PF 20..

Malej pokus pro ty důvtipnější ;-)

Pour féliciter 2023

... Abych nezapomněl i na mé „postižené“ kamarády ;)

... For my „handicapped“ friends ;)

Pour féliciter 2024

... Abych nezapomněl na mé okřídlené kamarády ;)

... For my winged friends ;)

Pour féliciter 2024

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Emma, Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi

Merry Christmas and a Happy New Year from Emma, Klárka, Eva and Jan Šafařík

Kalendárium, 21. prosinec 1968

V sobotu 21. prosince 1968 v 13:51 SEČ se uskutečnil start prvního letu s lidskou posádkou k Měsíci. Apollo 8 se třemi astronauty na palubě (Frank Borman – velitel, Jim Lovell – pilot velitelského modulu, William Anders – pilot lunárního modulu, přestože lunární modul nebyl součástí mise) během šestidenní výpravy 10x obkroužili Měsíc a jako první tak na vlastní oči viděli i jeho odvrácenou stranu. Po 2 hodinách a 41,5 minutě strávené na nízké oběžné dráze kolem Země, tedy ke konci druhého obletu Země, zažehli astronauti znovu třetí stupeň rakety Saturn 5 a po dalších 5 minutách a 6 sekundách loď přešla na translunární dráhu. Po dalších 25 minutách se kosmická loď, tvořená velitelským a servisním modulem, oddělila od nepotřebného třetího stupně nosné rakety Saturn 5. V úterý 24. prosince 1968 v 10:59 SEČ, tedy po 69 hodinách, 8 minutách a 20 sekundách od startu ze Země, v době, kdy se loď nacházela nad odvrácenou stranou Měsíce a nebylo s ní tedy možno komunikovat ze Země, zažehli astronauti motor servisního modulu a loď přešla na oběžnou dráhu kolem Měsíce. V pátek 27. prosince v 16:52 SEČ přistál velitelský modul Apolla 8 na hladině Tichého oceánu asi 2,5 km od plánovaného bodu poblíž Havajských ostrovů, odkud byli astronauti vrtulníkem přeneseni na palubu lodi USS Yorktown. Celý let trval 6 dní, 3 hodiny a 1 minutu.

Piloti 111. stalingradského gardového stíhacího leteckého pluku, 1945.

Piloti 111. stalingradského gardového stíhacího leteckého pluku (10. GIAD, 10. IAK, 8. VA, 4. ukrajinský front), 1945.

Zleva doprava: Aleksej Vasiljevič Kalmykov (9 samostatných sestřelů), Alexej Ivanovič Jumkin (10 sestřelů - 9 samostatně a 1 ve spoluúčasti), Ivan Andrejevič Zub (14 samostatných sestřelů), G. P. Koval, Petr Andrejevič Gnido (24 sestřelů, ve Velké vlastenecké válce získal 18+5 sestřelů a v Korejské válce k tomu přidal jeden samostatný sestřel), Sergej Dmitrijevič Gorelov (28 sestřelů - 27 samostatně a 1 ve spoluúčasti), Vitalij Nikolajevič Čulkov (velitel letecké průzkumné roty 10. IAK).

Piloti-esa 9. gardové letecké divize u stíhacího letounu Bell P-39 Airacobra G. A Rečkalova.

Piloti-esa 9. gardové letecké divize u stíhacího letounu Bell P-39 Airacobra G. A Rečkalova.

Zleva doprava: Aleksandr Fedorovič Klubov (dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, sestřelil 31 letounů samostatně, 3 ve spoluúčasti, minimálně 14 letounů ve spoluúčasti žničil a poškodil na zemi), Grigorij Andrejevič Rečkalov (dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu, sestřelil 59 letounů samostatně a 6 ve spoluúčasti, 4+5 letounů poškodil, 1 letoun zničil na zemi) Andrej Ivanovič Trud (Hrdina Sovětského svazu, sestřelil 26 letounů samostatně a 1 ve spoluúčasti, 1 letoun pravděpodobně sestřelil ve spoluúčasti a 6+3 letounů poškodil) a velitel 16. gardovéhho stíhacího leteckého pluku Boris Borisovič Glinka (Hrdina Sovětského svazu, sestřelil 27 letounů samostatně a 2 ve spoluúčasti, 2 letouny poškodil)

Fotografie byla pořízena v červnu 1944, 2. ukrajinský front. Počet hvězdiček na Rečkalově letadle odpovídá jeho tehdejším úspěchům - 46 samostatných sestřelů, 6 ve spoluúčasti).

Informace o počtech leteckých vítězství jsem převzal z knihy od Andreje Marčukova - Hrdinové Pokryškinci o sobě a svém veliteli (Марчуков, Андрей Владиславович: Герои-покрышкинцы о себе и своем командире. Правда из прошлого. 1941-1945, Серия Сражения в воздухе. Военная авиация XX века, Издательство Центрполиграф, 2014. ISBN 978-5-227-05021-2). Michail Bykov ve svých publikacích uvádí z části rozdílné počty sestřelů (Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4):

Aleksandr Fedorovič Klubov 34 sestřelů [31+3],

Grigorij Andrejevič Rečkalov 65 sestřelů [61+4],

Andrej Ivanovič Trud 26 sestřelů [25+1],

Boris Borisovič Glinka 29 sestřelů [27+2].

Starší dokumenty pak uváděly nejčastěji následující počty vítězství:

Aleksandr Fedorovič Klubov 50 sestřelů [31+19],

Grigorij Andrejevič Rečkalov 62 sestřelů [56+6] nebo 61 sestřelů [56+5],

Andrej Ivanovič Trud 27 sestřelů [26+1],

Boris Borisovič Glinka 31 sestřelů [30+1].

Dvojnásobní hrdinové Sovětského svazu, bitevní letci z 1. gardového bitevního leteckého sboru

Dvojnásobní hrdinové Sovětského svazu, bitevní letci z 1. gardového bitevního leteckého sboru (2. letecká armáda, 1. ukrajinský front)

První řada zleva:

Michail Petrovič Odincov (Михаи́л Петро́вич Одинцо́в), zástupce velitele 155. GŠAP, 210 (215) bojových letů, ve vzdušných soubojích jeho posádka sestřelila 3 letouny (některé prameny uvádí dokonce 14 sestřelů), dále na zemi zničil další 4 letouny a 20 tanků.

Vasilij Georgijevič Rjazanov (Василий Георгиевич Рязанов), velitel 1. GŠAK.

Vasilij Ivanovič Andrianov (Васи́лий Ива́нович Андриа́нов), velitel eskadrily 141. GŠAP, 180 (177) bojových letů, v 19 vzdušných soubojích sestřelil 6 (2+4) letounů {2 Bf 109 samostatně + 2 Bf 109 a 2 Fw 190 v spoluúčasti}, na zemi zničil 22 tanků (některé prameny uvádí dokonce 50 tanků) a 4 letouny Ju 87.

Vzadu stojí:

Talgat Akubekovič Begeldinov (Талга́т Якубе́кович Бегельди́нов), velitel eskadrily 144 GŠAP, 305 bojových letů, ve vzdušných soubojích sestřelil 7 (5+2) letounů {4 Bf 109 a 1 Ju 87 samostatně}.

Ivan CHarlamovič Michajličenko (Ива́н Харла́мпович Михайличе́нко), velitel eskadrily 141. GŠAP, 187 bojových letů, ve vzdušných sobojích sestřelil 6 (3+3) letounů {2 Bf 109 a 1Fw 190 samostatně + 1 Fw 190 a 2 Bf 109 ve spoluúčasti}, na zemi zničil 7 letounů {6 Ju 87 a jeden Ju 52}.

Kalendárium, 3. listopad 1943

Ve středu 3. listopadu 1943 začala tzv. Kyjevská útočná operace, jejímž cílem bylo osvobození Kyjeva od německých okupantů. Do bojů významně zasáhla i 1. československá samostatná brigáda v Sovětském svazu.

V 8:00 ráno byla zahájena ofenzíva na Kyjev. 1. dělostřelecký oddíl čs. brigády pod velením kpt. I. Pazderky se zúčastnil dělostřelecké přípravy průlomu nepřátelského obranného postavení. Původně měla být brigáda nasazena jako záloha 38. armády do druhého sledu s úkolem chránit pravý bok 38. armády. Velitel 1. čs. samostatné brigády plk. L. Svoboda se zasazením do druhého sledu nesouhlasil a žádal o začlenění brigády do prvního sledu a na směru hlavního úderu. „Nesouhlasíme s úkolem postupovat ve druhém sledu a jen chránit pravé křídlo vaší 38. armády. Jdeme na Kyjev (…) Útok na Kyjev je v jádru útokem na nepřátelské postavení před Prahou. Váš boj je naším bojem, není nás mnoho, ale jsme tu s Vámi – bok po boku. Není proto možné, abyste táhli káru války sami a my se jen vozili. Chceme útočit v prvním sledu. Generál Čibisov ukazuje na mapu: „Prosím, vyberte si sám směr útoku.“ Ukazuji mu na operační mapě, kde bychom chtěli být nasazeni. „To ovšem je směr hlavního úderu!“ Říká gen. Čibisov. „Uvědomuji si to“, odpovídám. „Ale prokážete-li nám tu důvěru, my nezklameme. Svůj úkol bychom se ctí splnili.“ Generál Čibisov posléze souhlasil s výhradou, nebude-li mít námitky velitelství frontu.“ Velitel brigády plk. L. Svoboda před bojem osobně objížděl jednotlivé jednotky brigády, aby promluvil s jejich příslušníky. „Vojáci, boj o hlavní město sovětské Ukrajiny, o Kyjev, byl zahájen. Bude to boj historický, neboť zasadí německé armádě jeden z největších a posledních úderů. Můžeme být šťastni, že se jej účastníme. Náš národ nám ukládá, abychom o Kyjev bojovali tak, jako bychom bojovali o Prahu, o Brno, o Bratislavu, Košice.“

Českoslovenští vojáci se při bitvě o Kyjev, ale i při následných bojích ukázali v tom nejlepším světle. Nejenže dokázali pružně reagovat na vzniklou situaci, ale prokázali též vynikající výcvik a dobrou úroveň vedení boje. Při dobývání Kyjeva měli centrum podle plánu obsadit tanky sovětského generálporučíka Kravčenka, ovšem Čechoslováci byli rychlejší.

Prameny:
[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Kyjev_(1943)

Kalendárium, 3. listopad 1943

Ve středu 3. listopadu 1943 provedla 55. Fighter Group (66. Fighter Wing) od 8. USAAF svůj první dálkový doprovod 555 bombardérů B-17 (438) a B-24 (117) při náletu na německou přístavních oblast Wilhelmshaven v Německu. Na scénu tak úspěšně vstoupila nová spojenecká dálková stíhačka - dvoumotorový Lockheed P-38 Lightning. Německá Luftwaffe se tak musela smířit s nepříjemným faktem, že nad územím Německa bude muset po P-47 čelit nasazení dalšího výkonného spojeneckého dálkového stíhacíhoi stroje. Zatímco 333 stíhacích letounů P-47 mělo za cíl mohutnému bombardovacímu svazu zajistit průnik a ústup, 45 letounů P-38 od 55. Fighter Group doprovázelo americké bombardéry po celou dobu mise.

Piloti 38th Fighter Squadron a 343rd Fighter Squadron si tento ren připsali celkem čtyři jisté sestřely, jeden pravděpodobný sestřel a pět letounů poškodily.

38th Fighter Squadron

Maj. Milton Joel 1 Fw 190 poškodil

Maj. Milton Joel 1 Fw 190 poškodil

Capt. Joseph Myers 1 Fw 190 poškodil

Maj. Milton Joel ½ Fw 190

2/Lt. Willard L Kreft ½ Fw 190

343rd fighter Squadron

Capt. Roland M Malmstedt 1 Bf 109 poškodil

1/Lt. Eugene E Ryan 1 Bf 109 poškodil

Lt/Col Jack S Jenkins 1 Fw 190 pravděpodobně

2/Lt. Robert L Buttke 1 Bf 109E

2/Lt. Robert L Buttke 1 Bf 109F/G

Lt/Col Jack S Jenkins 1 Bf 109

Kalendárium, 3. listopad 1941

   V pondělí 3. listopadu 1941 vydal Admirál Isoroku Jamamoto, velitel Spojeného loďstva, oficiálně Rozkaz č. 1, který obsahoval pokyny japonskému námořnictvu k provedení útoku na Pearl Harbor. Rozkaz již obsahoval určení data útoku. Týž den s obsahem přísně tajného dokumentu seznámil náčelník generálního štábu japonského námořnictva admirál osami Nagano i císaře Hirohita.

Japonští stratégové se možností leteckého útoku na zakotvené lodě v přístavu zaobírali minimálně od jara 1940. Námořní vojenské hry, které se konaly v dubnu a květnu 1940 ukázaly, že takový letecký úder může zajistit rozhodující vítězství.

Dne 11. listopadu 1940 vzlétlo z britské letadlové lodě HMS Illustrious jednadvacet letounů, jež zaútočily na italské loďstvo kotvící v přístavu Taranto. Podařilo se jim zasáhnout bitevní lodě Conte di Cavour, Littorio, Caio Duilio, těžký křižník Trento a torpédoborec Libeccio. Kromě toho byly zasaženy zásobníky ropy a hangáry hydroplánů.

Tento útok potvrdil admirálovi Isoroku Jamamotovi předchozí výsledky válečných her a proveditelnost útoku na Pearl Harbor. Zde se nalézala základna americké Tichomořské floty, jejíž součástí byly i letadlové lodě. Plánování se zúčastnil náčelník štábu Šigeru Fukudome, kontradmirál Takidžiró Óniši, fregatní kapitán Minoru Genda a Micuo Fučida.

Kalendárium, 22. říjen 1955

V sobotu 22. října 1955 vzlétl zkušební pilot společnosti Republic Aviation Corporation Russell M. "Rusty" Roth s prvním ze dvou prototypů YF-105A-1-RE s výrobním číslem 54-098 k prvnímu letu na Edwardsově letecké základně v poušti v jižní Kalifornii.

První ze dvou prototypů Republic YF-105A-1-RE Thunderchief, 54-098, na Rogers Dry Lake, Edwards Air Force Base, California, 1955.

Zkušební pilot společnosti Republic Aviation Corporation Russell M. "Rusty" Roth.

Republic F-105 Thunderchief byl jednomístný nadzvukový stíhací bombardér, mezi posádkami znám jako „Thud“, který během 50. a 60. let 20. století tvořil páteř letectva Spojených států amerických. Letoun dosahoval dvojnásobku rychlosti zvuku a prováděl většinu amerických leteckých úderů v prvních letech války ve Vietnamu. Byl to jediný americký letoun, který byl stažen ze služby kvůli vysokým ztrátám. Původně byl navržen jako jednomístný útočný letoun pro úder jadernými zbraněmi. Na konci 60. let tyto letouny dostaly zařízení Wild Weasel, určené pro zjišťování, rozlišování a ničení nepřátelských radarů protiradarovými střelami AGM-45 Shrike a AGM-78 Standard ARM v rámci taktiky SEAD (umlčování nepřátelské protivzdušné obrany).

Thunderchiefy byly největší jednomístné jednomotorové bojové letouny v historii s hmotností zhruba 23 000 kg. Mohly překročit rychlost zvuku na hladině moře a dosáhnout rychlosti Mach 2 ve vyšších letových hladinách.[4] F-105 mohl nést až 6 400 kg bomb a raket. Thunderchiefy byly později nahrazeny v roli úderného letounu nad Severním Vietnamem letouny McDonnell F-4 Phantom II a letouny s měnitenou geometrií křídel General Dynamics F-111. Avšak varianty „Wild Weasel“ zůstaly ve službě až do roku 1984, kdy byly nahrazeny specializovanou verzí letounů F-4G Wild Weasel V.

Celkem bylo v Jihovýchodní Asii ztraceno 395 letounů F-105, přičemž 334 (296 F-105D a 38 dvoumístných strojů F-105) bylo ztraceno činností nepřítele a 61 bylo zničeno při nehodách.

Letouny USAF F-105 byly obvykle doprovázeny stroji F-4, které je měly chránit před nepřátelskými stíhačkami. Přesto si však letouny Thunderchief oficiálně připsaly 27,5 vzdušných vítězství nad nepřátelskými stíhačkami, přičemž samy ztratily v boji s nimi 17 letounů. Všech těchto vítězství dosáhly letouny F-105 proti letounům MiG-17. Z těchto vzdušných vítězství bylo 24,5 dosaženo s pomocí leteckého kanónu a tři pomocí střely AIM-9 Sidewinder.

Seznam sestřelů dosažených piloty F-105:

TRACY FRED L 388 TFW 29.6.1966 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

BLANK KENNETH T 34 TFS 18.8.1966 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

RICHTER KARL W 421 TFS 21.9.1966 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

WILSON FRED A JR 333 TFS 21.9.1966 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

DICKEY ROY S 469 TFS 4.12.1966 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

BRESTEL MAX C 354 TFS 10.3.1967 Pilot F-105D 2.00 MIG-17

SCOTT ROBERT R 333 TFS 26.3.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

ESKEW WILLIAM E 354 TFS 19.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

HUNT JACK W 354 TFS 19.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

JOHNSON HAROLD E 357 TFS 19.4.1967 EWO F-105F 1.00 MIG-17

THORSNESS LEO K 357 TFS 19.4.1967 Pilot F-105F 1.00 MIG-17

TOLMAN FREDERICK G 354 TFS 19.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

DENNIS ARTHUR F 357 TFS 28.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

HIGGINS HARRY E 357 TFS 28.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

LESAN THOMAS C 333 TFS 30.4.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

SUZANNE JACQUES A 333 TFS 12.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

COUCH CHARLES W 354 TFS 13.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

GAST PHILIP C 354 TFS 13.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

OSBORNE CARL D 333 TFS 13.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

RILLING ROBERT G 333 TFS 13.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

SEAVER MAURICE E JR 44 TFS 13.5.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

KUSTER RALPH L JR 13 TFS 3.6.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

WIGGINS LARRY D 469 TFS 3.6.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

WALDROP DAVID B III 34 TFS 23.8.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

RUSSELL DONALD M 333 TFS 18.10.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

BASEL GENE I 354 TFS 27.10.1967 Pilot F-105D 1.00 MIG-17

DALTON WILLIAM M 333 TFS 19.12.1967 Pilot F-105F 0.50 MIG-17

GRAHAM JAMES L 333 TFS 19.12.1967 EWO F-105F 0.50 MIG-17

DREW PHILIP M 357 TFS 19.12.1967 Pilot F-105F 1.00 MIG-17

WHEELER WILLIAM H 357 TFS 19.12.1967 EWO F-105F 1.00 MIG-17

Prameny:
[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Republic_F-105_Thunderchief
[2] https://www.thisdayinaviation.com/12-october-1955/

Kalendárium, 30. září 1975

   V úterý 30. září 1975 poprvé vzlétl  z letiště Palomar v Kalifornii prototyp amerického bitevního brtulníku Hughes Model 77/YAH-64. V jeho kabině seděli testovací piloti Robert “Bob” Ferry a Raleigh “Bud” Fletcher. Zrodil se Hughes AH-64 Apache, jeden z nejnebezpečnějších bitevních vrtulníků na světě.

Kalendárium, 26. září 1948

V neděli 26. září 1948 se v Českých Budějovicích narodil Vladimír Remek, bývalý vojenský pilot a jediný československý kosmonaut ve vesmíru. Stal se 87. kosmonautem světa, prvním z jiné země než Sovětského svazu nebo USA, což bylo úspěchem československé kosmonautiky. Evropská kosmická agentura se k němu hlásí jako k „prvnímu evropskému kosmonautovi“.

   Do vesmíru plukovník Alexej Gubarev s kapitánen Vladimírem Remkem odstartovali z kosmodromu Bajkonur 2. března 1978 v 15:28 UTC v lodi Sojuz 28. Byla to první mezinárodní posádka v rámci programu Interkosmos i v historii kosmických letů vůbec. Se stanicí Saljut 6 se Sojuz 28 spojil 3. března v 17:06 UTC, po spojení se kosmonauti přivítali se členy dlouhodobé posádky stanice Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem.

   Na stanici kosmonauti uskutečnili několik televizních reportáží, pomáhali stálé posádce a věnovali se vlastnímu vědeckému programu. Experimenty připravené československými vědci byly:

► Chlorella-1, zkoumající rozmnožování řas Chlorella.

► Tepelná výměna-2, srovnávající naměřenou teplotu těla s pocity kosmonautů.

► Oxymetr, měření okysličení tkání kosmonautů. Při zahájení prací kosmonauti zjistili poruchu napájení přístroje, zdroj sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, měření však už neproběhlo kompletně.

► Supos, spočívající ve zjišťování psychologického stavu kosmonautů před, během a po letu.

► Extinkce, ve kterém Remek sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.

► Morava-splav, který využíval sovětskou pec Splav-1 k roztavení a pomalému (45 hodin) chladnutí vzorků chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného.

   Po splnění programu letu se 10. března Gubarev s Remkem rozloučili s hostiteli, v 10:23 UTC se oddělili se Sojuzem 28 od stanice a v 14:45 UTC přistáli v Kazachstánu, asi 135 km severně od Arkalyku. Celková délka Remkova letu činila 190 hodin a 18 minut.

Prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimír_Remek

Kalendárium, 15. září 1940

The Battle of Britain Day / Den Bitvy o Británii

Neděle 15. září 1940 vešla do dějin jako The Battle of Britain Day / Den Bitvy o Británii. Toho dne dvě velké německé formace podnikly nálet na Londýn, který měl zlomit britský odpor. V tom jim však bylo z velké míry zabráněno. Kolem poledne se nad Londýnem objevilo přibližně 145 letadel a odpoledne přiletěla mohutná formace asi 475 nepřátelských strojů. V ten den mělo Fighter Command k disposici celkem 581 Spitfirů a Hurricanů, což bylo o něco málo více než začátkem bitvy, navzdory ztrátám utrpěným v jejím průběhu. Výsledkem rozsáhlých leteckých bojů bylo 56 zničených německých a 28 britských letadel. Těžké ztráty nahlodaly německé sebevědomí a vyslaly jasný signál, že kýžená porážka Fighter Command RAF je ještě daleko. Klíčem k úspěchu zřejmě bylo úspěšné navedení drtivé většiny squadron do kontaktu s nepřítelem. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Ještě víc než samotné ztráty však Němce vyděsila skutečnost, že RAF a celá protivzdušná obrana, o níž se domnívali, že leží v troskách, je v podstatě nedotčena. V následujících dnech intenzita bojů polevila. V úterý 17. září vydalo německé vrchní velení rozkaz, že operace Seelöwe – invaze do Velké Británie, která se měla uskutečnit za předpokladu úspěšného průběhu bitvy o Anglii, se odkládá na neurčito.

Kalendárium, 2. srpen 1934

Ve čtvrtek 2. srpna 1934 zemřel ve svém domě v Neudecku ve východním Prusku Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg, německý polní maršál a v letech 1925–1934 prezident Německa. Tímto se Adolf Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa, když den před Hindenburgovou smrtí se mu podařilo prosadit spojení úřadu říšského prezidenta a říšského kancléře.

Kalendárium, 2. srpen 1900

Ve čtvrtek 2. srpna 1900 se ve vsi Vojnovo v Orelské oblasti narodil Ilja Grigorjevič Starinov, veterán čtyř válek, kterýje mnohými považován za „dědečka“ sovětských / ruských speciálních jednotek.

polkovnik Ilja Grigorjevič Starinov

autor: Karl Schlange

https://www.valka.cz/topic/view/226941

   2.8.1900 se rodině železničáře Grigorie Starinova ve vsi Vojnovo v Orelské oblasti narodil syn Ilja. V 17 letech se přihlásil do bojové skupiny místního sovětu, která na železnici působila proti přesunům bílých. V 18 letech vstoupil do Rudé armády a po měsíčním výcviku byl vržen do bojů občanské války na jižní frontě. V řadách 20. pěšího pluku bojuje s děnikinovci než v létě 1919 v bitvě u Koroče utrpí těžké zranění nohy. Nakrátko padne do zajetí, ze kterého uteče a přejde frontu ke svým. Po vyléčení se přihlásil k ženistům 9. pěší divize. V jejích řadách se podílí na vyhnání Wrangela z Krymu. Občanskou válku zakončil 1921 v Batumi.

   Po válce neuspěl u přijímacích zkouškách na ženijní učiliště v Oděse, uspěl na železniční škole ve Voroněži, kde byl na podzim 1922 vyřazen jako důstojník a umístěn k 4. korostěnskému ženijnímu pluku do Kyjeva. Díky předchozí ženijní praxi velel destrukční skupině, která likvidovala nevybuchlou munici z války a zabývá se konstrukcí min na ničení vlaků. Roku 1924 je odvelen z velení roty do zvláštní komise, pověřené opevňováním pohraničního pásma kyjevského vojenského okruhu, kde měl možnost seznámit se s J. E. Jakirem. Náplň komise byla zmapovat všechny komunikace, které by při vpádu do země mohl využít nepřítel a nedovolit jejich využití. Po návratu k jednotce pracoval na realizaci opatření. Ke konci roku 1929 byla příprava ke zřizování zátarasů na hranici skončena. Okruh měl víc než 60 speciálních trhacích skupin o celkovém počtu 1400 ženistů. Vybudovali desítky skladišť se zásobami trhavin. Opravili na mostech více než 120 sklípků, výklenků a komor na nálože. Připravili 1640 složených náloží a tisíce časových rozněcovačů. Kromě výbušných zátarasů vytvořili i jiné umělé překážky. Zásoby min, trhavin a rozněcovadel se vytvářily v množství potřebném pro úplné zničení tratí v pásmu 60 - 100 kilometrů od hranice a byly umístěny poblíž střežených objektů. Paralelně s ženijními přípravami probíhala partyzánských kádrů a vytváření tajných partyzánských základen.

   V roce 1930 převzal Ilja velení školy pro partyzánské velitele pro vojenskou rozvědku. Formovaly se partyzánské jednotky, každá o síle 300 – 500 mužů. Kádrové jednotky byly formovány pouze z velitelů, organizátorů a specialistů, které mělo po vypuknutí obranných bojů doplnit tisíce mužů. Byly budovány podzemní úkryty, ošetřovny, sklady, podzemní dílny pro výrobu střeliva a výzbroje. Partyzáni se pravidelně zúčastňovali cvičení, při nichž roli nepřítele plnily jednoty Zvláštního určení NKVD. Diverzní jednoty vytvářely nezávisle na armádě NKVD, rozvědka i samostatně komunistická strana. Jednotky měly působit v zabezpečovacím pásmu před linií opevnění, v němž měly být při ústupu sovětských vojsk do povětří vyhozeny všechny mosty, zasypány všechny tunely, zničeny železniční uzly, kolejnice a telefonní kabely měly být evakuovány. Úkolem partyzánů pak bylo pouze bránit obnově a rekonstrukci již znehodnocených objektů, zatímco jejich základny byly chráněny minovými poli. Toto přípravné úsilí bylo po vpádu do Polska v roce 1939 likvidováno spolu s opevněními Stalinovi linie a výstavbou Molotovovi linie na nových hranicích.

   Ilja prošel v rámci partyzánské kvalifikace výsadkovým výcvikem. Dobře je předvedl likvidací štábu na cvičení leningradského vojenského okruhu 1932. V létech 1933-34 studoval Dopravní akademii železničního vojska, po promoci s vyznamenáním byl přidělen jako zástupce vojenského správce železničního úseku na Moskevském nádraží v Leningradě.

   V létě 1936 byl vyslán v hodnosti majora jako instruktor diverzantů do španělské občanské války. Používal krycí jména Alexander Porochyak a Rudolf Wolf. O své tezi, že miny nejsou obraná, ale vysloveně útočná zbraň musel republikánské vedení nejprve přesvědčit a tak dostal do počátku jen skupinu dvanácti guerrilleros pod kapitánem Domingem Ungría. Taktiku pilovali výpady do zázemí povstalců a pokládáním min na mosty, železnice a silnice. Nasazen byl v bitvě u Teurelu, Jaénu, u Granady a Cordoby, následovaly akce u Brunete a Belchite. Zničil vlak s italskými letci, úspěchy postupně pomohly rozšířit jednotku na sílu praporu Zvláštního určení. V boji testovali nové návrhy protivlakových min. V listopadu 1937 se vrátil do SSSR. V bojích utrpěl lehké zranění.

   Dne 17.2.1938 byl povýšen do hodnosti plukovníka a jmenován náčelníkem Ústředního vědeckého a výzkumného železničního pracoviště Rudé armády. Pracoviště bylo v odlehlých lesích, v létě 1939 v prostorech výzkumáku byl uvězněn konstruktér V. M. Petljakov. Pokračoval v experimentech s výbušnými zařízeními.

   Po vypuknutí Zimní války s Finskem je odvelen do skupiny zabývající se odminováním komunikací. Osobně testoval vylepšené odminovačky v boji. Dvakrát byl střelen do pravé ruky, léčil se dva měsíce. Poté jmenován do funkce náčelníka oddělení pro zátarasy při hlavní správě ženijní přípravy na hlavní ženijní správě Dělnicko-rolnické Rudé armády.

   Před vypuknutím bojů s Německem prověřoval na cvičeních vojsk Západního zvláštního vojenského okruhu. Cvičilo se zdolávání zátarasů a odminování na základě zkušeností ze Zimní války. Vypuknutí bojů ho zastihlo v Brestu. Velel operační ženijní skupině Západního frontu minující komunikace s přímým pověřením lidového komisaře obrany S. K. Timošenka s tím, že je mu přímo podřízen.

   Od 13.7.1941 byl jmenován operační školní středisko Západního frontu – frontové partyzánské školy. Záhy získá post náměstka hlavního velitele partyzánského hnutí pro otázky diverze. V listopadu 1941 po obsazení Charkova organizoval odpal radiominy ukryté v budově štábu 58. pěší divize. Rádiové signály z vysílače ve Voroněži přivodily výbuch, v jehož důsledku zahynul generálporučík Georg Braun, příbuzný Wernhera von Brauna, generálporučík Beineker a další důstojníci. V roce 1943 podle Starinovových plánů a za jeho osobního vedení provedeny operace Koncert a Kolejová válka, kde se každé z nich zúčastní více než sto tisíc partyzánů a diverzantů. V posledním roce války navazuje spolupráci s polskými a jugoslávskými partyzány, přesouvá diverzní skupiny na území Polska, Československa a Rumunska. Třikrát navržen na vyznamenání Zlatou hvězdou hrdiny SSSR, nebyla udělena, ani nebyl povýšen do generálské hodnosti. Po válce byl přeložen do archivu. Nevydržel tam dlouho a na západní Ukrajině byl nasazen proti banderovcům.

   V roce 1956 odešel z aktivní služby, ale od roku 1964 dostal nabídku přednášet taktiku sabotáží ve zvláštních kurzech KGB. V roce 1969 byl pověřen výcvikem nových sovětských speciálních sil OBON. Pověření vzniklo na základě rozboru nedostatků z vpádu do Československa v roce 1968, zvláště ve srovnání s jednotkami vojenské rozvědky SPECNAZ. Organizoval tříměsíční kursy pro velitele diverzních oddílů DRG v Golicynu a sedmiměšíční kurzy KUOS na 13. fakultě Felixe Džeržinského. Jím vycvičená jednotka Alfa překvapivým útokem obsadila prezidentský palác v Kábulu.

   V 84 letech získal titul profesora. Nadále působil na školách KGB. Nepřímo se tak podílel mimo jiné i na zvláštním výcviku přísně tajných Skupin zvláštního určení v ČSSR, které vznikly v lednu 1970 na základě spolupráce s KGB a čs. Armádní kontrarozvědkou VKR.

   Ilja G. Starinov zemřel v Moskvě 18.11.2000 ve věku 100 let.

   K jeho jménu se odkazují jednotky Vympel, Alfa, Omon, Specnaz, DI, Vega, DRG, Anti VIP, Obon – je považovaný za „dědečka“ sovětských/ruských speciálních jednotek.

Prameny:

I.G. Starinov: Miny čekají

M. Kovář: Diverzanti a agenti v akci

Stalin's Agent: The Life and Death of Alexander Orlov

www.securitymagazin.cz

https://en.wikipedia.org/wiki/Ilya_Starinov

https://cs.congo-mbclub.org/post/942378/

cs.sodiummedia.com

million-tips.com

Kalendárium, 12. červenec 1916

Ve středu 12. července 1916 se v Bilé Cerkvi v Kyjevské gubernii v Ruském impériu narodila Ljudmila Michajlovna Pavličenková (Людмила Михайловна Павличенко), nejúspěšnější sovětská odstřelovačka ruské národnosti. Během Velké vlastenecké války měla získat 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

   Největší část dětství prožila v rodné Bílé Cerkvi na Ukrajině v tehdejším SSSR, kam se její rodina přestěhovala z Petrohradu ještě v dobách carského Ruska.

   V 15 letech otěhotněla a provdala se za Alexeje Pavličenka. Manželství se brzy rozpadlo. Otce Ljudmily přeložili do Kyjeva, kde poté Ljudmila pracovala jako dělnice v továrně Arsenal. Zde se zapsala do střeleckého kroužku Osoaviachimu (předchůdce Dobrovolné společnosti pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem DOSAAF). Ve střelbě z malorážky byla nejlepší ze všech a postoupila do kurzu pro odstřelovače, kde vynikla ve střelbě z pušky Tokarev. Po odchodu z továrny se zapsala v roce 1937 na fakultu historie Kyjevské univerzity. Prázdniny před posledním semestrem, ve kterém měla získat diplom, trávila u moře v Oděse. Tam ji 22. června 1941 zastihla zpráva o přepadení její vlasti nacisty.

   Ljudmila se přihlásila na vojenské správě jako dobrovolnice do Rudé armády. Stala se příslušnicí 25. „Čapajevské“ divize, u které v letech občanské války sloužil její otec. Ten však v té době již nežil, a tak jediným člověkem, kterému velmi často psala, byla její matka v Bílé Cerkvi. Snajperskému „řemeslu“ se učila přímo v první linii. Jejím partnerem byl Leonid Kicenko, se kterým se znala ještě z Kyjeva; na frontě podali zprávu o registraci svatby, Klicenko však v únoru 1942 podlehl smrtelnému zranění.

   Jako instruktora jí přidělili zkušeného střelce Vasilije Kovtuna. V jeho doprovodu pak zastřelila u vsi Biljajivka západně od Oděsy první dva Němce. Když v říjnu 1941 byla 25. divize po ukončení obrany Oděsy evakuována k Sevastopolu, měla na osobním kontě již 187 německých i rumunských vojáků a důstojníků. Na Mekenzijevských horách u Sevastopolu, které tvořily severní okraj obrany, se poprvé střetla s německým snajperským esem. Jejich souboj trval dva dny, ale trpělivost se Ljudě vyplatila. Z brašny mrtvého Němce se jí podařilo získat jeho zápisník se záznamy o zabití více než čtyř set francouzských, britských a sovětských vojáků. Seržantka Pavličenková však nevedla pouze snajperský způsob boje, zúčastnila se obrany v prvním sledu, odrážení nepřátelských protiútoků a také průzkumných misí. Při jedné z nich palbou z lehkého kulometu pobila desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem. V květnu 1942 jí poblahopřál velitel Přímořské armády generál Petrov. Tehdy již podporučice Pavličenková byla instruktorkou nováčků a zaškolila jich několik desítek. Jako odstřelovačka měla 309 potvrzených zásahů, z toho bylo 36 nepřátelských odstřelovačů.

   V červnu 1942 byla počtvrté raněna, spolu s posledními obránci Sevastopolu evakuována a stala se hvězdou sovětské propagandy.

   Po příjezdu na Malou zemi byla vybrána za členku delegace, pozvané Mezinárodním svazem studující mládeže k návštěvě Velké Británie, Spojených států a Kanady, která se uskutečnila v roce 1942. Přes severní Afriku odletěla do Londýna a navštívila Coventry, kde předala šek od sovětských občanů na obnovu tohoto těžce zkoušeného města. Ve Washingtonu, kde byla přijata prezidentem F. D. Rooseveltem a Eleanor Rooseveltovou, jako první občan SSSR vstoupila do Bílého domu. Absolvovala mnoho tiskových konferencí a mítinků, na kterých líčila Američanům útrapy, kterými prochází její vlast, ale i hrdinství sovětských občanů při její obraně. V New Yorku, kde promluvila ve velké hale k občanům města o potřebě otevření druhé fronty, zazpíval na její počest černošský zpěvák Paul Robeson. Při návštěvě Hollywoodu se setkala s Charlesem Chaplinem. Jen zde odložila svoji uniformu s distinkcemi nadporučíka a oblékla po letech opět civilní šaty, které jí darovala první dáma. Při návštěvě Toronta v Kanadě pak obdržela dva dárky – pušku Winchester s optickým hledím a pistoli Colt-semi automatic s vyrytým věnováním.

   Po návratu do SSSR se kapitánka Pavličenková již na frontu nevrátila. Stala se instruktorkou ve škole pro snajperky nedaleko od Moskvy.

   Roku 1943 byla povýšena na majorku.

   Potřetí se provdala v roce 1945 za Konstantina Andrejeviče Ševeljova. Téhož roku 1945 vstoupila do komunistické strany. Po válce obhájila svoji diplomovou práci na univerzitě a do roku 1953 sloužila v armádě jako vědecký pracovník při štábu námořnictva. Poté pracovala v Sovětském výboru válečných veteránů. Zúčastnila se konference Mezinárodní federace žen v Kodani.

   V roce 1957 jí Eleanor Rooseveltová při své cestě po SSSR oplatila návštěvu. Počátkem 60. let navštívila Ljudmila Pavličenková země západní Afriky, které navštívila s delegací sovětské Asociace družby s národy Afriky.

   Zemřela 27. října 1974, kdy v 58 letech podlehla náhlé mozkové příhodě.

Prameny:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ljudmila_Pavličenková

„Gvardějci“ z 3. eskadrily 6. GIAP VVS Černomořské flotily

Série fotografií skupiny letounů Jakovlev Jak-9D z 3. eskadrily 6.GIAP, VVS Černomořské flotily, v květnu 1944 nad Sevastopolem.

№ 22 – Hrdina Sovětského svazu gardový kapitán Michail Inavonič Grib (Михаил Иванович Гриб) – 21 sestřelů (10 samostatných + 11 sestřelů ve spoluúčasti)

№ 31 – gardový mladší lejtěnant Vladimír Ivanovič Voronov (Владимир Иванович Воронов) – 7 (4 + 3) sestřelů

№ 26 – Hrdina Sovětského svazu gardový starší lejtěnant Ivan Pavlovič Bělozjorov (Иван Павлович Белозёров) – 7 (5 + 2) sestřelů

№ 30 – gardový ladší lejtěnant Boris Trofimovič Akulov (Борис Трофимович Акулов) – 10 (6 + 4) sestřelů

---

Fotokoláž skupiny Jaků-9D z 6. GIAP a Stěpana Jefimoviče Vojtěnka na křídle svého letounu.

Jakovlev Jak-9D № 22 z 3. eskadrily 6. GIAP VVS Černomořské flotily, na kterém létal Hrdina Sovětského svazu gardový kapitán Michail Inavonič Grib, jaro 1944.

Jakovlev Jak-9D № 26 z 3. eskadrily 6. GIAP VVS Černomořské flotily, na kterém létal Hrdina Sovětského svazu gardový starší lejtěnant Ivan Pavlovič Bělozjorov, jaro 1944.

Jakovlev Jak-9D podplukovníka Michaila Vasiljeviče Avdějeva z 6. GIAP VVS Černomořské flotily

Jakovlev Jak-9D z 6. gardového stíhacího leteckého pluku VVS Černomořské flotily, na kterém na jaře 1944 létal podplukovník Michail Vasiljevič Avdějev, stíhací letecké eso s 18 úředně potvrzenými sestřely (12 samostatných + 6 ve spoluúčasti). Místo trupového čísla zdobil letoun obrázek orla a na svislé ocasní ploše byly symboly dosažených vítězství.

Na přípravě letounu pracují zbrojíř-technik poručík V. M. Borisan a motorář starší seržant D. I. Žaškov, jaro 1944.

Pohled na letoun Jakovlev Jak-9D podplukovníka Michaila Vasiljeviče Avdějeva, který byl místo trupového čísla ozdoben kresbou orla a na svislé ocasní ploše byly symboly dosažených vítězství.