středa 21. dubna 2021

Kalendárium, 21. duben 1912


Stanislav Velich 

Mechanik od 311. squadrony

Jan Šafařík

Naprostá většina článků věnujících se našemu letectvu v Royal Air Force věnuje pozornost atraktivním a dramatickým osudům stíhacích a bombardovacích pilotů. Ti, jimž za své úspěchy vděčili však stále zůstávají tak trochu ve stínu svých slavnějších kolegů. Řeč je o příslušnících pozemního personálu - mechanici drakaři, mechanici motoráři, mechanici přístrojáři, radiomechanici, zbrojíři, elektrotechnici a další odbornosti. 

   Z bezmála 2 500 příslušníků československého letectva všech hodností a profesí, kteří za války prošli službou u RAF náleželo k pozemnímu perzonálu zhruba 1 300 mužů pozemního a pomocného personálu. Následující řádky jsou věnovány jednomu z nich, leteckému mechanikovi Stanislavu Velichovi. 
   Stanislav Velich se narodil 21. dubna 1912 v Rohoznici u Hořic v Podkrkonoší. Jeho otec byl kovář, který se do Rohoznice přistěhoval z Doubravy. Jeho první syn Josef (1892-1914) padl na počátku první světové války u Krakova, kdy bojoval v rakousko-uherské armádě, druhý syn Jan (1891-1920) bojoval v československých legiích v Rusku, kde u Irkutska také zahynul. Třetí syn Jaroslav (1898-1920) se jako dobrovolník přihlásil k vojsku, jenž mělo za úkol osvobodit území Slovenska od Maďarů, kteří nechtěli uznat hranice nově vzniklého Československa. V nastalých bojích byl však raněn a později v Praze na následky těchto zranění umírá. Jména všech tří bratrů jsou vepsána na pomníku obětem první světové války nad Rohoznicí při cestě do Bílých Poličan. Jakoby symbolicky se památník nachází nedaleko bývalé kovárny, kde jako chlapci strávili své mládí.
   Čtvrtým synem byl Stanislav. Absolvoval pět let obecné a tři roky měšťanské školy. Vyučil se strojním zámečníkem u firmy Petr Dobiáš v Hořicích. Od 1. října 1934 nastoupil vojenskou prezenční službu. Již za měsíc, 15. listopadu, byl zařazen do kurzu leteckých mechaniků v Prostějově, který ukončil 15. října 1935. O půl měsíce později, 1. března, byl zařazen do poddůstojnické školy v Prostějově. V období třicátých let sloužil Stanislav Velich jako letecký mechanik u 4. stíhacího leteckého pluku, který byl dislokován v Hradci Králové.
   Po okupaci Československa a následném rozpuštění československé armády se spolu s dalšími kamarády z vojny rozhodl opustit území Protektorátu, odejít do ciziny a osobně se zapojit do vznikající zahraniční armády. Jeho první cesta vedla do Polska. Desátník bývalé československé armády překročil česko-polskou hranici 16. června 1939, o několik dní později se již hlásil na československém konzulátě v Krakově. Poté, co na krakovském konzulátě podepsal závazek k pětileté službě ve francouzské Cizinecké legii, odebral se se skupinou sto devadesáti příslušníků bývalé československé armády na krakovské nádraží, odkud vedla cesta rychlíkem do přístavu Gdyně. Všichni byli zařazeni do již třetího transportu Čechoslováků směřujících do Francie. Odjezd z Krakova byl stanoven na úterý 25. července 1939 a hned následující den je již v přístavu čekala švédská loď Castelhom, která se chystala ke své pravidelné plavbě do Francie.
   Na nástupním ostrůvku vládl zmatek. Lidé se zde tlačili jeden přes druhého, vykřikovali svá jména, volali na známé. Mnozí z nich snad odjížděli na dovolenou nebo za služebními povinnostmi, většina se však snažila uniknout do bezpečí ze země, nad níž se už stahovaly temné mraky války. Byla tu jediná skupina, která se spořádaně připravovala ke vstupu na loď – sto devadesát československých občanů zde netrpělivě očekávalo povel na nalodění.
   Okamžik vyplutí se blížil. A pak se to stalo. K československé skupině se znenadání dostavilo několik důstojníků polského generálního štábu, byl mezi nimi i jeden civil – československý důstojník, kterého dobrovolníci znali už z Malých Bronowic… 
   „Přicházím vám říci," začal československý pověřenec, „že polská vláda je ochotna uznat náš boj, který se přenáší na její území a nabízí vám vstup do polské armády. Válka začne zcela jistě tady, na polském území, a nemá smysl odcházet někam, kde se zatím nebojuje. Především letci budou bojovat v prvním sledu. Využijte příležitosti vstoupit do otevřeného boje s nepřítelem a pomstít okupaci vlasti." 
   Mezi Čechoslováky, kteří se chystali odplout do Francie a byli již téměř vyrov- náni se svou nejbližší budoucností, rázem vznikly nové rozpaky. Nastaly horečné diskuse, času k dlouhým úvahám však nezbývalo. Také v tomto transportu bylo nemálo letců. A právě jich, jakož i ostatních vojenských specialistů se nabídka polského generálního štábu týkala. 
   Na přístavním molu vyhrával orchestr, který zde vystupuje vždy, když se některá loď chystala vyplout na dalekou cestu. Naloďování skončilo za chvíli. Zazněla lodní siréna, Castelholm se vydal pozvolna na plavbu do francouzského přístavu Calais. Na přístavním molu zůstal hlouček vzrušeně debatujících mužů – jednalo se o třináct Čechoslováků, kteří se nakonec rozhodli setrvat na polské půdě. Čtyři hodiny poté, co loď vyplula na širé moře, se rozpoutala bouře, trvající pět dní. Rozbouřené vlny si pohrávaly s lodí, která se zvedala do ohromné výše a zase klesala.
   Po pětidenní plavbě připlul Stanislav Velich 31. července do francouzského Calais. Zde je již čekal československý důstojník, štábní kapitán Jan Pernikář, zakladatel leteckého odboje ve Francii. Měl pro každého dva balíčky casse-croûte a 10 franků k tomu. Celá skupina se následně vydala vlakem přes Normandii do Paříže, tam dorazili téhož dne kolem 19. hodiny.Stanislav Velich zde vyčkal na Place Ballard na vyřízení své žádosti pro vstup do Cizinecké legie – Légion étrangère, do které byl přijat 25. srpna 1939 v hodnosti Soldat.Necelé dva týdny po napadení Polska a začátku druhé světové války je od 12. září přidělen na základnu B.A. Avord, kde se krom stíhačů školili též bombardovací piloti, letečtí střelci a mechanici. 
   Po splnění předepsané osnovy se v prosinci skupina rozdělila. Zatímco stíhači se stěhovali na doškolení do Chartrés, bombardovací letci se s celým střediskem přesunuli na základnu B.A. Istres, nedaleko Marseille v jižní Francii. Zde byl Stanislav Velich dne 1. ledna 1940 jmenován do francouzské hodnosti Caporal.
   Po porážce Francie se rozhodl odejít do Velké Británie. Dva dny před podepsáním francouzské kapitulace, 20. června 1940, nastoupil ve francouzském přístavu Bordeaux na palubu lodi Forbin a vydal se na cestu do anglického přístavu Liverpool, kam doplul 7. července. Jeho první cesta vedla na základnu RAF Cosford, kde se formovala výcviková a náhradní jednotka československého letectva (Czechoslovak Depot). Ubytování pro mužstvo bylo v obrovském moderním objektu zvaném Fulton Block. Středisko v Cosfordu mělo obrovskou tělocvičnu, plovárnu, učebny všeho druhu, nemocnici, kostel, hangáry pro technické školení a mnoho dalších zajímavostí. Šestnáct dní po příjezdu do Anglie je Stanislav Velich přijat do Dobrovolnické zálohy Královského letectva (RAF VR) s osobním číslem 787 203 a hodností Aircraftsman 2nd Cl. (AC2).
   Rozkazem Air Ministry byla 29. července 1940 zformována 311. československá bombardovací peruť (No 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron), spolu s ní se Stanislav Velich o čtyři dny později stěhoval na základnu Honington v hrabství Suffolk. U perutě byl zařazen jako Fitter I s hodností Carporal (Cpl) - desátník letectva.
   Na letišti v Honingtonu zůstal až do roku 1942. Sloužil v rámci Technické letky perutě, pod velením F/O J. Kroha. Jejich úkolem bylo provádět opravy, třicetihodinové a další pravidelné prohlídky letounů naší bombardovací perutě. Dále prováděli údržbu a opravy strojů patřících Operačně výcvikové letce (Operational Training Flight) a po reorganizaci i letounů samostatné 1429. československé operačně výcvikové letky (No 1429 Czechoslovak Operational Training Flight). 
   Mechanici byli rozděleni do tří čet. Jedna četa pro letku A - velitel Sgt Ervin Šimr, druhá pro letku B - velitel Sgt Velebil a třetí pro letištní dílny - velitel Sgt Josef Sádlo. Náčelníkem technického personálu – Technické letky, byl jmenován P/O Ing J. Kroh. Úkolem prvních dvou čet – „Servicing Party“, složených hlavně z motorářů a drakařů, bylo ošetřovat a připravovat letouny jednotlivých letek pro běžný denní provoz. Třetí četa – „Maintenance Party“, doplněná přístrojáři, zbrojíři, radiomechaniky a elektrikáři, se starala o pravidelné prohlídky všech strojů perutě a prováděla i opravy, které nevyžadovaly zásah továrny, v některých případech i zvláštní úpravy a změny směřující k vylepšení konstrukce podle pokynů a návodu výrobce.
   Při bombardovacím náletu v noci z 28. na 29. října 1940 dopadlo na letištní plochu celkem čtyřicet pum. Byl zasažen jeden letoun Wellington a též hangár „B“, který byl asi ze 40% poškozen. Dílny pro mechaniky, zbrojíře, přístrojové mechaniky a elektromechaniky však byly dále využívány. 
   V podstatě po celou dobu války trpěla 311. československá peruť nedostatkem pozemního personálu. To s sebou neslo mnoho problémů v technickém zabezpečení jednotky. Především v údržbě a přípravě zvýšeného počtu letadel. Problémy s chybějícími odborníky nebylo velení našeho letectva schopno vyřešit, neboť v té době byli přednostně přidělovány k československým stíhacím perutím. To způsobilo, že chybějící personál (asi 50%) byl doplněn Brity. V rozboru pro Inspektorát československého letectva v Londýně velitel jednotky o dané problematice píše:
   „V naší peruti je velmi citelný nedostatek technického personálu. Podotýkám, že rozvrhy systematizovaných míst jsou co nejúspornější a nemáme-li mužstvo na jejich naplnění, znamená to, že jeho výkonnosti jest přes míru využito a udržovací práce na letounech nemohou být ukončeny v době vyžadované zájmem služby. V této souvislosti poukazuji zvláště na nedostatky v počtu drakových mechaniků (Fitter IIA), leteckých mechaniků (Flight Mechanics) a pomocných drakových mechaniků (Flight Riggers). Jelikož jsme pobočným letištěm letecké stanice v Honingtonu, máme také systematizovaná místa pro personál zdejšího pobočného staničního velitelství, o kterém není výslovně uvedeno, že musí být britský. Navrhuji proto, aby alespoň část staničního personálu byla naše. Brzké vyřízení těchto velmi palčivých otázek by značně prospělo hladkému chodu služby.“ 
   Dne 28. října 1940 je Stanislav Velich povýšen do české hodnosti četaře, v březnu následujícího roku je povýšen na rotného a 1. září téhož roku přijímá anglickou hodnost Temporary Sergeant. Osmadvacátého října 1941 je jmenován rotmistrem letectva v záloze. Od 12. dubna je Stanislav Velich zařazen do Instructor’s Hercules Course v Bristolu, který ukončil 25. dubna téhož roku.
   V roce 1942 se 311. bombardovací peruť přemístila na další základny RAF. Spolu s nimi se stěhovala i Technická letka, včetně Stanislava Velicha. V návaznosti na reorganizaci technického servisu u všech jednotek Pobřežního velitelství (Servicing Organisation Coastal Command z 2. června 1943) nastaly velké změny i v organizaci pozemního personálu naší bombardovací perutě. Z původní Repair and Inspection Section byla vytvořena jednotka technického servisu, jejíž oficiální název byl No 8311 Servicing Echelon. Jednotka spadala do podřízenosti 19. skupiny Velitelství pobřežního letectva (No 19 Group – Coastal command). Dvaadvacátého července 1943 byl k této jednotce přidělen i Stanislav Velich. Následující den je mu udělen 1st Good Conduct Badge. Počátkem června 1943 rozhodlo velitelství pobřežního letectva soustředit veškeré Servicing Echelony perutí vyzbrojených letouny Consolidated Liberator na dvou základnách. Mělo tím dojít ke zjednodušení údržby a oprav letounů a též usnadnění problému s náhradními díly. Na základně v Beaulieu byly dislokovány jednotky pro údržbu a obsluhu 311. československé a 244. perutě. Druhým místem byla základna v Ballykelly, kde se nacházely S.E. pro 53., 59., 86. a 120. peruť. 
   Prvním britským velitelem No 8311 S.E. se stal W/Cdr W. Ellock a jeho československým protějškem byl S/Ldr Vojtěch B. Bubílek, který ve velení zůstal až do 30. listopadu 1943, kdy byl nahrazen F/Lt Egonem Nezbedou. V polovině roku 1944 se však velení nad No 8311 S.E. opět ujímá S/Ldr Bubílek. Funkci zástupce velitele této jednotky zastával od 10. října 1944 P/O František Sádlo, technický důstojník - zbrojíř.
   Od 21. března 1945 podléhal S.E. 8311 přímo velitelství 311. československé bombardovací perutě. O hodnocení nelehké práce pozemního personálu hezky vypovídá vzpomínka bývalého elektromechanika perutě Jaroslava Blažka: 
   „Přispívali jsme k dobrému jménu perutě stejně jako ostatní. Každý velitel si vážil dobrého technika úplně stejně jako dobrého letce.“
   Další velmi pěkná vzpomínka na nelehkou práci technického personálu se nám dochovala z úst Karla Tužila, který u československé 311. perutě sloužil jako technický důstojník. 
   „Činnost a rozsáhlost technické služby letectva je ve vzpomínkové literatuře nejméně popisovanou činností. Nejvýše se objeví krátká zmínka o přípravě nebo opravách letounů, či o chlapském, ale upřímném přátelství létajícího a pozemního personálu. A přece se jednalo vždy o velice náročnou a zodpovědnou práci a službu velkých kolektivů, o službu 24 hodin po 365 dnů v roce a službu v každé denní i noční hodině, vykonávanou za každého počasí a za všech podmínek, vždy s absolutní svědomitostí a dokonalostí. Na velkých letounech o čtyřiceti až padesáti tisících součástech s několika desítkami nejrůznějších složitých zařízení, kde každá maličkost musí být v dokonalém technickém stavu, kde, jak nám zkušenost ukázala, jediné zlomené kabelové očko neb jiný neúplně zajištěný šroubek nejvážněji ohrozí bezpečnost nejen obrovského letounu, ale i životy deseti kamarádů. O službu vykonávanou mechaniky převážně na volném prostranství rozsáhlých větrných letišť. Příprava letounu ke startu znamenala vždy dlouhé hodiny práce mechaniků – specialistů: motorářů, drakařů, elektrikářů, radio- a radaro-mechaniků, přístrojářů zbrojířů, mechaniků speciálních zařízení a dalších pomocných služeb. Počet technického personálu byl až třikrát větší, než počet létajících osádek. Všechny práce musely být provedeny v dokonalé souhře i návaznosti a letouny byly vždy připraveny ve stanovených hodinách… A jaká byla odměna všech členů pozemního personálu? Naprostá a trvalá důvěra létajících kamarádů v poctivost a dokonalost jejich práce. Za letu mohlo vysadit to neb ono zařízení, mohla vzniknout menší nebo větší závada. Ale nikdy, ani po tragických chvílích nehod, nikdy žádný neslyšel ani náznak nedůvěry k práci mechaniků.“ 
   Osmadvacátého října 1944 je Stanislav Velich jmenován štábním rotmistrem letectva v záloze. V úterý, 13. března 1945, je vyznamenán Československou medailí Za zásluhy II. stupně. Měsíc před návratem do vlasti je 1. července 1945 jmenován podporučíkem letectva v záloze. 
   Po skončení války se 5. srpna 1945 vrátil do osvobozené vlasti. V poválečném letectvu dosáhl hodnosti kapitána letectva a 1. února 1947 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Brzy však poznal, že jeho další pobyt v Československu, jakožto bývalého příslušníka západního odboje, nebude možný. Proto se v roce 1948 rozhodl spolu se svými kamarády – letci – odejít opět do exilu do Velké Británie. Zde se mu však příliš nedařilo, a tak se v roce 1953 rozhodl požádat československé vyslanectví v Londýně o povolení návratu do vlasti. Žádosti však nebylo vyhověno a ještě tentýž rok umírá za dosud nevyjasněných okolností ve věku 41 let. 
   V rámci morální a politické rehabilitace příslušníků západního odboje byl roz- kazem ministra obrany ČSFR č.0104 čl. 204 dne 1. června 1991 jmenován do hodnosti ”podplukovníka letectva in memoriam”.
   Během svého života obdržel Stanislav Velich Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaili Za chrabrost, ČS. medaili Za zásluhy II. st., Pamětní medaili Čs. zahraniční armády se štítky F a VB, britský Defence Medal a War Medal.

Motor Bristol Pagasus letounu Wellington v péči pozemního perzonálu 311. perutě.

 Wellington Mk.IC, R1598, KX C, v péči pozemního personálu.

Jeden z Wellingtonů 311. perutě během pravidelné kontroly v hangáru letecké základny Talbenny.

Mechanici zakrývají motor Liberatoru Mk.V, BZZ769/C.

Jeden z Liberatorů 311. perutě v péči našich mechaniků během kontroly motorů.

foto © Jan Šafařík, Pavel Vančata, Václav Kolesa

Literatura:
[1] Vojenský ústřední archiv
[2] Bičík, Zdeněk - Němeček Jan: Českoslovenští letci z Pardubicka ve druhé světové válce 1939-1945, Východočeské muzeum v Pardubicích 1992.
[3] Pajer, Miloslav: Ve stínu slávy, Svět křídel 1992.
[4] Pajer, Miloslav: Nad moři a oceánem, Svět křídel 2000.

Publikováno v časopise Centurion, Sběratelská edice, č. I, 2019.