speciálu časopisu Historia Bellica Speciál, č. V / 2018 - Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou.


Prameny a literatura:
[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 
[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Lovec balonů, Npor. Jaroslav Novák, in Válka rebue, No.12, 2017. 



[3] Adamenko, Mikhail: Jaroslav Novák, letecké protibalónové eso, in Military revue, No. 1-2, 2018. 
[4] Hlava, Josef: Byvalý jedenactý stíhací, in Letectví + kosmonautika, No. 3, 1994.
[5] Irra, Miroslav: MiG-17 „Sedmnáctka“, Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-17 v československém vojenském letectvu, Jakab, Nevojice, 2012. 
[6] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých [7] Budějovicích, České Budějovice 2014.
[8] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[10] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea, o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2005.
[11] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea (podruhé), o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2011. 

Jaroslav Novák

Zásah! Balón v záběru fotokulometu československé stíhačky je zasažen ve spodní části.

por. Jan Fox - zásah proti narušiteli v r. 1963. Snímek z fotokulometu.

npor. Irlacher - střelba na balón, snímek z fotokulometu.

Jaroslav Novák a jeho MiG-17 v době po jeho přemístění na letiště v Žatci.

Žatecké „sedmnáctky“ na obálce časopisu Křídla vlasti číslo 24 z roku 1959.

Schéma fotoprůzkumného vybavení balónu (Obrana lidu 22. 2. 1956).

Zařízení amerického balonu pro snímkování zemského povrchu. Zařízení ze sestřeleného balonu na čs. území v lednu 1956 (Foto A MZV)

MiG-17 PF npor. Jaroslava Nováka, na němž létal v roce 1956 u 1. letky 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Technikem letounu byl Josef Pácha.

S-104 (IW-13), 1. letka 1. stíhacího leteckého pluku, 1. stíhací letecké divize, letiště České Budějovice, rok 1957. Stroj pravděpodobně s označením IW-13 byl v roce 1956 operačně nasazen do ničení špionážních balonů WS-119L. Dva zaznamenané sestřely symbolizovaly hvězzdičky na přídavné nádrži.

pondělí 1. února 2021

Kalendárium, 1. únor 1944


   V úterý 1. února 1944 poprvé vzlétl prototyp sovětského letounu Lavočkin La-7. Za jeho řízením seděl zalétávací pilot LII Georgij Michajlovič Šijanov. Jednalo se o modifikovaný letoun Lavočkin La-5 «Standard roku 1944», № 39210206. Na rozdíl od svých předchůdců na něj byla nainstalována vrtule VIŠ-105B-4. Namísto dvou kanónů SP-20 byl vybaven třemi synchronníni kanóny UB-20. Chladič oleje byl podle doporučení CAGI umístěn pod trup.



Prameny:
[1] Якубович, Николай Васильевич: Истребитель Ла-7. Гроза реактивных «мессеров», Война и мы, Авиаколлекция, Эксмо, Яуза, 2017. ISBN: ISBN 978-5-699-96071-2
[2] Якубович, Николай Васильевич: Ла-7, Ла-9, Ла-11. Последние поршневые истребители СССР, Война и мы, Авиаколлекция, Эксмо, Яуза, 2014. ISBN: 978-5-699-76444-0

čtvrtek 28. ledna 2021

Kalendárium, 28. leden 1986


V úterý 28. ledna 1986 došlo k jedné z největších tragédií v historii pilotované kosmonautiky. Nad Floridou zahynulo při explozi raketoplánu Challenger všech sedm členů posádky.

Z rampy 39B kosmodromu na mysu Canaveral vzlétl v 11:38 místního času raketoplán Challenger STS-51L. V pilotní kabině Challengeru seděl na levém křesle velitel Francis „Dick“ Scobee, na pravém pilot Michael Smith, za nimi uprostřed Judith Resniková a vpravo od ní Ellison Onizuka. Učitelka Christa McAuliffeová byla na spodní obytné palubě. Její místo bylo vpravo ve směru letu. Spolu s ní se na spodní palubě nacházeli dva zbývající muži z posádky. Po Christině levé ruce seděl Gregory Jarvis a za nimi zcela vlevo u vstupních dveří Ronald McNair. Po 73 vteřinách letu ale mohutná exploze raketoplán roztrhala na kusy. Kabina s posádkou dopadla z výšky asi 14 kilometrů do moře.