čtvrtek 15. listopadu 2018

Natalija Fjodorovna Meklin / Наталья Фёдоровна Меклин


Natalija Fjodorovna Meklin / Наталья Фёдоровна Меклин 

Za Velké vlastenecké války létala v od roku 1942 v řadách ženského 588. nočního lehkého bombarodvacího leteckého pluku. Bojovala na Jižním, Severokavkazském, 4. ukrajinském a 2. běloruském frontě. Za celou válku vykonala celkem 980 bojových letů, během kterých na nepřítele shodila celkem 147 tun bomb. Příkazem z 23. února 1945 byl gardovému poručíku Natálii Fjodorovně Meklin udělen titul Hrdiny Sovětského svazu (Zlatá medaile č. 4855).     

Zdroj fotografie: https://klimbim2014.wordpress.com/

neděle 11. listopadu 2018

Kalendárium, 11. listopad 1905


V sobotu 11. listopadu 1905 se ve městě Fălticeni v Rumunsku narodil Constantin Cantacuzino zvaný Bazu, příslušník královské rodiny a nejúspěšnější rumunský stíhací pilot Druhé světové války s 43 potvrzenými sestřely [42 samostatných a 1 ve spoluúčasti], dalších 11 sestřelů měl nepotvrzených. Rumunské letectvo mělo zavedený bodový systém, podle kterého měl 69 vítězství / sestřelů. 
Cantacuzino pocházel z aristokratické rodiny, jejíž rodokmen sahal až kamsi do časů Byzantské říše. Na stroji Bü 133 Jungmeister vyhrál několik akrobatických závodů a stal se profesionálním pilotem letecké přepravní společnosti LARES (Liniile Aeriene Române Exploatate de Stat). Po vstupu Rumunska do války v roce 1941 se stal pilotem Escadrila 53 Vânătoare vyzbrojené letounu Hawker Hurricane Mk.I. Během nasazení na frontě se mu podařilo dosáhnout 4 sestřelů (3 DB-3, 1 I-16). Po pádu Oděssy rumunské letectvo stáhlo část svých frontových jednotek. Cantacuzino se opět vrátil k LARESu, ale dělal všechno proto, aby mohl zpět na frontu. To se mu splnilo až 26. dubna 1943, kdy byl převelen k Grupul 7 Vânătoare vyzbrojené Messerschmitty Bf 109G. Dne 5. května se vrací na frontu jako velitel Escadrila 58 Vânătoare. V úterý 29. června 1943 se svým wingmanem napadl skupinu 4 Jaků, dvou La-5 a čtyř Spitfirů (mylně identifikovaných jako Jak), které se chystaly zaútočit na rumunské Junkersy Ju 88A-4 a dva Spitfiry sestřelil. V úterý 27. července se mu podařilo sestřelit sovětské stíhací letecké eso Nikolaje Fedoroviče Chimušina (Николай Фёдорович Химушин) s 12 [10+2] sestřely na svém kontě. Mezi 2. až 5. srpnem sestřelil 9 nepřátelských letounů (4 Jaky a 5 Il-2), čímž zvýšil své skóre na 27 sestřelů. Pondělí 16. srpna se stal významným dnem pro piloty Grupul 7 Vânătoare, když se jim podařilo získat 22 jistých a 5 pravděpodobných sestřelů, Cantacuzino si připsal 3 sestřely (2 La-5 a 1 Il-2). Na podzim roku 1943 je ze zravotních důvodů poslán na léčení do nemocnice. Dne 10. února 1944 nastoupil opět k Grupul 7 Vânătoare a byl odeslán na sovětskou frontu do Moldávie. Constantin Cantacuzino jako první rumunský pilot sestřelil 6. června americkou stíhačku P-51 Mustang. V srpnu 1944 se po smrti cpt. av. Alexandru Serbanesca ujímá velení Grupul 9 Vânătoare. Ve dnech 20. a 21. srpna 1944 dosáhl posledních tří sestřelů sovětských letounů. Po 23. srpnu 1944, kdy Rumunsko opustilo Osu a přidalo se na stranu Spojenců, začala německá Luftwaffe bombardovat Bukurešť z letišť poblíž města, která ještě byla v rukou němců. Grupul 7 Vânătoare a Grupul 9 Vânătoare byly urychleně převeleny k ochraně hlavního města a Cantacuzino si rychle připisuje další tři sestřelené letouny He-111H. Po válce byl Constantin Cantacuzino demobilizován a vrátil se k letecké společnosti LARES.    

Vyznamenání:
Ordinul Mihai Viteazul Clasa III
Ordinul Mihai Viteazul Clasa III with swords
Ordinul Virtutea Aeronautica clasele Comandor
Eiserne Kreuz I. Klasse

[1] Bérnad, Dénes: Rumanian Aces of World War 2, Aircraft of the Aces 54, Osprey Publishing, June 20 2003. 
[2] Polák, Tomáš: Transilvánští orli, in Plastic Kits Revue, No.8, 1992. 
[3] Tudor, Vasile: Cantacuzino, in Air Magazine, No.9, 2002.
[4] Tudor, Vasile: Cantacuzino, Retour au front, in Air Magazine, No.10, 2002. 
[5] http://www.worldwar2.ro/arr/  







středa 7. listopadu 2018

Kalendárium, 7. listopad 1944


V leteckých soubojích, kterých se zúčastnilo velké množství letounů různých typů a od různých jednotek, často docházelo k jevu v angličtině označovanému jako friendly fire – přátelská palba. Stíhač v zápalu boje zaměnil vlastní letoun za nepřátelský a zahájil na něj palbu. Často s tragickými následky. Ke značnému počtu takových incidentů došlo v závěru druhé světové války, kdy se do kontaktu začaly dostávat letouny sovětského a amerického letectva.
K jednomu z nejtragičtějších střetnutí došlo v úterý 7. listopadu 1944 nedaleko srbského Niše. Toho dne dopoledne vzlétlo k útoku na pozemní cíle 60 strojů Lockheed P-38 Lightning od 82. stíhací skupiny pod vedením plukovníka Clarence T. Edwinsona. Šlo o letouny dvoutrupé koncepce s velmi dlouhým doletem. Ty byly sice na dvoumotorový stroj relativně obratné, přesto kvůli svým rozměrům a hmotnosti často na jednomotorové stíhačky nestačily. Jejich hlavním úkolem byla ochrana čtyřmotorových bombardérů 15. letecké armády při náletech na jižní Evropu. Tentokrát měly útočit na pozemní cíle, omylem však začaly ostřelovat kolonu postupujících rudoarmějců. Při tom zahynulo mnoho vojáků a důstojníků včetně generála Grigorije Kotova, velitele 6. gardového střeleckého sboru. Na pomoc ostřelované pěchotě vystartovaly lehké a obratné Jak-9 z 866. stíhacího pluku. Došlo k „bratrovražednému“ boji. Nejdřív odstartovala hotovostní dvojice ve složení poručík Krivonogič a podporučík Šipulja. Podařilo se jim jeden P-38 Lightning sestřelit, pak ale podlehli přesile a oba zahynuli.
Z letiště Niš začalo startovat dalších šest sovětských jaků, Američané na ně ale útočili už během vzletu. Podporučík Serdjuk se po nabrání rychlosti dostal za lightning, jehož řízení pravděpodobně svíral podporučík Eldon Coulson. Ten schytal smrtelnou dávku a zřítil se nedaleko letiště. Do vzduchu se dostal i zkušený sovětský kapitán Alexander Koldunov, který měl na konci války 46 sestřelů. Podle jeho výpovědi se dokázal přiblížit až k vedoucímu letounu americké formace a divokou gestikulací upoutat pozornost jeho pilota. Američan prý pochopil a přerušil boj. Na zemi ale stejně skončily dva lightningy a tři jaky. Incident měl i diplomatickou dohru. Velvyslanec USA v Moskvě Averell Harriman se dne 14. listopadu oficiálně omluvil a uvedl, že šlo o navigační chybu. Stalin omluvu přijal a obě strany incident až do 90. let 20. století utajily.

[1] Brzkovský, Marek - Šafařík, Jan: Spojenec nebo protivník, Souboje sovětských a amerických stíhačů 1944–1945, in Válka revue, No. 5, 2018. 
[2] Šafařík, Jan - Brzkovský, Marek: První sestřely příští války, in Hobby Historie, No. 31, červenec – září 2015. 
[3] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: Tragická chyba, nebo provokace?, in Military revue, No. 1-2, 2016.
[4] Adamenko, Mikhail - Kurina-Guljakina, Helena: Tragická chyba, nebo provokace?, 2. část, in Military revue, No. 3, 2016.
[5] Olynyk, Frank J.: USAAF (Mediterranean Theater of Operations) Credits for the Destruction of Enemy Aircraft in Air-to-Air Combat World War 2, Victory List No. 6, Published by the Author, Aurora, June 1987.
[6] Сейдoв, Игорь: Прелюдии холодной войны,  Год 1944-й, Арсенал-Коллекция, № 4, 2012.
[7] Tetera, Szymon: Fatałna pomyłka, Amerykańsko - radzieckie starcie powietrzne w rejonie Niszu, 7 listopada 1944 r., in Lotnictwo, Numer Specjalny 17 (185), 2016.







Kalendárium, 7. listopad 1917


Ve středu 7. listopadu 1917 začala Říjnová revoluce, známá též jako bolševická revoluce nebo (podle samotných komunistů) Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSR či Velký říjen. Byla to druhá fáze ruské revoluce roku 1917, následující po únorové revoluci. Svrhla středově liberální Prozatímní vládu, v níž byla zastoupena jen umírněná levice, zejména socialisté-revolucionáři („eseři“) a sociální demokraté („menševici“), a vynesla k moci krajní levici vedenou bolševiky v čele s V. I. Leninem. Bolševici, v té době oficiálně nazývaní Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševiků), byli přímými předchůdci pozdější Komunistické strany Sovětského svazu. Brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující občanskou válku a založili Sovětský svaz, první stabilní komunistický režim světa, který se později stal supervelmocí. Datum 25. října 1917 odpovídá juliánskému kalendáři platnému v Rusku, později zrušenému novou bolševickou vládou. Pro zbytek světa začaly události 7. listopadu 1917 podle gregoriánského kalendáře. 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Říjnová_revoluce
[2] https://ru.wikipedia.org/wiki/Октябрьская_революция

úterý 6. listopadu 2018

Kalendárium, 6. listopad 1913


Ve čtvrtek 6. listopadu 1913 se narodil jeden z letců Hořicka v zahraničním odboji, letecké eso Svatopluk Janouch.

Svatopluk Janouch se narodil 6. listopadu 1913 v Holíně u Jičína. Pocházel ze zemědělské rodiny. Již na počátku 20. let hospodařili jeho rodiče v Sobčicích, kde se věnovali zahradnictví. Jeho dva strýcové, František a Jindřich, bojovali v první světové válce jako legionáři v ruských legiích, respektive v „Rotě Nazdar“ ve Francii. Po absolvování jičínského státního reálného gymnázia nastoupil v roce 1933 vojenskou prezenční službu ve škole pro důstojníky letectva v záloze na VLU v Prostějově. Poté, co získal kvalifikaci leteckého pozorovatele, odešel do Piešťan k 64. zvědné a později 9. pozorovací letce leteckého pluku č.3 „Generála-letce M.R. Štefánika“, kde ho čekala letecká praxe.
Po ukončení prezenční služby neodešel do zálohy, ale rozhodl se pro studium na Vojenské akademii v Hranicích a v Prostějově. V roce 1936 byl vyřazen jako poručík letectva a 1. srpna nastoupil k leteckému pluku č.1 „T.G. Masaryka“ v Praze-Kbelích. Zde ve funkci pozorovatele létal u 1. pozorovací letky. Následoval však stíhací výcvik v Prostějově, a tak mohl k 31. květnu 1937 nastoupit k 43. stíhací letce jako stíhač. Létal zde na dvouplošnících Avia B-534, které v té době tvořily páteř našeho stíhacího letectva. V roce 1938 byla letka přečíslována na 31. letku a přemístěna z Kbel do Hradce Králové. I nadále zůstala součástí leteckého pluku č.1, který spadal pod Velitelství zemského letectva Čechy, v jehož čele stál brigádní generál Karel Janoušek. Na podzim roku 1938, v době mobilizace, působila 31. letka nejdříve v rámci Velitelství letectva 4. polní armády (Neruda10) na Jižní Moravě a později v sestavě 3. polní armády (Štefánik10)  na Slovensku.
Po rozpuštění armády v roce 1939 se rozhodl 24. května utéct do zahraničí. Přes Ostravu uprchl do sousedního Polska, dále následovala cesta lodí do Velké Británie a odtud se dostal do Francie. Zde byl stejně jako většina českých letců v emigraci nucen nastoupit do francouzské Cizinecké legie. V hodnosti Sergeanta sloužil u 1. pluku v severoafrickém Sidi-bel-Abbes.
Po vypuknutí války opustil řady legie a byl přijat do Francouzského armádního letectva (l’Armée de l’Air). Na francouzskou leteckou techniku se přeškoloval u stíhací letky ERC 572 (Escadrille Regionalle de Chasse)  v Oran-la-Senii. Následoval výcvik v Blidě odkud se vrátil zpět do Oran-la-Senie, kde ve zdejším Výcvikovém středisku stíhačů č.1 (Centre d’Instruction de Chasse No 1, CIC No 1) začal získávat první zkušenosti se stíhacím letounem Morane Saulnier M.S.406C.1. Též zde působil u stíhací letky GC II/9 (Groupe de Chasse II/9). Po přeškolení byl spolu s dalšími piloty (Lt. S.Fejfar, Lt. F.Bieberle, Cpl.Chef V.Jícha, Cpl.Chef J. Kučera a Cpl.Chef S.Popelka) přidělen ke skupině GC I/6 a 15. prosince 1939 odplul z Oranu v Severní Africe na palubě lodi „Sidi Brahim“ do Marseille, kde po dvoudenní plavbě přistál.
Skupina letců se poté přemístila na nedaleké letiště Marseille-Marignane, kde obdrželi bojové letouny M.S.406C.1 a k 15. lednu 1940 byla jednotka prohlášena za bojeschopnou. Groupe de Chasse I/6 se mohla pochlubit nejvyšším počtem československých pilotů. V období od 13. prosince 1939 do 20. června 1940 se u ní vystřídalo celkem 19 Čechoslováků. U její 1. escadrille sloužilo 13 čs. stíhačů a u 2. escadrille šest, mezi nimi i Lt. Svatopluk Janouch. Jednotce velel Cdt. Georges Tricaud, který během bitvy o Francii získal celkem tři jistá a jedno pravděpodobné vítězství. Z Čechoslovaků zde sloužila taková stíhací esa, jako byl Stanislav Fejfar, letecké eso s celkem sedmi jistými sestřely, Václav Jícha, taktéž se sedmi jistými sestřely, nebo Jiří Kučera, který do konce války získal 5 jistých vítězství. Během bitvy o Francii získali českoslovenští letci u této jednotky celkem 14 jistých a 2 pravděpodobné sestřely.
Jelikož se letiště Marignane nacházelo hluboko v zázemí, prováděly se zde pouze cvičné lety. Teprve 8. března 1940 se celá letka přemístila na sever na letiště Chissey u Dijonu, kde jí byl svěřen úkol chránit dijonskou průmyslovou pánev. Tato oblast se stala cílem častých „návštěv“ průzkumných letounů Dornier Do 17, přelétávajících ve výškách okolo 8000 metrů. Proti jedné takové skupině Dornierů vzlétla 11. března 1940 ve 12:30 šestičlenná skupina GC I/6, v níž se nacházeli i dva Češi – Lt. Svatopluk Janouch a Lt. František Bieberle. Janouch vzlétl na svém letounu M.S.406C.1 (No 860), avšak při pronásledování vyšlehly z jeho Mo- ranu plameny, a tak se rozhodl pro okamžitý návrat na základnu v Chissey. Dá se říct, že letoun se mu podařilo nad letištěm opustit v poslední chvíli, jen pouhých 120 metrů nad zemí. Padák se naštěstí stihl otevřít, a tak ve 14:05 dopadl na zem a jakoby zázrakem vyvázl bez nějakých vážnějších zranění. Jednalo se o první seskok československého pilota sloužícího ve Francouzském armádním letectvu.
O měsíc později, 10. dubna, se jednotka přesunula o dalších 540 km směrem k průlivu La Manche na letiště Berck-sur-Mer. Zde však pobyli jen krátce, neboť již 2. května se přemístili opět na letiště Marignane. Časté stěhování jen potvrdilo chaos, který ve francouzském velení zavládl po nacistickém útoku do západní Evropy. Groupe de Chasse I/6 se nakonec 17. května přesunula na letiště Lognes- Emmerainville nedaleko Paříže, odkud zasáhla do samotné bitvy o Francii. Od poloviny května se do vzdušných bojů zapojili i českoslovenští letci u GC I/6 a začali získávat svá první vítězství. Současně však nastal dramatický nárůst vlastních ztrát, především mezi francouzskými piloty. Tato jednotka utrpěla nejvyšší počet ztrát ze všech francouzských jednotek. 
Rozkazem inspektora stíhacího letectva generála d’Harcourta byla dne 18. května 1940 stíhací skupina GC I/6 reorganizována. Vzhedem k vysokému počtu československých pilotů u této jednotky bylo rozhodnuto, že u 1. escadrilly budou samí francouzští stíhači a v 2. escadrille se soustředili všichni Čechoslováci pod velením Cne. Jaroslava Kulhánka. Vznikla tak 1. československá stíhací letka, která v té době měla 10 pilotů.
Svého prvního úspěchu dosáhl Lt. Svatopluk Janouch 25. května 1940, když v 18:20 spolu s Lt. S. Fejfarem zaútočili na trojici nepřátelských letounů Heinkel He 111 v prostoru Arleux-Denain. Přesnou dávkou se mu podařilo zapálit oba motory jednoho bombardéru. Fejfarovi se podařilo druhý letoun pravděpodobně sestřelit. Oba pak byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110. S poškozenými letouny se jim však podařilo přistát na vlastním letišti.
Krátce po poledni 3. června 1940 zahájila německá Luftwaffe operaci „Paula“ – mohutný nálet asi pěti set letounů. Více než 300 bombardérů Do 17, He 111 a Ju 88 od bombardovacích eskader KG 1 Hindenburg, KG 2 Holzhammer, KG 3 Blitz, KG 4 General Wever, KG 30 Adler, KG 54 Totenkopf a LG 1 doprovázených stíhacím doprovodem letounů Messerschmitt Bf 109 a Bf 110 od stíhacích eskader JG 2 Richthofen, JG 26 Schlageter, JG 27, JG 53 Pik As, JG 54 Grünherz, JG 77 Herz As, ZG 2, ZG 26 Horst Wessel, ZG 76 a LG 2 podniklo masový nálet proti letištím l’Armée de l’Air v okolí Paříže. Proti těmto mohutným svazům zasáhlo také veliké množství československých pilotů. Krom letců z GC I/6 zasáhli do bojů též Čechoslováci létající u jiných jednotek. Na letounech Curtis Hawk H-75C.1 se do boje zapojili naši letci od GC I/5, další piloti, sloužící u GC I/3, létali na letounech Dewoitine D.520C.1, u GC I/8 používali Marcel Bloch M.B.152C.1. Do bojů zasáhli též naši letci sloužící u místních lehkých stíhacích letek ELD Chartres (tzv. Escadrille Légere de Défence) a ELD I/55 na letounech Morane Saulnier M.S.406C.1.
Kolem 13:00 byl na základně Logness-Emmeroinville vyhlášen poplach. Svatopluk Janouch tehdy držel hotovost spolu se Sgt. Josefem Hraničkou. Proti nepřátelským bombardérům postupně vzlétly všechny bojeschopné stíhačky GC I/6. Avšak ještě než stihly Morany napadnout bombardéry, zasáhly do boje doprovodné stíhačky Messerschmitt Bf 110 od jednotky 1./ZG 1. V nastalém boji poblíž Le Bourget sestřelil Janouch jeden Bf 110, jeho M.S.406 však také inkasoval dvě rány 20 mm kanónem. Nezbylo mu nic jiného, než nouzově přistát u vesničky Villepinte, ležící asi 20 km severovýchodně od Paříže.
O svém druhém vítězství Svatopluk Janouch píše: „Když jsem dosáhl výšky asi tři tisíce metrů a dřív než jsem se přiblížil k některé ze skupiny ode mne stále ještě vzdálených přes tisíc metrů, objevil se přede mnou o něco níže jeden Bf 110; odpoutal se z boje a sklouzl pravděpodobně dolů. Bez velké námahy jsem se dostal za něho, zaútočil jsem s překvapením a nasypal na něho dlouhou dávku. Jeho levý motor se zastavil, vyvalil se z něho hustý černý kouř. Pomalu se letoun zvrátil doleva a klouzal k zemi ve velké spirále. To vše se seběhlo neobvykle rychle, neměl jsem ani kdy si uvědomit, že jsem se dostal při sledování nepřátelského letounu přímo do nejprudšího boje. Po pravé straně bojovalo proti úžasné přesile několik Dewoitin a Blochů. S úmyslem přidat se k nim, otočil jsem se a připravoval jsem se na nový útok, když v motoru mého letounu dvakrát temně zadunělo, kabina se naplnila kouřem a do obličeje mi chlístl žhavý olej. Motor se po několika otáčkách zastavil.“  
O dva dny později, 5. června 1940, došlo k souboji dvanácti letounů Morane od GC I/6 s asi třiceti dvoumotorovými bitevními letouny Henschel Hs 123 od bitevní skupiny II.(Sch.)/LG 2. V 10:00 vzlétly letouny M.S.406 z letiště Lognes-Emmerainville a vydaly se do prostoru mezi Chaulnes a Roye na volný lov. Zde narazily ja již zmíněnou skupinu letounů Hs 123. Piloti Henschelů, pro něž bylo jedinou záchranou slétnout až k zemi a nechat své malé pumy vybuchovat před pronásledujícími stíhači, utrpěli těžké ztráty. Oficiálně získala stíhací skupina GC I/6 celkem tři sestřely, ale podle jiných zpráv dokonce 5 nebo 7. Jedním z úspěšných stíhačů byl i Lt. Svatopluk Janouch, jehož oběť se zřítila u Forêt de St. Gobain.
Tentýž den se podařilo Wehrmachtu prorazit francouzské linie a mohutné pancéřové kolony se začaly valit do vnitrozemí. Jelikož francouzské bombardéry nebyly samy schopny zastavit postupující tanky, rozhodlo francouzské velení o nasazení stíhačů. V následujících dnech čekala S. Janoucha, spolu s dalšími československými piloty, řada náletů na německé kolony. Jeden z nich, který se stal 7. června skončila tragicky. Okolo 17:40 vzlétla tříčlenná skupina ve složení Lt. S. Janouch, Sous. Lt. J. Paturle a Cpl. V. Bendl s úkolem napadnout německé tanky v prostoru mezi Formerie a Forges-les-Eaux. Silná protiletadlová obrana zasáhla Bendlův stroj, který ještě ve vzduchu explodoval a pilot zahynul. Stejně dopadl i Paturle. Jediný, kdo se vrátil, byl S. Janouch. V několika útocích se mu podařilo zapálit celkem osm vozů a mnoho dalších poškodit. Avšak i jeho letoun narazil na silnou protivzdušnou obranu a byl doslova prošpikován kulometnými střelami a pěti ranami z kanónu. Sám Janouch byl zasažen střepinou protiletadlového granátu do levé nohy. Přesto se mu podařilo rozstřílený letoun dovléci až na vlastní letiště, kde přistál v 18:55. Byl ihned odvezen do nemocnice Chateau de Vincennes, kde se podrobil operaci nohy.
Když se přiblížila fronta, evakuoval se z Paříže do Tours a pak se pomocí nejrůznějších prostředků dostal až do přístavu Bordeaux. Zde nastoupil 19. června 1940 na loď „Karanan“, která ho dovezla do britského přístavu Falmouth, kam dorazil 21. června.
V době bitvy o Francii dosáhl Lt. Svatopluk Janouch pozoruhodných výsledků. Celkem nalétal 55 operačních hodin. Podle oficiálního seznamu pilotů francouzského letectva, který je uložen v archivu Musée de l’Air et de l’Espace v Le Bourget je však S. Janouchovi přiznán pouze jeden jistý sestřel a dva pravděpodobné. Na základě novějších studií a dalších archivních materiálů lze Janouchovi ve francouzské kampani připsat tři jisté sestřely.
Ve Velké Británii patřil mezi základní kádr nově budované 310. československé stíhací perutě. Jako většina pilotů se nejdříve podrobil zpravodajskému výslechu, lékařským prohlídkám a poté svým podpisem stvrdil svůj vstup do řad britského Královského letectva (Royal Air Force, RAF) v hodnosti Pilot Officer (P/O) – poručík letectva. Dne 12. července 1940 odjel spolu s dalšími 25 piloty do Duxfordu, kde se začala formovat československá peruť. Do 17. srpna se zde sešlo celkem 59 pilotů, z nichž 62% mělo zkušenosti z bitvy o Francii. Přebytek pilotů byl tak veliký, že bylo rozhodnuto 20 z nich poslat k No 6 OTU v Sutton Bridge. Naprostá většina z nich pak byla přidělena k britským perutím (č. 1, 43, 79, 111, 145, 238 a 601). Tentýž den byla 310. československá peruť velitelem 12. skupiny Fighter Command AVM Trafford Leigh-Mallorym, KCB, CB, DSO, prohlášena za bojeschopnou.
Již ve 14:40 startovalo šest Hurricanů na první operační let. Svatopluk Janouch se spolu s dalšími piloty zapojil do již vrcholící bitvy o Británii. V následujících dnech a měsících se účastnil mnoha významných akcí na odražení německé Luftwaffe, která prováděla každodenní nálety s cílem srazit britskou RAF na kolena.
Německá Luftwaffe se domnívala, že stíhací letectvo RAF je již zcela vyčerpáno, a tak se 7. září 1940 rozhodla pro první masový nálet na Londýn. Mohutný německý svaz tvořilo celkem 340 bombardovacích letadel He 111, Do 17, Ju 88 od KG 1, 2, 3, 26 a 76, doprovod jim dělalo 617 stíhacích Bf 109 a Bf 110 od JG 2, 3, 51, 52, 54, 77, ZG 2 a LG 2. Velitelé 11. a 12. skupiny Velitelství stíhacího letectva vyslali do vzduchu veškerá letadla, která měli k dispozici. Rozpoutala se mohutná letecká bitva, do které se zapojila i 310. československá peruť, která odstartovala v 17 hodin z letiště Duxford. Celkem odstartovalo 12 Hurricanu, rozdělených do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch letěl v tzv. Yellow Section spolu s Sgt. Rudolfem Zimou a Sgt. Miroslavem Jiroudkem. Za cenu jednoho zničeného a jednoho poškozeného vlastního letounu získali piloti 310. perutě celkem šest jistých (4x Bf 110, Bf 109, He 111) a tří pravděpodobné (3x Bf 110) sestřely a k tomu se jim podařilo další čtyři Bf 110 poškodit. Sám Svatopluk Janouch k tomu přispěl jedním jistým sestřelem Bf 110.
Spolu se zbývajícími dvěma piloty své sekce zaútočil na bombardovací Do 17. Okamžitě však byli napadeni doprovodnými letouny Messerschmitt Bf 110D-0 náležející eskadře ZG 2. Nad Grays Thurrockem se rozpoutal boj. Janouch se svým letounem Hawker Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se pustil za jedním unikajícím Messerschmittem. Ze vzdálenosti 400 metrů začal střílet, vypálil celkem pětkrát. Oba motory Bf 110 dostaly zásah, vyvalil se z nich černý kouř a letoun začal pozvolna klesat. Nepřátelský letoun Bf 110 (W.Nr.3334, A2+NH) náležející do Stab II./ZG 2 dopadl do zahrádky jednoho domku na Park Corner Farm v Hactonlane u Hornchurche. Oba členové osádky, pilot Kurt Schünemann a střelec Hans Mescheder vyskočili, ale z důvodu nízké výšky se jim nestihl otevřít padák, a tak se zabili.
Svého druhého vítězství v době bitvy o Británii a současně posledního v době druhé světové války dosáhl o jedenáct dní později, 18. září. První dvě akce, ke kterým naši letci vzlétli v 9:25 a 12:30 vyšly naprázdno. Při jejich třetím startu v 16:15 vzlétlo celkem 12 letců perutě, rozdělených opět do čtyř sekcí. P/O Svatopluk Janouch tentokrát vzlétl jako velitel červené sekce (Red Section) a čísla mu dělali P/O Stanislav Fejfar, pozdější letecké eso s celkem 6 jistými sestřely, a Sgt Miroslav Jiroudek. Ve vzduchu se peruť přidala k 19., 242., a 302. polské peruti, s nimiž měla za úkol hlídkovat v prostoru Hornchurch severně od Londýna. Zde piloti narazili na dvě patnáctičlenné formace bombardérů, které chybně identifikovali jako Dorniery Do 17 či Do 217. Ve skutečnosti se jednalo o Junkersy Ju 88 náležející útvaru III./KG 77. Tuto jednotku čekal v nastávajících bojích doslova masakr. Velitel Gruppe Major Max Klehs ztratil celkem 9 Junkersů, z nichž šest bylo přiznáno pilotům „třistadesítky“.
Na svém letounu Hurricane Mk.I V6556 (NNᴏE) se S. Janouch spolu s P/O Fejfarem a ještě jedním pilotem rozhodl zaútočit na skupinu nepřátel. V důsledku jejich střelby se jeden stroj odpojil od formace, čímž zpečetil svůj osud. Po několika náletech opustila osádka palubu a neřízený letoun zmizel v mracích. Letoun byl uznán jako sestřelený ve spoluúčasti s P/O Fejfarem a identifikován jako Do 215. Podrobné analýzy po válce však ukázaly, že na tentýž letoun útočili krom Janoucha a Fejfara také Sgt Rajmund Půda, Sgt Miroslav Jiroudek, Sgt Eduard Prchal a P/O Václav Bergman. Analýzy též ukázaly, že se nejednalo o Do 215, ale nepřátelským letounem byl Junkers Ju 88A-1 (W.Nr.3168, 3Z+FT) náležející 9./KG 77, který se po jejich útocích zřítil v plamenech u Vange Creeku v Pitsea Marsches poblíž Basildonu. Tři členové osádky zahynuli (O.Wahl, H.Buschbeck a P.Lesker) a čtvrtý (O.Graf ) se zachránil na padáku a byl zajat.
Svatopluk Janouch se poté dál účastnil bojů proti německé Luftwaffe. Dne 28. února 1941 se ujímá v hodnosti F/Lt – kapitána letectva velení nad B letkou 310. perutě. Ze zdravotních důvodů však byl donucen 29. května opustit operační létání a až do konce války sloužil v různých velitelských funkcích. Nejdříve se 17. října ujal funkce leteckého kontrolora v sektoru Debden, poté začal od 15. května 1942 působit jako styčný důstojník u Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). Následovala stejná funkce, ale u 10. skupiny Fighter Command. K prvnímu prosinci 1942 nastoupil do funkce náčelníka osvětové služby Inspektorátu československého letectva v Londýně. Od 15. srpna 1944 nastoupil v rámci našeho MNO do funkce Československého vojenského a leteckého atašé na čs. vyslanectví v Paříži. Z řad britského letectva RAF vystoupil 3. října 1944. Ve své nové funkci se zaměřil především na shromažďování Čechů a Slováků pro naši armádu ve Velké Británii. Jednalo se především o příslušníky pracovní organizace TODT a zběhy z tzv. vládního vojska nasazeného v rámci německého Wehrmachtu. Do své vlasti se vrátil 23. srpna na palubě Liberatoru v hodnosti S/Ldr – majora letectva.
Matka S. Janoucha a bratr Bohumil byli v době represálií proti českým občanům, kteří měli své příbuzné v zahraničních armádách, v letech 1942 až 1945, internováni v koncentračním táboře ve Svatobořicích u Hodonína. Jeho otec, udolán pronásledováním, zemřel.
Svatopluk Janouch po válce dál sloužil v československém letectvu. K 1. září 1945 se stal profesorem na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. československá strana lidová pozvala škpt. St. Janoucha do Hořic, kde se 20. ledna 1946 v hotelu Saal konala jeho přednáška. Z dobového tisku se lze dočíst, že přednáška byla strhující a místnost zcela přeplněná. Když se v „pětačtyřicátém“ roce vrátil do vlasti, jistě netušil, že o tři roky později bude donucen opustit ji podruhé. Již 29. února 1948 byl přeložen z akademie ke štábu 2. leteckého sboru v Českých Budějovicích. Poté následovaly rozsáhlé čistky mezi piloty západního odboje. K 1. květnu byl Svatopluk Janouch odeslán na dovolenou. Předvídajíc další politický vývoj, rozhodl se předejít případnému zatčení ilegálním odchodem do exilu přes Šumavu.
Zpočátku pracoval několik let u společnosti Air France, než se v roce 1952 stal zástupcem ředitele pobočky letecké společnosti Swissair v New Yorku. V této metropoli žil až do své smrti 12. dubna 1966. Na jeho přání byly jeho pozůstatky převezeny do Československa a jsou uloženy v rodinné hrobce na hřbitově v Sobčicích.
Ve své vlasti byl rozkazem ministra obrany ČSFR č.0103 ze dne 29. května 1991 povýšen do hodnosti
”plukovníka in memoriam”.
V průběhu své uspěšné činnosti v rámci l’Armée de l’Air a Royal Air Force získal celkem 5 vítězství, přičemž byl sám několikrát sestřelen a zraněn. Postupně byl dvakrát vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, jednou Čs. medailí Za chrabrost, Čs. medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí Čs. zahraniční armády se štítky F a VB, Francouzi mu udělili Croix de Guerre se dvěma palmami a stříbrnou hvězdou, francouzkou medaili za zranění – Insigne des blessés militaires a Řád Legion d’Honneur ve stupni Chevalier, britové jej ocenili The 1939-1945 Star with Battle of Britain Claps, Air Crew Europe Star a Defence Medal.

[1] Šafařík, Jan: Letci Hořicka v zahraničním odboji 1939–1945, připravovaná kniha. 






Kalendárium, 6. listopad 1942


V pátek 6. listopadu 1942 poprvé vzlétl letoun Heinkel He 219 Uhu. Jednalo se o německý noční stíhací letoun, který v pozdních letech druhé světové války sloužil v Luftwaffe a byl výsledkem programu na zdokonalený noční stíhač, jež byl zadán v roce 1942. Na svou dobu šlo o poměrně důmyslný letoun. Některé úvahy říkají, že kdyby byl He 219 zaváděn ve větších počtech, mohl mít významný vliv na noční nálety Royal Air Force. Nakonec však těchto letounů sloužil jen poměrně malý počet. Letoun měl smůlu hlavně kvůli politickým zásahům na říšském ministerstvu letectví v Berlíně, především generálním zbrojmistrem Erhardem Milchem. Nakonec se však do služby přece jen dostal a hned v prvních dnech si na konto připsal několik sestřelů, mezi nimi bylo i několik do té doby nedostižných letounů de Havilland Mosquito. He 219 sloužil pouze u štábu a I. Gruppe NJG 1 a dále pak u 3./NJGr 10. Ohledně bojových výsledků, piloti I./NJG 1 si nárokovali 123 sestřelů, nejúspěšnějším stíhačem na He 219 se byl Hpt. Modrow s 33 vítězstvími. V boji bylo ztraceno 27 letounů.
Výroba byla ukončena v listopadu 1944 ve prospěch konkurenčního Ju 88G, bylo to v rámci tzv. programu "Jägernotprogramm", což byl program nouzového rozvoje stíhacího letectva v jehož rámci měla být centralizována výroba stíhacích strojů a takřka zastavena výroba bombardovacích letadel, průzkumných a jiných strojů. Důvodů pro ukončení výroby tohoto letounu bylo několik. Náročnost výroby a tedy nemožnost „chrlit“ tolik kusů jako např. u nočních Bf 110 či Ju 88. Dále jeho jednostrannost, narozdíl od jiných používaných strojů, se jednalo o čistě noční stíhací stroj a v neposlední řadě je uváděno i vysoké plošné zatížení a tedy náročnost na pilotáž.
Nakonec je dobré zmínit i „českou stopu“, neboť He 219 Uhu byl také vyráběn v Chebu v letecké továrně Eger Flugzeugwerke GmbH a po ukončení války byly dva letouny He 219 zrekonstruovány v Československu, kde létaly pod označením LB-79. Začátkem července 1948 byly v troskách firmy Flugzeugwerke Eger v Chebu nalezeny dva rozestavěné trupy a dvě sady neúplných křídel nočních stíhacích He 219. Byly ale poškozené střepinami pum a korozí. Další stroj tohoto typu stál již dlouho v Letňanech a prý posloužil k náhradě poškozených křídel. Továrna Letov v říjnu téhož roku navrhla, že může oba letouny uvést do letuschopného stavu. První z nich, označený jako LB-79/I, se poprvé odlepil od vzletové dráhy 26. února 1951 a do poloviny roku se testoval. Nesl výzbroj a kompletní radarové vybavení. Poté byl odeslán do Plzně k 51. leteckému pluku. Trpěl prý řadou závad a poruch a ke zrušení došlo 14. května 1952. Druhý letoun LB-79/II byl po opravě v Letově zalétán v březnu 1951 a údajně neměl namontovaný radiolokátor. 

Letecká esa na letounech He 219:
Hptm. Ernst-Wilhelm Modrow 33
Ofw. Wilhelm Morlock 17
Hptm. Werner Baake 15
Oblt Heinz Strüning 18 (19)
Oblt. Josef Nabrich 12
Maj. Hans-Dieter Frank 7
Lt. Otto Fries 6
Maj. Hans Karlewski 6
Oberst Werner Streib 5
Hptm. Manfred Meurer 5
Oblt. Wilhelm Henseler 5
Ltn. Ewald-Werner Hittler 5 

[1] https://en.wikipedia.org/wiki/Heinkel_He_219
[2] http://forum.12oclockhigh.net/
[3] http://www.panzernet.net/



Ernst-Wilhelm Modrow


pondělí 5. listopadu 2018

Kalendárium, 5. listopad 1981


Ve čtvrtek 5. listopadu 1981 poprvé vzlétl McDonnell Douglas (nyní Boeing) AV-8B Harrier II. Jedná se o jednomotorový bitevní letoun kategorie V/STOL (vertical and/or short take-off and landing), který představuje druhou generaci letounů Harrier. Byl navržen koncem 70. let 20. století jako výsledek anglo-amerického vývoje britského letounu Hawker Siddeley Harrier, což byl první operačně způsobilý V/STOL letoun. Jeho prvořadým určením je provádění lehkých útoků nebo k víceúčelovým misím, které zahrnují blízkou leteckou podporu pozemních jednotek i ozbrojený průzkum. Letouny AV-8B jsou používány námořní pěchotou Spojených států amerických (USMC), španělským námořnictvem a italským námořnictvem. Byla vyvinuta i verze British Aerospace Harrier II pro britské královské letectvo.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/McDonnell_Douglas_AV-8B_Harrier_II



čtvrtek 1. listopadu 2018

Mikojan-Gurjevič MiG-21PFM, červená 5040


Pěkná kresba letounu Mikojan-Gurjevič MiG-21PFM, číslo 5040. Tato stíhačka je mnohem známější v tmavě zelené kamufláži, používané pro noční stíhání. Na tomto letounu létal mimo jiných Nguyen Van Nghia z 927. stíhacího leteckého pluku, letecké eso s pěti jistými sestřely. Dne 10. května 1972 na tomto letounu měl dosáhnout svého druhého sestřelu Le Thanh Dao, letecké eso s celkem osmi sestřely (některé prameny mu připisují šest sestřelů).

Le Thanh Dao
18. 12. 1971 – F-4D, Maj K R Johnson and 1Lt S R Vaughan (both PoWs)
10. 05. 1972 – F-4J, Cdr H. L. Blackburn (PoW, zemřel) a Lt S. A. Rudloff (PoW), podle US zdrojů letoun zasažen protivzdušnopu palbou
12. 06. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů
24. 06. 1972 – Firebee drone (ve spoluúčasti)
24. 07. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů
09. 09. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů
11. 09. 1972 – F-4E, Capt B. M. Ratzlaff a Capt J. D. Heeren (oba PoW)
01. 10. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů

Nguyen Van Nghia
23. 06. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů
24. 06. 1972 – F-4D, 1/Lt J. L. McCarty (KIA) a 1/Lt C. A. Jackson (PoW)
06. 10. 1972 – F-4E, Capt J P White and Capt A G Egge (oba zachráněni)
08. 10. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů
24. 11. 1972 – Firebee drone
23. 12. 1972 – F-4, nepotvrzený z US zdrojů

[1] Toperczer, István: MiG-21 Units of the Vietnam War, Osprey Combat Aircraft 29, Osprey Publishing 2001.
[2] Toperczer, Istvan: MiG Aces of the Vietnam War, Schiffer Publishing, Ltd., 2015. 
[3] Toperczer, István: MiG-21 Aces of the Vietnam War, Aircraft of the Aces 135, Osprey Publishing, 21 Sep 2017.




Kalendárium, 1. listopad 1950


Ve středu 1. listopadu 1950 po třinácté hodině dosáhl Fedor Vasiljevič Čiž (Фёдор Васильевич Чиж) prvního sovětského sestřelu v Korejské válce.
Okolo 12.50 vzlétla pětice MiGů-15 od 72. gardového stíhacího leteckého pluku, pod vedením velitele 1. eskadrily Hrdiny Sovětského svazu majora N. V. Strojkova, do oblasti Andunu (anglické značení Antung, Dandong). Spolu s ním vzlétli gardový starší lejtěnant Guc, gardový lejtěnant Čiž, grdový starší lejtěnant Kaznačejev a gardový lejtěnant Monachov. Nedlouho poté byla objevena trojice amerických Mustangů. Starší lejtěnant A. I. Guc zaútočil na jeden z letounů a ten se poté oddělil od skupiny a poškozený se snažil dostat za linii fronty. Zbývající pár Mustangů přešel v levotočivou zatáčku, ale byl napaden další dvojicí sovětských MiGu-15. Lejtěnantu Fedoru Čižovi se podařilo za jeden z nich dostat a z krátké vzdálenosti ho sestřelil. Jednalo se o první sovětský sestřel Korejské války. Američané tento den oficiálně neuvádí žádnou ztrátu, nicméně podle některých pramenů se mělo jednat o stroj patřící 39th FIS / 18th FBG.
V deníku bojové činnosti 151. GIAD se k souboji F. V. Čiže uvádí: «…повторную атаку произвели по 2 Ф-51, которые находились в левом вираже, также сверху сзади под R-2/4-3/4. В результате атаки один Ф-51 был сбит л. Чиж. Падение самолета было подтверждено радиостанцией наведения…
Огонь открывали с дистанции 800-1200 м длинными очередями от 2 до 4 секунд…»
Téhož dne ve 13.54 vzlétla čtveřice sovětských MiGů-15 od stejného pluku opět do oblasti Andunu, tentokrát pod vedením A. Z. Borduna. Při návratu z oblasti Andun sovětští piloti objevili deset strojů F-80 amerického letectva. V předu letěla čtveřice Shooting Starů, za ni ve vzdálenosti 500 - 800 m letěla další dvojice a na konci opět čtveřice F-80. Starší lejtěnant Semen Fedorovič Chominič (Семён Фёдорович Хоминич) zaútočil ze zadu a z vrchu na první čtveřici a z krátké distance jeden stroj sestřelil. Tímto soubojem byla otevřena éra soubojů reaktivních letounů (Američané svůj jet-vs-jet účet otevřeli 8. listopadu, když pilot Russell J. Brown v kabině F-80C z 16th FIS/51st FIW nárokoval sestřel MiGu-15). Obětí Chominičovy střelby se měl podle některých pramenů stát Frank L. Van Sickle v kabině Lockheedu F-80C, BuNo 49-593, 16th FIS/51st FIW USAF.


Prameny:
[1] Герман, Аскольд Андреевич - Сеидов, Игорь Атаевич: Красные дьяволы на 38-й параллели, Киев: "Руслана", 1998. ISBN: 966-95276-1-9
[2] Krylov, Leonid – Tepsurkaev, Yuriy: Soviet MiG-15 Aces of the Korean War, Osprey Aircraft of the Aces  No. 82, Osprey Publishing, 2008.
[3] Набока, Виталий Петрович: Натовские ястребы в прицеле салинских соколов, Советские летчики на защите неба Китая и Кореи (1950-1951), Издательство Совеская Кубань, Краснодар 1999, ISBN-10: 5-7221-0253-9, ISBN-13: 978-5722102539.
[4] Сейдов, И.: Красные дьяволы в небе Кореи. Советская авиация в войне 1950-1953 гг. Хроника воздушных сражений, Яуза - Эксмо 2007, ISBN: 978-5-699-19160-4.
[5] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2010.
[6] Сейдов, Игорь: Советские асы корейской войны, Издание 2-е, исправленное и дополненное, Воздушные войны XX века, Фонд содействия авиации "Русские витязи", 2016.
[7] http://soviet-aces-1936-53.ru/

Fedor Vasiljevič Čiž / Фёдор Васильевич Чиж

Semen Fedorovič Chominič / Семён Фёдорович Хоминич 

Mikojan-Gurjevič MiG-15, № 11811, lejtěnanta Fedora Vasiljeviče Čiže z 72. GIAP, letiště Anšan, 1. listopad 1950.

Mikojan-Gurjevič MiG-15, № 0615372, staršího lejtěnanta Semena Fedoroviče Chominiče z 72. GIAP, letiště Anšan, 1. listopad 1950.

North American F-51D-30 Mustang, 44-74597, náležející 39th FIS/18th FBG, Seoul City AB (K-16), srpen 1951.

Lockheed F-80C-10-LO "Dorothy L-Panther Queen", 49-653, 16th FIS/51st FIW, Suwon AB, Korea, jaro 1951.

North American F-51D-25 Mustang, 44-73888, náležející 39th FIS/18th FBG.