pátek 31. srpna 2018

Kalendárium, 31. srpen 1944


Ve čtvrtek 31. srpna 1944 dosáhl S/Ldr Joseph Berry svého posledního, šedesátého prvního, sestřelu V-1 a stal se tak nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti této obávané zbrani.

„Když jsem v 05:45 uviděl v oblasti Sandwich Diver, letící ve výšce 914 metrů rychlostí 402 km/h, hlídkoval jsem pod vedením Watling Control nad Ashfordem a směrem na západ. Přiblížil jsem se k němu na vzdálenost 270 metrů a přímo zezadu jsem vypálil krátkou dávku, která mu urazila kusy z pohonné jednotky. Vypálil jsem znovu, ze vzdálenosti
130 metrů, a viděl jsem víc zásahů. Diver vybuchl na zemi v oblasti Faversham v 05:50.“

Velení RAF rozhodlo směrnicí z 5. července 1944, že V-1 sestřelená nad kanálem La Manche bude počítána jako sestřel  jednoho nepřátelského letounu, zatímco střela zasažená až nad Anglií pouze jako polovina sestřelu nepřátelského letounu. Touto direktivou mělo dojít k větší motivaci pilotů sestřelovat letounové střely ještě nad mořem, kde jejich dopad nikoho neohrožoval. Divery zasažené „nad otevřenou krajinou“, ještě před Londýnem, sice neohrozily hlavní město, ale i přesto často zabíjely. Velmi těžké období zažívalo především Kentské hrabství, jež získalo příhodnou přezdívku „Bomb Alley“.  Zvažovaný systém započítávání letounových střel coby sestřelených letounů do celkového skóre stíhačů RAF se však nikdy neujal a výsledky jsou uváděny vždy odděleně. S/Ldr Joseph Berry, který by se tímto systémem stal nejúspěšnějším 

Squadron Leader Joseph Berry DFC & Two Bars se narodil 28. února 1920 v hornickém městečku Tursdale v hrabství Durham. Letecký výcvik zahájil v srpnu 1940, tedy v době zuřící Bitvy o Británii a ukončil jej začátkem července 1941. Poté ještě absolvoval operační výcvik u No. 59. O.T.U. Po ukončení výcviku sloužil nejprve u 256. noční stíhací squadrony, vyzbrojené dvoumístnými stíhačkami Baulton-Paul Defiant. V sobotu 30. ledna 1943 je přidělen k 153. noční stíhací squadroně sídlící na základně Maison Blanche v Alžírsku, vyzbrojené dvoumotorovými Bristol Beaufightery Mk.IF. V květnu 1943 se stěhuje k 255. noční stíhací squadroně na letecké základně Setif, s níž získal tři potvrzené sestřely. Po ukončení operační túry následovala dovolená. V červnu 1944 je převelen k FIU vyzbrojené letouny de Havilland Mosquito a následně k její speciální letce vyzbrojené letouny Hawker Tempest. Od poloviny června začaly na Británii dopadat střely V-1 a stíhači z FIU se okamžitě zapojili do boje s tímto novým nebezpečím. V neděli 25. června 1944 byl dvoučlenný detachement FIU ve složení S/Ldr Daniel a F/Lt Berry přeložen na základnu Newchurch, odkud už operoval 150. wing Tempestů. Dvojice zkušených nočních specialistů měla za úkol pronásledovat střely V-1 v noci a za ztížených meteorologických podmínek. Ve středu 28. června si na své konto připsal své první dvě V-1. Dne 16. srpna 1944 byl Joseph Berry spolu s dalšími pěti piloty FIU převelen k 501. (County of Gloucester) stíhací squadroně. Během Anti-Diver operací dosáhl celkem 62 [61+1] jistých sestřelů V-1, čímž se stal nejúspěšnějším spojeneckým pilotem v boji proti této Hitlerově zbrani odplaty. V neděli 23. července 1944 se mu dokonce podařilo sestřelit celkem sedm letounových střel během jediné noci, 3. a 5. srpna pak sestřelil po pěti V-1. V pondělí 2. října 1944 byl během útoku na nepřátelské letiště zasažen protivzdušnou obranou a zahynul. Po zásahu se pokoušel ještě nabrat výšku potřebnou k seskoku padákem, jeho Tempest se však zřítil na pole poblíž Kibblegaarnu.

Sestřely dosažené s No. 255 Squadron, Bristol Beaufighter V1f
9. 9. 1943  1 Junkers Ju 88
10. 9. 1943  1 Messerschmitt Me 210
24. 10. 1943  1 Junkers Ju 88

Sestřely dosažené s Fighter Interception Unit, Hawker Tempest
28. 6. 1944  2 V-1
29. 6. 1944  1 V-1
30. 6./1. 7. 1944  3 V-1s (noc)
2. 7. 1944  1 V-1
3. 7. 1944  1 V-1
5. 7. 1944  2 V-1
6./7. 7. 1944  4 V-1 (noc)
8./9. 7. 1944  3 V-1 (noc)
9. 7. 1944  1 V-1
17./18. 7. 1944  2 V-1 (noc)
19. 7. 1944  1 V-1 
19./20. 7. 1944  4 V-1 (noc)
21. 7. 1944  1 V-1
23./24. 7. 1944  7 V-1 (noc)
25./26. 7. 1944  4 V-1 (noc)
28./29. 7. 1944  1/2 V-1
29. 7. 1944  2 V-1
3./4. 8. 1944  5 V-1 (noc)
5. 8. 1944  5 V-1
7. 8. 1944  4 V-1

Sestřely dosažené s No. 501 Squadron, Hawker Tempest
12./13. 8. 1944  2 V-1 (noc)
13./14. 8. 1944  1/2 V-1 (noc)
15./16. 8. 1944  2 V-1 (noc)
20. 8. 1944  1 V-1
31. 8. 1944  1 V-1

[1] Cull, Brian - Lander, Bruce: Diver! Diver! Diver!, RAF and American Fighter PilotsBattle the V-1 Assault over South-East England 1944-45, Grub Street, London 2008. 
[2] Cull, Brian: V-1 útočí, Plejáda, Praha 2011. 
[3] Shores, Christopher: Aces High, Volume 2, A Further Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1999. 
[4] Šnajdr, Miroslav: Stíhači kontra V1, Souboj s tajnou Hitlerovou zbraní, Votobia 2001. 
[5] Thomas, Andrew: V1 Flying Bomb Aces, Aircraft of the Aces 113, Osprey Publishing, September 2013.
[6] Thomas, Chris: Tempest Squadrons of the RAF, Osprey Combat Aircraft 117, Osprey Publishing, 17 Nov 2016.

[7] Brzkovský, Marek: S/Ldr Joseph Berry, Nejlepší lovec letounových střel V1, in Hobby Historie, No. 26, duben-červen 2014.
[8] Brzkovský, Marek: Překlopit křídlem nebo sestřelit, Hawker Tempest versus V-1, in extra Válka Zbraně, No. 17, 2016. 
[9] Brzkovský, Marek – Šafařík, Jan: Stíhači při obraně Londýna,in Centurion, No. 1, 2018. 
[10] Šafařík, Jan: Bojoval jsem proti „čarodějkám“, Mjr. Tadeusz Karnkowski, připravovaná kniha, nepublikováno. 









pondělí 27. srpna 2018

Kalendárium, 27. srpen 1890


Ve středu 27. srpna 1890 se v Butovicích (Botenwald) v domě č.p. 306 na Malé straně narodil Augustin Nowak. 
Feldwebel Augustin Nowak patřil mezi ne mnoho leteckých stíhacích es českého původu v řadách rakouského-uherského vojenského letectva K.u.K. Luftfahrtruppen.
V roce 1911 narukoval do rakousko-uherské armády k jízdnímu dělostřelectvu (Reitende Artillerie) a v době vypuknutí První světové války sloužil jako velitel děla u 3. Baterie 7. jezdecké dělostřelecké brigády (Reitende Artilleriedivision Nr. 7).
Jako úspěšný a vyznamenaný poddůstojník si Augustin Nowak podal žádost o převelení k nové zbrani – letectvu. Jeho žádosti bylo vyhověno, a v lednu 1916 nastoupil do leteckého výcviku. Ten ukončil 13. 7. 1916 a obdržel mezinárodní pilotní diplom c.k. rakouského aeroklubu č. 389 (Fédération Aeronautique Internationale Pilotendiplom k.k. Österreichischer Aëro-Club Nr.389). Po absolvování výcviku byl zařazen na ruskou frontu k 30. letecké setnině (Fliegerkompanie 30).
Zde se však neuvedl příliš šťastně. 12. srpna během rutinního přeletu jednotky na nové letiště Ispas havaroval s dvoumístným pozorovacím letounem Lloyd C.III čísla 43.51, přičemž se jeho pozorovatel Lt. Egon Wagner těžce zranil. I sám Nowak byl při havárii lehce zraněn, léčil se asi měsíc. 
Augustin Nowak byl přeložen na rumunskou frontu k Fliegerkompanie (Flik) 13, dislokované na letišti Czik-Taplocza (dnes Miercurea Ciuc).
Jeho hvězdný den nastal 27. prosince 1916. Dopoledne vystartoval se svým letounem Brandenburg C.I (Ph) číslo 27.01 k útoku na nepřítelem držený železniční uzel Onesti (Ónfalva). Poté, co pozorovatel Lt.i.d.Res. Alexander Souhrada svrhnul bomby, byli napadeni nepřátelským letounem Farman a po krátkém boji jej sestřelili – dopadl 11:20 u Branesti. Odpoledne vzlétl Nowak k dalšímu náletu na stejný cíl – tentokrát s pozorovatelem Lt.i.d.Res. Augustem Kosutićem. Stejně jako při dopoledním náletu zaznamenali přímý zásah železniční stanice. Rumuni zareagovali ještě zuřivěji než při dopoledním náletu  - na Nowakův Brandenburg se vrhla hned dvojice Farmanů. Po delším zuřivém boji se Nowakovi s Kosutićem podařilo sestřelit v 15:00 nejdříve jeden, a v 15:20 i druhý letoun. Za tento boj byla Augustinu Nowakovi udělena velitelstvím 6. sboru Stříbrná medaile Za statečnost 1. třídy (Silberne Tapferkeitsmedaille 1. Klasse). Celkem vykonal Augustin Nowak u Flik 13 15 bojových letů.
Na přelomu roku byl Nowak převelen k  Flik 39, která byla pod velením Hauptmanna Karla Nikitsche nově formovaná severně od Vídně. 
1. června 1917 sestřelil s pozorovatelem Lt.i.d.Res. Heinrichem Derganzem na letounu Brandenburg C.I (U) číslo 67.38 „dvoumístný Farman“. 
21. června 1917 v ranních hodinách se s pozorovatelem Rittm. Karlem Lukatsem na letounu Brandenburg C.I (U) číslo 69.53 během průzkumného letu nad Comănești zapletl do souboje s „velkým třímotorovým Farmanem“ (pravděpodobně Cauldron C-IV), kterého následně sestřelil.
18. července 1917 byl s pozorovatelem Lt. Ferencem Firtos de Felsöbenced na letounu Brandenburg C.I (Br) 67.52 nedaleko Comănești napaden stíhacím Nieuportem, pilotovaným ruským esem Vladimírem Ivanovičem Striževským (7 jistých + 2 pravděpodobné sestřely). Během tohoto souboje byl Striževskij zraněn na noze, a přestože se mu podařilo vrátit se na své letiště, zranění jej vyřadilo z boje po zbytek války.
V září 1917 byla Flik 39 převelena na italskou frontu. Zde se Nowak aktivně účastnil bitvy o  Caporetto (24. 10. - 7. 11. 1917) a čtyři dny po jejím skončení, 11. listopadu 1917, zaznamenal svůj poslední sestřel, když s pozorovatelem, Lt.i.d.Res. Hansem Happackem na letounu Brandenburg C.I číslo 129.47 u Monte Grappa sestřelil italský průzkumný letoun SAML. 
Celkem tedy během První světové války uskutečnil 60 bojových letů. 1. února 1918 převelen k leteckým zálohám (Fliegerersatztruppe) a v dalším období války působil jako letecký instruktor.
Po válce se Augustin Nowak již k letectvu nevrátil. Žil ve Vídni, kde pracoval jako strojní zámečník u firmy Siemens. Zemřel 17. 11. 1970 ve Vídni.

# Datum Nepřátelský letoun
1 27. 12. 1916 Farman
2 27. 12. 1916 Farman
3 27. 12. 1916 Farman
4 1. 6. 1917 Farman
5 21. 6. 1917 Farman
6 18. 7. 1917 Nieuport
7 11. 11. 1917 SAML

[1] Špůrek, Libor: Feldwebel Augustin Nowak – zapomenuté letecké eso z Butovic, in 1. světová válka 1914–1918, Vzpomínka ke stému výročí ukončení Velké války, Studénka.

[2] Meindl, Karl: Luftsiege der k. u. k. Luftfahrttruppe, Band 1 – Rumänische Front 1916 – 1917, Österreichischer Fliegerhistoriker, Sonderheft 27, o. J., Vienna, ÖFH, 2001.
[3] Meindl, Karl: Luftsiege der k.u.k. Luftfahrtruppen – Italienische Front – 2. Teil 1917 / Band 6, Selbsverlag Karl Meindl, Ansfelden 2005.
[4] Rajlich, Jiří: Na křídlech světové války, Epizody ze života aviatiků v rakousko-uherském letectvu, Svět křídel, Cheb 2014.
[5] Veinfurter, Robert: Das Fliegende Personal der k.u.k. Fliegerkompagnien im Ersten Weltkrieg, ÖFH Sonderband 34, Österreichische Flugzeug Historiker, Vienna 2017. ISBN 978-3-200-05356-4 




neděle 26. srpna 2018

Kalendárium, 26. srpen 1940

P/O Emil Fechtner

V pondělí 26. srpna 1940 dosáhli prvních sestřelů čs. piloti v barvách Royal Air Force. Stalo se tak  při odrážení německého náletu na letiště Hornchurch a Debden. Zatímco britští stíhači po boji doplňovali palivo a střelivo, odstartovala po poledni další vlna. Jednalo se o osmdesát Dornierů Do 17 od útvarů KG 2 Holzhammer a KG 3 Blitz doprovázených osmdesáti Messerschmitty Bf 110 od ZG 26 Horst Wessel a čtyřiceti Bf 109 od JG 3, z nichž část působila jako předsunutá ochrana. Svaz měl za úkol napadnout letiště Debden a Hornchurch. 
310. československé stíhací peruti byly přiznány tři sestřely. 
Jediným absolutním vítězem onoho odpoledmno utkání se stal P/O Emil Fechtner na Hurricanu Mk.I P3142 (NN ○ M). Při prvním útoku si vybral jeden Dornier, který se snažil spasit odpoutáním od své formace. Fechtner ho začal pronásledovat až do mraků, ale v tom ve rospěch bombardéru 'intervenovali' němečtí stíhači. Fechtner uviděl jednu dvoumotorovou stodesítku nad mraky. Předtím na ni útočily Hurricany, které pilotovali F/L David C. Bruce od 111. a F/O Innes B. Westmacott od 56. perutě. Teď ji vzal do zaměřovače Fechtner a v jediné dlouhé dávce po ní vypálil skoro polovinu své munice. Pravý motor Bf 110D-0 s imatrikulací 3U+CM od 4./ZG 26 začal hořet a hustě černě kouřit. Později se zjistilo, že stroj dopadl plamenech 1,5 kilometru západně od Great Tey. Oba letci, Ofw. Kurt Rossler a Uff. Herbert Heinrich, přitom zahynuli. To však Fechtner již nespatřil, neboť se stal terčem nežádoucí pozornosti šesti Bf 109 a musel se před nimi skrýt v mracích. Protože mu docházelo palivo, přistál v North Wealdu a do Duxfordu se vrátil jako poslední.
Výsledkem prvního boje 'Třistadesítky' na anglické obloze byly tři potvrzené sestřely - dva Dorniery Do 17 (S/Ldr G. D. M. Blackwood a Stg E. M. Prchal) a jeden Bf 110 (P/O Emil Fechtner). Přes ztrátu dvou zničených a dvou poškozených strojů nevstoupila mladá peruť do vzdušné arény neúspěšně. Svědčí o tom i pozdější vzpomínka britského velitele 310. perutě S/L Blackwooda: „ ... Tehdy jsem poznal, jak dovedou českoslovenští letci bojovat. Nebylo třeba rozkazů rádiem, vrhli se na Němce bez rozpaků. Neberu-li v úvahu, že jsem byl v tomto boji sám sestřelen, byl jsem s výsledkem prvního utkání vrcholně spokojen.“

―――――――――――――――
TAJNÉ / FORMUlÁŘ F
BOJOVÉ HLÁŠENÍ
Číslo sektoru (A) G3 
Číslo rozkazu nařizující letce nebo peruti hlídkový let (B) 52
Datum (C) 26/8/40
Letka, Peruť (D) Letka: B Peruť : 310
Počet nepřátelských letounů (E) 6 Me 109, 1 Me 110
Typ nepřátelských letounů (F) Me 109, Me 110
Čas provedení útoku (G) 15.40 h
Místo provedení útoku (H) 15 mil jihovýchodně od Harwichu
Výška nepřítele (J) Asi 15 000 stop
Ztráty nepřítele (K) 1 Me 110
Vlastní ztráty Letoun (L) Nic
Personál (M) Nic
Hlavní hlášení (R)

Po prvním útoku na formaci 12-15 Do 215 se jeden Dornier odpoutal. Pronásledoval jsem jej do mraků, ale nezaútočil jsem. Nad mraky jsem spatřil jeden Me 110, na něhož jsem zaútočil zprava dlouhou dávkou ze vzdálenosti od 250 do 100 yardů. Vystřílel jsem přitom 1200 ran. Okamžitě po mém útoku začal z pravého motoru Messerschmittu vycházet černý kouř. Nad tímto Me 110 kroužilo ve formaci 6 Me 109, kteří se připravovali k útoku na mě. Nemohl jsem proto nepřítele dál pronásledovat a ukryl jsem se v mracích.
P/0 E. Fechtner neumí anglicky a toto je překlad jeho původního bojového hlášení.

Podpis: P/0 Fechtner Emil
Roj : zelený
Letka: B
Peruť: 310
―――――――――――――――

[1] Foreman, John: The Fighter Command War Diaries, Part 1 - September 1939 to September 1940, The operational history of Fighter Command, Second Tactical Air Force, 100 Group and Air Defence of Great Britain 1939-45, Air Research Publications, 1997. 
[2] Foreman, John: RAF Fighter Command Victory Claims of World War Two, Part One 1939-1940, Red Kite, 2003. 
[3] Ptáček, J. - Rail, Jan: Letci Královehradecka v druhém čs. zahraničním odboji (1939-1945), Muzeum východních Čech v Hradci Králové 2000. 
[4] Rajlich, Jiří: 310. stíhací peruť, Mustang 1994. 
[5] Rajlich, Jiří: Na nebi hrdého Albionu, Válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940-1945, 1. část - 1940, Ares 1999.
[6] Wynn, Kenneth G.: Men of the Battle of Britain, 60th Anniversary Edition: a who was who of the pilots and aircrew, British, Commonwealth and Allied, who flew with Royal Air Force Fighter Command July 10 to October 31, 1940, CCB Aviation Books, 1999. 


Piloti 310. československé stíhací perutě RAF přered stíhačkou Hawker Hurricane Mk.I na základně Duxford, září 1940.

George Douglas Morant Blackwood.

Schéma prvního boje 310. čs. stíhací perutě 26. 8. 1940.

 Sevřená formace německých dvoumotorových bombardovacích Heinkelů He 111 při náletu na Británii.

Svaz německých bombardovacích Dornierů Do 17 nad Londýnem.


Hawker Hurricane, P3143, NN○D.

sobota 25. srpna 2018

LaGG-3 Jurije Pavloviče Šitova

Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3 / Лавочкин-Горбунов-Гудков ЛаГГ-3 bílá «43» sovětského leteckého esa Jurije Pavloviče Šitova (Шитов Юрий Павлович) s 16 jistými sestřely (12 samostatných + 4 ve spoluúčasti)








[1] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[2] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[3] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[4] Быков, Михаил Юрьевич: Самолеты советских асов, Боевая раскраска "сталинских соколов", Серия: Война и мы. Авиаколлекция. «Бортовая живопись» , Издательство: Яуза-каталог, 2016. ISBN: 978-5-906716-51-4
[5] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/
[6] Абрамов, Александр: Советские асы 1936 - 1953, http://soviet-aces-1936-53.ru/
[7] Tessitori, Massimo: LaGG-3s of 9 IAP of Black Sea Fleet and of 7 IAP ChF, 249 IAP, 88 IAP, 805 IAP, https://massimotessitori.altervista.org/...

Kalendárium, 25. srpen 1915


Ve středu 25. srpna 1915 se v Brantfordu ve státě Ontario, Kanada, narodil Gordon Learmouth "Raffy" Raphael, D.S.O. D.F.C. with two Bars, M.i.D., nejúspěšnější spojenecké letecké eso na letounu Douglas Havoc s 7 jistými sestřely, jedním pravděpodobným sestřelem, jeden letoun poškodil a v době V-1 ofenzivy si připsal i sestřel dvou letounových střel V-1. Na letounech Havoc I a Havoc II získal 6 - 1 - 1 sestřelů. 

Seznam sestřelů Gordona Learmouth Raphaela:
10./11. 5. 1941   1 He 111  zničen                S od Londýna (Havoc I)
13./14. 5. 1941   1 He 111  zničen                Thames (Havoc I)
13./14. 5. 1941   1 He 111  pravděpodobně zničen  nedaleko Gravesendu (Havoc I)
23./24. 6. 1941   1 Ju 88   zničen                Harwich (Havoc I)
13./14. 7. 1941   1 He 111  zničen                25 m V od Ray Sand (Havoc I)
16./17. 9. 1941   1 Ju 88   zničen                nedaleko Calctonu (Havoc II)
30./31. 7. 1942   1 Ju 88   poškozen              nedaleko Cambridge (Havoc II)
2./3. 8. 1942     1 Ju 88   zničen                Dengle Flats (Havoc II)
17./18. 1. 1943   1 Ju 88   zničen                nad JV Anglií (Mosquito)
29./30. 6. 1944   1 V-1     zničen                nad mořem, Manston (Mosquito)
6./7. 7 1944      1 V-1     zničen                nad mmořem, Manston (Mosquito)


[1] Shores, Christopher - Williams, Clive: Aces High, A Tribute to the Most Notable Fighter Pilots of the British and Commonwealth Forces in WWII, Grub Street, London 1994.
[2] Thomas, Andrew: Defiant, Blenheim and Havoc Aces, Aircraft of the Aces 105, Osprey Publishing, June 2012.
[3] Aces of World War 2, http://acesofww2.com/.

[4] Ciel De Gloire - Histoire des As de L Aviation de 1914 à nos jours, http://www.cieldegloire.com/. 



 Havoc I, BJ461, VY○Y, No 85 Squadrona, Debden, April 1941.


 Havoc I, No 85 Squadrona.

Mosquito NF XXX, NT484, VYoB,  No 85 Squadron, Swannington, March 1945.


 Havoc I, BJ461, VY○Y, No 85 Squadrona, Debden, April 1941.


Mosquito NF XXX, NT484, VYoB,  No 85 Squadron, Swannington, March 1945.

neděle 19. srpna 2018

Kalendárium, 19. srpen 1916



     Pravděpodobně v sobotu 19. srpna 1916 získalo rakousko-uherské námořní letectvo konečně samostatný název – K. u. K. Seeflugwesen, přejmenovaný poté k 18. dubnu 1917 na c. a k. námořní letecký sbor (k.u.k. Seefliegerkorps). Do té doby nemělo oficiální specifický název. Pravděpodobně používalo jen název letecké stanice (základny) – Seeflugstation. Jednotlivé základny námořnictva – přístavy byly totiž značně nezávislé na hlavním námořním velení. Letecké stanice vykonávaly svou činnost hlavně pro tuto základnu – byly podřízeny velení jednotlivých přístavů – námořních základen.
     Ale v druhé polovině války K. u. K. Seeflugwesen představoval již mnoho základen, mnoho strojů a lidí. Proto změny, jimiž musela projít armáda a námořnictvo po smrti císaře Františka Josefa I. a nástupem Karla I. na trůn Rakouska–Uherska, se musely dotknout i K. u. K. Seeflugwesen. Tak 18. dubna 1917 bylo zřízeno Kommando des Seefliegerkorps – Velení námořních leteckých sil a do čela byl jmenován starší důstojník, Čech Linienschiffskapitän (plukovník) Bořivoj Radoň. Sídlo měl na severním břehu vnějšího přístavu v Pule, na malém poloostrově Monumenti, kde stála jednopatrová budova. Jeho zástupcem – náčelníkem štábu se stal Linienschiffsleutnant Václav Woseček, rodák z Hořic v Podkrkonoší [http://horice.safarikovi.org/wosecek.html], který utekl ze zajetí v květnu 1917. Stal se velitelem základny námořního letectva – Kommandant des Seeflugstation Pola–Santa Catarina a zástupcem velitele námořního leteckého sboru – Kommando des k. u. k. Seefliegerkorps.
     Odhaduje se, že u rakousko-uherského armádního letectva (K. u. K. Luftfahrtruppen) a námořního letectva (K. u. K.  Seeflugwesen) sloužilo více než 540 letců pocházejících z českých zemí.

Velitelé rakousko-uherského námořního letetcva:
Lschlt. Viktor Klobučar Rukavina von Bunić (1911 – 22. 7. 1914), 
Lschlt. Franz Mikuleczky (23. 7. 1914 – 3. 9. 1914), 
Lschlt. Václav Woseček (4. 9. 1914 – 27. 5. 1915), 
Lschlt. Hugo Ockermüller (28. 5. 1915 – 23. 11. 1915 †), 
Lschlt. Franz Mikuleczky (24. 11. 1915 – 31. 7. 1917), 
Lschkpt. Bořivoj Radoň (1. 8. 1917 – 27. 3. 1918),
Lschkpt. Alfons Wünschek (28. 3. 1918 – konec války).


[1] https://www.valka.cz/15148-K-u-K-Seeflugwesen-K-u-K-Seefliegerkorps
[2] http://horice.safarikovi.org/wosecek.html

[3] Červenka, Juraj: Habsburští orli 2. Rakousko-uherské letectvo, jeho esa a protivníci v letech 1914–1918, Mgr. František Kuník – Ceskycestovatel.cz, Praha 2015. ISBN: 978-80-87657-12-6
[4] Novák, Jiří: C. a k. námořní letci v 1. světové válce, in Historie a plastikové modelářství, č. 7, 2003.
[5] Novák, Jiří: C. a k. námořní letci v 1. světové válce, in Historie a plastikové modelářství, č. 8, 2003. 
[6] Rajlich, Jiří: Na křídlech světové války, Epizody ze života aviatiků v rakousko-uherském letectvu, Svět křídel, Cheb 2014.
[7] Rajlich, Jiří: Příslušníci rakousko-uherského letectva z českých zemí, Disertační práce, Ústav světových dějin, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha 2018.
[8] Vašíšek, Radko: Bořivoj Radoň, český velitel rakouskouherského námořního letectva, in Letectví + kosmonautika, Speciál No.4, 2004.











sobota 18. srpna 2018

Dokonalá žena ;-)



Dokonalá žena existuje :-D ... aneb malá vzpomínka na včerejší pivní medovou koupel ve Wellness Kuřim.

Kalendárium, 18. srpen 1921



     Ve čtvrtek 18. srpna 1921 se Moskvě narodila Lidia Vladimirovna Litvjaková „Bílá růže ze Stalingradu“ (Литвяк Лидия Владимировна), jediná letkyně - letecké eso historie. Ukončila střední školu. Již od mládí si vytyčila, že se stane letkyní a za svým snem si šla. Stala členkou Sverdlovského aeroklubu, v listopadu 1939 ukončila Taganskij aeroklub města Moskvy. Jako jedna z nejlepších letkyň se stala frekventantkou Chersonské letecké školy letců-instruktorů. Po absolvování školy působila jako instruktorka v Proletářském aeroklubu města Moskvy.
     V pátek 10. října 1941 dobrovolně vstoupila do Rudé armády. Ukončila Engelskou vojenskou leteckou školu pilotů. Od 15. dubna 1942 sloužila jako pilotka ženského 586. stíhacího leteckého pluku v systému PVO města Saratov. Ve čtvrtek 10. září 1942 se přesunula na Stalingradský front. O tři dny později získala svůj první sestřel. V neděli 13. září měla podle některých pramenů získat své první dva sestřely, přičemž mezi obětmi její střelby měl být i pilot 2./JG 53 Uffz. Erwin Meier, který se zachránil z hořícího letounu na padáku a na zemi se vzdal sovětským vojákům. Protože dopadl blízko, vyhověli jeho zvláštnímu přání, aby se mohl setkat se „stíhačem“, který ho sundal. Vzali jej na letiště ve Věrchné Achtubě – ale namísto muže mu předvedli malou atraktivní světlovlasou ženu.  Německé letecké eso s jedenácti sestřely a trojnásobný držitel Železného kříže se cítil dotčen, že ho urazili takovým žertíkem. Dokud mu však dívenka nezačala podrobně líčit průběh souboje, který s ním na nebi svedla. Ze školy uměla německy, a tak se s užaslým pilotem luftwaffe dokázala dorozumět v jeho vlastním jazyce. Meier musel připustit, že nikdo – s výjimkou pilota, který ho porazil – nemohl znát detaily souboje. Byl tedy sestřelen ženou. To zřejmě znamenalo víc, než dokázal unést. Její setkání s Meierem se stalo jedním z nejčastěji opakovaných příběhů, jež uvázly v kolektivní paměti přeživších pilotek a příslušníků pozemního personálu. Nicméně sovětské archivní materiály tento den připisují Lidii Litvjakové pouze jeden skupinový sestřel německého Junkersu Ju 88.
     Ještě v témže měsíci je převelena k 437. stíhacímu leteckému pluku, odkud se následující měsíc stěhuje k 9. gardovému stíhacímu leteckému pluku Stalingradského frontu, kterému velel Lev Ľvovič Šestakov. V lednu 1943 se jako velitelka roje stěhuje k 296. stíhacímu leteckému pluku Jižního frontu, který je v březnu 1943 přejmenovaný na 73. gardový stíhací letecký pluk. V pondělí 21. května 1943 zaznamenala zvláštní sestřel, když se jí podařilo zničit německý pozorovací balón, jehož posádka korigovala dělostřeleckou palbu na frontě. Tento balón měl silné krytí protiletadlovou obranou, a pilotům se nedařilo přiblížit se na účinný dostřel. Lýdie přišla s vlastním plánem na zneškodnění balónu a ten po schválení provedla. Frontovou linii proletěla ve větší vzdálenosti od cíle a k balónu se přiblížila strmým letem z týlu nepřítele se sluncem v zádech. Německá protivzdušná obrana nestihla zareagovat a balón střelbou zapálila. Za tento úspěch později obdržela Řád rudého praporu.
     V neděli 1. srpna 1943 se nevrátila z bojového letu. Ten den vzlétla gardová straší lejtěnantka L. V. Litvjaková v sestavě devíti letounů Jak-1 z 73. gardového stíhacího leteckého pluku již ke čtvrtému letu, tentokrát na přikrytí vlastních pozemních vojsk v oblasti Marinovka - Stěpanovka v Šachtěrském rajónu Doněcké oblasti. Devítka sovětských pilotů se zde utkala v těžkém souboji nejdříve se skupinou čtyř Messerschmittů Me 109 a následně další šesticí Me 109 a třiceti bombardovacími letouny Junkers Ju 88. V tomto souboji nárokovali sovětští stíhači sestřel jednoho Me 109 a jednoho Ju 88. Lidia Litvjaková se však ze souboje nevrátila. Její vedoucí staršij seržant A. S. Jevdokimov, který se vrátil na letiště, potvrdil, že její letoun byl zasažen a klesal v dané oblasti. Proto bylo místo jejího dopadu neznámé. 
     Lidija Litviaková byla prohlášena za nezvěstnou. Velení divize připravilo návrh na udělení titulu Hrdina Sovětského svazu, avšak nejen z důvodu podezření, že padla do zajetí, bylo udělení vyznamenání odloženo.
Po skončení války ji její spolubojovníci dále hledali. Až v roce 1979 její ostatky náhodně identifikovali u vesnice Dmitrijevka jižně od města Krasnyj Luč v okrese Šachťarsk. Přesné okolnosti její smrti nejsou dodnes známy.
     V sobotu 5. května 1990 jí prezident SSSR Michail Gorbačov posmrtně udělil titul Hrdina Sovětského svazu.
     Krom její smrti je další neznámou přesný počet sestřelů, kterých dosáhla. Dlouhá léta různé prameny uváděly, že její počet sestřelů byl minimálně 12. Na základě podrobného studia archivních materiálů se podařilo doložit celkem 8 [5+3] sestřelů + 1 balón.

datum # ИАП typ S. No. kód číslo výsledek protivník
13. 9. 1942 [1] 437 Jak-1 bílá 02 ¼ zničen ve spol. Ju 88
13. 9. 1942 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Bf.109G-2
14. 9. 1942 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Bf 109
27. 9. 1942 [2] 437 Jak-1 bílá 02 1 zničen Ju 88
27. 9. 1942 [3] 437 Jak-1 bílá 02 ½ zničen ve spol. Bf.109G-2
11. 2. 1943 [4] 296 Jak-1 červená 32 1 zničen Bf 109
11. 2. 1943 296 Jak-1 červená 32 1 zničen Ju.87D-3
1. 3. 1943 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Fw 190
22. 3. 1943 [5] 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Ju 88
22. 3. 1943 296 Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf.109G-2
5. 5. 1943 [6] 73 G Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf 109
7. 5. 1943 73 G Jak-1 žlutá 44 1 zničen Bf 109
31. 5. 1943 [7] 73 G Jak-1 1 zničen balón
16. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Ju 88
16. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 g zničen ve spol. Bf.109G-6
19. 7. 1943 [8] 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf.109G-6
21. 7. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf 109
31. 7. 1943 [9] 73 G Jak-1b bílá 23 zničen ve spol. Bf 109
1. 8. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 g zničen ve spol. Bf.109G-6
1. 8. 1943 73 G Jak-1b bílá 23 1 zničen Bf.109G-6

Tabulka uvádí všechny sestřely přisuzované L. V. Litvjakové podle různých zdrojů. Číslované jsou sestřely úředně doložené podle Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4 

Prameny:
[1] Быков, Михаил Юрьевич: Асы Великой Отечественной. Самые результативные летчики 1941-1945 гг., Яуза, Эксмо, 2007 г.
[2] Быков, Михаил Юрьевич: Советские асы 1941-1945. Победы Сталинских соколов, Яуза, Эксмо, 2008 г.
[3] Быков, Михаил Юрьевич: Все асы Сталина 1936 – 1953 гг., Серия: Элитная энциклопедия ВВС. Такой книги еще не было!, Издательство: Яуза-Пресс, 2014. ISBN: 978-5-699-67789-4
[4] Gorbač, Vitalij - Chazanov, Dmitrij - Poluninová, Jekatěrina: Ženy v kabinách stíhaček, in Historie a plastikové modelářství, No. 06, 2001.
[5] Gorbač, Vitalij - Chazanov, Dmitrij - Poluninová, Jekatěrina: Ženy v kabinách stíhaček, in Historie a plastikové modelářství, No. 07, 2001.
[6] Горбач В., Полунина Е., Хазанов Д.: Женские лица воздушной войны, АвиаМастер, № 3, 2000.
[7] Лохматов, Максим: Советская лётчица-ас, Героическая женщина Лидия Литвяк, in Война и отечество, № 8 (14), 2017.  
[8] Máče, Jan: Stalinské sokolice, in Letectví + Kosmonautika, No. 04, 2001.
[9] Polák, Tomáš - Shores, Christopher: Stalin's Falcons, The Aces of The Red Star, A Tribute To The Notable Fighter Pilots of The Soviet Air Force 1918-1953, Grub Street 1999. 
[10] Seidl, Hans D.: Stalin's Eagles, An illustrated Study of the Soviet Aces of World War II and Korea, Atglen, PA, Schiffer Military History, 1998. ISBN 0-7643-0476-3
[11] Симонов, Андрей Анатольевич - Чудинова, Светлана Владимировна: Женщины – герои Советского Союза и России, Издательство: Фонд «Русские витязи», 2017 г. ISBN: 978-5-9909607-0-1 
[12] Yenne, Bill: The White Rose of Stalingrad: The Real Life Adventure of Lidiya Vladimirovna Litvyak, the Highest Scoring Female Air Ace of All Time, Osprey Publishing, London. 2013. ISBN 978-1-84908-810-7
[13] Yenne, Bill: Bílá růže ze Stalingradu, Doba a skutečný životní příběh Lidije Vladimirovny Litvjakové, největšího ženského leteckého esa všech dob, Mladá fronta, Praha. 2015. ISBN 978-80-204-3309-1      

[14] Абрамов, Александр: Красные соколы, Лучшие Асы России, 1914 - 1953 гг., http://airaces.narod.ru/
[15] Абрамов, Александр: Советские асы 1936 - 1953, http://soviet-aces-1936-53.ru/
[16] Быков, Михаил Юрьевич: Женский истребительный авиационный полк: сухой остаток, http://owl-99.livejournal.com/103831.html.
[17] Литвяк, Лидия Владимировна, Википедия — свободная энциклопедия, https://ru.wikipedia.org/wiki/Литвяк,_Лидия_Владимировна.
[18] Lydia Vladimirovna Litvyak, WikipediA, The Free Encyclopedia, http://en.wikipedia.org/wiki/Lydia_Litvyak.


Jekatěrina Budanová a Lidie Litvjaková

Letkyně 586. stíhacíholeteckého pluku Lidie Litvjaková, Jekatěrina Budanová a Maria Kuzněcová u letounu Jakovev Jak-1.











Jakovlev Jak-1, na kterém létala Lidie Litvjaková u 296. stíhacího leteckého luku, jaro 1943.

Jakovlev Jak-1B, na kterém létala Lidie Litvjaková u 73. gardového stíhacího leteckého pluku, léto 1943, Stalingradský front.