Chengdu J-10 vs ABC 1977–1979

Nějak si nemůžu pomoct, ale vždy když vidím tohohle „kitajce“, tak si vždycky vzpomenu na tu naší českou komixovou klasiku z let 1977–1979. Že oni soudruzi v Číně četli naše Abíčko :)

Kalendárium, 27. srpen 1858

V pátel 27. srpna 1858 se na farmě nedaleko vesničky Spinetta v Itálii narodil Giuseppe Peano ― italský matematik, filosof a logik. Byl jedním ze zakladatelů matematické logiky a výrazně se podílel také na vzniku teorie množin. Vytvořil standardní axiomatizaci struktury přirozených čísel po něm nazvanou Peanovy axiomy. Jméno Peanova aritmetika nese na jeho počest i prvořádová aritmetická teorie z těchto axiomů odvozená.

Giuseppe Peano

(1858 – 1932)

Giuseppe se narodil Rose a Bartolomeovi Peano 27. srpna 1858 na farmě nedaleko vesničky Spinetta. Celá rodina na farmě žila a pracovala, tedy Gieseppeho rodiče, o sedm let starší bratr a později ještě dva bratři a sestra. Jako malý navštěvoval školu ve Spinettě, byla to typická vesnická jednotřídka, kam v zimě nosil každý den otep dřeva na topení.

Po několika letech změnil školu a připojil se ke svému bratrovi, který chodil pěšky každý den do školy ve městě Cuneo. Později, kdy do školního věku dorostli i ostatní sourozenci, se Peanovi rozhodli přestěhovat do města. Tedy, matka s dětmi si pronajala dva pokoje a otec zůstal na farmě. Poté, co mladší sourozenci dokončili základní školu, se vrátili opět k otci na farmu a ve městě zůstala pouze matka se staršími syny na studiích.

Ale zpátky k Giuseppemu. Už na základní škole vynikal nad svými spolužáky, a když si toho všimnul Giuseppeho strýc – kněz a právník z Torina – pozval chlapce k sobě na studia. Tam dodělal základní školu a s vynikajícími výsledky v roce 1876 maturoval na lyceu Cavour. I přes svou dychtivost po vzdělání nezapomněl na své kořeny. Naopak, každé léto se rád vracel domů na farmu a pomáhal se všemi pracemi.

Maturita pouze potvrdila Giuseppeho nadání, které mu umožnilo získat stipendium na Collegio delle Provincie – koleji určené pro venkovské nadějné studenty na Turínské univerzitě. V roce 1876 tedy začala spolupráce mezi Giuseppem Peanem a Turínskou univerzitou, které trvala 56 let. Jeho původní studijní obor byly technické vědy, ale po druhém roce už se věnoval pouze matematice. Graduoval 28. září 1880 jako doktor matematiky.

Hned po promoci se Peano stal zaměstnancem univerzity – dělal asistenta profesorovi D’Oviovi, který ho během studií vedl. Věnoval se analytické geometrii a začal psát své první články. Hned po roce přišel posun v jeho kariéře, stal se asistentem tehdy již velmi starého profesora Angela Genocchi a převzal od něj část výuky infinitezimálního počtu. Při přípravě na jednu z hodin objevil chybu ve standardních definicích, což se později ukázalo jako jeho největší přednost.

V roce 1884 vydal Peano na základě Genocchiho přednášek knihu ‚Kurz infinitezimálního počtu‘ ve kterých bylo více Peanových dodatků než původního textu. Přesto vyšla skripta pod jménem Genocchiho jen s malou poznámkou o Peanových dodatcích, což starý profesor nesl nelibě a sám připsal velkou část práce svému žáku. Další postup už plynul z Peanova nadání a poctivosti, totiž profesura v prosinci 1884 a angažmá na vojenské akademii v roce 1886. V roce 1889 umírá profesor Genocchi a po nezbytných formalitách nastupuje na jeho místo profesor Peano.

Ve svých 33 letech začal Peano pracovat na svém vlastním projektu – založil časopis ‚Přehledy matematiky‘, který se věnoval teorémům a logické výstavbě matematiky. Zde se mohl naplno realizovat; jak bylo již zmíněno, měl obrovský talent rozpoznávat nedostatky v pracích kolegů. Díky tomu nebyl zvlášť oblíben, ale to nic nemění na přínose, který tato činnost měla.

Po roce práce na časopisu odstartoval Peano ještě ambicióznější projekt, kterým se nejvíce zapsal do historie matematiky. Začal pracovat na komplexním matematickém sborníku ‚Formulario Mathematico‘, kde shrnul veškeré matematické poznatky této doby. Tato kniha, která vyšla poprvé v roce 1896, nezachytila pouze matematické znalosti přelomu století, ale hlavně jim dala jednotnou formu a jazyk. Symboly, které Peano vymyslel pro zjednodušení zápisů, používáme dodnes – jedná se například o symboly průniku, sjednocení, elementu a další.

Peano o své knize napsal: „Každý profesor může Formulario používat jako učebnici, to proto, že obsahuje veškeré poznatky a metody. Místo učení bude stačit, když studentům vysvětlí, jak s knihou pracovat a ukáže jim, které pasáže se mají naučit.“

V roce 1900 nastal vrchol Peanovy kariéry. V Paříži se konaly dvě konference – Filozofická a Matematická – a na obou slavil Peano velký úspěch. Tou dobou začal pracovat na svém druhém velkolepém projektu, pokoušel se vytvořit celosvětový jazyk jako dorozumívací prostředek. Jako základ vzal latinu, ale z gramatiky vypustil skloňování a časování. Slovní zásobu vybíral ze všech světových jazyků – převážně z angličtiny, francouzštiny, němčiny a latiny. Dokonce finální vydání své knihy Formulario vydal v tomto jazyku, který nazval ‚Latino sine flexione‘.

Jeho dílo však mělo neblahý vliv na styl, kterým přednášel. Jeho puntičkářský důraz na formu, práci se symboly a kritický rozbor definic, vět a důkazů frustroval studenty a nebyl pochopen ani ostatními profesory (připomínám, že stále učil na vojenské akademii a Turínské technice). Proto musel v roce 1901 z vojenské akademie odejít a i na své domovské univerzitě se stal mezi studenty velmi nepopulární.

V následujících letech rozděloval svou pozornost mezi matematiku a práci na svém jazyce, která mu přinesla jmenování do čela společnosti pro mezinárodní jazyk ‚ Academia pro Interlingua’ která přijala jeho Latino sine flexione jako základ pro další práci. Na Turínské technice přesídlil z oblasti infinitezimálního počtu k elementární matematice, což lépe odpovídalo práci, kterou vykonával. Učil až do 19. dubna 1932, kdy zemřel na zástavu srdce.

Profesor Giuseppe Peano za svůj život napsal více než 200 knih snad ze všech oblastí matematiky, filozofie a jazykovědy. Jeho největší dílo však nebylo doceněno – světový jazyk se nikdy neuchytil a sborník matematických znalostí byl psaný na tehdejší dobu velmi komplikovaně. Přesto se s jeho prací setkáváme denně – používáme jeho symboliku, známe definice, věty a důkazy s jeho připomínkami a také stavíme na jeho objevech například v oblasti infinitezimálního počtu. Psal články o absolutní konvergenci řad, o integrabilitě funkce, o Taylorově vzorci, o Taylorově zbytku nebo například o prostor-vyplňující křivce.

Zdroje:

[1] Kennedy, Hubert C. „Peano: Life and Works of Giuseppe Peano.“

[2] O'Connor, Robertson, „Giuseppe Peano“, MacTutor History of Mathematics archive

Autor: Marek Bukáček, https://www.krbalek.cz/For_students/Files_to_load/Giuseppe_Peano.pdf

Kalendárium, 18. srpen 1830

   Ve středu 18. srpna 1830 se na zámku v Schönbrunnu narodil František Josef Karel von Habsburg, budoucí František Josef I. - Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo z Boží vůle císař rakouský, král český a uherský, lombardský a benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladimiřský a illyrský, král jeruzalémský, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štyrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horno- a dolnoslezský, modenský, parmský, piacenzský a guastalský, osvětimský a zátorský, těšínský, furlanský, dubrovnický a zadarský, okněžněný hrabě habsburský, tyrolský, kyburský, goricijský a gradišťský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horno- a dolnolužický a istrijský, hrabě hohenembský, feldkirchský, břežnický, sonnenberský, pán terstský, kotorský a na Slovinském Krajišti, velkovojvoda srbský atd. ... a předposlední rakouský císař.

Kalendárium, 16. srpen 1954

V pondělí 16. srpna 1954 se na našem nebi udál další z incidentů Studené války, naštěstí však bez tragického konce. Z důvodu nešťastné lásky se rozhodl k emigraci do západního Německa sedmnáctiletý hornický učeň Milan Novák, člen Aeroklubu v Turnově. Pro svůj úlet použil letoun Piper L-4 (K-68), imatrikulace OK-AOD. Dopustil se však osudové chyby, když na vratech hangáru nechal dopis na rozloučenou. Poté, co členové aeroklubu zjistili, co se stalo, zalarmovali vedení PLOSÚ. Z letiště Líně vzlétla dvojice pilotů MiGů-15 od 5. leteckého stíhacího pluku, nadporučík František Lier a poručík Jiří Hejduk. Na prchající letoun první narazil poručík Hejduk, který se jej pokusil přimět k následování na nejbližší letiště. Mladík za řízením Piperu nereagoval a snažil se uniknout. Oba stíhači ale v obavě z ohrožení lidí, pracujících na poli, letoun nesestřelili. Až další vyslaný pilot od 8. leteckého stíhacího pluku, nadporučík Milan Hlavica, jej sestřelil palbou z 23 mm kanónů jižně od Vlašimi. Zasáhl ho – údajně úmyslně, jen do konce křídla a mladičký pilot z havárie vyvázl jen s několika modřinami.

Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Žhavé výstřely studené války, in extra Válka Vojska – Varšavská smlouva, sešit č. 30, 2017. 

---

[4] Irra, Miroslav: MiG-15, "Patnáctka" - Letoun MiG-15 v čs. vojenském letectvu v letech 1951-1983, 1. díl, Jakab, 2006.

[5] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.

[6] Pejčoch, Ivo: oprava a doplnění k článku Sestřely civilních letounů nad územím Československé socialistické republiky, in Historie a plastikové modelářství, No. 03, 2009. 

[7] Režňák, Libor: Stříbrný tryskáč MiG-15, Proudové začátky čs. letectva 1950-1957, Svět křídel, Cheb 2012.

[8] Schneider, Dušan: Osudy letců 1, Nakladatelství Doplněk, Brno 1997.

[9] Vystavěl, Stanislav: Od 313. (čs.) perutě až k 4. stíhací letce, Historie organizační a personální výstavby následníků 313. (čs.) perutě – 3. letecké divize, jejich leteckých pluků a samostatných stíhacích letek v dokumentech a fotografiích v období od 28. 10. 1945 do 31. 12. 1994, Svět Křídel, Cheb 2015.

Kalendárium, 15. srpen 1944

   V ranních hodinách v pondělí 15. srpna 1944 došlo k dalšímu velice vyjímečnému sestřelu letounové střely V-1. A opět se jejím aktétem stal letoun Grumman TBF Avenger I z 854. Squadrony FAA. Toho dne prováděla posádka letounu Grumman TBF Avenger I, FN854 / G, ze stavu 854. Squadrony FAA operující ze základny Hawkinge ranní protilodní hlídkový let. Najednou posádka pod velením Lt(A) A. F. Voaka uviděla Diver letící rychlostí přibližně 550 km/h ve výšce 600 metrů. Lt(A) Allan Voak vypálil několik dlouhých dávek z kulometů v křídlech a zasáhl létající střelu. V-1 vybuchla ve vzduchu v 2:10 nedaleko Dunkirku.

   V období od 13. června 1944 do 29. března 1945 bylo celkem zjištěno 9251 letounových střel V-1, z nichž 4261 bylo zničeno. Protiletadlové dělostřelectvo si připsalo celkem 1971 zničených V-1, stíhací letectvo zničilo 1979 V-1, pomocí balónů bylo zničeno 278 V-1 a Královské námořnictvo si nárokuje 33 zničených Diverů. Přes toto výjimečné úsilí byly ztráty značné, bylo zabito 6324 lidí a dalších 18037 zraněno. Dopadené střely zničily celkem 23000 domů a dalších 100000 poškodily. Krom těchto poměrně velkých ztrát na majetku a na životech civilistů měly útoky touto novou zbraní i sekundární účinek. Lidé v cílové oblasti náletů se museli opakovaně chránit – skrývat v úkrytech, což mělo vliv na pokles výroby. A samotný fakt, že se na letounovou střelu V-1 dalo za jejího letu útočit paradoxně zvyšoval její vojenskou účinnost. Značná část spojeneckého bombardovacího letectva byla vázána útoky na vypouštěcí rampy těchto pum. Po začátku masivních útoků muselo Royal Air Force soustředit na jihu Anglie veliké množství protiletadlových děl, moderních radarových zařízení, takřka celou svou produkci protiletadlových raket a mnoho perutí nejnovějších a nejrychlejších stíhaček. A právě tento odklon britských prostředků a zdrojů na obranu byl zřejmě nejsilnějším důsledkem útoků letounových střel.

[1] Cull, Brian – Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008.

Kalendárium, 11. srpen 1972

   V pátek 11. srpna 1972 vzlétl zalétavací pilot Henry “Hank” Chouteau poprvé s letounem Northrop F-5E Tiger II (71-1417). Jednalo se o vylepšenou verzi jednomístného nadzvukového stíhacího letounu Northrop F-5A/B Freedom Fighter. Tato modernizace disponovala výkonnějšími motory J85-GE-21 o tahu po 22,24 kN, vyšší kapacitou paliva, větší nosnou plochou, jinými klapkami na náběžné i odtokové hraně pro lepší manévrovatelnost, upraveným systémem pro tankování paliva za letu a vylepšenou avionikou včetně radaru. Letoun byl schopný provádět různé úkoly, včetně vzdušného souboje a pozemních útoků. Primárně byl používán americkými spojenci a v amerických službách zůstává jako cvičný letoun. První dodávky F-5E se uskutečnily pro 425. taktickou stíhací squadronu USAF na jaře 1973. Dodávky zahraničním uživatelům začaly počátkem příštího roku. Celkem bylo do ukončení výroby v roce 1987 vyrobeno 1 400 ks F-5 Tiger II.

   Zřejmě nejúspěšnějším uživatelem letounů F-5E se stalo Etiopské letectvo, které si na těchto strojích během Etiopsko-somálské války o Ogaden připsalo celkem 16 sestřelů (13 MiG-21MF, 2 MiG-17, 1 neznámý) a na zemi zničilo minimálně 4 letouny (1 An-26, 2+ Il-28, 1+ MiG-21). Některé prameny dokonce uvádí 13 sestřelů MiGů-17 a 12 sestřelů MiGů-21! Jeden pilot - Lagesse Teferra - se s 7 [4+3] sestřely stal leteckým esem a asi nejúspěšnějším pilotem na tomto letounu.

   Dalším významným uživatelem letounů F-5E se stalo Iránské letectvo. Zde jsou však informace velice kusé. Piloti těchto letounů si měli připsat několik desítek nepřátelských letounů, včetně MiGu-25. Nejúspěšnějším iránským žokejem F-5 se zřejmě stal Sqn Ldr Yadollah Sharifirad (https://blog.safarikovi.org/2019/03/kalendarium-24-brezen-1946.html), který měl získat celkem 5 sestřelů a s největší pravděpodobností se stal prvním iránským leteckým esem.

Tabulka sestřelů etiopských F-5E
Datum Pilot # Protivník Výsledek
24.07.1977 Bezabih Petros 1 MiG-21MF zničen
25.07.1977 Lagesse Teferra ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Afework Kidanu ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Bacha Hunde ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Lagesse Teferra ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Afework Kidanu ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Bacha Hunde ⅓ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Lagesse Teferra 1 MiG-21MF zničen
25.07.1977 Afework Kidanu ½ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Bacha Hunde ½ MiG-21MF zničen
25.07.1977 Lagesse Teferra 1 MiG-17 zničen
25.07.1977 Lagesse Teferra 1 MiG-17 zničen
26.07.1977 Bezabih Petros ½ MiG-21MF zničen
26.07.1977 Lagesse Teferra ½ MiG-21MF zničen
29.07.1977 Bacha Hunde 1 MiG-21MF zničen
12.08.1977 4 x unknown 1 An-26 zničen na zemi
12.08.1977 4 x unknown n Il-28 zničen na zemi
12.08.1977 4 x unknown n MiG-21 zničen na zemi
17.08.1977 Bezabih Petros 1 MiG-21MF zničen
19.08.1977 Afework Kidanu 1 MiG-21MF zničen
08.1977 Mengistu Kassaye 1 e/a zničen
21.08.1977 Ashenafi Gebre Tsadik 1 MiG-21MF zničen
01.09.1977 Ashenafi Gebre Tsadik 1 MiG-21MF zničen
01.09.1977 Lagesse Teferra 1 MiG-21MF zničen
27.12.1977 Bacha Hunde ½ Il-28 zničen na zemi
27.12.1977 wingman Bacha Hundeho ½ Il-28 zničen na zemi
27.12.1977 wingman Bacha Hundeho 1 poškozen na zemi

 

Tabulka sestřelů Iránských F-5E
Datum Pilot # Protivník Výsledek
22.09.1980 neznámý 1 Su-7 / -20 zničen
22.09.1980 neznámý 1 Su-7 / -20 zničen
23.09.1980 neznámý 1 Su-20 zničen
23.09.1980 neznámý 1 e/a zničen
23.09.1980 neznámý 1 Su-20 zničen
08.10.1980 neznámý 1 Su-20 zničen
08.10.1980 neznámý 1 Su-20 zničen
17.10.1980 Yadollah Javadpour 1 Su-20 zničen
17.10.1980 Ebrahimi 1 Su-20 zničen
21.11.1980 Yadollah Sharifirad 1 Su-22 zničen
21.11.1980 Yadollah Sharifirad 1 MiG-21 zničen
24.11.1980 Yadollah Sharifirad 1 MiG-21 zničen
26.11.1980 Y.Sharifi Raad 1 MiG-21 zničen
03.12.1980 H.Bozorgi 1 Mi-8 zničen
16.12.1980 Yadollah Sharifirad 1 MiG-21 zničen
16.12.1980 Yadollah Sharifirad 1 MiG-21 zničen
14.01.1981 neznámý 1 Mi-25 zničen
14.01.1981 neznámý 1 Mi-8 zničen
14.01.1981 neznámý 1 Mi-8 zničen
10.1982 neznámý 1 SA.342L zničen
10.1982 neznámý 1 Mi-8 zničen
10.1982 neznámý 1 Mi-8 zničen
20.11.1982 neznámý 1 Mi-8 zničen
20.11.1982 neznámý 1 MiG-21MF zničen
06.08.1983 Yadollah Javadpour 1 MiG-25RB zničen
01.09.1983 neznámý 1 MiG-25P poškozen
01.04.1986 neznámý 1 Su-20 zničen
03.07.1986 neznámý 1 MiG-25RB zničen

Prameny:
[1] Бабич, Владимир - Морозов, Владислав: С «чужими» против «своих», История Авиации, № 25.
[2] Бабич, Владимир - Морозов, Владислав: С «чужими» против «своих», История Авиации, № 28.
[3] Cooper, Tom: Wings over Ogaden: The Ethiopian–Somali War, 1978–1979, Africa@War, Book 18, Helion and Company, 2015. ISBN-13: 978-1909982383
[4] Máče, Jan: Válka o Ogaden, 1. část, in Modelář, No. 5, 2018.
[5] Máče, Jan: Válka o Ogaden, 2. část, in Modelář, No. 6, 2018.
[6] Морозов, Владислав: Над песками Огадена, Эпизоды эфиопско-сомалийской войны на Африканском Роге 1977–1978 гг., in Авиация и Космонавтика, No. 3, 2015.
[7] https://cs.wikipedia.org/wiki/Northrop_F-5
[8] https://ru.wikipedia.org/wiki/Northrop_F-5
[9] https://en.wikipedia.org/wiki/Yadollah_Sharifirad
[10] https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_Iranian_aerial_victories_during_the_Iran–Iraq_war

Kalendárium, 9. srpen 1945

Ve čtvrtek 9. srpna 1945 začala tzv. Mandžuská strategická útočná operace Sovětské armády, které se účastnilo o mohutné letecké svazy a sovětští piloti si v této válce připsaly i první vzdušná vítězství. Prvními vítězi se stali piloti 404. stíhacího leteckého pluku PVO, spadajícího pod 147. IAD PVO Přímořské armády - ml. l-t. Nikolaj Ivanovič Beklemešev, kpt. Jevgenij Kondratjevič Dračko-Jermolenko l-t. a Fedor Dmitrijevič Karpov. První z nich si připsal sestřel japonského letounu Micubiši Ki-46 Šin Šintei (Dinah), v sovětských pramenech označovaný jako R-100 a druhý letoun stejného typu se podělili zbývající dva piloti.

   V 12.32 odstartovalo z letiště Michajlovka zvěno stíhacích letounů Jakovlev Jak-9M pod velením kapitána J. K. Dračko-Jermolenka. Asi 5 km jihovýchodně od osady Grodekovo (nyní Pograničnyj) vedoucí druhé dvojice ml. l-t. N. I. Beklemešev zpozoroval nepřátelský letoun, blížící se níže, ve výšce 2500 m, které identifikoval jako „R-100 Dina-3“ (Micubiši Ki-46 Dinah). Přestože se pilot dostal do výhodné pozice, tak jeho tři útoku byli neúspěšné. Proto se Beklemešev rozhodl přiblížit na krátkou vzdálenost (50 - 100 m) a dlouze zmáčkl spoušť. Pravý motor japonského stroje začal hořet a letoun prudce klesal, z výšky 1500 m začal padat a narazil do země nedaleko osady Sarbakvan. Celkem N. I. Beklešev použil 120 kanónových střel a 130 kulometných nábojů.

   Ve stejném okamžiku kapitán J. K. Dračko-Jermolenko se svým číslem l-t. F. D. Karpovem spatřili ve vzdálenosti asi 7 km ve výšce 4000 m ještě jeden nepřátelský letoun stejného typu. Sovětští piloti se rozdělili a zaútočili na nepřítele z různých stran. Dračko-Jermolenko zaútočil ze vzdálenosti 400 m od spodu a zezadu na pravý motor nepřítele, jehož střelec opětoval palbu. Ve stejný okamžik vstoupil do souboje i l-t. Karpov, který zaútočil z levé strany a ze vzdálenosti 300 metrů zasáhl nepřítele kulometnou dávkou svých zbraní. Tyto útoky ze stejné strany zopakoval ještě třikrát a střílel na levý motor a kabinu střelce, dokud Japonci nepřestali s odvetnou palbou. Současně Jevgenij Dračko-Jermolenko provedl dva útoky na pravý motor, v důsledku čehož začal kouřit. Zasažený nepřítel se otočil a začal klesat na své území. Sovětští stíhači ho začali pronásledovat a provedli ještě další dva útoky, načež pravý motor japonského letadla začal ještě více kouřit a zpod jeho kapoty se objevil plamen. Poté velitel přikázal rádiem Karpovovi pokračovat v pronásledování a sám se odpoutal a vstoupil do vzdušného souboje se dvěma nepřátelskými stíhači, kteří se objevili na scéně. Podle sovětských zdrojů se jednalo o I-00 (označení pro Micubiši A6M), s největší pravděpodobností se ale jednalo o stíhací stroje Nakadžima Ki-43 Hajabusa (Oskar). Karpov dál pronásledoval Ki-46 a nepřestal ho pronásledovat, ani když zmizel v oblacích. Poté co se opět objevil, tak provedl dvakrát ze vzdálenosti 100-200 m útok na pravý motor a kabinu. Letoun nakonec dopadl v plamenech v horách přibližně v oblasti Tungou.

   Všechny Jaky se vrátili bezpečně na svou základnu, přičemž Jevgenij Dračko-Jermolenko vydržel sedmiminutový souboj s japonskými stíhači.

Jevgenij Kondratjevič Dračko-Jermolenko

Schéma souboje dvojice kpt. Jevgenij Kondratjevič Dračko-Jermolenko a l-t. a Fedor Dmitrijevič Karpov s japonským strojem Ki-46.

Micubiši Ki-46 Šin Šintei (Dinah).

Deník bojové činost 404. IAP se záznamem souboje z 9. srpna 1945.

Vzdušné krytí mohutného sovětského úderu během Mandžuské strategické útočné operace zabezpečovalo ze vzduchu celkem 5171 bojových letounů (3501 letectva, 220 vojska protivzdušné obrany státu a 1450 válečného loďstva) rozdělených do následujících armádních svazků:

1. dálněvýchodní front

- 9. letecká armáda

- Přímořská armáda PVO

2. dálněvýchodní front

- 10. letecká armáda

- Amurská armáda PVO

Zabajkalský front

- 12. letecká armáda

- Zabajkalská armáda PVO

Letectvo VMF na Dálném východě

- VVS Tichooceánského loďstva

- 21. sbor PVO

Proti nim stálo 1907 bojových letounů (2. a 5. letecká armáda)

I když letecké souboje byly poměrně sporadické podařilo se nakonec sovětským pilotům podle různých dochovaných pramenů sestřelit 17 letounů jistě (z toho 2 taranem), 4 letouny pravděpodobně, jeden letoun poškodili a minimálně dalších 14 strojů zničili na zemi. Krom toho poškodili jeden vlastní bitevní letoun Il-2 a přinutili k přistání spojenecký bombardovací letoun B-24.

Zničené letouny během Mandžuské strategické útočné operace:

Datum Pilot Jednotka Nepřítel

09.08.1945 Beklemešev, N. I. 404. IAP PVO Ki-46

09.08.1945 Karpov, F. D. 404. IAP PVO ½Ki-46

09.08.1945 Dračko-Jermolenko, J. K. 404. IAP PVO ½ Ki-46

09.08.1945 Antipin 305. IAP Il-2 pš, ff

10.08.1945 Koršunov 50. ODRAP H6K nep.

10.08.1945 Ivanov, A. (g) 37. ShAP H6K Mavis

12.08.1945 Bondarev, L. I. 401. IAP PVO Ki-21

12.08.1945 Čursin, N. I. 401. IAP PVO Ki-21

12.08.1945 Davidok, V. I. 401. IAP PVO Ki-21

12.08.1945 Gubanov, I. F. 401. IAP PVO Ki-21

15.08.1945 Životovskij, V. A. 19.IAP VVS TOF J2M Raiden

15.08.1945 Grib 19.IAP J2M Raiden

15.08.1945 Mirošničenko, N. F. 17.IAP Ki-43

15.08.1945 Čerepnin, A. I. 304. IAP Ki-49 taran

15.08.1945 Tichonov, A. G. 401. IAP PVO Ki-49 nep.

15.08.1945 Mjagčenkov, V. A. 401. IAP PVO Ki-49 nep.

15.08.1945 Suček, A. T. 401. IAP PVO Ki-43 nep.

15.08.1945 Gajdaj, I.F. 776. IAP e/a

16.08.1945 Nikolajev 305. IAP Ki-30 na zemi

18.08.1945 Birko, V. 45.IAP VMF Ki-61

18.08.1945 Kronin 45.IAP VMF Ki-61

18.08.1945 Mikulin 45.IAP VMF Ki-61

18.08.1945 Mikulin 45.IAP VMF Ki-61

19.08.1945 neznámý 942. IAP e/a pš

20.08.1945 neznámý 942. IAP B-24 flt

08. 1945 Goltvenko, A. J. 22.IAP e/a taran

08. 1945 neznámý 307. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 307. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 307. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 307. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 356. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 356. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 356. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 356. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 911. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 942. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 942. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 942. IAP e/a na zemi

08. 1945 neznámý 942. IAP e/a na zemi

Lavočkin La-7 ml. l-t. A. I. Čerepnina, 1. eskadra 304. IAP, na kterém 10. srpna 1945 taranoval Ki-49.

Jakovlev Jak-9 velitele 2. eskadrily 776. IAP st. l-t. I. F. Gajdaje, který 15. srpna 1945 sestřelil nepřátelský letoun

Nakadžima Ki-43 Hajabusa (Oskar), 54. Sentai, srpen 1945.

Organizační struktura sovětského letectva:

9-я воздушная армия

    19-й бомбардировочный авиационный корпус

        33-я бомбардировочная Краснознаменная авиационная дивизия

            10-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

            290-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

            442-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

        55-я бомбардировочная авиационная дивизия (Ил-4)

            303-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

            443-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

            444-й бомбардировочный авиационный полк (Ил-4)

        94-я отдельная авиационная эскадрилья связи

        18-й отдельный батальон связи

        102-я отдельная рота связи

        3153-я военно-почтовая станция.

    34-я бомбардировочная авиационная дивизия

        36-й бомбардировочный авиационный полк

        59-й бомбардировочный авиационный полк

        538-й бомбардировочный авиационный полк

        531-й истребительный авиационный полк (Як-9М).

    251-я штурмовая авиационная дивизия

        78-й штурмовой авиационный полк Ил-2

        536-й штурмовой авиационный полк Ил-2

        972-й штурмовой авиационный полк Ил-2

    252-я штурмовая авиационная дивизия

        75-й штурмовой авиационный полк Ил-2

        77-й штурмовой авиационный полк Ил-2

        537-й штурмовой авиационный полк Ил-2

        906-й штурмовой авиационный полк Ил-2

    32-я истребительная авиационная дивизия

        47-й истребительный авиационный полк

        304-й истребительный авиационный полк

        535-й истребительный авиационный полк

        776-й истребительный авиационный полк

    249-я истребительная авиационная дивизия

        5-й истребительный авиационный полк (Як-3)

        305-й истребительный авиационный полк (Як-9М)

        582-й истребительный авиационный полк (Ла-5 и Ла-7)

        781-й истребительный авиационный полк (Як-9)

    250-я истребительная авиационная дивизия

        48-й истребительный авиационный полк (Як-9)

        361-й истребительный авиационный полк (Як-9)

        917-й истребительный авиационный полк (Ла-7)

        913-й истребительный авиационный полк (Ла-7).

Приморская армия ПВО

    11-й корпус ПВО

    95-я дивизия ПВО

    96-я дивизия ПВО

    147-я истребительная авиационная дивизия

        34-й истребительный авиационный полк ПВО

        404-й истребительный авиационный полк ПВО

        429-й истребительный авиационный полк ПВО

        564-й истребительный авиационный полк ПВО

10-я Воздушная армия

    18-й смешанный авиационный корпус 

        96-я штурмовая авиационная дивизия

        296-я истребительная авиационная дивизия

        777-й истребительный авиационный полк

        140-я отдельная разведывательная авиационная эскадрилья

    83-я бомбардировочная авиационная дивизия

        581-й бомбардировочный авиационный полк (Пе-2)

        782-й бомбардировочный авиационный полк (Пе-2).

    128-я смешанная авиационная дивизия

        888-й истребительный авиационный полк

        903-й бомбардировочный авиационный полк

        410-й штурмовой авиационный полк (до 14.08.1945 г.)

        410-й истребительный авиационный полк (с 14.08.1945 г.)

        2-й отдельный морской бомбардировочный авиационный пограничный полк ВВС ВМФ (в оперативном подчинении)

    255-я смешанная авиационная дивизия

        610-й истребительный авиационный полк

        936-й истребительный авиационный полк

        79-й бомбардировочный авиационный полк

        73-й бомбардировочный авиационный полк

        10-я отдельная разведывательная авиационная эскадрилья

        30-е отдельное корректировочное авиационное звено

        отдельная авиационная эскадрилья самолетов Ил-2

    253-я штурмовая авиационная дивизия

        76-й штурмовой авиационный полк

        139-й штурмовой авиационный полк

        692-й штурмовой авиационный полк

        849-й штурмовой авиационный полк

    29-я истребительная авиационная дивизия

        307-й истребительный авиационный полк

        308-й истребительный авиационный полк

        528-й истребительный авиационный полк

        911-й истребительный авиационный полк

    254-я истребительная авиационная дивизия

        300-й истребительный авиационный полк

        301-й истребительный авиационный полк

        302-й истребительный авиационный полк

        912-й истребительный авиационный полк

Приамурская армия ПВО

    3-й корпус ПВО

    15-й корпус ПВО

    97-я дивизия ПВО

    98-я дивизия ПВО

    149-я истребительная авиационная дивизия

        3-й истребительный авиационный полк ПВО

        18-й истребительный авиационный полк ПВО

        60-й истребительный авиационный полк ПВО

        400-й истребительный авиационный полк ПВО

        

12-я воздушная армия

    6-й бомбардировочный авиационный корпус

        326-я бомбардировочная авиационная дивизия

        334-я бомбардировочная авиационная дивизия

    7-й бомбардировочный авиационный корпус

        113-я бомбардировочная авиационная дивизия

        179-я бомбардировочная авиационная дивизия

    30-я бомбардировочная авиационная дивизия

        49-й бомбардировочный авиационный полк (Пе-2)

        456-й ближнебомбардировочный авиационный полк (Пе-2)

        457-й ближнебомбардировочный авиационный полк(Пе-2)

    54-я бомбардировочная авиационная дивизия

        7-й гвардейский бомбардировочный Гатчинский Краснознаменный авиационный полк (Ли-2)

        29-й гвардейский бомбардировочный Красносельский авиационный полк (Ли-2)

        340-й бомбардировочный Бреславский авиационный полк (Ли-2)

    247-я бомбардировочная авиационная дивизия

    248-я штурмовая авиационная дивизия

    316-я штурмовая авиационная дивизия

    190-я истребительная авиационная дивизия

    245-я истребительная авиационная дивизия

    246-я истребительная авиационная дивизия

    21-я гвардейская транспортная авиационная дивизия

Забайкальская армия ПВО

    92-я дивизия ПВО

    93-я дивизия ПВО

    94-я дивизия ПВО

    297-я истребительная авиационная дивизия

        401-й истребительный авиационный полк

        938-й истребительный авиационный полк

        939-й истребительный авиационный полк

ВВС Тихоокеанского флота

    10-я бомбардировочная авиационная дивизия

    2-я минно-торпедная авиационная дивизия

    15-я смешанная авиационная дивизия ВМФ

    16-я смешанная авиационная дивизия ВМФ

    12-я штурмовая авиационная дивизия

21-й корпус ПВО

Prameny:

[1] Журнал боевых действий 404 иап, Описывает период с 01.08.1945 по 27.08.1945 г., Архив: ЦАМО, Фонд: 20182, Опись: 1, Дело: 15, Лист начала документа в деле: 68.

[2] Анохин, Владимир Александрович - Быков, Михаил Юрьевич: Все истребительные авиаполки Сталина. Первая полная энциклопедия, Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67104-5

[3] Котлобовский, Александр В. - Сейдов Игорь: Затупившиеся мечи воздушных самураев, in Авиация и Время, № 3 (127), 2012.

[4] Быков, Михаил Юрьевич & колектив авторов: Советские летчики-истребители 1936-1953, Электронная картотека, http://sovpilots.ru/.

[5] Котлобовский, Александр В. - Сейдов Игорь: Затупившиеся мечи воздушных самураев, ВикиЧтение, https://military.wikireading.ru/h2GITG4Zya.

Kalendárium, 9. srpen 1945

Krátce po půlnoci, ve  čtvrtek 9. srpna 1945, byla zahájena tzv. Mandžuská strategická útočná operace Sovětské armády. Jednalo se o útok sovětských a mongolských vojsk proti japonskému loutkovému státu Mandžukuo. Sovětské a mongolské síly ukončily japonskou kontrolu nad územím Mandžukuo, Mengkukuo (Vnitřní Mongolsko), severem Koreje, Karafutem a ostrovy Čišima (Kurilské ostrovy). Porážka japonské Kwantungské armády pomohla dosáhnout japonské kapitulace a ukončení druhé světové války. Vstup Sovětů do války byl významným faktorem v rozhodnutí japonské vlády bezpodmínečně kapitulovat. Kwantungská armáda a pokračující držba Mandžuska posilovaly v japonském vedení naději, že snad nebude nucena přijmout bezpodmínečnou kapitulaci. Zároveň Japonci doufali, že se podaří přimět Sověty k prostředkování vyjednávání mezi Japonskem a anglosaskými velmocemi o ukončení nepřátelských akcí za podmínek. Tyto naděje se rozplynuly časně ráno 9. srpna 1945.

Sovětská armáda na Dálném východě v roce 1945
Autor: Dzin
https://www.fronta.cz/sovetska-armada-na-dalnem-vychode-v-roce-1945 

4. - 11. února 1945 proběhla konference SSSR, USA a Velké Británie na Jaltě. Zde se Sovětský svaz zavázal, že nejpozději do tří měsíců po ukončení bojů v Evropě vstoupí do války proti Japonsku. Toto rozhodnutí nebylo učiněno ani tak jako pomoc západním spojencům, ale spíše pro obnovení sovětského resp. ruského vlivu na Dálném východě. Časová prodleva tří měsíců byla nezbytná, protože i když se to nemusí z dnešního pohledu zdát (každý jistě alespoň někdy slyšel o sovětském nevyčerpatelném lidském potenciálu), lidské zdroje začaly pomalu vysychat. Proto se dostatečné prostředky k úderu na Dálném východě mohly uvolnit až po porážce Německa. Tímto rozhodnutím byl ukončen odliv vojsk z Dálného východu a naopak bylo zahájeno jejich posilování.

O tom, že Sověti nemínili svým útokem pouze pomáhat západním spojencům svědčí i fakt, že k plánování vojenské akce proti Japonsku přistoupili už v listopadu 1944. V čele plánovací skupiny stál maršál Měreckov, který právě úspěšně zakončil boje na severu proti Finsku a tamním německým jednotkám. Zde si vysloužil pověst specialisty na boj v arktickém podnebí a nyní měl dokázat, že zvládne i poněkud teplejší oblast. Této nanejvýše tajné činnosti se v Moskvě věnoval až do března 1945, kdy se i se svým štábem přesunul do Ussurijska. Zde bylo 15. dubna 1945 zřízeno tzv. velitelství Přímořské skupiny vojsk. Před samotnou operací se z něho stane 1. dálnovýchodní front. Veškerá činnost byla co nejpřísněji utajována, např. sám Měreckov musel chodit v uniformě generálplukovníka, aby Japonci nezpozorovali příliš brzy příchod maršála Sovětského svazu.

Od května 1945 začaly na Dálný východ proudit posily. Spolu s nimi se zde objevil další významný velitel Rudé armády, maršál Malinovskij. Za bojů v Evropě proslul hlavně tím, že měl na sovětské poměry opravdu mizivé ztráty. U nás je znám spíše díky ne příliš osvobozeneckému chování jeho jednotek na Moravě. V novém působišti se Malinovskij stal velitelem Zabajkalského frontu.

Aby bylo sovětské snažení co nejlépe koordinováno, bylo poprvé a naposledy za druhé světové války v Rudé armádě zřízeno 30. července 1945 zvláštní hlavní velitelství v jehož čele stanul maršál Alexandr Michajlovič Vasilevskij. Ten až na drobnou epizodu z konce války působil v Hlavním stanu, od června 1942 jako náčelník generálního štábu. Byl uznáván jako velmi schopný organizátor, což měl právě nyní dokázat. Jako pomocníci mu byli přiděleni lidový komisař válečného loďstva admirál Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov a velitel sovětského letectva maršál Alexandr Alexandrovič Novikov. Na Dálném východě se objevila nejreprezentativnější sestava představitelů druhů vojsk za celou válku.

Sověti zahájili na Dálném východě obrovské soustřeďování sil stažených z Evropy. Kromě zvednutí početního stavu zdejších vojsk bylo třeba dodat i moderní vojenskou techniku, protože technika na východě v mnoha případech pocházela ještě z předválečného období.

Ze západu byly přesunuty tyto jednotky:

• z 3. běloruského frontu: velitelství 5. a 39. vševojskové armády, 6 velitelství střeleckých sborů, 18 střeleckých divizí, 2 divize protiletadlových děl, a 8 dělostřeleckých a 2 raketometné divize
• z 2. ukrajinského frontu: frontové velitelství, velitelství dvou armád, 6 velitelství sborů (z toho 1 tankového), 10 střeleckých divizí a divizí protiletadlového dělostřelectva a 15 brigád
• z Leningradského frontu: velitelství dělostřeleckého a mechanizovaného sboru, 6 divizí a 17 brigád
• z 1. běloruského frontu: 3 raketometné brigády
• z Moskevského vojenského okruhu: 2 tankové brigády
• ze zálohy Hlavního stanu: frontové velitelství, 3 brigády, 2 pevnostní útvary

Navíc bylo posíleno i letectvo a to o velitelství bombardovacího sboru a 5 leteckých divizí.

Stavy přisunovaných jednotek a techniky byly následující:

	květen 1945	červen 1945	červenec 1945	1.-8. srpna 1945	celkem
Vojáci	33 456	152 408	206 042	11 449	403 335
Děla a minomety	504	2624	3723	286	7137
Tanky a samohyb. děla	156	564	1229	170	2119

Dále bylo přisunuto na 600 raketometů a 1000 bojových letadel.

Proběhla také kompletní reorganizace jednotek. Doposud používané členění na Dálnovýchodní a Zabajkalský front bylo zrušeno a místo nich byly vytvořeny tři nové fronty: Zabajkalský a 1. a 2. dálnovýchodní front. Zabajkalský front byl soustředěn na západě u hranic s Mongolskem a přímo v něm (na frontě dlouhé 2300 km), východně od něj byl 2. dálnovýchodní front (2130 km) a vedle něj až k oceánu 1. dálnovýchodní front (700 km). Spolu s nimi operovaly Tichomořské loďstvo, Amurská flotila a Mongolská armáda.

Jejich početní stavy byly následující:

• Zabajkalský front (maršál R.J. Malinovskij):
  17., 36., 39. a 53. vševojsková, 6. gardová tanková a 12. letecká armáda a Jezdecko-mechanizovaná skupina mongolsko-sovětských vojsk. Celkem měl 13 velitelství sborů, 39 divizí, 45 brigád, 54 pluků, 2 pevnostní útvary, 2 velitelství leteckého sboru, 7 leteckých divizí, 14 leteckých pluků a 3 divize PVO a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem měly sovětské jednotky k dispozici: 648 000 lidí, 9668 děl a minometů, 369 raketometů, 2359 tanků a útočných děl a 1324 bojových letadel.
  V sestavě Zabajkalského frontu operovala také Mongolská armáda, která disponovala silou: 5 divizí, 1 brigáda a 2 pluky o stavech 16 000 mužů, 128 děl a minometů a 32 tanků.
• 1. dálnovýchodní front (maršál K.A. Měreckov):
  1., 5., 25. a 35. vševojsková a 9. letecká armáda a Čugajevská operační skupina. V nich bylo soustředěno velitelství 10 střeleckých a 1 mechanizovaného sboru, 34 divizí, 47 brigád, 34 pluků, 14 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 8 leteckých divizí, 6 leteckých pluků, velitelství sboru PVO, 2 divize PVO, divizi, brigádu a 2 pluky protiletadlových děl o celkovém počtu 589 000 vojáků, 11 430 děl a minometů, 274 raketometů, 1974 tanků a útočných děl a 1137 bojových letounů.
• 2. dálnovýchodní front (generál M.A. Purkajev):
  2., 15. a 16. vševojsková a 10. letecká armáda s 2 velitelství střeleckého sboru, 13 divizí, 15 brigád, 34 pluků, 5 pevnostních útvarů, velitelství leteckého sboru, 9 leteckých divizí, 9 leteckých pluků, 2 velitelství sboru PVO, 2 divize PVO a 2 brigády a 2 pluky protiletadlových děl. Celkem v nich bylo umístěno 333 000 vojáků, 5988 děl a minometů, 72 raketometů, 917 tanků a útočných děl a 1260 bojových letounů.
• Tichomořské loďstvo (admirál I.S. Jumašov):
  2 křižníky, 13 torpédoborců, 78 ponorek a 324 menších lodí, 1618 letadel z toho 1382 bojových, 1 brigáda námořní pěchoty a 2550 děl a minometů, celkem 165 000 vojáků a námořníků.
• Amurská flotila (kontraadmirál N.V. Antonov):
  124 menších lodí, 68 letadel a 199 děl a minometů, celkem 12 500 vojáků a námořníků.

Hlavní úloha v nadcházející operaci byla přisouzena Zabajkalskému a 1. dálnovýchodnímu frontu, v jejichž čele stáli maršálové Malinovskij a Měreckov. Fronty měly mohutným úderem prolomit japonská obraná postavení, obklíčit japonská vojska a poté rychle pokračovat dále a zabrat co největší území před kapitulací Japonska, která se pod tlakem Američanů rychle blížila.

Japonské síly

Na druhé straně fronty byla situace opačná. Japonské císařství stálo pod údery Američanů a jejich spojenců na pokraji porážky. Důvodem nebyly ani tak ztráty živé sily, protože i když byly značné, japonská armáda byla stále dosti početná - k srpnu 1945 měla přes 7 milionu vojáků. Důvodem byly spíše ztráty vojenské techniky, které zdevastovaný japonský průmysl už nebyl schopen ani nahrazovat. Ke kolapsu japonského průmyslu dopomohla z větší části námořní blokáda amerických ponorek dovozu strategických surovin, na kterých bylo Japonsko závislé, z menší části údery amerického letectva na průmyslová centra (to bylo navíc umocněno velkým zemětřesením, které Japonsko postihlo v roce 1944).

Na budoucím bojišti tvořila jádro japonských sil Kwantungská armáda pod velením generála Otozó Jamady. Ta nesla odpovědnost za obranu Mandžuska a Koreje (v Koreji se nacházela 58. samostatná armáda, od 10. srpna 1945 podřízená Kuantungské armádě).

Celkově byla sestava japonských jednotek, soustředěných proti Rudé armádě následující:

Kwantungská armáda (generál O. Jamada):

3., 4., 5., 30., 34., 44. a 58. armáda a 2. a 5. letecká armáda. V nich bylo soustředěno 24 pěších divizí a 2 tankové a 9 smíšených brigád a tzv. Brigáda dobrovolníků smrti. Celkem měla 1 000 000 mužů, 6640 děl a minometů, 1215 tanků a samohybných děl a 1907 bojových letadel. Pod Kwantungskou armádu byla podřízena dále i Sungarská říční válečná flotila s 26 menšími bojovými loděmi. Těmto silám ještě pomáhali tzv. Vojska knížete vnitřního Mongolska Devana a Vojska Man-čou-kua, které ale vykonávaly pouze pořádkovou službu a do bojů se výrazněji nezapojily.

Japonci vybudovali kolem hranice se SSSR a Mongolskem 17 opevněných prostorů. Ty měly hloubku až 50 km. Zásadní vadou bylo, že jejich celková délka byla dohromady asi 800 km, přičemž celá hranice byla dlouhá přes 5000 km, takže opevnění kryla méně než 1/5 délky celé hranice. Nejsilnější opevnění byla v prostoru 1. dálněvýchodního frontu.

Japonci zbudovali dále tzv. Krycí pásmo, na které soustředili jednotky určené k zastavení prvního úderu. Krycí pásmo mělo 3 linie. První byla hluboká 3-10 km, druhá 3-5 km, za ní byla 10-20 km mezera a následovala třetí linie s hloubkou 2-4 km. Díky převaze Sovětů ale byla tato postavení dost slabá.

Za oblast Jižního Sachalinu a Kurilských ostrovů odpovídala vojska 5. skupiny armád generála Kiičiró Higučiho, která zde měla dislokovány 3 pěší divize, 1 smíšenou brigádu a 1 pěší a 1 tankový pluk. Jednotky ale nebyly kompletní a navíc se započalo s jejich postupným stahováním na domovské ostrovy.

Jak je patrné, měla Rudá armáda výraznou převahu a to nejenom kvantitativní. Byly zde nasazeny nejmodernější sovětské zbraně včetně mohutných tanků IS-3. Vznikla ale i mírně paradoxní situace, kdy vedle těchto zbraní (např. T-34 a IS) byly nasazeny i zbraně předválečné providence (T-26 a BT), které zde zůstaly z původních jednotek. Na japonské straně se v drtivé většině jednalo o zastaralé stroje.

Průběh operace

Zbývalo vyřešit ještě jeden problém. Sovětský svaz měl stále s Japonskem platnou smlouvu o neútočení, kterou Japonsko důsledně dodržovalo (např. nekladlo žádné překážky proplutí sovětských obchodních lodí vezoucí z USA hospodářskou pomoc, ač byla namířena proti jejímu spojenci, Německu. Touto cestou byla za války dopravena více než polovina veškerých dodávek západních spojenců SSSR). Pro sovětské vůdce ale problémy tohoto druhu neexistovaly. V dubnu 1945 oznámil Sovětský svaz vypovězení smlouvy o neútočení pro její údajné soustavné porušování japonskou stranou. 8. srpna 1945 SSSR Japonsku vyhlásil válku. Jak se můžeme v sovětských publikacích dočíst, odůvodněno to bylo tím, že je třeba s válkou v Tichomoří rychle skoncovat, zajistit všeobecný mír a osvobodit národy od dalších obětí a strádání, jakož i obnovit práva Sovětského svazu na území, kterých se Japonsko v minulosti násilně zmocnilo.

Mandžuská útočná operace byla zahájena 9. srpna 1945 Zabajkalským a 1. dálnovýchodním frontem, ke kterým se 11. srpna připojil i 2. dálnovýchodní front. Pro rychlejší průnik přes japonské linie byly nasazeny i Pohraniční vojska NKVD. Jednalo se o jednotky Zabajkalského, Chabarovského a Přímořského okruhu Pohraničních vojsk. Z nich utvořené úderné oddíly se měly v noci před útokem dostat do japonských pozic a při zahájení útoku je napadnout. K tomuto nekonvenčnímu řešení se rozhodlo sovětské velení kvůli tomu, že ve snaze o co největší překvapení nebyla k vyřazení japonských opevněných bodů využita dělostřelecká palebná příprava.

Na postupové linii Zabajkalského frontu se nacházely vesměs hory, polopouště a stepi. Přestože od 8. srpna nepřetržitě pršelo a došlo k mírným záplavám, na schůdnosti terénu se to výrazněji neprojevilo. V noci na 9. srpna úderná komanda NKVD Zabajkalského okruhu Pohraničních vojsk infiltrovala japonské pozice a s rozbřeskem při zahájení útoku vyřadila část japonských polních opevnění.

Mohutný sovětský úder poté prolomil celkem bez obtíží japonskou obranu a zahájil rychlý postup do vnitrozemí. Díky své převaze a tomu, že japonské jednotky byly značně demoralizované (kvůli zprávám o jaderném bombardování a o vládní nabídce kapitulace), nabraly útočící sovětské jednotky přímo zběsilé tempo, které překonávalo v rychlosti postupu i německý blitzkrieg.

První den postoupila 6. gardová tanková armáda, jedoucí na čele útoku o 150 km, do poloviny druhého dne o dalších 120 km a do 14. srpna 1945 celkem o 450 km. Ostatní jednotky frontu postoupily první den o 50-70 km a do 14. srpna o 250-400 km. Japonci se zpočátku zmohli na odpor pouze u několika opevněných uzlů, které Sověti, pokud je nedobyli z chodu, obešli a izolovali. Teprve 12. – 14. srpna se Japonci zmohli na rozsáhlejší protiútoky, které Rudou armádu sice zbrzdily, ale nezastavily a ani nezpůsobily rozsáhlejší problémy.

V pásmu 1. dálnovýchodního frontu byla situace trochu odlišná. Rozprostíral se před ním asi 10 km hluboký pruh tajgy, pokrytý bažinami, močály a říčkami. Po vydatných deštích se tajga změnila v těžko průchodný bahnitý terén. I zde jednotky NKVD (Přímořského okruhu Pohraničních vojsk) pronikly před zahájením útoku do Japonských pozic a to místy až o 10 km.

Následným útokem sovětská vojska z chodu prolomila japonské obranné linie, ale zbrzdil je bahnitý terén. Ten byl také hlavní příčinou pomalejšího postupu. Do konce dne se podařilo postoupit o 5-23 km. Teprve dny následující přinesly zlepšení a do 14. srpna vojska 1. dálnovýchodního frontu postoupila o 120-150 km. Japonská obrana byla opět slabá, místa silnějšího odporu byla izolována.

V pásmu 2. dálnovýchodního frontu provedl infiltraci japonských pozic Chabarovský okruhu Pohraničních vojsk NKVD. Útok začal oproti ostatním frontům o 2 dny později a od počátku probíhal bez vážnějších japonských obranných akcí. Do 14. srpna postoupil 2. dálnovýchodní front o 50-200 km.

15. srpna se ocitly hlavní sily Kwantungské armády v obklíčení a 20. srpna 1945 Kwantungská armáda kapitulovala (po zprávách o kapitulaci Japonska). Do té doby postoupily jednotky Zabajkalského frontu o 360-600 km a jednotky 1. dálnovýchodního frontu o 130-500 km, přičemž se nesetkaly s vážnějším odporem. K tomuto dni se také vzdala všechna japonská postavení, která zůstala izolovaná v sovětském týlu.

Sovětské letectvo na podporu útočících vojsk provedlo během operace na 22 000 vzletů. Protože bylo tempo postupu vysoké a týlové složky nebyly schopny udržet stálý přísun zásob, dopravilo sovětské letectvo k čelním útočícím jednotkám na 2780 tun pohonných hmot a 2059 tun dalších zásob.

Podle sovětských údajů padlo 593 990 Japonců do zajetí (mezi nimi také asi 30 000 Korejců a Číňanů) a ukořistěno bylo 686 tanků, 15 samohybných děl, 4310 děl a minometů, 861 letadel a další spousta techniky a materiálu.

Přestože Japonsko kapitulovalo, nebránilo to Rudé armádě v pokračování vojenských akcí. Do konce srpna Zabajkalský front obsadil více než polovinu Mandžuska, včetně přístavu Port Arthur. Jednotky 1. dálnovýchodního frontu pronikly až na Korejský poloostrov, který obsadily po 38. rovnoběžku. Ačkoli měl SSSR s Čankajškovou vládou smlouvu o navrácení osvobozeného území Číny pod kontrolu Kuomintangu, uzavřenou 14. srpna 1945, byla správa nad územím později předána do rukou čínských komunistů.

Tichomořské loďstvo provedlo několik výsadků hlavně na Korejském poloostrově. Nejvíce se ale angažovalo při obsazováni Sachalinu a Kurilských ostrovů. Na Sachalinu provedlo tři výsadkové operace. Boje zde trvaly od 11. srpna do 25. srpna, kdy se japonská posádka vzdala. Útok na Kurily byl zahájen 18. srpna výsadkem na ostrově Šumšu, o který se bojovalo do 19. srpna a následně byly už bez boje obsazeny zbývající Kurilské ostrovy, poslední až po podepsání formální japonské kapitulace 2. září 1945.

Sovětský svaz tak ovládl veškerá uzemí, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku. Cena za tento úspěch byla malá, nenávratné ztráty (mrtví, nezvěstní) Rudé armády činily 12 031 vojáků, což bylo méně než 1 procento původního počtu, 78 tanků, 232 děl a minometů a 62 letadel. Dalších 24 425 vojáků bylo raněno. Tichomořské loďstvo přišlo o 903 zabitých a nezvěstných a 395 raněných.

Základní prameny:

Dějiny druhé světové války, Praha 1977-82

Grif sekretnosti sňat, Moskva 1993

I. a J. Hrbek, Vítězství přichází z moře, Praha 1999

J. Fidler, Stalinovi maršálové, Brno 1998

I. Pejčoch - Spurný, Obrněná technika 3, Praha 1999

Velikaja otečestvennaja vojna. Kniga 3. Osvobožděnije, Moskva 1999

Další odkazy:
https://ru.wikipedia.org/wiki/Маньчжурская_операция_(1945)
https://ru.wikipedia.org/wiki/Советско-японская_война
https://ru.wikipedia.org/wiki/Боевой_состав_советских_войск_в_Советско-японской_войне
https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_invasion_of_Manchuria
https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet–Japanese_War

Hawker Sea Fury vs MiG-15

V sobotu 9. srpna 1952 se Lt. Peter “Hoagy” Carmichael, pilot letecké složky britského Royal Navy - Fleet Air Arm (FAA), jediným britským pilotem vrtulového letounu, který sestřelil MiG-15.

Autor: Colin Parker

Kalendárium, 6. / 7. srpen 1941

V noci z 6. na 7. srpna 1941 provedl Viktor Vasiljevič Talalichin jeden z prvních nočních taranů historie.

   V noci 6. srpna 1941 vzlétl Viktor V. Talalichin na poplach s letounem Pilokarpov I-16 typ 29, aby odrazil německý nálet na Moskvu. V oblasti vesnic Dobrynika a Šeglaťjevo v Moskevské oblasti narazil ve výšce 4800 metrů na nepřátelský letoun Heinkel He 111 I. Tashnera z 7./KG 26. Viktor Talalichin se rychle přiblížil k nepříteli, natočil letoun a dostal Heinkela do zaměřovače a zahájil palbu. Nepřítel se ale ukázal být zkušeným pilotem a náhle změnil kurz a pokusil se uniknout. Talalichin opět stočil svůj letoun a vypálil další dávku. Heinkel se opět obratně uhnul, zrychlil, změnil kurz a začal klesat. Viktor Talalichin ho opět dohnal a zasáhl pravý motor kulometnou dávkou. He 111 ale dále unikal. Sovětský stíhač po letounu dále pálil, dokud mu nedošla munice, přičemž střelci něpřátelského letounu vedli odvetnou palbu. Aby Talalichinovi nepřítel neunikl, rozhodl se provést taran. V tu chvíli ho jeden z nepřátelských projektilů zasáhl na paži, ale Talalichin neuhnul a přiblížil se k ocasní ploše Heinkelu a zasáhl ji vrtulí. Německý stroj začal strmě padat k zemi, bylo právě 23.28. Talalichin opustil svůj zničený letoun na padáku a dopadl do mělkého jezera, kde ho objevili místní obyvatelé. Ve vesnici Stepygino byl ošetřen a letounem U-2 p řevezen ke svému pluku. Dne 8. srpna 1941 by byla udelena Zlatá medaile Hrdiny Sovětského svazu.

   Taran Viktora Vasiljeviče Talalichina byl dlouho považován za první noční taran historie. Ale ve světle nových dokumentů se ukazuje, že prvního nočního taranu dosáhl 25. června 1941 pilot 146. IAP st. lt. Konstantin Oborin.

   Viktor Vasiljeviš Talalichin (Виктор Васильевич Талалихин) se narodil 18. září 1918 v Teplovsce v Saratovské Gubernii. V roce 1938 ukončil Borisoglebskou vojenskou leteckou školu pilotů. Účastnil se Sovětsko-finské války, kdy létal nejdříve u 68. IAP a následně u 152. IAP na letounech Polikarpov I-153. Celkem absolvoval 47 bojových letů, podle některých pramenů měl získat dokonce 4 sestřely. Uznávaný ruský historik a specialista na sovetská letecká esa Michail Bykov uvádí, že nedosáhl žádného potvrzeného sestřelu. Naproti tomu Oleg Kaminskij ve svém seznamu sestřelů sovětských pilotů v Sovětsko-finské válce uvádí, že V. V. Talalichin získal jako pilot 25. IAP (!) 1 a ½ sestřelu dne 19. prosince 1939. Velké vlastenecké války se účastnil od června 1941 jako pilot 27. IAP, následně byl v červenci téhož roku převelen k 177 IAP. Svého prvního sestřelu ve válce dosáhl 5. 8. 1941, když poslal k zemi nepřátelský Junkers Ju 88. Následně v noci z 6. na 7. srpen taranoval Heinkel He 111. Své poslední dva sestřely získal v říjnu, když nejdříve 13. sestřelil opět heinkel He 111 a 15. října ve dvojici sestřelil Messerschmitt Me 110. Viktor Vasiljevič Talalichin padl v leteckém souboji okolo Podolska 27. října 1941

Seznam úřerně potvrzených sestřelů:

5. 8. 1941 1 Ju 88

6. 8. 1941 1 He 111, noční taran

13. 10. 1941 1 He 111

15. 10. 1941 ½ Me 110

Seznam vyznamenání:

Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (№ 347, 8. 8. 1941)

Řád Lenina (№ 6771, 8. 8. 1941)

Řád rudého praporu (4. 3. 1942)

Řád rudé hvězdy (№ 12704, 21. 5. 1940)

Prameny
[1] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: První noční tarany Velké vlastenecké války, in Military revue, No. 5, 2013.
[2] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: První noční tarany Velké vlastenecké války, in Military revue, No. 6, 2013.
[3] Jaśkiewicz, Łukasz - Matus, Yury: Tarany powietrzne w wielkiej wojnie ojczyźnianej, in Lotnictwo, No. 6 (191), 2017.
[4] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999.
[5] Жирохов, Михаил Александрович - Котлобовский, Александр В.: «Иду на таран!». Последний довод «сталинских соколов», Серия В воздушных боях, Издательство Яуза, Эксмо, 2007. ISBN: 978-5-699-22730-3
[6] http://sovpilots.ru/
[7] https://ru.wikipedia.org/wiki/Талалихин,_Виктор_Васильевич
[8] http://aeroram.narod.ru/
[9] https://proza.ru/2018/01/26/1571

[10] https://proza.ru/2020/07/17/457

[11] https://www.proza.ru/2017/10/02/693
[12] https://www.proza.ru/2013/05/05/433
[13] https://vk.com/voini_i_mir?w=wall-147077559_64658
[14] http://www.sovsekretno.ru/articles/znamenityy-as-na-neznamenitoy-voyne/

edit: Fri Aug 18 01:05:25 PM CEST 2023