Vinařská 50

Včera ráno nás čekalo opravdu ranní vstávání. Mezi šestou až sedmou jsme už museli vyrazit autem směrem na Šatov, kde nás čekal 10. ročník cyklistického padesátikilometrového závodu ze Šatova do Šatova – Znovín Cup, vinařská padesátka. Při brouzdání po internetu jsem před týdnem narazil na stránky závodu a zaujaly mě tam některé z kategorií, obzvlášť "rodinný/smíšený tým". Nakonec jsme ukecali i Cackovi, že se tam přihlásíme a vyrazíme i s našimi ratolestmi ve vozíku.
My jsme se vykopali z postele něco před pátou hodinou a začali dochystávat věci, připravovat a balit jídlo pro Klárku. Nakonec došlo i na předčasné buzení Klárky, ale zvládla to dobře a bez pláče. Cesta do Šatova byla poměrně pohodová, neboť po ránu nebyly silnice vůbec zasekané, takže jsme si mohli dovolit skrz Brno projíždět i přes Úvoz :-) Čím jsme se blížili ke Znojmu, začalo se objevovat čím dál víc vozů s koly. Skrz Šatov se už nedalo pomalu projet. Letos se totiž přihlásilo rekordních 1500 účastníků. Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti a zatímco Evka krmila a připravovala Klárku na jízdu, já jsem spolu s Pepou Cackem vyrazil pro čísla a čipy. Své číslo a čip získala i Klárka. Bohužel jsme si špatně přečetli propozice, takže místo na kolo jsme čipy jen "pohodili" do vozíku.

Závod začínal v 9:30 a vzhledem k počtu účastníků byl start rozdělen do tří vln:

• 1. vlna – do ní jsou zařazení závodníci dle rozhodnutí pořadatele. Startovní čísla 1 – 150 + čísla potvrzená ředitelem závodu.
• 2. vlna – ostatní účastníci
• 3. vlna – na vedlejší cestě – rodinné týmy – s ohledem na bezpečnost dětí.

My jsme vyráželi z bezpečného posledního místa, ale postupně jsme se probojovávali do předních a předních pozic. :-) Nakonec se na startu objevilo minimálně pět "závodních" vozíků. Jeden Azub (Pepa Cacek s rodinou), jeden dětský vozík Chariot a tři Croozery (náš nový model a dva starší).
Musím říct, že nejednou mi na trase připadalo, že ani "vrcholoví" závodníci nedostávali od diváků takové ovace, jako naše závodní vozíky.
Trasa byla místy opravdu dost náročná. Poměrně pěkné asfaltové cyklostezky se střídaly s hliněnými či travnatými polňačkami, čas od času se objevila kamenitá cesta. Asi nejhorší to bylo na travnatých úsecích, na tom měkkém povrchu se s vozíkem jelo opravdu ztěžka, natož když se objevilo nějaké stoupání. Přesto to ten náš vozík a hlavně Klárka v něm zvládali dobře. Klárka věrna své tradici po pár kilometrech úspěšně usnula, a tak jsem se snažil tomu přizpůsobit svou jízdu. Asi do dvacátého kilometru jsme jeli spolu s Cackama společně. Pepa měl náš obdiv, neboť měl svou Klárku na sedačce za sedátkem a Ondru ve vozíku a jeden úsek jsem měl problém s ním držet krok. Pak se mi ho ale podařilo opět předjet a nakonec jsme jim nějak neplánovaně ujeli.
Asi nejtěžší úsek nás čekal kolem poloviny trasy. Terén byl dost kopcovitý a časomíra v polovině trasy vycházela na Starý kopec nad Konicemi. Tam jsme měli trošku strach, že Evka píchla zadní kolo, protože bylo najednou nějaké poloprázdné. Tak jsme u lesa udělali kratší zastávku a já dopumpoval Evce kolo a naštěstí se nemuselo převlíkat. Mezi Konicema a Havraníky byl opravdu hnusný úsek. Nakonec jsme to ale i s vozíkem zvládli a dokoce jsme ani jednou nemuseli slízat z kola, narozdíl od některých jiných účastníků, kteří jeli navíc nalehko. Jen v Popicích mi na jedné kamenné plotně podklouzlo kolo, tak jsme musel kolu a vozíku pomoct nohou na zemi :-)
Zhruba na třicátém kilometru byla občerstvovací stanice u vjezdu do jedné ze Znovínských poboček u Fládnitzského vřesoviště. Jak jsem se dozvěděli na 23. stanovišti, byli jsme prvním vozíkem, co tudy projel.
Tam nás ale potkala kalamita. Nakonec jsme přeci jen píchli a co čert nechtěl, tak na nejnepříjemnějším místě - kolo u Klárčina vozíku. Osudným se nám stal jeden růžový trn. To jsme ale dost podcenili. K horským kolům s sebou vozíme náhradní duše, ale k vozíku jsem to zatím jaksi nestihl. Tak jsem spoléhal na lepení, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nenapravitelnej. Lepidlo vydrží ať otevřené nebo zavřené max. jednu sezónu, a i když mě podobná věc potkala přede dvěma léty na deskriptivářské konferenci na Vysočině, nepolepšil jsem se a nekoupil jsem před začátkem letošní sezóny nové lepidlo a to staré mi zatím "zhlenovatělo" :-) Zkoušeli jsme další cyklisty, ale buď neměli lepení vůbec, nebo na tom byli s lepením stejně jako my :-( A tak jsem mezi tím aspoň pomohl jedné cyklistce spravit řetěz, který se ji přetrhnul. Nakonec nás dojel druhý Croozer, co jel za námi a pán se ukázal být opravdu moc ochotný a hodný. Sice měl prý i lepení, ale nakonec vytáhl náhradní duši pro Croozera a daroval nám ji, ať se s tím dlouho nepářeme. Když jsme už měli defekt opravený, tak nás pořadatelé opravdu naštvali. I když měli v propozicích, že závod bude probíhat až do 15:30, tak nás právě na 23. stanovišti dojelo auto, které už ve 12:30 sklízelo ukazatele a hned po něm jelo auto, které sváželo pořadatele, kteří na významných místech ukazovali směr cesty.
Nejdříve jsme se rozhodli pokračovat dál, protože naštěstí aspoň fábory zůstaly. Ale protože se po překročení Rakouských hranic začalo najednou zatahovat, řekli jsme si, že po těch peripetiích s píchlým kolem a pořadateli to vzdáme a vydali jsme se podél hranice po cyklostezce do Šatova do cíle.
Tam jsme od pořadatelů dostali každý tašku s dárky. Obzvlášť Klárka asi ocení půllitrovou lahev vína od Znovínu Znojmo nebo tričko velikosti XL :-) Pravdou je, že víno nám udělalo opravdu radost, jednalo se totiž o celkem tři lahve Veltlínu zeleného s přívlastkem výběr z hroznů, ročník 2005. Víno bylo lahvováno pro Terrior Club a má své vlastní číslo. Jo, jo... už se těšíme na ty příjemné večery nad sklenkou správně vychlazeného veltlínku.
Každý účastník také dostal i "potravinový lístek" na "hlavní jídlo, uzeninu a koláč". K jídlu se podávalo kuře s rýží a rajčatový salát. Zde však podle mě pořadatelé podcenili počet účastníků, protože jeden stan s jídlem jen stěží mohl v reálném čase uspokojit 1500 účastníků.
Během vyhlašování výsledků jsme se ale spolu s Cackama vydali směrem ke Chvalovicím, kde jsme si domluvili návštěvu v Bílém sklepě rodiny Adámků. Dokonce i Štěpánka přijela kvůli naší návštěvě o den dřív. Sice jsme neplánovali dělat nějaké větší nákupy, ale nakonec jsme neodolali. Pro souseda jsem na jeho přání koupil Veltlína zeleného pozdní zběr, Evku zase oslovilo André, no a já neodolal "rýňáčku", také pozdní sběr. Už, když ho paní Adámková nasála do koštýře a nalila mi do koštovačky, mi po prvním zavonění bylo jasné, co si koupím. A po prvním ochutnání bylo i definitivně rozhodnuto :-)
Myslíme si, že se výlet nakonec opravdu moc povedl. Počasí nám přálo a i když jsme nakonec neujeli celou padesátku, tachometr se zastavil na pěkných 38,24km a vzhledem k tomu, že mám pořád špatně nastavenej tachometr, to možná na této délce bylo o dva klometry více. Také to pro nás byla dost velká zkušenost co se výdrže týká. Nejen co zvládne Klárka, která byla zase naprosto úžasná a ani jednou nefňukla a buď to prospala nebo se spokojeně dívala všude kolem a spokojeně pobrukovala, ale i vozík Croozer, který ukázal, že obstojí i v poměrně dosti náročném terénu.

Při pohledu na startovní listinu jsme také zjistili, že Klárka byla se svými skoro devíti měsíci bezpečně nejmladší registrovanou účastnicí závodu, ihned následována Klárkou Cackovou :-)

• čistý čas jízdy: 2:43:03
• celková délka ujeté trasy: 38:24 km
• průměrná rychlost: 14,0 km/h
• maximální rychlost: 43,0 km/h (tak to se muselo stát asi při sjezdu do Nového Šaldorfu a já se omlouvám za porušení zákona, jinak s Klárkou se snažím jezdit hodně bezpečně a snažím se nepřekročit 30 km/h na dobré a přehledné trase)
  

Rodinné pasy

Tento týden nám také po poměrně dlouhé době došly rodinné pasy. Jedná se o projekt, který je určen pro rodiny (i neúplné), alespoň s jedním dítětem do 18 let. Registrace je ZDARMA. Do projektu se už po Jihomoravském kraji připojily i další kraje (Olomoucký, Vysočina, Zlínský, Pardubický a Ústecký).

Slevy nabízené v projektu Rodinné pasy mohou držitelé karet využívat jak v celé České republice, tak i na Slovensku a v oblasti Dolního Rakouska. Ke dnešnímu dni je k dispozici síť 7800 poskytovatelů v ČR a na Slovensku. V Rakousku nabízí své slevy od prvního července roku 2006 celkem 769 společností a subjektů. Obecně jsou připraveny slevy v následujících oblastech:

• kultura
• volnočasové aktivity
• spotřební nákupy (oděvy, elektronika, sportovní potřeby)
• ostatní služby (restaurace, ubytování, dovolené).

Počet firem napojených do systému rodinných pasů se dále rozšiřuje. Jedním z cílů projektu je v tomto roce nejen navýšit počet poskytovatelů, ale také posunout slevy na takovou výši, aby jejich prostřednictvím došlo k maximálnímu finančnímu efektu.

viz http://www.rodinnepasy.cz/vyuziti-pasu

Plaváček

Toto pondělí Klárka úspěšně zakončila svůj první kurz plavání. Navštěvovala Filia klub v Brně-Lesné a moc si to tam užívala. A protože se jí tam strašně moc líbilo, rozhodli jsme se, že v tom plavání budeme pokračovat, takže jsme ji hned přihlásili na následující poprázdninový kurz. Ale aby ani přes prázdniny nezahálela, Evka ji přihlásila na týdenní intenzivní kurz plavání od 28. července do 1. srpna. Jinak dál počítáme s tím, že při našich návštěvách u babičky s dědou v Hořicích s ní budeme chodit i do Hořického bazénu, který se také "osvědčil".
Tento týden se konečně zase umoudřilo počasí, a proto jsme ve středu zase vyndali na balkón Klárčin bazének, a tak v něm zase po delší době mohla Klárka dovádět. Nakonec tam šupla hned dvakrát, obzvlášť druhá - odpolední, návštěva stála za to... Vlezla si na balkón a oblečená lezla kolem bazénku. Ručkou zkoušela, jaká je voda, a i když byla už hodně studená, vlezla si do bazénku i v oblečení a s plínkou, ale vůbec jí to nevadilo. Dokonce si pak i způsobně sama "vyprala" své tričko :-)

Zwycięstwa pilotów myśliwskich Polskich Sił Powietrznych na Zachodzie 1940-1945

Název: Zwycięstwa pilotów myśliwskich Polskich Sił Powietrznych na Zachodzie 1940–1945
Autor: Jacek Kutzner
Vydavatel: Oficyna Wydawnicza „Auditor“
ISBN: 83-86100-80-X, 978-83-86100-80-X
Cena: 39,00 zł (http://orb.polishaf.pl/)

Jste-li milovníky různých seznamů, přehledů, tabulek a statistik, bude pro vás tato publikace opravdovou lahůdkou. Na 164 stranách vás čekají sestřely polských pilotů na západě, setříděné podle různých kategorií (abecedně, chronologicky, podle perutí, ...). Opravdovým grálem je pro všechny badatele druhá polovina knihy, kde na dalších 179 stranách naleznete fotokopie archivních materiálů (Combat Reportů, výkazů letů a dosažených vítězství či kopií zápisníků letů). Na samý závěr se můžete těšit na 33 stran s celkem 93 fotografiemi polských pilotů, jedná se převážně o portréty. Všechny fotografie jsou v dobré kvalitě na lesklém papíře. Jedná se zatím o nejucelenější dílo věnované sestřelům polských pilotů v rámci RAF a USAAF.

Bílým místem podle mého názoru nadále zůstává seznam sestřelů V-1. Velení RAF sice 5. července 1944 rozhodlo, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche (která dopadne do vody) bude započítávána jako sestřel jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zničená nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepř. letounu, je však smutnou pravdou, že tento systém započítávání letounových střel coby „sestřelených letadel“ do celkového skóre stíhačů RAF se neujal. Většina autorů je uvádí buď odděleně, nebo vůbec. U takto koncipované publikace bych však k dané problematice čekal alespoň zmínku. Přitom právě polské perutě patřily v boji s V-1 k těm velice úspěšným.
Stejně tak u sestřelů 307. perutě by podle mého názoru měla být uvedena i jména střelců případně radiových operátorů, tady člověk opět musí sáhnout „někam jinam“. Především u sestřelů dosažených na Defiantech to byla právě dávka z kulometů ovládaných střelcem, která zasadila smrtelný úder nepřátelskému letounu. Jedná se sice o ustálený systém zavedený Stíhacím velitelstvím (Fighter Command), ale po téměř sedmdesáti letech bych čekal již trošku jiný přístup.
Pilota Bostonů Mk.III F/O Reymer-Krzywického autor v celé publikaci chybně zařazuje do 32. perutě, i když ta byla v době jeho sestřelů vyzbrojena letouny Hawker Hurricane Mk.IIC. Správně má být uvedeno 23. Night Fighter Squadron. Taktéž v knize chybí jeho křestní jméno – Stanisław.
I přes výše uvedené „nedostatky“ patří tato kniha k opravdu velice zdařilým a nezbývá než se těšit na další dva připravované díly, z nichž první má být věnován létajícímu personálu a druhý stíhacím perutím Polskich Sił Powietrznych na západě.

Jan Šafařík
publikováno v Revi č. 71, květen 2008

ModellBrno 2008

V sobotu 21. června 2008 se v areálu Veletrhy Brno, a.s. pavilon H uskutečnil 15. ročník evropského setkání modelářů Modellbrno 2008. Už je to pár let, co jsem pověsil modelařinu na hřebík a pokud nějaký volný čas mám, tak ho věnuji už jen letecké historii. Přesto každoročně neodolám a vyrazím se podívat na evropskou modelářskou špičku. Zatímco já jsem modelařil jen "drnovou" ligu, tak zde se můžete setkat se skutečnými skvosty, někdy je až k nevíře, co se dá vymodelařit. Je pravda, že když se člověk podívá, jaké se používají pomůcky, tak se to 21. století projevuje i zde. Zde vám přikládám odkaz na fotogalerii, kterou jsem nafotil na letošním ročníku.

Sloní noha

Jak se již včera zmínila Evka, měl jsem to "štěstí", že letos při mé vůbec první procházce na boso po několika krocích mě džogla včela. Jenže tahle Včelka Mája, co si urvala prdýlku, když mi pod pravý ukazovák bodla žihadlo, musela být nějaká zmutovaná :-( Asi se napájela vodou z Brněnské přehrady, jinak si to nedokážu vysvětlit. Dneska ráno jsem se totiž probudil se sloní nohou, měl jsem ji oteklou od prstu až ke kotníku. No a teplota 37,9^oC také není po ránu to pravé ořechové. Naštěstí mi snad už začíná noha splaskávat.

Asi jak stárnu, tak se přidávají alergie na další věci. Už jsem měl několik žihadel od včel i vos, ale takovouhle reakci jsem ještě nezažil :-(

Extrémy na príglu

Dneska bylo tak krásně, že jsem rezignovala na úklid a sama naplánovala na odpoledne výlet na kolech. Měl být jenom krátký a pohodový, ale věděli jsme, že nás čekají dva terénní extrémy. Jeden hned na začátku a druhý na samém konci trasy.
Autem jsme si dojeli na parkoviště u hradu Veveří a odtud jsme se vydali po modré značce nahoru do Podkomorských lesů směrem k Ríšově studánce. Jeli jsme pomalu a funěli, lesní cesta se zúžila na pěšinu a průjezd ztížil jeden padlý strom a vymleté koryto uprostřed. Ale nevzdali jsme to, i když jsme tudy šli pěšky a kola tlačili. Klárka se vezla a byla spokojená, spala. Po tomto krátkém úseku už to bylo dobré, i když kola traktoru udělala své. U Ríšovy studánky jsme se ani nezastavili a už jsme si to svištěli dolů Kočičím žlebem k přístavišti. Tam jsme kličkovali mezi lidmi, až jsme dojeli k občerstvení U Hříbku a tam jsme se zastavili. Vzala jsem si s sebou plavky, takže jsem se chtěla vykoupat a osvěžit upachtěné tělo. Ta voda bodla, byla tak akorát a ani špinavá nebyla, cítila jsem se jako znovuzrozená.
Ta včela taky bodla, a sice Honzu, když svou ladnou zapařenou nožku smočil v trávě, když šel s Klárkou k vodě. Klárinka v přehradě namočila jen nožičky, na ni je to špinavé až moc. Ve stínu stromu jsme si na chvilku odpočinuli, Klárka se napapala, Honza došel pro kofolu a potkal tam Libora. Na chvíli jsme pokecali a on se odjel vykoupat na nuda pláž. Pak jsme pokračovali. Po zpevněné cestě se jelo pěkně, ale od Rokle už to bylo horší. Museli jsme pěšky a potom i vozík poponášet, protože tam jsou schody. Samozřejmě jsme to věděli, nejeli jsme tam poprvé, ale věděli jsme taky, že to zvládneme. Dali jsme si do těla. Pak už nás čekal jen přejezd přes most a krátký úsek k parkovišti, kde jsme dali kola na auto a vyrazili směrem k domovu. Stavili jsme se ještě ve Veverské Bítýšce v hospodě U Kocourků na fazolích, protože doma by nás čekala leda tak prázdná lednička.

První výlet s vlastním vozíkem

Minulý víkend nám špatné počasí zhatilo naše plány ohledně výletu na kolech. V pondělí mě pak po všech útrapách dorazilo i nové kolo, a tak jsme čekali, až se počasí umoudří. Nejdříve jsme si mysleli, že vyrazíme až tento víkend, ale již ve středu nás počasí mile překvapilo. Asi proto, že ten den měla Evka své 11101₂. narozeniny, bylo od rána pěkné počasí. Rozhodli jsme se ho tedy oslavit odpoledním výletem na kolech. Za cíl našeho výletu s vozíkem jsme si zvolili ranč "U Bizona", ležící na cestě mezi Řikonínem a Níhovem. Už z několika zdrojů jsme měli pozitivní reference, tak jsme to chtěli vyzkoušet sami. Navíc jsme tam byli poprvé a naposledy v neděli 20. října 2002, nyní byl ten pravý čas tam vyrazit znova.
Zapřáhli jsme vozík za mé kolo a vyrazili. Vydali jsme se přes Předklášteří a odtud podél řeky Loučky do Dolních Louček. Bohužel mé kolo mělo uplně nové pláště, které ještě nebyly zajeté, a tak lepily a tím pádem jsem prášil na Klárku, proto jsme jí kromě síťky přetáhli přes vozík i pláštěnku. Dneska už mé zadní kolo tolik "nepráší", přesto pracuji na ochranném štítu před vozík.
Z Dolních Louček jsme pak pokračovali po silnici směrem na Újezd u Tišnova a odtud do Řikonína. Tam nás čekal asi nejobtížnější úsek celé trasy. Ale nakonec se mi ten asi kilometrový kopec se stoupáním 12% podařilo zvládnout celkemv pohodě. Za Řikonínem nás před sjezdem k ranči u Bizona sice čekal ješte jeden kopec, kde jsme nastoupali možná i do větší výšky, přesto byl ten kopec na šlapání o poznání příjemnější.
U Bizona bylo skoro prázdno, přeci jen byla středa, a my zakotvili v letní zahrádce. Občerstvili jsme se točenou kofolou a protože jsme se nechtěli přejídat na zpáteční cestu, dali jsme si dohromady jednu porci "Rybaniných copů" - smažených korbáčiků. Klárka se na hřišťátku za rančem pohoupala na houpačce a moc si to užívala.
Hodiny však přibývaly a ještě nás čekala zpáteční cesta, tak jsme se rozhodli vyrazit. Zpátky jsme nic nevymýšleli a vyrazili po stejné trase. Cesta domů byla rychlejší, přeci jen Tišnov je níž položený. Dokonce i počáteční kopec od ranče nebyl tak hrozný, jak cestou k ranči vypadal.
Když už jsme byli skoro doma, bylo rozhonuto, ještě jsme místo k domu zatočili na druhou stranu a stavili se na pivko na "Podhoru". Co víc dodat, výlet se prostě vydařil.
Včera odpoledne jsme vyrazili na další výlet, tentokráte opět k "Lojzičce". Akorát jsme to vzali zkratkou přes Drásov, Všechovice, Unín, Rohozec, Bukovice, Zhoř a Rašov do Lomnice. Několikrát jsme si dost nadávali, protože od Tišnova to bylo k nejvyššímu bodu cesty převýšení 250 metrů, ale zase na druhou stranu to byl dobrý trénink na naši dovolenou.

Sraz gymplu

Letos je to přesně 16 let, co jsem spolu s dalšimi třiatřiceti spolužáky ukončil studium na gymnáziu v Hořicích. Sice to nejsou žádné kulatiny, ale protože jsme nějak nezvládli loňské kulatiny, rozhodli jsme se pro organizaci srazu letos. Lenka s Monikou mě poprosily, jestli bych jim s tím nepomohl a protože takovým žádostem se odpovídá jedině "ano", snažil jsem se alespoň na dálku přispět svým malinkým kouskem.
Nakonec jsme se sešli v sobotu 14. června v 19 hodin v "Prdeli", jak se jinak v Hořicích říká restauraci Na Čechovce. V "Prdeli" se nás sešla přesně polovina, tedy 14 spolužáků spolu s pěti profesory. Pan profesor Šafránek, učitel fyziky, matematiky a deskriptivní geometrie však musel odejít poměrně brzo, což nás strašně mrzelo, protože jeho osobitý humor a lidský přístup ke studentům se zapsal do srdcí většiny z nás.
Sice jsem si přál popovídat si s každým, ale dal jsem tomu volný průběh, nic neplánoval, a tak jsem si bohužel s mnohými kamarády nestihl popovídat. Ale nebyl jsem sám. Proto se už teď všichni těšíme na rok 2012. Ten letošní sraz byl moc příjemný, ale nějak krátký. Proto všem, se kterými jsem si nestihl popovídat, slibuji, že příště se jim budu věnovat víc :-) Přeci jen jeden večer je dost málo. Navíc já jsem zakotvil nakonec na druhé straně republiky, takže nemám, jako jiní, možnost se sejít jen tak, kdykoliv se mi zachce. O to vzácnější jsou chvíle s nimi a víc se na takové okamžiky těším, neboť ty okamžiky na gymplu jsou prostě nezapomenutelné.

Naštěstí měla naše "mužská většina" třídy ten geniální nápad založit si kroniku, která se nakonec rozrostla na čtyři alba z dob našeho studia a jedno dvojalbum z let "pogympláckých" kdy jsme se dál setkávali, trávili spolu prázdniny, oslavovali Nové roky.

Když jsem ty kroniky vyndal, všem se nám najendou vrátily všechny vzpomínky a díky záplavě fotek a různých artefaktů jsme se dostali najednou o těch 16 až 20 let zpět. Podařilo se mi uchovat i mnoho artefaktů, jako jsou různé dopisy psané pod lavicí. Když jsme si četli o jedné z našich akcí, člověku až tekly slzy smíchu, prostě jsme to prožívali celé znova.

• Honza : Fotogalerie ze srazu
• Lenka : Fotogalerie ze srazu
  

Potápka v Hořicích

Vzali jsme naši potápku minulý víkend na kojenecké plavání v Hořicích. Vodu má ráda a tam v bazénu miminka plavou taky. Nejvražednější byla ta hodina, na kterou jsme měli přijít, 7.45. Sice už dávno nespíme, ale být hned po ránu takhle aktivní, to je jako ledová sprcha. Nicméně Klárce se to líbilo a to je hlavní. Na jednu stranu je nevýhodou, že se plave v bazéně, kde je jen asi po zadek vody (tj. musí se klečet), ale na druhou stranu je ten bazén větší než v Brně a taky kolektiv je takový nějaký veselejší. Byli jsme tam ale oproti ostatním miminkům začátečníci, protože zatímco oni se potápí bez hrníčku a bez povelu, my tohle ještě nezvládáme, aniž by Klárka nepolykala andělíčky. Ale jsou o několik lekcí napřed, takže se není čemu divit.

Po plavání jsme se šli ještě vyblbnout do herny, kterou mají v Hořicích taky moc pěknou, čistou a útulnou. Venku v kočárku potom Klárka spokojeně usnula.

Až pojedeme příště za babi a dědou do Hořic, tak si do bazénu zajdeme znovu.

ZOO Dvůr Králové

Původně jsme si přáli strávit víkend v Hořicích na kolech a Klárkou v novém vozíku. Bohužel počasí nám naše plány překazilo. Poněvadž pořád pršelo a o víkendu to mělo pokračovat, rozhodli jsme se s sebou do Hořic ani kola a vozík nebrat a místo toho se pokusit vymyslet nějaký alternativní plán. A tak jsme na páteční odpoledne naplánovali výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Klárka je strašně zvědavá holčička, a tak venku kouká po všem a po všech. Tak jsem si říkali, že ty desítky až stovky exotických zvířat by mohlo být to "pravé ořechové" pro ni.
Vzhledem k tomu, že bylo poměrně ošklivo, bylo zataženo a trošku větrno a navíc nebyl víkend, tak bylo v ZOO docela "prázdno". Postupně jsme prošli všechny expozice. Obzvlášť u venkovních expozic se Klárce moc líbilo. Po chvilce jsme ji přendali z kočárku a já si ji vzal pěkně do krosničky na záda, ať je hezky vysoko a má ten správný rozhled. A to se jí opravdu moooc líbilo. U zeber a žiraf tak spokojeně juchala. Došli jsme až k Safari, ale tam jsme se rozhodli nejít, řekli jsme si, že si ho vychutnáme někdy jindy, až bude lepší počasí. Pak jsme vyrazili cestou zpátky. Evka potkala i svou spolužacku z gymplu, která tam byla shodou okolností také na výletě. Nakonec nás čekali "vnitřní" expozice - plazi, ryby, ptáci apod. Když jsme byly s Evkou v ZOO posledně, tak se teprve stavěl pavilon a výběh pro slony. Ten už je dávno v provozu, a tak jsme se šli podívat zblízka na ty obry. K našemu velkému překvapení jsme tam našli i "repliku" mamuta v měřítku 1:1 :-) A musím říct, že je mnohem hezčí než ten v Antroposu v Brně, však je taky mladší.
Ptačí svět se bohužel právě přestavoval, takže jsme prošli aspoň venkovní klecí :-) Pro tentokráte jsme také vynechali výstavu pravěkých zvířat se stálou výstavou obrazů Pravěk očima Zdeňka Buriana. Sklepy plné nočních živočichů (netopýři...) jsme také s Klárkou vynechali.

Po prohlídce pak následovalo občerstvení v místní restauraci a pomalu jsme se pak vydali zpárky do Hořic. Docela nás potěšilo, jak si to Klárka užívala, takže v ZOO ve Dvoře Králové nejsme určitě naposled... Teď už i plánujeme, že během letní dovolené v Českosaském Švýcarsku bychom si mohli odskočit buď do ZOO v Liberci nebo Ústí nad Labem, které jsou od našeho místa ubytování zhruba stejně daleko.

Kolo s vozíkem konečně dorazili

Tak už jsou konečně doma. Po menších i větších problémech konečne dorazil ve čvrtek vozík pro Klárku a včera i kolo pro mě. Nakonec jsme se rozhodli koupit Klárce vozík Croozer. Přispěl k tomu i "úspěšný" výlet z 1. června. Navíc se ho podařilo sehnat s dvojí slevou, takže jsme se cenově dostali skoro na maloobchodní cenu. Mé staré dobré horské kolo se už blíží důchodovému věku :-) , a tak mě Evka přemluvila, ať si konečně koupím nové. Nakonec vyhrála Merida Matts TFS 100-D. Včera jsem si ho pěkně rozbalil a teď ho ještě musím dostrojit o košík, tachometr, blatníky a podobně.
Teď už jen počkat na pěkné počasí a můžeme všichni tři vyrazit na první výlet s vozíkem. Bohužel počasí si nějak neuvědomuje, jak moc se na ty výlety těšíme, proto už skoro týden stojí zcela za prd. Ale snad se to na víkend zlepší.

Stojí panáček, stojí sám...

...tedy panenka :-) Naše Klárinka dokáže na pár vteřin stát sama, bez držení. Pak sice spadne na prdýlku, ale stojí. Překvapila mě tím poprvé v pátek, když si u mě jako obvykle stoupla a pak se pustila a stála a zkusila to znovu a znovu. V sobotu pak stála dokonce i u nás v posteli, na měkkým podkladu. Je to šikulka, tak jsem zvědavá, kdy začne chodit, to už ji asi neuhlídám, uteče mi.

Pivovarská restaurace "U Richarda"

Ve středu tomu byly přesně tři roky, co jsme si s Evkou řekli své "ano". A jelikož to bylo současně přesně osm měsíců od Klárčina narození, rozhodli jsme se, že si všichni tři zajedeme někam na oběd. Také jsme chtěli vyzkoušet, jestli s Klárkou už můžem někam zajít a jestli nás nechá najíst :-) Z několika nezávislých zdrojů nám byla doporučena pivovarská restaurace "U Richarda" v Žebětíně. Takže bylo rozhodnuto! A musíme říct, že jsme fakt udělali dobře a všem tuto restauraci vřele doporučujeme. Já se samozřejmě moc těšil na piva vařená v této restauraci. Krom kvasnicového piva tam dělají ještě medové pivo a pivo višňové. Mně více chutnalo to višňové, Evku zase víc oslovilo medové. A protože Evka řídila a pivko si nemohla patřičně vychutnat, tak jsme si koupili od každého lahev domů. Co se týká jídla, tak to bylo také moc dobré. Já si dal "Žebětínský talíř" (kuřecí prsa, vepřový kotlet, panenka, slanina, sázené vejce, obloha) a Evka si dala "Vepřovou panenku" se smaženými bramborovými plátky s pepřem a cibulí. Jídlo bylo vynikající. Také celé prostředí restaurace je suprové. My jsme byli v prosklené pergole, což se ukázalo být dobré. Původně jsme plánovali, že po obědě s Klárkou vyrazíme na výlet po okolí Žebětína, ale bohužel počasí nám naše plány zkřížilo. Přihnala se strašná průtrž mračen, která, jak jsme se později dozvěděli ze zpráv, v Brně vytápěla sklepy. My jsme jen zatáhli skleněné zašupovačky u pergoly a Klárka se zájmem sledovala, co se to za tím sklem děje za šílenosti, ale bouřky se nijak nebála.
Pokud hledáte námět pro nějaký výlet s příjemným posezením, nebo nevíte, kde oslavit rodinnou nebo jinou oslavu, tak vám opravdu vřele doporučujeme pivovarskou restauraci "U Richarda"

Červený trpaslík

Poslední dobou jsou trafiky přeplněny záplavou levných dvd. Zákazník je spokojený, protože za co by ještě před nedávnem zaplatil několik stovek, teď sežene v průměru kolem padesáti korun. Je pravda, že se dost často jedná o "béčkové" filmy nevalné kvality, ale čas od času se tam objeví i naprosté perly. Jako například minulý týden, kdy vyšlo dvd s první sérií Červeného trpaslíka. Kdo je milovníkem pravého anglického humoru a viděl někdy aspoň nějaký díl tohoto kultovního sitcomu, musel si tento seriál zamilovat. Takže všichni "červenotrpaslikofilové" poznamenejte si do svých deníčků následující významná data.

• 29. května - I. série
• 2. června - II. série
• 12. června - III. série
• 19. června - IV. série
• 26. června - V. série
• 3. července - VI. série
• 10. července - VII. série
• 17. července - VIII. série
  

Klárka poprvé řekla TÁTA

Dneska ráno mi Klárka udělala opravdu radost... poprvé řekla TÁTA.

Výlet s vozíkem

V pátek večer jsme se cestou z Brna stavili u známé mé bývalé spolužačky z vejšky a ona byla tak moc hodná a půčila nám na víkend přívěsný vozík za kolo Croozer, který si plánujeme koupit. Sice jsme nějaký čas pokukovali po Kozlíkovi, ale ten je přeci jen moc drahý. A Croozer je v základním setu prodáván jako trojkombinace (vozík za kolo, "kočárek", a vozík na in-line bruslení). Na sobotní odpoledne jsme pak naplánovali výlet po tišnovském okolí.
Je pravda, že jsem se na tu chvíli strašně moc těsil, ale těsně před vyjetím, mě trošku přepadl strach, co když se tam Klárce vůbec nebude líbit, co když v něm bude plakat... To by nám dost nabouralo naše plány na dovolenou v Českosaském Švýcarsku, kde plánujeme, že kolo bude mít velkou roli :-)
Dopoledne jsem složil vozík a připevnil dovnitř i speciální sedačku pro malé děti, kterou jsme si už stihli koupit. Na Aukru jsme ji objevili za rozumnou cenu, tak jsme nezaváhali, říkali jsme si, že ji snad užijem a když ne, tak se nám ji stejně podaří dál prodat, protože vozíky a vše, co s tím souvisí, jdou na internetu dost na dračku.
Nakonec nás Klárka jako snad zatím pokaždé více než mile překvapila :-) Vyrazili jsme po cyklostezce směrem na Železné, podél Limovy do Drásova a zpátky. Tuto cestu jsme zvolili záměrně, protože jsem si chtěl vyzkoušet cestu do kopce z Drásova do Tišnova. Ten kopec je o to horší, že je to přes pole, takže slunícko celou dobu do mě pořádně pařilo. Byl to docela očistec, ale myslím si, že pár takovejch výletů a třeba se něco stane s tím mým kulatým bříškem :-) Vozík sice byl za kolem cítit, ale je pravda, že až na to strašné teplo, se na tom kole jelo docela dobře.
Klárce se v tom vozíku očividně líbilo, spokojeně koukala všude kolem, ale protože byl pomalu čas na odpolední spánek, tak nám asi po kilometru a půl v tom vozíku usnula. To bylo také pozitivní zjištětí, nejen že se jí jízda ve vozíku líbila, ale dokonce v něm byla schopna bez problému usnout. Klárka je prostě úžasná :-)
Za Limovou jsme zahnuli na Železné a poté se vydali směrem k Lomničce a odsud pak dál až k "Lojzičce", která byla cílem včerejšího výletu. Až do Šerkovic se jelo po pěkné silničce, ta se ale za vesnicí změnila v dost dodrbanou lesní silničku, samá díra, samej kámen... To byl tak trochu záměr, protože jsme chtěli zjistit, jak to zvládne nejen vozík, ale co na to Klárka. Samozřejme jsem musel jet pomalu, ale i výmoly neměly žádnej vliv na Klárčin spánek a dál si spokojeně pochrupovala. Protože jsme však měli přepumpovaná kola na silnici, zastavil jsem a upustil jsem je, aby byly uzpůsobeny na horší terén. V tom okamžiku se Klárka probudila, holt musí cítit jízdu, jinak je hned vzhůru.
Sice vzhůru, ale pořád spokojená, pokračovala Klárka ve vozíku k "Lojzičce". Je pravda, že to odpuštění pneumatik bylo znát a vozík se hned choval na nerovném terénu příjemněji. U Lojzičky jsme se zastavili, vyndali Klárku z vozíku a osvěžili se pravou točenou Kofolou. Evka doznala, že má docela hlad, tak jsem se přidal a oba jsme si objednali nakládanej hermelín... ale nějak se moc nevydařil, byl jen samá paprika, ale hlavně nebyl vůbec uleženej, byl to spíš naloženej tvaroh :-( Když jsme se osvěžili a odpočinuli si, tak jsme se vydali na cestu zpátky. Z Lomničky jsme se pak dali přímo na Tišnov. Kdo tam už někdy jel, tak ví, že mezi Lomničkou a Tišnovem je pěkně protivný kopec. Říkal jsem si, jak to zvládnu, ale musím říct, že stačilo přehodit na lehčí převod a i s vozíkem se jelo docela dobře. Možná to bylo i tím, že hned za cedulí Tišnov je nejen náš byt, ale také hospoda, kam jsme měli hned po dojetí naplánováno se stavit.
Nejdřív jsme si ale domů dali kola a z vozíku oddělali tažnou tyč a místo toho přidělali malé kolečko. Tím jsme vozík předělali na kočárek a mohli vyrazit na pifko :-) Ještě jsme vyrazili na polňačku za barákem a byli velice překvapeni, jak dobře se s vozíkem jelo i po takovéhle cestě. Na dovolené a výlety stačí vzít vozík a kočárek může zůstat doma, protože Croozer má vše zabudované v jednom.

Na Podhoře jsme pak konečně výlet zakončili. Dali jsme si borůvkové pivo a kochali se spokojenými pohledy Klárky. Zjistili jsme, že v tom vozíku vydrží pomalu víc, jak v kočárku. Dali jsme jí do vozíku i nějaké hračky a ona si s nima spokojeně hrála a obšťastňovala nás svými úsměvy.
Nakonec jsme ujeli něco kolem jednadvaceti a půl kilometrů, což si myslím, na první jízdu stačilo. Nejdůležitější však bylo zjištění, že Klárce se ve vozíku líbí, cestou zpátky si i spokojeně pobrukovala. Dovede si v něm i hrát, ale co je asi nejdůležitější, nemá v něm vůbec žádný problém i usnout a spát nejen na rovné silnici, ale i na špatné vozovce, kde to víc skáče.
Už se opravdu moc těšíme, až budeme mít vlastní vozík... no... nemělo by to dlouho trvat :-)

Koupání

Vždycky, když šel někdo z nás na balkón, tak se Klárka dobývala za náma a koukala, co se to tam za tím sklem děje. Proto jsme v pátek pořádně vypucovali celý balkón a rozprostřeli tam celtu. No a Klárka si poprvé hrála na balkóně. Rozměry našeho balkónu však dovolují mnohem více, proto jsme se v pátek odpoledne stavili ve městě a koupili jsme Klárce bazének. Má dokonce i nafukovací dno, takže pod něj nemusíme dávat žádnou deku, aby to Klárka měla měkčí. Včera ráno ji pak čekalo ranní koupání a musíme říct, že si to opravdu moc užívala. Bylo to pro ni prostě zase něco úplně nového a to ona miluje. A protože bylo včera obzvlášť pěkné počasí, tak jsme po obědě koupání zopakovali.
Doufejme, že Klárka bude mít k vodě dobrý vztah. Od minulého pátku totiž Klárka začala chodit do plavání. Jezdíme každý týden do Brna na Lesnou. Já se toho zatím kvůli zkouškám nemohl účastnit, ale další týdny by to mohlo být lepší. Už se tam moc těším, protože co mi zatím mamka vyprávěla, tak Klárka si to opravdu užívá a blbne v té vodě jak to jde. Největší divoška je ale prý při převlíkání a sprchování.

Zahájení "balkónové" sezóny

Tento víkend začaly teploty atakovat tropické hodnoty, a tak jsme se rozhodli plně využít plochu našeho balkónu. Ze sklepa jsem donesl gril, Evka nakoupila grilovací klobásky, v pátek cestou z práce jsme se stavili v našem oblíbeném Sklípečku na Žižkově ulici v Brně a koupili si Müller Thurgau - Kabinet. Je sice pravda, že "milerka" není mé oblíbené vínko, ale v pátek vybírala Evka, tak jsem to respektoval a je pravda, že ten kabinet nebyl vůbec špatný.

Páteční i sobotní večer byl ve znamení grilování a pozdní večer ve znamení siesty s vínkem. Dali jsme si sklínku a při západu slunce jsme si plánovali výlety na další den. Večery jsou tu opravdu krásné, doufejme, že nám ten pěkný pohled ještě dlouho vydrží. Zatím se staví směrem ke Klucanině, takže nám to ve výhledu z balkónu nijak výrazně nevadí :-)
Sousedi z baráku naproti nám se rozhodli tyto večery strávit stejně jako my. Takže včera večer jsme si vychutnávali chutné bílé vínečko, zatímco z protějšího balkónu se ozývalo cinkání sklínek s červeným vínem...