neděle 17. února 2019

Kalendárium, 17. únor 1945

Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem 


Šafařík Jan 

Brzkovský Marek 


Velení německé Luftwaffe nasazovalo své moderní proudové Messerschmitty Me 262 prakticky pouze na západní frontě. Teprve na samém konci války se s nimi začali střetávat i sovětští letci. V sobotu 17. února 1945 měl jeden proudový letoun sestřelit i slavný major Ivan Nikitovič Kožedub.

Gardový major Ivan Nikitovič Kožedub.

     V září 1944 byl Ivan Nikotovič Kožedub přeložen k elitnímu 176. GIAP, v té době vyzbrojenému novými stíhacími letouny La-7. Kožedub tehdy získal stroj s číslem 27, na kterém létal až do konce války. Na začátku roku 1945 jeho pluk operoval u přechodů přes Odru a právě zde se začal setkávat s německými Me 262. K jednomu z prvních soubojů s ,,Me 109 s reaktivním motorem“ došlo již v prosinci 1944, kdy se s ním střetla dvojice pilotů 176. GIAP Pavel F. Čupikov a Aleksandr S. Kumaničkin. Stejný typ letounu nahlásilo po svém boji 16. ledna 1945 další eso 176. GIAP Aleksandr F. Vasko. 
     V sobotu 17. února se do boje s proudovým strojem dostal i major Kožedub. Nad událostí však však visí řada otazníků. On sám ve svých pamětech, sepsaných pár let po válce, boj popsal poměrně detailně, i když se zmýlil v dataci: „24. února jsem vyletěl s Titorenkem na volný lov. Pozorně pátrám po obloze. Najednou se z kouřma ve výšce tří tisíc pěti set metrů vynořuje letadlo. Aniž nás pozoruje, letí podél Odry největší rychlostí, které může dosáhnout náš Lavočkin. Upřeně se dívám - je to bezpochyby reaktivní letadlo. Rychle měním směr, dávám plný plyn a pouštím se za ním. Fašistický letec zřejmě spoléhá na rychlost svého letounu a nedívá se dozadu. Mám strach, aby mě nezpozoroval a neupláchl nám jako obvykle. Vymačkávám ze stroje největší možnou rychlost, snažím se zkrátit vzdálenost a dostat se pod nepřátelské letadlo. Můj kamarád nezůstává pozadu. Znám jeho horkokrevnost a upozorňuji ho, aby neztrácel rozvahu a nezasahoval do boje na vlastní vrub. Chtěl jsem si prohlédnout zblízka reaktivní letoun, a až se mi to podaří, zahájit po něm palbu. Mířím dolů a dostávám se zezadu na vzdálenost dvou set metru. Zdařilý obrat, přesnost pohybů a rychlost to všechno mi umožnilo přiblížit se k reaktivnímu letadlu. Ale vtom se kolem něho mihly řady svítících střel. Titorenko to nevydržel. Byl jsem přesvědčen, že staroušek mi zkazil celý můj plán, a v duchu jsem mu hrozně spílal. Avšak ukázalo se, že jeho palba nečekaně zlepšila moje postavení. Nepřátelské letadlo se začalo otáčet směrem ke mně a na vteřinu mi odhalilo své zranitelné místo. V tom okamžiku jsem vyvinul největší rychlost, jakou jsem mohl dostat ze svého letounu, a přiblížil jsem se k nepříteli. Byla mezi námi už velmi nepatrná vzdálenost. Zahájil jsem vzrušeně palbu. Reaktivní letoun se rozpadl na kusy a zřítil se na nepřátelské území.“

Schéma boje dvojice Kožedub – Titorenko z 17. února 1945, zakreslená přímo Dmitijem Titorenkem.

     Později byl tento sestřel „letounu s reaktivním motorem“ v sovětské i zahraniční literatuře zaměněn za sestřel Me 262. Nicméně v dobových dokumentech ani Kožedubových pamětech se nikdy o Me 262 nehovořilo. Je možné, že označení Me 262 v únoru 1945 ještě neznal, nepoužil ho však ani ve svých pamětech napsaných několik let po válce. Snímky z fotokulometu se nedochovaly, existuje ale schéma boje zakreslené jeho číslem, Dmitrijem Titorenkem. Na obrázku je jednomotorový stíhací letoun s pod trupovou instalací. Dochovala se rovněž bojová zpráva 176. GIAP, vztahující se k tomuto boji, kde se uvádí: „11.20-12.10 dvojice gardového majora Kožeduba vzlétla na volný lov v oblasti přechodu Odry a u Zellinu se setkala ve výšce 2 700 metrů s Me-109, pravděpodobně s proudovým motorem. Major Titorenko zaútočil zezadu zespoda pod úhlem 1/4 ze vzdálenosti 150-80 metrů. Nepřítel, který se chtěl dostat z útoku vedeného půl-výkrutem, se vystavil vedoucímu, čehož využil major Kožedub a zaútočil z vrchu pod úhlem 1/4 ze vzdálenosti 100-60 m. Po útoku Kožeduba se nepřátelský letoun rozpadl ve vzduchu a dopadl 2 km od Alt-Friedlandu. Spotřeba střeliva - 180 ks.“ 
     Německé útvary vyzbrojené Me 262 ten den skutečně utrpěly poměrně bolestivé ztráty. Z letiště Brandenburg totiž vzlétlo několik Me 262 od eskadry JG 7 a pokusilo se napadnout svaz amerických bombardérů. Do akce je vedl osobně Maj. Weissenberger, eso na jehož účtu bylo více než 200 sestřelů! Obloha byla ale plná amerických stíhaček a ty zanedlouho poslaly k zemi jak velitele, tak Hptm. Edera. Oba vyskočili. Těžké poškození utržil i stroj velitelova čísla. Další čtyři Me 262 byly zničeny či utržily těžké poškození z nebojových příčin. Vše se ale odehrálo v okolí Brandenburgu, skoro 200 km od Odry a tedy i daleko od místa Kožedubova sestřelu. Ještě dál došlo ke ztrátě bombardovacího Me 262 od 1./KG(J) 54. I ten k zemi poslal pilot americké stíhačky P-47. Poslední, ten den ztracený Me 262, patřil noční stíhací 10./NJG 10. Důvod zřícení není zcela jasný, patrně k němu ale došlo v noci a dopadl asi pět kilometrů od Burgu, rovněž daleko od Odry. Na letišti Brandenburg-Briest tou dobou vznikala i slavná JV 44, známější spíš jako Gallandův cirkus. Ještě sice nebyla bojeschopná, Obstl. Steinhoff ale ve svých pamětech popisuje, jak své piloty v rámci přeškolení na Me 262 brával k Odře. Zde několikrát došlo ke kontaktu se sovětskými letouny a Steinhoff dokonce tvrdí, že zde dosáhl tří sestřelů. Záznamy ztrát, tou dobou ještě vlastně neexistující JV 44, se však nedochovaly. 
     Je tedy otázkou, zda Kožedub skutečně útočil na Me 262, nebo na nějaký jiný typ. Už od podzimu 1943 německá Luftwaffe proti mohutným spojeneckým bombardovacím svazům nasazovala letouny Bf 109 a Fw 190 vyzbrojené raketami W.Gr. 21. Jednalo se o dvě poměrně rozměrné trubice zavěšené pod křídly a v každé z nich se nacházela jedna střela. Předpokládalo se, že jejich výbuch dokáže rozvrátit sevřenou sestavu nepřátelských bombardérů. Po invazi v Normandii je doložené užití těchto zbraní i proti pozemním cílům a je pravděpodobné, že si je některé jednotky vzali sebou i po přeložení ze západu na východní frontu. Jednou z takto vyzbrojených jednotek byla i Jagdgruppe 10, která se v lednu 1945 přesunula na letiště Schönfeld pro boj s Rudou armádou. Sovětští stíhači se tehdy s touto zbraní setkali poprvé a nedá se vyloučit, že mohli rozměrné raketnice pod křídly považovat za reaktivní motor, který dosud neznali. V případě Kožeduba ale proti této verzi hovoří to, že boji s proudovým letounem ve svých pamětech věnoval hodně stran. Několikrát zmiňoval jeho vysokou velkou rychlost, snahu si jej prohlédnout zblízka a to, že jim proudové stroje dosud vždy hladce unikaly. To vše ,,obyčejnému“ Bf 109 s raketami příliš neodpovídá. 
     Doložených střetů Sovětů s Me 262 nebylo mnoho. Prvním potvrzeným sestřelem tohoto letounu je vítězství Lva I. Sivka z 812. IAP, který svou „vlaštovku“ sestřelil 22. března 1945. V pátek 27. dubna sestřelil Aleksandr P. Dolgunov z 255. IAP další nedaleko Doberschützu. Dvojice pilotů z 107. GIAP Ivan A. Kuzněcov a P. Trofimov se podělili o jeden Me 262 dne 30. dubna 1945 jižně od Forstu.

Ivan Kožedub před svým letounem Lavočkin La-5F, bílá „14“ ze sestavy 240. IAP.
 
 Stíhací Lavočkin La-7.

Proudový Messerschmitt Me 262 představoval stro zcela nové generace než La-7.

 Messerschmitt Bf 109 vyzbrojený raketami Werfergranaten W.Gr. 21.

Me 262 z Kommanda Nowotny na letišti Hesepe koncem roku 1944.

[1] Šafařík, Jan – Brzkovský, Marek: Ivan Kožedub a jeho souboj s proudovým letounem, in Centurion, No. 1, 2018.




[2] Kožedub, I. N.: Sloužím vlasti, Praha 1952.
[3] Серов, Геннадий - Фирсов, Андрей - Бакурский, Виктор: Реактивная победа Кожедуба, in Авиация и Космонавтика, №2, 2018.

Žádné komentáře: