Focke-Wulf Fw 190 byl jedním z nejlepších německých stíhacích letounů druhé světové války. Jeho vývoj začal v roce 1937 pod vedením Kurta Tanka jako alternativa k Messerschmittu Bf 109. První prototyp vzlétl 1. června 1939 a letoun se do služby u Luftwaffe dostal v roce 1941. Poháněl jej hvězdicový motor BMW 801, který poskytoval vysoký výkon a spolehlivost.
Základní verzí byla Fw 190A, která prošla řadou vylepšení až po verzi A-8 s posílenou výzbrojí čtyř kanónů MG 151/20 a dvou kulometů MG 131. Pro boj ve velkých výškách byla vyvinuta verze Fw 190D s prodlouženým trupem a kapalinou chlazeným motorem Junkers Jumo 213. Specializované varianty zahrnovaly Fw 190F a G pro útočné mise proti pozemním cílům.
Fw 190 se osvědčil na všech frontách. Na západní frontě byl účinným protivníkem spojeneckých stíhaček, zejména Spitfirů a P-47 Thunderbolt. Během spojeneckých bombardovacích náletů nad Německem byl Fw 190 jedním z klíčových letounů obrany Říše, přičemž některé stroje nesly výzbroj upravenou speciálně pro ničení těžkých bombardérů B-17 a B-24. Na východní frontě se s ním úspěšně bojovalo proti sovětskému letectvu, kde si díky své odolnosti a silné výzbroji získal respekt ruských pilotů.
V závěru války byla Fw 190 nasazena v jednotkách Jagdgeschwader i Schlachtgeschwader, kde sloužila nejen jako stíhací letoun, ale i jako účinný bitevník proti sovětským tankovým formacím. V dubnu 1945 byla v boji stále aktivní i přes kritický nedostatek paliva a zkušených pilotů. Celkem bylo vyrobeno přibližně 20 000 kusů Fw 190 ve všech verzích. Jeho vynikající letové vlastnosti a bojová účinnost z něj činily jeden z nejlepších stíhacích letounů své doby.
