Kalendárium, 14. květen 1955

V sobotu 14. května 1955 byla ve Varšavě podepsána Varšavská smlouva, oficiálně Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která představovala vojenský pakt mezi Sovětským svazem a jeho satelitními státy ve východní a střední Evropě. Její vznik byl přímou odpovědí na vstup Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance (NATO) dne 9. května 1955, čímž se Západní Německo začlenilo do západního obranného systému a bylo mu umožněno opětovné vyzbrojování.

   Příprava paktu započala již v roce 1954, kdy se východní blok začal obávat obnovení vojenské síly Německa a jeho možného zapojení do potenciálního konfliktu mezi Západem a Východem. Sovětský svaz tak inicioval vytvoření obranné aliance, která by formálně sjednotila ozbrojené síly socialistických států a zároveň upevnila jeho kontrolu nad satelity v Evropě.

   Smlouva byla uzavřena mezi Sovětským svazem, Polskem, Československem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Albánií a Německou demokratickou republikou (NDR). Každý členský stát se zavázal ke vzájemné pomoci v případě ozbrojeného útoku na některého z nich, čímž byla vytvořena kolektivní obranná struktura podobná té, kterou představovalo NATO. Albánie se postupně přestala na činnosti paktu aktivně podílet po roce 1961 a de facto z něj vystoupila v roce 1968.

   Organizačně Varšavská smlouva zahrnovala Sjednocené velení ozbrojených sil, v jehož čele vždy stál sovětský maršál. Za dobu existence Varšavské smlouvy se jich vystřídalo pět. Prvním byl v letech 1955 až 1960 v poslední době tolik propíraný Ivan Stěpanovič Koněv. Následovali další účastníci Velké vlastenecké války: Andrej Antonovič Grečko (1960–1967), Ivan Ignaťjevič Jakubovskij (1967–1976), Viktor Georgijevič Kulikov (1977–1986) a Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (1986–1991). Politický poradní výbor měl koordinovat politické a vojenské kroky členských zemí. V praxi však šlo o nástroj hegemonie Moskvy nad ostatními členy. Jedním z klíčových projevů této dominance byla vojenská intervence v Československu v srpnu 1968, kterou provedly armády pěti členských států paktu s cílem potlačit reformní hnutí Pražského jara. Varšavská smlouva sehrála významnou roli během studené války, kdy představovala vojenské protiváhy NATO ve sféře bipolárního rozdělení světa.

   V roce 1991 byla smlouva nejprve vojensky deaktivována (v březnu) a následně formálně rozpuštěna 1. července 1991 v Praze.

   Vznik Varšavské smlouvy tak představuje jedno z nejvýznamnějších geopolitických uskupení druhé poloviny 20. století a je klíčovým dokladem o vojenské a ideologické bipolaritě světa během studené války.

Kalendárium, 12. duben 1945

Bitva u Slivice

Ve dnech 11. a 12. května 1945 proběhlo na území tehdejšího Československa poslední ozbrojené střetnutí druhé světové války a zároveň jedna z jejích posledních větších vojenských operací na evropském kontinentu – bitva u Slivice na Příbramsku. Tato bitva se odehrála tři dny po oficiální bezpodmínečné kapitulaci nacistického Německa a její význam spočívá nejen ve svém načasování, ale i v rozsahu sil, které se jí zúčastnily. Proti zbytkům nacistických jednotek bojovali dobrovolníci domácího odboje, sovětští partyzáni a rovněž jednotky 1., 2. a 4. ukrajinského frontu Rudé armády, operující v součinnosti s americkou 3. armádou. Do bojů předtím zasáhli i příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Andreje Andrejeviče Vlasova.

   Německé jednotky, v čele s fanatickým generálem Carlem von Pückler-Burghausem, ustoupily z Prahy 9. května 1945 a pokusily se proniknout do amerického zajetí. Tento plán však selhal, neboť vrchní velitel spojeneckých sil na západní frontě, generál Dwight D. Eisenhower, vydal rozkaz, že po půlnoci 8. května nebudou další německé jednotky do amerického zajetí přijímány. Německé síly tak uvízly poblíž demarkační linie v oblasti Slivice, kde odmítaly složit zbraně před sovětskými jednotkami a svou frustraci si vybíjely na civilním obyvatelstvu.

   V prostoru mezi Bukem, Slivicemi, milínským nádražím a Kozím vrchem vybudovali Němci obranné postavení, tvořené třemi liniemi těžké bojové techniky, včetně tanků a minometů. Soustředilo se zde přes 6 000 příslušníků jednotek SS. Hlavní silou v této oblasti byla Kampfgruppe Wallenstein, složená z různorodých útvarů, mimo jiné ze zbytků 2. tankové divize SS „Das Reich“ a dalších formací. Jejím velitelem byl SS-Gruppenführer Carl Friedrich von Pückler-Burghaus, obávaný svou neústupností a známý pod přezdívkou „Krvavý hrabě“. Jeho jednotky, čítající přibližně 7 000 vojáků, byly dobře vybaveny tanky, samohybnými děly, protitankovými zbraněmi i těžkými kulomety.

   Dne 11. května 1945 se proti nacistickému seskupení vydalo několik desítek partyzánů ze skupiny Smrt fašismu pod velením kapitána Jevgenije Antonoviče Olesinského, společně s členy revoluční gardy. Útok probíhal ve třech směrech – od Brodu, Jerusalema a Hájů. Jakmile se partyzáni dostali do dostřelu německých zbraní, stali se snadným cílem pro dobře vyzbrojeného nepřítele. Z hlediska vojenské taktiky šlo o zoufalý podnik bez naděje na úspěch. Navíc němečtí vojáci často využívali různých lstí a léček, při kterých bez milosti likvidovali své protivníky.

   Průběh střetu zásadně změnil až zásah Rudé armády, která se do bojů zapojila téhož dne v odpoledních a večerních hodinách. Klíčovou roli zde sehrála 104. gardová střelecká divize pod velením generálmajora Ivana Fedotoviče Serjogina. Její jednotky zaujaly palebné pozice mezi Svatou Horou a Háji, u Brodu a před Raděticemi. Zahájily mohutnou ofenzivu za použití dělostřelectva a raketometů kaťuša, jejíž drtivý účinek přivedl německý odpor ke kolapsu. Přibližně ve tři hodiny ráno 12. května střelba ustala a zbytky německých sil bezpodmínečně kapitulovaly. Kapitulaci podepsal generál von Pückler-Burghaus v rakovickém mlýně u Čimelic, načež spáchal sebevraždu.

  Na vítězné straně kapitulaci stvrdili sovětský generálmajor Ivan Fedotovič Serjogin a americký plukovník Allison, náčelník štábu 4. tankové divize XII. sboru. Výsledkem bitvy bylo zajetí přibližně 6 000 německých vojáků a ukořistění značného množství vojenské techniky. Po ukončení bojů následovaly ještě několik dní trvající bezpečnostní operace v okolních lesích, kde se skrývali zbylí příslušníci nacistických jednotek, především ze složek Waffen-SS.

Kalendárium, 5. květen 1945

Rudé hvězdy nad Tišnovskem

Z návrhů na udělení vyznamenání Řádu rudé hvězdy pilotu Vladislavu Vasiljeviči Kozlovovi a Řádu rudého praporu letci–pozorovateli Vasiliji Jefimoviči Dadonovovi, kteří oba sloužili u 511. samostatného průzkumného leteckého pluku, se dozvídáme, že dne 5. května společně podnikli průzkumný let v letounu Petljakov Pe-2 nad silničním tahem z Kuřimi směrem ke Svitavám, kde zaznamenali přítomnost až 45 automobilů. V textu návrhů je shodně uvedeno: „Dne 5. 5. 1945 bylo průzkumným letem zjištěno: Na silnici Kuřim – Svitavy až 45 automobilů, Svitavy – Hradec Králové 30 automobilů, Hradec Králové – Prostějov až 30 automobilů, na železniční stanici Letovice – 2 vlakové soupravy, na železniční stanici Choceň – 3 vlakové soupravy s až 140 vagóny, na železniční stanici Týniště – 2 vlakové soupravy, na železniční stanici Hradec Králové – 8 vlakových souprav s až 260 vagóny, na letišti Hradec Králové – 7 letadel.“

Prameny:

Приказ подразделения №: 133/н от: 16.06.1945, Издан: ВС 5 ВА, ЦАМО, Фонд: 33, Опись: 690306, Дело: 3170.