Extrémy na príglu

Dneska bylo tak krásně, že jsem rezignovala na úklid a sama naplánovala na odpoledne výlet na kolech. Měl být jenom krátký a pohodový, ale věděli jsme, že nás čekají dva terénní extrémy. Jeden hned na začátku a druhý na samém konci trasy.
Autem jsme si dojeli na parkoviště u hradu Veveří a odtud jsme se vydali po modré značce nahoru do Podkomorských lesů směrem k Ríšově studánce. Jeli jsme pomalu a funěli, lesní cesta se zúžila na pěšinu a průjezd ztížil jeden padlý strom a vymleté koryto uprostřed. Ale nevzdali jsme to, i když jsme tudy šli pěšky a kola tlačili. Klárka se vezla a byla spokojená, spala. Po tomto krátkém úseku už to bylo dobré, i když kola traktoru udělala své. U Ríšovy studánky jsme se ani nezastavili a už jsme si to svištěli dolů Kočičím žlebem k přístavišti. Tam jsme kličkovali mezi lidmi, až jsme dojeli k občerstvení U Hříbku a tam jsme se zastavili. Vzala jsem si s sebou plavky, takže jsem se chtěla vykoupat a osvěžit upachtěné tělo. Ta voda bodla, byla tak akorát a ani špinavá nebyla, cítila jsem se jako znovuzrozená.
Ta včela taky bodla, a sice Honzu, když svou ladnou zapařenou nožku smočil v trávě, když šel s Klárkou k vodě. Klárinka v přehradě namočila jen nožičky, na ni je to špinavé až moc. Ve stínu stromu jsme si na chvilku odpočinuli, Klárka se napapala, Honza došel pro kofolu a potkal tam Libora. Na chvíli jsme pokecali a on se odjel vykoupat na nuda pláž. Pak jsme pokračovali. Po zpevněné cestě se jelo pěkně, ale od Rokle už to bylo horší. Museli jsme pěšky a potom i vozík poponášet, protože tam jsou schody. Samozřejmě jsme to věděli, nejeli jsme tam poprvé, ale věděli jsme taky, že to zvládneme. Dali jsme si do těla. Pak už nás čekal jen přejezd přes most a krátký úsek k parkovišti, kde jsme dali kola na auto a vyrazili směrem k domovu. Stavili jsme se ještě ve Veverské Bítýšce v hospodě U Kocourků na fazolích, protože doma by nás čekala leda tak prázdná lednička.