Extrémy na príglu

Dneska bylo tak krásně, že jsem rezignovala na úklid a sama naplánovala na odpoledne výlet na kolech. Měl být jenom krátký a pohodový, ale věděli jsme, že nás čekají dva terénní extrémy. Jeden hned na začátku a druhý na samém konci trasy.
Autem jsme si dojeli na parkoviště u hradu Veveří a odtud jsme se vydali po modré značce nahoru do Podkomorských lesů směrem k Ríšově studánce. Jeli jsme pomalu a funěli, lesní cesta se zúžila na pěšinu a průjezd ztížil jeden padlý strom a vymleté koryto uprostřed. Ale nevzdali jsme to, i když jsme tudy šli pěšky a kola tlačili. Klárka se vezla a byla spokojená, spala. Po tomto krátkém úseku už to bylo dobré, i když kola traktoru udělala své. U Ríšovy studánky jsme se ani nezastavili a už jsme si to svištěli dolů Kočičím žlebem k přístavišti. Tam jsme kličkovali mezi lidmi, až jsme dojeli k občerstvení U Hříbku a tam jsme se zastavili. Vzala jsem si s sebou plavky, takže jsem se chtěla vykoupat a osvěžit upachtěné tělo. Ta voda bodla, byla tak akorát a ani špinavá nebyla, cítila jsem se jako znovuzrozená.
Ta včela taky bodla, a sice Honzu, když svou ladnou zapařenou nožku smočil v trávě, když šel s Klárkou k vodě. Klárinka v přehradě namočila jen nožičky, na ni je to špinavé až moc. Ve stínu stromu jsme si na chvilku odpočinuli, Klárka se napapala, Honza došel pro kofolu a potkal tam Libora. Na chvíli jsme pokecali a on se odjel vykoupat na nuda pláž. Pak jsme pokračovali. Po zpevněné cestě se jelo pěkně, ale od Rokle už to bylo horší. Museli jsme pěšky a potom i vozík poponášet, protože tam jsou schody. Samozřejmě jsme to věděli, nejeli jsme tam poprvé, ale věděli jsme taky, že to zvládneme. Dali jsme si do těla. Pak už nás čekal jen přejezd přes most a krátký úsek k parkovišti, kde jsme dali kola na auto a vyrazili směrem k domovu. Stavili jsme se ještě ve Veverské Bítýšce v hospodě U Kocourků na fazolích, protože doma by nás čekala leda tak prázdná lednička.

První výlet s vlastním vozíkem

Minulý víkend nám špatné počasí zhatilo naše plány ohledně výletu na kolech. V pondělí mě pak po všech útrapách dorazilo i nové kolo, a tak jsme čekali, až se počasí umoudří. Nejdříve jsme si mysleli, že vyrazíme až tento víkend, ale již ve středu nás počasí mile překvapilo. Asi proto, že ten den měla Evka své 11101₂. narozeniny, bylo od rána pěkné počasí. Rozhodli jsme se ho tedy oslavit odpoledním výletem na kolech. Za cíl našeho výletu s vozíkem jsme si zvolili ranč "U Bizona", ležící na cestě mezi Řikonínem a Níhovem. Už z několika zdrojů jsme měli pozitivní reference, tak jsme to chtěli vyzkoušet sami. Navíc jsme tam byli poprvé a naposledy v neděli 20. října 2002, nyní byl ten pravý čas tam vyrazit znova.
Zapřáhli jsme vozík za mé kolo a vyrazili. Vydali jsme se přes Předklášteří a odtud podél řeky Loučky do Dolních Louček. Bohužel mé kolo mělo uplně nové pláště, které ještě nebyly zajeté, a tak lepily a tím pádem jsem prášil na Klárku, proto jsme jí kromě síťky přetáhli přes vozík i pláštěnku. Dneska už mé zadní kolo tolik "nepráší", přesto pracuji na ochranném štítu před vozík.
Z Dolních Louček jsme pak pokračovali po silnici směrem na Újezd u Tišnova a odtud do Řikonína. Tam nás čekal asi nejobtížnější úsek celé trasy. Ale nakonec se mi ten asi kilometrový kopec se stoupáním 12% podařilo zvládnout celkemv pohodě. Za Řikonínem nás před sjezdem k ranči u Bizona sice čekal ješte jeden kopec, kde jsme nastoupali možná i do větší výšky, přesto byl ten kopec na šlapání o poznání příjemnější.
U Bizona bylo skoro prázdno, přeci jen byla středa, a my zakotvili v letní zahrádce. Občerstvili jsme se točenou kofolou a protože jsme se nechtěli přejídat na zpáteční cestu, dali jsme si dohromady jednu porci "Rybaniných copů" - smažených korbáčiků. Klárka se na hřišťátku za rančem pohoupala na houpačce a moc si to užívala.
Hodiny však přibývaly a ještě nás čekala zpáteční cesta, tak jsme se rozhodli vyrazit. Zpátky jsme nic nevymýšleli a vyrazili po stejné trase. Cesta domů byla rychlejší, přeci jen Tišnov je níž položený. Dokonce i počáteční kopec od ranče nebyl tak hrozný, jak cestou k ranči vypadal.
Když už jsme byli skoro doma, bylo rozhonuto, ještě jsme místo k domu zatočili na druhou stranu a stavili se na pivko na "Podhoru". Co víc dodat, výlet se prostě vydařil.
Včera odpoledne jsme vyrazili na další výlet, tentokráte opět k "Lojzičce". Akorát jsme to vzali zkratkou přes Drásov, Všechovice, Unín, Rohozec, Bukovice, Zhoř a Rašov do Lomnice. Několikrát jsme si dost nadávali, protože od Tišnova to bylo k nejvyššímu bodu cesty převýšení 250 metrů, ale zase na druhou stranu to byl dobrý trénink na naši dovolenou.

Sraz gymplu

Letos je to přesně 16 let, co jsem spolu s dalšimi třiatřiceti spolužáky ukončil studium na gymnáziu v Hořicích. Sice to nejsou žádné kulatiny, ale protože jsme nějak nezvládli loňské kulatiny, rozhodli jsme se pro organizaci srazu letos. Lenka s Monikou mě poprosily, jestli bych jim s tím nepomohl a protože takovým žádostem se odpovídá jedině "ano", snažil jsem se alespoň na dálku přispět svým malinkým kouskem.
Nakonec jsme se sešli v sobotu 14. června v 19 hodin v "Prdeli", jak se jinak v Hořicích říká restauraci Na Čechovce. V "Prdeli" se nás sešla přesně polovina, tedy 14 spolužáků spolu s pěti profesory. Pan profesor Šafránek, učitel fyziky, matematiky a deskriptivní geometrie však musel odejít poměrně brzo, což nás strašně mrzelo, protože jeho osobitý humor a lidský přístup ke studentům se zapsal do srdcí většiny z nás.
Sice jsem si přál popovídat si s každým, ale dal jsem tomu volný průběh, nic neplánoval, a tak jsem si bohužel s mnohými kamarády nestihl popovídat. Ale nebyl jsem sám. Proto se už teď všichni těšíme na rok 2012. Ten letošní sraz byl moc příjemný, ale nějak krátký. Proto všem, se kterými jsem si nestihl popovídat, slibuji, že příště se jim budu věnovat víc :-) Přeci jen jeden večer je dost málo. Navíc já jsem zakotvil nakonec na druhé straně republiky, takže nemám, jako jiní, možnost se sejít jen tak, kdykoliv se mi zachce. O to vzácnější jsou chvíle s nimi a víc se na takové okamžiky těším, neboť ty okamžiky na gymplu jsou prostě nezapomenutelné.

Naštěstí měla naše "mužská většina" třídy ten geniální nápad založit si kroniku, která se nakonec rozrostla na čtyři alba z dob našeho studia a jedno dvojalbum z let "pogympláckých" kdy jsme se dál setkávali, trávili spolu prázdniny, oslavovali Nové roky.

Když jsem ty kroniky vyndal, všem se nám najendou vrátily všechny vzpomínky a díky záplavě fotek a různých artefaktů jsme se dostali najednou o těch 16 až 20 let zpět. Podařilo se mi uchovat i mnoho artefaktů, jako jsou různé dopisy psané pod lavicí. Když jsme si četli o jedné z našich akcí, člověku až tekly slzy smíchu, prostě jsme to prožívali celé znova.

• Honza : Fotogalerie ze srazu
• Lenka : Fotogalerie ze srazu
  

Potápka v Hořicích

Vzali jsme naši potápku minulý víkend na kojenecké plavání v Hořicích. Vodu má ráda a tam v bazénu miminka plavou taky. Nejvražednější byla ta hodina, na kterou jsme měli přijít, 7.45. Sice už dávno nespíme, ale být hned po ránu takhle aktivní, to je jako ledová sprcha. Nicméně Klárce se to líbilo a to je hlavní. Na jednu stranu je nevýhodou, že se plave v bazéně, kde je jen asi po zadek vody (tj. musí se klečet), ale na druhou stranu je ten bazén větší než v Brně a taky kolektiv je takový nějaký veselejší. Byli jsme tam ale oproti ostatním miminkům začátečníci, protože zatímco oni se potápí bez hrníčku a bez povelu, my tohle ještě nezvládáme, aniž by Klárka nepolykala andělíčky. Ale jsou o několik lekcí napřed, takže se není čemu divit.

Po plavání jsme se šli ještě vyblbnout do herny, kterou mají v Hořicích taky moc pěknou, čistou a útulnou. Venku v kočárku potom Klárka spokojeně usnula.

Až pojedeme příště za babi a dědou do Hořic, tak si do bazénu zajdeme znovu.

ZOO Dvůr Králové

Původně jsme si přáli strávit víkend v Hořicích na kolech a Klárkou v novém vozíku. Bohužel počasí nám naše plány překazilo. Poněvadž pořád pršelo a o víkendu to mělo pokračovat, rozhodli jsme se s sebou do Hořic ani kola a vozík nebrat a místo toho se pokusit vymyslet nějaký alternativní plán. A tak jsme na páteční odpoledne naplánovali výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Klárka je strašně zvědavá holčička, a tak venku kouká po všem a po všech. Tak jsem si říkali, že ty desítky až stovky exotických zvířat by mohlo být to "pravé ořechové" pro ni.
Vzhledem k tomu, že bylo poměrně ošklivo, bylo zataženo a trošku větrno a navíc nebyl víkend, tak bylo v ZOO docela "prázdno". Postupně jsme prošli všechny expozice. Obzvlášť u venkovních expozic se Klárce moc líbilo. Po chvilce jsme ji přendali z kočárku a já si ji vzal pěkně do krosničky na záda, ať je hezky vysoko a má ten správný rozhled. A to se jí opravdu moooc líbilo. U zeber a žiraf tak spokojeně juchala. Došli jsme až k Safari, ale tam jsme se rozhodli nejít, řekli jsme si, že si ho vychutnáme někdy jindy, až bude lepší počasí. Pak jsme vyrazili cestou zpátky. Evka potkala i svou spolužacku z gymplu, která tam byla shodou okolností také na výletě. Nakonec nás čekali "vnitřní" expozice - plazi, ryby, ptáci apod. Když jsme byly s Evkou v ZOO posledně, tak se teprve stavěl pavilon a výběh pro slony. Ten už je dávno v provozu, a tak jsme se šli podívat zblízka na ty obry. K našemu velkému překvapení jsme tam našli i "repliku" mamuta v měřítku 1:1 :-) A musím říct, že je mnohem hezčí než ten v Antroposu v Brně, však je taky mladší.
Ptačí svět se bohužel právě přestavoval, takže jsme prošli aspoň venkovní klecí :-) Pro tentokráte jsme také vynechali výstavu pravěkých zvířat se stálou výstavou obrazů Pravěk očima Zdeňka Buriana. Sklepy plné nočních živočichů (netopýři...) jsme také s Klárkou vynechali.

Po prohlídce pak následovalo občerstvení v místní restauraci a pomalu jsme se pak vydali zpárky do Hořic. Docela nás potěšilo, jak si to Klárka užívala, takže v ZOO ve Dvoře Králové nejsme určitě naposled... Teď už i plánujeme, že během letní dovolené v Českosaském Švýcarsku bychom si mohli odskočit buď do ZOO v Liberci nebo Ústí nad Labem, které jsou od našeho místa ubytování zhruba stejně daleko.

Kolo s vozíkem konečně dorazili

Tak už jsou konečně doma. Po menších i větších problémech konečne dorazil ve čvrtek vozík pro Klárku a včera i kolo pro mě. Nakonec jsme se rozhodli koupit Klárce vozík Croozer. Přispěl k tomu i "úspěšný" výlet z 1. června. Navíc se ho podařilo sehnat s dvojí slevou, takže jsme se cenově dostali skoro na maloobchodní cenu. Mé staré dobré horské kolo se už blíží důchodovému věku :-) , a tak mě Evka přemluvila, ať si konečně koupím nové. Nakonec vyhrála Merida Matts TFS 100-D. Včera jsem si ho pěkně rozbalil a teď ho ještě musím dostrojit o košík, tachometr, blatníky a podobně.
Teď už jen počkat na pěkné počasí a můžeme všichni tři vyrazit na první výlet s vozíkem. Bohužel počasí si nějak neuvědomuje, jak moc se na ty výlety těšíme, proto už skoro týden stojí zcela za prd. Ale snad se to na víkend zlepší.

Stojí panáček, stojí sám...

...tedy panenka :-) Naše Klárinka dokáže na pár vteřin stát sama, bez držení. Pak sice spadne na prdýlku, ale stojí. Překvapila mě tím poprvé v pátek, když si u mě jako obvykle stoupla a pak se pustila a stála a zkusila to znovu a znovu. V sobotu pak stála dokonce i u nás v posteli, na měkkým podkladu. Je to šikulka, tak jsem zvědavá, kdy začne chodit, to už ji asi neuhlídám, uteče mi.

Pivovarská restaurace "U Richarda"

Ve středu tomu byly přesně tři roky, co jsme si s Evkou řekli své "ano". A jelikož to bylo současně přesně osm měsíců od Klárčina narození, rozhodli jsme se, že si všichni tři zajedeme někam na oběd. Také jsme chtěli vyzkoušet, jestli s Klárkou už můžem někam zajít a jestli nás nechá najíst :-) Z několika nezávislých zdrojů nám byla doporučena pivovarská restaurace "U Richarda" v Žebětíně. Takže bylo rozhodnuto! A musíme říct, že jsme fakt udělali dobře a všem tuto restauraci vřele doporučujeme. Já se samozřejmě moc těšil na piva vařená v této restauraci. Krom kvasnicového piva tam dělají ještě medové pivo a pivo višňové. Mně více chutnalo to višňové, Evku zase víc oslovilo medové. A protože Evka řídila a pivko si nemohla patřičně vychutnat, tak jsme si koupili od každého lahev domů. Co se týká jídla, tak to bylo také moc dobré. Já si dal "Žebětínský talíř" (kuřecí prsa, vepřový kotlet, panenka, slanina, sázené vejce, obloha) a Evka si dala "Vepřovou panenku" se smaženými bramborovými plátky s pepřem a cibulí. Jídlo bylo vynikající. Také celé prostředí restaurace je suprové. My jsme byli v prosklené pergole, což se ukázalo být dobré. Původně jsme plánovali, že po obědě s Klárkou vyrazíme na výlet po okolí Žebětína, ale bohužel počasí nám naše plány zkřížilo. Přihnala se strašná průtrž mračen, která, jak jsme se později dozvěděli ze zpráv, v Brně vytápěla sklepy. My jsme jen zatáhli skleněné zašupovačky u pergoly a Klárka se zájmem sledovala, co se to za tím sklem děje za šílenosti, ale bouřky se nijak nebála.
Pokud hledáte námět pro nějaký výlet s příjemným posezením, nebo nevíte, kde oslavit rodinnou nebo jinou oslavu, tak vám opravdu vřele doporučujeme pivovarskou restauraci "U Richarda"

Červený trpaslík

Poslední dobou jsou trafiky přeplněny záplavou levných dvd. Zákazník je spokojený, protože za co by ještě před nedávnem zaplatil několik stovek, teď sežene v průměru kolem padesáti korun. Je pravda, že se dost často jedná o "béčkové" filmy nevalné kvality, ale čas od času se tam objeví i naprosté perly. Jako například minulý týden, kdy vyšlo dvd s první sérií Červeného trpaslíka. Kdo je milovníkem pravého anglického humoru a viděl někdy aspoň nějaký díl tohoto kultovního sitcomu, musel si tento seriál zamilovat. Takže všichni "červenotrpaslikofilové" poznamenejte si do svých deníčků následující významná data.

• 29. května - I. série
• 2. června - II. série
• 12. června - III. série
• 19. června - IV. série
• 26. června - V. série
• 3. července - VI. série
• 10. července - VII. série
• 17. července - VIII. série
  

Klárka poprvé řekla TÁTA

Dneska ráno mi Klárka udělala opravdu radost... poprvé řekla TÁTA.