pátek 14. října 2022

Kalendárium, 14. říjen 1947


V úterý 14. října 1947 Charles Elwood „Chuck“ Yeager jako první člověk v experimentálním letadle Bell X-1, pojmenovaném Glamorous Glennis, s raketovým motorem překrořil rychlost zvuku. Ve výšce 13 700 metrů dosáhl rychlosti 1 127 kilometrů v hodině, tedy mach 1,06.

   Památného dne v dopoledních hodinách odstartoval nosič Boeing B-29. Rekordnímu letu nestálo nic v cestě.
   Ve výšce 2,5 km přelezl Yeager z B-29 do letounu X-1. Nechal se vynášet až do výšky 6,1 km. Zvláštní malý stroj s nápadným oranžovým nástřikem se odpoutal od mateřského čtyřmotoráku a začal padat k zemi. Yeager rychle zapíná dvě ze čtyř spalovacích komor raketového motoru a X-1 získává dopředné zrychlení. V zápětí pilot zapaluje zbývající komory, letounek zrychluje jako šílený a míří vzhůru. Ve výšce 11 km snižuje tah motoru, převádí X-1 do téměř vodorovného letu a připravuje se na velké finále. Pilot zvyšuje tah, X-1 zrychluje, pak se začíná otřásat, ale to nemůže Yeagera rozhodit a nikdo jiný tam s ním není. Ručička rychloměru překročila hodnotu Mach 1. Pro rekord byly důležité hodnoty získané měřením externími přístroji, ve výšce 13 kilometrů letěl X-1 rychlostí Mach 1,06.
   Rekordní stroj se klouzavým letem vrátil na základnu. Večer byla událost decentně zapita ve skromném letištním baru. O zdolání zvukové bariéry věděly asi tři desítky lidí, USAF zatím vše tajilo. Říjnový Yeagerův nadzvukový let pronikl na veřejnost až v prosinci, když o něm napsal článek časopis Aviation Week.


Prameny:
[1] Folprecht, Radek: Zlámal si žebra, skočil si k veterináři a pak překročil rychlost zvuku, https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/chuck-yeager-letoun-bell-x-1rychlost-zvuku.A171013_142209_vojenstvi_erp.

středa 12. října 2022

Kalendárium, 12. říjen 1959

Zleva Jaroslav Bureš a Josef Faix.

V pondělí 12. října 1959 došlo nad Československem k dalšímu vážnému incidentu se stíhačkou našich tehdejších západních protivníků. Toho dne odstartoval poručík italského letectva Ernesto Di Maio (u nás často uváděn jako de Mayo) z italské základny Ghedi k navigačnímu letu  po trati Trento – Bolzano – Benátky – Mantova – Ghedi. Pilotoval přitom Republic F-84F Thunderstreak. Během letu při provádění úkolu vzdušného průzkumu v oblasti Bolzano zjistil vysazení navigačních přístrojů, ztratil orientaci a přelétl nad naše území. Protivzdušná obrana státu okamžitě reagovala a v Žatci se rozdrnčel zvonek v ostré hotovosti. Na stíhání narušitele se nakonec podílelo celkem deset letounů ze základen Žatec, Líně, České Budějovice, Pardubice, Brno a Bratislava. Npor. Josef Falta z 1. slp v kabině svého MiGu-17PF po 55 minut trvajícím letu přistál, aniž by narušitele střetl. Během letu však potkal dalšího z pronásledovatelů kapitána Ladislava Šejnohu ze 4. slp v kabině MiGu-19P. Poručíka Di Maio nakonec dostihla jižně od Krkonoš dvojice stíhačů 11. slp – kapitán Jaroslav Bureš na MiGu-17PF a kapitán Josef Faix na MiGu-19P. U Dvora Králové se k nim připojil i kpt. Šejnoha. Po krátké honičce bez použití zbraní jej trojice pilotů donutila k následování na letiště v Hradci Králové, kde přistáli v 12.35. Takto celou událost popsal ve svých pracích Miroslav Irra. Trošičku jiný průběh celé události přináší Libor Režňák ve své knize „Ocelový hřebec MiG-19“, kde uvádí, že npor. Josef Falta ve svém letounu MiG-17PF byl naveden přesně a italského narušitele střetl v 12.05 asi 15km západně od Kraslic ve výšce 9000 metrů. Jelikož nereagoval na stíhačovy signály, rozhodlo velení PVOS vyslat do vzduchu další stíhače. V prostoru severně od Nejdku je na italský letoun naveden kpt. Jaroslav Bureš od 11. slp z Žatce se svým přepadovým MiG-17PF. Ten pak hlásí trupové číslo narušitele 6-37 a snaží se nálety změnit směr jeho letu. V 12.20 hodin se k jeho pronásledovatelům připojuje další „žatečák“, kpt. Josef Faix na letounu MiG-19P. Nedaleko Trutnova pak Thunderstreak konečně klesá a otáčí se na jih, kde ho v 12.25 ve výšce 5000 přehradil pilot 4. slp z Pardubic kpt. Ladislav Šejnoha v kabině MiGu-19P.
Tento úspěšný zásah několika útvarů PVOS potvrdil velmi dobrou úroveň akceschopnosti naší protivzdušné obrany a nezůstal bez odezvy. Piloti kpt. Josef Faix, kpt. Jaroslav Bureš a kpt. Ladislav Šejnoha obdrželi medaile „Za odvahu“ a zbylých sedm zasahujících pilotů získalo peněžité odměny. Incident byl také velmi často uváděn v různých propagačních materiálech a časem došlo, zřejmě vlivem ústních podání, k jistému zkreslení či přikrášlení skutečnosti.

Prameny:
[1] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018.



[2] Šafařík, Jan: Vysoká „rudá“ zeď, Československé vojenské letectvo a protivzdušná obrana státu 1950-1989, Sestřely přiznané příslušníkům Československého vojenského letectva v období „Studené války“, Air Aces, http://aces.safarikovi.org/.
[3] Irra, Miroslav: MiG-17 „Sedmnáctka“, Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-17 v československém vojenském letectvu, Jakab, Nevojice, 2012. 
[4] Irra, Miroslav: MiG-19 v československém vojenském letectvu, Jakab, Nevojice, 2014. 
[5] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014.
[6] Irra, Miroslav: Vysoká modrá zeď - ohlédnutí po letech, Protivzdušná obrana Československa v počátečním období studené války do roku 1961, Jakab Publishing s.r.o., Bučovice 2018. ISBN: 978-80-87350-93-5
[7] Ovčáčík, Michal - Susa, Karel: MiG-19P & 19PM Farmer B & D All-weather Interceptor variants, 4+ Publishing Co., Praha 2005.
[8] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[9] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, Svět křídel, Cheb 2008.
[10] Režňák, Libor: Ocelový hřebec MiG-19 a československé letectvo 1958-1972, rozšířené vydání, Svět křídel, Cheb 2017. 
[11] Soušek, Tomáš - Šihla, Jiří: MiG - náš osud, AVIS, Praha 1999.
[12] Vystavěl, Stanislav: 11. stíhací invazní, o lidech a letadlech z letiště Korea v letech 1951 až 1993 v dokumentech, fotografíích a vzpomínkách, Svět Křídel, Cheb 2005. 
[13] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea, o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2005. 
[14] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea (podruhé), o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2011. 
[15] De Majo's F-84F Thunderstreak (Research), Aeronautica Militare, http://www.modellismopiu.it/modules/newbb_plus/print.php?forum=117&topic_id=132444. 










edit: Tue 22 Oct 2019 09:20:17 AM CEST

pátek 7. října 2022

Kalendárium, 7. říjen 1914


Ve středu 7. října 1914 se v Otaslavicích narodil Josef František, jeden z nejúspěšnějších stíhacích pilotů RAF v Bitvě o Británii. V období mezi 2. a 30. zářím 1940, tedy za pouhopouhých 28 dní, se mu v řadách polské 303. stíhací squadrony podařilo sestřelit 17 německých letounů jistě a jeden pravděpodobně. Byl to vůbec jeden z nejlepších výkonů spojeneckého pilota v tomto heroickém měření sil mezi Fighter Command RAF a Luftwaffe.

FRANTIŠEK Josef
Sergeant, sierźant polské armády (podporucznik in memoriam), četař délesloužící (plukovník in memoriam),
letec – stíhací pilot, nejúspěšnější čs. stíhač v bitvě o Británii, příslušník 303. polské peruti
* 7. 10. 1914, Otaslavice, okr. Prostějov
† 8. 10. 1940, Cuddington Way, Ewell, Surrey, Velká Británie

   Pocházel z rodiny truhláře Josefa Františka a Alžběty, měl starší sestry Anežku a Marii. Po vyučení zámečníkem se dobrovolně přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva při VLU v Prostějově (1934–1936), kde získal kvalifikaci pilota. Poté byl 17. 8. 1936 přidělen k let. pl. 2 Dr. Edvarda Beneše v Olomouci. U zdejší 5. pozorovací letky létal jako pilot dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Aero A-11 a Letov Š-328. V důsledku četných disciplinárních prohřešků nebyl dlouhou dobu povyšován, teprve po roce služby u pluku byl povýšen na svob. (a současně byl jmenován polním pilotem letcem), ale záhy mu za nekázeň hrozila nejen degradace ale dokonce i vyloučení z řad létajícího personálu. Již v té době však prokazoval, že je mimořádně nadaným pilotem a proto byl vybrán do stíhacího kursu, který mezi 14. 2. a 30. 6. 1938 prodělal – již jako desátník – u let. pl. 4, u něhož pak zůstal a 30. 6. 1938 byl přidělen k jeho 40. stíhací letce, která byla vyzbrojena standardními stíhacími letouny čs. letectva Avia B-534 a sídlila na letišti Praha-Kbely. Za mobilizace působila na polním letišti Horní Měcholupy jako součást protivzdušné obrany hlavního města ČSR, ale po Mnichovu se vrátila do Prahy-Kbel, kde ji zastihla okupace. Přestože se dříve udávalo, že již 15. 3. 1939 na svém letounu postřeloval postupující něm. jednotky a následně uletěl do Polska, ve skutečnosti se tam dostal prozaičtější pozemní cestou 13. 6. 1939 u Szumbarku (dnes Havířov).
   Po prezentaci na čs. konzulátě v Krakově a v táboře v Bronowicích spojil své osudy s pol. letectvem 29. 7. 1939, kdy se skupinou dalších čs. letců vstoupil na smluvním základě do pol. letectva v hodnosti plutonowy. Nejprve působil jako instruktor u Eskadry Szkolnej Obserwatorów, která patřila pod zdejší Centrum Wyszkolenia Oficerów Lotnictwa Nr. 1 na letecké základně Deblin. Po jejím zničení něm. náletem 2. 9. se podílel na evakuaci letounů do zázemí a již tehdy prokázal svou bravuru. 5. 9., kdy letiště bylo bezprostředně ohroženo postupujícími něm. tanky, byl pro nedostatek paliva nucen nouzově přistát Bréguet XIX čet. Zdeňka Škarvady, jemuž tak hrozilo zajetí. František se svým Potezem XXV však přistál vedle něj, vzal Škarvadu na křídlo a zachránil jej. Dne 7. 9. 1939 se na letišti Sosnowice Wielkie u Parczewa stal příslušníkem improvizované letecké jednotce Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów SPL Deblin, vyzbrojené zastaralými dvouplošníky. Po dalším ústupu byl tento Pluton 18. 9. přidělen k dispozici veliteli obrany města Luck, gen.bryg. Stefanu Strzemiňskiemu, pak vykonával také průzkumné lety pro jednotky plk. S. Hanke-Kuleszi a plk. K. Halickiego. Na prakticky bezbranných letounech, které se mohly stát lehkou kořistí nepř. stíhačů, podnikal hazardní průzkumné lety, ale i bitevní nálety na postupující něm. jednotky. Při jedné příležitosti, 20. 9. byl František v oblasti Zloczowa sestřelen palbou ze země. Díky obětavému zásahu pol. letců st.sierž. Józefa Zwierzyňskiego a sierž. Wilhelma Kosarze, kteří se svým strojem pod nepřátelskou palbou odvážně přistáli opodál, byl František se svým polským pozorovatelem zachráněn. Po kolapsu polské obrany odletěl 22. 9. 1939 se zbytky jednotky z polního letiště Kamionka Strumilowa do Ispas v Rumunsku, kde byl následně internován.
   Po úniku z tábora odplul 3. 10. 1939 lodí Dacia z Constance přes Bejrút, kde přesedl na parník Teofil Gauthier do Marseille, kam dorazil 20. 10. 1939. Také ve Francii setrval z vlastního rozhodnutí ve svazku polského letectva a sloužil na leteckých základnách Lyon-Bron, Clermont Ferrand a Aulnat. Pozdější tvrzení o tom, že ve Francii sestřelil 7 až 11 nepřátelských letounů, což se po válce stalo součástí Františkovské legendy, se s největší pravděpodobností nezakládají na pravdě. Podle oficiálních zdrojů se na frontu vůbec nedostal a pravděpodobně zalétával letouny v zázemí.
   Po pádu Francie odplul 18. 6. 1940 z přístavu Bordeaux a 21. 6. dorazil do přístavu Falmouth. Po krátkém pobytu v depu polského letectva v Blackpoolu se 2. 8. 1940 stal příslušníkem formující se polské 303. stíhací peruti, která byla ve svazku bojově nejvytíženější 11. skupiny Fighter Command vržena do prudkých leteckých bojů nad jižní Anglií. Se svými 126 potvrzenými sestřely se 303. peruť stala tehdy vůbec nejúspěšnější jednotkou RAF v bitvě o Británii a František jejím nejúspěšnějším příslušníkem – v průběhu pouhých pěti týdnů vykonal celkem 33 operačních letů v čase 36,40 hodin a sestřelil 17 nepřátelských letounů jistě a 1 pravděpodobně. „Byl to pilot jaký ještě neexistoval před ním a již nebude existovat. Sám se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším střelcem, co stiskl spoušť na kulomety, to byl sestřelený Němec. Létal s láskou a odvahou, byl to největší hrdina v bitvě o Anglii,“ prohlásí o něm později polský kapitán Witold Źyborski, pobočník velitele 303. perutě. Velitel nadřízené 11. skupiny Fighter Command, A/V/M Keith R. Park, napsal, že „jeho tichá, chladnokrevná a skromná osobnost v sobě skrývá rozeného a nemilosrdného stíhače“ a superlativy nešetřil ani pozdější velitel Fighter Command, A/C/M Sir Trafford Leigh Mallory: „Pilotem, jehož jméno budeme my, na velitelství Fighter Command, vzpomínat s uznáním a obdivem, byl Sergeant František. Tento švihák padl v boji a až do své smrti patřil tento skvělý bojovník mezi nejlepší piloty Fighter Command.“ Františkova náhlá smrt při letecké nehodě ráno 8. 10. 1940 je stejně nepochopitelná jako u řady jiných vynikajících stíhačů. Při návratu z rutinního hlídkového letu, při němž nedošlo k žádnému utkání, z nevyjasněných příčin smrtelně havaroval a zahynul. Některé zdroje nehodu připisují letecké nekázni, jíž byl J. František proslulý, jiné pak jeho vyčerpání předchozím intenzívním bojovým nasazením; vyloučena není ani kombinace obou faktorů.
   Byl pohřben s veškerými vojenskými poctami 10. 10. 1940 na hřbitově polského letectva v Northwoodu. In memoriam byl povýšen do důstojnického stavu: nejprve do polské hodnosti podporucznik (16. 7. 1941) a po válce nejprve na nadporučíka (1. 2. 1947) a plukovníka (1. 6. 1991). Oba jeho rodiče byli v letech 1942–1945 vězněni ve Svatobořicích.




Vyznamenání:
Československý válečný kříž (25. 11. 1940),
Virtuti Militari V. tř. (18. 9. 1940),
3 × Krzyz Walecznych (21. 9. 1939, 18. 9. 1940 a 1. 2. 1941),
Croix de Guerre (nepotvrzeno),
Distinguished Flying Medal and bar (11. 9. a 4. 10. 1940),
The 1939–1945 Star with Battle of Britain Clasp.

Prameny:
PISM, London, f. Lotnictwo – Zeszyt Ewidencyjny J. Františka;
TNA-PRO, AIR 27, No 303 Squadron Operations Record Book.

Literatura:
ČEJKA, E.: Zlomená křídla. Praha 1968;
FAJTL, F.: Vzpomínky na padlé kamarády. Praha 1980;
FIEDLER, A.: Dywizjon 303. Warszawa 1976;
PAWLAK, J.: Baza lotnicza Deblin w 1939 r. WPH 1994, č. 4;
PAWLAK, J.: Polskie eskadry w Wojnie obronnej – Wrzesien 1939. Warszawa 1991;
RAJLICH, J.: Na nebi sladké Francie. 1. & 2. část. Praha 1998;
RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940). Praha 1999;
RAJLICH, J.: Esa na obloze. Praha 1995;
TIKOVSKÝ, V.: Příběh pilota Františka. L+K roč. 1968–1969;
WYNN, K.: Men of the Battle of Britain. Norwich 1989. J.R.

autorský kolektiv Vojenského historického ústavu Praha a Vojenského historického ústavu v Bratislavě: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2005. ISBN: 80-7278-233-9

sobota 1. října 2022

Hvězdy proti hvězdám

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Hvězdy proti hvězdám, in Military revue, č. 9, září 2022. ISSN: 1805-0247

Na jaře 1945 se k sobě pomalu přibližovaly armády Spojenců a Rudá armáda. Sovětské letectvo sice operovalo jen přímo nad frontou a nehluboko v týlu nepřítele, Američané ale létali mnohem dál. Jejich stíhačky operovaly stovky kilometrů v německém týlu a dostaly se až do blízkosti základen rudého letectva. Brzy proto začalo docházet ke kontaktům, někdy s tragickými následky.

...


Československé tarany

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Československé tarany, in Letectví + kosmonautika, č. 9, září 2022.

Na všech frontách druhé světové války se výjimečně stávalo, že zraněný pilot v beznadějné situaci vrazil vlastním letounem do nepřítele. V sovětském letectvu se ale tarany - jak je tamní dobová propaganda označovala, staly velmi rozšířeným, a také nepřítelem obávaným způsobem útoku. Jako možnost boje s nepřítelem je po válce převzalo i československé vojenské letectvo.

... 


Sovětské a československé letectvo v srpnu 1968

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Sovětské a československé letectvo v srpnu 1968, in Fakta & svědectví, č. 7-8, červenec - srpen 2022. ISSN: 1803-6228

Sovětská okupace ze srpna 1968 vážně zasáhla nejen celou společnost, ale i naše vojenské letectvo a útvary protivzdušné obrany. Ty byly do té doby zodpovědné za ochranu vzdušného prostoru Československa. Přesto naše letce čekalo období čistek a persekucí. Někteří se se situací smířili, jiní řady letectva raději opustili.

...


 

Kalendárium, 1. říjen 1947


   Ve středu 1. října 1947 poprvé vzlétl prototyp proudové stíhačky druhé generace North American XP-86 sériového čísla 45-59597. Stroj byl poháněn motorem Chrysler J-35C-30 s tahem 17,79 kN a v jeho kabině seděl stíhací a zkušební pilot, letecké eso z druhé světové války, George Welch.

   Pod označením North American Aviation F-86 Sabre, někdy nazývaný Sabrejet, sloužil tento stroj v řadě verzí v mnoha státech světa, v licenci byl vyráběn v Kanadě, Austrálii a Japonsku, kde jeho výroba skončila roku 1961. Jednalo se o první americký stíhací letoun se šípovým křídlem, který mohl úspěšně čelit sovětskému letounu MiG-15 v soubojích během Korejské války (1950–1953), kde došlo k prvním střetům mezi proudovými letouny v historii.

Americká letecká esa na F-86 v Korejské válce:
Capt. Joseph M. McConnell 16.0 51st FIW
Maj. James Jabara 15.0 4th FIW
Capt. Manuel J. "Pete" Fernandez 14.5 4th FIW
Maj. George A. Davis 14.0 4th FIW
Col. Royal N. Baker 13.0 4th FIW
Lt. Col. Vermont Garrison 10.0 4th FIW
Maj. Frederick C. "Boots" Blesse 10.0 4th FIW
Capt. Harold E. Fischer 10.0 51st FIW
Col. James K. Johnson 10.0 4th FIW
Capt. Lonnie R. Moore 10.0 4th FIW
Capt. Ralph S. Parr 10.0 4th FIW
Capt. Cecil G. Foster 9.0 51st FIW
1st Lt. James F. Low 9.0 4th FIW
Maj. James P. Hagerstrom 8.5 67th FBS
Maj. Robinson Risner 8.0 4th FIW
Lt. Col. George I. Ruddell 8.0 51st FIW
1st Lt. Henry Buttelman 7.0 51st FIW
Capt. Clifford D. Jolley 7.0 4th FIW
Capt. Leonard W. Lilley 7.0 4th FIW
Col. Francis S. "Gabby" Gabreski 6.5 51st FIW
Maj. Donald E. Adams 6.5 51st FIW
Lt. Col. George L. Jones 6.5 4th FIW
Maj. Winton W. Marshall 6.5 4th FIW
Maj. John Bolt 6.0 51st FIW (USMC)
1st Lt. James H. Kasler 6.0 4th FIW
Capt. Robert J. Love 6.0 4th FIW
Maj. William T. Whisner 5.5 51st FIW
Col. Harrison R. Thyng 5.0 4th FIW
Col. Robert P. Baldwin 5.0 51st FIW
Capt. Richard S. Becker 5.0 4th FIW
Maj. Stephen L. Bettinger 5.0 4th FIW
Maj. Richard D. Creighton 5.0 4th FIW
Capt. Clyde A. Curtin 5.0 4th FIW
Capt. Ralph D. "Hoot" Gibson 5.0 4th FIW
Capt. Iven C. Kincheloe 5.0 51st FIW
Capt. Robert T. Latshaw 5.0 4th FIW
Capt. Robert H. Moore 5.0 51st FIW
Capt. Dolphin D. Overton 5.0 51st FIW
Maj. William Westcott 5.0 51st FIW



pondělí 26. září 2022

Kalendárium, 26. září 1882

V úterý 26. září 1882 se v Hořicích podkrkonoší narodil Václav Leopold Woseček, pozdější první velitel Rakousko-Uherského námořního letectva (Kommandant des k.u.k. Seeflugwesen), kterému velel od 4. září 1914 do 28. května 1915, kdy s hydroavionem L.40 padl do zajetí, z něhož na jaře 1917 uprchl.


Linienschiffsleutnant Václav (Wenzel) Leopold Woseček
Autor Jiří Mašek

* 26. 09. 1882 Hořice, Čechy, Rakousko – Uhersko
+ 05. 12. 1969 Štětí, Čechy, Československo

Námořní důstojník a pilot Seeflugwesen K. u K. Kriegsmarine
Námořní kapitán Československého obchodního loďstva

   Narodil se 26. září 1882 v Hořicích. K Rakousko – Uherskému námořnictvu (Kaiserliche und Königliche Kriegsmarine) nastoupil 29. června 1902 v námořní akademii v Rijeka (dnes Fiume) (k.u.k. Marine-Akademie Rijeka). K 1. červenci 1902 je mu udělena hodnost Seekadett II. klasse. O dva roky později byl povýšen na Seekadett I. klasse. Po slavnostním vyřazení v roce 1906 byl povýšen na Seeaspirant a 1. května 1907 se Woseček konečně dočkal svého prvního důstojnického patentu, byl povýšen na Linienschiffsfähnrich (námořní praporčík – poručík pěchoty). Poté sloužil na více jak desítce lodí k. u k. Kriegsmarine. Například na bitevní lodi S.M.S. Tegetthoff a křižníku S.M.S. Zenta. Do hodnosti Linienschiffsleutnant (poručík řadové lodi – kapitán pěchoty) byl povýšen 1. listopadu 1911.
   Letecký výcvik absolvoval ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) v roce 1911 (možná jaro 1912). V prosinci 1912 odjel s pozdějším Linienschiffsleutnant Gottfried von Banfield a Linienschiffsleutnant Viktor Klobučar Rukavina von Bunič do Francie, kde testovali hydroaviony pařížské firmy Donnet-Leveque. Dne 19. srpna 1914 získal diplom námořního pilota FAI č.1 (Rakousko – Uherský námořní letecký diplom č. 1).
   Od roku 1913 sloužil na základně námořního letectva Santa Catarina v Pule (Seeflugstation Pola-Santa Catarina). Po vypuknutí války se stává dnem 4. září 1914 velitelem Rakousko – Uherského námořního letectva a zároveň je i velitel základny námořního letectva v Pule (Kommandant des k.u.k. Seeflugwesen und Kommandant des Seeflugstation Pola).
   Po vypovězení války Itálie Rakousku – Uhersku 23. května 1915, provedl Linienschiffsleutnant Václav Woseček v noci z 23. na 24. května 1915 první nálet proti Itálii. A to útokem tří hydroavionů na Italskou Anconu. V noci z 27. května na 28. května 1915 při náletu na Benátky byl nucen pro poruchu motoru stroje L. 40, nouzově přistát v benátské laguně Comaccio. Spolu sním upadl do zajetí i pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino, jenž byl účastníkem náletu na Anconu.
   V květnu 1917 se Wosečkovi podařilo utéct z Italského zajetí přes Švýcarsko. Po nezbytné dovolené opětovně nastoupil jako velitel námořní základny letectva Santa Catarina v Pule. A byl jmenován zástupcem velitele námořního leteckého sboru (Kommando des k.u.k. Seefliegerkorps). Velitelem námořního leteckého sboru byl od 18. dubna 1917, kdy vzniklo samostatné velitelství námořního letectva (Kommando des Seefliegerkorps) pozdější Kontreadmiral Bořivoj Radoň.
   Po vzniku samostatného Československa se přihlašuje do služeb československého námořnictva na Labi a Dunaji.
   Ale je záhy dnem 1. března 1919 přeložen do výslužby. V roce 1919 nebo 1920 je přijat do služeb Československého obchodního loďstva. A je jmenován prvním důstojníkem na prvním zaoceánském plavidle Československé republiky, námořním parníku Legie. V roce 1921 se stává kapitánem Legie. V té době bydlí v Terstu. Je mu vyměřena vojenská penze i s přídavky na 2341 Kč ročně (1919).
   Po válce bydlí v Praze na Žižkově. Ve třicátých letech se stěhuje na Moravu. Poté do Štětí na Labi.
   Dne 2. listopadu 1923 se žení s Valentinou Petrovnou Gurjevovou. Bohužel ale dnem 9. června 1932 je manželství soudním rozhodnutím rozvedeno. V roce 1935 si příjmení Woseček mění na Voseček.



Vyznamenání:
Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací

Poznámky:
Prvního leteckého útoku proti Itálii na město Ancona v noci z 23. na 24. května 1915, se účastnili hydroaviony:
L. 40, pilot Linienschiffsleutnant Václav Woseček, pozorovatel Seakadett Willi Bačič von Recino.
L. 46, pilot Linienschiffsleutnant Gustav Klasing, pozorovatel Fahnrich Johann R. F. von Cronenwald
L. 47, pilot Fregattenleutnant Gottfried von Banfield, pozorovatel Seakadett Heribert S. E. von Ravelsburg

Zdroje:
Vlastní archiv
Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů
Pod Rakouskou vlajkou, Jindřich Marek, 2003 Svět Křídel, ISBN-80-86808-03-3
http://www.namorniplavba.cz/cnp/351.html
http://horice.safarikovi.org/wosecek.html
www.valka.cz

středa 21. září 2022

Kalendárium, 21. září 1956


   V pátek 21. září 1956 dosáhl Jaroslav Novák, pilot 11. stíhacího leteckého pluku, v kabině letounu Mikojan-Gurjevič MiG-15bis ve výšce 14 200 metrů nedaleko Dobříše svůj poslední - šestý - sestřel špionážního balonu. Na svůj poslední úspěch ještě po letech vzpomínal: „Jednou se k nám dostal balon, na který MiG-17 několikrát nalétával a pálil ze všech zbraní. Cíl ale dál plul po obloze. Jak se později ukázalo, tento balon byl rozdělen na mnoho samostatných komor. Přečkal už honičku nad NDR a neporušený se dostal k nám. Od země to vypadalo tak, že má asi 30 km výšky. Bylo to brzy ráno. Balón unášel vítr a byl podle hlášení někde v okolí Teplic. Sestřelit jej měl další pilot, Josef Faix, ale nepovedlo se mu to, tak jsem šel nahoru já. Startoval jsem na MiGu-15. Výškoměr ukazoval téměř 14 km a cíl byl stále nade mnou. Provedl jsem velký oblouk a zahájil útok. Jak daleko mám zahájit palbu? Neměl jsem záchytný bod, podle něhož bych určil rozměr balonu a opravu pro střelbu. Zahájil jsem palbu z několika kilometrů dvojicí kanonů 23 mm, které používaly samodestrukční střelivo. Svítící střely bylo vidět po celé dráze a to mi umožnilo korigovat palbu. Balon však dál plul po obloze a nabýval hrozivých rozměrů. Tehdy jsem dostal z velitelství rozkaz srazit ho taranem. MiG se řítil vstříc obrovské bílé kouli, v níž si již prostřílel cestu. V poslední chvíli jsem si instinktivně zakryl obličej rukou. Proletěl jsem! Když bylo po všem, přistál jsem, aniž bych si nějak uvědomoval nebezpečí, kterému jsem byl právě v okamžiku střetu s balónem vystaven. Po přistání jsem to od techniků hrozně schytal, že takhle zašpiněný letoun ještě nikdy nepřebírali. Nicméně dali vše do pořádku. Mě to stálo dvě lahve gruziňáku.“ 

   Jaroslav Novák se narodil v Praze 20. listopadu 1931. Dne 3. ledna 1950 zahájil pilotní výcvik a po jeho ukončení nastoupil k 3. lsp v Brně, kde létal na Aviích S-199. Od dubna roku 1952 zahájil přeškolování na MiGu-15 a pak létal u nově založeného 9. lsp. Na podzim 1953 byl převelen k elitnímu 1. lsp. V letech 1955–56 se mu podařilo sestřelit celkem šest špionážních balonů. Krátce poté se stal příslušníkem 11. pluku. K jedné z nejdramatičtějších událostí v jeho leteckém životě došlo 25. listopadu 1968, kdy mu za letu selhal motoru u jeho MiGu-21. Ten začal prudce ztrácet rychlost i výšku a Novák se ho přesto do posledního okamžiku snažil zachránit. Pak ho nasměroval do neobydlené oblasti a katapultoval se. Utrpěl však při tom lehké zranění. Do civilu odešel v hodnosti podplukovník až koncem roku 1988. Absolvoval celkem 3 000 letů a 1 950 hodin. Jeho dlouhá životní pouť se zakončila 11. listopadu 2018.











Tabulka sestřelů Jaroslava Nováka
Datum Nepřítel Výška Místo
25. 1. 1956 balon 13 000 m Trnava
31. 1. 1956 balon 14 200 m JZ od Zvolenu
1. 2. 1956 balon 13 200 m J od Zvolenu
5. 2. 1956 balon 15 500 m Piešťany
5. 2. 1956 balon 15 500 m Tatry
21. 9. 1956 balon 14 200 m Dobříš

Prameny:
[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, No. V, 2018. ISSN: 2570-7477


[2] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Lovec balonů, Npor. Jaroslav Novák, Válka revue, č. 12, 2017. ISSN: 1804-0772

čtvrtek 8. září 2022

Kalendárium, 8. září 1917


V sobotu 8. září 1917 se Chrlicích u Brna narodil Leopold Šrom, stíhací pilot a letecké eso, který se stal nejúspěšnějším československým leteckým esem na východní frontě s 5 [4+1] jistými sestřely, 1 pravděpodobným sestřelem a další tři letouny zničil na zemi. 

ŠROM Leopold
Pilot Officer, poručík letectva (plukovník in memoriam),
letec – stíhací pilot,
příslušník 245. a 310. peruti, velitel letky u 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR
* 8. 9. 1917 Chrlice, okr. Brno
† 11. 10. 1968 Kladno

   Syn rolníka Antonína (1882) a Antonie, roz. Jochmanové (1882–1922). Měl sestry Marii (1907–), Alžbětu (1908–), Blaženu (1912–) a Anežku (1920–) a bratra Antonína (1919–). Po vyučení elektro-radiomechanikem na tříleté odborné elektrotechnické škole ve Vyškově (výuční list 1. 8. 1935) nastoupil praxi u téže firmy Radion Vyškov. Jeho zájem o letectví jej dovedl k létání v brněnském aeroklubu, kde v rámci branné akce 1000 nových pilotů dne 1. 10. 1936 složil pilotní zkoušku. Následně se dobrovolně přihlásil k letectvu a voj. prez. službu prodělával od 1. 10. 1937 u technické letky let. pl. 5 v Brně. Po následném absolvování poddůstojnické školy v Brně (24. 5.) a stíhacího výcviku u let. pl. 4 v Praze (22. 9.) a Prostějově (30. 11. 1938) byl v hodnosti svob. (1. 5. 1938) přemístěn 31. 12. 1938 jako stíhací pilot k let. pl. 3 Generála – letce M. R. Štefánika ve Spišské Nové Vsi, kde byl 31. 1. 1939 vtělen ke 45. stíhací letce. Po rozbití státu byl 21. 3. 1939 repatriován do protektorátu, ale již 15. 6. 1939 uprchl do Polska.
   V Krakově se přihlásil na čs. konzulátu do čs. zahraničního odboje a následně odplul lodí do Francie, kde nejprve vstoupil do Cizinecké legie v nejnižší hodnosti Soldat. Byl odeslán k 1. pluku do Sidi-bel-Abbès v Alžíru, a po vypuknutí války byl převeden k fr. koloniálnímu letectvu v Alžíru a 2. 10. 1939 povýšen na desátníka. Výcvik prodělával od 15. 11. v Blidě a od 26. 11. 1939 v metropolitní Francii – nejprve v Chartres, od 11. 4. 1940 v Bourges a nakonec od 10. 6. v La Rochelle. Do bojů již nestačil zasáhnout a po fr. zhroucení odplul 19. 6. 1940 z přístavu Bayonne do Plymouthu (21. 6. 1940).
   Do řad RAF VR vstoupil 5. 8. 1940 v nejnižší hodnosti AC2. Po povýšení do hodnosti Sergeant (18. 9.) byl odeslán k bojovému výcviku – od 5. 9. u 12. OTU (letiště Benson) a následně od 1. 10. u 56. OTU (Sutton Bridge). V jeho průběhu byl povýšen na četaře (28. 10. 1940) a 26. 11. 1940 byl odeslán k britské 245. stíhací peruti v severním Irsku, kde na stíhacích Hurricanech dosáhl své první bojové úspěchy. Poté od 4. 7. 1941 do 1. 8. 1942 bojoval s 310. čs. stíhací perutí, u níž dále zvýšil své skóre na 3 sestřely jisté, 1 pravděpodobný a 1 poškozený nepř. letoun. Mezitím byl povýšen na Flight Sergeanta (1. 9. 1941) a na rtm.let. v zál. (7. 3. 1942). Krátce před dokončením turnusu, 23. 7. 1942, se zúčastnil úspěšného hloubkového útoku na letiště Lannion, ale jeho Spitfire byl nepř. protiletadlovým dělostřelectvem natolik silně poškozen, že jej jen s vypětím veškerých sil dotáhl do mateřského Exeteru. Po absolvování prvního operačního turnusu se stal instruktorem u 57. OTU a od 15. 1. 1943 opět bojově létal na Spitfirech s 310. perutí, u níž byl povýšen do nejnižší brit. důstojnické hodnosti Pilot Officer (24. 7. 1943). Na základě dobrovolné přihlášky byl vybrán do skupiny stíhačů, která byla 31. 1. 1944 uvolněna z RAF, aby odjela na východní frontu. V rámci toho byl 1. 2. 1944 povýšen na ppor.let. v zál. a společně s 20 dobrovolníky vyplul 21. 2. 1944 z Liverpoolu na lodi Reina del Pacifico přes Gibraltar do Egypta, odkud pak pokračovali přes Palestinu, Sýrii, Irák a Irán do SSSR.
   Po příchodu na letiště Ivanovo, kde bylo zahájeno přeškolení na sov. stíhací letouny La–5FN, se 3. 5. 1944 stal příslušníkem právě zřízené 128. československé samostatné stíhací letecké peruti, která byla k 1. 6. 1944 na letišti Kubinka reorganizována na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk. V jeho řadách přistál 17. 9. 1944 na povstaleckém Slovensku. V následujících týdnech se jako odvážný, bojovný a důsledný pilot všestranně vyznamenal a ve vzdušných bojích s protivníkem se stal vůbec nejúspěšnějším stíhačem povstaleckého letectva. Kromě toho podnikl četné a úspěšné útoky na pozemní cíle, přičemž zničil či poškodil 3 letouny na zemi, 21 nákladních, 2 osobní auta po jedné minometné a dělostřelecké baterii. Po potlačení SNP odletěl 25. 10. 1944 zpátky do sov. týlu, kde byl nejprve 28. 10. 1944 určen velitelem jeho nově organizované 3. letky, ale již 1. 11. 1940 byl jmenován velitelem 2. letky a současně mu byla propůjčena hodnost por.let. v zál. (definitivně k 7. 3. 1945). V čele své letky se v dubnu a květnu 1945 zúčastnil závěrečných bojů na Ostravsku, Opavsku a Těšínsku. Tím uzavřel svou válečnou bilanci, která obnášela celkem 435 nalétaných operačních hodin (z toho 380 v Británii, 37.30 za povstání na Slovensku a 17.30 v Ostravské operaci). Sestřelil celkem 8 nepřátelských letounů jistě (z toho 2 ve spolupráci), další 2 pravděpodobně a 1 poškodil.
   Vzhledem k tomu, že pluk (stejně jako nadřízená 1. čs. smíšená letecká divize v SSSR) měl převahu personálu slov. národnosti, byl odeslán do mírové posádky na Slovensko. V rámci toho por. Šrom setrval v Praze-Kbelích, kde formálně dnem 1. 8. 1945 nastoupil službu u své bývalé 310. peruti, která se v tomtéž měsíci vrátila z Británie. Mezitím byl povýšen na npor.let. v zál. (1. 7. 1945) a následně na kpt.let. v zál. (1. 1. 1946). Již 30. 11. 1945 byl jako výtečný pilot přemístěn k VLÚ v Praze-Letňanech a určen do komise pro přejímání nových a opravených letounů (u Ústředního leteckého skladu). V tomto zařazení mu jeho zkušenýma rukama prošlo prakticky vše, co v tehdejším čs. letectvu létalo – od letounů sovětské, britské, americké i německé provenience včetně proudových Me 262 (S-92). Mezitím byl dnem 1. 1. 1947 přeložen do skupiny důstojníků letectva z povolání, 1. 3. 1947 povýšen na škpt.let. a 9. 10. 1948 se oženil s učitelkou národní školy Dagmar Novotnou, roz. Julinkovou. Protože v té době již perzekuce bývalých západních letců byla v plném proudu, dostal od několika svých někdejších spolubojovníků nabídku, aby opětovně odešel do zahraničí. Ačkoli odmítl, byl již 20. 11. 1948 zatčen orgány voj. obranného zpravodajství, ale po sedmitýdenní vazbě byl propuštěn. Svou službu pak konal jen krátce, do 1. 3. 1949, kdy byl z preventivních důvodů odeslán na dovolenou s čekaným a následně 1. 8. přeložen do výslužby bez nároků na odpočivné platy. Mezitím již 1. 4. 1949 nastoupil jako radiomechanik do n. p. Tesla Žižkov, kde pracoval až do roku 1966. Mezitím byl rehabilitován a povýšen nejprve na mjr.let. v zál. (20. 11. 1963) a pak na pplk. v zál. (1. 5. 1965). V červnu 1966 odešel pracovat ke Státní letecké inspekci, ale chtěl opět aktivně létat, takže po složení náročných zkoušek se stal druhým pilotem u ČSA na dopravních strojích Iljušin Il-14. Zahynul 11. 10. 1968 při letu do Bratislavy. Krátce po startu z Ruzyně vysadil letounu Il-14 jeden z motorů a letoun se zřítil nedaleko od Kladna. Celá osádka i cestující přitom přišli o životy. V rámci polistopadových rehabilitací byl 1. 6. 1991 in memoriam povýšen na plukovníka v.v.



Vyznamenání:
4 × Československý válečný kříž (5. 5. 1943, 2 × 13. 4. 1946),
3 × Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (1. 7. 1941, 5. 5. 1943),
Československá medaile Za zásluhy I. st. (26. 9. 1946),
Československá vojenská pamětní medaile se štítky F–VB (7. 3. 1944) a SSSR,
Řád Slovenského národníhopovstábí I. tř. (29. 8. 1946),
Řád Rudé hvězdy (26. 4. 1965),
The 1939–1945 Star (1945),
Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp,
medal Za pobědu nad Germanijej aj.

Prameny:
VÚA–VHA, sb. KL;
VHA, Trnava, KML;
VÚA–VHA, ČSL-VB, Válečný deník 311. peruti;
TNA–PRO, Kew, AIR 27, No 245 a 310 Squadron Operations Record Book.

Literatura:
RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941). Cheb 2000;
RAJLICH, J.: Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942). Cheb 2001;
RAJLICH, J.: Esa na obloze. Praha 1995;
SEHNAL, J. – RAJLICH, J.: Stíhací pilot. Praha 1991. J.R.

autorský kolektiv Vojenského historického ústavu Praha a Vojenského historického ústavu v Bratislavě: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945, Ministerstvo obrany ČR - Agentura vojenských informací a služeb, Praha 2005. ISBN: 80-7278-233-9