Neděle 18. srpna 1940 se do dějin zapsala jako „The Hardest Day“ / „Nejtěžší den“
Nebyl to první ani poslední den bitvy, jež vstoupila do dějin jako bitva o Británii. Vzpomíná se však na něj jako na den nejtěžší. Z dobrého důvodu - obě strany utrpěly oné neděle 18. srpna 1940 těžké ztráty. Britská RAF přišla o 63 letadel a 10 pilotů, dalších 19 bylo zraněno. Německá Luftwaffe dopadla ještě hůř: 70 zničených letadel, 94 zabitých letců a další 65 zraněných či zajatých. A britské nebe si nepodmanila.
Jako vrchol letecké bitvy o Británii se oficiálně připomíná 15. září 1940, kdy se při obřím náletu Luftwaffe nad Londýn postavily na zuřivý odpor všechny tři stíhací skupiny RAF současně, které čelily více než 150 nepřátelským stíhačkám, poskytujícím podporu obrovské mase bombardérů.
Přestože britští piloti čelili vzdušné převaze, nedovolili nepříteli ochromit britskou protivzdušnou obranu a během celodenního boje ho připravili nejméně o 56 letadel, což byl zřejmý důkaz, že se Němcům nepodařilo a nepodaří ovládnout britské nebe. Byl to jeden z významných faktorů, vedoucích Hitlera k rozhodnutí odložit invazi do Británie na neurčito.
Jakkoli byl však tento den pro britské královské letectvo tvrdý, poválečné studie britských a německých záznamů odhalily, že jeden den byl ještě těžší. Svou nejurputnější a co do ztrát nejsmrtelnější bitvu museli britští a spojenečtí piloti vybojovat v neděli 18. srpna 1940.
Do akce se poprvé zapojili také stíhači z československé 310. stíhací perutě, kteří vzlétli z Duxfordu ke svému prvnímu bojovému vzletu. Nesetkali se však s nepřítelem, takže z nebezpečného dne vyvázli beze ztrát.
Nálety mezi časem na oběd a časem na čaj
"Mezi časem na oběd a časem na čaj provedla Luftwaffe tři velké nálety," píše s typicky anglickým vymezením doby (mezi polednem a pátou odpoledne) britské RAF muzeum.
Šlo o akce první a třetí smíšené skupiny bombardérů Dornier Do 17, Junkers Ju 88 a Heinkel He 111, které doprovázely stíhací letouny Messerschmitt Bf 109 a B 110, a druhé skupiny střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 Stuka, opět doprovázených "Béef stodevítkami".
Cílem Němců bylo definitivně zlomit britskou protivzdušnou obranu, takže všechny tři nálety směřovaly proti letištím. Sto osm bombardérů napadlo letiště Kenley a Biggin Hill, další napadly letecké základny Gosport a Ford, letiště na ostrově Thorney, letecké základny v Hornchurchu a North Wealdu a radarovou stanici v Polingu.
Tato poslední vlna, čítající celkem 109 bombardérů doprovázených 140 stíhačkami, se však až nad cíl nedostala, protože jí ho zakrývaly mraky. Musela se proto za letu otočit a bomby vysypat "naslepo" bez způsobení větších strategických škod. Tato skutečnost však nic neubrala na urputnosti leteckých soubojů, které probíhaly po celé její trase.
Sestřelí vás? Zpátky do vzduchu
Podle poválečných studií se bojů tohoto dne zúčastnilo na německé straně kolem 2200 příslušníků leteckých posádek, které provedly během jediného odpoledne na 850 útoků, jak proti cílům na zemi, tak i ve vzduchu.
Británie musela této obrovské síle čelit schopnostmi pouhých 600 stíhacích pilotů. Ti však byli maximálně motivováni a i po vystřílení munice či dočerpání leteckého benzínu byli schopni velice rychle přistát, přetankovat, doplnit střelivo a vrátit se zpátky do boje. Přestože byl jejich počet proti celkové síle nepřítele ani ne třetinový, dokázali tak oné neděle provést 927 bojových vzletů a opakovaně působit nepříteli těžké ztráty.
Na jejich urputnost a nelítostnost doplatily zejména německé střemhlavé "štuky", pro něž neděle 18. srpna 1940 znamenala derniéru: Britové sestřelili při odpoledním německém náletu hned 17 těchto strojů a k zemi poslali také osm Messerschmittů, které je měly chránit. Sami za tento zuřivý obranný protiútok zaplatili jen pěti sestřelenými stíhačkami, přičemž tři piloti sestřelení přežili.
Němci si před touto bitvou hodně slibovali i od své nejmodernější stíhačky, dvoumotorového Messerschmittu Bf110, ale ukázalo se, že jejich vlajková stíhací loď nestačí britským hurikánům a spitfirům. Němce také omezovalo množství paliva, které jim umožňovalo setrvat v leteckém boji po výrazně nižší dobu, pak se nezbytně museli odpoutat.
První německá skupina těžké stíhací perutě ZG 26 "Horst Wessell", vybavená právě "sto desítkami", tak při jediném britském protiútoku přišla o šest svých letadel.
V protiútocích pomohla Britům hodně jejich radarová síť vybudovaná kolem anglického a skotského pobřeží schopná zachytávat přílet letadel z kontinentální Evropy. Největší účinnost měla pro letovou hladinu kolem šesti tisíc metrů, na níž byla schopná detekovat nepřátelská letadla až na vzdálenost přes sto mil.
Den plný těžkých ztrát
Vyčerpávající střetnutí si nakonec vyžádalo na britské straně celkem 63 zničených letadel a dalších 39 poškozených. V bitvě padlo deset britských pilotů, většina z nich zahynula v boji o letiště Kenley. Dalších 19 britských pilotů bylo zraněno.
Luftwaffe však dopadla ještě výrazně hůře: za jediné odpoledne přišla zhruba o 70 letadel, dalších 31 se sice dokázalo vrátit na území okupované Německem, ale bylo silně poškozeno. V bitvě padlo 94 členů německých posádek, dalších 65 bylo zajato nebo zraněno. Německé letectvo začalo krvácet a šance na úspěšnou invazi na britské ostrovy se pomalu ztrácela do nenávratna.
Autor: Jaroslav Krupka
https://jablonecky.denik.cz/zpravy-ze-sveta/bitva-o-britanii-nejtezsi-den.html
