Kalendárium, 18. červen 1942

 „Češi se nevzdávají!“ 

18. 6. 1942  ve 2.00 ráno vydal K. H. Frank rozkaz, aby se jednotky SS připravily k okamžitému zásahu proti neznámému počtu ukrytých parašutistů.

Ve 3.45 nastoupilo 740 mužů Waffen-SS do přistavených nákladních vozů v Norimberské, nyní Pařížské třídě.

V 4.15 měl být uzavřen vnitřní i vnější okruh okolo kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Esesáci obsazují domy kolem kostela.

Ve 4:15 vpadlo patnáct Němců do kostela z bytu kostelníka. Vyšetřovatel atentátu na Heydricha Heinz Pannwitz před sebou jako živý štít strkal spoutaného kaplana Vladimíra Petřka. Úředníci gestapa začali s prohlídkou kostela. Prohledání chrámové lodi gestapákům zabralo pět minut. Zjistili, že v kostele musí být krypta. Gestapo chtělo také zkontrolovat kůr a emporu. V okamžiku, kdy úředníci začali stoupat po schodech, Josef Bublík s Janem Kubišem, ukrytí za silnými sloupy ochozu, zahájili střelbu. Adolf Opálka bránil kůr. Příslušníci Waffen-SS začali do oken kostela střílet z budovy protější školy. Jako první utrpěl střelná poranění kriminální asistent Kurt Kahlo.

Ve 4.30 do kostela vtrhne úderné komando SS. Strhne se asi dvouhodinový boj.

Po 6.30 esesáci vynesli z kostela mrtvého Adolfa Opálku. Umírajícího Jana Kubiše a Josefa Bublíka odvezli do SS lazaretu v Podolí. Bublík zemřel cestou do nemocnice, Kubiš krátce po převozu.

V 6.41 gestapo telefonicky povolalo hasiče. Hasičský vůz s bouracím nářadím vyrazil ke kostelu o dvě minuty později.

Před 7.00 jsou muži v kryptě třikrát vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpoví: „Nikdy!“, podruhé: „Nikdy!“ a potřetí zvolají: „Češi se nevzdávají!“ Není jak parašutisty v boji muže proti muži porazit... Esesáci házejí okénkem do krypty granáty, slzný plyn a oslňují je reflektory. Přijíždí hasiči. Muži v kryptě hadice s vodou vyráží žebříkem a vyhazují ven i hořící láhve s lihem. Hasiči parašutistům vytrhávají žebřík. Po necelé hodině je v kryptě metr vody. Úderný oddíl dobrovolníků Waffen-SS se pokouší dostat dovnitř. Marně.

Po 10.30 je odstřelena kamenná deska do krypty. Čtyři parašutisté, Josef Valčík, Josef Gabčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý, kteří nemají úniku, se po boji zastřelí. Jejich těla vynesou esesáci před kostel. Boj skončil.

https://www.reflex.cz/

Kalendárium, 17. červen 1940

Vlastimil Veselý létal na frontě v Libyi a Tunisku, kde 17. června 1940 při hlídkovém letu napadl nad pobřežím osamělý bombardér Savoia-Marchetti S.79 od 36. Stormo. Pronásledoval jej a severovýchodně od tuniského mysu Bon po něm vypálil několik dávek. Veselému byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený a jednalo se o jediné vzdušné vítězství dosažené československým stíhačem sloužícím v řadách Francouzského armádního letectva (l'Armée de l'Air) v bojích proti italskému Královskému letectvu (Regia Aeronautica). 

Podle italských údajů vše probíhalo poněkud jinak. Toho dne byl jeden S.79 od 36. Stormo ze základny Castelvertrano vyslán na ofenzivní průzkum nad Tunisem. Při této příležitosti shodil pár pum na El Djem. Poté byl atakován stíhačkou, nicméně se mu podařilo uniknout. O celé události se můžeme v deníku Vlastimila Veselého dočíst toto:

„Náhle v dálce vidím jakýsi podezřelý letoun, který letí nad moře – na východ ode mne. Jelikož to zřejmě nebyl nikdo z nás, žádal jsem rádiem povolení jej zjistiti. Neznámý letoun byl nad mořem ve výši asi 5 000 m. Měl směr na Sicílii. Nadběhl jsem mu a podařilo se mi tak mu překaziti ústup. Do poslední chvíle jsem nemohl rozeznati státní příslušnost. Celý manévr jsem detailně hlásil rádiem na velitelství. Novák se mi ztratil a tak jsem zbyl na souboj sám. Konečně jsem se dostal nad záhadný letoun a poznal jsem italské znaky. Byla to třímotorová bombardovací Savoia. Situace byla jasná. Okamžitě jsem na ni zaútočil. Chlapi se bránili zdatně, pikovali dolů k vodě, stříleli po mně jako ďasi, ale přesto se mi podařilo hned první dávkou zasáhnouti levý motor, ze kterého se ihned silně kouřilo. V tom mne ale rádiem dirigovali nad Tunis, kde právě bombardovali Italové přístav. Musel jsem – nerad – přerušiti souboj. Nesundal jsem je, ale dostali plnou porci ze všech kulometů. Útok jsem skončil asi 50 km nad mořem.“

Tento Veselého úspěch byl zároveň posledním vítězstvím dosaženým československým pilotem v řadách francouzské l'Armée de l'Air.

[1] Šafařík, Jan: One of "The Few", 1. část, in REVI Publications, No. 52, 2004.

[2] Rajlich, Jiří: Na nebi sladké Francie, Válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939-1945, rozšířené vydání, Svět křídel 2008. 

[3] Veselý, Jaroslav: Ke hvězdám a do mraků, Z válečných deníků čs. stíhače Vlastimila Veselého, Garamon, Hradec Králové 2006. 

Společné foto osmi hrdinů Sovětského svazu, kteří měli dohromady zničit podle oficiálních zdrojů minimálně 240 [216+24] nepřátelských letounů ve vzduchu, dalších 45 letounů na zemi a 63 tanků na zemi.

Společné foto osmi hrdinů Sovětského svazu, kteří měli dohromady zničit podle oficiálních zdrojů minimálně 240 [216+24] nepřátelských letounů ve vzduchu, dalších 45 letounů na zemi a 63 tanků na zemi.

První řada zleva doprava: dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Dmitrij borisovič Glinka - 50 [49+1] sestřelů, trojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Ivan Nikotovič Kožedub - 64 [64+0] sestřelů, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Pavel Jakovlevič Golovačev - 30 [30+0] sestřelů.

Druhá řada zleva doprava: dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Vitalij Ivanovič Popkov - 40 [40+0] sestřelů, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu stíhací pilot Andrej Jegorovič Borovich - 44 [27+17] sestřelů.

Třetí řada zleva doprava: dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Aleksandr Nikolajevič Jefimov - 7 [1+6] sestřelů, na zemi zničil 28 letounů a 47 tanků, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Anatolij konstantinovič Nedbajlo - 5 [5+0] sestřelů, na zemi zničil 17 letounů a 16 tanků, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu bitevní pilot Vasilij Iljič Mychlik.

Kalendárium 16. červen 1963

V neděli  16. června 1963 se k obloze vznesl Vostok 6 řízený Valentinou Těreškovovou. Start byl odložen kvůli technickým potížím i zvýšené sluneční aktivitě. Její let trval tři dny, Těreškovová se díky němu stala desátým člověkem a první ženou ve vesmíru. Vostok 6 startoval z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu. Během letu obletěla Valentina 48 krát naši planetu. Přesná doba jejího letu je 70 hodin a 50 minut. Z paluby Vostoku, ze kterého se hlásila volacím znakem чайка (čajka, česky racek), vysílala živý rozhovor, který byl šířen rozhlasem po celém Sovětském svazu. Společně s Vostokem 6 se ve vesmíru nacházel i Vostok 5, kolem kterého Valentina proletěla ve vzdálenosti pouhých pěti kilometrů během jednoho ze svých oběhů okolo planety.

Let neprobíhal bez problémů, řídicí středisko odhalilo chybu v přípravě a muselo přeprogramovat motory, aby nedošlo k vážné nehodě při přistávacím manévru. Těreškovovou trápila kosmická nemoc a únava, na kterou si z kosmické lodi opakovaně stěžovala. Na palubě usínala i v době, kdy měla plnit pracovní úkoly. Několikrát se rozplakala, zvracela, opakovaně žádala o předčasné ukončení letu. Měla velký strach. Dnes pracovníci Institutu historie a techniky Ruské akademie věd spekulují o tom, že mohlo jít i o projevy nervového zhroucení.

Přistání proběhlo 19. června 1963. Podobně jako Jurij Gagarin se i Valentina katapultovala, při přistání se udeřila do hlavy. Přestože mezi štábem panovaly o vystoupení Těreškovové rozpaky, pro celosvětovou veřejnost – a po politické stránce – byla její mise úspěchem. 

Hlavní konstruktér a šéf sovětského kosmického programu Serhij Koroljov byl prý s misí nespokojen a některé zdroje citují jeho údajný výrok: "Více žen v kosmu? Nikdy!" Další žena, Světlana Savická, se do vesmíru vypravila o 19 let později a jako první žena tehdy vystoupila do volného vesmíru. Až dvacet let po Těreškovové se podařilo podívat do vesmíru první Američance Sally Rideové.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Vostok_6

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Valentina_Těreškovová

[3] https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/87905/pred-55-lety-se-valentina-tereskovova-vydala-jako-prvni-zena-do-vesmiru-podivejte-se-jak-vypada-dnes.html

Kalendárium, 16. červen 1955

Dnes si připomínáme jeden ze dvou „narozeninových“ dní legendárního letounu Mikojan-Gurjevič MiG-21 v kódu NATO označovaný "Fishbed". Jednalo se o sovětský nadzvukový víceúčelový stíhací letoun používaný od začátku 60. let až do dnešních dnů. Byl používán letectvy více než 30 zemí a v několika z nich je stále ve službě. Letounů všech verzí bylo vyrobeno přes 10 000 ks, což z něho činí nejvíce a nejdéle vyráběný nadzvukový letoun historie. Zúčastnil se mnoha ozbrojených konfliktů, mimo jiné v arabsko-izraelských válkách či válce ve Vietnamu.

Zatímco ruské zdroje uvadějí datum prvního vzletu 16. června 1955, kdy testovací pilot Sedov poprvé vzlétl s prototypem označeným Je-4, mající už klasické trojúhelníkové delta křídlo, anglické zdroje uvádějí jako datum prvního vzletu 14. února 1955, kdy byl proveden první vzlet experimentálního stroje Je-2, odvozeného od MiGu-19.

Letecká esa na letounech Mikojan-Gurevič MiG-21

Vietnam:

Nguyen Van Coc 10 [9] 921. pluk

Mai Van Cuong 10 [8] 921. pluk

Pham Thanh Ngan 9 [8] 921. pluk

Nguyen Hong Nhi 8 [8] 921. pluk

Nguyen Dang Kinh 8 [6] 921. pluk

Le Thanh Dao 8 [6] 927. pluk

Dang Ngoc Ngu 7 [7] 921. pluk

Nguyen Ngoc Do 7 [6] 921. pluk

Nguyen Duc Soat 7 [6] 921. pluk

Nguyen Nhat Chieu 6 [6] 921. pluk, 1 na MiG-17

Vu Ngoc Dinh 6 [6] 921. pluk

Nguyen Van Nghia 6 [5] 927. pluk

Dinh Ton 6 [4] 921. pluk

Nguyen Tien Sam 5 [5] 927. pluk

Le Trong Huyen 5 [4] 921. pluk

Pham Phu Thai 5 [4] 921. pluk

Do Van Lanh 5 [4] 921. pluk

Egypt:

Ali Wajai (alias Ali Wagedy) 5 

Sami Marei 5 26. squadrona

Syria:

Fayez Mansour 14, některé na MiG-17

Bassam Hamshu 7 5. squadrona

Adeeb Al-Jarf 7

Majid Zugbi 7

Majad Halabi 6

Dzhur Abid Adib 5

Muhammad Mansour 5, 9. squadrona

[1] Cooper, Tom - Nicolle, David: Arab MiGs, Volume 2, Supersonic Fighters, 1958 – 1967, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2011.

[2] Cooper, Tom - Nicolle, David - Nordeen, Lon - Salti, Patricia: Arab MiGs, Volume 3, The June 1967 War, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2012.

[3] Cooper, Tom - Nicolle, David - Nordeen, Lon - Salti, Patricia - Simek, Martin: Arab MiGs, Volume 4, Attrition War, 1967 – 1973, Harpia Publishing L.L.C, Houston, TX, 2013. 

[4] Nicolle, David - Cooper, Tom: Arab MiG-19 and MiG-21 Units in Combat, Osprey Combat Aircraft 44, Osprey Publishing, 2004.

[5] Toperczer, István: MiG-21 Units of the Vietnam War, Osprey Combat Aircraft 29, Osprey Publishing 2001. 

[6] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015.

[7] Toperczer, István: MiG-21 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 135, Osprey Publishing, 21 Sep 2017. 

[8] http://aces.safarikovi.org/

[9] https://ru.wikipedia.org/wiki/МиГ-21

[10] https://en.wikipedia.org/wiki/Mikoyan-Gurevich_MiG-21  

Kalendárium, 13. červen 1944

V noci z 12. na 13. června 1944 se nad Británií objevil nový protivník. V 4:08 ráno zahlédli dva pozorovatelé Royal Observer Corps na stanovišti Mike 2 pevnosti Martello v Dymchurchu v jihovýchodní Anglii letící objekt, připomínající „hořící stíhačku“ doprovázenou podivným nezvyklým zvukem. Zanedlouho se operačním sálem Královského pozorovacího sboru poprvé rozeznělo „Diver! Diver! Diver!“. Flakregiment Nr. 155(W) Obersta Maxe Wachtela začal oné noci ze základen v Pas-de-Calais v severní Francii s odpalováním letounových střel V-1.

   Goebbelsovskou propagandou halasně vytrubovaný útok „tajnými zbraněmi“ byl zahájen. Ve srovnání s původními plány, které počítaly s úvodním drtivým útokem několika stovek  V-1, vyzněla premiéra poměrně rozpačitě. Ale již 15. června udeřili Němci znovu a to podstatně drtivěji.

   Ihned po napadení se rozeběhla energická protiopatření spojená s intenzívním bombardováním odpalovacích základen V-1 na pobřeží Francie a Belgie – tzv. cíle Noball. Flakregiment Nr 155(W), spadající pod 65. armádní sbor pro zvláštní účely  generalleutnanta Ericha Heinemanna, používal pro odpalování letounových střel celkem 55 katapultů umístěných v šesti bunkrech v Siracourtu, Lottinghemu, Martinvastu, Sottevastu, Tamerville a Brecourtu.

   Již odpoledne 13. června 1944 pronesl britský ministr pro vnitřní bezpečnost Herbert Morrison rozhlasovou řeč: „Dnes ráno zahájili Němci dlouho očekávanou ofenzívu proti Anglii. K útokům používají létající pumy. Protipatření jsou v chodu. Zachovejte klid.“

   Další nemilé překvapení pro spojence přišlo mezi 18. a 21. červencem, kdy zcela nečekaně přiletělo padesát střel V-1 z nezvyklého východu. Zpočátku se Britové domnívali, že Divery startují z Belgie nebo pobřežních oblastí Baltského moře. Až později se ukázalo, že střely startují ze speciálně upravených bombardovacích letounů Heinkel He 111 od Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" a Kampfgeschwader 3 "Blitz".  Proto bylo nutné zesílit leteckou hlídku nad mořem a také pruh protiletadlového dělostřelectva se podstatně protáhl.

   Na jih Anglie byly soustředěny početné jednotky protiletadlového dělostřelectva, světlometů a balónů. Mezi St. Margarets May a Cukmere Haven se nacházelo pásmo protiletadlového dělostřelectva, které mělo v srpnu 1944 celkem 800 těžkých, 1800 lehkých protiletadlových kanónů a 700 raketometů. Velmi významná role při ničení Diverů připadla stíhačům, zejména perutím situovaným na základnách No. 11 Group Air Defence of Great Britain. Velitel ADGB Air Marshall Sir Roderick M. Hill KCB, MC, AFC do boje nasadil především nejrychlejší stíhačky, které měl k dispozici a které svými parametry umožňovaly účinný boj proti V-1. Z toho důvodu byl od No. 85 (Base) Group 2nd TAF k ADGB přesunut No. 150 Wing vyzbrojený letouny Hawker Tempest Mk.V. Stejný přesun postihl další jednotky této skupiny taktického letectva, 91. (Nigeria) a 322. nizozemskou stíhací squadronu, vyzbrojené výbornými Spitfiry Mk.XIV. Od No. 84 (Composite) Group 2nd TAF byl stažen No. 133 (Polish) Wing vyzbrojený Mustangy. Další vysokovýkonné stíhačky poskytla sousední No.10 Group ADGB, od které byly přesunuty Spitfiry Mk.XII 41. squadrony a Spitfiry Mk.XIV 610. (Conty of Chester) squadrony. No. 12 Group ADGB předala Mustangy Mk.III vyzbrojenou 316. polskou stíhací squadronu. Do boje se také zapojila 616. squadrona, první jednotka vyzbrojená proudovými letouny Gloster Meteor Mk.I. V noci se pak v honbě za Divery angažovaly převážně noční stíhací squadrony vyzbrojené Mosquity a letka Tempestů od Fighter Interception Unit. 

   Nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti V-1 se stal britský pilot Tempestů S/Ldr Joseph Berry DFC & Two Bars, příslušník FIU a 501. (County of Gloucester) stíhací squadrony, jež získal 62 [61+1]  potvrzených sestřelů. Velice dobře si vedla i 616. squadrona, vyzbrojená proudovými letouny Meteor Mk.I, jejíž piloti sestřelili celkem 16 střel V-1. Prvním proudovým pilotem, který dosáhl vzdušného vítězství byl F/O P. J. Dean. V pátek 4. srpna 1944 zaútočil odpoledne ve svém stroji EE216 na jednu V-1, ale jeho kanóny selhaly a tak svého protivníka zneškodnil podebráním křídlem. Vychýlená V-1 explodovala na zemi v prostoru Headcorn v hrabství Kent.

   Velení RAF rozhodlo směrnicí z 5. července 1944, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche bude počítána jako sestřel  jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zasažená až nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepřátelského letounu. Touto direktivou mělo dojít k větší motivaci pilotů sestřelovat letounové střely ještě nad mořem, kde jejich dopad nikoho neohrožoval. Divery zasažené „nad otevřenou krajinou“, ještě před Londýnem, sice neohrozily hlavní město, ale i přesto často zabíjely. Velmi těžké období zažívalo především Kentské hrabství, jež získalo příhodnou přezdívku „Bomb Alley“.  Zvažovaný systém započítávání letounových střel coby sestřelených letounů do celkového skóre stíhačů RAF se však nikdy neujal a výsledky jsou uváděny vždy odděleně. S/Ldr Joseph Berry, který by se tímto systémem stal nejúspěšnějším stíhačem západních spojenců, není do vyvolené skupiny stíhacích es vůbec zahrnován.

   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů.  Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Jak bylo zmíněno v úvodu kapitoly, značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.

Letounová střela V-1.

Letounová střela V-1 zachycená v letu těsně před tím, než dopadla a explodovala v Londýně.

Snímek zachycuje střelu V-1, které se podařilo dostat přes Britskou protivzdušnou obranu a padá na Londýn, 15. června 1944.

Letounová střela V-1.

Letounová střela V-1.

Squadron Leader Joseph Berry DFC & Two Bars.

Oberst Max Wachtel, velitel Flak-Regimentu 155 (W), což byl v podstatě jen krycí název pro první jednotku pro obsluhu střel s plochou dráhou letu na světě. M. Wachtel stál v jejím čele od jejího zformování 15. srpna 1943 do 5. března 1945, kdy předal velení Maj Heinrichu Steinhoffovi.

Letounová střela V-1 (Fieseler Fi 103).

Supermarine Spitfire F.Mk.XIV, NH718, 3W○G, Flg Off R. F. Burgwal, 322. nizozemská stíhací squadrona, West Malling, 8. červenec 1944. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších Spitfirů F.Mk.XIV během Anti-Diver operací, jehož piloti sestřelili celkem 8,5 V-1. První sestřel na tomto letounu zaznamenal jihoafrický velitel 322. nizozemské squadrony Maj Keith Kuhlmann 23. června 1944. V červenci stejný pilot přidal další sestřel. Poté na tomto letounu získal další dva sestřely Flg Off Jan Jongbloed. Ovšem nejúspěšnejším pilotem NH718 se stal Flg Off Rudi Burgwal, který na tomto letounu 8. července 1944 zaznamenal celkem 4,5 sestřelu, přičemž polovičního vítězství nad V-1 dosáhl ve spoluúčasti s Tadeuszem Karnkowským.

[1] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno.

Kalendárium 11. červen 1982

Včera jsme si připoměli výročí operace Mír pro Galileu (První libanonská válka), která dala světu i první letecké eso na letounu McDonnell Douglas F-15 Eagle, kterým se stal izraelský síhač Avner Naveh a první letecké eso na letounu General Dynamics F-16 Fighting Falcon, kterym se stal Amir Nahumi.

Dnešmí den je výročím pro nejúspěšnější stroj General Dynamics / Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon historie. Šestý den operace Mír pro Galileu, v pátek 11. června 1982, dosáhl izraelský pilot Eytan Stibbe z 117 Tayeset („First Jet“ Squadron) na letounu F-16A Netz, číslo 107, v rozmezí pěti minut (10:45-10:50) celkem čtyř sestřelů syrských letounů:

1x SU-22M2-K raketou AIM-9L

1x SU-22M2-K 20mm kanónem

1x MiG-23BN raketou AIM-9L

1x SA.342L Gazelle raketou AIM-9P3

Tím se účet tohoto stíhacího letouny zastavil na úctyhodném čísle 6 a ½ sestřelů.

Jednalo se o letoun General Dynamics F-16A Block 5, 78-0311 / 6V-4, původně měl letoun zamířit do Iránu, ale po změně režimu v této asijské zemi nakonec docestoval k izraelskému vojenskému letectvu v rámci dodávky Peace Marble I v červnu 1980. V neděli 7. června 1985 se letoun pilotovaný Amosem Yadlinem účastnil operace Opera - leteckého útoku na irácký jaderný reaktor Osirak. Prvního sestřelu na letounu Netz 107 dosáhl Ze'ev Raz, když ve středu 21. března 1982 sestřelil raketou AIM-9L syrský letoun MiG-23. Šestý den operace Mír pro Galileu, ve středu 9. června, zaznamenal Netz 107 další dva jisté sestřely, když Eliezer Shakedi krátce po sobě okolo 15:55 raketou AIM-9L zasáhl jeden syrský MiG-23 sám a jeden ve spoluúčasti s kolegou Eytanem Stibbe (pilotující F-16A Netz 129).

Poslední čtyři sestřely, viz výše, pak dosáhl Eytan Stibbe.

O několik let později se letoun přestěhoval k 253 Tayeset (טייסת 253‎‎) a v prosinci 2014 byl vyřazen a převezen do Muzea Izraelského vojenského letecva v Hatzerimu.

Dalšími nejúspěšnějšími stroji se staly letouny čísel 116, 225, 234, 237 a 240, jejíž piloti si na nich připsali shodně po třech sestřelech:

F-16A Block 5, 78-0317 / 6V-10, 116:

10.06.1982 17:00 117 Tayeset Berkovich, Rafi 1 MiG-23MS

10.06.1982 17:00 117 Tayeset Berkovich, Rafi 1 MiG-23MS

10.06.1982 17:00 117 Tayeset Berkovich, Rafi 1 MiG-21bis

F-16A Block 10, 78-0330 / 6V-23, 225:

08.06.1982 110 Tayeset Sas, Shlomo 1 MiG-23BN

11.06.1982 110 Tayeset Shafir, Israel (Relik) 1 Su-22

11.06.1982 110 Tayeset Shafir, Israel (Relik) 1 Su-22

F-16A Block 10A, 78-0336 / 6V-29, 234:

10.06.1982 17:00 110 Tayeset Nahumi, Amir 1 MiG-23

10.06.1982 17:00 110 Tayeset Nahumi, Amir 1 MiG-23

10.06.1982 17:00 110 Tayeset Nahumi, Amir 1 MiG-23

F-16A Block 10A, 78-0338 / 6V-31, 237:

09.06.1982 110 Tayeset Eynav, Ofer 1 MiG-21

10.06.1982 ráno 110 Tayeset Nahumi, Amir 1 MiG-23

10.06.1982 ráno 110 Tayeset Nahumi, Amir 1 MiG-23

F-16A Block 10A, 78-0340 / 6V-33, 240

25.05.1982 110 Tayeset Mohar, Amos 1 MiG-21

25.05.1982 110 Tayeset Mohar, Amos 1 MiG-21

11.06.1982 110 Tayeset Bavli, Yehuda 1 SU-22M2-K

Za celou dobu operačního nasaení letounů F-16 v Izraelském vojenském letectvu jejich piloti získali celkem 56 sestřelů:

1 balón

2 Mi-8

17 MiG-21

21 MiG-23

2 SA.342L Gazelle

8 Su-22

5 UAV

Prvního sestřelu na letounu F-16A Block 5, 78-0314 / 6V-7, No. 112 dosáhl Rafi Berkovich z 117 Tayeset, když 28. dubna 1981 v 12:14 u Zakhle sestřelil pomocí kanónu syrský vrtulník Mi-8.

Zatím posledního sestřelu (k 11. červnu 2019) na letounu F-16C Block 30A, 87-1661 / 4J-16, No. 340 dosáhl neznámý pilot 117 Tayeset, když 25. dubna 2013 v oblasti 5 mil od přístavu Haifa sestřelil raketou Python 5 UAV.

Prameny:

[1] McCarthy, Donald J., Jr.: The Raptors: All F-15 and F-16 Aerial Combat Victories, Schiffer Military History, 1 edition, March 28, 2017.

[2]  McCarthy, Donald J., Jr.: The Sword of David: The Israeli Air Force at War, Skyhorse, 2014.

[3] Michulec, Robert: Pogrom nad doliną Bekaa 1982, in Lotnictwo, Numer Specjalny 17 (185), 2016.

[4] Norton, Bill: Air War on the Edge: A History of the Israel Air Force and It's Aircraft Since 1947, Midland Publishing Ltd, 2004.

[5] Weiss, Ra'anan - Efrati, Yoav: General Dynamic F-16 A/B Netz, Aircraft of the Israeli Air Force No. 2, IsraDecal Publications, 2000.

[6] Weiss, Ra'anan - Koren, Alon: Lockheed Martin F-16C/D Barak, Aircraft of the Israeli Air Force No. 4, IsraDecal Publications, 2003. 

[7] https://en.wikipedia.org/wiki/Netz_107

[8] http://www.f-16.net/