Bílá lilie bez legend a bájí, Lidija Vladimirovna Litvjaková (1921–1943)

Tak jsem byl zase kamarádem ukecán a do nového čásla časopisu extra Válka Vojska, č. 47, věnovanému Sovětskému letectvu za 2. světové války jsem se autorsky spolupodílel na dvou článcích. Snad se monotematický časopis bude líbit a najde si dvůj okruh vděčných čtenárů :)

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Bílá lilie bez legend a bájí, Lidija Vladimirovna Litvjaková (1921–1943), extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020. ISBN: 978-80-7525-309-5, ISSN: 1808-7187

Sovetské letectvo za druhé svetové války jako jediné nasadilo do boje ženy. Tou zdaleka nejúspešnejší byla Lidija Vladimirovna Litvjaková. Slavnou se stala už za svého života, po její tragické smrti zacala kolem její kariéry rust legenda, vydatne podporovaná sovetskou propagandou. 

...

Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262

Tak jsem byl zase kamarádem ukecán a do nového čísla časopisu extra Válka Vojska, č. 47, věnovanému Sovětskému letectvu za 2. světové války jsem se autorsky spolupodílel na dvou článcích. Snad se monotematický časopis bude líbit a najde si svůj okruh vděčných čtenářů :)

Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Popasovat se s turbínou, Boje proti Me 262, extra Válka Vojska – Sovětští stíhači, sešit č. 47, 23. července 2020. ISBN: 978-80-7525-309-5, ISSN: 1808-7187

Sovětští letci se poprvé střetli se stíhačkami Me 262 až na samém konci války. Na svých vrtulových strojích měli poměrně málo šancí na vítězství, presto se jim několik proudových letounu sestřelit podařilo.
...

Happy Pi Approximation Day

Happy Pi Approximation Day

Kalendárium, 17. červenec 1975

Ve čtvrtek 17. července 1975 došlo v 16:12:30 došlo ke spojení sovětské vesmírné lodi Sojuz 19 s americkou ASTP Apollo. 

Jednalo se o misi Sojuz-Apollo, která byla prvním společným kosmickým letem Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik. Jednalo se také o poslední let vesmírné lodi Apollo. 

Z kosmodromu Bajkonur vystartoval 15. července 1975 Sojuz 19 ve 12:20 světového času (UTC) , kosmická loď Apollo odstartovala z mysu Canaveral přesně v 19:50 UTC. Raketa Saturn IB po startu zamířila k Sojuzu a 17. července 1975 v 16:12:30 UTC byl spojovací manévr úspěšně dokončen asi o šest minut dříve, než se očekávalo. Po spojení vesmírných lodí probíhaly především formální akce, jako například výměna vlaječek mezi posádkami, podepisování dokumentů a televizní přenosy, ale také předání semínek, která byla později zasazena ve dvou zemích. 

Apollo se 19. července odpoutalo od Sojuzu a jeho úkolem bylo udělat umělé zatmění Slunce pozorovatelné ze Sojuzu. Apollo se vzdálilo od Sojuzu asi 200 metrů a po pořízení snímků sluneční koróny sovětskými kosmonauty se opět vrátilo zpět, a spojilo se s Sojuzem. Další experiment, který měl zjistit koncentraci atomového kyslíku a dusíku v kosmickém prostoru, prováděla posádka Apolla, která vysílala ultrafialové paprsky k Sojuzu, na kterém bylo umístěno speciální zrcadlo. Odražené paprsky pak vzdalující se Apollo zachycovalo.

Sojuz po provedení experimentu přistál 21. července v 10:50 na pevnině. Apollo přistálo 24. července ve 21:18 na mořskou hladinu. Mise byla velkým technickým i politickým úspěchem. Jediný vážnější problém se stal kvůli chybě posádky Apolla při sestupové fázi, která způsobila tvrdší přistání na hladině a vnikání škodlivého oxidu dusičitého do kabiny. Kosmonauti se začali dusit, Brand ztratil na chvíli vědomí. Po přistání byli dopraveni na loď New Orleans s pomocí žabích mužů a vrtulníku. Nebyl nikdo zraněn, nicméně posádka musela strávit 14 dní ve vojenské nemocnici v Honolulu na Havajských ostrovech. 

Historické podání rukou, obou velitelů lodí, se symbolicky odehrálo ve vesmírném prostoru nad řekou Labe. Tedy nad místem, kde si symbolicky podávali ruce američtí a sovětští vojáci, na konci druhé světové války.

ASTP Apollo
Thomas Stafford (4) – velitel letu
Vance Brand (1) – pilot velitelského modulu.
Donald Slayton (1) – pilot spojovacího modulu

Sojuz 19
Alexej Leonov (2) – velitel
Valerij Kubasov (2) – technik

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Sojuz-Apollo

[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Союз_—_Аполлон

[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Apollo–Soyuz

Kalendárium, 16. červenec 1969

Ve středu 16. července 1969 odstartovala kosmická loď Apollo 11 k historické misi, jejím cílem bylo přistát na Měsíci. 

Trojici astronautů – velitele Neila Armstronga, pilota lunárního modulu Edwina „Buzze“ Aldrina a pilota velitelského modulu Michaela Collinse – v kosmické lodi Apollo 11 raketa Saturn V na oběžnou dráhu Země. V programu Apollo to byl pátý pilotovaný let a třetí let k Měsíci. O tři dny později, 19. července, přiletěli na oběžnou dráhu Měsíce. Dne 20. července 1969 se Armstrong a Aldrin v lunárním modulu spustili na povrch Měsíce a ve 20:17:40 UTC přistáli v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). O šest hodin později vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Společně s Aldrinem během dvou a půlhodinové vycházky nasbírali 22 kg měsíčních hornin a po 21 hodinách a 31 minutách pobytu na povrchu odstartovali zpět ke Collinsovi, který zatím čekal ve velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce. Po spojení s velitelským modulem se všichni vydali na zpáteční cestu k Zemi. Přistáli v Tichém oceánu 24. července 1969. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Apollo_11

Kalendárium, 16. července 1945, 05:29:21 (± 2 sekundy) místního času

V pondělí 16. července 1945 se v Novém Mexiku, 56 km (35 mil) jihovýchodně od Socorro, uskutečnil historicky první jaderný test s krycím názvem Trinity (svatá trojice).

Ve 4:45 dorazila důležitá zpráva o počasí a v 5:10 a.m. bylo započato 20 minutové odpočítávání. Většina vědců a důstojníků sledovala test ze základního tábora 16 km (10 mil) jihozápadně od testovací věže. Další pozorovatelé byli rozmístěni v okruhu 32 km (20 mil) a další byli roztroušeni v různých vzdálenostech, někteří pojali situaci dost neformálně (Richard Feynman tvrdil, že byl jediným pozorovatelem, který výbuch viděl bez tmavých brýlí). Konečný odpočet četl fyzik Samuel K. Allison.

V 05:29:21 (± 2 sekundy) místního času zařízení explodovalo se silou ekvivalentní explozi 20 kilotun TNT (90 TJ). Výbuch zanechal kráter radioaktivního skla 3 metry (10 stop) hluboký a 330 metrů (1100 stop) široký. Ve chvíli výbuchu bylo okolní pohoří osvíceno světlem „jasnějším než ve dne“ po dobu jedné až dvou sekund a žár byl „tak horký jako kamna“ v základním táboře. Barvy světla byly od fialové po zelenou až k bílé. Rachot rázové vlny dosáhl za 40 sekund pozorovatele. Rázová vlna byla cítit 160 km (100 mil) daleko a atomový hřib dosáhl do výšky 12 km (7,5 míle).

Po počáteční euforii Kenneth Bainbridge komentoval výbuch Robertu Oppenheimerovi „Now we are all sons of bitches“ Oppenheimer později řekl, že během pozorování testu si připomněl větu z knihy Bhagavadgíta:

„I am become Death, the destroyer of worlds.“ / „Stal jsem se Smrtí, ničitelem světů.“

V oficiální zprávě generál Farrell napsal: „Světelné efekty jsou nepopsatelné. Celá země byla osvícena spalujícím světlem s intenzitou mnohokrát vyšší než polední slunce. Bylo zlaté, purpurové, fialové, šedé a bílé. Osvítilo každý vrchol, rozsedlinu a vyvýšeninu blízké hory s jasem a krásou, kterou nelze popsat, ale musí se vidět, aby ji bylo možné si představit...“

Zprávy citovaly lesního rangera 240 km (150 mil) západně od místa, který jev popsal jako „záblesk ohně následovaný explozí a černým kouřem“. Další zprávy uváděly, že okna rachotila a zvuk exploze byl slyšet 320 km (200 mil) daleko.

John R. Lugo letěl s transportem amerického námořnictva východně od Albuquerky na cestě na západní pobřeží. „Můj první dojem byl jako kdyby slunce vycházelo na jihu. Jaká to ohnivá koule! Bylo tak jasné, že ozářilo kokpit letadla.“ Lugo odeslal zprávu rádiem do Albuquerky. Nedostal vysvětlení výbuchu, ale bylo mu řečeno „Neleť na jih.“

V kráteru se pouštní písek roztavil a stal se mírně radioaktivním zeleným sklem, Trinititem. Kráter byl zaplněn brzy po testu.

Letecká základna Alamogordo vydala tiskovou zprávu v odpovědi na řadu dotazů, které byly přijaty a žádaly vysvětlení výbuchu. Tisková zpráva hovořila o vzdálené explozi muničního skladu obsahujícím velké množství výbušnin a pyrotechniky, ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.

Výsledky testu byly oznámeny prezidentu Trumanovi, který se v té době účastnil jednání na postupimské konferenci. Informace o testu Trinity byly zveřejněny krátce po náletu na Hirošimu. 

U zrodu první atomové pumy stál i jeden exulant z Československa. George Placzek se stal šéfem teoretického oddělení, klíčového pro tento úkol. Fyzik s českými kořeny se tedy podílel na závěrečných stádiích výroby nejstrašnější zbraně.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Trinity_(jaderný_test)

[2] https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/jaderna-bomba-puma-trinity-manhattan-projekt-robert-oppenheimer.A200716_090754_vojenstvi_vse

Kalendárium, 12. červenec 1943

V pondělí 12. července 1943 se odehrála u středoruské vesnice Prochorovka tanková bitva, která byla dlouhou dobu považována za „největší tankovou bitvu druhé světové války i všech dob.“ Na základě podrobného studia pramenů z obou stran je však už jasné, že ve skutečnosti jde o sovětský mýtus a asi nejvíce zažitou válečnou legendu, což přiznávají i soudobé ruské zdroje. Nicméně tato epizoda nic nezměnila na celkovém vyznění bitvy u Kurska jako sovětského vítězství. 

Boje u Prochorovky byly součástí bitvy o Kurský výběžek, která trvala 50 dní a skončila 23. srpna 1943 dobytím Charkova sovětskou armádou. Po Stalingradu to bylo druhé rozhodující střetnutí na východní frontě. Sověti poté definitivně převzali iniciativu a vítězství bylo i dobrým signálem pro spojence na ostatních frontách.

U Prochorovky se podle dříve zveřejňovaných údajů střetlo zhruba 1500 tanků - na 800 strojů sovětské 5. tankové armády generála Pavla Rotmistrova a 700 obrněnců německé 4. tankové armády generála Hermanna Hotha. Ztráty na obou stranách byly obrovské - útočníci přišli o zhruba 350 tanků a asi 10 tisíc vojáků, ztráty Rudé armády byly stejné, nebo dokonce vyšší.

Soudobé ruské archivní zdroje uvádějí, že Rudá armáda přišla 12. července 1943 o 470 ze 670 tanků a samohybných děl, nasazených do boje, zatímco Němci jen o padesátku ze 490 obrněnců. Ztráty Rotmistrovovy 5. gardové tankové armády činily 75 procent, ztráty druhého tankového sboru SS asi 20 procent.

V jednom z vláken FB skupiny Historie válek se Prochorovce věnoval Jaroslav Belák a protože bych podle mého názoru asi jen těžko hledal někoho, kdo o dané problematice ví víc, zde si dovolím část jeho textu citovat:

- Pravdou je, že změnou směru útoku na Prochorovku Němci sledovali jeden cíl - věděli o velkých tankových zálohách Sovětů a chtěli je zničit v bitvě za pro ně výhodných podmínek a pak pokračovat v útoku a definitivně prolomit sovětskou obranu. Sovětské tankové zálohy sice zle pošramotili, ale k průlomu už nedošlo, vývoj na jiných částech tomu zabránil. 

- Nasazení 5. gardového tankového sboru Rotmistrova byl z ruské strany omyl, proběhl bez řádného plánu a přípravy, dokonce po částech a tak to taky dopadlo. Není pravda, že vysoké ztráty ruské velení a Stalina nezajímaly, naopak, již 13. července přibyla vyšetřovací komise, která měla najít viníka vysokých ztrát a ta ho našla v Rotmistrovovi. Tomu útok ovšem nařídil maršál Vasiljevskij, náčelník GŠ a koordinátor akcí voroněžského a stepního frontu v bitvě. Rotmistrovovi hrozilo odvolání, ale Vasiljevskij to během měsíce u Stalina nějak vyžehlil. A tady je základ mýtu - Rotmistrov sepsal zprávu o bitvě kde velmi zveličil počty zejména německých tanků a hlavně jejich ztráty. Pak to byla už jen věc propagandy, kdy se rozhodlo, že toto bude oficiální verze. Po válce byly archivy označeny za tajné a v podstatě toto hlášení Rotmistrova se na dlouhá léta stalo základem oficiálního výkladu bitvy. Rotmistorv uvedl, že se bitvy účastnilo na 1500 tanků. Dokonce sám ve svých pamětech to číslo snížil na 1200, ale žilo si to svým životem a u mnohých, nejen v Rusku, to žije dodnes. Ty počty zpochybnil i Žukov, ale nikdo to slyšet nechtěl. Až otevření archivů (a práce západních historiků) umožnilo uvést vše do reality, ovšem mýtus je tak hluboko zakořeněn, že bude žít i nadále.

Zde si dovolím vsuvku a přikládám popis bitvy od samotného Rotmistrova: „Tanky se po stepi pohybují ve skupinách pod ochranou lesíků a křovin. Výstřely kanonů splývají do mohutného permanentního dunění. Sovětské tanky narážejí v plné jízdě do německých čelních odřadů a prorážejí německou tenkou tankovou frontu. T 34 ničí tanky Tiger palbou z co nejmenší vzdálenosti. Tím eliminují převahu německých protivníků v silnější výzbroji a pancéřování. Vzdálenost mezi tanky obou stran je velmi malá. Není ani prostor, ani čas k odpoutání od nepřítele, opětnému zaujetí bojové sestavy a k pokračování v operaci. Granáty vypalované z krátkých vzdáleností prorážejí jak boční, tak i čelní pancéřování. Na takovou vzdálenost není pancéřování ani délka hlavní rozhodující. Přitom často prudce vybuchuje munice a pohonné hmoty a odtržené tankové věže létají několik desítek metrů daleko. Nad bitevním polem současně propuknou rozhořčené letecké souboje. Sovětští i němečtí letci chtějí pomoci svým pozemním silám vyhrát bitvu. Zdá se, že bombardéry, bitevní a stíhací letouny zůstávají nad úsekem fronty Prochorovka viset. Jeden letecký souboj následuje za druhým. Obloha je brzy plná kouře z mnoha požárů. Na černé a spálené zemi hoří zasažené tanky jako pochodně. Je těžké zjistit, která strana útočí a která se brání. 2. prapor 181. tankové brigády z 18. ts, který útočí po levém břehu řeky Psjol, narazí na skupinu tanků Tiger. Ta okamžitě prapor napadla palbou ze zastávky. Silné a dalekonosné kanony německých tanků jsou velmi nebezpečné. Sovětské tanky proto musejí co nejrychleji zkrátit vzdálenost, aby tuto německou výhodu eliminovaly. Velitel praporu kapitán P. A. Skripkin vydá povel: ‚Vpřed za mnou!‘ První granát velitelského tanku prorazí bok jednoho tanku Tiger. Současně zahájí palbu na Skripkinovu T 34 jiný německý obrněnec. První granát prorazí boční pancíř a druhý zraní velitele praporu. Řidič a radista ho vytáhnou z tanku a uloží do kráteru po granátu. Když se přímo proti nim rozjede jeden německý tank, skočí tankista Alexandr Nikolajev do svého poškozeného a kouřícího tanku, nahodí motor a rozjede se proti nepříteli. T 34 se valí jako hořící koule po bitevním poli. Tiger se zastaví. Hořící tank do něj v plné jízdě narazí. Ozve se detonace, která otřese zemí.“ 

- Co je a co není vítězství je z hlediska hodnocení velmi těžká věc. Ano samotnou bitvu 12. 7. u Prochorovky Němci vyhráli, vůbec nic tím ale nezískali, naopak, museli kvůli němu zastavit svůj postup a ten už, i když z jiných příčin, nikdy neobnovili. Rusové chtěli jeho postup zastavit, co se jim i na den 12. 7. podařilo, dále to už bylo z jiných příčin. Bitva u Prochorovky na výsledek sražení u Kurska velký vliv neměla, spíše žádný a vzhledem ke ztrátám k dalšímu vývoji i negativní, rozhodující byl ale výsledek celé bitvy a tu Němci na celé čáře prohráli, i když ne tak, jak si to sovětské velení malovalo. 

- Bitva u Prochorovky byla jen epizoda v mnohem větší bitvě, v podstatě jeden sbor SS (ne celý) proti jedné tankové armádě (neplést si názvy - německý sbor odpovídal zhruba sovětské armádě, německá divize zhruba sovětskému sboru). Rozhodla celková situace, na severu byl německý postup rychle zastaven, na jihu sice II. tankový sbor SS postupoval, i když 12.7. byl u Prochorovky zastaven, zbytek německých jednotek byl ale zastaven a postup II. sboru SS by mu odkryl křídla. Navíc začala sovětská protiofenzíva a na Sicílii se vyloďovali spojenci - v tu chvíli již bylo i Němcům jasné, že operace selhala. Jinak ten poměr ztrát byl u Prochorovky značný, ale sovětské ztráty v prvních 2/3 války až na výjimky vždy byly podstatně vyšší, než německé, Prochorovka nebyla zas tak výjimečná.

V roce 2019 se i ve velké části našich médií objevily citace z práce britského historika Bena Wheatleyho „A visual examination of the battle of Prokhorovka“, který na základě analýzy dobových fotografií tvrdí, že 12. července Němci ztratili pouze pět tanků Panzer IV, poškozených jich měli maximálně 27. Navíc podle historika zdecimovali sovětské tankové formace. V článku doslova píše, že více než dvě stovky sovětských tanků proměnili v doutnající vraky. ...

I zde bych si dovolil citovat Jaroslava Beláka a jeho pohled na věc:

- V článku zmiňované sčítaní tanků podle fotek Luftwafe je fajn, ... a i když v celku představuje cenný vklad do diskuse, je trochu i zavádějící tím, jak je to napsané. Bitva byla 12. 7. fotky jsou několik z 14. 7, pak 16. 7. a pak ze srpna. Wheatley to tam trochu naznačil, ale sčítat německé tanky na bojišti 2 dny po bitvě je zavádějící - bitevní pole zůstalo Němcům, a ti měli evakuační službu velmi dobře zorganizovanou a tudíž 14. 7. byl s jistotou vše, co se odsunout dalo, již odsunuto, naopak, ruská technika byla na místě. Počet "zničených" německých vozidel určit jednoduše dodnes nejde a ani se to nikdy nepodaří, protože hlášení chybí, jsou jen přehledy stavu techniky k večeru 13. 7. a tam je stav II. tankového sboru -43 bojeschopných vozidel oproti stavu k večeru 11. 7. Jenže divize Das Reich jich měla třeba o 12 více. Problém je v tom, že se do služby vraceli dříve poškozené a následně opravené stroje. Další problém je, že Němci odepsali nenávratně ztracenou opravdu jen tu techniku, kterou se nepodařilo odsunout, a nebo nebylo co odsunout, tj. totálně zničená vozidla. Hodně poškozená se vedli jako v dlouhodobé opravě, a to i ta, co se odesílaly k opravě do Říše, kde ji ale továrna mohla jako neopravitelnou vyřadit. Pro Rusy (a stejně i pro Němce a kohokoliv jiného) byl každý zasažený tank nebo vozidlo nepřítele samozřejmě zničeno. V reálu mohla být řada techniky poškozena a opravitelná. V zásadě záleželo na tom, komu zůstalo bojiště. A Prochorovské pole bylo do 17.7. pod kontrolou Němců (což svědčí i o tom, že to pro Sověty vítězná bitva rozhodně nebyla). Sovětská technika, kdy odhadem polovina strojů na bojišti byla opravitelná, byla ovšem Němci důrazně ničena. Byl na to speciální rozkaz - co nešlo odsunout, lehce opravit a použít, musel být zničeno. Vyčleňovali k tomu speciální demoliční skupiny. Takže v reálu, co zlo na bojišti, o to Rusové definitivně přišli. A to je důvod, proč to tam stojí ještě i v srpnu.

- Nelze zpochybňovat, že to peklo bylo na obou stranách, ale o tom to tady je - počty zničených tanků. Zasažený tank i s mrtvou osádkou nemusí být nutně zničený a může být opraven. Němci prostě celou řadu techniky odtáhly a opravili. Navíc u Prochorovky nebojovali jen tanky a samohybná děla, Němci tam měli poměrně hodně protitankových kanónů a největší ztráty měli právě mezi nimi.

Prameny a doporučené zdroje:

[1] Jaroslav Belák

[2] Исаев А. В. Курская битва. Всё о сражении, решившем судьбу Второй Мировой. — М.: Эксмо: Яуза, 2018.

[3] Исаев А. В. Оборотная сторона преднамеренной обороны: Кромско-Дмитровская операция Центрального фронта // История Курской битвы: проблемы и перспективы исследования и сохранения памяти Сборник научных статей участников Международной научно-практической конференции, посвящённой 75-летию победы в Курской битве. Гл. ред. В. В. Коровин. — М.: Университетская книга, 2018.
[4] Коломиец М. В. «Пантеры» в Курской битве. — М.: Яуза, Эксмо, 2013.

[5] Замулин В. Н. Прохоровка — неизвестное сражение великой войны. — М.: Транзиткнига, АСТ, 2006.
[6] Замулин В. Н. Курский излом. Решающая битва Отечественной войны. — М.: Яуза, Эксмо, 2007.
[7] Замулин В. Н. Засекреченная Курская битва. Неизвестные документы свидетельствуют. — М.: Яуза, Эксмо, 2007.
[8] Замулин В. Н. Забытое сражение Огненной Дуги. — М.: Яуза, Эксмо, 2009.
[9] V. Zamulin. Demolishing the Myth: The Tank Battle at Prokhorovka, Kursk, July 1943: An Operational Narrative. London: Heleon@Company, 2011.
[10] Замулин В. Н. Прохоровка. Неизвестные подробности об известном сражении. Москва: Вече, 2013.
[11] V. N. Zamulin. The Battle of Kursk 1943: The View through the Camera Lens. London: Heleon@Company, 2015.
[12] Замулин В. Н. Курская битва. 70 лет мифов и легенд./Рецензенты д.и.н, профессор К. В. Яценко и д.и.н., профессор В. В. Коровин. Москва: Вече, 2016.
[13] V. N. Zamulin. The Forgotten Battle of the Kursk Salient: 7th Guards Army’s Stand Against Army Detachment Kemp.London: Heleon@Company, 2018.
[14] V. N. Zamulin. Demolishing the Myth: The Tank Battle at Prokhorovka, Kursk, July 1943: An Operational Narrative. London: Heleon@Company, 2018.
[15] Замулин В. Н., Замулин В. В. Мифы и легенды Огненной дуги. Москва. Яуза, 2018.
[16] Замулин В. Н. Забытое сражение Огненной дуги. Москва. Яуза, 2018.
[17] Замулин В. Н. Курск — 43. Как готовилась битва «титанов». Книга 1. Москва. Яуза, 2018.
[18] Valerij Zamulin Prohorovka — Legenda és valóság. Budapest. Peko Publiching, 2018.

[19] https://www.facebook.com/groups/historievalek/permalink/1048674505331150

[20] https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/16161262.2019.1606545

[21] https://function.mil.ru/news_page/country/more.htm?id=12199935@egNews

[22] https://www.vedomosti.ru/opinion/articles/2018/07/20/776023-mif-o-prohorovkoi

[23] http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1470

[24] https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nejvetsi-tankova-bitva-vsech-dob-u-prochorovky-je-mytus-pise/r~2536e6c2a6eb11e9be22ac1f6b220ee8/

[25] https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/bitva-u-prochorovky-rusko-nemecko-die-welt-propaganda.A190712_488519_zahranicni_kha?

[26] https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/tankova-bitva-u-prochorovky-je-mytus-tvrdi-historik-lzete-reaguje-rusko-40289839

[27] https://zahranicni.ihned.cz/c1-66607580-nejvetsi-tankova-bitva-vsech-dob-u-prochorovky-je-udajne-mytus-ztraty-rude-armady-byly-mnohem-vetsi

[28] https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Prokhorovka

[29] https://ru.wikipedia.org/wiki/Сражение_под_Прохоровко

[30] https://en.topwar.ru/160099-kto-pobedil-v-srazhenii-pod-prohorovkoj.html

[31] https://blog.tiger-tank.com/incombat/prokhorovka-myth-largest-tank-battle/

Kalendárium, 1. červenec 1646

Ve středu 1. července 1646 se narodil Gottfried Wilhelm von Leibniz - německý filosof, vědec, matematik a teolog píšící převážně v latině a francouzštině. Je považován za polyhistora a univerzálního génia.

Gottfried Leibniz

Autor textu: Mgr. Magda Králová

https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1234/leibniz

Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku jako syn váženého universitního profesora. Otec mu však již v necelých šesti letech zemřel. Leibniz měl neuvěřitelné nadání. Již ve čtyřech letech uměl číst, ve dvanácti znal výborně latinsky a začal se studiem řečtiny, jako patnáctiletý studoval filozofii a práva nejprve v Lipsku, později v Jeně. Zajímal se o teologii a matematiku. Bohužel musel na promoci čekat až do roku 1666, protože byl pro svůj věk na univerzitě v Lipsku odmítnut. Doktorát mu udělila univerzita v Altdorfu u Nürnbergu. Spisem o reformě právnictví vzbudil pozornost kurfüsta z Mainzu, barona Boineburga. Jako jednadvacetiletý doktor práv u něj nastoupil k právnickým pracem. Pro neobyčejnou všestrannost dostával těžší a těžší úkoly ve státní službě. Leibniz měl však vyšší cíle. V té době si na Německo, hlavně na Strasburg, dělal zálusk Ludvík XIV. Leibniz vypracoval tajně pamětní spis, který obsahoval rady k dobytí Egypta. Spis byl předložen v Paříži v roce 1672, kde Leibniz vystupoval v roli radního města Mainzu. Nicméně neměl úspěch. Při této příležitosti byl uveden v nejváženější pařížské kruhy. Poznal se tu se slavným nizozemským matematikem a fyzikem Christianem Huygensem. V roce 1676 odešel Leibniz jako vévodský knihovník a dvorní rádce do Hannoveru. Navázal také kontakt s ruským carem Petrem Velikým, kterému přednesl dalekosáhlé plány na podporu věd a na kulturní výměnu mezi národy.

Během pobytu v Paříži často pobýval v místních knihovnách, kde objevil poznámky k sestrojení počítacího stroje, který vynalezl Blaise Pascal. Na základě jeho poznatků sestrojil výpočetní mechanický stroj na principu otáčivého válce, který pomocí soustavy zubů na svém obvodu přesouval ve správném okamžiku páky z pozice jednotek na desítky, z desítek na stovky atd. Stroj byl dokončen v roce 1673 a jeho cena se vyšplhala na závratných 24 000 tolarů. Bylo jím však možné sčítat, odečítat, násobit, dělit a počítat třetí odmocniny.

V roce 1673 se Leibniz vydal do Londýna, kde v Royal Society předvedl svůj počítací stroj. Jeden z nejstarších členů Royal Society, Robert Boyle, dal Leibnizovi příležitost k výměně myšlenek. Pro svůj skromný přístup a samozřejmě pro své znalosti byl jmenován členem, rok po Isaacu Newtonovi. Po dvouměsíčním pobytu se vrátil do Paříže, kde zůstal další tři roky. Byl však stále v kontaktu s Royal Society, se kterou si písemně vyměňoval poznatky z matematiky.

Významným Leibnizovým objevem jsou nekonečné řady. Ještě za svého pařížského pobytu objevil, že kdybychom sečetli nekonečnou řadu

1 - 1/3 + 1/5 - 1/7 + 1/9 - ...

a výsledek bychom násobili čtyřmi, dostali bychom Ludolfovo číslo. Leibniz také položil základ k teorii determinantů, přesněji řečeno byl jedním z objevitelů zvláštního matematického výrazu, který později přispěl ke vzniku jednoduchého algoritmu pro řešení soustav rovnic o několika neznámých.

Leibniz se také zabýval otázkou sestrojení tečen k daným křivkám. Tady si uvědomil, že tečna je jakýsi mezní případ sečny, když se totiž její dva sousední průsečíky s křivkou k sobě stále více a více přibližují, až je jejich vzdálenost nekonečně malá. Z této představy pak vybudoval algoritmus, který téměř mechanicky, pouze na základě několika málo jednoduchých vzorců, dovoluje vypočítat směr tečny v libovolném místě křivky. Vznikla nová početní operace, které dnes říkáme derivace. Je základní operací infinitezimálního počtu. Tehdy také Leibniz zjistil, že existuje postup přesně opačný k derivacím a že je vhodný pro výpočet obsahů obrazců jakkoli křivých. Tato operace byla nazvaná integrování. Koncem svého pobytu v Paříži měl již téměř propracovaný diferenciální počet, ale zatím ho sdělil jen nejužšímu kruhu v Londýně a Paříži. V roce 1682 byl založen časopis Acta Eruditorum, kde Leibniz postupně publikoval svoje práce o infinitezimálním počtu.

V roce 1676 přijal pozvání na dvůr vévody Johanna Friedricha z Hannoveru, s nímž byl již delší dobu v písemném kontaktu. Cestu zpátky zvolil přes Holandsko a Anglii. Během týdenního pobytu v Londýně nahlédl do Newtonových spisů, které obsahovaly také základy diferenciální počtu.

Po vzoru Académie des Sciences prosadil v roce 1700 založení obdobné vědecké společnosti v Berlíně a stal se jejím prezidentem. Ke konci života byl málo uznáván a ctěn. Zemřel v 70ti letech sám a opuštěný. Truchlil nad ním pouze jeho sekretář. Až za 50 let byl jeho hrob v Hannoverském chrámu vhodně označen.

Použité zdroje

[1] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.

[2] RICHTEREK, L. Filozofické problémy přírodních věd. Univerzita Palackého: Olomouc, 2008. ISBN 978–80–244–2009–7.

[3] Historie elektřiny a magnetismu. Konstrukční elektronika A Radio, 2002, č. 6. ISSN 1211–3557.

[4] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.

edit: Sat 17 Apr 2021 06:56:31 PM CEST

Kalendárium, 24. červen 1942

Ve středu 24. června 1942 časně odpoledne, byla v důsledku heydrichiády byla vyvražděna a vypálena osada Ležáky na Chrudimsku. Byla to nacistická odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše. Obsluhoval ji parašutista Jiří Potůček ze skupiny Silver A, která se účastnila atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Dne 24. června 1942 ráno vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli vydat gestapákům policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem. Proběhla kontrola policejních přihlášek. Nacisté soustředili obyvatele, většinou dělníky z lomů, u silnice probíhající osadou. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 47 starců, mužů, žen a dětí. Načež v osadě rabovali. Poté jednotlivá stavení zapalovali. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic. Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.

[1] http://www.lezaky-memorial.cz/pamatnik/pietni-uzemi/historie-osady-lezaky/  

Sergej Makarovič Kramarenko, † 21. květen 2020

Včera, 21. května 2020, ve věku 97 let, zemřel sovětský stíhací pilot, Hrdina Sovětského svazu, Sergej Makarovič Kramarenko. S létáním začal v roce 1940, kdy začal navštěvovat Moskevský letecký institut. Na podzim téhož roku vstoupil do Dzeržinského aeroklubu mětsa Moskvy. V březnu následujícího roku byl odeslán do Borisoglebského vojenského leteckého učiliště pilotů, kterou úspěšně zakončil v červenci 1942. Poté byl převelen k 1. ZAP (záložní letecký pluk) v Arzamasu, kde svůj letecký výcvik zakončil. Jako stíhací pilot se od srpna 1942 účastnil Velké vlastenecké války. Jeho první první bojovou jednotkou se stal 523. IAP (303. IAD), vyzbrojený letouny Lavočkin La-5. V červnu následujícího roku byl převelen k 19. IAP (269. IAD), který byl později přejmenován na 176. GIAP, létal zde na letounech Lavočkin La-5 a La-7. V roce 1944 byl sestřelen a padl do zajetí, ale byl osvobozen a vrátil se ke své jednotce. Během války absolvoval celkem 66 bojových letů, účastnil se 26 vzdušných soubojů, ve kterých měl získat celkem dva jisté sestřely a 10 letounů ve spoluúčasti, dále sestřelil jeden balón. Archivní dokumenty však zatím potvrzují 1+1 sestřelu. Po válce dál sloužil u 176. GIAP (324. IAD), kde se přeškolil na proudovou techniku. Nejdříve létal na letounech Jakovlev Jak-15 a později se přeškolil na legendární stroj Mikojan-Gurjevič MiG-15. V prosinci byl s plukem převelen do Číny a v období od 1. dubna 1951 do konce ledna následujícího roku se účastnil leteckých soubojů nad Severní Koreou. Zde absolvoval celkem 104 bojových letů, účastnil se 42 vzdušných soubojů, ve kterých sestřelil celkem 13 nepřátelských letounů. Vyhláška prezidia Nejvyššího sovětu SSSR mu byla 10. října 1951 udělena Zlatá hvězda (№ 9283) Hrdiny Sovětského svazu. Po návratu dál sloužil v letectvu. Do zálohy odešel 29. května 1981 v hodnosti generálmajora letectva.

Seznam sestřelů Sergeje Makaroviče Kramarenka:

523. IAP *)

23. 02. 1943 Fw 190A-3 (původně neověřen, ale v r. 1966 ověřen V. Dymičem)

14. 05. 1943 Fw 190A ve spoluúčasti

21. 04. 1943 Fw 190 ve spoluúčasti

01. 06. 1943 balón

176. GIAP: *)

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

12. 02. 1945 Fw 190 ve spoluúčasti

16. 04. 1945 Fw 190A

176. GIAP v období od 01.04.1951 až 01.02.1952:

12. 05. 1951 F-80C

02. 06. 1951 F-86A

17. 06. 1951 F-86A

23. 06. 1951 F-86A

11. 07. 1951 F-86A

29. 07. 1951 F-86A

12. 09. 1951 F-80

22. 09. 1951 F-86A

30. 10. 1951 F-84E nepotvrzeno

01. 12. 1951 "Meteor" F.8

01. 12. 1951 "Meteor" F.8

12. 01. 1952 F-86E

12. 01. 1952 F-86E

16. 01. 1952 F-86E

17. 01. 1952 F-86E nepotvrzeno

   

*) Michail Bykov ve své monografii Все асы Сталина 1936 – 1953 гг. z roku 2014 uvádí pouze dva dochovanými dokumenty zaevidované sestřely:

20. 03. 1943 ¼ Ju 87

14. 04. 1946 Fw 190

MiG-15bis, № 111035, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. GIAP, letiště Andun, 12. duben 1951.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 2. esk. 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu dosáhl minimálně tří ze svých třinácti potvrzených sestřelů a sám byl sestřelen 17. ledna 1952.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, velitel 2. esk. 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu Sergej M. Kramarenko dosáhl tři ze svých třinácti potvrzených sestřelů a sám na něm byl 17. ledna 1952 sestřelen. Nestandardní modrá „pilotka“ na směrovce byla v tomto období označením velitele 2. eskadrily 176. GIAP.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. GIAP, červen 1951. Na tomto letounu dosáhl 17. 6. 1951 sestřelu F-86A, № 49-281, Glenn T. Eagleston.

MiG-15bis, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. IAP, podzim 1951.

MiG-15bis, № 0715329, kapitán Sergej Makarovič Kramarenko, 176. IAP, letiště Andun, květen 1951 – leden 1952.

Prameny a  literatura:

[1] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4

[2] Крамаренко, Сергей: Против «мессеров» и «сейбров», В небе двух войн, Эксмо, Яуза, 2007 г.

[3] Kramarenko, Sergej Makarovič: Lovec, Vzpomínky sovětského stíhacího esa, účastníka vzdušných bojů II. světové války a války v Koreji, Svět křídel, Cheb 2008. 

[4] Kramarenko, Sergei: The Red Air Force at War: Air Combat Over the Eastern Front and Korea: A Soviet Fighter Pilot Remembers, Pen & Sword Aviation, 2008, ISBN-10: 1844157350, ISBN-13: 978-1844157358.

[5] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999, ISBN-10: 5-7221-0253-9, ISBN-13: 978-5722102539.

[6] Сейдов, И.: Красные дьяволы в небе Кореи. Советская авиация в войне 1950-1953 гг. Хроника воздушных сражений, Яуза - Эксмо 2007, ISBN: 978-5-699-19160-4.

[7] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2010.

[8] Seidov, Igor: Red Devils over the Yalu: A Chronicle of Soviet Aerial Operations in the Korean War 1950-53, Helion Studies in Military History (Book 26), 2014. ISBN-13: 978-1909384415

[9] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.

edit: Wed Apr 10 11:31:05 PM CEST 2024