pátek 8. října 2021

Kalendárium, 8. říjen 1941


Ve středu 8. října 1941 byl vydán Rozkaz NKO SSSR № 0099 „О zformování ženských leteckých pluků VVS Rudé Armády“, na jehož základě byly zformovány 586. stíhací letecký pluk s letadly Jakovlev Jak-1, 587. bombardovací letecký pluk (později 125. gardový) vyzbrojený rychlostními bombardéry Petljakov Pe-2 a 588. noční bombardovací letecký pluk vyzbrojený dvouplošnými letouny Polikarpov U-2.

Iniciátorkou se stala Marina Raskova, letecká rekordmanka navigátorka, Hrdina SSSR a důstojnice NKVD, povoláním výzkumná pracovnice Akademie VVS Žukovského, která využila svých vysokých kontaktů, přišla za Stalinem s projektem samostatných ženských leteckých pluků a přesvědčila ho. ta také vedla formování všech tří pluků. Na její výzvu prostřednictvím Komsomolu se na Akademii vojenských vzdušných sil profesora Žukovského v Moskvě přihlásilo množství dobrovolnic, ze kterých osobně vybrala schopné dívky. Raskova se dále snažila získat do svého oddílu civilní pilotky-profesionálky, protože skutečně zkušených pilotek nebylo mnoho. Tyto podléhaly branné povinnosti a již od začátku války sloužily v armádě. Ve čtvrtek 16. října 1941 byly vybrané adeptky z Moskvy jakožto 122. ženský letecký oddíl nejprve odeslány do vojenského leteckého učiliště ve městě Engels nedaleko Saratova. Vojenská přísaha proběhla 7. listopadu 1941.


ПРИКАЗ НАРОДНОГО КОМИССАРА ОБОРОНЫ СОЮЗА ССР
О сформировании женских авиационных полков ВВС Красной армии
№ 0099 8 октября 1941 года

В целях использования женских летно-технических кадров приказываю к 1 декабря 1941 г. сформировать и подготовить к боевой работе:
1. 586-й истребительный авиационный полк на самолетах Як-1 по штату No. 015/174, дислокация г. Энгельс.
2. 587-й авиационный полк ББ на самолетах Су-2 по штату No. 015/159. Формирование полка произвести при 10-м запасном авиаполку — Каменка.
3. 588-й ночной авиационный полк на самолетах У-2 по штату No. 015/186, дислокация — г. Энгельс.
4. Командующему ВВС Красной Армии укомплектовать формируемые авиаполки самолетами и летно-техническим составом из числа женщин кадра ВВС КА, ГВФ и Осоавиахима.
5. Переподготовку личного состава на новой материальной части организовать и проводить:
летного состава — в пунктах формирования авиаполков;
технического состава — при пункте сбора летно-технического состава — г. Москва;
штурманского состава и штабных командиров — при 2-й Ивановской высшей школе штурманов ВВС КА.
6. Главному интенданту Красной Армии и начальникам центральных управлений НКО СССР обеспечить формируемые авиаполки всеми видами положенного довольствия.

  Народный комиссар обороны СССР
  И. СТАЛИН

Дата создания: 8 октября 1941 года. Источник: РГВА Ф. 4. Оп. 2. Дело 62 Листы 356—357 (Цитируется по книге: Приказы народного комиссара обороны СССР. 22 июня 1941 г. — 1942 г. — М.: Терра, 1997. — Т. 13 (2—2). — С. 112—113. — (Русский архив: Великая Отечественная). — ISBN 5-85255-708-0.)
















Kalendárium, 8. říjen

 Všem Věrám k dnešnímu svátku přeji vše nejlepší!




Kalendárium, 8. říjen 1940


V úterý 8. října 1940 tragicky zahynul jeden z nejúspěšnějších stíhacích pilotů RAF právě probíhající Bitvy o Británii, Sgt Josef František. V období mezi 2. a 30. zářím 1940, tedy za pouhopouhých 28 dní, se mu v řadách polské 303. stíhací squadrony podařilo sestřelit 17 německých letounů jistě a jeden pravděpodobně. Byl to vůbec jeden z nejlepších výkonů spojeneckého pilota v tomto heroickém měření sil mezi Fighter Command RAF a Luftwaffe. Smrt si si ho našla nikoliv skrz německé zbraně, ale dodnes nejasnou příčinou nehody — vrak jeho Hurricanu Mk.I R4175 (RF-R) byl nalezen poblíž Ewellu.

V 09.00 h odstartovala 303. squadrona k běžné rutinní hlídce nad pobřežím jižní Anglie, z níž se však nakonec vracela do Northoltu s nepořízenou. Josef František se při návratu z bojového letu jako obvykle utrhl, k nelibosti svého velitele od peruti, aby ho za pouhých několik desítek minut našli mrtvého nedaleko trosek jeho letadla. Přesně v 09.40 h havaroval v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey. V nízkém letu zavadil koncem křídla o zem, letoun se převrátil a okamžitě vzplanul. Při nárazu byl pilot vymrštěn ven z kabiny a byl nalezen v nedalekém živém plotě. Měl pouze lehce ohořelou uniformu a poškrábaný obličej, ale už nežil. Zlomil si vaz. Domněnek, jak a proč zahynul, je několik — od technické závady až po hrubou leteckou nekázeň, kdy se zřejmě se stíhačkou předváděl před domem své slečny. Někteří polští letci od „třistatrojky“ jsou mimochodem o této poslední variantě skálopevně přesvědčeni.

Rodák z Otaslavic byl pohřben dva dny nato na hřbitově polského letectva v Northwoodu.

Za své úspěchy byl Josef František vyznamenán Virtuti Militari V. tř., čtyřikrát Krzyzem Walecznych, dále Československým válečným křížem 1939, Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy II. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády (se štítky P, F a VB), dvakrát obdržel britskou Záslužnou leteckou medaili (Distinguished Flying Medal, DFM) – jako vůbec první cizinec ve službách RAF – a kampaňové vyznamenání The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp.


Seznam sestřelů Josefa Františka:
datum typ letounučíslo + kódprotivník
02.09.1940Hawker Hurricane Mk.I (P3975 RF-U) Messerschmitt Bf 109
03.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P3975 RF-U) Messerschmitt Bf 109
05.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P4175 RF-R) Junkers Ju 88
05.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P4175 RF-R) Messerschmitt Bf 109
06.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P4175 RF-R) Messerschmitt Bf 109
09.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P3975 RF-U) Heinkel He 111
09.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P3975 RF-U) Messerschmitt Bf 109
11.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (V7289 RF-S) Heinkel He 111
11.09.1940Hawker Hurricane Mk.I (V7289 RF-S) Messerschmitt Bf 109
11.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (V7289 RF-S) Messerschmitt Bf 109
15.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (P3089 RF-P) Messerschmitt Bf 110
18.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (V7465 RF-V) Messerschmitt Bf 109
26.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (R4175 RF-R) Heinkel He 111
26.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (R4175 RF-R) Heinkel He 111
27.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (R4175 RF-R) Heinkel He 111
27.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (R4175 RF-R) Messerschmitt Bf 109
30.09.1940 Hawker Hurricane Mk.I (L2099 RF-O) Messerschmitt Bf 109

Prameny:
[1] Kutzner, Jacek: 303. Dywizjon Myśliwski w bitwie o Wielką Brytanię, Wydawnictwo RYTM, 2010. [2] Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940-1945, 1. část - 1940, Ares 1999.
[3] Rajlich, Jiří: Josef František, Pokus o pravdivý příběh československého stíhače, Svět křídel, Cheb 2010. 
[4] Wynn, Kenneth G.: Men of the Battle of Britain, 60th Anniversary Edition: a who was who of the pilots and aircrew, British, Commonwealth and Allied, who flew with Royal Air Force Fighter Command July 10 to October 31, 1940, CCB Aviation Books, 1999.
[5] Wynn, Kenneth G.: Men of the Battle of Britain, A Biographical Directory of The Few, The pilots and other aircrew from throughout the British Empire and its allies who flew with the Royal Air Force, Fighter Command, between July 10th and October 31st 1940, and earned the ‘immediate’ award of the 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Frontline Books, 2015. ISBN: 978-1-47384-767-5
 

neděle 3. října 2021

Kalendárium, 3. říjen 1963

por. Jan Fox - zásah proti narušiteli v r. 1963. Snímek z fotokulometu.

Ve čtvrtek 3. října 1963 se nad Československem udál další z leteckých incidentů, tentokrát však s tragickým koncem. Ten den vzlétl z letiště aeroklubu Bruck sportovní pilot George Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19 s imatrikulační značkou D-EJEV. Zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území. Proti němu vzlétly celkem tři hotovostní stroje. Ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks, střelecký důstojník 5. stíhacího leteckého pluku. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15bis s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec se z žateckého letiště zvedá třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem přehradit severní směr na Karlovy Vary. Nejdřív se k letounu narušitele dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. Jelikož německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, náš stíhač zaútočil. Vypálil kanonovou dávku přímo do trupu neozbrojené Cessny, která se zřítila z výšky 800 metrů a dopadla nedaleko Boru u Tachova. Pilot bohužel nepřežil.
    
por. Jan Fox






Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7


[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 


[3] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014.
[4] Irra, Miroslav: MiG-19 v československém vojenském letectvu, Jakab, Nevojice, 2014. 
[5] Lanči, Miroslav – Brašna, Stanislav: Psohlavci letectva, Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně, Svět křídel, Cheb 2015.
[6] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.

úterý 28. září 2021

Mikojan-Gurjevič MiG-21PFL 'červená 4326'

Na fotkách je letoun MiG-21PFL 'červená 4326', zřejmě jeden z nejúspěšnějších nadzvukových stíhacích letounů historie. Obrázky zobrazují celkem 13 hvězdiček, ale podle nejnovější monografie od Istvána Toperczera mělo být podle severovietnamských pramenů na 'červené 4326' dosaženo celkem 14 sestřelů. Na tomto letounu létalo nejúspěšnější severovietnamské letecké eso Nguyễn Văn Cốc, který si během války připsal celkem 9 jistých sestřelů, které získal i na jiných letounech (např. 4213, 4324). Dalším kdo letoun 'červená 4326' používal byl Nguyễn Đăng Kỉnh, letecké eso s celkem 6 jistými sestřely [4 samostatných, 2 ve spoluúčasti], který si na tomto letounu připsal sestřel letounu EB-66 Destroyer EW dne 19. listopadu 1967 nad Lang Chanh v provincii Thanh Hoa. Další letecké eso Nguyễn Hồng Nhị, který dosáhl celkem 8 sestřelů, na tomto letounu sestřelil 7. listopadu 1967 letoun F-105D majora Diehla jihozápadně od letecké základny Kep. Dalším leteckým esem, který sedlal kokpit tohoto letounu, byl Phạm Thanh Ngân s osmi jistými sestřely [7 samostatných, 1 ve spoluúčasti]. 

Známí piloti, kteří na letounu létali:
Nguyễn Văn Cốc
 - 9 sestřelů,
Nguyễn Hồng Nhị - 8 sestřelů,
Nguyễn Đăng Kỉnh - 4+2 sestřelů,
Phạm Thanh Ngân - 7+1 sestřelů,

Známé sestřely dosačené tímto letounem:
18. 11. 1967, Nguyễn Văn Cốc - 1x F-105D, 469th TFS/388th TFW
19. 11. 1967, Nguyễn Đăng Kỉnh - 1x EB-66 Destroyer EW





neděle 26. září 2021

Kalendárium, 26. září 1964

Trosky havarovaného letounu MiG-21F-13, v.č. 460111 majora Václava Ohema. Letoun dopadl poblíž malého města asi 15 km jižně od Postupimi. Na obrázku jsou jasně vidět stopy po explozi raketou vzduch-vzduch K-13/R-3S.

   Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se zanedlouho dostala po smutných únorových událostech roku 1948 do náručí „velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona.

   Československo se tak dostalo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se tak muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši letci připsali na konto několik sestřelů různých strojů. Málo známou skutečností však je, že se v několika případech sami staly reálným terčem střelby jiného letounu. Všechny tyto incidenty jsou o to pikantnější, že proti našemu stroji ve všech případech zasáhlo letadlo „spojence“ z Varšavské smlouvy a nikoli, jak by se dalo očekávat, „imperialistický“ protivník z druhé strany železné opony.

Druhý z těchto incidentů se stal v sobotu 26. září 1964, jednalo se v podstatě o prvním poválečný sestřel našeho letounu a současně první ztrátu „jedenadvacítky“ československého letectva. Okolo 13.00 se z žateckého letiště odlepila dvojice MiGů-21F. Ve vedoucím letounu letěl náčelník stíhacího letectva 3. sPVOS pplk. Štefan Bolcha, který měl na čísle inspektora techniky pilotáže mjr. Václava Ohema. Jejich úkolem bylo provést tzv. „čajku“. Tímto termínem se mezi našimi letci označovaly lety, které směřovaly do vzdušného prostoru okolních států Varšavské smlouvy. V jednotném systému protivzdušné obrany státu v rámci Varšavské smlouvy bylo zvykem, že se do členských států paktu vysílaly kontrolní letouny jako cíle, proti kterým startovaly tamní hotovostní stíhači. Jednalo se o poměrně rozšířenou praxi, a tak se naše letouny objevovaly v NDR, Polsku a Maďarsku. Jejich letectva pak na oplátku prováděla nepravidelně stejné akce k prověření naší PVOS. Oba MiGy-21 zamířily nad NDR. Trasa letu vedla až k Baltickému moři a zpět. Vedoucí letounu pplk. Bolcha nastoupal do 13 000 m, zatímco mjr. Ohem letěl přesně pod ním ve výšce 12 000 m. Podle dohody měly oba letouny vypnuty palubní identifikační zařízení, tudíž je sovětské radary v Merseburgu nejdříve zachytily jako neidentifikovatelné cíle. Vzápětí byl zvednut z tohoto letiště hotovostní MiG-21. Pilot tohoto letounu kpt. Umjarov samozřejmě odstartoval s ostrou výzbrojí, sestávající pravděpodobně z infračervených protiletadlových raket K-13/R-3S. Naši letci dodržovali rádiový klid a byli připraveni zapnout zařízení IFF, jakmile dojde k navádění hotovostních strojů. Ty pak měly provést fotokulometem zteč na naše „jedenadvacítky“. Další sled událostí však byl jiný, než si naši letci představovali. Sovětský stíhač byl naveden na zadní MiG-21F pilotovaný mjr. Ohemem a odpálil jednu raketu, která explodovala u výtokové trysky našeho MiGu. Mjr. Ohem však zaznamenal pouze pokles otáček motoru, které vyhodnotil jako vysazení motoru, a proto porušil rádiový klid a ohlásil to vedoucímu. Na stručné hlášení: „Vysadil mi motor.“ dostal stručnou odpověď: „Tak ho znova nahoď!“ Poté, co se o to dvakrát marně pokusil, rozhodl se pro katapultáž, neboť se od letounu oddělila zadní část a letoun se dostal do vývrtky. Ke katapultáži došlo v poloze na zádech ve výšce asi 11 000 m. Poté, co ručně otevřel padák, přistál v pořádku v prostoru městečka Beelitz. Nejprve byl odvezen do zdejší nemocnice a poté do sovětské vojenské nemocnice v Postupimi na důkladnou prohlídku. Trosky MiGu-21F se zaryly do země 15 km od Postupimi. Dejme nyní slovo samotnému V. Ohemovi, jak na událost po letech vzpomínal:
   „Den: 26. 9. 1964, sobota, start kolem 13:00 hod, letoun MiG-21F, trupové číslo 0111.  Původně měl být start proveden v dopoledních hodinách. Ten den bylo jasno, ale velmi špatná dohlednost (pod 2 km).
   Úkol: letět ve dvojici, zákaz radiové korespondence, vypnuté „SRO“ – (palubní identifikační zařízení). Trať – přes NDR nad Balt. moře a zpět. Byla to prověrka protivzdušné obrany NDR. V té době jsem měl hodnost Majora a funkci ITP (Inspektor techniky pilotáže) 3. sPVOS (sbor Protivzdušné obrany státu).
   Let byl proveden ve dvojici, vedoucí plukovník (pozdější generál) Štefan Bolcha, stejný typ letounu, výška 13 000 m a já výška 12 000 m přesně pod ním. Někde v prostoru Berlín jsem vlevo vpředu asi 20 – 30 km viděl stíhače jak píše. Říkal jsem si, uděláš si chlapče film a registrační pásku rakety a budeš mít vystaráno. Dále jsem se věnoval navigaci a držení skupiny. Za nějakou chvíli byla obrovská rána, letoun se silně zatřásl a kolem mě létaly nějaké úlomky. Zjistil jsem, že mám vysazený motor, zkusil jsem nahodit, ale bez výsledku. V zápětí došlo k rychlé rotaci letounu (oddělila se zadní část). Provedl jsem katapultáž. Katapultáž jsem provedl v poloze na zádech. Ručně jsem otevřel padák (asi v 11 000  m) a v letní výstroji, přes -50°C teploty jsem padal, nebudu popisovat zranění.
   To, co popisuji, byla otázka několika sekund.
   Dopadl jsem v prostoru městečka Belstadt (správně má být Beelitz, poznámka autora). Němci zřejmě mysleli, že jsem „Amík“. V Německé nemocnici jsem byl pod ozbrojenou stráží. Ještě ten den jsem byl převezen do sovětské vojenské nemocnice.“
   O pravých důvodech sestřelení našeho letounu existují dvě hypotézy. Buď dotyčný pilot věděl, že se jedná o cvičný cíl, ale omylem odpálil ostrou raketu, která zasáhla stroj mjr. Ohema. Nebo dostal sovětský pilot rozkaz k odpálení ostré rakety z velitelského stanoviště. K této možnosti se přiklání i sám Václav Ohem: ,,Byla doba „vlažné války“ a bylo to v zóně, kdy byly různé odchylky od Amíků a Sověti zřejmě nevěděli, o co se jedná, tak kapitán dostal povel.” Je třeba si uvědomit, že v okolí Berlína a Postupimi nebyla zrovna nouze o narušení letouny NATO ze základen v západním Německu. Je proto možné, že sovětské velení v daném okamžiku považovalo naše dva MiGy za narušitele, i když bylo o probíhající „čajce“ informováno. Major Ohem se nakonec se svým přemožitelem setkal na letišti Sperenberg, které bylo tranzitním letištěm sovětských sil v NDR. Ukázalo se, že mladičký kapitán je v Německu jen krátce a byl sem převelen z Dálného východu. Po tomto incidentu byl „odklizen“ a zastával post instruktora u civilního trenažéru Il-62 v Leningradu (nyní Petrohrad, pozn. autora). Václav Ohem vzpomíná: „Ten chlapec letěl na nějaké modifikaci MiG-21. Setkal jsem se s ním na letišti Sperenberk. Byl to kapitán neruské národnosti, zřejmě asiat, ale velmi sympatický kluk. Říkal, že je v Německu krátkou dobu, že předtím sloužil na Kurilách, potom pracoval na trenažéru v Leningradu. Občas mě nechával pozdravovat. Víc o něm nevím.“
   Nakonec ještě krátká poznámka k sestřelenému letounu MiG-21F-13, v. č. 460 111. Jednalo se s největší pravděpodobností o nejkratší dobu sloužící letoun našeho letectva. Zařazen byl 9. září 1964, kdy si ho osobně na letišti Aera Vodochody převzal mjr. Václav Ohem a přelétl s ním na letiště v Žatci. O sedmnáct dní později však letoun ukončil svou krátkou kariéru jižně od Postupimi ve Východním Německu.

Václav Ohem

Mikojan-Gurjevič MiG-21F-13, č. 0002.

Zploštělý trup letounu MiG-21F v. č. 460111 po dopadu na území NDR dne 29. 9. 1964.

Letoun Mikojan-Gurjevič MiG-21PF sovětského vojenského letectva.

 Mikojan-Gurjevič MiG-21F Československého letectva.

Mikojan-Gurjevič MiG-21PF Sovětského letectva.

Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7


[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 


[3] Šafařík, Jan: Nevydařená "Čajka", in REVI Publications, No. 70, 2008.

edit: Sun Oct  3 10:46:10 PM CEST 2021

neděle 19. září 2021

Kalendárium, 19. září 1969



V pátek 19. září 1969 provedl svůj první let legendární vrtulník Mil Mi-24. Jednalo se o robustní dvoumotorový bitevní a víceúčelový vrtulník určený pro přímou podporu pozemních jednotek, ničení tanků a obrněných cílů, přepravě 8 osob nebo 1 500 kg materiálu v nákladovém prostoru. Severoatlantická aliance mu přidělila kódové jméno „Hind“ (česky „Laň“). Nejvíce se tento vrtulník dostal do povědomí díky válce v Afghánistánu, kde si brzy získaly od svého nepřítele přezdívku „satanův koráb“.

Tento vrtulník sloužil i v československé armádě a v listopadu 1984 rozhodlo velení PVOS o zařazení bitevních vrtulníku Mi-24D do hotovosti proti nepřátelským vrtulníkům a pomalým a nízko letícím cílům. Během své služby si připsaly i několik úspěšných zásahů proti narušiteli.

Asi první úspěšný zásah proti narušiteli se odehrál v neděli 15. listopadu 1987, kdy nad naše území zabloudil větroň značky Grob a zmobilizoval celou československou protivzdušnou obranu. Naváděcí stanoviště zvedlo proti narušiteli hotovostní stíhače, MiG-21 a dvě L-39. Jelikož se stíhačům nedařilo cíl najít, odstartoval i hotovostní Mi-24D od 51. vrtulníkového pluku, který nakonec zbloudilý větroň nalezl nedaleko Břeclavi a dovedl jej nad Valtice. Pilot major Jiří Valach, který tehdy s Josefem Šutou a technikem Pavlem Meričkem letěl v osádce zasahujícího vrtulníku, na celou událost vzpomínal: „Stanoviště tehdy vůbec nevědělo, kde se narušitel pohybuje a ve skutečnosti navádělo dvě „třicetdevítky“ proti sobě. My jsme pak větroň objevili kousek od Břeclavi, ve výšce asi 300 metrů a dovedli jej nad Valtice.“

V neděli 3. července 1988 zabloudil nad naše území nezkušený rakouský pilot s letounem Piper 28 a doletěl až nad pohoří Javořina. Jelikož se na něj nepodařilo navést hotovostní L-39, zvedli letovodi bitevní vrtulník Mi-24D od 51. vrtulníkového pluku s osádkou kapitána Milana Lentharta, operátora Romana Stachury a palubního technika Jiřího Janečka. Ta ho nakonec v tisícimetrové výšce objevila a dovedla k přistání na letišti v Trenčíně. Kapitán Milan Lenthart popsal zásah následovně: „Odstartovali jsme uprostřed oběda. Asi po 40 minutách jsme objevili přibližně ve výši 1000 m kroužící Albatros, který nalezl onoho narušitele. Byl jím civilní letoun, který však nereagoval na jeho signály k následování. Přiblížili jsme se a viděli, že v letounu sedí mladík. Když jsme mu dali smluveným znamením na vědomí, že je narušitel, vůbec nereagoval. Stále letěl kurzem 090 stupňů. Nebylo vyhnutí. Museli jsme se mu dát na vědomí důrazněji. Udržoval jsem stejnou rychlost jako on a zvolna jsme se k němu z boku přibližovali. Když jsme od něho byli asi na 50 metrů, začal nám hrozit. Evidentně vůbec nechápal, co se děje. Pohrozil jsem mu tedy i já a současně jsem mu rukou pokynul, aby přistál. Poklepal si na hlavu a pokračoval klidně v letu. Za chvíli se po pravé ruce objevilo letiště. Při svém bloudění se Rakušan dostal až k Trenčínu. Znovu jsme se k němu přiblížili a opakovali pokyny k přistání. Asi vypadaly velice energicky, nebo výhružně. Faktem je, že mladík vzápětí zareagoval a přistál. Po vypnutí motoru byl obklopen místními aeroklubáky, od kterých zjistil, kde se to toulá. V tu chvíli mu již asi do smíchu nebylo. Po zjištění jeho osobních dat, typu a imatrikulace letounu jsme odletěli do Brna odevzdat zjištěné údaje a potom zpět do Malacek. Nebýt cizinec nalezen a doveden na letiště, kdo ví, jak by to s ním v neznámém terénu dopadlo.“

V úterý 10. května 1994 si úspěšný zásah připsal hotovostní Mi-24D. Nad Nechranickou přehradu se tehdy zatoulal německý Pipper 28. Podle dostupných informací měl letoun původně letět na trase Mnichov – Berlín v podmínkách letu podle přístrojů. Naváděcí stanoviště nakonec zvedlo hotovostní vrtulník. Pilot operátor nadporučík Miroslav Trnka na celou událost vzpomíná: „Pipper kroužil nad přehradou a bylo vidět, že se pokouší zjistit, kam se až ve skutečnosti dostal. My jsme se přiblížili a zamávali na něj a on skutečně letěl vedle nás. Když po několika minutách asi konečně zjistil kde je, nasadil kurz 270 stupňů, jako by s námi neměl nic společného. Po kratší honičce jsme ho nakonec dovedli do Karlových Varů, kde přistál, ale naprosto zmateně z úplně opačného směru …“

„Přebíjení“ kulometů na hotovostním stanovišti Mi-24, letiště Přerov, 1996.

Let ve skupině. Americký vrtulník Bell AH-1F a československý vrtulník Mil Mi-24D kdesi podél československo - německé hranice.


Prameny:
[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem, Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7


[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 


edit: Sun Oct  3 10:46:10 PM CEST 2021

pátek 17. září 2021

Kalendárium, 17. září 1962


 V pondělí 17. září 1962 poprvé vzlétl prototyp sovětského víceúčelového dvoumotorového vrtulníku klasického uspořádání s pětilistým nosným a třílistým vyrovnávacím rotorem - Mil Mi-8 (Prototyp nesl označení V-8A Hip B). Jedná se o jeden z nejrozšířenějších vrtulníků na celém světě. 

První prototyp pokusného stroje V-8 ještě s jedním motorem AI-24V a čtyřlistým rotorem (Hip-A) vzlétl 9. června 1961. Napoprvé se prototyp V-8A (Hip B) do malé výšky nad zem vznesl dne 2. srpna 1962. Ke svému prvnímu plnohodnotnému letu se ale tento stroj vydal až 17. září téhož roku. Několik dní nato byl pak, spolu s prvním prototypem lehkého víceúčelového vrtulníku typu Mi-2 (Hoplite), prezentován, na letišti Moskva-Chodynka, tehdejšímu sovětskému vůdci N.S. Chruščovovi a lídrům států Varšavské smlouvy.

Vrtulník dostal roku 1964 větší rotorovou hlavu a jeho sériová výroba byla zahájena koncem roku 1965. Patří mezi nejvíce vyráběné helikoptéry a výroba probíhá dodnes. Sloužil nebo slouží zhruba v 50 státech celého světa (včetně České republiky) pro vojenské i civilní účely. 


Prameny:
[1] https://ruslet.webnode.cz/
[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Ми-8
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Mil_Mi-8
[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Mil_Mi-8

pondělí 30. srpna 2021

Chengdu J-10 vs ABC 1977–1979

Nějak si nemůžu pomoct, ale vždy když vidím tohohle „kitajce“, tak si vždycky vzpomenu na tu naší českou komixovou klasiku z let 1977–1979. Že oni soudruzi v Číně četli naše Abíčko :)





pátek 27. srpna 2021

Kalendárium, 27. srpen 1858


V pátel 27. srpna 1858 se na farmě nedaleko vesničky Spinetta v Itálii narodil Giuseppe Peano ― italský matematik, filosof a logik. Byl jedním ze zakladatelů matematické logiky a výrazně se podílel také na vzniku teorie množin. Vytvořil standardní axiomatizaci struktury přirozených čísel po něm nazvanou Peanovy axiomy. Jméno Peanova aritmetika nese na jeho počest i prvořádová aritmetická teorie z těchto axiomů odvozená.

Giuseppe Peano
(1858 – 1932)

Giuseppe se narodil Rose a Bartolomeovi Peano 27. srpna 1858 na farmě nedaleko vesničky Spinetta. Celá rodina na farmě žila a pracovala, tedy Gieseppeho rodiče, o sedm let starší bratr a později ještě dva bratři a sestra. Jako malý navštěvoval školu ve Spinettě, byla to typická vesnická jednotřídka, kam v zimě nosil každý den otep dřeva na topení.

Po několika letech změnil školu a připojil se ke svému bratrovi, který chodil pěšky každý den do školy ve městě Cuneo. Později, kdy do školního věku dorostli i ostatní sourozenci, se Peanovi rozhodli přestěhovat do města. Tedy, matka s dětmi si pronajala dva pokoje a otec zůstal na farmě. Poté, co mladší sourozenci dokončili základní školu, se vrátili opět k otci na farmu a ve městě zůstala pouze matka se staršími syny na studiích.

Ale zpátky k Giuseppemu. Už na základní škole vynikal nad svými spolužáky, a když si toho všimnul Giuseppeho strýc – kněz a právník z Torina – pozval chlapce k sobě na studia. Tam dodělal základní školu a s vynikajícími výsledky v roce 1876 maturoval na lyceu Cavour. I přes svou dychtivost po vzdělání nezapomněl na své kořeny. Naopak, každé léto se rád vracel domů na farmu a pomáhal se všemi pracemi.

Maturita pouze potvrdila Giuseppeho nadání, které mu umožnilo získat stipendium na Collegio delle Provincie – koleji určené pro venkovské nadějné studenty na Turínské univerzitě. V roce 1876 tedy začala spolupráce mezi Giuseppem Peanem a Turínskou univerzitou, které trvala 56 let. Jeho původní studijní obor byly technické vědy, ale po druhém roce už se věnoval pouze matematice. Graduoval 28. září 1880 jako doktor matematiky.

Hned po promoci se Peano stal zaměstnancem univerzity – dělal asistenta profesorovi D’Oviovi, který ho během studií vedl. Věnoval se analytické geometrii a začal psát své první články. Hned po roce přišel posun v jeho kariéře, stal se asistentem tehdy již velmi starého profesora Angela Genocchi a převzal od něj část výuky infinitezimálního počtu. Při přípravě na jednu z hodin objevil chybu ve standardních definicích, což se později ukázalo jako jeho největší přednost.

V roce 1884 vydal Peano na základě Genocchiho přednášek knihu ‚Kurz infinitezimálního počtu‘ ve kterých bylo více Peanových dodatků než původního textu. Přesto vyšla skripta pod jménem Genocchiho jen s malou poznámkou o Peanových dodatcích, což starý profesor nesl nelibě a sám připsal velkou část práce svému žáku. Další postup už plynul z Peanova nadání a poctivosti, totiž profesura v prosinci 1884 a angažmá na vojenské akademii v roce 1886. V roce 1889 umírá profesor Genocchi a po nezbytných formalitách nastupuje na jeho místo profesor Peano.

Ve svých 33 letech začal Peano pracovat na svém vlastním projektu – založil časopis ‚Přehledy matematiky‘, který se věnoval teorémům a logické výstavbě matematiky. Zde se mohl naplno realizovat; jak bylo již zmíněno, měl obrovský talent rozpoznávat nedostatky v pracích kolegů. Díky tomu nebyl zvlášť oblíben, ale to nic nemění na přínose, který tato činnost měla.

Po roce práce na časopisu odstartoval Peano ještě ambicióznější projekt, kterým se nejvíce zapsal do historie matematiky. Začal pracovat na komplexním matematickém sborníku ‚Formulario Mathematico‘, kde shrnul veškeré matematické poznatky této doby. Tato kniha, která vyšla poprvé v roce 1896, nezachytila pouze matematické znalosti přelomu století, ale hlavně jim dala jednotnou formu a jazyk. Symboly, které Peano vymyslel pro zjednodušení zápisů, používáme dodnes – jedná se například o symboly průniku, sjednocení, elementu a další.

Peano o své knize napsal: „Každý profesor může Formulario používat jako učebnici, to proto, že obsahuje veškeré poznatky a metody. Místo učení bude stačit, když studentům vysvětlí, jak s knihou pracovat a ukáže jim, které pasáže se mají naučit.“

V roce 1900 nastal vrchol Peanovy kariéry. V Paříži se konaly dvě konference – Filozofická a Matematická – a na obou slavil Peano velký úspěch. Tou dobou začal pracovat na svém druhém velkolepém projektu, pokoušel se vytvořit celosvětový jazyk jako dorozumívací prostředek. Jako základ vzal latinu, ale z gramatiky vypustil skloňování a časování. Slovní zásobu vybíral ze všech světových jazyků – převážně z angličtiny, francouzštiny, němčiny a latiny. Dokonce finální vydání své knihy Formulario vydal v tomto jazyku, který nazval ‚Latino sine flexione‘.

Jeho dílo však mělo neblahý vliv na styl, kterým přednášel. Jeho puntičkářský důraz na formu, práci se symboly a kritický rozbor definic, vět a důkazů frustroval studenty a nebyl pochopen ani ostatními profesory (připomínám, že stále učil na vojenské akademii a Turínské technice). Proto musel v roce 1901 z vojenské akademie odejít a i na své domovské univerzitě se stal mezi studenty velmi nepopulární.

V následujících letech rozděloval svou pozornost mezi matematiku a práci na svém jazyce, která mu přinesla jmenování do čela společnosti pro mezinárodní jazyk ‚ Academia pro Interlingua’ která přijala jeho Latino sine flexione jako základ pro další práci. Na Turínské technice přesídlil z oblasti infinitezimálního počtu k elementární matematice, což lépe odpovídalo práci, kterou vykonával. Učil až do 19. dubna 1932, kdy zemřel na zástavu srdce.

Profesor Giuseppe Peano za svůj život napsal více než 200 knih snad ze všech oblastí matematiky, filozofie a jazykovědy. Jeho největší dílo však nebylo doceněno – světový jazyk se nikdy neuchytil a sborník matematických znalostí byl psaný na tehdejší dobu velmi komplikovaně. Přesto se s jeho prací setkáváme denně – používáme jeho symboliku, známe definice, věty a důkazy s jeho připomínkami a také stavíme na jeho objevech například v oblasti infinitezimálního počtu. Psal články o absolutní konvergenci řad, o integrabilitě funkce, o Taylorově vzorci, o Taylorově zbytku nebo například o prostor-vyplňující křivce.

Zdroje:
[1] Kennedy, Hubert C. „Peano: Life and Works of Giuseppe Peano.“
[2] O'Connor, Robertson, „Giuseppe Peano“, MacTutor History of Mathematics archive

Autor: Marek Bukáček, https://www.krbalek.cz/For_students/Files_to_load/Giuseppe_Peano.pdf