úterý 15. června 2010

Rodičovská nedovolená

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že název rodičovská dovolená nebo mateřská dovolená jsou dosti zavádějící. Osobně bych byl pro změnu. V mnohých lidech to může vzbuzovat dojem, že oproti „zaměstnání“ se jedná jen o nějakou procházku růžovou zahrádkou. Ale opak je pravdou, jsou to spíš galeje, práce na plný úvazek a hlavně 24 hodin denně. A kdo z těch „živitelů“ rodiny tohle zvládá? Mnozí pánové možná řeknou, že když to za mamku na čas vzali, tak že to bylo v pohodě a ne jak se někdy straší. Ale ruku na srdce, nebylo to v pohodě jen díky tomu, že manželka předem navařila, nachystala dětem čisté prádlo a tatínek dítěti pak jen pustil televizi či video a měl od dítka klid a taťka měl zase čas na to pivko a fotbálek? Pokud se člověk chce ale opravdu věnovat dítěti, tak je třeba s ním být pořád, hrát si s ním, mluvit s ním, učit ho, vzdělávat, aby se dítě dál rozvíjelo a teď když se k tomu přidá vaření, uklízení, praní, ... tak pak najednou člověk zjistí, že toho času je málo, že na tu vlastní zábavu najednou nějak nezbývá čas a že je to práce opravdu na celý den a ne jen na těch 8 pracovních hodin. Rozhodně se o žádnou dovolenou nejedná!
V této souvislosti se mi moc líbí článek Pavla Tomeše Supermanažerka, uveřejněného v Sedmičce.

Nevím, proč ženy po rodičovské dovolené trpí při hledání práce nízkým sebevědomím. Na otázku, co jste dělala v posledních letech či jakou máte praxi, nemusí při pohovorech přece jen klopit oči.
Co třeba: "Mám za sebou sedm let tvrdé manažerské práce na plný úvazek. Vedla jsem tým, v němž byl i můj starší kolega a partner, s kterým jsme rozjeli ambiciózní projekt multiplikace lidských zdrojů. Tým se rozrostl o kolegu na pozici junior scream manažera, kterého jsme museli teprve vyprofilovat. Spala jsem jen několik hodin denně. Projekt byl v plenkách a první výsledky mojí práce, které jsem nacházela v nich, nebyly povzbudivé. Musela jsem navíc řešit nízké základní jmění, neustálé výkyvy v cash flow, druhotnou a hlavně prvotní platební neschopnost. I moje pozice v týmu byla složitá. Snažila jsem se delegovat některé úkoly na kolegu, ale nevyjasněné kompetence nás občas stavěly proti sobě. Měl totiž zajímavý pocit, že tým vede on. Musela jsem odvrátit i situaci, kdy chtěl projekt opustit kvůli jinému, zdánlivě dobře nastavenému projektu. Přesto jsem ho motivovala a vrátila do týmu.

Postupně se náš mladý kolega postavil na vlastní nohy a už jsem ho nemusela vodit za ručičku, což mi uvolnilo ruce k práci na rozšíření týmu. Jenže pak přibyli do týmu nečekaně dva další nováčci a byli jsme zase na začátku. Dnes ale mohu říct, že se tým stabilizoval a chová se bez nadsázky jako jedna rodina ..."

Myslím si, že na takový životopis existuje jen jedna odpověď. "Jste přijata!"

Autor: Pavel Tomeš

Zdroj: Sedmička ze dne 22. dubna 2010