Pour féliciter 2022

... Abych nezapomněl i na mé „postižené“ kamarády ;)

... For my „handicapped“ friends ;)

Pour féliciter 2022

... Abych nezapomněl na mé okřídlené kamarády ;)

... For my winged friends ;)

Pour féliciter 2022

Veselé vánoce a šťastný nový rok přejí Emma, Klárka, Eva a Jan Šafaříkovi

Merry Christmas and a Happy New Year from Emma, Klárka, Eva and Jan Šafařík

Kalendárium, 28. prosinec 1967

V pondělí 28. prosince 1967 poprvé vzlétl Hawker Siddeley Harrier, hovorově také známý jako „Harrier Jump Jet“. Byl to první operačně způsobilý bitevní letoun pro blízkou leteckou podporu a průzkum se schopností vertikálního vzletu nebo vzletu na krátké dráze a vertikálního přistání (V/STOL) a jediný skutečně úspěšný V/STOL letoun ze všech návrhů, které v té době vznikaly. Harrier byl odvozen od zkušebního letounu Hawker Siddeley Kestrel poté, co byl zrušen projekt pokročilejšího nadzvukového letounu se svislým startem Hawker Siddeley P.1154. Britské královské letectvo objednalo letouny Harrier na konci 60. let 20. století. Letoun byl vyvážen do Spojených států pod označením AV-8A Harrier, kde sloužil u námořní pěchoty Spojených států amerických.

Sea Harriery a Harriery bojovaly v roce 1982 ve válce o Falklandské ostrovy, kde se letouny prokázaly jako velice užitečné a univerzální. Sea Harriery Royal Navy prováděly hlavně obranu proti útočícím nepřátelským letounům, zatímco Harriery RAF se soustředily na pozemní cíle. Během konfliktu si Harriery Gr.3 od 1. Squadrony připsaly dva zničené vrtulníky na zemi (21. 5. 1982 - Chinook CH­47C, 26. 5. 1982 - SA.330L Puma, oba zničený nedaleko Mount Kent). Harriery byly později podstatně vylepšeny na Harriery druhé generace s označením McDonnell Douglas AV-8B Harrier II a British Aerospace Harrier II.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Hawker_Siddeley_Harrier

Kalendárium, 27. prosinec 1992

V neděli 27. prosince 1992 Lt. Col. Gary Lewis "Nordo" North na stroji General Dynamics F-16D Block 42H Fighting Falcon sériového čísla 90-0778 od 33rd Expeditionary Fighter Squadron / 363rd Tactical Fighter Wing sestřelil nad jižním Irákem MiG-25. 

Jednalo se o první sestřel nepřátelské stíhačky letounem F-16 USAF a také o první sestřel raketou BVR (beyond visual range) typu AIM-120 AMRAAM.

Tehdy dvojice iráckých letounů přeletěla nad Irákem jižní bezletovou zónu ohraničenou 32. rovnoběžkou. Letouny byly rychle zachyceny americkými F-15C. Avšak místo, aby reagovaly na americkou výzvu o identifikaci, oba iráčtí piloti své letouny otočili a zamířili zpět na sever mimo bezletovou zónu. Za dvacet minut později, v 10.42, jižní bezletovou zónu narušila opět dvojice iráckých letounů, tentokrát typu MiG-25 (patrně verze PDS). Iráckou dvojici se vydal pronásledovat pár amerických F-16 s volacími znaky Benji 41 (vedoucí) a Benji 42. Američtí piloti Iráčanům přikázali, aby opustili bezletovou zónu. Nato však MiGy zareagovaly tím, že se otočily a zamířily vstříc oběma Falconům. Američtí piloti proto požádali operátory v AWACSu letícím nad Saudskou Arábií o povolení ke střelbě. Komunikace mezi F-16 a E-3 Sentry vypadala následovně:

AWACS: "Benji 41, Lock Leader, Leader Past the Line, now 18 miles, Angels 29". (AWACS informuje Benji 41, že vedoucí MiG přeletěl hranici bezletové zóny, je vzdálen 18 mil a letí ve výšce 29 000 stop)

Benji 41: "Roger, they're south of the line." (Benji 41 potvrzuje)

AWACS: "Benji 41, status trailer" (AWACS se ptá na taktickou situaci posledního člena formace Benji, tzn. Benji 42)

Benji 42: "I have a lock, it's tracking"

AWACS: "OK, I show 'em well south of the line, 14 miles. Toot Sweet, try to get the trailer"

Benji 41: "Benji Burners"

AWACS: "12 miles, 12 miles"

Benji 41: "Bogey Dope" (Benji 41 žádá AWACS o kurs a vzdálenost nepřátelského letounu)

AWACS: "Benji, I show them 8 miles"

Benji 41: "Benji, I am looking for a Clearance to Fire" (Benji 41 žádá o povolení ke střelbě)

AWACS: "Benji 41, Cleared Kill, Cleared Kill" (povolení k palbě je u uděleno)

Benji 41: "Benji, understand Cleared Kill?" (Benji 41 se ještě jednou ujišťuje)

AWACS: "Cleared to Kill, Cleared to Kill, you've got .....Bandits" (AWACS potvrzuje povolení a ujišťuje, že se jedná skutečně o nepřátelské stroje)

Benji 41: "Benji Fox" (Benji 41 odpaluje protiletadlovou střelu)

AWACS: "Benji let's come hard left"

Benji 41: "Splash" (vypočítaná doba zbývající raketě do zásahu cíle dosáhla 0 sekund)

Benji 41: "Benji, burners, let's take it down. Go Low."

Benji 41: "Benji, Splash One, Splash One" (Benji 41 hlásí sestřel letounu)

AWACS: "Copy, Splash One." (operátor AWACSu sestřel potvrzuje)

Prameny:

[1] Brown, Craig: Debrief, A Complete History of U.S. Aerial Engagements 1981 to the Present, Schiffer Military History, 2007.

[2] Smíšek, Martin: AIM-120 AMRAAM, Válka.cz, https://www.valka.cz/10267-AIM-120-AMRAAM

Kalendárium, 21. prosinec 2021

V pondělí 21. prosince 1964 poprvé vzlétl z texasské základny Carswell víceúčelový taktický stíhací bombardér General Dynamics F-111. Za řízením seděla dvojice továrních pilotů Richard Johnson a Val Prahl. Let byl zkrácen na 22 minut kvůli problémům s klapkami. Ale jinak byl let úspěšný.

Jednalo se o první sériově vyráběný letuschopný stroj s měnitelnou geometrií křídel a zároveň první bitevní letoun schopný přesného bombardování z malé výšky ve dne i v noci a za jakéhokoliv počasí. Díky své siluetě získal v americkém letectvu bojové jméno Aardvark (Hrabáč).

Kalendárium, 28. listopad 1973

Ve středu 28. listopadu 1973 došlo k jednomu ze čtyř známých poválečných taranů, když kapitán Gennadij Nikolajevič Jelisejev v kabině svého MiGu-21SM srazil íránský letoun McDonnell Douglas RF-4 Phantom II a sám přitom zahynul.

Zástupce velitele eskadrily 982. stíhacího leteckého pluku, 34. letecké armády Zakavkazského vojenského okruhu, kapitán Gennadij N. Jelisejev držel ve středu 28. listopadu 1973 hotovost na letecké základně Vaziani v Gruzii. V oblasti Muganské doliny v Azerbájdžánské SSR narušil sovětskou hranici letoun McDonnell Douglas RF-4 Phantom II Iránského vojenského letectva (Kupodivu k tomuto incidentu neexistují spolehlivé informace o typu narušitele. Různé zdroje uvádějí, že se jednalo o McDonnell Douglas RF-4 Phantom II, Lockheed T-33A Shooting Star, nespecifikované malé letadlo, nebo dokonce Lockheed C-130 Hercules). Jelisejen nejdříve na rozkaz vyššího velitelství přesel do hotovosti č. 1 a následně vzlétl v kabině svého letouny Mikojan-Gurevič MiG-21SM 'modrá 02' proti narušiteli. Kpt. Jelisejev dostihl cíl, když se velmi přiblížil k hranicím. Po obdržení rozkazu k útoku, odpálil střely vzduch-vzduch R-3, ale bezúspěšně. První raketa minula cíl a druhá se neoddělila od závěsníků. Jelikož čas rychle plynul a místní velitelství vydalo rozkaz zničit narušitele za každou cenu, rozhodl se kapitán Gennadij Jelisejev pro osudový taran. Bohužel si v zápalu situace sovětský pilot neuvědomil, že jeho letoun má kanon, byl to jediný stroj u pluku, který měl kanon zabudovaný. Přesně v 13.15 sovětská stíhačka zasáhla svým křídlem ocasní plochy narušitele. Obě letadla se ve vzduchu rozpadla. Jelisejev byl zabit a osádka íránského letounu přežila (podle jednoho hlášení se jednalo o smíšenou osádku, iránský žák a jeho americký instruktor - Shokouhnia (IIAF), Saunders(USAF)). Kapitán Gennadij N. Jelisejev byl za své hrdinství 14. prosince 1973 vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.

Prameny:

[1] Анохин, Владимир Александрович – Быков, Михаил Юрьевич: Все истребительные авиаполки Сталина. Первая полная энциклопедия, Серия: [2] Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014.

[3] Дроздов, Сергей: Была такая авиация, Эхо былой авиационной мощи, in Авиация и Космонавтика, № 2, 2017.

[4] Gordon, Yefim – Komissarov, Dmitrii: Soviet Air Defence Aviation 1945–1991, Hikoki Publications Ltd, 2012.

[5] Gordon, Jefim – Komissarov, Dmitrij: Sovětské letectvo protivzdušné obrany v letech 1945-1991, Naše vojsko, Praha, 2017.

[6] Котлобовский, Александр В.: МиГ-21 в локальных конфликтах, Серия: Архив 500+, АрхивПрессm 1997.

[7] Котлобовский, Александр В.: Оправдавший предназначение, Авиация и Время, № 5, 2007.

[8] Кушнерёв Валерий Владимирович: Советская военная авиация на Кавказе в годы «холодной войны», in Военный академический журнал, № 2 (10), 2016

[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války 2., Asie, 2. část, in Aero Plastic Kits Revue, No. 31, 1994.

[10] Жирохов, М. А. – Котлобовский, А. В.: «Иду на таран!» Последний довод «сталинских соколов», Яуза – Эксмо, 2007.

Kalendárium, 21. listopad 1947

V pátek 21. listopadu 1947 poprvé vzlétl první prototyp amerického palubního stíhacího letounu Grumman XF9F-2 Panther, Bu. No. 122475. Za kniplem seděl Grumman Aircrether Engineering Corporation Engineering Test Pilot Corwin Henry "Corky" Meyer, který vzlétl z továrního letiště Bethpage, Long Island, New York. Po předběžném vyhodnocení letu nakonec přistál Meyer s novým stíhacím letounem na delší dráze na letišti Idlewild. Dráha v Bethpage byla dlouhá pouze 5 000 stop a jelikož se jednalo o první proudové letadlo postavené Grummanem, nebylo známo, zda by XF9F-2 mohl přistát na této krátké dráze.

Grumman F9F Panther byl první letoun s reaktivním pohonem firmy Grumman a druhý proudový letoun, který vstoupil do služby v americkém námořnictvu.

   V době korejské války byl Panther nejrozšířenější stíhací letoun na palubách amerických letadlových lodí. V této válce provedly Panthery 78 000 operačních letů a sestřelením Jaku-9 severokorejského letectva dosáhly prvního vítězství amerického námořnictva v této válce. K sestřelu došlo 3. července 1950. Dvojice F9F-3 jednotky VF-51 z USS Valley Forge (CV-45), které pilotovali Lt. (jg) Leonard H. Plog a Ens. E. W. Brown, sestřelila po jednom korejském Jaku-9. Panthery se do subojů dostaly během horního krytí palubních letounů Douglas A-1 Skyraider a Vought F4U Corsair útočících pumami na cíle v okolí severokorejského hlavního města Pchjonjangu. Ve stejný den se podařilo pilotům Edwardu Connorovi, Peteru Lanhamovi a Billu Gortneymu ze stejné jednotky zničit na letišti Pchjongjang po jednom letounu Jak-9.

   K prvnímu sestřelu proudového letounu MiG-15 došlo 9. listopadu 1950 poblíž Sinidžu a vítězem nad ním byl F9F-2B od jednotky VF-111 "Sundowners", jenž pilotoval její velitel Lt.Cdr. William T. Amen. Protivníkem byl s největší pravděpodobností pilot 139. GIAP Michail Fedorovič Gračev. Amenův kolega Hill Boot si na svůj účet připsal poškození MiGu-15. 

   O den pozdějí si John L. Butts kolem 10.20 na své konto připsal poškození dalšího MiGu-15. Další dva MiGy Panthery sestřelily v sobotu 18. listopadu 1950. O jeden se podělili Lt Cdr William Lamb a Lt Robert Parker od VF-52 z USS Valley Forge, druhý MiG si na své konto připsal pilot VF-31 Ens Frederick Cameron Weber. Jestě jeden MiG-15 byl tento den poškozen. Poslední čtveřici MiGů sestřelili v úterý 18. listopadu 1952 piloti VF-781 z USS Oriskany - dva MiGy-15 sestřelil Lt Elmer Royce Williams, pi jednom MiGu-15 si připsali Lt(jg) David Morris Rowlands a Lt(jg) John Davidson Middleton. 

   Panther byl základním stíhacím typem námořnictva, avšak od 2. dubna 1951 se používal především pro bitevní akce proti pozemním cílům. Premiérou se stal nálet dvou F9F-2B z perutě VF-191 z letadlové lodi USS Princeton (CV-37), které pumami zaútočily na železniční most u Songdžinu.

   Letoun byl vyroben v počtu 1382 kusů. Mimo USA bylo jediným zahraničním uživatelem námořnictvo Argentiny.

Premeny:

[1] Olynyk, Frank J.: United States Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat Post World War Two, Victory List No.10, self published, Aurora, Ohio, January 1999.

[2] Thompson Warren: F9F Panther Units of the Korean War, Osprey Combat Aircraft 103, Osprey Publishing, June 2014.

[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Grumman_F9F_Panther

[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Grumman_F9F_Panther

Kalendárium, 20. listopad 1931

V pátek 20. listopadu 1931 se v Praze – Štěrboholech narodil Jaroslav Novák, vojenský pilot, který si během padesátých let připsal celkem šet potvrzených sestřelů vysokoletících balónů a stal se tak jediným známým československým „leteckým esem“ proti tomuto protivníku.

Jaroslav Novák zahájil pilotní výcvik 3. ledna 1950 a po jeho ukončení nastoupil k 3. lsp v Brně, kde létal na Aviích S-199. Od dubna roku 1952 zahájil přeškolování na MiGu-15 a pak létal u nově založeného 9. lsp. Na podzim 1953 byl převelen k elitnímu 1. lsp. V letech 1955–56 se mu podařilo sestřelit celkem šest špionážních balonů. Krátce poté se stal příslušníkem 11. pluku. Do civilu odešel v hodnosti podplukovník až koncem roku 1988. Absolvoval celkem 3 000 letů a 1 950 hodin. Jeho dlouhá životní pouť se zakončila 11. listopadu 2018.

Po známém incidentu z 18. ledna 1956 s letounem C-47 Československých aerolinií s imatrikulací OK-WDZ přelétla 24. ledna z Českých Budějovic na letiště Ivánka u Bratislavy dvojice přepadových MiGů-17PF, jeden z nich pilotoval nadporučík Jaroslav Novák a druhý nadporučík Josef Janovský. Oba od 1. lsp. Jejich úkol byl jasný, poslat k zemi každý balon, na který budou navedeni. Příští den po vyhlášení poplachu v 16.26 nadporučík Novák bleskově odstartoval a začal prudce stoupat. Po šestnácti minutách letu měl již na výškoměru hodnotu 13 kilometrů a zpozoroval obrovský balon, snad o průměru až 50 metrů. Poté, co se mu podařilo jej zasáhnout, oddělil se od něj podvěs se čtyřmi teleobjektivy, vysílačkou a bateriemi o celkové váze 650 kg a na čtyřech padácích dopadl v okolí Trnavy. Balonů na naší obloze ale stále přibývalo. 

V úterý 31. ledna musel npor. Novák odstartovat do husté mlhy a pokyny ze země ho vedly jihozápadně od Zvolena. Ve výšce 14 200 metrů zpozoroval o něco menší balon než posledně a okamžitě na něj zaútočil. Po vypálení tří krátkých dávek se aerostat zřítil k zemi. 

Třetí vítězství si nadporučík Novák připsal ve středu 1. února, kdy vzdušného vetřelce dostihl jižně od Zvolena a to ve výšce 13 200 metrů. Patrně zasáhl přístroje v jeho podvěsu, neboť ten ještě před dopadem na zem explodoval. Sám Novák na tehdejší lety vzpomínal: „Většinou to byly letákové balony, ale objevil se mezi nimi i takový, který nesl filmové kamery o váze 650 kilogramů. Někdy vyšlehl po zásahu z cíle červený plamen s černým dýmem. To způsobila výbušná plynová náplň.“

V neděli 5. února poslal k zemi hned dva aerostaty. Při prvním startu ten den mu jeden unikl, ale vynahradil si to krátce před polednem. Za balonem musel dostoupat až do obrovské výšky 15 500 m, nicméně poblíž Piešťan ho dostihl a poslal k zemi. Po přistání mechanici rychle doplnili munici a palivo a Novák za krátko opět seděl připraven ke startu v ostré hotovosti. Povel k němu přišel v 14.50. Po bleskovém startu začal na plný výkon motoru stoupat směrem nad Tatry. Cíl letěl opět ve výšce přes 15 kilometrů a Novák na něj vypálil dvě dávky. Těsně před jeho strojem aerostat konečně vybuchl a cáry z něho jen těsně minuly křídlo MiGu. Po přistání mu pak mechanici na levou přídavnou nádrž namalovali čtvrtou a pátou světle modrou hvězdičku na znamení vzdušného vítězství. Stal se tak jediným známým československým balonovým esem. Tento den patřil mezi vůbec nejrušnější během celé kampaně. Jeden sestřel si totiž připsal i druhý člen Iváňského detachmentu, nadporučík Josef Janovský. Tentokrát šlo o menší aerostat o průměru okolo 20 metrů, který nesl čtyři balíky letáků.

Svůj poslední balón sestřelil Jaroslav Novák 21. září 1956. To již sloužil u 11. slp na letišti Žatec a létal na starších letounech MiG-15bis. Balon dohnal nad Dobříší ve výšce přes 14 kilometrů.

I když se jednalo o poměrně intenzivní výskyt pohybu balonů nad našim územím, není dosud znám žádný další pilot, který by byl tak úspěšný jako npor. Novák. Zdá se, že dalších sestřelů bylo dosaženo už jen jednotlivě. Ostatní podobně úspěšné piloty se z dobových dochovaných materiálů zatím zjistit nepodařilo, podle ústního podání pamětníků mezi nimi z pilotů MiG-l7PF byli Otakar Drázský a František Leinweber.

Jaroslav Novák

Zásah! Balón v záběru fotokulometu československé stíhačky je zasažen ve spodní části.

Jaroslav Novák a jeho MiG-17 v době po jeho přemístění na letiště v Žatci.

Žatecké „sedmnáctky“ na obálce časopisu Křídla vlasti číslo 24 z roku 1959.

Schéma fotoprůzkumného vybavení balónu (Obrana lidu 22. 2. 1956).

Zařízení amerického balonu pro snímkování zemského povrchu. Zařízení ze sestřeleného balonu na čs. území v lednu 1956 (Foto A MZV)

MiG-17 PF npor. Jaroslava Nováka, na němž létal v roce 1956 u 1. letky 11. stíhacího leteckého pluku v Žatci. Technikem letounu byl Josef Pácha.

S-104 (IW-13), 1. letka 1. stíhacího leteckého pluku, 1. stíhací letecké divize, letiště České Budějovice, rok 1957. Stroj pravděpodobně s označením IW-13 byl v roce 1956 operačně nasazen do ničení špionážních balonů WS-119L. Dva zaznamenané sestřely symbolizovaly hvězzdičky na přídavné nádrži.

Tabulka sestřelů Jaroslava Nováka
Datum  Nepřítel Výška Místo
25. 1. 1956 balon 13 000 m Trnava
31. 1. 1956 balon 14 200 m JZ od Zvolenu
 1. 2. 1956 balon 13 200 m J od Zvolenu
 5. 2. 1956 balon 15 500 m Piešťany
 5. 2. 1956 balon 15 500 m Tatry
21. 9. 1956 balon 14 200 m Dobříš

Další známí piloti se sestřely vysokoletících balónů:
Irlacher               1+         5. slp
Klevar, Jiří           1+         1. slp
Drázský, Otakar        1          1. slp      
Hájek, Jiří            1          1. sld
Janovský, Josef        1          1. slp

Leinweber, František   1          1. slp
Mazálek, Jan           1          15. slp
Michel, Karel          1          1. slp

Sedlář, František      1          1. slp

Prameny a literatura:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Lovec balonů, Npor. Jaroslav Novák, in Válka rebue, No.12, 2017.
[4] Adamenko, Mikhail: Jaroslav Novák, letecké protibalónové eso, in Military revue, No. 1-2, 2018.
[5] Hlava, Josef: Byvalý jedenactý stíhací, in Letectví + kosmonautika, No. 3, 1994.
[6] Irra, Miroslav: MiG-17 „Sedmnáctka“, Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-17 v československém vojenském letectvu, Jakab, Nevojice, 2012.
[7] Irra, Miroslav: Příběh Jižní eskadrony, Zvolenský stíhací letecký pluk 1944-1994, Regionální letecko-historická společnost České Budějovice a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, České Budějovice 2014.
[8] Máče, Jan: Vysoká modrá zeď 6, Československé letectvo po roce 1945, část 46, in ATM, No. 11, 2009.
[9] Polák, Tomáš: Žhavé výstřely studené války I. - Evropa, in Aero Plastic Kits Revue, No. 26, 1994.
[10] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea, o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2005.
[11] Vystavěl, Stanislav: Říkali mu Korea (podruhé), o lidech a letounech z letiště Žatec v období 1949-1994, Svět Křídel, Cheb 2011.

Kalendárium, 6. listopad 1956

V úterý 6. listopadu 1956, během probíhající „Suezské krize“ se podařilo dvojci syrských letounů Gloster Meteorů F.8 (někdy uváděno Gloster Meteor NF.13), pilotovaných Munir al-Garudym a Al-Assasaem, sestřelit britský letoun English Electric Canberra PR.Mk.7, WH799, s osádkou ve složení pilot Flt/Lt B. L. Hunter (zraněn), navigátor F/O G. L. Erquath-Pullen (zabit) a Flt/Lt A. C. Small. Mělo se jednat o poslední letoun RAF oficiálně ztracený ve vzdušném boji. Canberra náležela 58. squadroně RAF vzlétla z letecké základny RAF Akrotiri na Kypru s cílem zjistit hromadění sovětské vojenské techniky v Sýrii. Nad Sýrii však byl letoun stíhán a sestřelen dvojicí syrských letounu Gloster Meteorů F.8, které byly paradoxně dodány ze Spojeného království do Sýrie o osmnáct měsíců dříve.

Prameny:

[1] Cull, Brian - Nicolle, David - Aloni, Shlomo: Wings Over Suez, a history of the air operations during the Sinai and Suez Wars of 1956, Grub Street, 1996.

[2] Jackson, Robert: Canberra the Operational Record, Smithsonian Institution Press, Washington 1989. ISBN 0-87474-502-0

[3] Nicolle, David - Nordeen, Lon: Phoenix over the Nile: a history of Egyptian air power, 1932–1994, Smithsonian Institution Press, 1996. ISBN 978-1560986263

[4] https://en.wikipedia.org/wiki/No._58_Squadron_RAF

[5] https://en.wikipedia.org/wiki/Gloster_Meteor

[6] https://aviation-safety.net/wikibase/21034

edit: Mon Nov  6 08:16:22 PM CET 2023

S/Ldr Eugeniusz Horbaczewski pilotující Mustang Mk.III, FB387, PK○G, z 315. Polské stíhací perutě během pronásledování létající bomby V-1, srpen 1944.

S/Ldr Eugeniusz Horbaczewski pilotující Mustang Mk.III, FB387, PK○G, z 315. Polské stíhací perutě během pronásledování létající bomby V-1, srpen 1944.

© Piotr Forkasiewicz  

Kalendárium, 4. listopad 1956

Konec druhé světové války v září 1945 přinesl světu dlouho očekávaný mír, současně však došlo k víceméně bipolárnímu rozdělení světa na sféru vlivu USA a SSSR. Znovu obnovená Československá republika se zanedlouho  dostala po smutných únorových událostech roku 1948 do náručí „velkého bratra“ z východu. Napříč celou Evropou byla spuštěna železná opona.  

Československo se tak  dostalo na hranici mezi oběma ideologiemi. Vzrůstající napětí mezi východem a západem se tak muselo zákonitě projevit i na této hranici, která se stala jakýmsi nárazníkovým pásmem. Mezi lety 1948 až 1989 se Československé letectvo utkalo v mnoha incidentech s narušiteli, přičemž si naši letci připsali na konto několik sestřelů různých strojů. Málo známou skutečností však je, že se v několika případech sami staly reálným terčem střelby jiného letounu. Všechny tyto incidenty jsou o to pikantnější, že proti našemu stroji ve všech případech zasáhlo letadlo „spojence“ z Varšavské smlouvy a nikoli, jak by se dalo očekávat, „imperialistický“ protivník z druhé strany železné opony.

   K prvnímu takovému incidentu došlo nad jižním Slovenskem v době maďarské krize. Krátce poté, co došlo v Maďarsku k lidovému povstání proti komunistické moci a sovětské okupaci, přijala čs. strana opatření s cílem izolovat dění v Maďarsku a zabránit nežádoucím ohlasům v Československu. To se krom stíhacích útvarů týkalo i pluků bitevního letectva. V neděli 4. listopadu 1956 vzlétl v 9.05 československý letoun Iljušin Il-10 náležející 1. letce 30. bitevního pluku k hlídkovému letu v prostoru československo-maďarských státních hranic nedaleko Komárna. Jeho pilot, nadporučík Václav Samöel znenadání spatřil projektily ráže 23 a 37 mm, prolétající kolem jeho letounu. Zadní střelec vzápětí hlásil dvojici útočících MiGů-15. Pilot začal okamžitě klesat do přízemní výšky, kde mohl využít lepší ovladatelnost svého letounu proti rychlým proudovým stíhačkám. Sovětští útočníci ovšem pokračovali v pronásledování a dál po něm pálili. Střelec našeho bitevníku opětoval palbu svým 20 mm pohyblivým kanónem, ale po několika výstřelech se mu zbraň zasekla. Poté již jen hlásil nálety sovětů pilotovi, aby mohl lépe provádět úhybné manévry. Ten také ohlásit napadení na velitelství do Bratislavy, kde byly okamžitě podniknuty kroky na pomoc našemu letounu.

   Tam byl zrovna přítomen plukovník Jiří Stehlík, který událost popsal: „Pracoval jsem na VS, když jsme znenadání objevili narušitele v prostoru Nitry. Rozkaz k startu okamžitě dostala dvojice hotovostních pilotů Jaroslav Štecha a Božík Stodůlka. Po navedení do prostoru cíle vedoucí hlásí: „Jsou to dva Maďaři na sedmnáctkách.“ Současně s tím dostávám telefonickou zprávu o tom, že dva letouny Mig napadly náš bitevní B-33 (tehdy užívané označení pro letoun Iljušin Il-10, pozn. autora), jenž prováděl průzkumný let právě v prostoru Nitry. Při střelbě na náš letoun navíc byla na zemi zabita jedna kráva. Neprodleně proto žádám VS divize o povolení k palbě. Přece není možné, aby naše kluky jen tak někdo ostřeloval! Ostrou střelbu však musí schválit Ústřední VS a tak čekáme… Mezitím vedoucí dvojice Jaroslav Štecha hlásí: „Jsme za nimi padesát metrů a ještě o nás neví.“ Odpovídám: „Čekejte na povolení ke střelbě.“ Vedoucí pokračuje: „Jak si nás všimnou, tak budou pryč. Kolem jsou mraky.“ Povolení k palbě jsme z ÚVS nedostali. Naši frekvenci navíc zřejmě monitorovaly radiotechnické prostředky narušitelů, protože MiGy-17 náhle zapnuly forsáž a zmizely v oblačnosti. Nám zůstal pouze nepříjemný pocit z toho, že všechno je vždy jinak. Někdo pouze suše poznamenal, že na naši B-33 zřejmě stříleli kluci prakem, když pásli ty krávy. Celá událost měla nečekanou dohru. Večer se ozvala sovětská letecká jednotka z maďarského letiště Pápa - dvojice patřila do jejího stavu! Vše nakonec „žehlilo“ dokonce velitelství Jižní skupiny vojsk, které oficiálně nabídlo spolupráci při obraně vzdušného prostoru.“ Poručík Samöel nakonec dokázal uniknout a nouzově přistát na piešťanském letišti. Jeho Il-10 však měl několik průstřelů od granátů ráže 23 mm. Navíc v pumových závěsnících pod křídly byly objeveny zbytky listí a větví, které náš bitevník očesal z korun stromů během úniků těsně nad zemí. Druhý den po incidentu došla nesmělá omluvná nóta od sovětských vojsk v Maďarsku. Útočícími letouny byla s největší pravděpodobností dvojice MiGů-17 od 5. GIAP z letecké základny Pápa.

 Licenčně stavěné letouny Iljušin Il-10 byly v našem letectvu oficiálně označovány jako B-33.

Letouny Mikojan-Gurjevič MiG-17 sovětského vojenského letectva.

Československý licenční B-33 (Iljušin Il-10) s označením příslušnosti ke 2. letce 30. bitevního leteckého pluku. Letoun tohoto pluku byl v listopadu 1956 napaden a poškozen dvojicí hotovostních strojů MiG-17PF ze stavu sovětského 5. gardového stíhacího leteckého pluku, dislokovaném na maďarském letišti Pápa.

Mikojan-Gutjevič MiG-17PF náležející 147. GIAP PVO. Letouny tohoto typu ze stavu 5. GIAP s největší pravděpodobností napadli a poškodili československý letoun B-33 z 1. letky 30. bilp nedaleko Nitry dne 4. listopadu 1956.

Prameny:

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Žhavé nebe nad Československem,  Letecké souboje československých stíhačů nad naším územím 1918–1989, Euromedia Group, a. s. v edici Universum, Praha 2021. ISBN: 978-80-242-7486-7

[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: Žhavé výstřely studené války, Nasazení československého letectva nad železnou oponou, Historia Bellica Speciál, č. V, 2018. 

[3] Irra, Miroslav – Hanák, Milan: Iljušin Il-10 / Avia B-33 v československém vojenském letectvu v letech 1950-2063, 1. díl, Jakab, 2008.

Kalendárium, 25. říjen 1937

V noci na pondělí 25. října 1937 dosáhl Jevgenij Nikolajevič Stěpanov svého šestého a sedmého sestřelu ve Španělské občanské válce z toho jeden taranem. Jednalo se o první noční taran historie.

V 3.00, v noci z 24. na 25. října, vzlétly tři bombardovací letouny Savoia-Marchetti S.M.81 Pipistrello z 251a Squadriglia, XXV Gruppo B.N. "Pipistrelli delle Baleari" z letecké základny Alcudie bombardovat letiště Sabadell. Plán byl takový, že velitel bombardovací skupiny Capitano Nicola Ruggeri měl nejprve odhodit svůj náklad bomb, aby požáry způsobené jeho zápalnými bombami umožnily zbývajícím dvěma posádkám s letouny přepravujícími 15 kg výbušné bomby vybrat nejlepší cíle. Když dosáhli svého cíle ve výšce 700 metrů, trojmotoráky přivítala palba z protiletadlových kulometů rozmístěných na kopcích jihozápadně od letiště a poté na ně zaútočil letoun Polikarpov I-15 trupového čísla 6, pilotovaný starším lejtěnantem Jevgenijem Stěpanovem od letecké jednotky 1a/26. Stěpanov zaútočil společně s další I-15, kterou pilotoval Ilja Angrejevič Finn. St. lt. Stěpanov sestřelil druhé letadlo, které pilotoval Tenente Ezio Maccani a které se následně v plamenech zřítilo poblíž Montcady, přitom zapálilo velkou zalesněnou plochu a zabilo celou šestičlennou osádku. Osádku letounu tvořili: pilot Tenente Ezio Maccani, pilot Sergente maggiore Luigi Bertocchini, pilot Sergente maggiore Sergio Pulcini, radista Aviere scelto Alessandro Amici, palubní inženýr Aviere scelto Marino Sodini palubní střelec Aviere scelto Paolo Sola.

Poté se pokusil sestřelit druhý bombardér. Jeho střelci však proti stíhači zahájili obrannou palbu. Stěpanovovi se podařilo kulometnou palbou zapálit nejprve levé křídlo a poté i pravé. Nepřítel však pokračoval dál v letu a proto se Stěpanov rozhodl pro taran. Po zvýšení rychlosti chtěl bombardér zasáhnout koly svého letounu v levotočivé zatáčce do kormidla, ale nakonec bombardér zasáhl vrtulí a levým kolem svého letounu. Italský letoun byl těžce zasažen, přesto však dokázal udržovat kontakt se svým velitelem. Oba se poté odklonili k sekundárnímu cíli, továrně na výbušniny v Badaloně, ​​kterou bombardovali v 4.35. St. lt. Jevgenij Stěpanov si tuto noc připsal dva sestřely a jednoho sestřelu měl dosáhnout i Ilja A. Finn. Některé prameny pak uvádějí, že Jevgenij Stěpanov nejdříve taranoval jeden bombardér, který se zřítil a poté s poškozeným letounem zaútočil na druhý bombardér a hned při prvním útoku zasáhl palbou s kulometu kokpit nepřátelského letounu. Následně se Jevgeniji Stěpanovovi podařilo bezpečně přistát na letecké základně Sabadell.

Jevgenij Nikolajevič Stěpanov se narodil 22. května 1911 v Moskvě. V roce 1930 ukončil učňovskou průmyslovou školu a pracoval jako kovář. Zabýval se plachtařením a vystudoval pilotní školu OSOVIACHIMu. Od roku 1932 sloužil v Rudé armádě. Následně byl poslán do Borisoglebské vojenské letecké školy pilotů. Od března 1933 sloužil u letectva Leningradského vojenského okruhu. Nejdříve létal na bombardérech, ale následně přešel ke stíhacímu letectvu. V hodnosti Lejtěnanta velel zvěnu 12. stíhací letecké eskadrily (11. IABR).

Od srpna 1937 se účastnil Španělské občanské války, kde létal na letounech Polikarpov I-15. Nejdříve velel zvěnu poté eskadrile. Ve čtvrtek 20. ledna 1938 byl sestřelen nepřátelským protiletadlovým dělostřelectvem, zachránil se výskokem na padáku a byl zajat. Dne 9. července byl vyměněn za zajatého německého pilota a poslán do Sovětského svazu. Celkově absolvoval během Španělské občanské války více jak 70 bojových letů, účastnil se 16 vzdušných soubojů, ve kterých získal sedm samostatných sestřelů a dva ve spoluúčasti. Některé prameny mu připisují celkem 12 [8+4] sestřelů, respektive 10 [6+4]. 

Po svém návratu ze Španělska velel jednotce v Borisoglebské vojenské letecké škole pilotů, poté byl inspektorem techniky pilotáže u 19. IAP letectva Leningradského vojenského okruhu.

Následně se účastnil od 29. května do 16. září 1939 sovětsko-japonského konfliktu na řece Chalchin-Gol v Mongolsku ve funkci velitele eskadrili 22. IAP letectva 1. armádní skupiny. Létal na letounech I-15bis, I-16 a I-153. Absolvoval více jak 100 bojových letů a ve vzdušných soubojích sestřelil 4 letouny samostatně. Některé prameny uvádějí, že během tohoto konfliktu získal pouze 2, respektive 1 jistý sestřel. Dekretem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze dne 29. srpna 1938 získal kapitán Jevgenij N. Stěpanov titul Hrdina Sovětského svazu a Řád Lenina. 

Po návratu z Mongolska byl jmenován zástupcem velitele eskadrily 7. IAP. V září 1939 se účastnil obsazení východního Polska a v sestavě 19. IAP se účastnil Zimní války, kde létal na letounech I-16. Během Velké vlastenecké války sloužil na velitelství letectva Moskevského vojenského okruhu jako inspektor techniky pilotáže a vedoucí oddělení vojenských vzdělávacích institucí. 

Vyznamenání:

Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (№ 152, 29. 8. 1939),

Řád Lenina (29. 8. 1939),

2x Řád rudé hvězdy,

2x Řád rudého praporu (10. 11. 1937, ...),

Řád Vlastenecké války 1. stupně,

Řád Vlastenecké války 2. stupně (11. 3. 1985),

medaile...

Řád bojového rudého praporu 1. stupně (mongolský, 18. 8. 1939),

Řád „Za vojenské zásluhy“ (mongolský, 1939). 

Seznam sestřelů:

8.1937 1 Fiat CR.32

8.1937 ½ Dornier Do 17

24.08.1937 1 Messerschmitt Bf 109

01.09.1937 1 Fiat CR.32

12.10.1937 ⅓ Junkers Ju 52

25.10.1937 1 Savoia-Marchetti SM.81 (taran)

25.10.1937 1 Savoia-Marchetti SM.81

16.12.1937 1 Fiat CR.32

17.01.1938 1 Fiat CR.32

22.06.1939 1 Ki-27

22.06.1939 1 Ki-27

27.06.1939 1 Ki-21

8.1939 1 Ki-15

Prameny a literatura:

[1] Абросов, Сергей Владимирович: В небе Испании 1936-1939 годы, Издательство: г.Москва, без издательства, 2003.

[2] Абросов, Сергей Владимирович: Воздушная война в Испании. Хроника воздушных сражений 1936-1939 гг., Издатель: Яуза, Эксмо, 2008. 

[3] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4 

[4] Каминский, Олег Александрович: Их называли «испанцами», Издательство: Друк, Одесса, Украина, 2009. 

[5] Кондратьев, Вячеслав: Халхин-Гол: Война в воздухе, Библиотека журнала «Техники — Молодежи». Серия «Авиация», 2002 г. ISBN-5–88573–009–1

[6] Кондратьев, Вячеслав: Битва над степью, Авиация в советско-японском вооруженном конфликте на реке Халхин-Гол, Издательство Фонда содействия авиации "Русские витязи", 2008 г. 

[7] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 

[8] Seidl, Hans D.: Stalin's Eagles, An illustrated Study of the Soviet Aces of World War II and Korea, Atglen, PA, Schiffer Military History, 1998. ISBN 0-7643-0476-3.

[9] Жирохов, Михаил Александрович - Котлобовский, Александр В.: «Иду на таран!». Последний довод «сталинских соколов», Серия В воздушных боях, Издательство Яуза, Эксмо, 2007. ISBN: 978-5-699-22730-3 

[10] http://sovpilots.ru/

[11] http://soviet-aces-1936-53.ru/

[12] http://aeroram.narod.ru/

[13] https://proza.ru/avtor/urusut

[14] http://surfcity.kund.dalnet.se/

[15] https://it.wikipedia.org/wiki/Ezio_Maccani

Kalendárium, 23. říjen 4004 př. n. l.

V sobotu 23. října 4004 př. n. l. podle proleptického Juliánského kalendáře, blízko podzimní rovnodennosti, došlo ke stvoření světa. K tomuto datu dospěl anglikánský arcibiskup z Armaghu a irský primas James Ussher.

Ussherova práce, spíše známá jako Annales veteris testamenti, a prima mundi origine deducti (Anály Starého zákona, vyvozené od prvopočátku světa), byla jeho příspěvkem k dlouholeté teologické debatě, týkající se stáří Země. To bylo již přes století hlavní starostí mnoha učenců.

Chronologie Usshera a ostatních učenců, studujících Bibli, se lišily tak málo, protože používali podobnou metodologii výpočtu klíčových událostí v Bibli. Jejich úloha byla komplikována skutečností, že Bible byla během několika staletí kompilována z několika různých zdrojů, které se lišily verzemi a délkou chronologických mezer, znemožňujících výpočet pomocí jednoduchého součtu biblických věků a dat. Ve svém článku o Ussherově kalendáři James Barr (viz Reference) identifikoval tři odlišné periody, které musel Ussher řešit:

• Rané časy (od Stvoření po Šalamouna). Zdánlivě snadnější období, protože Bible uvádí nepřerušovanou linii mužských potomků od Adama až po Šalamouna včetně jejich věku. Přesto však ne všechny verze Bible udávají stejná stáří biblických postav – Septuaginta např. udává trvání jejich životů mnohem delší, čímž přidává k datu Stvoření navíc 1500 let. Ussher vyřešil tento problém tím, že se spolehl na Hebrejskou bibli.
• Raný královský věk (od Šalamouna po zničení chrámu v Jeruzalémě a babylonské zajetí). Tady se rodová linie hroutí a pouze délka vlády jednotlivých králů s komplikujícími přesahy a dvojznačnostmi poskytuje určitý obraz. Ussher musel porovnat biblické záznamy se známými daty jiných lidí a panovníky srovnat do časové přímky.
• Pozdní královský věk (od Ezdráše a Nehemjáše po Ježíšovo narození). V Bibli nelze nalézt žádné použitelné informace. Ussher a jeho kolegové se proto museli pokoušet spojit známé události z této části s datovatelnými událostmi v dalších kulturách, jako např. chaldejské, perské nebo římské. Například smrt chaldejského krále Nebukadnesara II. (který si roku 586 př. n. l. podrobil Jeruzalém) může korelovat s 37. rokem exilu Jójakína (v Druhé královské 25:27).

Použitím těchto metod, byl Ussher schopen stanovit neupravené datum Stvoření zhruba na rok 4000 př. n. l. Toto datum pak posunul na rok 4004 př. n. l., protože započítal chybu způsobenou Dionysiem Exiguusem, zakladatelem počítání na léta Páně (náš letopočet). Flavius Iosephus ukázal, že smrt Herodese I. Velikého nastala v roce 4 př. n. l. a proto se Ježíš nemohl narodit po tomto datu. Ježíš se musel narodit mezi lety 37 př. n. l. (kdy se Herodes dostal k moci) a rokem 4 př. n. l. Nakonec Ussher došel výpočtem k závěru, že rokem Kristova narození musel být rok 4 př. n. l.

Velkým předmětem teologických diskusí bylo za Ussherových dob také roční období, ve kterém ke Stvoření došlo. Mnoho učenců navrhovalo, že se tak stalo na jaře, kdy začíná chronologie u Babyloňanů, Chaldejců a mnoha dalších kultur. Jiní, včetně Usshera, se domnívali že by spíše příhodnější byl podzim, převážně proto, že na toto roční období připadá začátek židovského roku.

Ussher dále zúžil toto datum použitím židovského kalendáře ke stanovení data Stvoření na neděli poblíž podzimní rovnodennosti. Daný den v týdnu byl zjištěn zpětnou kalkulací ze šesti dnů božího tvoření a sedmého dne, kdy Bůh své dílo dokončil a který podle židovské tradice připadá na sobotu – z tohoto důvodu den Stvoření připadá na neděli. Astronomické tabulky, které Ussher používal, byly pravděpodobně Keplerovy Tabulae Rudolphinae (Rudolfínské tabulky 1627). Jejich použitím dospěl k závěru, že den rovnodennosti připadl na úterý 25. října, pouze o jeden dříve než tradiční den při stvoření světa, kterým je čtvrtý den v pořadí, středa, kdy podle Bible Bůh stvořil Slunce, Měsíc a hvězdy (Genesis 1:16). Moderní rovnice určují podzimní rovnodennost roku 4004 př. n. l. na neděli 23. října.

Ussher formuloval čas Stvoření (soumrak předcházející 23. říjnu) na první stránce latinských Annales a na první stránce jejich anglického překladu Annals of the World (1658). Následující citace je založena na obou knihách i se závažnou chybou v anglické verzi z roku 1658 a opravenou odkazem na latinskou verzi publikace (kalendář → období).

Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi, Gen. 1, v. 1. V tom případě počátek času, podle naší chronologie, vychází na příchod noci předcházející 23. říjnový den roku 710 Juliánského období. Rok 4004 před narozením Krista. Juliánské období 710.

Ussherova historie Země

Ussherova chronologie poskytuje následující data pro klíčové události v historii světa:

4004 př. n. l. – Stvoření

2348 př. n. l. – Velká potopa

1921 př. n. l. – Boží povolání Abraháma

1491 př. n. l. – Útěk z Egypta

1012 př. n. l. – Založení chrámu v Jeruzalémě

586 př. n. l. – Zničení Jeruzalémského chrámu Babylónem a počátek babylonského zajetí.

4 př. n. l. – narození Ježíše

Kalendárium, 17. říjen 1974

Ve čtvrtek 17. října 1974 provedli zkušební pilot společnosti Sikorsky Dick Wright a zkušební pilot UTTAS (Utility Tactical Transport Aircraft System) John Dixson první let prototypu dvoumotorového, čtyřlistého, středně těžkého víceúčelového vrtulníku UH-60 Black Hawk, vyráběného společností Sikorsky Aircraft. 

Sériové stroje se začaly vyrábět v roce 1979. Je užívaný k vzdušným útokům, výsadkům a záchraně vojenských jednotek i civilních osob. Do služby u americké armády se dostal v roce 1979, kdy nahradil taktický transportní vrtulník Bell UH-1 Iroquois. Následně byly vyráběny varianty vrtulníku Black Hawk na elektronický boj či pro speciální operace. Také byly vyvinuty vylepšené varianty UH-60L a UH-60M. Upravené verze byly vyvinuty pro americkou armádu, letectvo, námořnictvo a pobřežní stráž. Rovněž byly tyto vrtulníky vyváženy do jiných zemí a zúčastnili i několika bojových konfliktů v Grenadě, Panamě, Iráku, Somálsku, na Balkáně, v Afghánistánu a zemích Blízkého východu. 

Prameny:
[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Sikorsky_UH-60_Black_Hawk
[2] https://en.wikipedia.org/wiki/Sikorsky_UH-60_Black_Hawk